P. Konrád M. Kubeš T. J.

Nebe.

nebe2

A) Velikonoce v nebi… Tak lze nadepsat dnešní nedělní bohoslužbu církve. V kněžských hodinkách čte církev úryvky ze Zjevení sv. Jana, kde se líčí nebeská dvorana. Shromáždění vyvolených, kteří po dokonané vezdejší poutí jsou přívítáni božským Spasitelem a uvedeni do společenství andělů… Alleluja, zpěv nebeských občanů, se dnes v liturgii rozléhá ještě hojněji, ples dostupuje vrcholu. Poslední příprava na tyto věčné velikonoce jest vzkříšení těla, o kterém dnes káže sv. Augustin a o němž jsme rozjímali minule. Vzdálená příprava jest krátká doba pozemského putování a vezdejších zkoušek, o čemž mluví sv. Petr v epištole. Zárukou jest nám nanebevstoupení Páně, na které nás připravuje Pán v evangeliu. »Maličko, a neuzříte mne;« je totiž na čase, abych se odebral k tomu, který mne poslal. Celá liturgie k nám volá; »Jest věčnost…« Neslyšíme však vážný hlas andělského pozounu, volajícího k soudu; dnešní bohoslužba jest radostné vyzvánění velikonočních zvonů. V introitu plesá duše, která po skončené pouti očištěná se vznesla k hvězdám a překročila práh nebeského Jerusalema. První mešní modlitba jest překrásná prosba poutníka, jenž osvědčuje: »Opětně se odříkám satana a slibuji věrnost tobě, Ježíši Kriste!«

B) Na modlitbu navazuje epištola. »Nejmilejší, vy jste rod vyvolený, národ svatý, lid vykoupený, povolaný k tomu, abyste hlásali moc toho, jenž vás ze tmy povolal v podivuhodné světlo své. Vy, kteří jste kdysi lidem nebyli, jste nyní lidem Božím. Proto zapřísahám vás, buďte si vědomi, že jste poutníci a cizinci zde na zemi, a jako takoví zdržujte se tělesných žádostí, které bojují proti duší. Obcování vaše uprostřed nevěřících budiž svaté; tak se stane, že ti, kteří vám utrhají jako zločincům, vidouce skutky vaše dobré, velebit budou Boha vašeho. Nebo tak jest vůle Boží, abyste dobře činíce, ucpali ústa nerozumných a nevědomých. Počínejte si jako svobodní, ale neberte svobodu za zástěru zloby.« (1 Pt 2) Poutníci… Už první neděli adventní nám připomněla církev, že náš pozemský život jest pouť k nebeské vlasti, a my prosili Pána, aby nás vyučil svým cestám a nám ukázal pravou stezku, vedoucí k nebesům. Poutník, cizinec… Hledí, aby pokud možná s každým dobře vyšel, podrobuje se zvyklostem i zákonům kraje, v němž mešká, pokud nejsou proti jeho svědomí, ale jest si přitom vědom; »Jsem tu cizincem…« Na vlast myslí, po ní touží, a jakmile vyhoví všem závazkům, které má, spěchá do milé otčiny. Leč i domorodci vycítí, že smýšlením jim jest docela cizí; proto ho nepříliš rádi vidí, nemnoho si s ním rozumějí… Máť docela jiné zájmy, horuje pro to, co jim jest lhostejné. Vyznavač Kristův jest na zemi opravdu cizincem; jen synové světa tu jsou domovem. Je-li důsledný do krajnosti, vypadá jeho poměr k ním tak, jak právě řečeno. Zevnější formy se jakž takž zachovají, ale srdcem a smýšlením si jsou cizí; oba dva vycítí, že mezi nimi jest propast. Oni žijí jen pro tuto zemi, on žije a pracuje pro nebe, na ně myslí, po něm touží.

C) Nebe… Maličko, kratičce trvá doba našeho vezdejšího putování se všemi jeho oběťmi a kříži. Pán nám praví v evangeliu: »Vy nyní lkáte, a svět se raduje; ale zármutek váš se promění v radost. Jdu k Otci, avšak zase vás uzřím, a pak se bude vaše srdce radovat, a vaší radostí nikdo neodejme od vás.« Neodejme, protože bude trvat věčně, bez konce, tam, kam před vámi se chystám odejít já. Pán jde, aby nám připravil místo.

