Bedlivý strážce Kristův, oroduj za nás!

Radomír Malý

Odpad od katolické víry u duchovních, kteří by měli být našimi pastýři, je stále zřejmější a čím dál větší. Jako by dokonce platilo, že čím vyšší hodnostáři, tím větší odpad. Dokladem je generální sekretář Italské biskupské konference mons. Nunzio Galantino, který napadá odpůrce potratů a dožaduje se diskuse o „právech“ homosexuálů a cizoložníků.

„Já se neztotožňuji s výrazem tváří těch osob, které odříkávají růženec před potratovými klinikami, ale s těmi mladými lidmi, kteří takovou formu protestu odmítají a angažují se ve prospěch změny života, práva na zdraví a práva na práci,“ řekl doslova. Sekretář italského episkopátu také dodal, že prý se nelze přehnaně koncentrovat na problematice potratů. Chce, aby se italská církev otevřeně a bez tabu věnovala diskusi o zrušení celibátu, homosexualismu a podávání sv. přijímání rozvedeným žijícím v nových svazcích.

Prezident Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí) John Smeaton napsal biskupovi rozhořčený dopis, v němž mj. říká: „Kdyby zákon dovolil beztrestně zabíjet katolické kněze nebo židy, také byste se vyjádřil, že se máme koncentrovat na jiné problémy a nikoli demaskovat toto zlo?“

Velmi silný je též dopis, který biskupovi Galantinovi poslala jedna Rumunka, jež se po třech potratech obrátila a nyní se modlí před potratovými klinikami. Otevřeně mu sdělila, že i když je médii oslavován, tak s evangeliem a katolickou vírou již má velmi málo společného:

„Excelence, nemám krásnou tvář herečky, ale normální jako většina jiných žen, ale myslím, že je nezdvořilé nazvat ji ‚tváří bez výrazu‘. Jako muž nejste schopen pochopit, co pro ženu znamená třikrát zlikvidovat dítě, které nosila pod srdce, jak jsem právě já učinila. Milostí víry jsem však poznala ukrutnost tohoto činu, což mne přivedlo k aktivitě ve hnutí pro life. Proto se nacházím mezi osobami, jež se modlí před místy, v nichž probíhá tento – jak říká Církev – ‚ohavný zločin‘. Jestliže jsem se rozhodla modlit se právě tam růženec, tak jenom proto, abych vyprosila těmto ženám, trpícím neustálými výčitkami svědomí, obrácení a odpuštění.“

Stačí jen dodat, že tato prostá žena podstatně lépe chápe, co to je křesťanství, než generální sekretář Italské biskupské konference, který místo modlitby, hlásání autentické zjevené pravdy a aktivní obrany pronásledovaných, zejména vražděných nenarozených dětí, vyzývá k nekonečným diskusím se zjevným záměrem: dosáhnout změny odvěkých pravd, hlásaných Církví od prvopočátku. Dnes máme stále častěji tu „čest“ narazit v oficiálních církevních strukturách na vlky v beránčím rouše a nikoli na pastýře a je nutno to věřícím stále intenzivněji připomínat.

Podle Fronda 15. 5. 2014.

(Křížová neboli prosebná.)

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Modleme se jeden za druhého!

I.

A) Sv. Jakub, jenž se v liturgii ujal před týdnem slova, jest i tyto dny naším kazatelem. Jakub, apoštol blíženské, účinné lásky a dobrých skutků, a zároveň apoštol modlitby. Modlitba, nezbytný činitel v duchovním životě, jeden z nejdůležitějších a nevyhnutelných prostředků, kterými musíme v sobě udržovat život milosti a žár lásky. Nemodlíš se? Pak obojí z duše vyprchá jako teplo z místnosti, nepřikládá-li se stále materiál na oheň, nebo jako teplo a s ním i život z přírody, není-li stále ozařována sluncem. Nestačí, aby slunko jednou zasvitlo, jednou zemi prohřálo. Ustane-li působnost jeho blahodárných a životodárných paprsků, nastává ztuhlost a smrt. Tak nedostačí ani nám, že jsme jednou ze smrti hříchu k životu milosti povstali, jak nás apoštol na první neděli adventní vyzval. Čeho jest ještě zapotřebí? Abychom vytrvali a o vrácený nadpřirozený život duše nepřišli.

Od první neděle adventní až doposud jsme uvažovali, co pro nás vykonal Bůh; minule jsme začali uvažovat, co máme konat my, a v tom pokračuje dnešní neděle. »Modlete se, abyste byli spaseni; je třeba bez ustání se modlit.« Tak nás povzbuzují dva apoštolé, Jakub, náš dnešní kazatel, a sv. Pavel, náš obvyklý nedělní kazatel. Ale božský Učitel jíž před nimi tolikrát vyzýval své věrné, aby neustávali se modlit. Dnes a příští dny, bezprostředně před svým odchodem ze světa, nám dává skrze církev poslední naučení. Dnešní evangelium, vzaté z řečí Páně, kterou se při poslední večeří s apoštoly loučil, praví: »Jistojistě vám zaručuji: budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dá vám; proste, a obdržíte.« Ještě důrazněji mluví o modlitbě nebeský Mistr i sv. Jakub následující dny při mší sváté, spojené s prosebným průvodem. Evangelium těch dnů jest vzato z kapitoly, v níž učedníci prosí božského Spasitele; »Pane, nauč nás, jak se máme modlit.« Pán vyhovuje jejich žádosti, učí je modlitbě Páně, a pak zdůrazňuje nutnost vytrvalé modlitby: »Proste, a bude vám dáno; tlucte a bude vám otevřeno; hledejte, a naleznete.« Ve znamení modlitby stojí tyto dny. (Lk 11, 1-13) Ten, jenž nám dal život, naučil nás i modlitbě. Kdo se nemodlí, není křesťan; kdo se nedobře modlí, není dobrý křesťan. (Výrok hraběte Stolberga.)

V katechismu má pojednání o modlitbě místo různé. Někdy čteme: »Hlavní prostředky našeho posvěcení jsou svátosti a modlitba.« Jindy se praví: »Hlavní kající skutky jsou modlitba, půst, almužna.« Jak obojí srovnat? Neodporují si oba výroky? Nikoli; i kající skutky napomáhají a jsou nezbytné k našemu posvěcení. Lze tedy říci: Chce-li se věřící udržet v novosti života, o níž velikonoční liturgie stále mluví, jest naprosto nutno, aby pilně užíval prostředků, které mu k tomu Pán dal. K těm patří na prvním místě sv. svátosti, především Eucharistie; jimi posvěcuje duši Bůh, jen když neklade překážek. Na druhém místě přichází v úvahu modlitba, sebezápor (skutky kající) a dobré skutky (skutky lásky), jimiž se posvěcujeme sami, podporováni ovšem pomáhající milostí.« Modlitba je tedy nejdůležitější a po sv. svátostech nejúčinnější prostředek našeho posvěcení, nezbytná, aby se duše udržela ve spojení s Bohem, ve stavu milosti, bez níž nemůže být přijata do nebe.

B) Co jest modlitba? Rozmluva s Bohem. Tedy audience u Krále všech králů! Tedy nikoli břímě, nýbrž pro tvora Čest! Je-li však pro tvora ctí, proč se čítá mezi kající skutky? Protože naše přirozenost hříchem porušená cítí jako trest, má-li se na chvíli soustředit, odtrhnout se od země i těla a upnout pozornost k Bohu, k věcem nadzemským, a celou duší se věnovat rozmluvě s Tvůrcem. Čím více se tato porušenost uplatňuje, tím větším pokáním modlitba jest. Kdo byl nebo jest této porušenosti prost (Kristus Pán, Maria Panna, vyvolení v nebi), tomu jest modlitba pramenem blaha. Čím více v duši plá oheň svaté lásky k Bohu, čím čistší ten plápol, tím radostněji rozmlouvá s předmětem své lásky. Světcům, kteří neustálým sebezáporem tuto porušenost co nejvíce zkrotili, byla modlitba snadná a blažila je, jako každého blaží styk s milovanou osobou. Člověk tělesný, pozemsky smýšlející, toho nechápe, jako opilec nechápe blaho duše, která v májové přírodě se skřivánkem se vznáší k oblakům.

