»Velebena budiž bez ustání nejsv. Svátost oltářní.«

Triumfální průvod eucharistického Krále. 

P. Konrád M. Kubeš T. J.

cch

A) K nevídané slavnosti se sešli v neděli po Božím těle, 27. června 1886, do anglického města Ditton Hall zdaleka široka katolíci i protestanté. Vlaky přivážely účastníky až z Liverpoolu a Manchestru, jiní přijeli povozem nebo přišli pěšky, a všichni se hrnuli do jesuitské koleje. Tam v zahradě připraven oltář, dvě slavobrány, všecko samý květ. Kazatel napřed vysvětlil význam slavnosti; připomněl, že ulicemi měst v jejich vlasti se průvod s nejsv. Svátosti ubíral naposled před 350 lety, a že tehdy nebylo jediného chrámu, odkud by nebyl zástup věřících provázel eucharistického Krále v triumfu modlitbami a zpěvy od oltáře k oltáři. Ani protestanté se neubránili hlubokému dojetí. Po prvé po 350 letech… Ale jen v zahradě koleje, nikoli ven na veřejnost… Tolik si tehdy ještě dovolit nesměli. »Já myslila, že jsem jako v nebi,« pravila potom jedna dáma; zůstala přesto protestantkou. Žel, že i my býváme mnohdy stejně nedůslední jako ona. Zúčastníme se božítělového průvodu, ozdobíme okna světly a oltáře kvítím, matky vypraví děti za družičky, a u stolu Páně jsme vzácnými hosty.

Co vlastně znamená dnešní průvod, nejslavnější ze všech liturgických průvodů celého roku? Jest vyznáním víry, osvědčením vděčnosti, veřejnou oslavou tajemství oltářní Svátosti. Svátek Božího těla, svátek nejsvětější Svátosti, přesně vyjádřeno: »Památka ustanovení nejsv. Svátosti,« jest Zelený čtvrtek, přenesený do svátečního radostného jasu a plesání májového nebo červnového dne. Onen předvečer smrti Páně, památný ustanovením této svátosti lásky, byl tak plný truchlivosti, že v liturgii učiněna o Eucharistii jen krátká zmínka. A potom — průvod zelenočtvrteční a průvod dnešní! Tehdy po skončené nejsv. oběti v hlubokém smutku za zvuku klapaček jsme provázeli Pána k utrpení…, do Getsemanské zahrady…, jako hlouček jeho jedenácti, kteří jedině mu zůstali věrní, a i ti se co nevidět rozprchli, když se draví vlci vrhli na jejich pastýře.

Jak docela jinak dnes! Den Božího těla ve věřící osadě! Už den předtím vidět, kamkoli oko padne, že celá osada se chystá k velkolepé slavnosti. Jako by chtěla vítat vznešeného hosta… Chrám se obléká v nejsvátečnější roucho, jeho prostory dívčíma rukama proměněny v tropický háj, zatím co osmahlé ruce mužů roubí slavobrány a oltáře, před domy a v domech ženy odklízejí kdejaký prášek, a s lučin slyšet zvonivé hlásky maličkých, trhajících květiny a vinoucích věnečky… A když se časně zrána vyhoupne červnové slunko z červánků, vidět všude radostný ruch. V kostele, v příbytcích, venku… Co radosti jen přináší tato slavnost maličkým! Kdyby nebylo jiného než to, musili bychom doznat: »Jak milým a krásným činí Eucharistie náš náboženský život!« Náš…, věřících katolických křesťanů! Když korouhve, vlající nad tisícihlavými zástupy, se ubírají ulicemi, z kterých na tu chvíli zmizel prosaický ruch a hon aut a jiných povozů, když hluboký hlas zvonů s věže a stříbrný hlas zvonků před nebesy se snáší v duši a povznáší ji k nadzemským výšinám, když děti o závod sypou eucharistickému Králi na cestu obsah svých květinových košíčků jako při prvním průvodu s Kristem Králem o Květné neděli v Jerusalemě, když kmitající světla svic v rukou věřících proměňují ulice i náměstí v chrám, když se pod nebesy přibližuje ten, kterému naše slavnost platí, a každé koleno se sklání v hluboké úctě v prach, tu není nikoho, kdo by nepocítil: »To jest vpravdě Král a Pán všehomíra, to jest Král srdcí, to jest pravý Bůh, kterého provázejí řady věřících v nadšeném triumfu slávy a lásky.« A když se k nebi nesou slova věčně krásného zpěvu: »Chval, Sióne, Spasitele, chval Pastýře, vůdce vřele, prozpěvuj mu v písních čest; tolik pěj, co síly stačí, nad vší chválu on jest větší, všecka chvála chabá jest,« tu nám skutečně jest, jako by se naše zpěvy pojily se zpěvy nebeských zástupů před trůnem Beránka. Anglický fysik světového jména, Davy, protestant, na cestách katolickými kraji r. 1827 byl po prvé v životě přítomen božítělovému průvodu. Toho dne si napsal do deníku: »Byl jsem uchvácen vroucností, kterou katolické náboženství vyniká nad nás. Činí bohoslužbu svátkem radosti a ne tvrdou povinností…«

