Evžen Kindler

latNový cyklus na stránkách Institutu sv. Josefa. Další díly budou vycházet vždy jednou za dva týdny v pondělí. Kurs bude též vycházet v tištěné podobě na stránkách časopisu Te Deum

Mnoho čtenářů našeho časopisu se nejméně jednou týdně setkává s latinou při liturgii, přičemž latinské texty, které se téměř nemění, jednak slyší z úst celebranta, případně jáhna a ministrantů, a jednak je sami recitují či zpívají; a při tom většinou vědí o každé větě těchto textů, co znamená. Tyto věty však představují i bohatství slov a gramatických tvarů, v nichž je možno postupně nacházet a uvědomovat si jazykové zákonitosti a průběžně je nenásilně ukládat do paměti, a tak se postupně dostávat k jisté orientaci v přímém a přesném porozumění každému jednotlivému slovu a později k porozumění (bez nakukování do misálku) i těm každodenně se měnícím liturgickým textům, které slyšíme od oltáře a při zpěvu chorální schóly.

Běžná školní výuka latiny spočívala v „hodidnách“, kdy se v každé z nich vyvalilo na žáka množství gramatických tvarů (např. najednou všechny pády skloňování nebo všechny tři osoby a obě čísla časování nějakého času, rodu, způsobu podle nějakého vzoru), slovíček a z nich vytvořených vět, a vyžadovalo se, aby si vše do příští lekce zapamatoval. Věřící, kteří navštěvují latinskou liturgii, však mají už věty a jejich slova v paměti a stačí jen upozornit je na příslušné gramatické tvary, na společné koncovky a na obecná pravidla, podle kterých se v daných větách vyskytují, aby si tato pravidla snadno uchovali v paměti a eventuálně si je tu a tam uvědomili a oživili, když příslušné texty vyslovují nebo si jen vybavují v paměti.

Navazujeme na toto zjištění a nabízíme čtenářům jakýsi netradiční kurs latiny založený právě na tom, co asi zná, aniž to jazykově analyzoval. Chvíle, kdy si nějakou další drobnou novou informaci o latině uvědomíme, může nastat kdykoliv, avšak nejvhodnější se zdá být, když máme latinské texty zvlášť živě v paměti, což je u většiny po nedělní mši svaté nebo před ní, pokud se na ni připravujeme.

Jednoduchá informace se lépe vryje do paměti. A proto, když začneme, nebudeme výklad komplikovat a tu a tam něco zjednodušíme tak, že později – až bude čtenář v latině více „doma“ – to budeme nuceni poopravit. Pro ty, kdo latinu už znají nebo tyto výklady budou koordinovat s konzultacemi s nějakou učebnicí, označíme takové „podvůdky“ hvězdičkou. Začátečníci ji mohou zcela ignorovat.

Latina je v mnohém podobná češtině. Víme, že každé jméno (podstatné i přídavné) má jen tvary odpovídající vzoru, pádu a číslu, takže zvládnout je v mysli je mnohem snadnější než zabývat se slovesy, která mají kromě vzoru, osoby a čísla ještě čas, rod a způsob. Tak je to i v latině, kde je kromě toho o něco méně pádů u jmen a více časů a způsobů u sloves než v češtině a kde se naopak s mnoha tvary podstatných jmen lze setkat i u zájmen, číslovek a hlavně u přídavných jmen. Většina tvarů podstatných a přídavných jmen je tedy v těch stálých liturgických textech zastoupena hustě, a proto se bude výklad odvíjet od jejich tvarů. Naproti tomu mnohé tvary slovesné v takových textech buď nejsou, nebo jsou v nich rozesety jen tu a tam, takže během toho, jak se budeme přibližovat k výkladům a hlavně procvičování slovesných tvarů, budeme nuceni žádat čtenáře, aby se více nebo méně obracel i k misálku, totiž textům ne každodenním (věty z evangelií nevyjímaje). V každé lekci ještě upozorníme na nějakou „specialitu“ (předložku, jeden tvar zájmena,…) s tím, že získané poznatky časem vytvoří cosi jako rybářskou síť, v níž bude čtenář schopen držet celé zkoumané věty a doplňovat v nich postupně to, co se týká sloves a případně větné syntaxe.