Nebe, naše vlast, místo pokoje, blaha a štěstí. Radost…, na zemí vzácná květinka; pořídku roste v úvalech tohoto slzavého údolí, a rychle odkvétá. Tam bude naším údělem! »Neustálé zápolení jest život člověka na zemi,« praví Job. (7, 1) Tam pokoj a věčný mír! Zde vyhnanství, tam vlast. Otčina, vlast, domovina, jak sladké slovo pro vyhnance, pro vyděděnce, pro poutníka! V antickém Řecku a Římě bylo vyhnanství největším trestem. Ti, které postihl, skoro zmírali touhou po vlasti, a bylo-li jim dovoleno se vrátit, zapomněli na všecky křivdy i nevděk a spěchali s radostí domů. Zde jsme vpravdě církev bojující; nepřetržitý boj s pokušením všeho druhu, boj o nebeskou vlast. Tam se nám dostane čestného názvu církve vítězné, tam bude o nás platit slovo Písma: »Odpočinou po pracích svých (Zj, 14, 13), setře Bůh všecku slzu s očí jejich, neboť první věci pominuly…« (21, 4) První věci, které? Pozemské kříže a strasti! Zde není a nebude nikdy klid zbraní; věčného pokoje se nám dostane teprve tam. Mladičký Václav II., skoro ještě dítě, se vrací po pětiletém strádání v zajetí v cizině do vlasti. Tvář mu září radostí, tělo hladem a strádáním zmořené ožilo. Jest konečně mezi těmi, kteří ho milují, jest v drahé domovině, kde mu nebude strádat a která ho nyní radostmi odškodní za dlouhé utrpení.

D) Co bude v nebi pramenem našich radostí? Především trojjediný Bůh neboli patření na tvář Boží, jak praví katechismus. »Božství Páně, neskonalá kráso, nebešťanů přežádoucí spáso…« Na něho andělé patřiti touží. (1. Pt 1, 12) Patření na tvář Boží, to znamená, že budeme Boha trojjediného poznávat přímo, bezprostředně, tak, jaký jest. Naše vezdejší poznání Boha jest nedokonalé, tak nedokonalé, jak poznání slepce od narození, kterému mluvíš o světle, o barvách, o hvězdné obloze. Jakou představu si může o tom všem ubohý udělat? A nyní si představ, že neočekávaně nabude zraku. Nový, neznámý, netušený svět se rozevírá nejen jeho oku, nýbrž i jeho duchu! Co asi cítí? Jak mu je? Podobně bude jednou nám! Božství Páně, neskonalá kráso… Jak jsme překvapeni a uchváceni, když po prvé spatříme palmový háj, alpské azurové jezero a na něm vlnky jako bílé holubice, východ nebo západ slunce v Alpách, geysír (vřelý vodotrysk tryskající ze země), kolíbříky, tyto »okřídlené drahokamy«, poletovat na svobodě s květu na květ, nebo když se zahledíme hvězdářským dalekohledem na Mléčnou dráhu! Dítko pří takovém pohledu tleská ručkama, dupe nožkama, neví, jak by radost dalo najevo.

Lidská přirozenost Syna Božího, druhý pramen našeho blaha. Na Táboru zvolal Petr: »Pane, dobře jest nám zde býti, uděláme tři stánky…« Okusil jsem nepatrnou krůpěj nebeského blaha, a zapomněl na vše. Vyvolení okoušejí blaho plnými ručejemi! Kristus Pán, jenž za pozemského života okouzloval kdekoho, jednotlivce i celé zástupy, takže se za ním valily a skoro se ušlapaly… Co zakoušíme při spojení s ním ve sv. přijímání, jest jen slabý stín toho, co budeme zakoušet, až se nám dá uzřít s tváří odhalenou, bez skořápky svátostné! »Naděje naše však svědčí nám, že jednou jistě v nebeské vlasti svým věrným tvář svou odhalíš sám…« Sv. Pavel toužil po tom, aby se rozpadl jeho tělesný stan a aby byl spojen s Kristem, sv. Ignác Antiošský touží po drápech a zubech dravců, aby dosáhl Krista, jenž svým věrným odhalí hlubiny svého božského Srdce, toho Srdce, v němž přebývá všecka plnost božství.

Neposkvrněná Panna, další pramen naší radosti a našeho blaha.

Pouhý pohled na její tvář uvedl omilostněnou lurdskou pastýřku do vytržení, a dostačil by, aby okouzlil celou nebeskou dvoranu. Nám však bude dáno víc, bude nám dáno, co nám není dáno na zemi; náš zrak, osvícený světlem slávy, bude vidět i její krásnou duši. Vždyť budeme »vidět« samu neviditelnou svatosvatou Trojici, budeme »vidět« anděly, tím spíše tedy duše vyvolených, především všecko vnitřní bohatství a krásu Srdce Mariina. Kdyby nám to bylo dáno na zemi, umřeli bychom štěstím a blahem. Na věky být spojeni s tou, která tak krásná — a kterou jsme tak milovali!

nebe3

Společenství svatých, shledání s těmi, kteří nám byli drazí… Jak blaze být mezi těmi, kde zakoušíme pravou lásku! V rodině, kde se mají všichni rádi, kde vládne svornost a obětavá láska! Cokoli na zemi čisté, to potrvá i za hrobem; jen to, co smyslné, vezme za své.

