Radomír Malý

Odpad od katolické víry u duchovních, kteří by měli být našimi pastýři, je stále zřejmější a čím dál větší. Jako by dokonce platilo, že čím vyšší hodnostáři, tím větší odpad. Dokladem je generální sekretář Italské biskupské konference mons. Nunzio Galantino, který napadá odpůrce potratů a dožaduje se diskuse o „právech“ homosexuálů a cizoložníků.

bp

„Já se neztotožňuji s výrazem tváří těch osob, které odříkávají růženec před potratovými klinikami, ale s těmi mladými lidmi, kteří takovou formu protestu odmítají a angažují se ve prospěch změny života, práva na zdraví a práva na práci,“ řekl doslova. Sekretář italského episkopátu také dodal, že prý se nelze přehnaně koncentrovat na problematice potratů. Chce, aby se italská církev otevřeně a bez tabu věnovala diskusi o zrušení celibátu, homosexualismu a podávání sv. přijímání rozvedeným žijícím v nových svazcích.

Prezident Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí) John Smeaton napsal biskupovi rozhořčený dopis, v němž mj. říká: „Kdyby zákon dovolil beztrestně zabíjet katolické kněze nebo židy, také byste se vyjádřil, že se máme koncentrovat na jiné problémy a nikoli demaskovat toto zlo?“

Velmi silný je též dopis, který biskupovi Galantinovi poslala jedna Rumunka, jež se po třech potratech obrátila a nyní se modlí před potratovými klinikami. Otevřeně mu sdělila, že i když je médii oslavován, tak s evangeliem a katolickou vírou již má velmi málo společného:

„Excelence, nemám krásnou tvář herečky, ale normální jako většina jiných žen, ale myslím, že je nezdvořilé nazvat ji ‚tváří bez výrazu‘. Jako muž nejste schopen pochopit, co pro ženu znamená třikrát zlikvidovat dítě, které nosila pod srdce, jak jsem právě já učinila. Milostí víry jsem však poznala ukrutnost tohoto činu, což mne přivedlo k aktivitě ve hnutí pro life. Proto se nacházím mezi osobami, jež se modlí před místy, v nichž probíhá tento – jak říká Církev – ‚ohavný zločin‘. Jestliže jsem se rozhodla modlit se právě tam růženec, tak jenom proto, abych vyprosila těmto ženám, trpícím neustálými výčitkami svědomí, obrácení a odpuštění.“

Stačí jen dodat, že tato prostá žena podstatně lépe chápe, co to je křesťanství, než generální sekretář Italské biskupské konference, který místo modlitby, hlásání autentické zjevené pravdy a aktivní obrany pronásledovaných, zejména vražděných nenarozených dětí, vyzývá k nekonečným diskusím se zjevným záměrem: dosáhnout změny odvěkých pravd, hlásaných Církví od prvopočátku. Dnes máme stále častěji tu „čest“ narazit v oficiálních církevních strukturách na vlky v beránčím rouše a nikoli na pastýře a je nutno to věřícím stále intenzivněji připomínat.

Podle Fronda 15. 5. 2014.

Evžen Kindler

Dosud jsme pro jednoduchost psali o imperativu, ale on to byl jen jeden z imperativů, totiž druhé osoby singuláru (jednotného čísla). V češtině máme ještě další dva, a to pro první a druhou osobu plurálu (množného čísla). Latina imperativ první osoby nemá (ten se nahrazuje konjunktivem, tj. přacím způsobem – k němu se dostaneme v 29. lekci), ale imperativ druhé osoby plurálu má. Zhruba [1] řečeno, utvoří se z imperativu singuláru velmi podobně jako v češtině (dělej-dělejte, piš-pište, pros-proste, kupuj-kupujte,…): přidáním slabiky –te [2].

Známe to z litanií ke všem svatým: odpovídá se ora pro nobis, ale když se invokace týká více osob, odpovídá se oráte pro nobis (proste na nás). Ano, čárkou jsme zde správně naznačili délku spojenou s přízvukem; ale všimněme si ještě něčeho: jde ve skutečnosti o identickou polohu té čárky jako u infinitivu, jen –r– se změnilo na –t–.

I při mešní liturgii slyšíme něco podobného, totiž Oráte fratres (Modlete se, bratři). S deseti totožnými imperativy se lze setkat v závěru obřadů na Bílou sobotu, konkrétně během zkrácených laud, a to v žalmu 150: každá polovina z jeho pěti veršů začíná slovem laudáte (chvalte) [3].

Stojí za to zde připomenout, že podstatné jméno roráty vzniklo z věty Roráte caeli desuper, která pochází od proroka Isaiáše a tvoří začátek introitu pro 4. adventní neděli. Roráte je také imperativ plurálu odvozený od slovesa roráre, které je dalším příkladem pro a-časování a znamená seslat rosu, rosit nebo i zavlažovat. Uvedená věta tedy v češtině doslova znamená Sešlete rosu, nebesa, shora.

