Evžen Kindler

Dostávali jsme mnohé žádosti o vysvětlení správné výslovnosti latiny. Jelikož se nyní lekce na stránkách ISJ předcházejí vůči článkům tištěným v časopise Te Deum, rozhodli jsme se vlastní tok lekcí přerušit a přerušení využít k tomu, abychom uvedeným žádostem vyšli vstříc. Výslovnost přece také paří k jazyku, to každý uzná.

Hned v úvodu musíme upozornit, že s latinskou výslovností to není jednoduché – je rozdíl mezi třemi věcmi: tím, co se vyslovuje, tím, co se o tom běžně říká a tím, co se o tom vskutku ví. Problému výslovnosti tedy budeme věnovat celých šest lekcí (které budeme nazývat exkursy, abychom je odlišili od ostatních lekcí latiny), v nichž postupně vysvětlíme náplň a skutečné postavení výslovnosti u nás tradiční, pak tzv. římské a na konec tzv. klasické, potom podáme přehledné srovnání těchto tří výslovností a ukončíme informacemi o výslovnosti nelatinských, zejména řeckých a hebrejských slov a v poslední lekci budeme informovat o lokálních dialektech a běžných chybách. Nebudeme se zatím věnovat délkám samohlásek a přízvukům, a proto hned upozorňujeme, že nic z toho nebudeme dále vyznačovat.

Při výslovnosti je třeba dávat do vztahů to, co je psáno resp. vytištěno. s tím, co zazní, když se to čte. Pro přehlednost zavedeme následující pravidlo. Psaná resp. tištěná jednotlivá písmena budeme uvádět jako velká, zatím co slova – ať psaná nebo vyslovovaná – budeme uvádět kursivou a stejně i jednotlivé vyslovované hlásky. Doporučujeme čtenářům, aby nespěchali a udělali si definitivní názor o tom, jak správně při latinské liturgii vyslovovat, až po přečtení všech šesti lekcí. Začněme tedy s výslovností u nás tradiční.

Bývá nazývána klasickou nebo tvrdou. Klasickou proto, že ji hlavně dříve, když ještě byla latina masově vyučována na gymnáziích, pedagogové předkládali jako klasickou. Musíme upozornit, že tento název je naprosto mylný, o klasickou výslovnost totiž vůbec nejde. Zhruba řečeno, pravidla této výslovnosti pocházejí od renesančního myslitele augustiniána Erasma Rotterdamského (1469-1536), který se domníval, že klasickou výslovnost, zapomenutou během vývoje od začátku 1. tisíciletí po Kr. do konce středověku, znovuobjevil [1]. A tak se tato výslovnost nazývá – mnohem přesněji než klasickou – erasmovskou nebo erasmiánskou. Časově se charakterizovat nedá: je to k podivení ale je to fakt, že totiž neexistuje epocha, kdy se jí na území římské říše nebo v oblastech na ni lingvisticky navazujících (např. ve Vatikánu nebo v celé římskokatolické církvi) mluvilo, a pokud se s ní někdy mluvilo, tak jen v novověku a nadto jen ve střední Evropě (proto se jí někdy také říká středoevropská); a i v té střední Evropě jsou s ní komplikace, jak ukážeme v šestém exkursu. Má tedy u nás jakousi tradici, a tak s výkladem o ní začněme, i když lze předpokládat, že po půlstoletí, kdy byla u nás jakákoliv latina se strany vlády i církve politicky nekorektní a podezřelá, tato výslovnost postupně vymizí. Je zatím u mnohých přátel latiny v naší zemi oblíbena, neboť ze všech druhů kultivované výslovnosti latiny jsou pravidla jejího čtení nejbližší pravidlům čtení češtiny.

Latina – nezávisle na druhu výslovnosti – používá nám známá písmena A až Z, s tím, že písmena K, Y a Z se vyskytují jen výjimečně (Y a Z ve slovech přejatých z řečtiny) a W se vyskytuje jen ve vlastních jménech světců žijících někde, kde se W vyskytovalo. Písmena B, F, G, J, K, L, M, N, R, V a Z se čtou jako v češtině. D, T a N se čtou vždy tvrdě (tedy jako v češtině u cizích slov). Trochu víc zamotané je to s písmenem T, které se někdy čte jako c, a to když je hned za ním I a pak ještě další samohláska: TIA se v tom případě čte jako naše cia, TIE jako cie, atd. (tedy oratio, gratia, gentium, tertiis čteme jako oracijo, gracija, gencijum, tertiis – zvuk j se před samohlásku po vysloveném i vnutí, ať chceme či ne). Avšak pozor, je to ještě složtější: je-li před tímto T některá ze souhlásek S, X a T, pravidlo se neaplikuje a zmíněné T se čte jako t (gestio, hostia, modestia – čteme gestyjo, hostyja, modestyja). A doplňme ještě výjimku: totius se nečte tocijus ale totyjus. A další komplikace s T: následuje-li za ním H, dvojici čteme s přídechem, jako tch, kde ch zní velmi jemně (dvojice TH se vyskytuje jen v cizích slovech, zejména přejatých z řečtiny nebo – přes řečtinu – z hebrejštiny, na příklad apostholicam, Timotheus, Thomas). V dalším budeme přídech značit tak, jak se značí ve fonetice běžně, totiž apostrofem (tedy mimo jiné apost’olikam, tymot’eus, t’omas – apostrof zde ovšem nemá nic společného s naším obvyklým háčkem!).