Věčně… »Věříme v život věčný,« modlíme se v apoštolském vyznání víry. Nebude obavy, že neštěstí neb zlomyslnost nás o nebeské blaho připraví anebo nám do něho namísí pelyňku, že čas na něm bude hlodat, že smrt mu udělá konec nebo že nám zevšední. Tak dlouho budeme žít a nebeských radostí zakoušet, jak dlouho bude žít Bůh, náš oblažitel a odplatitel. Po věčném životě člověk touží, pro věčnost jest od Boha stvořen, věčného blaha se mu dostane — ačli bude chtít a ze všech sil se přičiní, aby ho dosáhl!

E) V nebe nutno věřit, a to nechce nevěrec. Na nebe nutno myslit, a po něm nutno toužit, a to nechce člověk pozemský. Pro nebe nutno pracovat, a to nechce lenoch. Všimněme si světců! Sv. Bernard na nebe myslil neustále; kolikrát v kázání odbočil od předmětu a začal mluvit o věčné vlasti a jejích radostech! Jaká touha patrna v jeho slovech! Ale jen duše čistá je s to, aby toužila po společenství andělů. Nečistý netouží; nejen proto, že jest zcela ponořen v tělesné rozkoše a nežádá si jiných, nýbrž i proto, že cítí: »Nebe pro mne není…« Toho si byl vědom Luther, když sedě se svou spoluvinnicí u krbu prohodil: »Musíme na oheň pomalu navykat.« To připomněl své spoluvinnicí i Jindřich VIII., když při pohledu na hvězdné nebe učinila poznámku, jak krásné asi je to tam, nad hvězdami. »Pojď pryč od okna, to pro nás není.« Nebe… Může být i mé, když se přičiním! Netřeba, leč jen Tvůrci sloužit a plnit jeho svatou vůlí!

My vykoupení… Jak lehkomyslně se vzdáváme nebe, takovými oběťmi nám od Vykupitele zjednaného! Vzpomínám Václava III., jenž lehkomyslně se zříkal zemí, nabytých nadlidskou námahou jeho otce. Císař Albrecht, Václavem II. poražený, vymáhal nestoudně od vítězných Čechů Míšeň a Chebsko, a Václav III. mu dal obojí. Uherskou korunu dal jako maličkost spolu s mečem sv. Štěpána Otovi Bavorskému, jenž se mu pěkně zalichotil; královské hrady rozhazoval plnýma rukama. Neprobíjíme podobně jako on statky daleko vyšší, statky věčné a nehynoucí, místo co bychom pro ně ze všech sil pracovali?

Šumavský povídkář Klostermann vypravuje o osudných velikonocích v Sušicích r. 1859. Tehdy v noci s neděle na druhý svátek se při pobožnosti prolomil most pod věřícími, kteří se tam sešli u mostní kaple ke kázání a k modlitbám…, zuřila právě tyfová epidemie a hrozila válka s Francíí, tedy pohnutek k útočení na nebe dost. A teď to neštěstí… Četníci se brodili celou noc po prsa v ledově studené vodě a zachraňovali tonoucí, nejmenovaní chuďasi vytahovali raněné zpod zřícenin, nežádajíce a nečekajíce odměny, a nosili ubohé pod ruce lékaře, který unaven k smrti, probděv předtím dva dny a celou noc návštěvami nemocných, s nadlidským úsilím obvazoval zachráněné celou noc a celý pondělek. Od vlády nebo úřadů se nedostalo všem dohromady ani slova uznání; jen Bůh je jednou odmění za skutky lásky…

