Ochránce Mariin.

Giovanni Sandigliano 

josefK branám pozemského ráje postavil Bůh anděla, aby jej střehl a zabránil do něho vstup nohám hříšným. U archy úmluvy bděli synové Leviho a nikdo jiný nesměl se k ní přiblížit. Jednoho dne byla archa vezena na voze. Kterýsi muž, jménem Oza, pokusil se ji zachytiti, když padala. Klesl však mrtev k zemi. Ráj pozemský byl jen obrazem, archa úmluvy byla toliko náznakem. Pravým rájem rozkoše, do něhož chtěl Bůh jednou zasaditi strom života, byla Maria. Drahocennou archou z nejčistšího zlata, jež chovala v svém lůně pravou manu pouště, byla nejsv. Panna. U tohoto posvátného ráje nechyběl věrný strážce, anděl nebes; k této tajemné arše postavil Bůh svého představitele na zemi, našeho sv. patriarchu Josefa. Církev sv. nás učí jej pozdravovati a vzývati: »Cudný ochránce přesvaté Panny, oroduj za nás!« Rukou Prozřetelnosti byl přiveden k Marii v den, kdy s ní vstoupil v svaté manželství, a zůstal při ní, dokud chtěl Bůh, věren jsa úkolu sobě vykázanému.

V životě Marie Panny byly chvíle, kdy byla pro ni přítomnost muže naprosto nezbytná. Dobrý Bůh mohl jí poslati nebeské anděly ve viditelné podobě, aby ji posilovali a ochraňovali, dal však přednost patriarchovi Josefovi. On ji chránil ve chvílích nebezpečí, byl jí oporou v hodinách hrůzy, povzbuzoval ji ve chvílích zkoušky a utrpení. Jako při Marii, bude státi sv. Patriarcha se svou ochranou i u každého z nás, budeme-li ho ctíti, a nenechá nás bez pomoci a bez útěchy v hodinách křížů.

I. Za hrozné noci. — 1. Byl to veliký dar Prozřetelnosti pro Marii, že měla za ochránce patriarchu Josefa. Vzpomeňme si na truchlivý večer, jenž předcházel narození Ježíškovo, vzpomeňme na večer, kdy ji odbyli ve všech domech betlemských, kdy i sami příbuzní zavřeli dveře svých domů před nejsv. Pannou. Dlouhá cesta vyčerpala její síly, zvláštní okolnosti, v nichž tehdy byla, zvyšovaly její bolest a ztrpčovaly její opuštěnost. Byla by musila sama odejiti z Betlema, hledati útulek v širém kraji, jiti po cestách neznámých a nebezpečných za hluboké noci. Spíše si můžeme představiti než vylíčiti její úzkost a bezradnost za takových okolností. Jak vysoce cenila v té chvíli přítomnost chotě, jejž jí dalo nebe! Byť byla vždy jista, že ji Bůh neopustí, přece muž po jejím boku dodával jí větší zmužilosti a její srdce se Šířilo při sladké myšlence, že má u sebe viditelného anděla Hospodinova!

2. Trudná tato noc představuje život náš. Maria je živým obrazem lidstva jdoucího za svým cílem, Josef se podobá Prozřetelnosti, která bdí a nenechá bez útěchy svých dětí. Jakou nocí je život! Jsme v ní jako Maria. Když šla do Betlema, doufala, že se alespoň přátelé a příbuzní slitují nad jejím stavem, že ji přijmou s otevřeným náručím a poskytnou jí lůžko k odpočinku. Spoléhala-li opravdu nejsv. Panna na to, jakého zklamání měla se dočkati! Její chudoba, její vážný stav nepohnuly nikým. Někde dokonce zatvrdila se i srdce proti ní. I my doufáme po tolika zklamáních ještě ve svět, v přátele, v příbuzné. Když nastane noc kolem nás, hledáme nějaké směšné světélko, aby poskytlo našemu životu trochu jasu. Kdy se konečně naučíme hledati Boha, důvěřovati v Boha a prošiti Boha, aby paprskem svého světla ozářil naši stezku?

3. Který je hlavní náš nedostatek? Chybí nám víra v přispění Boží, v milosrdnou pomoc Prozřetelnosti. Říkáme: Kdo se o nás stará? Kdo na nás myslí? Život je noc. Lepší lidé mezi námi, kteří cítí potřebu světla pro objasnění nesčíslných otázek, hledají toto světlo u vědy a domnívají se, že věda je anděl, jenž nás má provázeti a dovésti k míru a štěstí. Nikoliv! Podobáme-li se Marii kráčející nocí, naším Josefem, jenž nás provází a nás těší, nemůže býti věda. Bůh ozářil naši stezku božským paprskem, jenž vychází z kříže, z evangelia. Lidé věřící v samotnou vědu, vědu lidskou, zápasí s hustými temnotami a nikdy se jim nepodaří je rozptýliti. Upřeme zrak na Ježíše Krista! Jděme za ním! Vždyť Písmo sv. jej nazývá andělem veliké rady. Potom se tmy rozplynou a zazáří světlo jasného dne v našich duších.

II. V zemi vyhnanství. — 1. Po černé noci betlemské následoval v životě nejsv. Panny den nesmírných bolestí. Radosti Betlema byly kratinké. Králové a pastýři přešli jen se svými dary kolem jeslí Ježíškových… Maria a Josef tiskli na hruď maličké dítě, tušíce bouři. Pod křídly andělů spaly tyto svaté bytosti, ale bděl Herodes. Toto zrození, jež mělo živou ozvěnu až na dalekém východě, u osob tak vynikajících jako tři králové, nepopřávalo klidu jeho ctižádostivému a krutému duchu. Přisahal, že sprovodí se světa toho, jenž ohrožoval jeho trůn, a nařídil vraždu neviňátek. Anděl Boží sestupuje v té chvíli s nebe, budí Josefa, upozorňuje na nebezpečí hrozící Ježíškovi a dí mu: »Vezmi dítě i matku a utec do Egypta!« Josef probouzí Marii. Jen málo slov jí praví a hned objímají Ježíška, v noci opouštějí příbytek, vydávají se do širého kraje, hledají cestu pouští a obracejí své kroky do cizí země.

2. Jak by bylo smutno Marii, kdyby byla neměla po boku Josefa na tomto útěku, na poušti, daleko od Nazareta! V zádech za prchajícími je slyšet dusot koní a kroky vojáků, zní pláč matek, hořekujících nad zavražděnými syny. Srdce Mariino svírala s jedné strany bázeň, s druhé soustrast s obětmi vzteku tyranova. Josef po jejím boku však posiloval ji pouhou svou přítomností ve všech úzkostech. — Lidové podání vypráví si o tomto útěku obdivuhodné pověsti. Nejsv. Panna jsouc unavena, prý se posadila s Dítkem v náručí pod palmu a ta se sklonila k hlavě ubohých poutníků, nabízejíc jim své ovoce, jež Josef trhal a podával Marii. Když kráčel svátý průvod zcela pustým krajem, potkal bandu lupičů. Ti však očarováni jsouce něhou jejich tváří, ani se nepokusili o bezpráví proti nim.

3. Život sv. Rodiny na útěku vlévá útěchu do srdcí našich. Jako nad ní, bdí Boží Prozřetelnost i nad každým z nás. V hodinách největších nebezpečí, ve chvílích největší úzkosti nejsme nikdy samotni. Vždy je při nás Bůh. Mohli bychom pochybovati o jeho bdělosti a otcovské péči? Projděme v duchu svůj život, rozpomeňme se na své osudy! Nechyběly nám těžké chvíle. Snad se nám zdálo, že již nevyvázne z těžkého postavení. Znenadání však nějaká okolnost, nějaká nahodilá událost otevřela nám zatarasené cesty, zjasnila naše nebe. Máme při sobě anděla strážného, jenž nás chrání jako chránil Josef nejsv. Pannu.

Máme anděly, kteří bdí a nás střeží. Nedejme se sklátiti zoufalstvím. Největší křivdou, jakou můžeme Bohu způsobiti, je pochybovati o jeho dobrotě. I kdyby visela nad naším životem noc černější než nad svatou Rodinou, když byla nucena prchati do Egypta, nesměli bychom pozbývati důvěry. Uprostřed těchto temnot provází nás ruka Páně a vytrhne nás z nich v pravý čas.

III. V domku nazaretském. — 1. Noc betlemská přináší Marii rozechvění a úzkost, léta vyhnanství jí připravují mučivé starosti, ale Josef je vždy po jejím boku a dodává jí útěchy. A co znamená život v Nazaretě? Skoro třicet let samoty pro Marii a mlčení pro Ježíše. Život v Nazaretě měl jistě své radosti a nebeské útěchy. Přítomnost Ježíškova měnila Marii a Josefovi domek nazaretský v pravý ráj. — Avšak nejsv. Panna nebyla bez starostí. Malý Ježíšek rostl. Nevěděla-li Maria, že roste pro utrpení, pro Kalvarii? Slova Simeonova, zaslechnutá v chrámě v den očišťování, tkvěla jako meč v jejím mateřském srdci. Od té chvíle zřela Syna svého v úzkostech Getsemani, v pokoření soudních výslechů, s křížem na ramenou na cestě k vrchu neblahé Golgoty, a potom ho viděla viseti na stromě hanby a vydechovati duši v moři bolestí. Čím více rostl, čím byl krásnější a milejší, tím krutější byla bolest její duše.

2. Zajisté, že Josef, jenž bedlivě pozoroval všechna hnutí nejsv. Panny, zastihl často svou nejčistší snoubenku s očima plnýma slz. Kolikráte ji viděl pohříženu do myšlenek černých jako noc — a pravdivých! Kolikrát byl svědkem, jak se svým nejdražším Synem na srdci naříká, mírně sice a odevzdaně, ale plna starostí o nedalekou jeho budoucnost. Přes to, že byla nejdokonaleji odevzdána do vůle nebes, a ač se svěřovala bez výhrady vedení božské Prozřetelnosti, pociťovala neméně potřebu slova útěchy a pomoci v těchto okamžicích zkoušky. Náš světec, žárlivý strážce tohoto pokladu nebem mu svěřeného, byl pro Marii v Nazaretě v těchto letech pravým andělem těšitelem a skutečnou její oporou!

3. I v křesťanských rodinách jsou starosti a bolesti jako v Nazaretě. Ubohé matky! Jako se záhony v zahradách zdobí květy, tak příbytky rodin jsou zkrášlovány nevinnými, drahými dětmi. Podobají se malému Ježíškovi a plní srdce útěchou a radostí. Avšak tito maličcí, podobní Ježíškovi, jsou též příčinou obav a starostí. Jak se vyvine život těchto miláčků? Budou musiti stoupati na slavnou horu Tábor nebo na potupnou Kalvarii? Tato nejistota je mečem, který se zarývá do hlubin mateřského srdce a nepopřává mu pokoje, z něhož by se mohly těšiti v letech nevinnosti svých dětí. Kéž by porozuměly matky ochraně sv. Josefa! Kéž by se seskupily u něho! Kéž by přinesly s sebou i své děti a poprosily svatého ochránce Mariina, aby milosrdně nad nimi bděl, je bránil, je chránil a je k spáse přivedl. Jistě by nebyly oslyšeny!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.

 

Evžen Kindler

Od této lekce budeme respektovat následující grafické značení, které jsme použili už v předcházející lekci: dlouhou a současně přízvučnou samohlásku slovesné koncovky budeme uvádět s čárkou, o které ovšem už víme, že v tištěných latinských liturgických textech značí přízvuk. Nebudeme však touto čárkou značit dlouhé avšak nepřízvučné samohlásky nebo naopak krátké samohlásky nesoucí přízvuk: je to proto, že v našich podmínkách je hluboce zažita praxe prodlužovat při čtení všechny samohlásky opatřené čárkou a při procvičování gramatiky existuje i tendence dlouze vyslovené samohlásky vyrážet. Nebudeme také značit čárkou ty dlouhé a přízvučné samohlásky, které nejsou součástí koncovek. K obecným vlastnostem a vzájemným vztahům délek a přízvuků se systematicky dostaneme až později.

V češtině používáme jazykové konstrukce jako Je vhodné, abychom seděli; na místě slova vhodné mohou být jiná, např. nutné, výhodné, chybné, příležitost atd. a stejně na místě slova seděli může být jiné sloveso, např. zpívali, jedli, přemýšleli,… Tuto konstrukci lze zkrátit na Je vhodné sedět (je nutné přemýšlet, je příležitost zpívat,…), což je v češtině zcela přirozené. Může nás těšit, že latina zkracuje stejně, ba dokonce mnohem a mnohem více, tedy tam, kde to v češtině už vůbec není přirozené (jde např. o nepřímou řeč); za moment poznáme jeden příklad, k systematickému výkladu se však dostaneme až později, nyní zůstaňme u nám pochopitelných konstrukcí a uveďme příklady z liturgických textů.

Právě popsané dvě navzájem si odpovídající konstrukce se uplatňují v latinském originálu a českém překladu slov, jimiž začínají preface: Vere dignum et justum est, aequum et salutare… gratias agere, která lze doslova přeložit (viz 4. lekce) jako Opravdu vhodné a spravedlivé je, rovné a spasitelné…díky činit. Je to ta zkrácená varianta naznačená výše, každý jí rozumí, v tištěných překladech se však obvykle vyskytuje ta delší, když se poslední dvě slova zaměňují na abychom ti vzdávali díky; zůstaňme však u toho doslovného překladu, blízkého latinským zvyklostem a užívajícího infinitivu. Agere (činit) podléhá ei-časování (imperativ je age). A všimněme si nyní preface o Panně Marii. V té je na uvedenou větu ještě navázáno a po jmenování příslušného svátku následují další tři infinitivy collaudáre, benedicere et predicáre, tedy Je vhodné …díky činit a … tebe o slavnosti [1] blahoslavené Marie vždy Panny společně chválit, dobrořečit a velebit. Collaudáre a predicáre podléhají a-časování, benedicere podléhá ei-časování.