Jak došlo k dnešnímu svátku? Na podnět bl. Juliány z Lutychu, které se v jejím 16. roce dostalo osvícení s nebes (r. 1209), byl zaveden r. 1246 v lutyšské díecési; ještě dnes ukáží návštěvníku města prastarý kostelík za městem: »Tam byl konán první božítělový průvod, my jsme město eucharistické…« Urban IV., bývalý arcijáhen lutyšský, zavedl jej pro celou církev r. 1264, ale jeho ustanovení bylo provedeno až r. 1314. Žádný svátek neslaví liturgie s takovou okázalostí. Pochopitelně; vždyť eucharistický Král je střediskem a ohniskem liturgie. Kolem této svátosti se celý církevní rok takřka otáčí jak země kolem slunce, bez Eucharistie není liturgie. Můžeme tedy říci, že dnešní svátek jest pro liturgii, co posvěcení chrámu nebo svátek místního patrona pro jednotlivý kostel, co jmeniny pro věřícího. Nejsv. Svátost, nevysychající pramen milostí a nadpřirozeného života, z něhož čerpáme po celý rok…, to nám dnes církev připomíná.

B) Pravili jsme, že Eucharistie zkrášluje náš náboženský život. Jenom krášlí? Nic více? Ba neskonale více nám přínáší a dává, jak příští neděli zvíme. Dnes se zamyslíme nad jinou stránkou dnešního tajemství. Nazvali jsme eucharistický průvod veřejným vyznáním víry; na prvním místě jest vyznáním víry ve svatosvaté tajemství našich oltářů, pak též i osvědčením, že se hlásíme ke katolické církvi a že vyznáváme víru, kterou ona jménem Kristovým hlásá. Bylo to v předvečer svátku Narození Panny Marie 1645. Londýn viděl zase výjev, jakých po celé první století svého odtržení od pravé církve viděl na tisíce. Na popraviště vlečen katolický kněz, misionář P. Corby. Tohoto odsouzence provázel tentokrát portugalský vyslanec de Susa, a když po šesti letech veden touže cestou jiný katolický kněz, P. Wright, sešlo se 200 kočárů, 500 jezdců, 20.000 diváků, a ti všichni prosili mučedníka za poslední požehnání; při mučednické smrti ctihodného Maxfielda posypali věřící kvítím celé prostranství, kde byl popraven. Nebyl tento projev mohutným vyznáním víry? To vše mluvilo samo! K tomu nebylo zapotřebí připojovat slov! Vyznáním víry jest, když se znamená věřící svatým křížem, když poklekne před nejsv. Svátostí, když se zúčastní dneš­ního průvodu. Eucharistie jest nazývána svátostí lásky; jest neméně i svá­tostí víry! Když božský Spasitel tuto svátost zaslíbil — rok před jeho skonáním to bylo, v Kafarnaum, dva dny po zázračném rozmnožení chlebů za Genezaretským jezerem, na jehož břehu toto městečko bylo — žádal od přítomných víru. Samozřejmě — bez víry nelze k eucharistické hostině přistoupit, jako nelze bez očí vidět. »Nám zahaluješ tvář ve Svátosti, víra jen zří ji oslavenou…« Jaké odpovědi se tehdy Pánu dostalo? Mnozí se od něho odvrátili; kteří? Ti, kterým chyběla víra! Zato Petr, apoštol skálo­pevné víry, osvědčoval jménem jedenácti: »Ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného!« (Jn 6, 27-41; 47-69)

