Hilary Whiteová
Skotská vláda přišla s návrhem zákona, který zavádí státní dohled nad každým dítětem v zemi od chvíle jeho narození.
Ministryně pro děti a mládež Aileen Campbellová uvedla, že podle Zákona o dětech a mladistvých bude za určení „pověřené osoby“ dozírající nad dítětem od jeho narození zodpovědná místně příslušná zdravotní rada (Health Board). Tyto osoby, sociální či zdravotničtí pracovníci, budou „podporovat a hájit dobro dítěte nebo mladistvého“.
Návrh zákona se ve skotském parlamentu nesetkal s většími výhradami.
Konzervativní think tank Iona Institute poznamenává, že většina zákonodárců vznesla pouze procesní námitky, jako např. jak sociální pracovníci zvládnou nové povinnosti nebo kolik dětí bude „pověřeným osobám“ přiděleno.
Předseda poslaneckého klubu Skotské konzervativní strany Jackson Carlaw pouze označil rozsah zákona za „ohromný podnik“ a položil ministryni několik otázek: „Kolik podle vás bude nutných pověřených osob? Jaká bude fluktuace pověřených osob? A jak se v praxi podaří vytvořit pouto důvěry, tak aby lidé cítili, že se na něj mohou spolehnout?“
Na to Aileen Campbellová odpověděla: „Je nutné si uvědomit, že ačkoli zde bude pověřená osoba pro každé dítě, ne každé dítě bude vyžadovat vzájemný kontakt s pověřenou osobou.“
Sdružení škola domácího vzdělávání (Schoolhouse Home Education Association) varovalo, že zmíněný zákon otevře nové totalitní směřování skotské společnosti, a nazvala jej „propagandou k oklamání ovčanů“ (angl. „sheeple“).
Podle sdružení není účelem zákona ochrana a bezpečnost dětí, spíš „má sloužit k zavedení všeobecného dozoru nad občany prostřednictvím zasahování zkraje do rodičovství a v podstatě k zajištění dohledu nad všemi dětmi ve Skotsku, jako by byly vlastnictvím státu“. Agenda, která stojí v pozadí zákona „už byla v minulosti mnohokrát projednávána; byla dokonce zavedena s katastrofálními následky“.
Učitel sociologie a kriminologie na Abertayské univerzitě v Dundee Sturat Waiton označil zákon za „dystopický“ a upozornil, že „narůstá možnost vměšování se do života rodiny“. Dále uvedl, že „rychle mizí uvědomění si významu soukromí, autority rodičů a ochrany onoho soukromí a autority společností.“ Zákon je podle něj známkou rostoucího státního tlaku na „svébytnou rodinu“, která je „nesmírně důležitým stavebním kamenem pro britskou společnost“. „Stojí za pozornost, že se v politické rovině tato myšlenka zcela vytratila,“ dodal. „Dnes se předpokládá, že rodičovství je příliš těžké, děti příliš zranitelné a riziko prostě příliš velké, aby dovolit luxus zvaný ‚soukromím‘. Proto také nikdo nový zákon nenapadá, aby bránil soukromí a svébytnou rodinu.“
Zákon uvádí, že jeho cílem je splnit požadavky Úmluvy o právech dítěte OSN.
V Irsku bývalá europoslankyně Dana Scallonová ostře varovala, že ve jménu Úmluvy o právech dítěte OSN je zaváděna řada kroků, které pošlapávají práva rodin a rodičů vychovávat své děti. Loni se [v Irsku] zvedla vlna nesouhlasu proti zákonu o „dětských právech“, a to právě z obavy, že na základě zákona budou děti a rodiny vystaveny státním zásahům a sledování a neustálé hrozbě odebrání dětí rodičům. Stoupenci zákona tenkrát [v referendu] s obrovskou finanční podporou vlády a Evropské unie za téměř neviditelné kampaně odpůrců velkou většinou vyhráli.
Text převzatý z lifesitenews.com přeložil ACS.
Obrázek vložený do textu: William Frederick Yeames – And When Did You Last See Your Father? (A kdy jsi naposledy viděl svého otce?). Představuje scénu z anglické občanské války – parlamentaristé vyslýchají děti royalistů.