Na osmou neděli po sv. Duchu začíná Communio slovy Gustáte et vidéte, což se civilizovaně překládá jako okuste a vizte. Gustáte (ochutnat, jíst, okoušet,…, infinitiv gustáre) podléhá a-časování. Vidéte je příklad na e-časování (vidére je vidět). Jiný příklad na e-časování je v pašijích podle sv. Matouše čtených na Květnou neděli: při příchodu do Getsemanské zahrady říká Ježíš apoštolům Sedéte hic (seďte zde, infinitiv je sedére). A ke třem apoštolům, kteří šli s ním dále, řekl sustinéte (vydržte, rovněž e-časování, infinitiv sustinére) et vigiláte (bděte – a-časování, infinitiv vigiláre). A když už je před zatčením, říká Ježíš spícím apoštolům dormíte (spěte, i-časování, infinitiv dormíre). A vícekrát se v liturgických i biblických textech vyskytuje exsultáte (překládané do češtiny jako plesejte [4]), např. v žalmovém verši Introitu pro první neděli po velikonocích Exultáte Deo, adjutori nostro…

Na Velký pátek odhaluje celebrant svatý Kříž a lid mu odpovídá Veníte, adorémus (Pojďte, klanějme se). Adorémus si vysvětlíme až ve 29. lekci, nyní nás zajímá veníte, což – jak každý uhádne – je plurál od veni, tedy přijďte, pojďte [5]. Veníte, adorémus se vyskytuje také v refrénu populárního vánočního zpěvu Adeste fideles [6].

Takže už známe tvary a-časování (laudáte, oráte, gustáte, vigiláte), e-časování (vidéte, sedéte, sustinéte) a i-časování (dormíte, veníte). A teď se podívejme na ei-časování:

Ve výše zmíněných Matoušových pašijích, když už přichází Jidáš, vyzývá Ježíš apoštoly surgite (vstaňte). Singulár imperativu surge známe už z 25. lekce a infinitiv surgere také; takže pozor!!! – setkáváme se zde po prvé s tím, že dochází k výše předpověděné záměně „zakřiknutého“ –e–na –i– (i v koncovce –ite není dlouhé, takže nevyslovujte surdžíte ale surdžite s přízvukem (ale ne prodloužením!) na slabice před koncovkou, v našem případě tedy na sur– (tento pokyn dodržujte v dalším i u ostatních sloves podléhajících ei-časování!)

Podobně proti infinitivu dicere stojí imperativ dicite. Jinými slovy, u těch sloves se zkráceným imperativem singuláru (jednotného čísla) – dic, fac – nepřidáváme mechanicky ono pouhé –te (žádné dicte či facte) ale i tu v singuláru „zamlčenou“ samohlásku, zde navíc změněnou ze „zakřiknutého“ –e na krátké –i. Doporučujeme tedy v jakémkoliv případě ei-časování nevázat se na imperativ singuláru ale raději přímo vycházet z infinitivu a nahradit koncovku –ere na –ite (obojí krátké a bez přízvuku!).

K dicite lze poznamenat, že o druhé neděli po Zjevení Páně se v introitu zpívá začátek žalmu 65 Jubiláte Deo, omnis terra, psalmum dicite nomini ejus, dáte gloriam laudi ejus (Plesejte Bohu, všechna země, píseň říkejte jménu jeho, dejte slávu chvále jeho). Jubiláte a dáte jsou příklady na a-časování.

Jubiláte a tři příklady ei-časování nabízejí verše žalmů 34 a 46 (podle Vulgáty) doporučované k antifonám Pueri Hebraeorum zpívaným na Květnou neděli při rozdělování svěcených ratolestí: plaudite (tleskejte), attollite (vyzvedněte, zvyšte, odvozeno od tollite, s čímž bychom si už měli umět poradit [7]) a psallite (původně zpívejte s doprovodem nástroje, v církevní latině zpívejte, zejména žalmy).

Několik imperativů plurálu obsahuje epištola čtená o Popeleční středě; na jejím začátku prorok Joel interpretuje pokyny samotného Boha, v nichž je imperativ scindite (roztrhněte, infinitiv scindere, ei-časování), a o kus dál sám prorok vybízí lid s použitím slovesa canite (trubte, infinitiv canere) podléhajícímu ei-časování a sloves podléhajících a-časování sanctificáte (po prvé ve smyslu čiňte svatým, v druhém případě svěťte, posvěťte), vocáte (volejte, zde ve smyslu svolávejte), congregáte (shromážděte) a coadunáte (připojte, seskupte).

Avšak při každé mši svaté můžeme zaslechnout nebo si alespoň uvědomit slova, která říká celebrant těsně před konsekračními slovy: accipite et manducáte (přijměte a jezte) k proměnění hostie a accipite et bibite (přijměte a pijte) k proměnění vína. Manducáre podléhá a-časování, bibere podléhá ei-časování a accipere – až na výjimky, o jejichž existenci jsme se už zmínili v minulé lekci – také.