Cesta od infinitivu k imperativu je opačná než a od imperativu k infinitivu: když známe infinitiv, pak v principu dostaneme imperativ tak, že odtrhneme koncové –re. Imperativy právě poznaných sloves jsou tedy collauda, predica, avšak u benedicere se setkáváme s výjimkou: existuje několik sloves podléhajících ei-skloňovíní, u nichž v imperativu odpadá i to koncové –e; patří k nim facere (imperativ fac) a dicere (říkat, imperativ dic), jehož infinitiv známe z posledních slov úvodu k Modlitbě Páně: audemus dicere (odvažujeme se říkat). Benedicere (dobrořečit) je složenina slov bene (dobře) a dicere (říkat) a imperativ je tedy benedic [2]. Tímto slovem začínají hned dva žalmy, 102 a 103 (podle Vulgáty), u prvního z nich je dokonce i v druhém verši (dvakrát Benedic, anima mea, Domino – Dobrořeč, duše má, Pánu), druhý z nich je doporučen v obřadech sv. týdne z roku 1956 pro zpívání během přijímání věřících na Zelený Čtvrtek. Samotné dic se vyskytuje ve slovech vyslovovaných před přijímáním sed tantum dic verbo… (ale jen řekni slovem) a ve 4. verši velikonoční sekvence: Dic nobis, Maria (řekni nám, Maria [3]). A s imperativem fac se setkáváme hned sedmkrát v sekvenci Stabat Mater (zařazené do formuláře pro Sedmibolestnou Pannu Marii) a to v jejím 9., 10., 15., 16., 17. (tam dokonce dvakrát) a v 20. verši.

Jeden infinitiv je na konci Confiteor, a to oráre. Je to opět jistá latinská větná zkratka, podobná té vzpomenuté výše: v češtině dáváme přednost jazykové konstrukci prosím (ty a ty svaté), aby se modlili za mne.., zatím co v latině ji lze zkrátit jakoby na prosím (ty a ty svaté) modlit se za mne… (to je ten výše slibovaný příklad na stažení vedlejší věty do infinitivní konstrukce, která jde česky mluvícím lidem proti srsti).

Už v 3. lekci jsme se seznámili s předložkou cum odpovídající našim s, se a pojící se s ablativem. Když se čtenář v minulé lekci dozvěděl, že nobis a vobis jsou nejen dativy ale i ablativy, může dojít k závěru, že např. s vámi se latinsky řekne cum vobis. Ale tak to není, v latině existuje v těchto a příbuzných případech zvláštní jev, češtině zcela vzdálený (snad bližší gruzínštině nebo maďarštině), totiž že z předložky se stane přípona: výsledkem je vobiscum, které známe z pozdravu Dominus vobiscum. Podobně je to s první osobou plurálu nobiscum, což slyšíme v evangeliu na pondělí velikonoční, když učedníci po příchodu do Emauz žádají Krista Mane nobiscum… (zůstaň s námi). Setkáváme se s dalším imperativem – mane (s dlouhým –e), takže infinitiv je manére (e-časování).

A lze předpokládat, že si teď čtenář vzpomene na Dominus tecum (Pán s tebou) z Andělského pozdravení a řekne si, že je to také ten případ. Správně, je to tak, a dostáváme se tím k poznatku, že ablativ druhé osoby singuláru je te; tecum se běžně vyslovuje s dlouhým –e–, což je správně, takže pozorujeme, že ten ablativ je jako akusativ. Pro první osobu platí totéž, což může potvrdit nejlépe název vade mecum pro věc (resp. knížku), kterou nosíme stále u sebe: znamená to kráčej se mnou a setkáváme se v tom s dalším imperativem vade, který už známe z minulé lekce. V tabulce z předcházející lekce můžeme doplnit prázdná místa.

tabullka26

Infinitiv má v latině jednu funkci, kterou můžeme popsat již nyní. Negativní imperativ (zákaz, např. nedělej, nemluv) se v latině opisuje obratem, který bychom doslovně přeložili pomocí imperativu nechtěj, který se latinsky řekne noli, následovaného infinitivem (noli sice vypadá, jako by šlo o i-časování, vždyť i jeho koncové –i je dlouhé, jde však o nepravidelné sloveso, takže o jeho dalších tvarech nepřemýšlejme). Tak na příklad slova anděla, který nabádá sv. Josefa, aby neopouštěl Pannu Marii, znějí v latině noli timére accipere Mariam, doslova nechtěj se bát přijmout Marii. Stejná vazba je i v evangeliu čteném o velikonoční vigílii, kde anděl říká ženám u Kristova prázdného hrobu Nolíte timére vos (doslova: nechtějte se obávat vy), v Lukášově evangeliu v kapitole 12, které se čte v některých mších o svátcích sv. vyznavače, který nebyl biskupem – Nolíte timére, pusillus grex (doslova: nechtějte se bát, malinké stádo) – a v Markově evangeliu čteném na Velikonoční neděli, kde je použito jiného slovesa, když říká anděl ženám u hrobu Nolíte expavescere (doslova: nechtějte se lekat). Populární je latinská forma výroku Nedotýkej se kruhů mých, údajně vysloveném Archimedem vůči útočícímu že římskému vojákovi: Noli tangere circulos meos (doslova Nechtěj se dotknout kruhů mých). Avšak podobný výraz je i v Janově evangeliu, které se čte o velikonočním čtvrtku: když Maria Magdaléna pozná zmrtvýchvstalého Krista a chce ho s radostí obejmout, on jí říká Noli me tangere (doslova: nechtěj mě dotknout se). Timére podléhá e-časování, accipere, tangere i expavescere podléhají ei-časování, některé tvary accipere jsou však poněkud výjimečné a všimneme si jich až později, v 42. lekci. A připomeňme ještě jeden příklad nabízený v evangeliu, který se vyznačuje tím, že jeho infinitivem je nepravidelné sloveso esse, s nímž jsme se setkali v minulé lekci; jde o populární výrok, který Kristus říká apoštolu Tomášovi: Noli esse incredulus (doslova: nechtěj být nevěřící) – čte se v evangeliu a zpívá v Communiu na první neděli po velikonocích a na svátek sv. Tomáše 21. prosince.

Do budoucnosti si zapamatujme pusillus (drobný, malinký) a grex (stádo, hejno, tlupa, genitiv gregis, e-skloňování).

Ukončíme tuto lekci jedním mnemotechnickým pravidlem: pokud jde o dlouhé samohlásky v koncovkách, je možné a-časování chápat jako by to bylo časování s drzým a: nabízí se totiž ztotožnit drzost s délkou. Nu, proč ne, ale jedna odlišnost od dříve zavedených „drzých“ samohlásek zde je: drzé samohlásky e a i odlišují e-časování a i-časování vůči krátkým e a i v ei-časování, zatím co a nemá v a-časování žádného „protivníka“, vůči kterému by se prosazovalo, takže svou „drzost“ nemá kde uplatnit.


[1] Na místě slova slavnosti se dle pokynů případně vysloví jiná charakteristika dané liturgické příležitosti.

[2] Pro ty, kdo si nejsou jistí v pravidlech výslovnosti: je jen málo slov, která v latině končí na psané –c; v tom případě se vždy čte –k.

[3] Opravdu Marie a ne Maria, nejde o Pannu Marii ale přece o Marii Magdalénu.

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Nebe.

nebe2

A) Velikonoce v nebi… Tak lze nadepsat dnešní nedělní bohoslužbu církve. V kněžských hodinkách čte církev úryvky ze Zjevení sv. Jana, kde se líčí nebeská dvorana. Shromáždění vyvolených, kteří po dokonané vezdejší poutí jsou přívítáni božským Spasitelem a uvedeni do společenství andělů… Alleluja, zpěv nebeských občanů, se dnes v liturgii rozléhá ještě hojněji, ples dostupuje vrcholu. Poslední příprava na tyto věčné velikonoce jest vzkříšení těla, o kterém dnes káže sv. Augustin a o němž jsme rozjímali minule. Vzdálená příprava jest krátká doba pozemského putování a vezdejších zkoušek, o čemž mluví sv. Petr v epištole. Zárukou jest nám nanebevstoupení Páně, na které nás připravuje Pán v evangeliu. »Maličko, a neuzříte mne;« je totiž na čase, abych se odebral k tomu, který mne poslal. Celá liturgie k nám volá; »Jest věčnost…« Neslyšíme však vážný hlas andělského pozounu, volajícího k soudu; dnešní bohoslužba jest radostné vyzvánění velikonočních zvonů. V introitu plesá duše, která po skončené pouti očištěná se vznesla k hvězdám a překročila práh nebeského Jerusalema. První mešní modlitba jest překrásná prosba poutníka, jenž osvědčuje: »Opětně se odříkám satana a slibuji věrnost tobě, Ježíši Kriste!«

B) Na modlitbu navazuje epištola. »Nejmilejší, vy jste rod vyvolený, národ svatý, lid vykoupený, povolaný k tomu, abyste hlásali moc toho, jenž vás ze tmy povolal v podivuhodné světlo své. Vy, kteří jste kdysi lidem nebyli, jste nyní lidem Božím. Proto zapřísahám vás, buďte si vědomi, že jste poutníci a cizinci zde na zemi, a jako takoví zdržujte se tělesných žádostí, které bojují proti duší. Obcování vaše uprostřed nevěřících budiž svaté; tak se stane, že ti, kteří vám utrhají jako zločincům, vidouce skutky vaše dobré, velebit budou Boha vašeho. Nebo tak jest vůle Boží, abyste dobře činíce, ucpali ústa nerozumných a nevědomých. Počínejte si jako svobodní, ale neberte svobodu za zástěru zloby.« (1 Pt 2) Poutníci… Už první neděli adventní nám připomněla církev, že náš pozemský život jest pouť k nebeské vlasti, a my prosili Pána, aby nás vyučil svým cestám a nám ukázal pravou stezku, vedoucí k nebesům. Poutník, cizinec… Hledí, aby pokud možná s každým dobře vyšel, podrobuje se zvyklostem i zákonům kraje, v němž mešká, pokud nejsou proti jeho svědomí, ale jest si přitom vědom; »Jsem tu cizincem…« Na vlast myslí, po ní touží, a jakmile vyhoví všem závazkům, které má, spěchá do milé otčiny. Leč i domorodci vycítí, že smýšlením jim jest docela cizí; proto ho nepříliš rádi vidí, nemnoho si s ním rozumějí… Máť docela jiné zájmy, horuje pro to, co jim jest lhostejné. Vyznavač Kristův jest na zemi opravdu cizincem; jen synové světa tu jsou domovem. Je-li důsledný do krajnosti, vypadá jeho poměr k ním tak, jak právě řečeno. Zevnější formy se jakž takž zachovají, ale srdcem a smýšlením si jsou cizí; oba dva vycítí, že mezi nimi jest propast. Oni žijí jen pro tuto zemi, on žije a pracuje pro nebe, na ně myslí, po něm touží.

C) Nebe… Maličko, kratičce trvá doba našeho vezdejšího putování se všemi jeho oběťmi a kříži. Pán nám praví v evangeliu: »Vy nyní lkáte, a svět se raduje; ale zármutek váš se promění v radost. Jdu k Otci, avšak zase vás uzřím, a pak se bude vaše srdce radovat, a vaší radostí nikdo neodejme od vás.« Neodejme, protože bude trvat věčně, bez konce, tam, kam před vámi se chystám odejít já. Pán jde, aby nám připravil místo.

Nebe, naše vlast, místo pokoje, blaha a štěstí. Radost…, na zemí vzácná květinka; pořídku roste v úvalech tohoto slzavého údolí, a rychle odkvétá. Tam bude naším údělem! »Neustálé zápolení jest život člověka na zemi,« praví Job. (7, 1) Tam pokoj a věčný mír! Zde vyhnanství, tam vlast. Otčina, vlast, domovina, jak sladké slovo pro vyhnance, pro vyděděnce, pro poutníka! V antickém Řecku a Římě bylo vyhnanství největším trestem. Ti, které postihl, skoro zmírali touhou po vlasti, a bylo-li jim dovoleno se vrátit, zapomněli na všecky křivdy i nevděk a spěchali s radostí domů. Zde jsme vpravdě církev bojující; nepřetržitý boj s pokušením všeho druhu, boj o nebeskou vlast. Tam se nám dostane čestného názvu církve vítězné, tam bude o nás platit slovo Písma: »Odpočinou po pracích svých (Zj, 14, 13), setře Bůh všecku slzu s očí jejich, neboť první věci pominuly…« (21, 4) První věci, které? Pozemské kříže a strasti! Zde není a nebude nikdy klid zbraní; věčného pokoje se nám dostane teprve tam. Mladičký Václav II., skoro ještě dítě, se vrací po pětiletém strádání v zajetí v cizině do vlasti. Tvář mu září radostí, tělo hladem a strádáním zmořené ožilo. Jest konečně mezi těmi, kteří ho milují, jest v drahé domovině, kde mu nebude strádat a která ho nyní radostmi odškodní za dlouhé utrpení.