Svátost víry… Španělský básník Calderon předvádí v jedné eucharistické hře člověka, obklopeného pěti alegorickými postavami, pěti smysly; jím po boku stojí Rozum, opodál Hřích, a uprostřed scény září na oltáři svatá hostie. Hřích, pokušitel, pochybovač, svádí člověka k nevěře, vybízeje při tom smysly jeden za druhým, aby ho v jeho díle podporovaly. Ochotně jsou mu k službám. Zrak praví: »To, co vidím, chléb jest pouhý.« Hmat: »To, co hmatám, jenom chléb jest.« Další: »Vnímám pouze vůni chleba.« — »A já zase chuť jen chleba.« Nakonec přijde Sluch a odmítá svědectví ostat­ních smyslů: »Slyším slovo věčné Pravdy, to mi stačí, když vše klame…« Tak zpíváme i my v eucharistické písni: »Zrakem, chutí, hmatem tebe ne­poznám, co od Pána slyším, pevně vyznávám; věřím pevně, co nám řekl Boží Syn, v slovech věčné Pravdy není bludu stín. Na křížis nám jenom božství utajil, zde i člověčenství své jsi zahalil; vyznávám přece obé duší věřící, prosím, zač tě prosil lotr kající.«

Legenda… Jedné včelařce vymírají úly; někdo jí poradil, aby dala do úlu sv. hostii. Neváhala, šla ke stolu Páně, velebnou Svátost vložila ne­nápadně do modlící knížky a doma učinila, co jí řečeno. Po čase nahlédne do včelína, a co uzří: včely z medových plástů vytvořily kapli, v ní oltář a na oltáři jako v monstranci malá hostie! Vše z vosku… Miniaturní kaplička s dveřmi, pilíři, okny, klenbou, věžičkou, zvony… Nerozumná příroda poznala svého Tvůrce …

C) Jako při každé svátosti, jest zde viditelné znamení — způsoby chleba a vína. Proč volil Kristus Pán právě toto zevnější znamení pro svou neviditelnou přítomnost? Proč chtěl, aby jeho tělo, našemu zraku zde na zemi neviditelné a nepřístupné, přebývalo mezi námi pod rouškou pokrmu? Protože v této svátosti jest skutečně pokrmem — nadpřirozeným pokrmem našich duší! »Blažených chléb cherubínů chlebem stal se lidských synů…«

Je tu neviditelná milost; každým sv. příjímáním se nám dostává rozmnožení posvěcující milosti neboli svatosti, o jiných nesčetných »svátost­ných« milostech nemluvě, byť šlo o poslední dítko, jen když přistoupí k eucharistické hostině ve svatebním rouchu čistého srdce. »Dobří, špatní přijímají, nestejný však úděl mají, života neb zhynutí; zlým je smrtí, dobrým k žití — viz, jak různě působiti může totéž přijetí.« Jak mnohonásobně vy­niká tato svátost nade všecky ostatní! Ony milost v duši pouze působí, v této jest nadto sám dárce a pramen vší milosti přítomen; ony jsou pře­chodné úkony, v této jest trvalá přítomnost Páně; ony kromě pokání můžeme přijmouti zřídka nebo jen jednou, tuto však denně, a žádná nezaplaví duši takovým přívalem milosti jako tato.