Aktuálně >
To je těžká věc. Občan by měl (do značné míry) patřit své obci. Ve skupinách lidí, kde nejsou dosud ještě pokřivené vztahy, patří členové skupin více či méně té skupině. Vezměme například dítě a rodinu. Nikdo snad nezpochybňuje, že dítě patří rodině. Ale i dobrý rodič patří dítěti. Taková matka malého dítěte, která o dítě opravdu pečuje, nemá na seba téměř ani čas. Dítě patří matce, ale matka patří do značné míry dítěti. Rodiče, kteří pracují, to dělají především pro rodinu,(pokud to ovšem nejsou moderní sobci). Poctivý člověk tedy pracuje a žije pro svou rodinu. A stejně tak by to mělo fungovat v obci, či státu. A dříve to v obcích tak fungovalo. Dnes už ne. Obce jsou příliš velké, stát je pro mnohé pojmem abstraktním. Otázka zní spíše do jaké míry a v jakých věcech má tato sounáležitost fungovat.
Je tedy otázka, co dělat proti nezájmu občanů o svou obec potažmo stát, ale i do jaké míry má obec zasahovat do chodu rodiny a kde je hranice, kdy tak má začít činit. Nejsem si vůbec jist, zda armáda více méně anonymních dohližitelů je to pravé, co děti vlastně potřebují.
Kdysi bylo běžné, že každé dítě mělo nejen své rodiče, ale i kmotry (v tom původním pozitivním slova smyslu). A v případě úmrtí rodičů, nesli kmotři za dítě plnou odpovědnost. Slovo „kmotra“ je ostatně odvozeno od slova matka (ko-mater) a teprve od toho je mužský tvar kmotr. Bohužel dnešní praxe jako by zodpovědnost rodičů a jejich ko-rodičů v řadě případů jaksi mizí. Trvale vysoká životní úroveň a relativní snadnost obživy jako by paradoxně způsobovoala neochotu rodit děti a řádně o ně pečovat. Mohou to snad zachránit státem dosazení a placení dohližitelé bez osobní rodinné motivace? To mi připadá dosti absurdní!
A navíc zde také hrozí to, že v případech rodin, kde rodiče poctivě své děti vychovávají a mají na ně oprávněné požadavky (dříve samozřejmost, dnes čím dál více vzácný úkaz!!!) může nějaký úředník pouhým administrativním rozhodnutím takové úsilí rodičů mařit a rodinu svévolně rozbít.
A teď babo raď. Co je menší zlo?
Problém není v teorii, tedy že stát je povinen na základě mezinárdnch smluv chránit děti před skutečným týráním, ale v praxi. Ty tzv. soudružky zubaté z OSPODů mají prakticky neomezenou moc a dostane -li se rodina do jejich spárů, má menší možnosti obrany než v případě sdělení obvinění z vraždy.
Tam kde je ohrožen tzv . příznivý vývoj, je možné na základ §76a o.s.ř. nařídit předběžné opatření, které se ihned vykoná. Důležité je, že k vydání předběžného opatření není třeba věci tvrzené navrhovatelem dokázat, stačí je pouze osvědčit. Odvolání proti takovému usnesení nemá odkladný účinek.
Pojem ohrožení příznivého vývoje je dostatečně gumový na to, aby umožnil dítě unést např. proto, že se soudružce zdá, že doma děti mají málo uklizeno, že byt má malou plochu na počet dětí (nikde není definováno, jak má být velké, vím pouze o deficnici plochy na vězně), že se rodiče hádají, že je otec patriarchální despota. U jednoho soudu, kdy byl důvod nedostatek trvanlivých potravin v lednici, jsem byl jako vřejnost, a soudci to přišlo, jako jeden z nosných argumentů.
Nedělám si nejmenších iluzí o opatrovnické mafii, tím spíše, že máme za sousedy pěstouny, kteří žijí z horentních dávek na státem „odebrané“ děti a každému adopčníkovi bych rád položil otázku: Jsi si jist, že to dítě není bezprávně ukradené rodičům?
jde v zásadě jen o peníze, viz Norsko (nejen) https://www.facebook.com/CeskoVratmeDetiRodicum?hc_location=stream
Kdo hleda najde, staci zadat: Juvenilní Justice
Vse se da zneuzit a na zacatku je dobra myslenka, jako zde na ochranu deti.