D) Co bude v nebi pramenem našich radostí? Především trojjediný Bůh neboli patření na tvář Boží, jak praví katechismus. »Božství Páně, neskonalá kráso, nebešťanů přežádoucí spáso…« Na něho andělé patřiti touží. (1. Pt 1, 12) Patření na tvář Boží, to znamená, že budeme Boha trojjediného poznávat přímo, bezprostředně, tak, jaký jest. Naše vezdejší poznání Boha jest nedokonalé, tak nedokonalé, jak poznání slepce od narození, kterému mluvíš o světle, o barvách, o hvězdné obloze. Jakou představu si může o tom všem ubohý udělat? A nyní si představ, že neočekávaně nabude zraku. Nový, neznámý, netušený svět se rozevírá nejen jeho oku, nýbrž i jeho duchu! Co asi cítí? Jak mu je? Podobně bude jednou nám! Božství Páně, neskonalá kráso… Jak jsme překvapeni a uchváceni, když po prvé spatříme palmový háj, alpské azurové jezero a na něm vlnky jako bílé holubice, východ nebo západ slunce v Alpách, geysír (vřelý vodotrysk tryskající ze země), kolíbříky, tyto »okřídlené drahokamy«, poletovat na svobodě s květu na květ, nebo když se zahledíme hvězdářským dalekohledem na Mléčnou dráhu! Dítko pří takovém pohledu tleská ručkama, dupe nožkama, neví, jak by radost dalo najevo.

Lidská přirozenost Syna Božího, druhý pramen našeho blaha. Na Táboru zvolal Petr: »Pane, dobře jest nám zde býti, uděláme tři stánky…« Okusil jsem nepatrnou krůpěj nebeského blaha, a zapomněl na vše. Vyvolení okoušejí blaho plnými ručejemi! Kristus Pán, jenž za pozemského života okouzloval kdekoho, jednotlivce i celé zástupy, takže se za ním valily a skoro se ušlapaly… Co zakoušíme při spojení s ním ve sv. přijímání, jest jen slabý stín toho, co budeme zakoušet, až se nám dá uzřít s tváří odhalenou, bez skořápky svátostné! »Naděje naše však svědčí nám, že jednou jistě v nebeské vlasti svým věrným tvář svou odhalíš sám…« Sv. Pavel toužil po tom, aby se rozpadl jeho tělesný stan a aby byl spojen s Kristem, sv. Ignác Antiošský touží po drápech a zubech dravců, aby dosáhl Krista, jenž svým věrným odhalí hlubiny svého božského Srdce, toho Srdce, v němž přebývá všecka plnost božství.

Neposkvrněná Panna, další pramen naší radosti a našeho blaha.

Pouhý pohled na její tvář uvedl omilostněnou lurdskou pastýřku do vytržení, a dostačil by, aby okouzlil celou nebeskou dvoranu. Nám však bude dáno víc, bude nám dáno, co nám není dáno na zemi; náš zrak, osvícený světlem slávy, bude vidět i její krásnou duši. Vždyť budeme »vidět« samu neviditelnou svatosvatou Trojici, budeme »vidět« anděly, tím spíše tedy duše vyvolených, především všecko vnitřní bohatství a krásu Srdce Mariina. Kdyby nám to bylo dáno na zemi, umřeli bychom štěstím a blahem. Na věky být spojeni s tou, která tak krásná — a kterou jsme tak milovali!

nebe3

Společenství svatých, shledání s těmi, kteří nám byli drazí… Jak blaze být mezi těmi, kde zakoušíme pravou lásku! V rodině, kde se mají všichni rádi, kde vládne svornost a obětavá láska! Cokoli na zemi čisté, to potrvá i za hrobem; jen to, co smyslné, vezme za své.

Věčně… »Věříme v život věčný,« modlíme se v apoštolském vyznání víry. Nebude obavy, že neštěstí neb zlomyslnost nás o nebeské blaho připraví anebo nám do něho namísí pelyňku, že čas na něm bude hlodat, že smrt mu udělá konec nebo že nám zevšední. Tak dlouho budeme žít a nebeských radostí zakoušet, jak dlouho bude žít Bůh, náš oblažitel a odplatitel. Po věčném životě člověk touží, pro věčnost jest od Boha stvořen, věčného blaha se mu dostane — ačli bude chtít a ze všech sil se přičiní, aby ho dosáhl!

E) V nebe nutno věřit, a to nechce nevěrec. Na nebe nutno myslit, a po něm nutno toužit, a to nechce člověk pozemský. Pro nebe nutno pracovat, a to nechce lenoch. Všimněme si světců! Sv. Bernard na nebe myslil neustále; kolikrát v kázání odbočil od předmětu a začal mluvit o věčné vlasti a jejích radostech! Jaká touha patrna v jeho slovech! Ale jen duše čistá je s to, aby toužila po společenství andělů. Nečistý netouží; nejen proto, že jest zcela ponořen v tělesné rozkoše a nežádá si jiných, nýbrž i proto, že cítí: »Nebe pro mne není…« Toho si byl vědom Luther, když sedě se svou spoluvinnicí u krbu prohodil: »Musíme na oheň pomalu navykat.« To připomněl své spoluvinnicí i Jindřich VIII., když při pohledu na hvězdné nebe učinila poznámku, jak krásné asi je to tam, nad hvězdami. »Pojď pryč od okna, to pro nás není.« Nebe… Může být i mé, když se přičiním! Netřeba, leč jen Tvůrci sloužit a plnit jeho svatou vůlí!

My vykoupení… Jak lehkomyslně se vzdáváme nebe, takovými oběťmi nám od Vykupitele zjednaného! Vzpomínám Václava III., jenž lehkomyslně se zříkal zemí, nabytých nadlidskou námahou jeho otce. Císař Albrecht, Václavem II. poražený, vymáhal nestoudně od vítězných Čechů Míšeň a Chebsko, a Václav III. mu dal obojí. Uherskou korunu dal jako maličkost spolu s mečem sv. Štěpána Otovi Bavorskému, jenž se mu pěkně zalichotil; královské hrady rozhazoval plnýma rukama. Neprobíjíme podobně jako on statky daleko vyšší, statky věčné a nehynoucí, místo co bychom pro ně ze všech sil pracovali?

Šumavský povídkář Klostermann vypravuje o osudných velikonocích v Sušicích r. 1859. Tehdy v noci s neděle na druhý svátek se při pobožnosti prolomil most pod věřícími, kteří se tam sešli u mostní kaple ke kázání a k modlitbám…, zuřila právě tyfová epidemie a hrozila válka s Francíí, tedy pohnutek k útočení na nebe dost. A teď to neštěstí… Četníci se brodili celou noc po prsa v ledově studené vodě a zachraňovali tonoucí, nejmenovaní chuďasi vytahovali raněné zpod zřícenin, nežádajíce a nečekajíce odměny, a nosili ubohé pod ruce lékaře, který unaven k smrti, probděv předtím dva dny a celou noc návštěvami nemocných, s nadlidským úsilím obvazoval zachráněné celou noc a celý pondělek. Od vlády nebo úřadů se nedostalo všem dohromady ani slova uznání; jen Bůh je jednou odmění za skutky lásky…

F) Tak snadno si lze nebe zajistit poslušností a láskou… Tak blízké je nebe, jen několik málo let… Tak vysoko nade vše pochopení, nade vše utrpení, nad všechnu zásluhu… Zamyslí se jen a rci: »Zač mi vlastně Pán nebe dá? Zač mne vlastně odmění?« Sv. Augustin praví, když Bůh korunuje zásluhy svatých, že vlastně korunuje své dary. Jde-li o nás, má světec dvojnásob pravdu. Co jsme doposud velkého pro nebe vykonali? Kdybys sloužil Pánu do únavy a do zemdlení jako Jan Bosko, kdyby tvé modlitby byly vroucí jako Aloisovy, kdybys byl čistý jako Gertruda, konal pokání delší a těžší než Marie Egyptská, získal více duší Pánu než František Xaverský, vykonal pro církev více než Vincenc Paulánský, žil ve větším odříkání než Germána, snášel těžší kříže než Lidvina a byl přitom trpělivější než Job, a konečně umřel mučednickou smrtí jako Vavřinec, co by to vše bylo vůči nebeské blaženosti? A kdyby život, jak jsem ho právě popsal, trval přes sto let, co to je vůči věčnosti! Ty však nebudeš žít sto let, a tvůj život nevypadá, jak jsem ho vylíčil! Jen počítej, kolik let opravdu horlivě již Pánu sloužíš? Možná, že nenapočítáš ani měsíce nebo týdny, nerci-li léta, O kajícím lotru jsi si snad nejednou pomyslil: »Ten dostal nebe skoro zadarmo.« Jsi ty lepší než on? Oč jsi dal Pánu více než on? Pán musil ještě tvůj dluh na kříži zaplatit, proto žes nemohl sám a protože tak by ti nebe bylo navždy uzavřeno, a když ti je otevřel, byl jsi tak liknavý v práci o jeho dobytí.

Takřka zadarmo ti nebe dává; těch několik nepatrných dobrých skutků, které jsi vykonal, nazývá zásluhami; možná, že sám by ses neosmělil je tak nazvat! Tak liknaví v práci o nebe… Čím to? Živé víry se nám nedostává! Proto i naše naděje jest tak chabá, naše práce tak netečná. Tak štědrý a velkomyslný je k nám Tvůrce — nemohli bychom být poněkud velkomyslnější k němu i my a sloužit mu z lásky? Nikoli pouze z bázně před trestem! Či nestojí věčné nebe za to, abychom pro ně něco obětovali? Když se před lety rozhlásilo po světě, že byly v Kalifornii objeveny zlaté doly, kdekdo tam spěchal« Dělník odkládal nástroj, rolník pluh, úředník pero, chopili se motyky a spěchali do země zlata, Ten opouštěl dílnu, onen školu, třetí palubu, lodi stály v přístavech bez mužstva, bez námořníků, bez cestujících, kdekdo běžel tam, kde doufal najít hroudy zlata, Nalezli? Mnohý místo zlata našel v jámě smrt, a ještě větší byl počet těch, kteří sí z pohádkové země odnášeli žebráckou mošnu. Nebe však jest jisté, jest naše, jen když budeme chtít!

nebe4

Začátkem 14. století se prochází kostelem kláštera Santa Croce di Corvo muž asi 50letý, zasmušilý, zamyšlený, »Co hledáš?« táže se ho převor, »Pokoj,« odvětil neznámý. Převor nevěděl, že mluví s nejslavnějším italským básníkem. Dante Alighieri, vypověděný z politických důvodů ze své vlasti, z Florencie, kterou miloval tak vroucně, jak ohnivé srdce Itala dovedlo. Stále doufal v návrat, ale když smrtí císaře Jindřicha VII. padla jeho poslední naděje, toulal se s místa na místo jako loď bez plachet a bez kormidla, hnaná drsným větrem od břehu ke břehu, od přístavu k přístavu, Vozkové a honci, které cestou potkával, zpívali si jeho básně, nemajíce tušení, že muž vpadlých tváří a smutných očí, kráčející mimo, jest jejich skladatelem. Svou drahou Florencii neuzřel již nikdy, neukojená touha po vlasti ho v Ravenně sklátila v hrob; ještě na náhrobku lká, že mu nebylo dopřáno složit kosti v otčině, kterou tak miloval, kde zůstali jeho drazí, manželka i dítky. Náš český básník Boleslav Jablonský hned po vysvěcení poslán do Polska. V cizině jeho básnická lyra umlkla, nic nebylo s to jí rozezvučet, ani úcta a vážnost, které požíval, ani postavení. Jen česká půda, česká země by byla dala hlasu jejím strunám, a tu vlast již neuzřel, do smrti, do svého 68. roku. Jako židé vyhnanci, kteří nad vodami Babylona zavěsili své zmlklé citery… Mojžíš stojí na hranicích Zaslíbené země. »Zemi, kterou jsem zaslíbil tvým otcům, jsi uzřel, ale do ní nevejdeš,« Chceme i my slyšet na hranici nebeského Jerusalema podobný ortel? Jen nahlédnout, a nesmět vejít? Pán nás tam předešel, nás tam zve, nás tam očekává, a jen na nás záleží, zda tam vejdeme. Milost Boží nám neschází, jen když nám nebude chybět dobrá vůle a opravdové přičinění.

Velikonoční písně.
Čtení: Zjevení 21.

Použité ilustrace: Gustave Doré

Mariánská postila, 1946

Mons. Jean-Joseph Gaume

Zeptáš-li se Revoluce, strhávaje její masku: „Kdo jsi?“ Ona ti odvětí: „Nejsem tím, za co mne pokládají. Mnozí o mně mluví, ale jen málo mě zná. Nejsem ani karbonářstvím konspirujícím v přítmí, ani povstáním bouřícím v ulicích, ani změnou monarchie v republiku, ani nahrazením jednoho královského rodu jiným, ani dočasným zachvěním veřejného pořádku. Nejsem ani řevem jakobínů, ani běsněním la Montagne, ani bojem barikád, ani rabováním, ani žhářstvím, ani zemědělským zákonem, ani gilotinou, ani topením. Nejsem ani Maratem, ani Robespierrem, ani Babeufem, ani Mazzinim, ani Kossuthem. Tito lidé jsou mými syny, ale nejsou mnou. Tyto věci jsou mým dílem, ale nejsou mnou. Tito lidé a tyto věci jsou pomíjející, a já jsem trvalým stavem.

Já jsem nenávistí ke každému náboženskému a společenskému řádu, který člověk neustanovil a v němž není zároveň králem a Bohem; jsem vyhlášením práv člověka proti právům Božím; jsem filosofií vzpoury, politikou vzpoury, náboženstvím vzpoury; jsem ozbrojené nic [1]; jsem založením náboženského a společenského pořádku na vůli člověka namísto vůle Boží; jedním slovem, jsem anarchií, jelikož jsem sesazením Boha s trůnu a dosazením člověka na jeho místo. Proto se zvu Revolucí, to jest převrácením, neboť vyvyšuji, co má být podle věčných zákonů nízko, a ponižuji, co má být vysoko.“

Převzato z La Révolution, sv. I., str. 16–17. Paris 1856.

Přeložil Edmund Kříž.


[1] Nihilum armatum – takto sv. Ambrož nazývá ďábla. – Pozn. překl.

Snoubenec Mariin.

