Sv. Tomáš Akvinský

Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že pochybné se nemá vykládat v lepším smyslu. Soud totiž má být spíše o tom, co se stává obyčejně. Avšak obyčejně se stává, že lidé jednají špatně, protože „hloupých je nekonečný počet“, jak se praví Sír. 1; „lidské smysly jsou totiž nakloněny ke zlému od jeho mladosti“, jak se praví Gen. 8. Tedy pochybné se má vykládat spíše ve zlém než v dobrém smyslu.

Mimo to, Augustin praví, I. O nauce křest., že ten zbožně a spravedlivě žije, kdo posuzuje věci nestranně, a na žádnou stranu se nekloní. Ale ten, kdo vykládá v lepším, co je pochybné, kloní se ke druhé straně. Tedy se to nemá dělat.

Mimo to, člověk má milovat bližního jako sebe sama. Ale člověk si má pochybné vykládat v horším smyslu, podle onoho Job. 9: „Styděl jsem se za všechny své skutky.“ Tedy se zdá, že to, co je pochybné o bližním, má se vykládat v horším smyslu.

Avšak proti tomu je, že k onomu Řím. 14, 3: „Kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí“, praví Glosa: „Pochybné se má vykládat v lepším smyslu.“

Odpovídám: Musí se říci, že, dle výše uvedeného, z toho, že někdo má špatné mínění o někom bez dostatečné příčiny, křivdí mu a pohrdá jím. Nikdo však nemá pohrdat jiným ani mu nějak škodit bez vážné příčiny. A proto se neprojevují jasné známky o něčí zlobě, toho máme mít za dobrého a vykládat v lepším smyslu to, co je pochybné.

K prvnímu se tedy musí říci, že se může přihodit, že ten, kdo vykládá v lepším smyslu, častěji se mýlí. Je však lépe, aby se někdo mýlil v dobrém mínění o nějakém zlém člověku, než aby se zřídka mýlil ve špatném mínění o dobrém člověku, protože se z toho děje někomu křivda, zatímco v prvním případě nikoli.

K druhému se musí říci, že jiné je soudit o věcech; a jiné o lidech. Totiž při soudu, kterým soudíme o věcech, neběží o dobro nebo zlo ze strany věci, o které soudíme, které nic neškodí, ať o ní soudíme jakkoli, nýbrž jde pouze o dobro soudícího, když dobře soudí, nebo o zlo, pokud mylně, protože pravdivo je dobrem rozumu, nesprávno je však jeho zlem, jak se praví v VI. Ethic. A proto má každý usilovat o to, aby soudil o věcech podle toho, co jsou. Ale v soudu, kterým se soudí o lidech, jde zvláště o dobro nebo zlo ze strany toho, o kom se soudí, jenž je považován za ctnostného podle toho, že se uznává za dobrého, nebo za pohrdaného, je-li uznán za špatného. A proto musíme v takovém soudu směřovat spíše k tomu, abychom uznávali člověka dobrým, pokud nejeví jasný doklad pro opak. Samému člověku nesprávně soudícímu se pak soud, kterým se dobře soudí o jiném, nepřičítá za zlo jeho rozumu, jakož ani k jeho dokonalosti nepřísluší poznat pravdu náhodných jednotlivin o sobě, nýbrž spíše náleží k dobrému cítění.

K třetímu se musí říci, že výklad v lepším nebo horším smyslu nastává dvojmo. Jedním způsobem z jakéhosi předpokladu. A takto, když máme užít léku proti nějakým zlům, ať svým nebo cizím, prospívá k tomu, aby byl podán bezpečnější lék, přičemž předpokládáme to, co je horší, protože je-li účinný proti většímu zlu, tím více je účinný proti zlu menšímu. – Jiným způsobem vykládáme něco v dobrém nebo ve zlém, vymezováním nebo určováním. A tak se při posuzování věci musí každý snažit, aby vykládal každou, jak je; při posuzování osob zase, aby vykládal v lepším smyslu, jak bylo řečeno.

Převzato ze Summy teologické, Secunda secundae, Quaestio 60, Articulus 4