Zájemcům o tento „kurs“ v každém případě doporučujeme postupovat zvolna a pravidelně kupředu, opakovaně si látku upevňovat v paměti po malých celcích.

Postupně zavedeme termíny v latinské gramatice běžné. Každý z nich v několika prvních výskytech doplníme českým ekvivalentem, takže si na něj čtenář zvykne. Pro případy, že někomu paměť neposlouží dobře, shrnujeme všechny termíny aplikované na podstatná jména v přiložené tabulce.

Deus – Deum

Podobně jako má čeština vzory pro navzájem odlišná skloňování (pán, muž,…), má je i latina. Jeden z nich, dominus, je notoricky znám nejen věřícím katolíkům – končí v nominativu (prvním pádě) na -us a až na výjimky platí pro jména rodu mužského; každého, kdo se učí latinu, můžeme potěšit sdělením, že tento jazyk nerozeznává jména životná a neživotná, takže gramatika je jednodušší. A je ještě jeden důvod pro dobrou náladu: v latině se přídavná jména (adjektiva) skloňují dle stejných vzorů jako podstatná jména (substantiva). Začněme tím, že – stejně jako čeština – má i latina 4. pád (akusativ) a ten má v našem případě koncovku -um.

Nabízí se příležitost projít naskrz celým Credem. To je jedním obrovským souvětím odvíjejícím se od slov Credo in, tedy „věřím v“. Latinská předložka in znamená česky „v, ve“ (zapamatujme si to!) a podobně jako v češtině se v tomto případě pojí s 4. pádem (akusativem). Vše, o čem v Credu vyznáváme, že v to věříme, se v něm tedy vyskytuje v akusativu. Avšak uprostřed je sdělení, že věříme v Ježíše Krista, a to je rozvito vedlejší větou, která mluví o něm a jeho životě na zemi; sama má bohatě rozvitý přísudek připomínající několik vět a je uvedena vztažným zájmenem qui, česky „který“ (zapamatujme si to!) vztahujícím se na Krista a ten v ní vystupuje v prvním pádě (nominativu). Rozvito, i když méně, je i sdělení o Duchu Svatém. Takže pro účely naší první lekce chápejme Credo jako celek obsahující jména s koncovkou -um a dvakrát přerušený úseky, kde se vyskytuje koncovka -us. Musíme však upozornit, že ne každé latinské slovo končící na -um je akusativ slova skloňovaného podle vzoru dominus (a podobně: na  -us končí v latině mnohem víc slov než těch skloňovaných jako dominus, jak později uvidíme). Nechť si čtenář projde slovo za slovem Credo; zde už jen stručně upozorníme na to, co nás v této lekci zajímá:

1. část, akusativy: unum (jednoho), Deum (Boha), Dominum (Pána), Jesum* (Ježíše), Christum (Krista), Filium (Syna), unigenitum (jednorozeného), natum (narozeného), Deum verum (Boha pravého), genitum non factum (zrozeného, ne učiněného);

2. část, nominativy: incarnatus (vtělený), factus (učiněný), crucifixus (ukřižovaný), passus (stižený utrpením), sepultus (pohřbený), venturus (v budoucnosti očekávaný, že přijde);

3. část, akusativy: Spiritum* sanctum (Ducha svatého), Dominum;

4. nominativ: locutus (mluvivší).

Čtenář si jistě uvědomil, že existují akusativy mužského rodu, které na -um nekončí (Patrem, omnipotentem, factorem,…). To jsou jména podle jiného vzoru skloňování, ale tím se budeme zabývat až od sedmé lekce.

Nyní si už čtenář snadno poradí i s jednotlivými slovy závěrů, které slyší skoro v každé oraci: Per Dominum nostrum Jesum Christum, Filium tuum. Předložka per („skrze“, „pro“) se – také jako v češtině – pojí s akusativem. A čtenář také pochopí existenci akusativů v druhé části vyznání vin (Confiteor): „Proto prosím… blahoslaveného… archanděla… Petra a Pavla“ zní Ideo precor… beatum… archangelum… Petrum et Paulum. Nominativ těchto jmen čtenář jistě snadno odvodí.