Giovanni Sandigliano 

josefPrvní slovo evangelia o sv. Josefu je u sv. Matouše v hl. 1, 16, kde je výpis rodokmene Je­žíše Krista, končící touto větou: »Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie«. Evangelium nepraví mnoho o sv. patriarchovi; naše zbožná zvědavost je tím nemálo umrtvována, ale několik těch slov, jež o něm pronáší, vyjadřuje věci tak vznešené a veliké, že bohatě nahrazují úmyslnou mlčenli­vost posvátných dějin. Mezi oněmi slovy, která se vyrovnají celé knize, jsou právě slova uvede­ná… Josef, muž Marie! Josef, chotěm Marii­ným! Tento úryvek otvírá před námi nádhernou bránu, vedoucí do vnitra tajemného domu, do svatého chrámu, do duše svatého patriarchy. Choť Mariin! Toť cesta, vedoucí Josefa k celé jeho velikosti, ke všem jeho vyznamenáním. Li­tanie k našemu světci, zvelebující vše, co v něm je krásného a vznešeného, nemohla pominouti tento slavný titul. Proto nás vybízí k prosbě: Snoubenče Boží Rodičky, oroduj za nás! Krásný název »Snoubenec Boží Rodičky« pobízí k úva­ze o věci svrchovaně důležité za všech dob, ale významné zvláště pro nás, dítky dvacátého sto­letí! Na svátost manželství, slavnostní úkon spo­jení muže a ženy, jsou podnikány od nějaké doby divoké útoky. Objasněme si celou otázku. Zamys­leme se nad velikostí a svatostí tohoto úkonu a nad podmínkami křesťanského přijetí této svá­tosti!

I. Sňatek. — 1. Uzavření manželství u Hebreů záleželo podstatně ve dvou úkonech, totiž v zá­snubu a v přijetí nevěsty do domu ženichova. Zá­snub byl provázen vnější slavností. Obě rodiny se shromáždily s několika svědky. Snoubenec podal nevěstě a jejímu otci zlatý prsten nebo jiný kle­not anebo též prostý úpis, jímž se zavazoval, že ji pojme za choť. Doba zásnubu trvala celý rok. Po uplynutí této lhůty slavila se svatba, nevěsta totiž byla uvedena do domu ženichova. Podle po­dání představili se Maria a Josef kněžím, proto­že neměli rodičů, a v domě Božím vykonali obřad, jenž je měl spojiti na věky. Nebe nevidělo nikdy manželství světějšího nad toto. Možno je přirovnati ke svazku duše, jež se v čisté radosti nebeské lásky spojuje se snoubencem duší, Ježí­šem Kristem.

2. Proč se nejsv. Panna, jež se měla státi Mat­kou Boží milostí Ducha svatého, měla řízením Prozřetelnosti Boží provdati za muže? Z jakých důvodů byl vhodný sňatek Marie a Josefa? Svatí otcové církevní a bohoslovci odpovídají, že ten­to sňatek byl velmi vhodný především pro Marii. Zachraňoval její důstojnost a její pověst. Maria by byla počala Slovo Boží, stala by se Matkou. Kdo by nebyl mohl pochybovati o jejích ctnos­tech, kdyby nebyl stál po jejím boku choť na ospravedlnění tajemné události? I vzhledem na Ježíše Krista bylo vhodné toto manželství. Která jiná cesta zbývala pro stanovení rodokmene jeho zrození v čase a pro důkaz, že pochází podle za­slíbení z rodu Davidova? Bylo konečně nutné pro Marii i pro Ježíše, aby byl Josef takto zasvě­cen do jejich tajemství, protože se mohl svou pra­cí starati o jejich časné potřeby, o jejich život, o jejich ochranu.

3.  Jak slavnostní to úkon, jenž sdružuje nejen život, nýbrž i duše i srdce Marie a Josefa! … Slavnější však a světější je tento úkon u nás křes­ťanů od chvíle, kdy jej povýšil Ježíš Kristus k dů­stojnosti svátostné. Všimněme si dobře tohoto bodu křesťanského učení! Manželství je svátost a sv. Pavel učí, že je to veliké tajemství, veliká svátost. »Tajemství toto jest veliké«. (Efes. 5, 32.) Církevní zákoník odvozuje z této pravdy tento důsledek: »Proto mezi křesťany není plat­ná smlouva manželská, není-li zároveň svátostí«. (Can. 1012.) — Kolik útoků bylo v dnešní době podniknuto proti tomuto božskému zřízení! Lidé bez víry, lidé tonoucí v neřesti, lidé oddaní ne­pravostem — všichni usilují o znesvěcení ústavního zákona rodiny, zákona, jenž tvoří velikost rodiny a chrání její krásu a svatost.

Mluvilo se o rozluce a mluví se o ní dodnes; manželství chtějí snížiti na obyčejnou smlouvu. A u nás je to vše také provedeno… Nikdo z nás se nezdráhej chopiti se zbraní a bojovati za věc tak vznešenou a svatou, jako je nerozlučnost manželská.

II. Líbezná legenda. — 1. Maria a Josef při­sahají si v chrámě věrnost a ustavičnou lásku. Kdo pohnul tyto dvě nebeské duše, aby sdružily své osudy? Maria byla skryta v domě Božím a ne­znala Josefa. Podobně náš světec neslyšel nikdy za zdmi své tesařské dílny o Marii. Bylo zde zvláštní řízení Boží Prozřetelnosti. Líbezná le­genda, plná poesie, vypráví: Každá žena židov­ská byla povinna se vdáti. Chrámoví kněží ne­měli porozumění pro slib ustavičného panenství, jejž složila Maria, a poněvadž již neměla rodičů, rozhodli se, že sami vyberou ženicha dceři Joachima a Anny. Který muž však bude tak šťasten a hoden, přijmouti do svého domu bytost tak krás­nou a tak svatou? Nápadníci, ucházející se o její ruku, byli vybídnuti přijití do chrámu a přinésti suchou větev. Maria pak byla přislíbena tomu, čí větev se zazelená a rozkvete. Rozkvetla větev Josefova. I byla dána Josefovi za choť naše nejsv. Matka.

2. Bollandisté nepřipouštějí pravdivosti tohoto vypravování, vyňatého z podvržených evangelií. Nicméně však není bez ceny. Ukazuje nám vzne­šenou představu prvních století křesťanských o svatosti Mariině a o ctnostech Josefových. Náš světec byl opravdu hoden býti chotěm Mariiným a směl-li který muž žiti po boku nejsvětější ženy, byl to jistě náš svátý patriarcha. Kdo nad něho je podobnější Marii? Jak Mária, tak Josef byli potomky Davidovými, jak ona, tak i náš patriar­cha měl v svých žilách krev královskou. Důleži­tější však byla u Josefa podobnost ctností. Maria byla celá oddána Bohu. A Josef nechoval nej- menší příchylnosti k žádnému tvoru. Maria byla všechna svatá, všechna čistá jako andělé Boží, Josef pak byl tak čist jako žádný jiný muž na ze­mi. Vynikal totožností citu, totožností tužeb, tak­že mohl vyhověti Marii ve všech projevech zbož­nosti, jimž se oddávala její duše. Byli jedno srdce a jedna duše.

3. Z této úvahy plyne velmi časový důsledek. Manželství je spojení dvou lidí, je splynutí dvou duší v duši jedinou. Písmo dí velmi výrazně: »Bu­dou dva v těle jednom« (Gen. 9, 24). Aby bylo splynutí možné, je třeba rovnováhy sil dvou prv­ků, jež se mají sloučiti. Rovnováha sil fysických, hmotných, mravních, duchovních. U většiny dnešních manželství chybí tato rovnováha. Myslí-li snoubenci ještě na něco a nejdou-li k oltáři úplně bez rozmyslu, myslí na rovnováhu sil hmot­ných. Žena myslí na vynikající postavení, muž na věno. Často nemyslí ani na rovnováhu sil fysic­kých, totiž na věk, a vidíme sňatky, které budí smích, ne-li útrpnost. Kdo myslí na ctnosti duše a na ducha náboženského? Zanedlouho pak se pláče, není však pomoci. Jsouť jisté zákony, jimiž nelze beztrestně pohrdati.

III. Skutečný choť Mariin. — 1. Při zmínce o zasnoubení Marie Panny naskýtá se nám otáz­ka, ne právě snadná. Bylo to pravé manželství, jež uzavřeli spolu Maria a Josef? Otázka tato ne­ní bezdůvodná. Maria složila v chrámě slib pa­nenství. Není-li pak slib panenství překážkou platnosti manželství? Sv. Augustin učí, že to bylo manželství platné a uvádí důvod: »Co se stalo vnuknutím ducha svatého, není podrobeno oby­čejným zákonům.« (De civit. Dei 1. I. c. 17.) Ne­suďme o sňatku Mariině jako o jiných sňatcích lidských! Ačkoliv bylo uzavřeno pod záštitou pa­nenství, dosahuje toto manželství stejně svého účelu. Je to pravé manželství, ač je uzavřeno s překážkou, jež by u jiných znemožnila každý sňatek. Písmo sv. nazývá Marii vícekráte chotí Josefovou.

2. Sňatek Josefa a Marie dosahuje svého účelu: Josef se stává pěstounem Ježíše Krista, stará se o osobu vtěleného Slova stejně, jako se stará otec o své děti. S úctou se musil dívati na Marii. Jeho choť, vyvolená dříve za snoubenku Ducha Svaté­ho, stala se svatyní, hodnou úcty nebe i země. »Nepřibližuj se,« říkal Josefovi vnitřní hlas, »ne­přibližuj se, poněvadž země, kterou vidíš, je svatá.« Nepřibližuj se sem .. nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest. (Ex. 3, 5.) Maria se jevila sv. Patriarchovi tak, jako se jevil Hospodin Moj­žíši na poušti, v ohnivém plameni. Byla serafem lásky, byla andělem čistoty; s obdivem a nadše­ním pozoroval dílo Boží v ní. Čekal, co od něho žádá Bůh, když sdružil jeho život s životem nejsvětější mezi všemi stvořenými bytostmi.

3. Manželství je svátost. Do manželství se má vstupovati po náležité přípravě těla i duše. Je nutno přijmouti tento stav i s účelem, pro nějž byl stvořen, je třeba rozhodnutí dosáhnouti ho. Co je tedy účelem manželství? Je vysloven v slo­vech I. knihy Mojžíšovy: Rosťte a množte se! (Gen. 1, 28.) Účelem manželství je rozmnožení rodiny Boží na zemi. Zdaž vedou dnes tyto ideály tolik jinochů a tolik dívek ke společnému žití? Myslí na něco jiného než na smyslnou rozkoš? Děti? Není dítě přítěží? A není lepší míti jich méně? Hle, takové nové nauky přicházejí udusit zárodky života, zničiti na prahu života tolik by­tostí, jež by měly právo žíti. Kdo by neplakal nad nesvědomitostí tolika manželů, kteří chtějí míti z manželství jen rozkoš a žádnou obtíž! Bůh účtuje všechny ty vraždy, spáchané s ničemností obyčejného zlosyna a potrestá jednou rodiny, jež se poskvrňují hříchem Onanovým…

Kéž přímluva sv. Josefa ochrání život rodinný od této poskvrny! Kéž zůstane rodina, čím býti má: pramenem života přirozeného i nadpřiroze­ného ve svých dítkách!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden. 

Friedrich Wilhelm Foerster

Správné způsoby u stolu mají daleko větší vychovatelský význam, než se obvykle soudí. Neboť i tělesná cvičení, jezdectví a různého druhu sporty neslouží jenom k utužování zdraví, ale rovněž k podřízení údů vůli a těla duchu. Stejně tak dodržování dobrých způsobů při jídle a snaha vyvarovat se nevhodných projevů, zvířecích zvuků, prudkých pohybů, lačného polykání, nespolečenského hamonění pro sebe, přílišného a bezohledného roztahování loktů, to vše napomáhá k utváření podstatných zásad. Chlapci se během největšího ruchu u stolu říká: „Ber si ochotně, ale ať tvoje celá duše nesplyne s bramborovým salátem. Pamatuj na svou lidskou důstojnost nejen, když se k tobě nadřízení chovají bídně, ale i tehdy, když tě chtějí bramborový salát a vepřová žebírka bídně ujařmit.“ Určité náboženské zvyky u stolu je třeba hlouběji a podrobněji vysvětlit. Někteří věřící odříkají modlitbu před jídlem, jako kdyby platili vstupné na nějakou zábavu. A pak následuje útok na talíře. Svět modlitby a podávání jídla jsou považovány za dva od sebe zcela oddělené světy. To je však herezí, gnózí, manicheismem. Křesťanské učení velí pronikat svět, což znamená, že křesťanský duch musí vládnout také u stolu a nad podávaným jídlem. Způsoby při stolování mají být dětmi modlitby, mají v chování při jídle zobrazovat ušlechtilost ducha. Náboženský duch má rovněž vyjadřovat: „Pane, ať nikdy nezapomenu, že nejsem velký pes ohlodávající kosti.“ Jsou věřící, kteří se sice velmi horlivě modlí: „Požehnej, Pane Bože, nás i tyto dary, které budeme přijímat z tvé štědrosti,“ ale v podstatě ponechávají záležitost požehnání pouze na svém Pánu a Učiteli, aniž by se ve výše uvedeném smyslu spolupodíleli na požehnání pokrmu.