C) Katechismus praví, že modlitba jest k spasení nevyhnutelně nutná. O tom nelze pochybovat. Přesvědčuje nás o tom slovo samého Spasitele, hlásají nám to apoštolé, učí tomu sv. víra. Proč je tomu tak? Za prvé proto, že modlitba nás spojuje s Bohem, jak již řečeno. Co jiného však jest věčný život leč trvalé a nerozlučitelné spojení s ním? Co jiného znamená spasit duši, leč zajistit jí toto věčné spojení? Ale chce-li kdo být s Tvůrcem spojen na věčnosti po smrti, musí toto spojení s nim navázat a udržovat za pozemského života. Bůh nás spojil sám s sebou ve chvíli, kdy nám Duch sv. vlil do duše posvěcující milost (při křtu sv.), a jestliže jsme hříchem toto spojení prerušili, obnovil je ve sv. zpovědi. My pak je udržujeme jednak tím, že a) z duše neustále mýtíme vše, co mu jest na překážku, t. j. nezřízené vášně — sebezáporem, jako vinař musí neustále odřezávat nezdravé (»divoké«) výhonky, chce-li, aby mu réva přinesla hrozny; jednak tím, že b) s Tvůrcem aspoň občas promluvíme a k jeho stolu občas přistoupíme, jako vinař musí révu stále zalévat. Syn dlí s otcem v témže domě, pod jednou střechou, snad i v jedné místnosti, jest s otcem tělesně spojen, a přece mu přitom může být duchem a srdcem docela cizí. Jak to poznám? Jestliže si otce nevšimne, na něho nepromluví, nepozdraví ho, nepoděkuje mu, za nic ho nepoprosí. Bude kdo otci zazlívat, že takového syna nechce ve svém domě trpět? Může kdo zazlívat Tvůrci, že nepřijme k sobě toho, kdo byl k němu tak lhostejný a za celý život na něho nepromluvil?

Druhý důvod, proč jest modlitba nutná, je ten, že nám zjednává sílu proti zlému a uschopňuje k dobrému. V těžkém pokušení, na př. proti víře, nepomůže nic, leč jen prosba k Otci světel. Jaká bláhovost, chce-li se kdo v takové chvíli zbavit pokušitele a odrazit jeho střely studiem, přemýšlením, hloubáním! Totéž platí i o jiných pokušeních; na příklad proti naději (v pochybnostech, zda vytrvám) nebo ctnosti andělské. Modlitba sílí v zármutku a v utrpení, vlévá útěchu ve chvílích, kdy svět jí dát nemůže, vyprošuje milosti pro tělo i pro duši, časné i věčné, pomoc v každé bídě a soužení, a konečně jen modlitbou si můžeme vyprosit milost vytrvání až do konce, milost šťastného skonání. »Velikou zbraní jest modlitba.« (Chrys.) Kdo nemá dost síly k boji, ať se modlí. (Prof. dr. Trampe.)

D) Co právě o modlitbě řečeno, týká se modlitby prosebné. Z katechismu víme, že kromě ní existuje ještě modlitba chvály a díků. [1]) Modlitba chvály jest nejvznešenější; jestiť zaměstnáním andělů a bude jednou i zaměstnáním naším v blažené věčnosti. I modlitba díků vyniká nad prosebnou — jest projevem šlechetného a vděčného srdce, a proto bohužel tak často opomíjená) kdežto k prosbě sepne ruce leckdo, zvláště, doléhá-li na něho nouze…, ta naučí i neznaboha k modlitbě pokleknout. Ale co soudíš o dítěti, které ti nepřijde nikdy poděkovat? Sv. Růžena z Limy skončila každý den zapěním chvalozpěvu Rodičky Boží »Velebí duše má Hospodina,« na poděkování za všechny milosti, které Pán toho dne udělil jí i všemu lidstvu. Nicméně nepodceňujeme nikterak modlitbu prosebnou, naopak, právě k ní nás Pán i apoštol vybízí tyto dny, a nám ve vyhnanství jest nezbytně potřebná. (Ž 126) V bitvě u Trafalgaru (r. 1805) řekl přítel admirála Nelsona Collingwood svému kormidelníku právě v okamžiku, kdy se jeho loď hnala do boje: »Tu chvílí asi jdou naše ženy do kostela.« Prosily a vyprosily ochranu nebes svým mužům a synům, zatím co nevěřící Francie neprosila.

Na Karlštejně to bylo, v květnu r. 1371. Karel IV. těžce onemocněl, a lékaři se již vzdali vší naděje. Jaké neštěstí pro Českou zemi! Václav IV. teprve hošík 10letý… Co čeká naši vlast! Císařovna Alžběta Pomořanská, známá svou neobyčejnou silou (lámala a kroutila železné podkovy), vidouc manžela na pokraji hrobu, vykonala pěšky pouť do Prahy k sv. Vítu, tam u hrobu sv. Zikmunda přinesla v oběť osm zlatých misek těžkých skoro 24 hřiven, modlitbami a kajícími skutky útočila na nebe, a zase se pěšky vrátila na Karlův Týn, aby nemocného manžela ošetřovala. Co se zdálo lékařům nemožným a čeho nedosáhla lidská moc, dosáhla moc důvěryplné modlitby; císař byl mimo nadání brzo zase zdráv, a od národa odvrácena těžká pohroma.

II.

E) »Proste, a bude vám dáno,« slyšíme z úst nebeského Mistra dnes a budeme slyšet i zítra. »Já prosil, a nebylo mi dáno,« namítne nejeden. Na tvou námitku ti odpovídá dnešní kazatel: »Modlíte se, a nedostáváte, protože se špatně modlíte. Chcete hovět svým choutkám!« (Jk 4, 3) Špatně se modlíte… Pán pravil výslovně: »Budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dostane se vám, dá vám.« Ne každá modlitba bude vyslyšena, tak jako ne každá práce jest odměněna, ne každá přednesená báseň neb úloha cenou neb vyznamenáním poctěna, nýbrž jen bezvadně přednesená báseň, správně vypracovaná úloha.

Král má právo ustanovit, že splní jen prosby těch, kteří přinesou doporučení jeho spoluvládce syna. Co znamená prosit ve jménu Kristově? Předstoupit před nebeského Otce jen s takovou prosbou, kterou by mu mohl bez váhání přednést jeho jednorozený vtělený Syn! Kterou by mu mohl doporučit a za jejíž splnění by se mohl přimluvit! Jinými slovy, naše modlitba musí mít jisté vlastnosti, a ty se týkají jednak jejího předmětu, jednak způsobu.

Předmět… Prosíme-li za věci malicherné nebo dokonce hříšné, byť ne těžce hříšné (děvče, aby udělalo sensaci na bále…, peněz chtivý, aby vyhrál první cenu), může takovou prosbu božský Vykupitel Otci doporučit nebo dokonce sám přednést? Mnohdy sice nevíme při nejlepší vůli, zda věc, o kterou prosíme, jde-li o milost časnou, jest k našemu duchovnímu blahu. Proto nezbývá, leč se modlit, jak se modlil Pán v Getsemanské zahradě a jak učil modlit se nás: »Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi… Ne má, nýbrž tvá vůle se staň!« Otec ví nejlépe, co nám na prospěch, a vidí dále než my. I nevyslyšená modlitba přináší duši hojný užitek — ne-li jiný, jistě posvěcení a zušlechtění, které jest přirozeným následkem styku s osobou vysoce vznešenou. Známe teď první dvě vlastnosti řádné modlitby; její předmět budiž Boha důstojný, a budiž provázena naprostou odevzdaností do jeho nejsvětější vůle.

Pohan Petronius vytýká svým souvěrcům, že se modlí za věci nedůstojné. »Kdo prosí za moudrost? Sotva překročí práh Kapitolu, hned slibují Jupiterovi dary, ten, když zemře bohatý příbuzný, onen, když vyhraje milion…« Mějme se na pozoru, aby nám svědomí nehudlo podobnou píseň! Zač máme především prosit? Pověděl nám to Pán: »Hledejte nejprve království Boží…« Především, hlavně a nejvíce máme prosit za spásu duše, tedy jinými slovy za dosažení věčného života, za milost vytrvání až do konce, za šťastné skonání, za lásku Ježíšovu a Mariinu. Vše ostatní až na druhém místě! Vezmi do rukou misál, modlící knihu církve svaté, a procházej jednotlivé modlitby, od první neděle adventní až do poslední po sv. Duchu, od Nového roku až do Silvestra. Zač se církev modlí? Co nám vyprošuje? Nezapomíná na milosti časné, nutné pro vezdejší život, ale vždycky prosí především: »Abychom se se svatým N. v nebi shledali, abychom tvou milostí a pomocí (nebo na přímluvu sv. N.) života věčného dosáhli, abychom o nebe nepřišli, abychom odpuštění hříchů dojíti zasloužili, abys nás chránil všeho zla duše i těla, přítomného i budoucího, abychom rostli v svatosti a ctnosti…« Nemnoho najdeš v misále modliteb, kde prosí církev výhradně o milosti vezdejší. Učme se od ní! I po té stránce jest naší učitelkou — tentokrát příkladem!