Shrňme ještě to, co jsme v úvodu nazvali specialitami, tedy ty, s nimiž jsme se v této lekci setkali:  per, in, qui. A čtenář si k nim přidá i credo („věřím“), est („je“), et (spojka „a“) a non („ne“).

podstatné jméno

substantivum

1. pád

nominativ

přídavné jméno

adjektivum

2. pád

genitiv

jednotné číslo

singulár

3. pád

dativ

množné číslo

plurál

4. pád

akusativ

rod mužský

maskulinum

5. pád

vokativ

rod ženský

femininum

6. pád

ablativ

rod střední

neutrum

   

 

Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.

Komentáře: 23 - k článku Ponořme se do latiny – Úvod; 1 – Deus – Deum

  1. Jarda napsal:

    Skvělý počin, ale pro nás odrostlejší od školy, navíc technického zaměření, co z češtiny měli 2ku jenom kvůli diktátům (jinak by to bylo daleko horší), jsou taková doprovodná cizí slova na obtíž. Takovýto studijní kurz latiny pro filosofické fakulty si můžu stáhnout z uloz.to, ale stejně je mně na 2 věci. Bylo by nmožné udělat kurs latiny „pro blbé“, bez větných rozborů a krkolomných názvů které mě stejně nic neřeknou, nezapamatuju si je a jenom budou mást? Pokud volně parafrázuji jedno americké nakladatelství (willeys), tak to udělat stylem „Latina for dummies“ (podívej se na film Božský Evan a všimni si, jakou dostal knížku ke stavbě archy, tenhle fór většina lidí mimo USA nechápe)

  2. Felix napsal:

    Několik poznámek: zatím originální; pro autora veůmi pracné; studentů asi nebude moc; ale: znalost latiny je stejně důležitá jako znalost češtiny – a pak dloho dlouho nic – a co se tu hrne do děcek za všelijaká cizáctva; stejně tak je jen pár rodin, které učí děcka doma, místo toho, aby je posílali do školy „na zkaženou“ – učit děcka latinu by měla být jejich povinnost; jedině správné je začít a dlouho pokračovat na bohoslužebných textech; Pán Bůh odplať každou takovouhle snahu!

  3. José napsal:

    Pro mne osobně by byla daleko důležitější výslovnost – v misálku si přečtu, co to znamená, ale s výslovností jsem na štíru a když se říká Credo, nebo Pater noster, jsem úplně vedle.

  4. Felix napsal:

    s výslovností je potíž – italština latinu válcuje a je tomu tak i u papežl; při veškeré povinné úctě je jejich dulčéédó odporné …

  5. nino napsal:

    Fekix, ono, ked pocujem latincinu u Francuza, tak tam je jasny vplyv jeho jazyka vacsinou, ba dokonca i pri anglictine minimalne prizvukom, atd. Inak, mne osobne to ani nejak nevadi, univerzalnost latinciny sa tam jemne snubi s rozmanitostou Bozieho stvorenstva, a tiez to niekedy ma svoje caro, ale to hovorim o mojom pocite, ako laika, neznalca latinciny (az na par fraz a slov), viem ze zase ludia, co sa latincine venuju mozno maju iny pohlad, a prekaza im to.

  6. Felix napsal:

    všechno dobré se má dělat pořádně, ne lajdácky (vím, že lajdáci někdy přitahují, ale zase koho)?

  7. Milan R. napsal:

    Ad výslovnost: Ani v češtině nemáme v rámci ČR stejnou výslovnost, a to žijeme na ploše ani ne 500*230 km.
    Latinou se mluvívalo na území 4*2 tisíce km, tedy na území asi 67x větším (včetně Středozemního moře). Takže za nejsprávnější výslovnost nelze vzít jednu, ale lze za ně pokládat všechny. Nebo je lepší výslovnost olomócká než pražská či naopak?
    Ze současných živých jazyků je latině gramaticky nejblíž rumunština, ale na druhou stranu by nemuselo vadit, když budeme vyslovovat“víceméně“ tak, jak to vidíme napsané, jen se základními pravidly že někdy se „c“ čte jako „k“, třeba ve slově creavit. Na domluvení v Rumunsku nám to bude stačit, pro Španělsko a Itálii si budeme muset notně ořezat gramatiku – ale ne výslovnost.