Pří uspokojování obyčejných každodenních potřeb lze tělo nejúčinněji navyknout tomu, aby se podřizovalo duchovním nárokům. Hlouběji směřující výchova opravdu nemůže ustat na tom, že se smyslová oblast vychovává k poslušnosti jenom v případech, kde by její uvolněnost stála v očividném rozporu k panujícím zvyklostem. Stejně tak je důležité, aby nevinné smyslové projevy byly oduševněny, ať už cestou zušlechťování vnějšího výrazu, jakož i cestou zdvořilosti, sebeovládání a braním ohledů na druhé. Kde k tomuto základnímu ovládnutí smyslovosti nedošlo, kde člověk – s prominutím – „žere a chlastá“, místo aby jedl a pil, kde přirozenost nebyla s vědomím o přítomnosti ducha zušlechtěna způsoby, umírněností, důstojností a krásou, tam se člověk podřizuje i zvykovému právu jenom neochotně a pouze vnějškově. Takto vznikají osobnosti, v nichž mezi přirozeností a duchem vládne propastný rozdíl. „Duchovní“ lidé, kteří jsou ve smyslových věcech nešikovní, neobratní a nechutní, působí nemilým dojmem a nevzbuzují důvěru, pokud jde o sílu jejich ducha. Dobrá a krásná forma je totiž rovněž prostředkem k patřičnému ovládání těla, neboť se vnější stává výrazem čehosi vnitřního a základní přirozenost se podřizuje jisté harmonii a pevnému řádu. Takové brzké návyky jsou velmi důležité také z pohledu sexuální pedagogiky. Přirozenost je na zmiňované ukázňování značně citlivá, a je možné říci, že dobré způsoby týkající se jídla a pití jsou v daném pojetí nadmíru účinným úvodem do zušlechťování smyslovosti obecně, daleko účinnějším od suchého poučování. Taková výchova s sebou přináší uvědomování si ducha a lidské přirozenosti, na které se pak díky jejímu vnímání a přijímání staví s větší jistotou než na základě všelijakých teoretických pouček o sexuálních nebezpečích a zodpovědnosti.

Úryvek z textu „Podstata výchovy“, který vyjde v letošním druhém čísle časopisu Te Deum.
Převzato z Alte und neue Erziehung, Lucern 1936.
Přeložil Z. T.

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Věřím v těla vzkříšení. — Neděle dobrého pastýře.

V kněžských hodinkách má dnes napřed kázání sv. Pavel. Káže o vzkříšení božského Spasitele; po něm papež Lev Veliký o témže předmětě, načež se ujímá slova Řehoř Veliký a vysvětluje slova dnešního evangelia: »Já jsem pastýř dobrý.« Před patnácti dny lkala církev: »Odešel pastýř dobrý,« dnes jásá: »Vstalť jest pastýř dobrý…« Po čtyřicet dní dlel mezi svými, hovořil s nimi o království Božím, Petrovi odevzdal klíče nebeského království a svěřil mu vykoupené: »Pasiž beránky mé, pasiž ovečky mé.« Liturgie se obírá neustále vzkříšením Páně a vzkříšením naším. Vzkříšení Kristovo, jediné, podle těla; vzkříšení naše, dvojí: první, duchovní, dobrovolné, o němž jsme rozjímali v posledních dvou úvahách a které závisí z velké části na nás; sami se musíme o ně přičinit, a s pomocí milosti Boží musí k němu dojít za našeho vezdejšího putování. Druhé, tělesné, které na konci věků čeká všechny bez rozdílu, ať chtějí nebo nechtějí, dobré i zlé. Nejeden náhrobek věřícího křesťana nám připomíná toto učení víry; »Zde očekává slavné vzkříšení… Zde čeká na příchod snoubence duší… Zde vyčkává pozoun andělův…«

A) Venku jaro… Vše se probouzí k životu, a my si připomínáme, že jednou takové probuzení čeká i nás. Stromy, v zimě na pohled mrtvé, přivádí dech jara k životu; lučiny, do nedávna ztuhlé pod sněhem a ledem, se zelenají a vydávají květy působením téhož jarního vánku, přicházejícího zdaleka, z krajů, kde bují život, jako by byl poslem žití a vzkříšení. Všecko pučí, všecko raší, všecko se těší z nového života. Housenka, která se na podzim zakuklila a takřka sama sobě zhotovila rakev, v níž bez známky života přes celou zimu ležela, opouští svůj dočasný hrob — v docela jiné podobě, ne jako červ…, jako pestrý, hbitý, milý motýlek. Božský Spasitel přirovnal sebe a sv. Pavel nás k semeni, které musí být napřed vloženo do země. Jak ono napřed »umře« a pak působením dechu jara vstane k životu, tak naše tělo, živočišné a porušitelné, musí propadnout rozkladu, než působením Ducha sv. bude vzkříšeno a oděno neporušitelností.

B) Proč bude i tělo člověka vzkříšeno? Jak bude vzkříšené tělo vypadat?

Proč… Duch a tělesná část lidské přirozenosti jsou spolu kopulováni svazkem tak pevným a vroucím, že mu nenajdeme podobného. Bratrský, sesterský nebo manželský svazek jsou jen jeho slabé stíny. Tělo jest po celou vezdejší pouť nerozlučný společník a průvodce duše. S ní se o všecko sdílí. Není činu, na kterém by oba neměli podíl, ať větším nebo menším neb i rovným dílem. Nic je nemůže rozdvojit; teprve smrt je oddělí, a jak se oba této rozluce brání! Duše bázní a hrůzou, tělo urputným zápasem. Žádné loučení na zemi není tak těžké a bolestné. Duše oddělená od těla není celý člověk! Třebaže by dostačilo k věčnému blahu, kdyby duše samotná měla nazírání na tvář Boží, přece však přirozeně touží po spojení s tělem, které oživovala, a Tvůrce neodepře to, co k přirozenosti člověka patří. Kolikrát se stalo za maurského panství ve Španělsku, že v bojích mezí nimi a křesťany byly odvedeny zástupy věřících do maurského zajetí. Přečasto odvlečen muž, a manželka zůstala doma. Byl-li pak vykoupen a vrátil se do vlasti, ke komu spěl, ne-li do náručí manželky? A manželka? Pochopitelno, že po celou dobu odloučení toužila po spojení s tím, s nímž byla před oltářem oddána a od něhož byla násilně odtržena. Den shledání, den radosti, blaha a veselí…

Tělesná část lidské přirozenosti jest více, daleko více než nerozlučnou družkou a průvodkyní ducha. Jest jeho rádkyní, a přečasto i svůdkyní — bohužel! Duch má mít otěže vlády v rukou, tělesná část mu má být podrobena, poslušna a poddána jako manželka manželovi. Jenže často, velmi často bývá duchu tím, čím Adamovi Eva; nikoli pomocnicí, nýbrž osidlem a podnětem k zlému. A nejen že radí, tělo skoro vždycky i pomáhá a má činný podíl na všem, co člověk koná, na dobrém i zlém, Nejkrásnější ctnost, panenská čistota, byla by bez těla nemožná, stejně jako nejohavnější neřesti, nečistota a obžerství. Podobně nejhrdinnější a nejvznešenější sebeobětování člověka ve smrti mučednické nebylo by bez těla možné, stejně jako skutky blíženské lásky, kajícnosti, apoštolské horlivosti. Na každém dobrém skutku, stejně jako na každém hříchu, mívá tělo podíl. Někdy zneužívá duch tělesné části lidské přirozenosti ke zlému ze zlomyslnosti; jazyka k urážkám, pomluvám a zlořečení, rukou k vraždám, lupičství, násilí, krádežím, k psaní špatných tiskovin i k malbě hříšných obrazů, očí k nelaskavým pohledům plným zášti. Častěji zneužívá duch tělesné stránky ze slabosti, skoro proti své vůli, dávaje se svést a pohnout nezřízenou láskou k své Evě. Láska k pohodlí, povolování k choutkám, vyhledávání a hovění rozkoším, smyslnost, lenost. K tomu všemu svádí a tisíckrát svede tělesná společnice lidského ducha, který povolí někdy teprve po dosti těžkém boji. Mnohdy i hříchy čistě vnitřní, smyšlené žádosti a představy, jsou zaviněny tělem!

Buď jak buď, skoro vždycky je tělesná část spoluvinnicí, a sluší se, aby za to pykala, tak jako se sluší, aby byla spolu odměněna za skutky dobré, při nichž byla pomocnicí, a to někdy nezbytnou a obětavou. Skutky dobročinnosti neprokazuje nikdy duch sám! Že Pán odmění i jeho nerozdílnou družku, tělesnou část člověka, dal najevo tím, že oslavil někdy jíž na zemí tělo světců, obyčejně podle toho, jakou mělo účast na záslužných nebo hrdinských skutcích ducha. Neporušený jazyk sv. Jana Nepomuckého, srdce sv. Vincence Paulánského, ruka sv. Josefa z Kalasanzy, celé tělo sv. Františka Xaverského… Augustinián Jan Travers stál v Londýně v červenci roku 1539 před soudem. Jeho vina? Napsal knihu, kde hájil papežský primát proti Jindřichu VIII. »Těmito prsty jsem knihu psal, a nikdy nebudu litovat toho, že sloužily tak dobré věci.« Po popravě uťal kat ruku a hodil ji do ohně; celá strávena, jen ony dva prsty zůstaly neporušené, třebaže byl plamen několikrát roznícen.

C) Apoštol Korinťanů a Soluňských přichází do Athén. Jakmile zvěděli, že jest vyznavačem nového, jim neznámého náboženství, vlekou ho na areopág, do svého národního shromáždění, a žádají, aby jim vyložil základní články své víry. Apoštol pohanů mluví a mluví, všichni poslouchají, ale jakmile učinil zmínku o vzkříšení, začali se mu posmívat. (Sk 17, 32) O všemohoucím Bohu nevěděli, a člověku není nic tak nemožné jako mrtvého vzkřísit. Toto učení sv. víry je v plném slova smyslu tajemství; to znamená: kdyby nám ho Bůh nezjevil, nepřišli bychom na ně; svítilna našeho rozumu jest naprosto nedostatečná, aby je objevila. Kromě toho jest vzkříšení svobodná milost Boží; přese všecku přiměřenost, kterou jsme právě rozváděli, není Tvůrce povinen povolat tělo z prachu k novému a dokonce věčnému životu. Tajemství, o němž nás poučil Bůh, které jen věřící rozum je s to přijmout, a o němž přesvědčovat nevěru by bylo stejně bezúčelné jako kázání sv. Pavla ve středisku řecké vzdělanosti.

Vzkříšení… Nauka pro věřícího plná útěchy a radosti, povznášející, plnící ho jíž předem vděčností. »Nejsme synové smrti, není nad námi vyřčen ortel naprostého zahynutí, jsme určeni k životu…« Vzpomeňme našeho národního vzkříšení! Doba probuzenecká… Zdálo se, že našemu národu a naší drahé mateřštině nadobro odzvonili umíráčkem. Ani vlastenci jako Dobrovský nedoufali ve vzkříšení našeho národního sebevědomí a naší milé řeči. Byl to vskutku poloviční zázrak. A koho vidíme stát nad hrobem, z něhož náš národ povstal? Skoro 40 procent buditelů byli kněží, tedy služebníci oltáře, a z nich velká část řeholníků, především jesuitů, prohlašovaných za zrádce a nepřátele národa. Kněze poslal Pán našemu národu, skrze ně promluvil i všemohoucí slovo: »Vstaň!« Co se zdálo být nemožným, stalo se skutkem, a my? S vděčností vzpomínáme obětovných buditelů, s vděčností upínáme zrak i k Pánu života a smrti, který náš národ skrze ně s okraje hrobu přivedl k životu. Lékař léčí, a Bůh uzdravuje… Buditelé pracovali a se obětovali, ale Bůh dal život.

D) Jak vypadal život v odčeštěné Praze a vůbec v městech před rokem 1800 a po něm! Jak vypadá dnes! To nás vede k další úvaze. Jak vypadá naše smrtelné tělo nyní, jak bude vypadat tělo vzkříšené? Vstane k slávě…

Hříšníci by samozřejmě na tom byli lépe, kdyby vůbec nevstali. Zavrženci… Zavržená a hříchem poskvrněná duše v ohyzdném těle jako v žaláři, a tělo spolu s ní bude věčně mučeno a věčně pykat. Nenajdeme snad ani jediného zavrženého člověka, který by neměl na svědomí tělesný hřích, a přemnoho jich jest zavrženo jen pro hříchy těla. Proto nechať tělo pyká spolu s duší, kterou svedlo! Alžběta anglická ve stáří skoro omdlévala, když pohlédla do zrcadla a viděla, jak všecka sličnost, na které si tak zakládala, zmizela, a jak se na ni ze zrcadla šklebí ohyzdná tvář. Což když se k tomu připojí ještě nesnesitelné muky!

Vyvolení… Opak zavrženců, jako světlo je opakem tmy. Jejich tělo bude obdařeno vlastnostmi, kterými se skvělo tělo vzkříšeného Spasitele. »Smrt nad ním jíž moci nemá… Nesmrtelné, neporušitelné, navždy prosto bolestí, nemoci, úrazu. Vešel dvakrát k učedníkům zavřenými dveřmi… Jemnost, duchovost, která všecko proniká a jíž se nemůže postavit v cestu žádná hmotná překážka. Nevěrcům, kteří do nedávna se tomuto učení sv. víry posmívali jako nemožné bláhovosti a nesmyslnosti, stačí dát otázku, zda hmotné Roentgenovy paprsky nepronikají hmotu jako světlo křišťál? Ať mi vysvětlí tento zjev, který mohou takřka rukama hmatat, a my jim pak vysvětlíme učení sv. víry! Pohyblivost… Pán byl hned tu a hned tam, rázem zmizel emauzským učedníkům s očí… Jasnost, spojená s nadzemskou krásou. Na zemi lze krásy zneužít i ke hříchu; proto nebývá výhodou, je-li jí kdo obdařen. Na onom světě jí zneužít nelze; proto se skvějí vyvolení nejen nadpřirozenou krásou duše, září nadto i krásou těla. Nesmrtelnost, z níž plyne, že oslavené tělo nemůže zakoušet bolesti aniž jiných křehkostí, pod kterými bolestně sténá smrtelné tělo synů Adamových. Proto odpověděl Pán na nerozumnou otázku saduceů: »Ti, kteří budou uznáni za hodny budoucího života a slavného vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat; budouť jako andělé Boží v nebi…« (Lk 20, 35 n; Mt 22, 30)

Krása vzkříšeného, oslaveného těla… Poněvadž jest pravá, trvalá, nepomíjející, zrcadlo krásné duše, máme právo a vlastně povinnost o ni stát a vynaložit veškeré úsilí, abychom ji dosáhli. Sv. Bernarda Soubirous mluvila se zanícením o kráse Neposkvrněné Panny, na jejíž tvář patřit jí bylo dáno v massabiellské jeskyni. »Každý by byl hotov okamžitě umřít, aby ji mohl spatřit ještě jednou.« Takovou krásou jako někdejší živoucí schrána vtěleného Syna Božího se v nebi neskví a nebude skvít žádný světec; přesto tělesná krása vyvolených bude převyšovat všecko naše pomyšlení a všecku pozemskou krásu. Miluješ tělesnou krásu? Chceš jí plně zářit? Pečuj o krásu duše, a dostane se ti jí!