F) Co se způsobu týče, musí být modlitba nábožná, pokorná a prostá, důvěryplná, vytrvalá. Nábožná… Prosebník, jenž odříkává slova prosby lhostejně, nedbale, dokonce neuctivě před králem stojí, na něho mluví (nepravím »s ním«) a něčím jiným se zaměstnává, sotva dobře pochodí; neřekne každý, že jeho jednání jest pro vládce nanejvýš urážející? Roztržitá, nenábožná, neuctivá modlitba nemá nároku na vyslyšení; tak by Kristus Pán s Otcem nemluvil! Před modlitbou připrav duši svou a nebuď jako člověk, který pokouší Boha. (Sir 18, 23) Kolikrát jsi před slavnou mší sv. zaslechl, jak hudebníci na chóru ladí nástroje, než začnou hrát Kyrie, Gloria… Nesluší se, abychom i my naladili struny své duše, než začneme »Ve jménu Otce…«? Kdo se bez vroucnosti modlí, podobá se tomu, kdo bez prachu střílí nebo na chladných kamnech vaří. Často ležíme na lůžku a na nic nemyslíme; jakmile však vstaneme k modlitbě, nesčetné myšlenky se na nás hrnou. (Jan Zlat.) Nemodlil bych se, kdybych nevěřil; ale kdybych vpravdě věřil, pak bych se jinak modlil! (Jeroným.)

Za druhé, modlitba musí vycházet z čistého srdce; prosící musí být ve stavu milostí. Urážíš Pána těžkými hříchy, jsi jeho nepřítelem, a žádáš od něho nezasloužené milosti? Sv. Filip Nerský dal přiměřené poučení jinochovi, který si stěžoval, že se modlí, na kázání chodí, a přece je stále stejný. »Přines mi vody,« pravil, podávaje mu špinavou sklenici. Přinesl, světec vylil a poslal ho po druhé, po třetí… »Co mám pořád chodit pro vodu, když nepiješ?« — »Jako já nemohu pít z nečisté sklenice, tak má i Bůh odpor k modlitbě z nečistého srdce; kdybys však byl vytrval, neustálým stykem s vodou by se sklenice očistila, a Vytrvalým stykem s Bohem se očistí i duše.« V tom i odpověď na námitku: »Hříšník se tedy nemá a nesmí modlit?« Proč by ne! Může a má, ale jistého vyslyšení se mu dostane, jen když prosí o milost obrácení. Ne že by jiné jeho prosby vyslyšeny nebyly, ale záslib Páně: »Proste, a bude vám dáno,« se týká neomylně toliko přátel, těch, kteří jsou dítkami Božími.

Za třetí, pokorná u vědomí vlastní hříšnosti a nehodnosti. Zvláště v případě, když Pán naší modlitbu nevyslyšel! Pamatujme, že mluvíme se svrchovaným Pánem, že jsme jeho služebníci a dítky; jak si smí dítě počínat? Jen skromně prosit! Ne nadutě vymáhat! Nevyprosíš-li, nevylaješ! Pozměnil bych toto přísloví a řekl bych: »Nevyprosíš-li, nevyvzdoruješ!« Vyprosit můžeme od Boha vše, vynutit a vyvzdorovat si nemůžeme nic, leda k vlastní škodě.

Pokorně a prostě s Pánem mluvit; čtvrtá vlastnost modlitby, »Nemodlete se jako pohané…« Myslíš, že se Pánu líbí zvučně znějící fráze? O ty on nestojí; naše srdce chce, a to musíme dát s prostínkou tvářností dítka. Holandská královna Vílemína, jíž příslušel titul vládkyně již v jejím desátém roce (po smrti otce), klepe na dveře matčina pokoje. »Kdo je?« — »Holandská královna.« — »Nemám kdy přijmout holandskou královnu!« — »Vaše dceruška Vilemína…«, praví maličká plačtivě. — »Á, to je něco jiného, má dceruška může vstoupit…«

Za páté, modlit se s důvěrou. Jak těžký jest právě tento požadavek! A přece musíme být jisti, že Pán splní dané slovo: »Proste, a obdržíte,« jen bude-li žádaná milost k blahu nesmrtelné duše naší neb bližního, »Co prospívá, co škodí, ví lékař, nikoli nemocný. Nemilosrdný lékař, který vyslyší nemocného a šetří jeho rány nebo hnilobu… Hle, celý den tě s pláčem prosí dítě, abys mu půjčil nůž. Odepřeš, nedáš, nedbáš jeho pláče, abys ty nemusil plakat nad jeho neštěstím.« (Aug.)

V mariánském poutním místě Trens jest mramorová votivní tabulka, představující oltář a na něm košíček s dítkem, plný květů. Před lety tam připutovali v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie muž a žena, znaveni dalekou cestou. Přinášeli košík, v něm nemocné děvčátko. Hošík jím zemřel, dceruška už tři roky nemocná, všecka lékařská pomoc marná; stará matka, která jim v domácnosti pomáhala, také zemřela. Oba ošetřovali dítko dnem i nocí, hospodářství tím trpělo, všecky síly věnují dítěti, a to ne a ne se uzdravit! Nazítří, ve svatý den, přijali oba sv. svátosti a pak se dlouho modlili před milostným obrazem. Košík položili na stupně oltáře. Před slavnou mší sv. se světí květiny; každá žena, každá dívka má v náručí spoustu travin a květů. Tu oba po vroucí modlitbě pohlédnou na košík, dítko mrtvé! Neubránili se výkřiku, poutníci zasypali maličkou květy… »Pomozte nám děkovat,« praví matka. Na votivní tabulce jest nápis: »Jakub a Marianna N. z X… Vezmi si, Maria, naše milé dítko, ať na tvém mateřském srdci rozkvete v nejkrásnější kvítko; prosíme za šťastné skonání a radostné v nebesích shledání.« P. Puntigam T. J. vypravuje o jiné matce, která na chorvátském poutním místě si chtěla od Matky Boží přímo vynutit uzdravení nemocného čtyřletého synáčka. Vrátila se domů, do Záhřebu, a hošík zdráv. Na universitě se zkazil, a když mu jednou otec odepřel peníze, vzal pistoli… Otcovrah…

Za šesté, s modlitbou nutno spojit vlastní úsilí. Nezapomínejme na přísloví: »Boha vzývej a ku břehu plavej!« Modlitba není k tomu, aby podporovala lenost. Sami se musíme ze všech sil přičinit, jestliže jest a pokud jest žádaná věc v naší moci. Prosit za ochranu v pokušení a vyhledávat příležitost, prosít o chléb a složit ruce v klín, neznamená to Pána Boha pokoušet? Kterýsi veslař měl na jednom vesle napsáno: »Modli se!« Na druhém: »Pracuj!« Jednou přijde k převozu hejsek a tropí si posměch: »Kdo se potřebuje modlit, když pracuje?« Uprostřed řeky hodil převozník první veslo do vody: »Tak si pomozte z proudu pouze druhým veslem!« Ať dělal, co dělal, člun se s místa nehnul, točil se dokola. Stejně by byl ovšem dopadl, kdyby byl hodil do vody druhé veslo. Ani samotná práce, ani samotná modlitba neprospěje.