  8. nino napsal:

    Felix, neverim, ze niekedy pred Koncilom napr. bezny knaz na omsi vo Francuzsku nemal tendeciu vyslovovat ,,r“ francuzskym sposobom, v Britanii ste nemohli citit trochu britsky prizvuk niekedy.
    Okrem toho, k comu ma v tomto stara latincina vlastne najblizsie? K toskancine? K lombardstine? K Romanescu? Kastilcine? Aragoncine? Katalancine? Korzictine? Som len laik, nie jazykovedec, preto len zo zaujimavosti sa pytam?

  9. Kindler napsal:

    ad Jarda:
    Já sám jsem taky technicky založen, jsem profesor aplikované matematiky na pensi a pracoval jsem na počítačových modelech výrobních závodů a také námořních přístavů. Být technicky založený je pro latinu spíš výhoda než překážka. Pokud jde o termíny, tak v prvním uveřejnění kursu se nějak ztratila tabulka názvů, bude tam ale brzy doplněna.Navíc se snažím každý termín pomalu zavádět tak, že nejdříc používám český termín (pokud existuje) spolu s tím latinizujícím, a až paozději prehjdu jen na ten latinizující. Stašá ted 14 dni vnímat oddíl 1.

  10. Kindler napsal:

    ad José: Ano, komu navždy stačí přečíst si texty v misálku, ten takový kurs nepotřebuje. Potíž je v tom, že někdy misálek s sebou nemáme, někdy chceme ruzumět detailněji, někdy to je v misálku zastaralé případně zjednodušené, nebo i nepřeložitelné doslova.
    Ale každému dle jeho rozhodnutí a situace.

  11. Kindler napsal:

    k výslovnosti:
    připravuji (a mám už to dost připraveno) výklad výslovnosti, tempore opportuno (až bude vhodný čas), tak to bude uveřejněno.
    Nyní jen stručně: existuje klasická výslovnost, u nás naprosto nepraktikovaná (např. Caecilia – Kajkilija faciat ´´ fakijat), tzv. římská výslovnost (Caecilia – čečilija, faciat – fačijat), naše výslovnost, často chybně vydávaná za klasickou (Caecilia = Cecilija, faciat – facijat) a tzv. italská výslovnost, což není totéž, co římská (Caecilia – čečílja, faciat – fáčat), mimo např. výslovnosti z Vest Wirginie v USA, Texasu, z Francie, Španělska atd. Je třeba dbát na vztah psaného k vyslovovanému, ale to je záležitost na celý příspěvek.

  12. nino napsal:

    Pan Kindler, vdaka za za zaujimave info, uz sa tesim na ten text, rovnako ako na dalsie o latincine.

  13. Kindler napsal:

    Opravuju překlepy, poslední věta z ad Jarda má znít
    Pokud jde o termíny, tak v prvním uveřejnění kursu se nějak ztratila tabulka názvů, bude tam ale brzy doplněna. Navíc se snažím každý termín pomalu zavádět tak, že nejdřív používám český termín (pokud existuje) spolu s tím latinizujícím, a až později přejdu jen na ten latinizující. Stačí ted v klidu 14 dni vnímat oddíl 1.

  14. Radek napsal:

    Děkuji p. prof. Kindlerovi za tento kurs latiny. Před 3-mi lety jsem se začal učit na popud našeho p.faráře „ministrantský part“ k Tradiční mši sv. Byť mám drobnou průpravu v latině (jsem lékař), po přečtení Žalmu 42 jsem propadl totální skepsi – tohle nemám šanci se naučit.
    Vše jsem však zvládl až po Poslední evangelium a za další 4 měsíce se po cca 40 letech se v našem kostele sloužila opět Mše sv. v tradičním ritu. Než nám p. farář odešel do kláštera ve Vyšším Brodě, bylo jich odhadem okolo 60-ti, vč. jedné zlaté svatby.
    Náš nový kněz má o tradiční liturgii také zájem, jen se vším musíme prokousat opět od začátku. Díky proto za tyto stránky.
    Drobný podnět: pro celebranta spousta rad , CD a literatury,
    pro ministranty však celkem nic.
    Jediné, čeho se chytit, jsou články p. prof. Kindlera které vycházely na pokračování v TD od r. 2008 + brožura p. Vlčka „O mši svaté“ (Matice cyrilometodějská, Olomouc 2007).