E) V článku víry o vzkříšení těla kotví i učení církve o úctě ostatků. Sv. Augustin praví asi toto: »Máme-li v úctě památku po otci, na př. prsten, sluší se, abychom měli v úctě i těla svatých, jichž Duch sv. užíval jako nástroje ke konání dobra a která jednou vzkřísí k věčnému životu v nebi.« Husitů, protestantů a nevěrců, kteří si tropí posměch z katolického uctívání ostatků svatých, dostačí se otázat, proč tedy husité chovali v čáslavském chrámě jako vzácnou relikvii talíř Žižkův, proč luteráni, kteří zavrhují pouti, putují na Wartburk a tam »uctívají« kaňku, kterou prý udělal Luther na stěně, když podle vlastního doznání »hodil po čertovi kalamářem«, proč z jeho postele řezali »poutníci« třísky proti bolení zubů — už kolik postelí tak zřezáno! Když jedna zmizí, objeví se druhá! Moderní husité ve falešné světnici Husově v jihočeském Husinci, kde se jejich mistr nenarodil, řezali třísky ze skřínky, kde prý míval knihy (také proti bolení zubů!), z dubu, pod kterým prý se narodil Žižka, řezali kováři třísky a vkládali je do topůrek svých kladiv, aby prý měli pádné rámě, nevěrci v Italii uctívají v jednom museu nábožně staré kalhoty Garibaldiho, v Pasově slečinky líbaly uctivě věci, kterých se dotkl Hitler, taktéž v Německu uctívají noční čepici Goethovu… Jací svatí, takové ostatky! Co jsou musea, ne-li skladiště moderních »ostatků«, které placení zřízenci hlídají jako oko v hlavě? Že ostatky svatých se někdy padělaly? Zahodím kdekterý drahokam proto, že někdy se diamanty padělají? Spálím v archivech a v museích kdekterou prastarou listinu proto, že někdy se takové dokumenty falšovaly?

Největším ctitelem svatých ostatků byl náš Otec vlasti. Nelitoval obětí, aby jich co nejvíce pro svou milovanou zemi získal. Karlštejn byl pravou pokladnicí ostatků. V pátek po první neděli velikonoční se v Praze slavíval s velkou slávou tak zvaný »den svatostí«. Z Karlštejna byly do Prahy přivezeny a k veřejné poctě vystavovány říšské klenoty (koruna Karla Velikého, zlaté říšské jablko, žezlo a meč téhož panovníka) spolu s přemnoha ostatky svatých. Pro poutníky vymohl Karel IV. od Apoštolské stolice plnomocné odpustky, tedy podobné milostivému létu. Dálo se tak od r. 1350; kanovník Beneš Krabice z Veitmíle poznamenává k roku 1369, že tolik cizinců připutovalo do Prahy ze všech úhlů světa, i z dalekých zemí, že z přítomných nikdo nikde nikdy tak velkého shromáždění neviděl. Na 100.000 se jich počítalo, a téhož roku nemenší zástupy se valily celý týden před svátkem Nanebevzetí P. M. k sv. Vítu, aby byli též odpustků účastni. Na nynějším Karlově náměstí zbudována pro tyto. »svatosti« (ostatky) kaple ke cti Těla a Krve Páně a Panny Marie, čili krátce Božího těla, překrásná gotická prostranná a vysoká stavba, podoby osmihranné hvězdy. Husitské války učinily tomuto svátku a poutím z celé Evropy konec, a po husitských bouřích byly »svatosti« naposled k veřejné poctě vystaveny r, 1437. Císař Zikmund je potom za značné peníze zašantročil do Norimberka, odkud se do Čech nevrátily nikdy. Suď si každý o úctě našeho Otce vlasti k ostatkům, jak chceš, ale jisto jest, že ani Josef II., který úctou ostatků pohrdal a dal podnět, že překrásná kaple Božího těla byla r. 1790 zbořena, ani jiní vládcové neučinili náš národ tak šťastným, slavným a bohatým jako Karel IV. Církev úctu ostatků nikomu neukládá, ale věřící křesťan ji nesmí odsuzovat a zavrhovat. [1])

F) Víra ve vzkříšení těla jest i důvodem, proč církev těla zesnulých pochovává co možná uctivě. Hřbitov podle vůle církve nemá vypadat chmurně jako město mrtvých; křesťanský hřbitov jest zahrada, Boží pole… Drahocenná semena tam do půdy klade církev v pevné víře a naději, že jednou vzklíčí, a to k lepšímu životu. Proto bývaly a podle přání církve mají být hřbitovy kolem chrámů, jsou slavně svěceny, a jich znesvěcení, ať jakýmkoli skutkem, jest svatokrádež, podobná znesvěcení chrámu. I na katolickém hřbitově jest naší povinností slušně se chovat, třebaže tato povinnost není tak přísná jako v domě Božím, který chová nejsv. Svátost.

Kdyby věřící již za nejstarších dob nebyla oživovala víra ve vzkříšení těla, bylo by nevysvětlitelno, proč s takovou úctou vzhlíželi ke katakombám, k podzemním pohřebištím, kde ukládáno k odpočinku tolik mučedníků, tolik těch, kteři umučeni, protože »svědectví vydávali Kristu«. Pán povzbuzoval své věrné: »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.« Slovo Páně možno pozměnit a říci: »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale moc, aby je zase k životu vzkřísil, Bohu vzít nemohou.« Aby je vzkřísil — a oslavil! Platí-li o zmrtvýchvstalém Vykupiteli, že »jeho rány jsou zhojeny, skví se jak drahé kameny«, platí to i o mučednících. Svatá Kateřina, Lucie, Cecilie, Anežka a celý voj těch, které byly sťaty pro Krista…, krásněji než náhrdelník z rubínů bude zářit krvavý pruh, věnčící jejich šíji. »Stigmata Pána našeho Ježíše Krista«, t. j. jizvy pro vyznávání a hlásání jména Kristova, kterými se honosil Pavel již za smrtelného života, budou mu k větší ozdobě než královský diadém. Spálené zuhelnatělé tělo Vavřincovo bude svítit jak slunce o polednách… I tímto způsobem splatí Pán vše, co jsme pro něho snesli, byt šlo o jediný úder ve tvář, zasazený nám pro jeho svaté jméno!

G) Pro věřící plyne z učení o vzkříšení těla, že má chovat vlastní tělo v úctě. Nepravím »v pohodlí« a hýčkat je; pravím »v úctě«… To znamená, že jest se nám chránit především hříchů, které tělo znesvěcují a poskvrňují, tedy hříchů tělesných. Namítáš snad: »Duši se může dostat před smrtí odpuštění.« Máš pravdu, ale jak dlouho bude asi trvat očistný proces v nebeské předsíni! Tělo ovšem v plamenech očistcových nebude, ale duše bude musit za neřestí těla hrozně pykat…, duše, která k jeho žádostem svolila, je vyhledávala a v nich spolu s ním měla zalíbení! Jako zlato znečištěné přísadami musí tím déle v ohni pobýt, čím více znečišťujících látek kalí jeho lesk, tak i my: čím více vzdáleni andělské čistoty, čím více tělesným dýmem duše proniklá, tím delší očistný proces. Mít úctu k vlastnímu tělu a nedovolit sobě, nedovolit jinému ani nejmenšího, čím by bylo zneužito těla, které při sv. přijímání se stává živou monstrancí, při křtu sv. se stalo chrámem Božím a jest předurčeno k slavnému vzkříšení.

Věřím v Boha. Velikonoční písně.
Čtení: 1 Kor 15, 35-58. Ezechiel 37, 1-14.


[1] Jsem jist, kdyby Betlemská kaple byla ještě »na živu«, že by se k ní konaly »národní poutě« bez konce, od věřících i nevěřících husitů. Osvícenec Josef II. ji dal zbořit — štěstí, že právě on, nevěrcům sympatický rušením klášterů a ničením vzácných klášterních knihoven a památek. Kdyby ji byl dal zbořit po Bílé hoře katolický Ferdinand II., dokonce z návodu jesuitů, co by byl Jirásek a jiní vyronili na papír hořkých slz a zlých kleteb proti »nepřátelům českého národa«! Jesuité při ní zřídili seminář sv. Václava, jenž trval i po zrušení řádu; zrušen r. 1783, kaple zavřena 1785, zbořena 1786.

Mariánská postila, 1946

Sv. Josef a některé jeho předobrazy v Starém zákoně.

Giovanni Sandigliano 

josefOněm mužům národa vyvoleného, kteří vystupují na prvních stranách jeho dějin jako hlavy velikých rodin, zachovávajících věrnost Bohu uprostřed všeobecné zkázy, dává posvátné písemnictví název patriarchů. Byli jaksi králi a kněžími současně, byli obdařeni vynikajícími ctnostmi a měli zcela jedinečný úkol v provádění záměrů Božích v rodině lidstva.

Mezi nimi vynikají: Adam, otec celého lidského pokolení; Seth, syn Adamův, jenž mu byl dán náhradou za Abele, zabitého Kainem; Enos, jenž první zavedl obřady veřejné bohoslužby; Noe, jenž zachránil lidstvo v době potopy; Abraham, otec věřících; Isák, předobraz Ježíše Krista; Jakub, muž vynikající zbožností; Josef, zachránce národa za hrozného hladu, jenž stihl Egypt za jeho časů.

Mezi naším světcem, jejž vyvolil Ježíš za svého pěstouna, a velikými muži, jež pozdravujeme jménem patriarchů, vinou se velmi nápadné vztahy. I sv. Josefu přikládáme jméno patriarchy. Vždyť uzavírá řadu oněch významných osobností a beze vší pochyby je největší z nich. Proto jej pozdravujeme slovy »Světlo patriarchů« a říkáme, že sv. Josef je mezi oněmi zářivými postavami bible pravým majákem ctnosti a svatosti.

Jako Ježíš Kristus měl v Starém zákoně skvělé předobrazy, jež na něho poukazovaly, a jako žila nejsv. Panna v osobě slavných žen, dříve než přišla mezi nás, tak možno nazvati ony svaté patriarchy také předobrazy sv. Josefa. Bude zajímavé srovnati jej s některým význačnějším a shlédnouti, že čím je od nich dále, tím je nad ně výš.

I. Druhý otec rodiny lidské. — 1. Mezi tolika postavami patriarchů, vévodících Starému zákonu, k zjevům nejvíce sympatickým a nejvíce přitažlivým patří podle času na prvém místě muž, jenž zachránil lidstvo před záhubou, když zaplavil Bůh svět všeobecnou potopou. Pokolení lidské kráčelo cestou nevěrnosti; neřest panovala zcela volně v celém světě a podle výrazné věty Písma sv. byla nepravost tak hrozná, že Bůh litoval stvoření člověka: Zželelo se mu, že člověka učinil na zemi. (Gn. 6, 6.) I rozhodl se vyhladiti jej s povrchu země takovou záplavou vod, že v jejích proudech by bylo jistě pohřbeno celé pokolení lidské. Byl však na zemi člověk, který nekráčel po cestách hříchu za zpustlým davem. Byl to Noe a Bůh jej chtěl zachrániti. Dal mu rozkaz zbudovati archu, uzavříti se do ní se svou rodinou a uniknouti tak všeobecné zkáze. Noe buduje archu; v ustanovený den vchází do ní se svými syny. S oblohy se valí husté lijavce, na zemi se vylévají řeky a moře. Svět je pod vodou. Nikdo mimo archu se nezachránil! Potom ustávají deště, vody opadávají. Noe vychází z archy jako otec lidstva, očištěného trestem Božím.

2. Tento spravedlivý muž je krásným předobrazem patriarchy Josefa. Náš světec však vyniká daleko nad jeho ctnost. Všeobecná potopa neučinila lidi lepšími. Přišly jiné tresty a ani ty jich nenapravily. Sám národ Boží, předmět milosrdenství Božího a lásky nebes, nebyl ani moudřejší ani mravnější nežli národy pohanské. Kolik to nevěrností během století! A což za časů Josefových? Národ boží byl rozdělen na rozmanité sekty a neměl buď vůbec anebo poskrovnu náboženského ducha, jenž měl býti jeho životem. Mravy národů pohanských pronikly do měst judských; Jerusalem nebyl méně nevěrný a méně zkažený nežli Řím a Athény. Z evangelia se dovídáme, co znamenalo kněžství Aronovo, jak se zacházelo s chrámem Hospodinovým. Uprostřed tak strašné zkaženosti září osobnost Josefova jako osobnost Noemova za prvních dob. Byl mužem, jenž si zasloužil býti zván otcem Ježíše Krista! Duch svatý jej nazývá spravedlivým. Cum esset iustus… Stává se tak otcem nového lidstva.