Za sedmé, modlitba musí být vytrvalá. Nemá Pán právo splnění našich proseb odložit? Nemá práva nás zkoušet, především naší pokoru, důvěru, víru? Vzpomeňme ženy kananejské! Pán jí dlouho neodpověděl ani slova; teprve když osvědčila bezpříkladnou víru, skálopevnou důvěru a hlubokou pokoru, dostalo se jí, zač žádala. (Mt 6, 5-8) Litanie ke všem svatým, které se církev tyto dny modlí, jsou vzorem vytrvalé modlitby. Nevysvětlujeme mnoho, zač prosíme, nýbrž jen opakujeme: »Oroduj za nás!« Světci vědí, čeho máme nejvíce zapotřebí a co nám mají vyprosit! Pak se obracíme k Pánu. Jen stručně prosíme, aby nás vysvobodil od pohrom Časných i věčných, ode všeho zlého těla i duše, a pak se dovoláváme jeho příchodu na svět, jeho kříže, jeho předrahé krve: »Tě prosíme, uslyš nás.« To znamená prosit ve jménu Kristově, a prosit vytrvale. Vytrvalou modlitbou si vyprosili někteří rodiče dítko světce, na př. otec předchůdce Páně nebo rodiče sv. Mikuláše, vytrvalou modlitbou si vyprosil blahoslavený Karel Spinula milost mučednictví, nechápavý sv. Albert Veliký a Suarez velkou učenost, rodina mně známá obrácení otce — až po letech!

G) Že jest modlitba zdrojem útěchy, dosvědčí nám každý, koho kdy stihl těžký kříž. »Když nás vše v světě opustí…« Pak poznáme, že jediným věrným přítelem je ten, který pro nás na kříží cedil krev, a že modlitba jest jediná cesta k jeho milujícímu Srdci. Duchovní správce vězníce vybírá z dopisů vězňů: »Kdybych se byl každý den modlil alespoň Otčenáš, nebyl bych zde…« — Zoufal bych, kdybych se nemodlil; ty se tomu snad směješ, ale kdybys byl na mém místě, opuštěn, ve vyhnanství, soudil bys stejně jako já… (Hoffnung 1, č. 45.)

V modlitbě hledala a vždycky nalézala útěchu těžce zkoušená poslední Přemyslovna Eliška. Jako princezna po smrti otcově a bratrově, jako královna po odloučení ode všech dítek. Když dala r. 1326 převézti z krypty biskupského chrámu v Olomouci tělo svého bratra Václava III. na Zbraslav a tam uložit podle kostí jeho i jejího velkého otce Václava II., vzbudila tím v duších českého lidu vzpomínky na krásné doby. Skoro čtvrt století již minulo… Vrátí se ještě někdy blahý věk Václava II.? Eliška se nedočkala, ale tolik můžeme soudit, že modlitby, které neustále za vlast a za vzdáleného syna Václava (Karla IV.) k nebi vysílala, nejen balzámem hojily její zraněnou duši, že skutečně vyprosily české vlasti nový, ještě krásnější zlatý věk.

Tato událost jest nám i poučením, že se nedočkáme vždycky ovoce našich modliteb; nedožijeme se vždy toho, abychom na vlastní oči uzřeli vyslyšení svých proseb a vroucích tužeb, abychom mohli jako Simeon poděkovat a zvolat: »Nyní mne můžeš, Pane, propustit v pokoji, neboť jsem uzřel to, po čem jsem tolik toužil.« Jako přemnozí naši legionáři, obětující život za vlast, se nedožili štěstí vidět osvobozenou ujařmenou zemi, pro kterou krváceli, tak ani nám nedá Pán vždycky uzřít ovoce našich modliteb. Nevystihlé jsou cesty Páně, nevyzpytatelné soudy jeho… Pán nás tím chce udržet v důvěře a v odevzdanosti…

Míle na nás též působí, když se dočítáme v dějinách, jak náš národ každý důležitý podnik začínal a končil modlitbou. Před vítězstvím Břetislava I. nad Jindřichem III. u Domažlic, ve vítězné bitvě Soběslava I. s Lotharem u Chlumce, před slavným utkáním Přemysla II. s uherským Bélou u Kressenbrunnu se nesla z českých hrdel k nebi prosba: »Hospodine, pomiluj ny…« Sněmy začínaly slavnými službami Božími, zvolený nebo nastupující král byl veden především k sv. Vítu, k hrobu našich svatých patronů, a teprve po vykonané pobožnosti se odebral do hradu nebo do příbytku, jako na př. Ladislav Pohrobek. Nastolený kníže nebo korunovaný král uváděn na trůn svých otců za neustálé modlitby přítomných, po delší nepřítomností vedla první cesta vracejícího se krále do katedrály, jak bylo na př. u Karla IV. na denním pořádku, kdyžtě jeho císařské povinnosti ho tak často volaly za hranice. Po zvolení Jiřího z Poděbrad se ozývaly pražské ulice zpěvem Svatý Václave a Bože, chválíme tebe.

Neméně pamatovali naši otcové, že povinností věřícího jest i modlitba díků. Před bojem prosba za vítězství, po bojí na poděkování založen klášter, postaven chrám neb aspoň kaple. Kolik větších i menších svatyň, kterými naše země byla poseta, zbudovala vděčnost věřících vládců! V Postile jich máš už kolik uvedených, od velkolepého kláštera Zlaté koruny až k zmizelé kapličce sv. Václava u bavorského Mühldorfu, u Brodku na Šumavě a ke kapli sv. Jiří na Řípu.

H) Kdy jest naší povinností se modlit? Ve zpovědních zrcadlech lze číst: »Nemodlil jsem se ráno, večer, před jídlem, po jídle, při zvonění… Zanedbal jsem v neděli kázání…« Doznávám upřímně, že nevím, jak se to do různých »zrcadel« dostalo. Ani božský, ani církevní zákon nepředpisuje, že se máme modlit právě tyto doby. Jsme povinni občas pozvednout mysl k Bohu; ale kdy, kde a jak, jest pozůstaveno naší svobodné volbě, vyjma povinnost nedělní a sváteční mše svaté. Jen do jisté míry mají zpovědní zrcadla oprávněnost, v tom smyslu totiž, že kdo nevykoná modlitbu ráno, sotva se k ní již dostane, a zamešká ji tudíž toho dne nadobro. Kromě toho jest hodno, slušno a přiměřeno, abychom den začali vzpomínkou na Tvůrce, aby první okamžiky dne a první pozdrav patřil jemu, a celý den byl takto jemu zasvěcen a vzpomínkou na něho posvěcen. Začít s Bohem, vyprosit si požehnání pro práci celého dne, a poděkovat mu, že jsme se rána ve zdraví dočkali. Církevní ranní modlitba v kněžských hodinkách zní: »Všemohoucí Pane a Bože, jenž jsi nám dal dočkat se začátku tohoto dne, chraň nás dnes mocí svou, abychom po celý den do žádného hříchu neklesli, nýbrž aby všecko naše mluvení, myšlení a jednání směřovalo k plnění zákona tvého« (doslova; ke konání toho, což spravedlivé jest před tebou). Začneme-li den bez Boha, sotva ho s Bohem ztrávíme a sotva ho s ním i skončíme. V klášteřích nesmí před ranní modlitbou nikdo promluvit ani slova. Jak blaze působilo na dítko, když předčasně procitlo a vidělo matku konat ranní pobožnost, zatím co ostatní ještě odpočívali! Jak docela jinak, než v domě, kde první slovo jest slovo hádky neb rozmrzelostí, v nejlepším případě slovo světských zájmů! Jak krásné, vstává-li věřící rodina se slovy: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.«

Podobně večerní modlitba. Netřeba ji konat bezprostředně před spaním, ale sluší se, abychom vzpomínkou na Tvůrce den skončili, jako jsme vzpomínkou na něho den začali. Modlitba díků… Za to, že jsme se ve zdraví dočkali večera, že nás Pán skrze anděly strážné chránil všeho úrazu duse i těla, že nám dal vše, co jsme potřebovali pro duši i pro tělo atd., atd. Kromě toho se sluší děkovat den co den i za milosti nadpřirozené, za povolání k pravé víře, za vše, co pro nás božský Spasitel vykonal…, že nás po celý den chránil těžkých pokušení, že jsme byli přítomni mši svaté atd. Velmi žádoucno a pro toho, jenž chce vést duchovní život, nezbytno jest vykonat večer zpytování svědomí za uplynulý den, spojené s určitým předsevzetím pro zítřek. Všem bez rozdílu jest nanejvýš radno vzbudit před spaním dokonalou lítost. Nevíš, dočkáš-li se příštího jitra, nevíš, není-li tvá duše poskvrněna těžkým hříchem; dokonalá lítost zjednává odpuštění hříchů í mimo svátou zpověď, jak pověděno na str. 251« Neodeber se tedy nikdy na lože, aniž jsi duši dokonalou lítostí očistil od víny, abys mohl klidně předstoupit před tvář věčného Soudce, kdyby tě povolal.