Nechybí ani ustanovení Krista Pána, Každé dítě, které zná kate­chismus, ví, kdy se tak stalo, ví, kdy řekl Pán apoštolům: »Vezměte a jezte, toto je tělo mé…, toto jest krev má…, to čiňte na mou památku!« Chléb proměněn v tělo Páně, jen zevnější podoba neboli »způsoba« chleba zůstává. Víno proměněno v krev Páně, jen zevnější podoba (barva, vůně, chuť, při­rozené účinky…) trvá. Protože ve sv. hostii jest přítomno oslavené tělo Páně, jest v ní přítomna i jeho krev, jeho duše, jeho božství, poněvadž to vše jest nyní v nebi s jeho tělem spojeno. Proto netřeba, aby věřící přijímali pod obojí způsobou, a církev se omezuje při sv. přijímání na způsobu chleba. Proč tak činí? Z úcty k nejdražší krvi Páně! Kolik krůpějí by při hromadném svatém příjímání asi padlo v prach! Jen čtěme dějiny husitské liturgie; jak nedůstojné mnohdy scény! Zneuctění této svátosti bylo na denním pořádku, A co dělat v krajích, kde se víno těžko přechovává? Jen ke mši sv. jakožto k oběti je třeba obou způsob, jak uslyšíme, ne však k sv. přijímání, jak husité bludně učili.

corpus_christi_cuzco

Průvod Božího Těla v Cuzco (Peru; neznámý autor, 18. stol.)

D) V katolickém kostele v X. jest zajímavý obraz. Uprostřed Kristus Pán, v rukou chléb, a pod ním slova: »Toto jest mé tělo,« Kolem něho refor­mátoři. Luther s nápisem: »V tomto je mé tělo.« Karlstadt: »To není vůbec mé tělo.« Zwingli: »To znamená mé tělo.« Kalvín: »V tomto působí mé tělo.« Docela vespod pak otázka: »Kdo z těchto má pravdu?« Víra a blud… Nevěra pokládá naše velké tajemství oltářní za báchorku, bludaři zase si nedali pokoje a chtěli najít takové vysvětlení, které by bylo veskrze pochopitelné — jako by nekonečný Bůh nemohl učinit něco, co omezený lidský rozum nikdy nepochopí! Sv. Augustin mluví o tělesných lidech, jejichž jediným pravidlem poznání jest tělesné vidění. Mohl též říci, že jejich jediné poznání je hmatání, Tedy už tenkrát říkali: »Věřím jen to, co vidím.« Boha nevidí, duši nevidí, Krista Pána v Eucharistii nevidí, proto v ně nevěří. Ale Roentgenovy nebo ultrafialové paprsky, elektřinu, magne­tismus, přitažlivost a jiné přírodní síly také nevidí, ani jich nehmatají, a přece jsou o jejich existenci přesvědčeni!

Eucharistie je ovšem tajemství, po nejsv. Trojici a vtělení třetí největší tajemství sv. víry, tajemství, které nepronikne ani serafín. Nicméně čím více věda pokračuje, tím více zbraní proti nevěře nám podává. Byly doby, že se nevěra smála: »Kristus přišel k učedníkům zavřenými dveřmi? Nerozum! Hmota nemůže hmotu prostoupit!« Dnes každý ví, že to není ani tak přílíš k smíchu, ani nemožné. Co jsou Roentgenovy paprsky? Drobounké částečky hmoty, které jinou hmotu pronikají! Věda objevila neviditelné paprsky, neviditelný plamen, a jak jsou obojí silné! Co tajemství příroda ještě skrývá! Kolik netušených tajemství bude ještě vědou objeveno, ale nikdy vysvětleno! A my bychom neměli věřit Kristu Pánu, vtělené věčné Pravdě, když nám zaručuje, že jest v této svátosti neviditelně přítomen, i když to náš omezený rozum nedovede vysvětlit? »Nám zahaluješ tvář ve Svátosti, víra však zří ji oslavenou, a svému Králi ve svatostánku vzdáváme úctu na kolenou…«