3. Plynou léta, plynou století…a je snad svět lepší? Nezabývejme se jinými dobami, mluvme jen o naší! Kdyby nebyl Bůh přísahal, že již nepotrestá svět pohromou takovou jako za Noema, nemusili bychom se jí snad obávati dnes? V jaké úctě jest náboženství? Můžeme tvrditi, že se úředně nechce vědět, je-li Bůh na nebi a je-li otcem lidského pokolení. Jak se opovrhuje zákony Božími a zákony Církve! Nemluvme ani o onom hříchu, jenž za časů Noemových unavil trpělivost Boží. Nemravnost chodí svobodně po ulicích našich měst a slaví tu vítězství. Není již úcty ani ohledu na nevinnost dětí a na cudnost dívek. Musíme býti proto jako Noe, jako Josef. Jdou-li druzí cestami nepravosti a hříchu, musíme žíti my jako dávní patriarchové a plniti zákon Boží, musíme zachovat věrnost evangeliu. Uprostřed věrolomců a popěračů, uprostřed nečistoty, pronikající zemi, musíme býti silní a čistí.

II. Otec věřících. — 1. Druhá postava v dějinách národa Božího vzbuzující úctu je patriarcha Abraham. Adam a Noe jsou nejhlubšími kořeny obrovitého stromu lidstva, Abraham je otcem národa vyvoleného. Bůh viděl, že není možno udržeti si oddanost všech pokolení lidských uprostřed zkaženosti, jež znovu zavládla světem i po potopě. I vyvolil si jednu rodinu jako výhradní své vlastnictví, aby měl takřka jádro duší, které by ho milovaly a mu sloužily se vší věrností. Abraham byl onen muž, jehož povolal Bůh v čelo tohoto pokolení spravedlivých. Od něho má původ národ židovský. Bůh obcoval velmi důvěrně s tímto patriarchou. Přislíbil mu pokolení, které se vyrovná počtem hvězdám na nebi a písku v moři. Neopominul ho podrobiti zkoušce. Jednoho dne požádal od něho oběť jediného syna Izáka a Abraham již pozdvihl paži, aby probodl nevinné dítě. Ač byl bohat všemi ctnostmi, září na něm zvláštním leskem víra v Boha, jež vytrvale odolává ve všech útrapách. Apoštol Pavel praví, že »proti očekávání v naději — uvěřil.« (Řím. 4, 18.)

2. Myslíme-li na povolání patriarchy Abrahama, na důvěrnost, s níž obcoval s Bohem, na útrapy, jimž byl vydán, na jeho víru překonávající všechny zkoušky, zalétá naše mysl hned k patriarchovi, který uzavírá zákon Starý a zahajuje Nový, totiž k patriarchu Josefovi. Kdo kromě něho je vyvolen k povolání tak mimořádnému a k povolání většímu? Kterým svatým projevil Bůh takovou důvěrnost jako sv. Josefu? Je ovšem pravda, že jej vydal neobyčejně těžkým zkouškám, není-li však též pravda, že se ukázal Josef hodným takového jednání, jehož používá Bůh u všech velikých duší? Převyšuje-li víra Abrahamova každou chválu, kdo by teprve mohl složiti chvalořeč tak velikou, aby po zásluze oslavila víru sv. patriarchy Josefa? Víra Abrahamova byla postavena před uznání věci lidské. Víra Josefova však byla postavena před tajemství. Anděl mu zvěstuje božské dílo, jež se stalo v životě jeho snoubenky, a on věří bez stínu pochybností. Přijímá nebeské poselství a hned potom bez rozpakování přijímá do svého domu Marii.

3. Jako na Abrahama a na Josefa sesílá i na nás Bůh utrpení a zkoušky. Mnozí to vytýkají Bohu a reptají proti jeho dobrotě, proti jeho milosrdenství pro útrapy, které doléhají na lidi a především na spravedlivé. Říkají: Kdyby byl Bůh opravdu otcem, nedopustil by, aby nevinní a dobří byli stíháni takovými kříži. Dejme si však upřímnou odpověď na otázky: Kdo je nevinný? Kdo je spravedlivý, kdo je dobrý a to tak dobrý, že by neměl žádných dluhů u spravedlnosti Boží? Buďme vděčni Bohu za to, že nás trestá za naše hříchy jen bědami života vezdejšího! — Mimo to však pamatujme: Utrpení není jen metlou, jen trestem, nýbrž je spíše důkazem lásky Boží k nám! Povznesme se trochu výš a utvořme si přesný pojem o utrpení! Utrpení je pokus Boha s námi; chce nás jím připraviti na přijetí větších milostí. Utrpení je zárukou zvláštní lásky Boží. Tak o něm smýšleli svatí. Apoštolé se pokládali sotva za hodny vytrpěti něco pro Ježíše Krista. Sv. Kamil nazýval utrpení a kříže »milosrdenstvím Božím«.

3. Spasitel Egypta. 1. Nejkrásnějším a nejúplnějším předobrazem našeho patriarchy je však beze vší pochyby Josef Egyptský, tak slavný v St. zákoně. Byl synem Jakubovým, jenž ho miloval víc než ostatní své syny. Ze závisti byl bratřími prodán do Egypta, kde se stal napřed správcem Putifara, bohatého pána v zemi, potom byl však pro křivé nařčení jeho manželky, když ho nemohla svésti k hříchu, uvržen do temnot žalářních. Odtud byl vysvobozen faraonem, jemuž výtečně vyložil jeho sny, a byl povýšen na čestný a slavný úřad místokrále Egypta. Stal se spásou kraje, stiženého hrozným hladem. Dal se poznati svým bratřím, kteří tam přišli nakoupit si obilí, povolal do Egypta celou rodinu svého otce, opatřil ji všelikým živobytím v těchto strašných dobách a zabezpečil jí šťastné postavení v cizí zemi. Farao měl takovou důvěru v jeho správu, řízenou milosrdenstvím a spravedlností, že když se někdo na něho obracel, posílal jej k Josefovi slovy: »Jděte k Josefovi!« (Gn. 41, 45.) A Josef, pečlivý a zbožný správce, byl slávou svého národa a spásou své nové vlasti.

2. Tento život má tak nápadné podobnosti se životem našeho patriarchy, že byl právem nazván starozákonní Josef nejdokonalejším předobrazem Josefa nového, nejčistšího snoubence Mariina! Všimněme si některých podobností ke cti sv. Josefa! Jakub dal ušíti svému synu pestrý šat, jímž se lišil od svých bratří před očima lidu. Takový zvláštní šat měl i náš světec. Tvořily jej vznešené mimořádné milosti, jichž obdržel více než ostatní světci. Vynikající čistota zdobila duši syna Jakubova. Jeho krása svedla ženu Putifarovu. Kdyby jí byl vyhověl, jaké pocty čekaly jej v domě jeho pána? Raději však snesl pomluvu a žalář než urážku Boží a skvrnu na své duši. — Kdo může posouditi čistotu sv. Josefa? Někteří tvrdili, že složil slib panictví. Starozákonní Josef byl povýšen na místo místokrále Egypta, byl pozdravován faraonem jako jeho otec. — Zdaž není povýšení našeho sv. Josefa ještě vznešenější? Nebyl-li pozdravován jménem »otče« od samého Ježíše Krista? Jaká to sláva!

3. Jak od prvního, tak od druhého Josefa můžeme se učiti hlavně třem věcem: a) Ctnosti, čistotě života a počestnosti musíme dáti přednost přede všemi statky, přede všemi poctami světa. b) Bůh dopouští utrpení pro záměry, jichž my nemůžeme vyzkoumati, nikdy však nedopustí úplné potlačení ctnosti. Jeho ruka, jak dí Písmo sv., provází spravedlivého až na kraj hrobu a potom jej vede zpět, na svobodu. — c) Konečně se můžeme učiti, že nás nesmí opouštěti důvěra v Boha ani v nejtěžších zkouškách, protože, zatím co nám lidé pletou korunu trnovou, Bůh nám chystá korunu slávy.

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935. 

Pokračování za týden.

Michal Semín

kraussNa přelomu svatopostního a velikonočního času si na své přišli také zdejší ateisti, když do České republiky zavítal jeden z dnes nejpopulárnějších kazatelů jejich vyznání Lawrence M. Krauss. Příslušníci místní astrofyzikální obce se předháněli v oslavných komentářích na jeho adresu, Jiřího Grygara nevyjímaje. V čem tkví jádro Kraussova poselství? Bůh není, vesmír vznikl z ničeho. Jak je možné, že má Krauss přinejmenším vědecké zastání i u Jiřího Grygara, který je o existenci Boží přesvědčen? Odpověď na tuto otázku není složitá – spojují je, navzdory dílčím odlišnostem, mylná filosofická východiska a chybné pojetí vědeckosti. Zatímco Grygar tvrdí, že existence Boží je vědecky neprokazatelná a je tedy výlučně předmětem víry (iracionální?), Krauss jde o stupeň dál a konstatuje, že kvantová fyzika prokázala možnost vzniku vesmíru „z ničeho“. Základní Kraussova chyba spočívá v nerespektování základní vědecké zásady, že není možné vyvozovat závěry v jedné oblasti poznání (ontologie či kosmologie) užíváním metodologie zcela jiného vědního oboru (fyzika). Tento omyl je navíc spjat s absolutizací empirických věd a popíráním vědeckosti filosofických oborů, v nichž se otázky bytí (vznik, nicota apod.) řeší na té nejobecnější úrovni.

Zatímco Grygar je toliko klasickým stoupencem agnosticismu, zahrnujícího přesvědčení o nevědeckosti a proto i nedokazatelnosti filosofických závěrů o Boží existenci či jiných Božích vlastnostech, Krauss se proti rozumu proviňuje ještě výrazněji tím, že ke specificky  filosofickým závěrům, navíc mylným, dospívá metodami přírodních věd. K této kritice mne ani tak nevede fakt, že Krauss hájí ateismus, nýbrž to, že tak činí v naprostém rozporu s nárokem na vědeckost takového počínání. Chce-li být Krauss právem považován za velkého vědce, musí se nejprve naučit vědecky myslet i tam, kde je zjevně motivován jinými faktory, než předstíraným zájmem o pravdivé poznání reality. Neumím posoudit, zda je Krauss dobrým fyzikem, pokud ovšem coby fyzik rezultuje v klíčových otázkách teodiceje a filosofické kosmologie, pak tím hrubě překračuje svoje kompetence a jako vědec ztrácí věrohodnost. Je třeba poctivě uznat, že stejné metodické chyby se dopouštějí někteří křesťanští vědci, když metodami empirických věd chtějí dokázat to, co Krauss zdánlivě vyvrací.

Mediální pokrytí Kraussovy návštěvy bylo velkolepé. Samozřejmě nemohla chybět ani Česká televize, která si pro svoje hodinové představení čelného propagátora ateismu zvolila Bílou sobotu. A aby to bylo úplně stylové, debata probíhala, jak je záznamu zřejmé, v pro mne blíže neidentifikovatelné sakrální prostoře. Stačí si pustit jen úvodních několik minut pořadu, aby bylo kriticky uvažujícímu divákovi zřejmé, že Mr. Vědec není ve svém vědeckém úsilí primárně motivován snahou o pravdivé poznání skutečnosti, ale spíše popíráním hodnoty náboženství. U takto založeného ateismu bývá časté, že vykazuje kvazináboženské formy sebeprezentace, k čemuž v tomto případě nejspíš přispěla i volba místa televizního přenosu. Proto nepřekvapí, že o „vzniku vesmíru z ničeho“ („nepotřebujeme k tomu žádnou nadpřirozenou sílu, jen zákony fyziky“) hovoří jako o „zázraku“, přičemž i člověk mnohem méně učený než profesor Krauss ví, že zázrak je smysly poznatelný děj, jenž přesahuje všechny přirozené síly, takže je možný jen jako účinek přímého Božího působení. Co chvíli pohlédne směrem vzhůru, k nebi, či se rozhlédne po chrámu, a pak vítězoslavně prohlásí, že „možnost vzniku z ničeho je sice neuvěřitelná, ale my víme, že to je možné“. A že toto poznání „stojí za oslavu“. Kraussovo iracionální blouznění je dokladem toho, jak hluboko může moderní vědec, emancipovaný od klasické metafyziky, klesnout. Neboť oslavovat životně relevantní důsledky závěru, že na počátku byla nicota, lze tak leda v pekle.

krauss

Evžen Kindler

Už jsme probrali dost o podstatných a přídavných jménech v singuláru (i když ne zcela všecko), a tak si od nich nyní odpočineme a budeme se věnovat slovesům. Ta přinášejí některé komplikace, které v češtině žádnou analogii nemají. Komplikací je více, a my se s nimi budeme postupně seznamovat, protože pro porozumění latinským textům je nutné je znát. Avšak slovesa mají i vlastnosti pro nás zcela přijatelné, a tak s nimi začneme, a to nejen v této první „slovesové“ lekci. Mimo jiné, stejně jako čeština nemá ani latina nějaký tázací slovesný způsob a v tázacích větách používá stejných tvarů jako ve větách oznamovacích. Tak jako tak nabízíme tabulku latinských gramatických slovesných tvarů, na které se bude muset čtenář pomalu ale jistě adaptovat. Během deseti následujících lekcí se budeme postupně orientovat na různé gramatické kategorie činného rodu (neboli aktiva) a jejich konkrétní interpretaci v liturgických textech a pak v 35. lekci podáme shrnutí a přehled.

tab25a

Sekvence Veni Sancte Spiritus začíná slovem veni, které se pak ještě třikrát opakuje. Je to rozkazovací způsob (imperativ) a znamená přijď. Uprostřed této sekvence pak jsou dva verše, znějí lapidárně a jsou tak podobně strukturované, až připomínají školní cvičení z latinské gramatiky; všimli jsme si jich už ve 4. lekci, kde jsme uvedli i jejich překlad, ale zopakujme ho:

Lava, quod est sordidum, riga, quod est aridum, sana, quad est saucium.