S se čte jako s (Petrus, spero, gressus, postea), s výjimkou, kdy je samo mezi dvěma samohláskami: to se čte jako z (casus čteme kazus). Jako z se také čte, stojí-li po N, L nebo R a je následováno samohláskou (mensura se čte menzura, excelsis se čte ekscelzis a sursum se čte surzum). Je však třeba vyvarovat se u nás rozšířeného zlozvyku, kdy se S, přesto, že předchází jinou souhlásku – většinou ve slovech řeckého původu – čte jako z, a to hlavně před b nebo m (zejména v koncové kmenové slabice sma): presbyter se čte presbiter a ne prezbiter, baptisma čteme baptysma a ne baptyzma! X se čte jako ks (felix, externus), s výjimkou, kdy je členem skupiny EX na počátku slova (nebo části složeného slova) a je samo následováno samohláskou: to se čte jako gz (examino čteme jako egzamino, superexaltemus čteme superegzaltemus, protože je to složenina obsahující slovo exaltemus, eximia čteme egzimija, ale pozor, nexus čteme neksus).

Y se čte jako i (neexistuje žádné odlišení od I, o němž se zmíníme později), A se čte jako a, E jako e, O jako o, ale dvojhlásky AE a OE se čtou zcela stejně jako běžné e (tedy bez žádného přehlasování) – Mariae se čte marije, foetidus jako fetydus [2]. Když se mají číst obě samohlásky tak, jak jsou psány, je nad e tzv. trema, tj. dvě tečky: Noë čteme Noe, Michaël čteme Michael.  U čtemne jako u, s těmito dvěma výjimkami: skupinu GU čteme jako gv v případě, že pak následuje ještě další samohláska (lingua čteme jako lingva, ale Augustus čteme jako v češtině); Q se nikdy nevyskytuje samo, ale vždy je následováno U a skupina QU se čte jako kv (quare čteme kvare, quis čteme kvis).

C čteme jako c před vysloveným e a i (např. parce, caelum), jinak – tj. před vyslovenými a a o, před souhláskami a na konci slova – jako k: carus čteme jako karus, lacrimosa jako lakrimoza, dic jako dyk, ecce jako ekce (rozeberte si to: za prvním c je c, tedy souhláska, tedy ho čteme jako k, za tím druhým je e, tedy ho čteme jako c). Výjimku tvoří – stejně jako v češtině – spřežka CH, kterou čteme – také stejně jako v češtině – jako naše ch (vyskytuje se jen v původně řeckých nebo hebrejských slovech). P se čte jako p, ale PH jako f (vyskytuje se jen ve slovech pocházejících z řečtiny a z hebrejštiny). V ostatních případech (tedy kromě výskytu po C, P a T) se čte H jako naše české h.

V liturgických textech, stejně jako v ostatních textech v latině, se vyskytují zdvojené souhlásky. Ty by se měly číst opravdu zdvojeně, i když jemně, bez jakéhokoliv vyrážení, spíše jako krátké zastavení uprostřed první z nich [3]. Běžně se to u nás nedělá, přestože tím vznikají někdy obscénní situace (annus je rok, kdežto anus znamená část těla kolem výstupu zažívací soustavy). O čtení CC jsme se už zmínili, CCH čteme kch a s PPH se asi nesetkáme. Trojici TTH (např. ve slově Matthaeus) čteme jako t následované přídechem (viz výše), při čemž se na t na moment zastavíme.

Další věc, která se běžně nedělá, ale dělat by se měla, je vázání slov; věty nebo alespoň jejich větší části by se měly číst jako jedno slovo. Jde v prvé řadě o dvojice slov, kde první končí na souhlásku a druhé začíná samohláskou: taková slova by se neměla oddělovat jako v češtině tím, co jazykovědci nazývají ráz. Např. v češtině ten únor nevyslovujeme jako tenúnor (tedy po slabikách: te-nů-nor) ale jako ten únor, kde mezera značí ráz (po slabikách: ten-ú-nor). V latině však se má vázat důsledně, např. et in unum bychom měli správně číst, jako kdyby bylo napsáno e ti nu num, a ut intres, jako by bylo napsáno u tin tres. To neplatí jen pro spojky a předložky, ale všude (např. stetit Angelus čteme jako ste ty tan ge lus). V cizojazyčných učebnicích latiny se to nezdůrazňuje, protože v mnohých západních jazycích  existuje vázání jako samozřejmost a jiné (francouzština) z něho udělaly dokonce celou vědu.

