Evžen Kindler

Když oznámíme, že v této lekci probereme vokativ (pátý pád) pro všechny typy skloňování, může to svým rozsahem naše čtenáře vyděsit. Hned je však uklidníme sdělením, že latina má tento pád (tedy vokativ) jen pro jména skloňovaná jako dominus, a to jen v jednotném čísle, a i tam je mnoho výjimek, kde se pátý pád rovná prvnímu (tedy vokativ = nominativ). A tato rovnost platí pro všechny ostatní formy skloňování, v plurálu (množném čísle) pak i pro vzor dominus, takže se vokativu od příště už nebudeme věnovat.

Pro ta jména mužského rodu, která se skloňují podle vzoru dominus, je koncovka vokativu -e. Takže Domine, Christe, unigenite, sancte…. Výrazu Domine, non sum dignus („Pane, nejsem hoden“) už můžeme zcela rozumět, když si zapamatujeme, že sum je „jsem“. S mnoha vokativy se setkáváme, když čteme invokace ke světcům v litaniích ke všem svatým, které se zpívají na Bílou sobotu: sancte Petre, sancte Paule, sancte Augustine, sancte Stefane, sancte Benedicte… Doporučujeme čtenáři, aby si sám odvodil příslušné nominativy a akusativy (dvě jména v akusativu byla už připomenuta v minulé lekci ve vyznání vin).

Již od starších dob latiny se jejím uživatelům příčilo použití koncovky -e tam, kde by před ní měla být samohláska, např. kde by měl vokativ končit na -ee (u Deus, meus,…) nebo -ie (Filius a – jak nás napadne při nahlédnutí do výše uvedených litanií – Laurentius, Vincentius, Gregorius, Antonius). V prvním případě dostává proto vokativ tvar nominativu (Deus meus!) a v druhém případě jakákoliv koncovka odpadá a vokativ končí na -i (Fili a v litaniích: sancte Laurenti, Vincenti, Gregori, Antoni).

S několika vokativy se setkáváme blízko začátku preface: Domine, Sancte Pater, omnipotens aeterne Deus. Tomu by už měl čtenář přesně rozumět – aeternus je „věčný“, a i když jsme skloňování slov Pater („Otec“) a omnipotens („všemohoucí“) zatím neprobírali, čtenář už ví, že jejich vokativ je stejný jako nominativ.

Víme, že náš český jazyk se mění, někdy k nelibosti těch, kdo jej milují. Když se před padesáti lety ve škole ozvalo např. říct, psát, počítat, byla to chyba, správné bylo říci, psáti a počítati – dnes něco takového říct (!) by působilo jako ironické napodobování zdegenerovaného šlechtice. Kdysi se říkalo mimo co a použití mimo čeho se ve škole se klasifikovalo jako chyba; dnes to však můžeme vidět dokonce na dopravních značkách. Jako chybné se kdysi chápalo spojení učit se něco, neboť správné bylo učiti se něčemu; dnes ono chybné spojení zcela vytlačilo to původně správné. Podobný „vývoj“ probíhal i v latině, také k nelibosti některých tehdejších občanů (a některých dnešních středoškolských profesorů). Nezapomeňme, že latina od doby, kdy se formovala liturgie, prošla vývojem několika set let od „vrcholné“ latiny klasiků, na jejímž základě se zformovala „oficiální“ latinská gramatika (Ovidius zemřel 17 let po Kristu, Vergilius 19 let před Kristem a Cicero dokonce 43 let před Kristem). Změny postihly i vokativ. Tak např. ve zvolání „Beránku Boží“, které známe jako Agnus Dei (Agnus se skloňuje jako Dominus), je na místě vokativu Agne použit nominativ Agnus. Došlo i k jazykovým kuriozitám. Jednu nám nabízí Gloria, kde je hned několik nám známých vokativů: Domine, Deus, Fili, unigenite, Christe. Poslední věta s vokativy je Domine Deus, Agnus Dei, Filius Patris („Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce“). O vokativu Agnus už víme, to je jedna věc, ale Filius? Vždyť dvě věty před tím je správně Fili? Ano, to je pozdní nebo také „lidová“ latina, v níž se nejen mluvilo, ale i psaly liturgické texty.

