Evžen Kindler

Ke konci minulé lekce jsme si všimli protikladných tvarů orámus-orémus a agimus-agámus, kde první člen páru vychází jako správný dle gramatických pravidel, zatím co druhý člen se nám vtírá do vzpomínek jako běžně užívaný. A přidejme ještě dva takové páry: benedicimus-benedicámus a adorámus-adorémus; první tvary z dvojic známe z Gloria; u druhých tvarů si vzpomeneme, že benedicámus je ve výzvě Benedicámus Domino, kterou zpívá celebrant resp. jáhen v závěrech kněžských hodinek a ovšem na místě Ite, missa est v případě, že na mešní liturgii navazuje další liturgický úkon; a slova adorémus jsme se dotkli v 27. lekci v odpovědi zpívané na Velký Pátek: Veníte adorémus. Jak si poradíme s tvary orémus, agámus, benedicámus a adorémus? Mají něco společného?

Ano, mají. V češtině každému z nich odpovídá imperativ první osoby množného čísla: modleme se, čiňme, dobrořečme a klanějme se. Takový typ imperativu latina nemá a nahrazuje ho tzv. konjunktivem. Tomu se někdy říká přací způsob, měla ho i stará čeština a občas se s ním lze setkat v historizujících překladech, kde ho poznáme podle –ž připojeného na konci: čiňmež, pojďmež, klanějmež se, modlemež se. Vidíme, že od dnes jakž takž přijatelných čiňmež a pojďmež jsme se dostali až k nepřirozenému a dnes už nepřijatelnému modlemež.

To –ž na konci v češtině nepotřebujeme, když máme imperativ, avšak situace je složitější: v češtině totéž –ž bývalo i pro jiné gramatické osoby a obě čísla. Konjunktiv byl tedy zcela úplný slovesný způsob, mající všechny tři osoby a obě čísla (na příklad s 3. osobou singuláru se setkáváme na příklad ve výrazech Bůh budiž veleben, Velebeno budiž jeho svaté Jméno, Budiž věčně velebena nebo Velebena budiž bez ustání Nejsvětější Svátost oltářní). V latině existuje konjunktiv také pro všechny tři osoby a obě čísla, ale tam žádné –ž  nepřidáváme, nýbrž měníme příslušnou koncovku. Základní pravidla pro to vypadají složitě, avšak nelekejme se, na jejich použití si lze snadno zvyknout; jsou tato:

Až na první osobu jednotného čísla (k té se dostaneme až v 33. lekci) končí konjunktiv v různých osobách a obou číslech podobně jako indikativ, jen před těmi koncovkami jsou jiné samohlásky. Už víme, že tyto samohlásky jsou v případě indikativu tyto: –a–, „drzé“ –e–, „zakřiknuté“ –e– (zaměnitelné za krátké i) a „drzé“ –i– (viz první řádek přiložené tabulky). Představme si, že tento seznam rozdělíme na dvě části, jak je v tabulce naznačeno: ta levá obsahuje jen to –a– (můžeme zde říct: nezáleží na tom, zda je drzé) a pravá obsahuje ta tři ostatní. Levou část lze charakterizovat kmenovou samohláskou –a– a pravou část výrokem „chybí –a–“. Charakteristiky konjunktivu jsou v druhém řádku tabulky a pro ten platí následující pravidla: pro první část platí „odstraň –a–“, zatím co pro druhou část platí „vnuť –a–“, a tak pod –a– v prvním řádku levé části tabulky dáme  –é– (v případě první osoby plurálu opravdu dlouhé a přízvučné) a naopak v pravé části tabulky se budeme snažit to –á– (pro první osobu plurálu rovněž dlouhé a s přízvukem) napsat do druhého řádku s tím, že se uplatní „drzost“ samohlásek z prvního řádku: ty se „vnutí“ i do druhého řádku před to vložené –á–, ale už nebudou dlouhé, takže pod „drzé“ –e– přijde –eá– a pod „drzé“ –i– přijde –iá–,zatím co „zakřiknuté“ –e–, právě proto, že je zakřiknuté,se do druhého řádku nevnutí, takže pod něj přijde samotné –á–, v první osobě plurálu také dlouhé. Udělejme si nyní pořádek v příkladech výše nadhozených (výraz „indikativ 1. osoby množného čísla“ zkrátíme na „indikativ“).

tab29

Známe imperativy ora a oráte, indikativ je tedy orámus, obsahuje –a–, tedy ho změníme na –é–, takže konjunktiv je ono orémus, uvedené v závěru předchozí lekce. Podobně z indikativu adorámus dostaneme konjunktiv odorémus (ten slyšíme např. na začátku antifony doporučené po svátostném požehnání: Adorémus in aeternum, tj. Klaňme se na věky).