E) Protože věříme, klaníme se mu; čím naše víra živější a pevnější, tím větší naše uctivost, když vejdeme do domu Božího, do paláce našeho eucharistického Krále, když jsme přítomni mši sv., když přistupujeme ke stolu Páně. Admirál Thouart chodíval k sv. přijímání v admirálské uniformě, maršál Hübner taktéž v uniformě s medailí Marie Panny na prsou, uprostřed důstojníků, slavný astronom Heis přijímal tělo Páně týdně, slavný právník Contardo Ferrini denně, slavný biolog Pasteur se připojil k eucharistickému průvodu, i když byl vládou zakázán, Galvani, Volta a Ampére bývali denně klečíce mši sv. přítomni… »Věřím pevně vše, co řekl Boží Syn…«Věříme, a proto svého eucharistického Přítele milujeme, a jestliže ho milujeme, na­vštěvujeme ho v jeho vězení lásky, kam ho přivedla láska k nám. Znal jsem nevěrce, který řekl: »Kdybych věřil, že jest Syn Boží ve svatostánku příto­men, klečel bych před ním dnem i nocí!« Nebyla to jemná a bohužel za­sloužená výtka nám? Věříme, milujeme, a málokdy Pána navštívíme! Snad jen v neděli, když musíme, a možná, že i přitom máme dlouhou chvíli. Kdysi ho zdržovali v Kafarnau, aby jich neopouštěl; nám netřeba ho zdržovat…Pán vynalezl prostředek, aby zůstal s námi, i když jde jinam. Přítomen v každém svatostánku, v každé částečce svaté hostie. »Způsoba se jenom dělí, Kristus Pán však trvá celý«…, tak jako ty se vidíš v každém úlomku zrcadla, když je rozbiješ na kusy. »Přijímáním nerozdělen, nerozlomen, nerozdvojen, celý se nám podává; přijme jeden, přijme na sto, kolik onen, tolik tito, Kristus celý zůstává.«

Dnešním triumfálním průvodem jsme vyznali víru v eucharistického Krále a složili mu veřejně povinný hold. Indiáni ve starých misiích v Paraguay v Jižní Americe konali tento průvod s nádherou vpravdě pohádkovou. Jedinečný jest průvod v hornorakouském městě Hallstadtě, vystavěném teraso­vitě na svahu hory, sklánějící se k jezeru. Uličky jsou tak uzounké, že v nich nikdy nevidět koně nebo vozu. Jak si pomohou v dnešní svátek? Průvod sejde k jezeru, dole připraven velký člun, na něm oltář pěkně vyzdobený. Za ním čluny s prapory, družičkami, zpěváky a hudbou, se školní mládeží, občany atd., velké i malé, některé kocábky pro jedinou osobu…, přes sto lodí a loděk pluje po hladině, nakonec velká pramice, ozdobená listím a chvojí, plovoucí baterie s 12 moždíři. Za hlaholu zvonů se ubírá průvod do středu jezera, pak nastane ticho, a když uděluje kněz požehnání, ohlašuje střelba posvátný úkon; stonásobná ozvěna okolních vrchů nese tento po­zdrav od lesa k lesu, od skály ke skále, od hory k hoře, jako by veškerá příroda se chtěla přidružit k holdu, který milující srdce vzdávají jejímu Tvůrci a Králi.