Modlitba před stolem a po něm… Jest taktéž modlitbou děkovnou. Že sebechudší stůl jest darem nebeského Hospodáře, chápeme teprve tehdy, když vypukne obecná nouze, kdy ani za tisícovku nedosáhneme nasycení; pak se naučíme vážit si každé skývy chleba a za každou prosit i děkovat.

Děkovat… »Když jsme byli v krytech a nad hlavou nám praskaly bomby, věděli jsme, ke komu se obracet o pomoc; i socialisté bezvěrci se s námi ve chvílích hrůz modlili růženec. Pán Bůh nás zachránil, a kdo mu dnes za to děkuje? Minulo nebezpečí, odhodili růženec, někteří brojí nanovo proti Kristovu kříži, jíní se lhostejně k Tvůrci obracejí zády, jako by chtěli říci: »Už tě nepotřebujeme…« (Sdělení svatohostýnského poutníka.)

I) Karel IV. plných 20 let od zbudování Karlova Týnu, tedy až do smrti, rok co rok se ubíral na tento svůj nejmilejší hrad, tam se uchyloval do duchovní samoty, aby si oddechl od panovnických starostí i námah a věnoval několik dní životu rozjímání a modlitby. Několik plných dnů…, ty patřily jen jeho duši a Bohu. Kaple sv. Kateřiny, jeho domácí kaple, lze-li ji tak nazvat, ozdobená českými drahokamy po celých stěnách až ke klenbě, byla místem jeho pobožností. Ve Svatý týden se do ní zamkl, a nedávaje se nikým rušit, věnoval se výhradně svému Spasiteli. Nemyslil, že tím Evropa anebo jeho země něčeho pozbudou, když se oddá modlitbě. Rozjímal a prosil… Kolik proseb tam asi vysílal k nebi za svou drahou Českou zem, za milovaný oddaný lid! Jeho blahá vláda jest nejlepším dokladem, jakým činitelem jest anebo by mohla být modlitba i v životě těch, kterým jsou svěřeny osudy národů! Pochybuji, že by kdo z nich tuto knížku četl nebo se dokonce podle ní řídil. Ale co řečeno o nich, platí o každém, kdo vládne, byť jeho »království« bylo sebenepatrnější, šéf velkozávodu, majitel hospodářství, otec rodiny…

Společná modlitba v rodinách, stejně jako společný zpěv a společná četba, jest páskou, která udržuje vzájemnou lásku a spojení jedněch s druhými a všech s Bohem, svolává na dům požehnání s nebes, vzdaluje pokušitele i hřích. Dlel jsem jednou delší dobu u lůžka nemocné dívky, které jsem přinesl svátostného Spasitele. Náhodou byla přítomna jedna její družka. Po skončeném díkučinění jsme hovořili o lásce trpícího Krista, o nebeské vlasti a jejích radostech, o sv. Panně. Tu řekl jeden z nás: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém…« A nemocná trpitelka odpověděla: »Tam jsem já uprostřed nich.« (Mt 18, 20) Bylo nám skutečně, jako by se andělé snášeli k chudičkému loži, jako by náš Král prodléval neviděn mezí námi…

[1] První část modlitby Zdrávas Maria a Zdrávas Královno, celé Věřím v Boha, Desatero, Sláva Otci jsou modlitby chvály, taktéž mnohé žalmy a chrámové písně, na př. Pozdvihni se, duše, z prachu, Alleluja, zdráv buď nad smrtí zvítězitel, Bože, chválíme tebe, Tisíckrát pozdravujeme tebe atd. Píseň Ejhle oltář a Bože, cos ráčil jsou modlitby děkovné. Zdá se, že někteří věřící píseň nepokládají za modlitbu, za chválu Boží. Jen pozoruj, jak si při zpěvu počínají! Nezpůsobně sedí v lavici, ruce snad v kapsách nebo založené, hlavu nazad a bezmyšlenkovitě huláká; při modlitbě zaujme docela jinou posici (»postoj«)! Což chrámová píseň není povznesení mysli k Bohu stejně jako každá jiná modlitba, ať společná nebo soukromá, ústní nebo vnitřní? Aby se dětem vštípilo vědomí, že zpěv chrámový jest též chvála Boží, bylo by radno občas ranní nebo ještě spíše večerní modlitbu nahradit zpěvem, na př. o vánocích, v postě, o velikonocích nebo i jindy: místo obvyklého otčenáše za zesnulé zazpívat Odpočiňte v pokoji, v sobotu a zvláště v máji místo modliteb k Marii Panně zazpívat některou mariánskou píseň… »Jest někdo z vás smuten? Modli se. Jest dobré mysli? Prozpěvuj!« (Jk 5, 12)

Mariánská postila, 1946

Podle Latinského (tj. římskokatolického) patriarchátu v Jeruzalém, uvádí reportáž AFP ze 7.5, kdosi u vchodu do sídla Shromáždění biskupů při Panně Marii Jeruzalémské nastříkal hebrejsky psaný nápis se slovy „Smrt Arabům, křesťanům a všem, kteří nenávidí Izrael“ a Davidovu hvězdu. Latinský patriarcha Jeruzaléma Fouad Twal nad tímto aktem vandalismu vyjádřil pohoršení: „Le Centre Notre-Dame je majetkem Svatého stolce a k této provokaci došlo dva týdny před návštěvou Svatého otce ve Svaté zemi a Jeruzalémě… Biskupové jsou znepokojeni nedostatečnými bezpečnostními opatřeními a absencí jakékoli reakce na politické scéně a obávají se, že násilí bude eskalovat“, dodal.

Ke znesvěcení došlo také v neděli 27. 4. v benediktinském klášteře ve městě Tabgha, nacházejícího se na březích Tiberiadského jezera. Podle zprávy tiskové agentury Fides z 29. 4. házelo kameny po třech křížích několik mužů, jejichž oblečení i střih vlasů odpovídal ortodoxním židům. Následně zamířili ke konventu benediktinských sester, kde povalili kříž, blátem pomazali venkovní oltář a židle a lavice pomalovali Davidovými hvězdami. Kamenem přitom zranili jednu z žen, jež se zrovna v konventu nacházela.

V tiskovém prohlášení Katolického ordinariátu ve Svaté zemi, citovaného agenturou Fides, se dále uvádí, že o té samé neděli obdržel výhružný dopis nazaretský vikariát. Tento dopis, podepsaný místním rabínem, přikazuje všem křesťanům, aby, chtějí-li se vyhnout „těžké odplatě… opustili Izrael“. Bez bližších podrobností zpráva rovněž uvádí, že v ten samý den došlo k narušení liturgie v pravoslavném kostele v galilejském Al-Bassah.

K celé řadě znesvěcení a aktům vandalismu dochází již od února 2014. Podle AFP, extremističtí židovští osadníci se v rámci kampaně „To nám draze zaplatíte“ dopustili mnoha agresivních útoků na křesťanské kláštery, kostely a hřbitovy, stejně jako na mešity, Palestince, Araby, žijící v Izraeli a dokonce příslušníky izraelské armády v reakci na vládní prohlášení, že tímto jednáním škodí svým vlastním zájmům.

DICI

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Cesta k nebi: život z víry, život v Kristu.