Začátečníky v latině můžeme uklidnit, že se toho nemusejí bát, takových výjimek není mnoho. Čtenář se však ještě může ptát: Jak je to se slovem Jesu, s nímž se v Gloria také setkáváme?

V češtině tápeme při skloňování jmen exotických (např. Nšo-či, Mobutu, Ninive) nebo i některých blízkých, avšak cizích (Goethe, Heine, Sklodowski). Podobné potíže měli latinsky mluvící lidé se skloňováním hebrejských jmen, a tak je různě ohýbali dle okamžité inspirace, někdy jim nechávali řecké koncovky, pokud přešly z hebrejštiny do Septuginty (řecké verze Starého zákona), a někdy slovo prostě nechali tak, jak je dostali z hebrejštiny, i když by jim měl být přiřazen kdovíjaký pád (např. Efraim, Cherubim, Seraphim, ale i významově tak nám blízká jména jako Jerusalem, Bethlehem či Nazareth!). Problémy s hebrejštinou postihly i Ježíšovo jméno Jesus – jeho vokativ je Jesu.

Vokativ slova Spiritus známe např. ze sekvence Veni Sancte Spiritus („Přijď, Duchu Svatý“). Sancte, tomu rozumíme, ale Spiritus, proč ne +Spirite? Důvod je v tom, že Spiritus se skloňuje podle jiného vzoru než dominus. Ten vzor má sice koncovky pro nominativ a akusativ jednotného čísla stejné jako dominus, ale v ostatním se liší. Systematicky si ho probereme až mnohem později, protože není mnoho slov, která se podle něho skloňují; přesto už od nynějška si budeme skloňování slova Spiritus všímat, abychom si postupně na ten vzor zvykli.


Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.

Komentáře: 2 - k článku Ponořme se do latiny 2 – Pátým pádem oslovujeme

  1. Jakub Albert napsal:

    Je to trochu mimo rámec, ale který překlad vám připadá bližší latiskému textu?
    Exurgat Deus, et dissipentur inimici eius, et fugiant qui oderunt eum a facie eius. Sicut deficit sumus deficiant: fient fiuit cera a facie ignis, sic pereant peccatoris a facie Dei.

    Povstaniž Bůh, a rozptýleni buďte nepřátelé jeho: a nechť utekou, kteříž ho nenávidí, od tváře jeho. Jako pomíjí dým, ať pominou: jako rozplývá se vosk od ohně, ať zahynou hříšníci od tváři boží. (Procházkův překlad, 1857)

    Bůh se zdvíhá, i rozptylují se odpůrci, prchají před ním jeho nenávistníci. Jak bývá rozehnán dým, se rozprchují; jako vosk se rozplývá před plamenem, tak i bezbožníci před Bohem hynou. (Hejčlův překlad, 1935)

  2. Kindler napsal:

    Jsem jasně pro ten první. Ale Hejčl zřejmě nepřekládá latinský text, ale masoretský text v hebrejštině, od něho se Vulgáta i Vetus latina někdy liší. Ale stejně bych ten první překlad přizpůsobil moderní češtině (dnes už „povstaniž“ nikomu nic neříká, stejně jako „kteříž“): Kéž povstane Bůh a jsou rozprášeni jeho nepřátelé a kéž utečou od jeho tváře ti, kdo ho nenávidí. Kéž pominou jako pomíjí dým a jako teče vosk před ohněm, kéž zahynou hříšníci před tváří Boží. (asi mělo být „fumus“ místo „sumus“ a „sicut fluit“ místo „fient fiuit“, ne?)