Nemůžeš snad ty, který tyto řádky čteš, dát dnes ve své chudobě eucharistickému Králi, co bys mu rád dal? Dej mu alespoň lásku milujícího srdce, a tou nestojíš nikterak za těmi, kteří jsou na pozemské statky bohatší a mohou svou oddanost svátostnému Spasiteli osvědčit i navenek. A až se vrátíš domů od svatostánku, který je dnes ovíván neustálým přívalem chval, pros svého Ježíše slovy zpěvu: »Pastýř, chléb jsi nehynoucí, syť nás bídné hladem mroucí, Vševědoucí, Všemohoucí, veď nás k vlastí přežádoucí, k ze­mi věcně žijících.«

Píseň Ježíši Králi neb jiná eucharistická, na př. Zbožně se ti klaním, Chval, Sióne, Spasitele, Zvěstuj těla vznešeného. Možno-li, vykonáme dnes adorační hodinu. — Žalmy eucharistické: 23 (čistota srdce); 26, 41 a 42, 80 (touha); 22, 23 (dík); 144 (dík, klanění).

corpus_christi_hofgastein

Adolf Menzel: Průvod Božího Těla v Hofgastein (1880)

Liturgie dnešního svátku.

Ve stol. 14., kdy byl zaveden božítělový průvod, přichází ve zvyk monstrance. Při průvodě bylo přece nutno velebnou Svátost vidět! Zprvu miniaturní gotická věž s průhledným křišťálovým středem, později ovládla podoba slunce, symbol božské lásky, která nám v Eucharistii sama sebe dává. — Květina jest v liturgii symbolem duchovní radosti, znamená kromě toho i nevadnoucí svěžest nadpřirozeného života milosti. Mimoto má kvítím posypaná země ještě jeden význam. Na cestu se metaly květy vítě­zům, vítaným a provázeným ovacemi při triumfálním vjezdu do sídelního města. Náš eucharistický Král, zahrnovaný láskou a úctou milionů srdcí!… Družičky, provázející svátostného Spasitele, připomínají bílým šatem čistotu srdce i svatou radost.

Proč jsou při průvodě čtyři oltáře? Číslo tři znamená v liturgické symbolice trojjediného Boha, číslo čtyři znamená svět (čtyři strany světo­vé!), číslo sedm jest symbolem spojení světa (člověka) s Bohem. Tři božské ctnosti, čtyři základní mravní ctnosti, sedm svátostí, které nás posvěcují a tak s Bohem spojují, sedm darů Ducha sv. atd. Čtyři evangelia, protože všem čtyřem úhlům světa má být slovo Kristovo hlásáno, čtyři oltáře při eucharistickém průvodě, protože na všech čtyřech stranách světa se přináší Tvůrci eucharistická oběť. (»Od východu slunce až na západ…« Mal 1, 11), po všem světě jest eucharistický Král uctíván a v chrámech celé země přítomen.

Sotvaže byl božítělový průvod v církvi zaveden, slavili ho naši předkové s neobyčejnou okázalostí. V Praze založeno r. 1389 i bratrstvo k úctě Božího těla a vystavěna kaple, do které se průvod ubíral. Někdy pořádán již v předvečer svátku, někdy v oktávě slavnosti dvakrát až třikrát. Balda­chýn nad velebnou Svátostí nesli přední měšťané, na pražském hradě nejvyšší zemští úředníci. Řemeslnické cechy, mistři i tovaryši, se svícemi v rukou a s cechovními odznaky, kráčeli v průvodě podle přesně stanove­ného pořádku. Do měst přiváženy z lesů celé vozy stromků (»májí«); jimi byly zdobeny oltáře i průčelí domů, podle kterých se průvod ubíral. Monstrance byla ovinuta věncem růžovým nebo rozmarýnovým; květinové věnečky nesli i věřící, na zem sypány růže a jiné květy, a vůbec, kam se oko zadívalo, vše bylo samý květ a samý věnec. V Kutné Hoře bývalo procesí tak velkolepé, že na ně přicházeli lidé ze vzdálenosti mnoha mil… Jedna míle dvě hodiny cesty! Že se při průvodě rozhlaholil kdekterý zvon, že v něm vlálo korouhví a praporců bez počtu, jest samozřejmé, a že věřící ozdobili oltáře co nejkrásněji, zlatem, stříbrem, perlami, obrazy, vzácnými rouchy a koberci, že sami na sebe vzali, co nejpěknějšího měli, dovídáme se ze současných zpráv. U oltářů kromě zpěvu evangelia se konaly modlitby za úrodu a za ochranu přede vším zlem.

