Evžen Kindler

Od této lekce budeme respektovat následující grafické značení, které jsme použili už v předcházející lekci: dlouhou a současně přízvučnou samohlásku slovesné koncovky budeme uvádět s čárkou, o které ovšem už víme, že v tištěných latinských liturgických textech značí přízvuk. Nebudeme však touto čárkou značit dlouhé avšak nepřízvučné samohlásky nebo naopak krátké samohlásky nesoucí přízvuk: je to proto, že v našich podmínkách je hluboce zažita praxe prodlužovat při čtení všechny samohlásky opatřené čárkou a při procvičování gramatiky existuje i tendence dlouze vyslovené samohlásky vyrážet. Nebudeme také značit čárkou ty dlouhé a přízvučné samohlásky, které nejsou součástí koncovek. K obecným vlastnostem a vzájemným vztahům délek a přízvuků se systematicky dostaneme až později.

V češtině používáme jazykové konstrukce jako Je vhodné, abychom seděli; na místě slova vhodné mohou být jiná, např. nutné, výhodné, chybné, příležitost atd. a stejně na místě slova seděli může být jiné sloveso, např. zpívali, jedli, přemýšleli,… Tuto konstrukci lze zkrátit na Je vhodné sedět (je nutné přemýšlet, je příležitost zpívat,…), což je v češtině zcela přirozené. Může nás těšit, že latina zkracuje stejně, ba dokonce mnohem a mnohem více, tedy tam, kde to v češtině už vůbec není přirozené (jde např. o nepřímou řeč); za moment poznáme jeden příklad, k systematickému výkladu se však dostaneme až později, nyní zůstaňme u nám pochopitelných konstrukcí a uveďme příklady z liturgických textů.

Právě popsané dvě navzájem si odpovídající konstrukce se uplatňují v latinském originálu a českém překladu slov, jimiž začínají preface: Vere dignum et justum est, aequum et salutare… gratias agere, která lze doslova přeložit (viz 4. lekce) jako Opravdu vhodné a spravedlivé je, rovné a spasitelné…díky činit. Je to ta zkrácená varianta naznačená výše, každý jí rozumí, v tištěných překladech se však obvykle vyskytuje ta delší, když se poslední dvě slova zaměňují na abychom ti vzdávali díky; zůstaňme však u toho doslovného překladu, blízkého latinským zvyklostem a užívajícího infinitivu. Agere (činit) podléhá ei-časování (imperativ je age). A všimněme si nyní preface o Panně Marii. V té je na uvedenou větu ještě navázáno a po jmenování příslušného svátku následují další tři infinitivy collaudáre, benedicere et predicáre, tedy Je vhodné …díky činit a … tebe o slavnosti [1] blahoslavené Marie vždy Panny společně chválit, dobrořečit a velebit. Collaudáre a predicáre podléhají a-časování, benedicere podléhá ei-časování.

Cesta od infinitivu k imperativu je opačná než a od imperativu k infinitivu: když známe infinitiv, pak v principu dostaneme imperativ tak, že odtrhneme koncové –re. Imperativy právě poznaných sloves jsou tedy collauda, predica, avšak u benedicere se setkáváme s výjimkou: existuje několik sloves podléhajících ei-skloňovíní, u nichž v imperativu odpadá i to koncové –e; patří k nim facere (imperativ fac) a dicere (říkat, imperativ dic), jehož infinitiv známe z posledních slov úvodu k Modlitbě Páně: audemus dicere (odvažujeme se říkat). Benedicere (dobrořečit) je složenina slov bene (dobře) a dicere (říkat) a imperativ je tedy benedic [2]. Tímto slovem začínají hned dva žalmy, 102 a 103 (podle Vulgáty), u prvního z nich je dokonce i v druhém verši (dvakrát Benedic, anima mea, Domino – Dobrořeč, duše má, Pánu), druhý z nich je doporučen v obřadech sv. týdne z roku 1956 pro zpívání během přijímání věřících na Zelený Čtvrtek. Samotné dic se vyskytuje ve slovech vyslovovaných před přijímáním sed tantum dic verbo… (ale jen řekni slovem) a ve 4. verši velikonoční sekvence: Dic nobis, Maria (řekni nám, Maria [3]). A s imperativem fac se setkáváme hned sedmkrát v sekvenci Stabat Mater (zařazené do formuláře pro Sedmibolestnou Pannu Marii) a to v jejím 9., 10., 15., 16., 17. (tam dokonce dvakrát) a v 20. verši.

Jeden infinitiv je na konci Confiteor, a to oráre. Je to opět jistá latinská větná zkratka, podobná té vzpomenuté výše: v češtině dáváme přednost jazykové konstrukci prosím (ty a ty svaté), aby se modlili za mne.., zatím co v latině ji lze zkrátit jakoby na prosím (ty a ty svaté) modlit se za mne… (to je ten výše slibovaný příklad na stažení vedlejší věty do infinitivní konstrukce, která jde česky mluvícím lidem proti srsti).

