Evžen Kindler

Zapamatujme si jedno pravidlo: koncovky latinských akusativů podstatných a přídavných jmen v jednotném čísle končí na souhlásku m – toto pravidlo platí, pokud ho nevytlačí pravidlo silnější [1]. Už jsme se setkali s koncovkou –um a teď se setkáváme s další, totiž –am: Mariam, Reginam, stellam,… V Credu máme hned pět příkladů u sebe: Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam, tedy (věřím v) jednu svatou katolickou a apoštolskou církev. V Gloria zpíváme propter magnam gloriam tuam, tj. slovo od slova: pro velkou slávu tvou (takže poznáváme, že předložka propter – česky kvůli, pro – se pojí s akusativem).

Celebrant podává věřícím sv. přijímání se slovy obsahujícími custodiat animam tuam in vitam aeternam, což doslova znamená zachovejž duši tvou v život věčný, rozuměj pro život věčný nebo k životu věčnému). V Confiteor říkáme Ideo precor beatam Mariam…, česky Proto prosím blahoslavenou Marii. Brzy po Confiteor říká celebrant Indulgentiam…, což je akusativ od indulgetia (doslova: shovívavost)

V neděli přede mší sv. při výkropu zpíváme secundum magnam misericordiam tuam, kde secundum je předložka podle, a ta se také pojí s akusativem – magna je velká, misericordia je milosrdenství (v latině na rozdíl od češtiny femininum), tua už známe. O velikonocích se ovšem zpívá něco jiného, celebrant intonuje Vidi aquam, česky Viděl jsem vodu. Aqua se v pak vyskytne ještě jednou, a to v nominativu ve spojení aqua ista*“, kde ista je ukazovací zájmeno odpovídající našemu ta, ona, tamta; skloňuje se – jako mnoho zájmen – nepravidelně, ale její nominativ, akusativ, vokativ a ablativ má pro ženský rod tvar jako třeba ta aqua: aqua ista, aquam istam, aqua ista, aqua ista s dlouhými koncovkami –a.

Skloňování popsané v této a předcházející lekci budeme nazývat a-skloňováním. Zatím co o-skloňování je zaměřeno na maskulina a neutra, pravidly a-skloňování se řídí feminina. Že existují výjimky, to poznáme až mnohem později.

Zjišťujeme, že v latině se některá adjektiva (přídavná jména) chovají podobně jako v češtině – používají se pro všechny tři rody tak, že se opatřují příslušnými koncovkami, které jsme zatím probrali např. pro slova dominus, Maria a verbum. Když tedy např. víme, že svatá je v latině sancta,  odvodíme zákonitě, že svatý přeložíme jako sanctus a ve vokativu jako sancte (což už známe), akusativ svatého jako sanctum atd., ale platí to i pro tvary neutra – např. Verbum sanctum (slovo svaté), z antiquum documentum (viz 4. lekci)  odvodíme ablativ antiquo documento (starou smlouvou) nebo antiqua gloria (stará sláva)..


[1] a takové pravidlo poznáme (po prvé a naposled) hned v následující lekci.

Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.