A) »Jestliže jste s Kristem povstali, věcí nebeských vyhledávejte, nelněte k zemi…« Tak znělo kázání sv. Pavla na Bílou sobotu; jeho slova opakuje církev denně po celou dobu velikonoční v kněžských hodinkách. Naše duchovní vzkříšení a duchovní obnova jest předmětem liturgie po celý ten čas. Minulou neděli připojila úvahu o našem tělesném vzkříšení a o nebi, kde po svém slavném zmrtvýchvstání budou s Kristem jeho věrní věcně kralovat, a dnes se opět vrací k našemu duchovnímu životu vKristu a z Krista. Poutníky nás nazval před týdnem kníže apoštolů. Jsme ve světě, ale ne ze světa; žijeme na světě, ale nejsme synové světa; jsme Kristovi, a musíme jimi zůstat. »Velikonočními tajemstvími a svátostmi (křtem, sv. zpovědí) jsi byl vzkříšen k nadpřirozenému životu milosti (1 Pt 1, 13-25; 2, 1-16); teď ti musí jít o to, abys v novosti života kráčel, a nový život v sobě udržel.«

B) Dejme si nyní tři otázky. 1. V čem záleží tento nový vyšší život milosti? Odpověď na to nám již byla dána. Život milosti záleží v tom, že jsme oblékli Krista, byli jsme vklíněni v Krista jako ratolest ve vinný kmen; žije z něho a skrze něho, žije jeho životem. Vyhledej si v geologické příručce odstavec »thermy«. Dočteš se, že v zemských vrstvách jest voda tím teplejší, čím větší hloubka, čím blíže žhavému zemskému středu. Pramen v La Grenelle vyvěrá z hloubky 547 m, má teplotu 28°C; u Berlína tak zvaný Sperenger Bohrloch z hloubky 1270 m, teplota 48°C; u Schladebachu z hloubky 1716 m, teplota 56°C. To však jsou celkem mírné teploty. Karlovarské prameny mají teplotu 74°, Aguas Callientes ve Venezuele 97°. Ve vřídlech karvovarských jsou ve vodě obsaženy látky, které v okolí marně hledáš, známka, že nejsou voda infiltrovaná, že přímo z prohlubní vytryskují na povrch tak zvané juvenilní vody. Voda minerální, shora do země prosáklá a tam obohacená rozpuštěnými látkami, vrací se na povrch, bohatší sice, ale přitom chladná, studená…

Chápeš toto přirovnání? Duše blízká Srdci Páně, hořícímu ohnisku lásky… Z něho čerpá, čerpat může a má žár lásky a nového života, a sama sálat a vyzařovat tento životní žár; ne si dát světem vštípit, od svého okolí se naučit jakési slušnosti a čestnosti ve společenském životě a jednání, tak chladné, bezživotní… Přijali jsme ducha Kristova, jeho duchem a podle jeho ducha a zásad i žijeme, a ty jsou docela opačné než zásady a duch světa; jsou s nimi tak neslučitelné jako oheň s vodou. O zásadách mluvím, ne o zevnějších formách chování. Celý svět se začal obnovovat po zmrtvýchvstání (přesně po nanebevstoupení) Páně, jako veškerá příroda se obnovuje přicházejícím právě jarem. Apoštolé se rozcházejí do Judska, Samařska, pohanských zemí a volají k novému životu všechny bez rozdílu, židy, Samaritány, pohany, dobré i zlé, spravedlivé (Kornelia) i hříšné (Šavla, pronásledovatele církve); ba i někteří kněží, kteří pomáhali Ježíše utratit, a někteří farizeové, dřívější zapřísáhlí nepřátelé Kristovi, se poddali jeho milosti (Sk 15, 5) na důkaz, že nikdo není vyloučen z účastí na milostech mesiášského království. Zvláště na Šavlovi ukázal Pán, že nás volá a volí bez jakékoli naší zásluhy; tento apoštol však osvědčuje; »Milostí Boží jsem, co jsem, a jeho milost nebyla ve mně marná.« (1 Kor 15, 10) To nás přivádí k druhé otázce.

2. Jak v sobě nový život udržet? Ponechán sám sobě, vyprchá jak teplo, nepřikládám-li na oheň materiál, jako tělesná síla, nechám-li tělo o hladu, jako vůně z otevřené nádoby. Aby milost Boží v nás nebyla nadarmo, o to se musíme ze všech sil přičinit; jako apoštol právě uvedený byl od Pána nazván nádobou vyvolenou, a přece pečoval co nejvíce, aby svědomitou a vytrvalou prací v sobě udržel, co milost Boží v něm vykonala. Nabytý život duše v sobě udržujeme nebeským pokrmem, o čemž bude řeč na Boží tělo, a modlitbou, o čemž v prosebné dny příštího týdne. Obojím si uchováváme ducha synovství, kterého nám Duch svatý vlil, obojím si zjednáváme osvícení, sílu a milost Ducha sv… Dnes v evangeliu první zmínka o něm!

Jak nový život osvědčovat? O tom mluví dnešní liturgie. Před týdnem nás připravoval Pán na svůj odchod, dnes nás připravuje na příchod Utěšitele. Minulá neděle byla přípravou na Nanebevstoupení, dnešní jest přípravou na uvítání božského Osvětitele, který bude v díle Spasitelově pokračovat. Pán mluví v evangeliu o jeho působení ve světě, v církvi a v duši. Naše duše byla velikonoční sv. zpovědí (křtem) přesazena jako květinka do zahrady Boží, a teď jest na nás, aby neuschla, aby nebeský sadař, Duch sv., mohl v ní rozvinout své působení. V kněžských hodinkách se ujímá slova sv. apoštol Jakub, kazatel živé víry a dobrých skutků, a učí nás, co dělat, abychom v sobě udrželi přijatý život milosti a tak si zajistili své věčné vyvolení. Živou vírou a skutky zároveň projevujeme a osvědčujeme, že naše duše jest živa. Pohleď do zahrady, teď, když vše pučí! Objeví-li sadař strom, který se nezazelenal, ví, že jest mrtev, a vytne jej. Do ohně s ním! Od stromu očekává plod, a když jest neschopen plody vydat, k čemu zabírá půdu? Neřekl totéž Pán v podobenství o neúrodném fíku? Listí, květy, plody jsou jedinou neklamnou známkou, že strom žije a že životní síla v něm proudí. Totéž platí i o životě milosti. Julie, dcera luterského profesora Meinecke, se stala proti vůli otcově katoličkou; když pak pozoroval, jak ji katolická víra den ze dne zušlechťuje, žehnal okamžiku, kdy jí dal svolení. Julie však osvědčovala v jednom listě Albánu Stolzovi, svému duchovnímu vůdci, že ji to stálo práci — nešlo to automaticky samo sebou!

C) Slyšme slova sv. Jakuba! »Buďtež činitelé slova, ne posluchači toliko, klamajíce sami sebe. (1, 22) Co platno, praví-li kdo, že má víru, nemá-li skutků? Zdaž taková víra ho může spasit? Ty věříš, že jeden jest Bůh. Docela v pořádku. I démoni věří — a chvějí se! Což nenahlížíš, bláznivý člověče, že víra bez skutků jest mrtvá? Vidíte tudíž, že člověk jest ospravedlněn ze skutků, a ne z pouhé víry. Neb jako tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá.« (2, 14 nn) Nic jasnějšího nad tato slova! Božský Učitel mluvil podobně. »Ne ten, kdo mne nazývá Pánem, kdo ve mne pouze věří, ale kdo plní vůlí mého nebeského Otce, vejde do království nebeského. V ten den (v den soudu) řeknou mi mnozí: „Pane, zdaž jsme ve jménu tvém zázraky nekonali?” Já však jim odpovím: „Neznám vás, odejděte ode mne, pachatelé nepravosti!”« Při líčení posledního soudu slyšíme z jeho úst, že zavrhne ty, kteří nekonali skutků lásky, ne pouze ty, kdož v něho neuvěřili; bohatec v podobenství propadl věčným mukám ne pro nevěru, nýbrž že neměl milosrdenství s žebrákem, který denně sedával u vrat jeho paláce.

Kolikrát nazval Pán farizeje pokrytci, protože slovy v Hospodina věřili, životem ho zapírali. »Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jeho daleko jest ode mne.« (Mar 7, 6) Otec se za nezdárného syna stydí a nepřeje si, aby se k němu hlásil; a nebeský Otec s tím má být srozuměn, když se k němu hlásí lidé, kterými pohrdá i neznaboh? Rozvedení, klevetiví, nečistí? Král Alexander nechtěl, aby jeho jméno měl vojín nectný, a Kristus Pán má souhlasit s tím, když jeho jménem, jménem křesťana, se nazývá oddaný nepravostem? Stát propustí ze služeb člověka odsouzeného pro nějaký přestupek, armáda netrpí důstojníka, jehož chování není důstojnické, protože jest svému stavu k hanbě, ba i hospodský vyhodí člověka, jehož jednání přesahuje meze, a Kristus Pán má ve své církvi trpět lidi, kvůli nimž jest jeho jméno u pohanů (nevěřících) v pohrdání? (Ř 2, 24) »Kdo praví, že v Boha věří, a při tom jeho přikázání nezachovává, jest lhář.« (Jn 2, 4) »Ty osvědčuješ svou víru slovem, já ti ji ukáži skutky!« (Jk 1, 22-27; 2, 8-26)