Nevídaná sláva a krása božítělových průvodů svědčí o úctě našich kato­lických předků k převelebnému tajemství oltářnímu. Husitské bouře učinily průvodům konec, protestantismus, popírající skutečnou přítomnost Páně v Eucharistii, nebyl nikterak uzpůsoben, aby je obnovil. Za Rudolfa II. se začaly opět konat — v katolických farnostech; v očích věřících i v očích sektářů byly mohutnou manifestací náboženskou; jakž by se proti nim nerozlítila divá bouře a odpor bludařů, kteří měli v našich zemích většinu! Suroví luteráni se neštítili Eucharistii zneuctít a účastníky průvodu insultovat; proto namnoze konána procesí jen z chrámu do chrámu, ne ke čtyřem: oltářům. Teprve Ferdinand II. je obnovil po celých Čechách, a zase konány s oslavou jako za dob jednotné víry. Pěkný zvyk, dotýkat se věnečky mon­strance a takto posvěcené si odnášet domů, trvá dodnes.

Přece však i za největšího rozpětí luterského bludu průvody někde slav­nostně konány v jesuitských kostelích. Když první členové řádu T. J. přišli za Ferdinanda I. do Prahy, v polovině šestnáctého století, kdy luterstvo vládlo, sedmdesát let před Bílou horou, rozvinuli ve svých chrámech nádheru co největší. Nejhodnější žáci jejich ústavů byli přistrojeni za anděly, jichž, bílé řízy zářily zlatem a drahokamy, v rukou nesli praporce, na kterých velmi uměle vyšito jméno Ježíš.

Starodávné řády literátské i vrchnostenské předpisovaly: »Obzvláště pak onu slavnost a starobylou ceremonii, když s nejsvětějším Tělem Božím kněz chodí, s pobožností co největší vykonávati budou. Osoby obojího pohlaví při téže processi po tři dny, totiž na den Božího Těla, v neděli a v ochtabu (oktávě) svátku s rozžitými svícemi s uctivostí přijdou… Konšelé ku pří­kladu dobrému a jako zrcadlo lidu obecnému, aby přítomni byli; ti pak, mimo jichž domy processí s Velebnou Svátostí půjde, před domy máje sta­věti, vonnými bylinami zemi posypati, svíce (v oknech) rozsvěcovati a domy ozdobovati podle možnosti aby byli povinni…« Při tom »zvonění, radostná, střelba, zpěv a plesání všeho lidu….« Zdá se, že naši otcové chtěli závodit a předstihnout ty, kteří kdysi v triumfu na Květnou neděli si vedli svého Krále Mesiáše do svatého města…

V neděli po Božím těle konáván s nezvyklou okázalostí eucharistický průvod v Podolí u Prahy, a to až do vypuknutí světové války; r. 1914 naposled. Celá Praha tam spěchávala. V Rokycanech koná ván průvod po celou oktá­vu, byť j-en kolem kostela. V Chebu až do Josefa II. konán čtyřikrát ke čty­řem oltářům: dnes, v neděli, v úterý a v oktávu. Překrásné oltáře, sahající až ke střechám dvouposchoďových domů, byly plny obrazů, kvítí, věnců a svic, umístěných na vysokých svícnech.

Tajemství oltářnímu zasvěceno v Čechách na deset chrámů, na Moravě dva.

Velebena budiž bez ustání převelebná Svátost oltářní!…

 Mariánská postila, 1946