Už v 3. lekci jsme se seznámili s předložkou cum odpovídající našim s, se a pojící se s ablativem. Když se čtenář v minulé lekci dozvěděl, že nobis a vobis jsou nejen dativy ale i ablativy, může dojít k závěru, že např. s vámi se latinsky řekne cum vobis. Ale tak to není, v latině existuje v těchto a příbuzných případech zvláštní jev, češtině zcela vzdálený (snad bližší gruzínštině nebo maďarštině), totiž že z předložky se stane přípona: výsledkem je vobiscum, které známe z pozdravu Dominus vobiscum. Podobně je to s první osobou plurálu nobiscum, což slyšíme v evangeliu na pondělí velikonoční, když učedníci po příchodu do Emauz žádají Krista Mane nobiscum… (zůstaň s námi). Setkáváme se s dalším imperativem – mane (s dlouhým –e), takže infinitiv je manére (e-časování).

A lze předpokládat, že si teď čtenář vzpomene na Dominus tecum (Pán s tebou) z Andělského pozdravení a řekne si, že je to také ten případ. Správně, je to tak, a dostáváme se tím k poznatku, že ablativ druhé osoby singuláru je te; tecum se běžně vyslovuje s dlouhým –e–, což je správně, takže pozorujeme, že ten ablativ je jako akusativ. Pro první osobu platí totéž, což může potvrdit nejlépe název vade mecum pro věc (resp. knížku), kterou nosíme stále u sebe: znamená to kráčej se mnou a setkáváme se v tom s dalším imperativem vade, který už známe z minulé lekce. V tabulce z předcházející lekce můžeme doplnit prázdná místa.

tabullka26

Infinitiv má v latině jednu funkci, kterou můžeme popsat již nyní. Negativní imperativ (zákaz, např. nedělej, nemluv) se v latině opisuje obratem, který bychom doslovně přeložili pomocí imperativu nechtěj, který se latinsky řekne noli, následovaného infinitivem (noli sice vypadá, jako by šlo o i-časování, vždyť i jeho koncové –i je dlouhé, jde však o nepravidelné sloveso, takže o jeho dalších tvarech nepřemýšlejme). Tak na příklad slova anděla, který nabádá sv. Josefa, aby neopouštěl Pannu Marii, znějí v latině noli timére accipere Mariam, doslova nechtěj se bát přijmout Marii. Stejná vazba je i v evangeliu čteném o velikonoční vigílii, kde anděl říká ženám u Kristova prázdného hrobu Nolíte timére vos (doslova: nechtějte se obávat vy), v Lukášově evangeliu v kapitole 12, které se čte v některých mších o svátcích sv. vyznavače, který nebyl biskupem – Nolíte timére, pusillus grex (doslova: nechtějte se bát, malinké stádo) – a v Markově evangeliu čteném na Velikonoční neděli, kde je použito jiného slovesa, když říká anděl ženám u hrobu Nolíte expavescere (doslova: nechtějte se lekat). Populární je latinská forma výroku Nedotýkej se kruhů mých, údajně vysloveném Archimedem vůči útočícímu že římskému vojákovi: Noli tangere circulos meos (doslova Nechtěj se dotknout kruhů mých). Avšak podobný výraz je i v Janově evangeliu, které se čte o velikonočním čtvrtku: když Maria Magdaléna pozná zmrtvýchvstalého Krista a chce ho s radostí obejmout, on jí říká Noli me tangere (doslova: nechtěj mě dotknout se). Timére podléhá e-časování, accipere, tangere i expavescere podléhají ei-časování, některé tvary accipere jsou však poněkud výjimečné a všimneme si jich až později, v 42. lekci. A připomeňme ještě jeden příklad nabízený v evangeliu, který se vyznačuje tím, že jeho infinitivem je nepravidelné sloveso esse, s nímž jsme se setkali v minulé lekci; jde o populární výrok, který Kristus říká apoštolu Tomášovi: Noli esse incredulus (doslova: nechtěj být nevěřící) – čte se v evangeliu a zpívá v Communiu na první neděli po velikonocích a na svátek sv. Tomáše 21. prosince.

Do budoucnosti si zapamatujme pusillus (drobný, malinký) a grex (stádo, hejno, tlupa, genitiv gregis, e-skloňování).

Ukončíme tuto lekci jedním mnemotechnickým pravidlem: pokud jde o dlouhé samohlásky v koncovkách, je možné a-časování chápat jako by to bylo časování s drzým a: nabízí se totiž ztotožnit drzost s délkou. Nu, proč ne, ale jedna odlišnost od dříve zavedených „drzých“ samohlásek zde je: drzé samohlásky e a i odlišují e-časování a i-časování vůči krátkým e a i v ei-časování, zatím co a nemá v a-časování žádného „protivníka“, vůči kterému by se prosazovalo, takže svou „drzost“ nemá kde uplatnit.


[1] Na místě slova slavnosti se dle pokynů případně vysloví jiná charakteristika dané liturgické příležitosti.

[2] Pro ty, kdo si nejsou jistí v pravidlech výslovnosti: je jen málo slov, která v latině končí na psané –c; v tom případě se vždy čte –k.

[3] Opravdu Marie a ne Maria, nejde o Pannu Marii ale přece o Marii Magdalénu.