Jak se nám líbí žívá víra, souhlas života s vírou, když ji pozorujeme na jiných! Jaký máme odpor k lidem, jejíchž víra jest mrtvá! I světák se horší na kněze, který učí a nečíní. Jen tehdy jest nám žívá víra bližního solí v očích, když jest výčitkou našich nepravostí (Md 2, 10-20), anebo když se s ní střetne náš prospěch. Spravedlnost… Není krásná? Nelíbí se nám? Nevzbuzuje v nás úctu a vřelé sympatie? Jenom když nejsme v právu, nenávidíme ji a milujeme nespravedlnost, ne že jest krásná a ctnostná, nýbrž že jest nám právě výhodná. Jak rádi by mnozí zářili v jasu živé víry a ctnostmi se stkvěli, kdyby to nestálo práci! Mrtvá víra? Jen proto, že se snese s neřestí, vášní a pohodlným životem, popřávají jí u sebe domovského práva polovičatí, kteří nemají síly, aby podle víry žili, ani otrlosti, aby ji docela odhodili. Ale od mrtvé víry nebývá k odpadu daleko. Odpadlí kněží za Luthera i u nás po r. 1918 jsou nejvýmluvnějším dokladem. Napřed jim byla víra neúrodným stromem, který jim v zahradě prozatím nepřekážel; jakmile se jim však stala přítěží, odhodili toto neužitečné břímě — ten, aby dostal lepší místo, onen, aby mohl bezuzdně hovět náruživosti.

D) Víra není teoretická mrtvá pravda, jako na př. násobilka, kterou může odříkávat a děti dokonale učit i zločinec. Víra nám ukazuje cíl, pro který jsme stvořeni, poučuje nás o cestě, která k němu vede, skýtá nám prostředky, abychom po ní jít mohli, a naší povinností jest snažit se, chopit se podávaných prostředků, abychom cíle došli. Nauka sama, pouhé slovo víry, nám nedopomůže, abychom cíle dosáhli! Víra nás zušlechťuje a vede nás k dokonalosti, ale bez našeho spolupůsobení nedokáže nic. Víra není mrtvý kapitál, zakopaná hřivna, pěkný šperk; s ní musíme těžit a hledět, abychom co nejvíce pro nebe vytěžili, Jeden akademik čte Goethova Fausta. Přijde k rozmluvě mezi Markétkou a jím, »Vážíš si svatých svátostí?« — »Vážím si jích!« — »Ale aniž bys o ně stál!« Tu se čtoucí zarazil…, byltě právě takový! (Hoffnung 190.) Poznal jako pozdější ecuadorský president Garcia Moreno, že nestačí víry si vážit, víru hájit a pro ni snad i bojovat, že nutno především podle ní žít! Jenže již křižáci ukázali, že jest snazší pro víru se bít než se jí řídit. Víra jest světlo, které cestu k nebi ukazuje; když tou cestou nejdeme, co nám světlo platné? I pohané byli přesvědčeni, že blaženosti za hrobem dojdou jen ti, kteří řádně žili; pouze některé staré sekty, pokažené židovstvo a protestanté učili, že k spasení netřeba dobrých skutků. Kdyby vyznavači Lutherovi domyslili, poznali by; »Podle jeho učení může člověk krást, smilnit, loupit, vraždit, je-li však věřící protestant, přijde jistě do nebe, a to přímo, poněvadž podle něho očistec není!« Kdo by nenahlédl, že takové náboženství by přivodilo naprostý rozvrat všeho společenského řádu, kdyby je každý životem prováděl!

E) Stačí-li k spasení víra bez skutků, proč sestoupil Syn Boží s nebe? Proč vzal na sebe kříž? Adam přece víru neztratil! K čemu ustanovil sv. svátosti, když dostačí víra sama? K čemu nám dáno deset přikázání, když dostačí jediné: »V jednoho Boha věřiti budeš!« Vlastně bych měl říci: »V Luthera věřiti budeš!« Proč ztrestal někdy Hospodin tak přísně provinilce ve Starém Zákoně? Ofni, Finees, Onan, Achan, Saul, ti všichni věřili! Proč praví sv. Jan ve Zjevení, že do jezera síry a ohně budou uvrženi pachatelé nepravostí?

Nevěřící Lavater praví: »Jediná rozumná cesta k popření křesťanství jest ukázat ze zkušenosti, že ti, kteří se evangeliem řídili, přišli na cesty pochybené.« Tedy že ti, kdož v Krista věřili a jeho naukou se řídili, se stali špatnými. Nenašli ovšem a nikdy nenajdou člověka, který se zkazil proto, že se slovem Páně řídil, ať žebrák, ať král, ať věřící laik jako italský Ezzelin, ať odpadlý kněz jako Luther, špatnými se stali jen tehdy, když se podle evangelia neřídili nebo jím se řídit přestali. My však z toho vidíme, že jest naší povinností, abychom životem byli Pánu ke cti a ne k hanbě. Ukázat všem, že každý, kdo se řídí vírou Kristovou, stojí mravně vysoko nad zchátralým nevěřícím světem! Že víra jest zdroj požehnáni a vede ke ctnosti! Staří křesťané obraceli k víře pohany skutky lásky a milosrdenství, nikoli pěknýmí slovy, a hrabě Stolberg osvědčoval, že ho do pravé církve přivedl příklad vestfálských katolíků. Tertullián sděluje, že pohané poznali hravě, stal-li se kdo z nich vyznavačem Kristovým…, podle toho, že změnil nadobro život! Po odpadu Anglie k protestantství poznal každý podle téže známky katolíka, a ušlechtilejší protestanté, kteří nebyli udavači, říkávali věřícímu, když nejednal správně: »To se na katolíka nesluší!« Jak nás mnohdy zahanbují po této stránce obrácení divoši! Ti, kteří do nedávna se klaněli modlám a požírali druh druha, po přijetí křtu žijí jako světci; pro jedinou mši sv. nebo sv. příjímání váží cestu dalekou, přes rokle a dravé řeky, prodírajíce se pralesem, kde jsou ohrožováni hady a dravci. Při visitaci misijních stanic na Fidžijském souostroví nemohl biskup ani věřit, že mužové, kteří na kolenou přijímali biskupské požehnání, kteří s úctou jako děti se blížili ke stolu Páně a na šíji měli zavěšenou medaili Neposkvrněné Panny, byli před nedávnem obávaní lidožrouti, dravější než tygrové v džunglích. Ted jejich oči, sálající kdysi krvežíznivostí, tak mile a upřímně hleděly, a jejich jedinou láskou byl Ježíš a Maria! Takovou změnu v nich provedla víra — žívá víra!

F) Křesťan má jít vlastně ještě výš; nejen žít podle víry, nýbrž z víry. Co to znamená? Víra má oživovat a pronikat všecko naše smýšlení a řídit každý náš krok. Každou událost máme posuzovat s hlediska věčnosti; každá věc má mít v naších očích tolik ceny a tak velký význam, jak dalece prospívá víře, cti a slávě Boží a naší spáse; každé osoby si máme vážit tak vysoce, jak blízká jest Kristu a víře. Volíme-li stav my, volí-li stav naše dítě, má rozhodovat jedině víra, nikoli ohledy časné, majetek a postavení. Ne se tázat, jak jest ženich bohatý, nýbrž je-li věřící on i rodina, ze které pochází. Ne se ptát, má-li statek, nýbrž, jak pochodí duše. U pravého křesťana má víra ve všem první a poslední slovo, rozhodující slovo, má být pohnutkou všeho našeho jednání a každého činu! To jest jistě vysoká ctnost. Posuzovat všecko s hlediska věčnosti, nadpřirozeně vše pojímat… (Str. 23 n.) Kdo si toto nadpřirozené nazírání osvojí, ten nezapomene na velikost svého povolání, povolání křesťana, ten na cestě dokonalosti kráčí rychle vpřed a spěje přímo k nebi, pro které je stvořen.

O nejsv. Panně svědčí evangelista (Lk 2, 19), že její vnitřní život žil tím a z toho, co podivuhodného zažila v Nazaretě, Betlemě, Jerusalemě. Nežádala, aby Bůh její víru neustále oživoval nebo dokonce podporoval zázraky; dostačilo jí plně to, co jí bylo od Pána zjeveno skrze anděla, pastýře, Simeona, krále z východu. Proč nedostačí nám k životu z víry to, co jsme prožili — byť jen jednou — v ignaciánských exerciciích? Pravdy katechismu, oduševněné v exerciční samotě netušenou životností? I zde nám může být Neposkvrněná Panna vzorem, a její příklad dopomoci k vzletu k výšinám a k naprosté »metamorfose«, proměně a obnově života!