Flecte, quod est rigidum, fove, quod est frigidum, rege, quod est devium.

Doslovný překlad: Umyj, co je špinavé, zavlaž, co je vyprahlé, uzdrav, co je raněné. Ohni, co je ztvrdlé, zahřej, co je chladné, ovládej, co je scestné.

Setkáváme se s šesti slovesy v rozkazovacím způsobu (imperativu): v prvním verši lava (umyj resp. umývej), riga (zavlaž resp. zavlažuj) a sana (uzdrav resp. uzdravuj), v druhém verši flecte (ohni resp. ohýbej), fove (zahřej resp. zahřívej) a rege (ovládni resp. ovládej [1]).

Všimněme si: slovesa v prvním verši končí hláskou –a. A hned prozraďme, že latina má čtyři základní typy (vzory, druhy) časování, odlišující se samohláskou uzavírající kmen (a často chápané jako začátek koncovky). Až na výjimky je pochopíme nejlépe pomocí imperativu singuláru (rozkazovacího způsobu jednotného čísla) – ten má jen kmen uzavřený právě tou důležitou samohláskou. Právě jsme se setkali s prvním typem, které budeme nazývat a-časováním; zmíněná tři slovesa mu podléhají. Ještě doplňme: to koncové –a je dlouhé, i když se tak většinou při liturgii nevyslovuje.

Druhý verš obsahuje imperativy končící –e: flecte, fove, rege. Čtenář by už chtěl zajásat, že se setkal s příklady na další typ časování, musíme jeho nadšení však mírně zklamat, či spíše zkomplikovat: fove končí na dlouhé –e [2], zatím co flecte a rege na krátké –e a to je pro naše porozumění podstatné. To dlouhé –e je (tím, že je dlouhé) tak nějak drzé, snaží se co nejvíc se uplatnit a vetřít všude, kde je to možné, zatím co to krátké –e je – lze říci – zakřiknuté, nejen proto, že je krátké, a nejen proto, že není drzé a nevtírá se, ale i proto, že se dokonce někdy mění na –i, které je také zakřiknuté a ovšem krátké (pochopitelně, uplatní se, jen když mu to krátké –e dovolí). Takže se v tomto verši setkáváme hned s dvěma typy časování: budeme mluvit o e-časování v případě toho drzého, vtíraného –e a o ei-časování v případě toho zakřiknutého –e, občas „zakletého“ v –i. Flecte a rege jsou tedy příklady na ei-časování, zatím co fove podléhá e-časování. V uvedené sekvenci můžeme najít ještě jeden příklad e-časování, a to ve verši reple cordis intimareple (naplň) by mělo končit dlouhým –e (i když to ve zpěvu ani ve většině případů recitace nevynikne), takže se zde opravdu setkáváme s e-časováním.

Víme tedy už o třech časováních, a přidáme si ještě čtvrté, tzv. i-časování, s „drzým“ –i na konci. Příklad už máme, je to veni (–i je dlouhé). Jiný příklad známe z odpovědi Te rogamus audi nos (tebe prosíme uslyš nás, nebo i slyš nás) v třetí části litanií ke všem svatým – audi (slyš, uslyš – opravdu je to tak a ne, jak je to přeloženo v přímluvách v NOM, totiž vyslyš [3]). Ale to opravdové vyslyš – latinsky exaudi (složenina audi s předponou ex–, podobně jako je tomu i v češtině: vy-slyš) litanie nabízejí také, a to v odpovědi na druhou invokaci „Beránku Boží,…“: exaudi nos, Domine (vyslyš nás, Pane – opět musíme zdůraznit, že je to tak, tradiční překlad uslyš nás, Pane je naopak příliš ponížený). Stejný imperativ slyšíme i na konci stupňových modliteb, v dialogu při nedělním výkropu a dalších příležitostech. Domine, exaudi orationem meam (Pane, vyslyš modlitbu mou). Mějme na vědomí, –i na konci audi i exaudi je dlouhé.

Ale zůstaňme ještě u litanií, nabízejí další příklady: odpovědi ora pro nobis (pros [4] za nás) obsahují imperativ ora (a-časování), odpověď na první invokaci „Beránku Boží,….“ parce nobis, Domine (odpusť nám, Pane) obsahuje imperativ parce (ei-časování, koncové –e je krátké) a odpovědi v druhé části litanií libera nos, Domine (vysvoboď nás, Pane) obsahují imperativ libera (a-časování, koncové –a je dlouhé). Stejný imperativ vyslovujeme v odpovědi sed libera nos a malo (ale zbav nás od zlého) v závěru Modlitby Páně, slyšíme ho hned nato v „embolismu“ Libera nos Domine… a na příklad v pohřebních responsoriích – dvě z nich začínají těmito třemi slovy.

Ze stupňových modliteb se nám nabízejí imperativy judica (suď, posuď – koncové –a je dlouhé), discerne (rozeber, rozsuď, koncové –e je krátké), erue (vytrhni, i zde je koncové –e krátké), spera (doufej) a da (dej, obě slova končí na je dlouhé –a) a ostende (ukaž, ei-časování [5]). V Agnus zpíváme na konci dona nobis pacem (daruj nám pokoj) a vyslovujeme tedy imperativ dona (dej, daruj, …, koncové –a je dlouhé). Vzpomeňme ještě na sekvenci Lauda Sion, která nám posloužila už v 8. lekci: lauda je také imperativ a znamená chval. Imperativem začíná i antifona Salve Regina, konkrétně salve (s dlouhým –e) je pozdrav a znamená to buď zdráv(a). Něco podobného znamená i ave, avšak z toho se už v předkřesťanském Římě stalo cosi jako citoslovce, když z praxe latiny vymizely ostatní slovesné tvary. Po Hromnicích nabízí liturgie zpívat místo Salve Regina jinou antifonu, totiž Ave, Regina caelorum, jejíž třetí věta začíná Gaude, Virgo gloriosa (Raduj se, Královno slavná), která nabízí další imperativ gaude (také s dlouhým –e). A ještě si všimněme epištoly na Zjevení Páně, která začíná imperativem Surge (vstaň). A v mnoha oracích (kolektách) zaslechneme Deus, qui …., tribue, což znamená Bože, který …, popřej, kde na místě teček je vzpomenuta příslušná liturgická příležitost (velmi známá je orace ze slavnosti Božího Těle, která zní i o běžných požehnáních Nejsvětější Svátostí, namátkou jmenujme ještě oraci pro 1. ledna a 4. října). Jiný imperativ na podobném místě je concede (uděl) – např. na svátek Jména Ježíš a Zjevení Páně. Surge, tribue i concede podléhají ei-časování a končí tedy krátkým –e. V dalším už nebudeme na dlouhé či krátké koncovky imperativů upozorňovat.

Několik příkladů dávají společné mešní formuláře pro svátky světic: graduale Specie tua (zpívá se např. na svátek sv. Anežky České 2. března), stejně začínající verš k Aleluja (zpívá se mj. o svátku sv. Ludmily), trakty Audi, filia (použito také 2. března) a Veni, sponsa a Aleluja Propter veritatem [6]. Jsou vybrány z žalmu 44. Audi (nám už známé slyš, i-časování), filia, et vide (dcero a viz, e-časování), et inclina (a nakloň, a-časování), intende (vzepni se, ei-časování), prospere procede (zdárně [7] pokračuj – ei-časování) et regna (a vládni – a-časování). A ještě přidejme tolle (zdvihni, vezmi, odnes,…, s krátkým –e), které se vyskytuje např. v evangeliu na Pátek svatodušní, v němž Kristus říká ochrnulému, kterého uzdravil, Tolle lectum tuum (vezmi lehátko tvé). Následuje pak et vade…, (a jdi, kráčej – oba imperativy podléhají ei-časování),

To už stačí, a tak si ještě rozšiřme znalosti následujícím způsobem: je „slušné“ a obvyklé charakterizovat slovesa jejich infinitivem (neurčitým způsobem), a v tom je na nás latina velmi přívětivá: stačí přidat koncovku –re na nám už známý imperativ. Takže můžeme shrnout, že víme o výskytu a-časování u sloves laváre (mýt, umývat), rigáre (zavlažit), sanáre (uzdravit), oráre (prosit, orodovat), liberáre (vysvobodit), judicáre (soudit, právě tento infinitiv známe i z Kreda), speráre (doufat), dáre (dávat), donáre (dávat, darovat), laudáre (chválit), inclináre (naklonit) a regnáre (vládnout) – čárkou nad –a– jsme připomněli, že má být dlouhé, a zde v infinitivu by to už mělo být opravdu slyšet; čárkou se ovšem značí v liturgických textech slovní přízvuk, ten však ve všech těchto případech padne také na to dlouhé –a–, takže neděláme chybu! Dále víme o výskytu e-časování u sloves fovére (hřát, zahřát), replére (zaplnit), salvére (být zdráv), vidére (vidět) a gaudére (radovat se), o výskytu i-časování u sloves veníre (přicházet, přijít), audíre (slyšet) a exaudíre (vyslyšet) – s čárkou nad –e– resp. –i– je to podobné jako výše (jde o délku i přízvuk) – a víme i o výskytu ei-časování u sloves flectere (ohýbat), regere (řídit), parcere (ušetřit, odpustit), discernere (rozebrat, rozsoudit), surgere (vstát), eruere (vytrhnout), concedere (udělit), tribuere (popřát), intendere (vzepnout se), procedere (postupovat dopředu, pokračovat, ale také vycházet) a vadere (kráčet) – zde čárku neuvádíme, protože koncovka –ere je krátká (obsahuje to „zakřiknuté“ –e–) a přízvuk je tím pádem na slabice, která jí předchází [8].

Latina má i nepravidelná slovesa. Ta ponecháme na jindy, avšak jedno se vyskytuje tak často, že si na ně musíme zvykat už nyní: je to býti, latinsky esse. Jeho imperativ zní esto, s dlouhým (ale nikoli přízvučným) –o, což známe např. z prvních dvou invokací Propitius esto (doslova: Milostiv buď) druhého úseku litanií ke všem svatým, nebo ze známého zpěvu Ave verum římské provenience, zpopularizovaného Mozartovou hudební versí: čtvrtý verš zní Esto nobis praegustatum mortis in examine (doslova: Buď nám okoušením ve zkoušce smrti, tedy ve smyslu Staň se nám pokrmem ve zkoušce smrti). Stejným imperativem také začíná introit na druhou neděli po Devítníku: Esto mihi in Deum protectorem (doslova: Buď mi do Boha ochránce, což je hebraismus převzatý ze 4. verše žalmu 30 podle Vulgáty a mající význam jako Buď mi Bohem ochráncem). Podobně v introitu pro 5. neděli po sv. Duchu se zpívá Adjutor meus esto (doslova: Pomocník můj buď).

Čtenář si snad od 16. lekce pamatuje, že nám a vám se v latině řekne nobis a vobis. Předložka pro se pojí s ablativem a znamená přibližně totéž, co v češtině: pro, za, ve prospěch něčeho. Ve výše vzpomenuté větě Ora pro nobis je tedy nobis ablativem. Takže si zapamatujme nejen to o předložce pro, ale i to, že nobis je dativ i ablativ. A dodejme, že totéž platí pro vobis (vám, vámi…).

tab25b

V 16. lekci jsme se seznámili i s dativem osobních zájmen jednotného čísla: mihi, tibi a přidali jsme i sibi (sobě). Jiná výše zmíněná věta Te rogamus audi nos nám nabízí dva akuzativy, totiž te (tebe) a nos (nás), obojí s dlouhou samohláskou. A můžeme prozradit snadno zapamatovatelnou informaci, akusativ se řekne latinsky me a vás se řekne vos. Tedy to, čeho jsme se dotkli v 16. lekci, platí i pro ablativy a akusativy (zatím známe tvary uvedené v přiložené tabulce): stejně jako v češtině jsou počátky osobních zájmen první a druhé osoby m–, t–, n– a v–, a s– pro zvratná zájmena.

 


 

[1] Hned se tedy dozvídáme, že latina – podobně jako mnohé i živé neslovanské jazyky – nezná vidy. Pro čtenáře, kteří vědí něco o angličtině, francouzštině, italštině, němčině atd. poznamenáváme, že latina si s dokonavostí a nedokonavostí poradí tak trochu podobně jako tyto živé jazyky. Ale do toho se nebudeme nyní pouštět.

[2] i když se většinou vyslovuje také krátce, jako výše uvedené –a.

[3] Nezdá se vám poněkud namyšlené, když se zamění pokorné uslyš, kde se Bohu přiznává moudré rozhodnutí, jak zareaguje, za vyslyš?

[4] Tradiční oroduj je přímo „okopírované“ z latiny. Imperativ ora známe i z hesla Ora et labora, kde vystupuje další imperativ od slovesa laboráre (také a-časování).

[5] Stejné slovo se vyskytuje i v latinské versi modlitby Zdrávas Královno: nobis post hoc exsilium ostende (nám po tomto vyhnanství ukaž).

[6] Mnohé se zpívají např. o svátcích sv. Kláry, sv. Marty (Lazarovy sestry), sv. Cecílie, svatých Perpetuy a Felicity a sv. Anežky Římské.

[7] Je to tak, přesto že prospere vypadá také jako imperativ, je to příslovce, žádné takové sloveso neexistuje.

[8] Jak je to v latině s přízvukem, o tom si něco řekněme až mnohem později – zatím stačí vědět a nezapomínat, že se v liturgických textech značí přízvuk stejnou čárkou, jakou se v češtině značí délka, že však přízvučná slabika nemusí být dlouhá a naopak dlouhá slabika nemusí být přízvučná.