Dnes slavíme svátek sv. Scholastiky.

Libor Rösner

scho1„Byla čistá jak anděl; v nebi ji vidím bílou jak padlý sníh. Mimo Marii a Magdalenu neznám zjevu líbeznějšího,“ uvedla blah. Kateřina Emmerichová v jednom svém vidění života světců.

Tento nad jiné líbezný zjev mohly lidské oči spatřit poprvé někdy kolem roku 480, když v Nursii přišel na svět. Ale nepřišel sám – Scholastika totiž byla z dvojčat a jejím dvojčetem nebyl nikdo menší než jistý Benedikt – ten veleslavný Benedikt z Nursie, vyhlášený cca před 40 lety za patrona Evropy. Rodit v tehdejších mizerných podmínkách nebyla žádná sranda, proto není divu, že matka Abundancia za porod dvojčat zaplatila životem. Štěstím v neštěstí nejen pro ty dva malé prcky, ale pro celou Církev bylo, že otec Euprob byl bohatý muž, nebyl tedy problém robátkům zajistit kojnou a posléze i chůvu. Díky tomu zůstala sourozenecká dvojice, která z gruntu změnila západní křesťanství, naživu.

Sourozenci si mohli plně užívat jak svého majetku, tak i postavení, ale oni měli jiné sny. Benedikt odešel brzy do hor, aby zde poustevničil a postupně tu založil dvanáct menších klášterních společenství. Posléze se však spolu s několika druhy odebral na Monte Cassino a založil tam první klášter. Navíc sepsal řeholní pravidla a dal tak základ západnímu mnišství.

Scholastika zbystřila. Žít v odevzdanosti Bohu, zachovávat tři sliby, tj. čistotu, poslušnost a chudobu – to by bylo něco pro mne, řekla si a taktéž odešla z otcova paláce do drsných podmínek chatrných přístřešků. V blízkosti Monte Cassina (přesněji u Piambarole) zřídila s bratrovou pomocí ženský benediktinský klášter – první svého druhu. Stala se jeho první abatyší a vedla své sestry podle předpisů svého bratra. Brzy praskaly oba kláštery ve švech – idea odloučenosti od světa a plné odevzdanosti Hospodinu tak uchvátila mladé věřící z blízkého i dalekého okolí, že před fortnami obou klášterů byl brzy obrovský nával. Není proto divu, že dceřiné kláštery vyrůstaly všude okolo jako houby po dešti. Nešlo určitě jen o tu vznosnou myšlenku, musel dozajista táhnout i příklad svaté zakladatelky, jakož i duch, který vládl v klášterním společenství a vanul do všech spárů a zákoutí krajiny kolem Monte Cassina a v plynulých kruzích – jak vznikaly další kláštery – i dál po Apeninském poloostrově a pak i po Evropě.

Scholastika žila jako její družky v přísné kázni, modlitbě, postech, rozjímání, bdění, vykonávajíc ruční práce. Zkrátka obyčejný život řeholnice, žitý však tak neobyčejně, že se dostala do nebe a je dodnes vzorem řeholnic celého světa. Jednou za rok se setkávala na jednom dvorci, ležícím mezi oběma kláštery, se svým bratrem Benediktem, aby probrali důležité záležitosti. Jistě, během roku byli v písemném styku neustále, ale osobní kontakt nic nenahradí. A nebavili se o nějakých podružnostech, to ostatně Scholastika coby představená zakazovala i svým sestrám. Vůbec mluvila dost málo, razila zásadu, že pokud už člověk mluví, má mluvit jen o Bohu, jinak mluví zbytečně…

Když Benedikt začal pozorovat, že čas setkání se blíží ke konci, už už se sbíral, že se vrátí, jak mu to nařizovaly regule řádu. Byla krásná noc, nad nimi se skvěla hvězdami posetá obloha. „Zůstaň,“ požádala svého bratra zničehonic Scholastika. „Bavme se dnes o Pánu celou noc,“ žadonila. Nikdy předtím to neudělala, ale jaksi cítila, že toto jejich setkání je posledním na tomto světě. Jenže Benedikt o tom nechtěl ani slyšet, regule řádu pro něj byly nedotknutelné. Když neobměkčím tebe, obměkčím snad Pána, řekla si Scholastika a střelnou modlitbou se obrátila o pomoc k Bohu. V tu ránu se přihnala taková bouřka, že by do ní psa nevyhnal. „Cos to udělala? Jak se teď vrátím k bratřím? Musím do své cely,“ bědoval Benedikt. „Co jsem udělala, co jsem udělala – prosila jsem tě, a ty nic. Tak jsem poprosila Pána a On mě vyslyšel. Ale jestli chceš, tak běž do toho tam venku,“ dodala bezelstně. Nešel. Zůstal. Bylo to naposledy, co si mohl se svou sestrou na tomto světě promluvit.

Za tři dny zemřela. Bylo 10. února roku 542. Její bratr měl toho dne vidění – spatřil její duši v podobě holubice, jak stoupá do nebe. Pohřbena byla v montecassinském klášteře a Benedikt ji následoval za měsíc a půl – zemřel 21. března. Jeho tělo spočinulo v lůně montecassinského kláštera po boku jeho dvojčete.

Bývá zobrazována v benediktinském hábitu, jejími atributy jsou holubice, kniha.

PS: Ona „dešťová“ historka krásně ukazuje, kterak to vypadá, když žena hodně miluje. Milovala naplno – Boha i svého bratra. A toho „doběhla láskou“, jak píše kdesi sv. Řehoř Veliký. „Doběhla ho láskou… Prostě zase jednou žena víc milovala. Milovala Boha a milovala svého bratra, se kterým chtěla sdílet radost z toho, že oba patří Pánu. A on myslel pouze na splnění litery řehole, kterou napsal. Nutno podotknout, že se asi od ní přece jen něčemu naučil.“