F) Tak snadno si lze nebe zajistit poslušností a láskou… Tak blízké je nebe, jen několik málo let… Tak vysoko nade vše pochopení, nade vše utrpení, nad všechnu zásluhu… Zamyslí se jen a rci: »Zač mi vlastně Pán nebe dá? Zač mne vlastně odmění?« Sv. Augustin praví, když Bůh korunuje zásluhy svatých, že vlastně korunuje své dary. Jde-li o nás, má světec dvojnásob pravdu. Co jsme doposud velkého pro nebe vykonali? Kdybys sloužil Pánu do únavy a do zemdlení jako Jan Bosko, kdyby tvé modlitby byly vroucí jako Aloisovy, kdybys byl čistý jako Gertruda, konal pokání delší a těžší než Marie Egyptská, získal více duší Pánu než František Xaverský, vykonal pro církev více než Vincenc Paulánský, žil ve větším odříkání než Germána, snášel těžší kříže než Lidvina a byl přitom trpělivější než Job, a konečně umřel mučednickou smrtí jako Vavřinec, co by to vše bylo vůči nebeské blaženosti? A kdyby život, jak jsem ho právě popsal, trval přes sto let, co to je vůči věčnosti! Ty však nebudeš žít sto let, a tvůj život nevypadá, jak jsem ho vylíčil! Jen počítej, kolik let opravdu horlivě již Pánu sloužíš? Možná, že nenapočítáš ani měsíce nebo týdny, nerci-li léta, O kajícím lotru jsi si snad nejednou pomyslil: »Ten dostal nebe skoro zadarmo.« Jsi ty lepší než on? Oč jsi dal Pánu více než on? Pán musil ještě tvůj dluh na kříži zaplatit, proto žes nemohl sám a protože tak by ti nebe bylo navždy uzavřeno, a když ti je otevřel, byl jsi tak liknavý v práci o jeho dobytí.

Takřka zadarmo ti nebe dává; těch několik nepatrných dobrých skutků, které jsi vykonal, nazývá zásluhami; možná, že sám by ses neosmělil je tak nazvat! Tak liknaví v práci o nebe… Čím to? Živé víry se nám nedostává! Proto i naše naděje jest tak chabá, naše práce tak netečná. Tak štědrý a velkomyslný je k nám Tvůrce — nemohli bychom být poněkud velkomyslnější k němu i my a sloužit mu z lásky? Nikoli pouze z bázně před trestem! Či nestojí věčné nebe za to, abychom pro ně něco obětovali? Když se před lety rozhlásilo po světě, že byly v Kalifornii objeveny zlaté doly, kdekdo tam spěchal« Dělník odkládal nástroj, rolník pluh, úředník pero, chopili se motyky a spěchali do země zlata, Ten opouštěl dílnu, onen školu, třetí palubu, lodi stály v přístavech bez mužstva, bez námořníků, bez cestujících, kdekdo běžel tam, kde doufal najít hroudy zlata, Nalezli? Mnohý místo zlata našel v jámě smrt, a ještě větší byl počet těch, kteří sí z pohádkové země odnášeli žebráckou mošnu. Nebe však jest jisté, jest naše, jen když budeme chtít!

nebe4

Začátkem 14. století se prochází kostelem kláštera Santa Croce di Corvo muž asi 50letý, zasmušilý, zamyšlený, »Co hledáš?« táže se ho převor, »Pokoj,« odvětil neznámý. Převor nevěděl, že mluví s nejslavnějším italským básníkem. Dante Alighieri, vypověděný z politických důvodů ze své vlasti, z Florencie, kterou miloval tak vroucně, jak ohnivé srdce Itala dovedlo. Stále doufal v návrat, ale když smrtí císaře Jindřicha VII. padla jeho poslední naděje, toulal se s místa na místo jako loď bez plachet a bez kormidla, hnaná drsným větrem od břehu ke břehu, od přístavu k přístavu, Vozkové a honci, které cestou potkával, zpívali si jeho básně, nemajíce tušení, že muž vpadlých tváří a smutných očí, kráčející mimo, jest jejich skladatelem. Svou drahou Florencii neuzřel již nikdy, neukojená touha po vlasti ho v Ravenně sklátila v hrob; ještě na náhrobku lká, že mu nebylo dopřáno složit kosti v otčině, kterou tak miloval, kde zůstali jeho drazí, manželka i dítky. Náš český básník Boleslav Jablonský hned po vysvěcení poslán do Polska. V cizině jeho básnická lyra umlkla, nic nebylo s to jí rozezvučet, ani úcta a vážnost, které požíval, ani postavení. Jen česká půda, česká země by byla dala hlasu jejím strunám, a tu vlast již neuzřel, do smrti, do svého 68. roku. Jako židé vyhnanci, kteří nad vodami Babylona zavěsili své zmlklé citery… Mojžíš stojí na hranicích Zaslíbené země. »Zemi, kterou jsem zaslíbil tvým otcům, jsi uzřel, ale do ní nevejdeš,« Chceme i my slyšet na hranici nebeského Jerusalema podobný ortel? Jen nahlédnout, a nesmět vejít? Pán nás tam předešel, nás tam zve, nás tam očekává, a jen na nás záleží, zda tam vejdeme. Milost Boží nám neschází, jen když nám nebude chybět dobrá vůle a opravdové přičinění.

Velikonoční písně.
Čtení: Zjevení 21.

Použité ilustrace: Gustave Doré

Mariánská postila, 1946