  15. Armin Cordianus napsal:

    PŘÍZVUKY V LATINĚ

    Srdečné díky panu Dr. Kindlerovi za kurz latiny.

    Velmi oceňuji i fundovanou odpověď na dotaz ohledně výslovnosti latiny, kdy se znova potvrzuje, že naše tzv. „tvrdá česká výslovnost latiny“ je špatně a že správné je tzv. „římská výslovnost“ neboli „číčování.“ :-)

    Mám dotaz: Jak je to s přízvuky v latině?
    *****************************************

    Když srovnám například české slovo a slovo latinské – je délka českých slabik stejná jako délka latinských přízvuků? (kromě latinského zpěvu)

    Neboli:
    Například slovo „introibo“ (Schaller: „introíbo“): má stejnou délku „i“ (popř. „í“) jako například české slovo „sípat“?

    Tuším, že v ideální latinské výslovnosti jsou latinské přízvuky kratší než české slabiky (kromě výslovnosti našich nářečí, například ostravského), že je na latinských přízvucích jen přidán důraz, podobně jako u not v hudbě… Ale mohu se mýlit, proto se ptám.

    Nevím, zda je to srozumitelný dotaz, doufám, že ano.

    Velice děkuji za odpověď.

  16. Pavel napsal:

    Přízvuk a délka jsou přeci dvě odlišné věci. V liturgických knihách se vyznačují pouze přízvuky. Délky se vyznačují vodorovnou čárkou nad danou hláskou a děje se tak ve slovnících, případně učebnicích latiny.

    Jinak přízvuk v latině je u dvojslabičných slov vždy na první slabice, u víceslabičných slov na 2. slabice od konce, je-li tato dlouhá či předchází-li jí „ll“ či skupina souhlásek, na 3. slabice od konce, je-li 2. od konce krátká.

  17. Centurion napsal:

    Taktéž potvrzuji, že kamenem úrazu je výslovnost latiny. Jazyk, který by nás měl spojovat, nás rozděluje. Také jako laik vím, že latinské slovo se dá vyslovit asi třemi způsoby. Jde o to se dohodnout, který používat. Zatím si to dělá každý podle sebe. Dokážeme alespoň definovat výslovnost církevní latiny pro české země a pak výslovnost římskou (vatikánskou) církevní latiny pro mezinárodní použití? (pozn. podle mě i staré latinské hymny a chorály musely být skládány pro specifickou výslovnost)

  18. Milan R. napsal:

    Přízvuk ve většině případů není příliž důležitý. Pracovně používám jazyky odvozené od latiny v různých zemích. Mým hlavním latinským jazykem je španělština, dá se s ní domluvit dost dobře i v Portugalsku, Itálii a Rumunsku. Adaptovat se na jinou výslovnost/dialekt/přízvuk trvá od 2 minut (přízvuk) do 2 dní (ve smyslu „jazyk“ – tedy třeba na portugalštinu), takže s latinou je to obdobné. Jiný přízvuk ani výslovnost nás nerozdělují (i když osobně nemám rád latinu vyslovovanou američany z USA).
    Co se týče studia latiny, myslím, že nejlehčí text je Liber Generis, (Genese) a dále Evangelia, za nimi jsou Skutky apoštolů.

  19. Nathalia napsal:

    …výborne, syna to určite poteší. On je milovník latiny. Musím ho na to upozorniť. Mňa naučil niečo s miništrovania po latinsky, lebo on musí ovládať starý rítus sv. omše. Zatiaľ si to len cvičí….Ď. Laudetur…

  20. Kindler napsal:

    Ad Armin Cordianus: ano, Pavel hned nato správně vysvětlil, kam přízvuk patří. Jen doplněk: z pravidel je několik výjimek, a to vokativů od muřských jmen končících na -ius, např. Antónius, Gregórius. Přízvuk jsem označil čárkou, ale pozor, ta ó jsou krátká. Správně by měl vokativ končit na -ie, tedy Antónie, Gregórie, ale e v průběhu vývoje latiny odpadlo, takže např. v litaniích ke všem svatým máme sancte Antóni, sancte Gregóri, s přízvukem na krátké (!!!) druhé slabice od konce, i když je před ní ještě slabika, která by mohla ten přízvuk nést. Ale to jsou fakt jen výjimky.