Z Gloria známý indikativ agimus (s krátkým –i–), respektuje ei-časování, tedy ani –i– ani –e– se do konjunktivu nevnucuje, –a– v indikativu není, takže do konjunktivu náleží, tedy dostáváme agámus, tedy slovo, kterého jsme se už dotkli v závěru předešlé lekce. Analogicky indikativ benedicimus implikuje konjunktiv benedicámus a indikativ adorámus implikuje konjunktiv adorémus. A ještě jeden příklad: v lekci 25 jsme se setkali s imperativem flecte, od něhož už jsme schopni vytvořit další tvary, jako flectere a také flectimus (ohýbáme). A tak se dostáváme k tvaru flectámus (ohněme), který známe z úvodu některých orací určených pro kající příležitosti: Flectámus genua, doslova Ohněme kolena, jinými slovy (Po)klekněme.

Probrali jsme tedy několik příkladů na a-časování a ei-časování. Přistupme nyní k e-časování, tedy časování s „drzým“ e. V lekci 25 jsme si všimli imperativů fove (zahřej) a gaude (raduj se), a tak už rozumíme koncovce druhého slova verše piis foveámus amplexibus (doslova: zbožnými zahřejme objetími) z populárního vánočního zpěvu Adeste fideles stejně jako prvního slova textu Gaudeámus omnes in Domino (radujme se všichni v Pánu), kterým začíná více introitů, např. pro některé mariánské svátky a pro svátek všech svatých [1]. Jde o konjunktivy sloves fovére a gaudére; indikativy od nich už bychom měli sami odvodit (fovémus a gaudémus). Se slovem Gaudeámus jsme se už setkali v minulé lekci a nyní už bychom měli jasně chápat jeho gramatickou náplň.

Při požehnání Nejsvětější Svátostí se celebrant modlí oraci, která (až na závěrečnou standardní formuli) figuruje také v mešním formuláři pro slavnost Božího Těla. První věta orace končí slovem sentiámus, které vyplňuje mezeru v dosavadních příkladech: patří pod i-časování a je to konjunktiv slovesa sentíre (cítit, pociťovat) – „drzé“ –i–  se v konjunktivu vnutilo před –a–.

Nepravidelnost slovesa esse lze pocítit v případě konjunktivu významně: nedostaneme ho totiž z indikativu žádnou jednoduchou záměnou koncovky. Tak buďme se řekne latinsky símus, s dlouhým a také přízvučným –i–. Setkáváme se s ním při každé mši svaté na konci „embolismu“ po Modlitbě Páně, a to ve výrazu ut … a peccato simus semper liberi (abychom … od hříchu jsme byli vždy osvobozeni). V podobných vazbách se také vyskytuje v např. v epištole pro jitřní mši svatou o vánocích, a to ut…haeredes simus (abychom … byli dědici), nebo v epištole pro 4. neděli po velikonocích: ut simus initium (abychom byli počátek [2]). Avšak pozor: zatím co tvary indikativu tohoto slovesa jsou vskutku nepravidelné, odpovídající tvary konjunktivu odvodíme z tvaru símus naprosto pravidelně, jak poznáme v dalších lekcích (tedy už nyní můžeme hádat: sim, sis, sit, simus, sitis, sint).

Všechny dosud uvedené příklady na konjunktiv s výjimkou posledního mají i v českém překladu přací resp. rozkazovací nádech. Poslední příklad ilustruje jev, vyskytující se v latině velmi často, totiž že konjunktiv vystupuje ve vedlejších větách, jmenovitě tam, kde má čeština, indikativ nebo kondicionál. Z toho důvodu se konjunktivu budeme věnovat důkladně.

Poznali jsme, že ty dlouhé samohlásky –a– a –e–, jimiž se konjunktivní koncovky odlišují od odpovídajících koncovek indikativních, jsou v první osobě plurálu dlouhé a přízvučné. Tuto lekci uzavíráme s upozorněním, že tento poznatek nelze automaticky zobecňovat pro ostatní osoby a pro tvary singuláru. V následujících lekcích se tomu budeme věnovat detailně pro každý slovesný tvar konjunktivu, již nyní však můžeme čtenáře seznámit s obecnou zásadou: poslední slabika pravidelných latinských sloves nemůže nést přízvuk, ani když je dlouhá.


[1] Abychom byli přesní, tak doplňujeme: původně byl tento introit složen pro svátek sicilské mučednice sv. Agathy (5. února) a začínal slovy „Radujme se všichni v Pánu, slavíce slavný den ke cti Agathy panny, z jejíhož mučednictví se radují andělé…“. Později byl přizpůsoben např. pro svátek všech svatých tak, že slova Agathy panny, z jejíhož mučednictví (Agathae virginis, de cuius passione) byla nahrazena slovy všech svatých, z jejichž slavnosti (sanctorum omnium, de quorum solemnitate), na jisté mariánské svátky náhradou týchž slov za Marie Panny, z jejíž slavnosti (Mariae Virginis, de cuius solemnitate) a tak podobně pro jiné svátky Panny Marie i jiných světců (sv. Josafata, sv. Tomáše canterburského,…).

[2] Se substantivem initium středního rodu, skloňovaným jako verbum, se setkáváme v posledním evangeliu; znamená počátek, ve zde použitém kontextu bývá přeloženo jako prvotina.