G) Hledáme-li ztělesněný živoucí vzor života z víry, čtěme životopisy světců a velkých věncích mužů. Z každého jejich slova, z každého skutku dýše duch Kristův; jak mile působí na duši, když jest ovanuta tímto dechem žhoucí živé víry! Jen na tom záleží, aby životopisy byly skutečně portrétem, podobiznou vnitřního života, nikoli suchou snůškou dat, jako nějaká policejní zpráva. Mají-li na mysl i srdce člověka vliv a půvab povídky, které nejsou nic jiného leč smyšlené životopisy, a dramata, která jsou zcela nebo zpola smyšlené tklivé událostí lidského života, oč více by nás měly vábit skutečné životopisy lidí, podobných nám, lidí, kteří žili na téže zemi jako my, zakoušeli radosti a bolesti, prodělávali zkoušky a nesli kříže jako my? Proč se obírat životopisy smyšlenými a prolévat slzy soucitu nebo nadšení při čtení událostí zbájených, a tak málo zájmu věnovat skutečnosti, ze které k nám mluví mnohdy zkušenost dlouhých desítiletí?

Vezmi do rukou životopisy svatých anebo velkých věřících mužů a žen… Do jaké společnosti rázem vstupuješ! Kdo tě obklopuje! S jakými velikány se tu setkáváš a stýkáš! Jaký vliv na tě může mít jediný takový ideál svatosti nebo svědomitosti! Gfrörer se stal katolíkem, když studoval život papeže Řehoře VII., Hurter, když se obíral Innocencem III.; oba měli zprvu úmysl vylíčit světu ničemnost středověkých nositelů tiary, a jak vznešené postavy při bedlivém studiu vystoupily ze starých archivů před jejích očima! Takoví hrdinové povolání jako jmenovaní papežové nebo jako Tomáš Morus a Tomáš Becket, oba mučedníci, jako Windthorst nebo Garcia Moreno, první politik, druhý státník, nás učí svědomitosti a věrnosti v plnění stavovských povinností. Hrdinové blíženské lásky, jako byl Vincenc Paulánský, Jan Bosko, František Xaverský nebo Petr Klaver, nás strhnou k ušlechtilým činům. Svatí kajícníci a kajícnice, jako byl Augustin, Marie Egyptská nebo Markéta Kortonská, vyvedou ze tmy k světlu a povznesou z močálu nepravosti k nejvyšším sférám svatosti a čistoty i hluboce kleslé, kteří pozbyli důvěry v sebe i v Boha, ukazujíce jim na sobě, co zmůže pevná vůle člověka, podporovaná milostí Boží. Zde nečteš zásady svěřené papíru mrtvou literou, zde vidíš živé činy! Duše čisté jako Anežka, Terezička neb Alois povznášejí naši duchovní úroveň; chudobky, jako byla pastýřka sirotek Germána nebo služebná Notburga, Zita a jiné, povzbuzují a povznášejí nás úvahou, že sebenižší stav nebo povolání nezamezuje nikterak vzestup k výšinám svatosti a ctnosti, stejně jako mu není překážkou dětský věk, jak nás učí chudičká 12letá Růžena z Viterbu neb zámožný 12letý Vít deFontgalland.

H) Život bez víry, život s mrtvou vírou, život podle víry, život z víry: Jan Lucemburský a jeho vnuci Zikmund, Jošt, Prokop… Tu a tam něco učinili, tu a tam přistoupili ke stolu Páně, nedělní mši svatou nevynechali snad nikdy, ale řekne kdo, že podle víry žili? Jan marnotratník, jenž nelidsky vydíral na poddaných peníze, Jošt lakomec, chtivý peněz a zemí, Prokop násilník, poloviční lupič, Zikmund oddaný smilstvu, všichni nesvorní a nesnášenliví, bojujíce druh proti druhu. Přemysl II. a Václav II., oba hluboce zbožní, lze říci, že podle víry žili, odezíráme-li od některých pochybení. Podle víry… Zachovávali celkem Boží přikázání. O kom můžeme říci, že žil z víry? Jedině o synu jmenovaného Jana, otci Zikmundově a strýci Joštově i Prokopově. Karel IV… Studujme jeho život a jeho dílo! Cokoli podnikal, vše bylo neseno duchem živé víry, z každého jeho činu, ať velkého, ať nepatrného, nás ovane duch víry, jenž v pravém smyslu pronikal vše, co konal a mluvil. Karel z víry žil, s nadpřirozeného hlediska víry vše pojímal, jí se dal při všem řídit a vést; proto spočívalo tolik požehnání na každém jeho podniku, proto byla požehnáním celá jeho vláda národu i zemi jemu od Boha svěřené. Že tento duch nikterak nečiní slabým a zženštilým, jest nejlepším dokladem on sám, energický, v boji statečný, v míru pevný a rozhodný, vždy mužný, neznaje lidských ohledů, když šlo o spravedlnost a právo, jehož se od něho dostalo i nejubožejšímu a nejopovrženějšímu. Bůh řídil všecky jeho kroky, od cesty jeho přikázání a poznané vůle se neodchýlil ani o vlas, cizí ženy se nikdy ani nedotkl — který z jeho předchůdců, současníků a nástupců mu byl v tom směru roven? Přemysl II., Václavové (I., II., IV.), Zikmund… Život Otce vlasti byl ztělesněný křesťanský zákon, z něho bychom mohli jako z katechismu studovat, co se sluší činit a co se nesluší, co Bůh káže a co zapovídá, co jest nepravost a co je ctnost.

Dávno zesnulí oživují mezi námi, jejich dílo trvá, jejich živoucí příklad máme na očích, a ten daleko mocněji než zanikající slovo povzbuzuje k následování, vybízí k činu, vlévá odvahu, posiluje naději a důvěru, rozněcuje touhu a snahu, ukazuje, co lze pomocí milosti Boží křehkému člověku ze svého života učinit…, mistrovské dílo ctností! V suchopáru všedního života nás osvěžují příklady těch, kteří svou povinnost konali po celý život duchem vznešeným. Jejich zkoušky jsou nám útěchou, jejich boje jsou naší silou, a my, osvojujíce si jejich myšlenky, slova i jednání, stáváme se s nimi takřka spřízněni a na nejlepší cestě k tomu, abychom rozmnožili armádu Kristovu o jednoho nadšeného bojovníka, dopomáhajícího ze všech sil k vítězství svatého kříže.

Čtení: 1 Soluň. 4 a 5; — 2 Soluň. 1, 5 — 3, 6.

Petr Orseolo, jako 20letý jinoch, byl admirálem benátského loďstva a vyčistil r. 948 Adriatické moře od pirátů, načež po zavraždění nehodného Petra Candiano byl zvolen za dóžete, za hlavu mocného obchodního města na lagunách r. 976. Obnovil řád v republice, z vlastních prostředků zřídil mnohé charitativní dílo, sám obstaral přestavbu katedrály, postavil hospic pro poutníky, obnovil dóžecí palác, uzavřel se sousedními státy výhodné mírové smlouvy. Po dvou letech vlády, vida pořádek uvnitř a klid zevně, opustil v noci na 1. září 978 město, kde požíval nejvyšších poct, odebral se až do Pyrenejí, a tam zaklepal na dveře benediktinského kláštera ve Sv. Michalu. Neznámý cizinec byl přijat, a trávil zbytek života (zemřel r. 987) ve skutcích kajícnosti a blíženské lásky — svatý Petr Orseolo!

Universitní profesor Contardo Ferrini, laik, výtečný znalec římského i středověkého práva, jenž se vyznamenal mnoha odbornými právnickými spisy — blahoslavený! Nunzio Sulprizio, sirotek, od surového strýce vyučený kovářství a zle od něho týraný, nadto sklíčený kostižerem; tento řemeslnický učeň, zasypaný utrpením vnitřním i vnějším, stravoval se žhoucí láskou k Bohu, a zemřel v 19. roce věku v máji 1836 — ctihodný! Jeho tělo v oratoriu mládeže Panny Marie Přímluvkyně v Neapoli.

Tato kytička by se dala zvětšit o nejeden květ, vybraný v zahradách laických světců — těch, kteří dosáhlí svatosti pouhým svědomitým zachováváním zákona Božího, životem z víry…

Mariánská postila, 1946