  21. Kindler napsal:

    ad Milan R.: ano, přízvuk není většinou významotvorný, zatím co délka je, např. „sed libera nos a malo“ s vysloveným dlouhým á v malo znamená „ale zbav nás od jablka“, nebo od stožáru, od jabloně.
    Je ovšem pravda, že ve stoletích, kdy se formoval gregoriánský chorál a další v liturgii, se tak trochu předpokládala inteligence věřících a ve zpěvu se významotvorná funkce délek vůbec nebrala v ohled (viz nápšv výše uvedeného textu). Na druhou stranu však se respektovala zásada sv. Augustina „accentus anima vocis“ – přízvuk je duše hlasu, a vyžadovalo se respektovat přízvuk jak v recitaci (např. celebranta) tak ve zpěvu. Ale šlo o tzv. přízvuk melodický, ne uhodit na slabiku silou, ale vyslovit ji (zazpívat) jako nejvyšší slabiku slova, po níž se hlasem klesá k „odpočinku“ na poslední slabice, případně se k ní stoupá od začátku slova, je-li víceslabičné. Latina tak je schopna vyjadřovat a provokovat pozdvižení mysli k nebi, napsal jsem v jednom článku v odborném linguistickém časopise, že to budí v člověku zdání, jako by si latinu Bůh sám stvořil ke své oslavě. Je škoda, když se přízvuk nedodržuje, nebo když se zamění za délku a „náš“ přízvuk se dá na první slabiky slov. A pozor, daleko od latiny je, pokud jde o přízvuk, i italština, specielně ta „nejitalštější“ – v Toskáně, nenechte se jí inspirovat (její neblahý vliv je slyšet všude v duchovních skladbách složených v 16.-19. století).

  22. Pavel napsal:

    Jenom bych ještě poupravil můj komentář k přízvukům. Omylem jsem napsal „předchází-li“ jí „ll“ či skupina souhlásek. Mělo být „následuje-li po ní“ „ll“ či skupina souhlásek. Kvůli tomu je např. „ancilla“ s přízvukem na druhé od konce, ač je krátká, neboť je za ní „ll“, obdobně „sinistra“, neboť následuje skupina souhlásek.

    K tomu, že délky někdy mění význam, bych ještě dodal některé příklady, které se v liturgických textech vyskytují poměrně často, čárkami nyní budu označovat délku. Tak pópulus = topol, populus = lid, vénit = přišel, venit = přichází (to se dá „úspěšně“ kazit např. při Sanctus). Pak je třeba také dát pozor na délky koncovek u některých skloňování, protože jiná délka znamená jiný tvar. Např. u 1. deklinace „femina“ je nom. či vok., zatímco „feminá“ je abl. Jsou i další příklady.

  23. Jiří Emmer napsal:

    Ohledně výslovnosti latiny se neustále vedou spory. Je otázka, co považovat za „nejautentičtější“ výslovnost, ale určitě se shodneme na tom, že německá humanistická výslovnost, kterou známe z naší geografické oblasti, to asi nebude. Já osobně dávám přednost římské výslovnosti, protože jsme římská církev a Řím a jeho církevní instituce jsou asi posledním místem, kde je latina ještě trochu živá.

    Z hlediska gregoriáského chorálu máme celkem jasno, že nejstarší zapsané římské zpěvy počítaly s italsky znějíci výslovností, minimálně „gn“ se určitě vyslovovalo jako „ň“. Je to velmi zřejmé z liquescentních neum u slov jako „regna“, „agnus“ aj. Kdo chcete, najděte si v Graduale triplex introitus Puer natus est nobis (myslím z ranní mše na Narození Páně). Ve slově magni (consilii angelus) je liquescentní pes, který by s výslovností „gn“ nešel zazpívat. Podobných míst je v graduálu mnoho.