Latinská slova končí většinou samohláskou nebo některou ze souhlásek m, r, s, t. Slov končících na některou ze znělých souhlásek (tj. b, d, g, v a z) na konci slov není mnoho [4], i tak je však třeba připomenout, jejich poslední hlásku je třeba vyslovovat důsledně zněle a ne jako v češtině; např. ad me čteme adme a ne atme, quod est čteme kvodest a ne kvotest. Naproti tomu se však vyslovuje EX, pokud se vyskytuje těsně před navázáním na samohlásku uvozující další, tedy jiné slovo, eks a ne egz: na příklad ex adipe čteme eksadipe a nikoli egzadipe, a verš Oro supplex et acclinis ze sekvence Dies irae čteme orosuppleksetakklinis.

V češtině se často setkáváme s dvojhláskami, totiž s dvojicemi samohlásek vystupujících v jedné a téže slabice tak, že druhá z nich se vysloví krátce: ou (např. ve slově louka) a v cizích slovech eu (leukémie) a au (kauza). Proti tomu však existují i slova s týmiž dvojicemi, které však vytvářejí dvě slabiky, např. aunaučit, oupoužít a euneumí. Při tom dvojhlásky od dvou slabikotvorných samohlásek v písmu neodlišujeme, cit pro mateřský jazyk nám bohatě stačí [5]. Podobně je tomu v latině a někdy může vyvstat otázka, jak dvojice samohlásek číst. O AE, OE, a o UA po Q a G už jsme se zmínili, tak je vypusťme z dalších úvah.

Základní pravidlo pro rozhodnutí je, že ve většině o dvojhlásky nejde; mnohé příklady získáme skloňováním zájmen meus a tuus a adjektiva pius v obou číslech a v mužském i ženském rodu. Jiné příklady jsou prout, diurnus. Pravidlo však neplatí jednak pro eu v krátkých latinských slovech heu a ceu a ve slovech cizího (zejména řeckého) původu (euge, Eugenius), kde je eu dvojhláskou (vysloveno jako ve výše zmíněném českém slově leukémie), a jednak pro dvojici au, a to i ve slovech ryze latinských (audire, aurum, gaudium, laudare, fraus,…), kterou čteme vždy jako dvojhlásku.



[1] Nedivme se mu, před více než půl tisíciletím bylo o latině (včetně vykopávek, papyrů a nápisů) známo mnohem méně, než nyní.

[2] V některých dokumentech, i tištěných, se tyto dvojhlásky graficky spojují na Æ resp. æ a Œ resp. œ.

[3] V písmu neexistují symboly pro přesný zápis toho, co je při vyslovení takového zdvojení slyšet; a tak v dalším výkladu budeme zdvojenou výslovnost zapisovat opravdu dvěma příslušnými souhláskami, jako např. kk, tt, i když to přesně neodpovídá tomu, co by mělo být slyšet.

[4] Kromě několika slov ryze latinských končících na d přicházejí ostatní taková slova z cizích jazyků, zejména z hebrejštiny (Horeb, Boaz,…)

[5] Nenechme se mýlit dvojicí au zpívanou jako dvojhláska ve verši ať nás naučí božského v písni Otče náš, milý Pane: je to nepřesnost z doby, kdy morfologie češtiny nebyla zdaleka systematicky chápána, kdy naučí alterovalo v této písni s učí a kdy se vytvořila dvojhláska prostě proto, aby byl verš správně rytmizován.

Komentáře: 3 - k článku Ponořme se do latiny – exkurs 1: tradiční výslovnost v českých zemích

  1. nuklnagl napsal:

    Ja som najskôr používal liturgickú-talianskú výslovnosť odporúčanú aj pápežom, poznal som ju ostatne z taliančiny ktorú som troška ovládal …. ALE nejako sa mi to videlo zženštilé, prejemnelé, jednoducho mi to nerezalo. A tak som prešiel na tú „starú“ výslovnosť, slová mi teraz znejú tak presne, jasne a precízne.

  2. Kindler napsal:

    Pozor, neplést římskou a italskou výslovnost! Víc k tomu bude v 2. a 6. exkursu.

  3. Armin Cordianus napsal:

    Z článku o výslovnosti latiny Dr. Evžena Kindlera:
    -> česká výslovnost, často _chybně vydávaná za klasickou!_: Caecilia [Cecilija], faciat [facijat] viz tento článek
    -> existuje klasická výslovnost, u nás naprosto nepraktikovaná: např. Caecilia [Kajkilija], faciat [fakijat]
    -> tzv. římská výslovnost: Caecilia [čečilija], faciat [fačijat]
    -> tzv. italská výslovnost, což není totéž, co římská!: Caecilia [čečílja], faciat [fáčat]