Čtenáři doporučujeme, aby si rozmyslel takové imperativy od sloves, s jejichž infinitivy se setkal v 25. a 26. lekci, zejména s těmi, které podléhají ei-časování (např. tribuite od tribuere, concedite od concedere,…). A ještě doplňujeme imperativ plurálu slovesa esse: je to estóte (s dlouhým a též přízvučným –o–). Ti, kdo byli nebo budou přítomni na kompletáři, si snad všimli nebo všimnou, že krátké čtení (Lectio brevis, z prvního listu sv. Petra), které přichází brzy po začátku obřadu, začíná slovy Fratres, sobrii estóte (Bratři, střízlivi buďte). S týmž imperativem se však můžeme setkat v epištolách; tak např. v té pro neděli v oktávu Nanebevstoupení Páně nás sv. Pavel nabádá hned na začátku slovy Estóte prudentes, tj. buďte moudří (ve smyslu opatrní), a nedlouho před tím v epištole pro 5. neděli po velikonocích nás nabádá sv. Jakub slovy Estóte factores verbi, tj. buďte činiteli (resp. vykonávateli) slova. Jiný příklad je ke konci epištoly čtené 8. prosince: estóte sapientes, tj. buďte moudří.


[1] To slovo „zhruba“ je důležité; ono totiž ani v češtině nestačí vždy pouhé přidání přípony –te: viz např. začni-začněte; a podobný jev je i v latině, konkrétně – jak brzy poznáme – u ei-časování, a tam systematicky pro všechna slovesa.

[2] Vlastně jsme se s latinským imperativem plurálu krátce setkali už v předcházející lekci, a to s nolíte, ale už víme, že jde o nepravidelné sloveso.

[3] Ovšem i jiné žalmy obsahují slovo laudáte nebo jím dokonce začínají (112, 116, 146, 148 – číslováno podle Vulgáty).

[4] Latina má více slov podobného významu, jako jubiláre, gaudére a další a čeština s nimi má někdy problémy, takže si překladatelé vypomáhají, jak to jde, často i archaickými výrazy; je na příklad pravda, že plesejte, i když je odvozeno od slova ples, nemá obecně s tancováním nic společného a ani v latinském vzoru nic takového není. Naopak exsultáre (někdy psané i jako exultáre) znamenalo např. i vyskakovat do výšky.

[5] Slovem venite je často překládáno do latiny řecké slovo deute, které bylo chápáno spíše jako naše nesklonná slova nuže, vzhůru, tak do toho,…a podobně lze interpretovat veníte v příslušném kontextu, např. v matutinu (nočních hodinkách) se vyskytuje brzy na začátku jednak v žalmu 94 – Veníte exsultémus Domino (Nuže jásejme Pánu) – odkud přechází i do odpovědí Venite, adorémus za jeho verši a do antifony, která tento žalm obklopuje.

[6] Adeste je sice také imperativ plurálu (rozkazovací způsob množného čísla), avšak od velmi nepravidelného slovesa, tak si s ním nyní nebudeme komplikovat život.

[7] Jen tak pro zajímavost: tentýž úryvek žalmu 23 je i v Offertoriu na svatvečer Narozené Páně a tam je místo atollite přímo slovo tollite; tollere znamená totiž nejen vzít, nést, odnést, snímat apod. něco (např. lůžko, hříchy), jak známe z předchozích příkladů, ale i zvýšit; jednotící faktor těchto významů lze vyjádřit opisem „cosi změnit směrem do výšky nebo ve výšce“.

(Křížová neboli prosebná.)

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Modleme se jeden za druhého!

A_Prayer_for_those_at_Sea_by_Frederick_Daniel_Hardy

I.

A) Sv. Jakub, jenž se v liturgii ujal před týdnem slova, jest i tyto dny naším kazatelem. Jakub, apoštol blíženské, účinné lásky a dobrých skutků, a zároveň apoštol modlitby. Modlitba, nezbytný činitel v duchovním životě, jeden z nejdůležitějších a nevyhnutelných prostředků, kterými musíme v sobě udržovat život milosti a žár lásky. Nemodlíš se? Pak obojí z duše vyprchá jako teplo z místnosti, nepřikládá-li se stále materiál na oheň, nebo jako teplo a s ním i život z přírody, není-li stále ozařována sluncem. Nestačí, aby slunko jednou zasvitlo, jednou zemi prohřálo. Ustane-li působnost jeho blahodárných a životodárných paprsků, nastává ztuhlost a smrt. Tak nedostačí ani nám, že jsme jednou ze smrti hříchu k životu milosti povstali, jak nás apoštol na první neděli adventní vyzval. Čeho jest ještě zapotřebí? Abychom vytrvali a o vrácený nadpřirozený život duše nepřišli.

Od první neděle adventní až doposud jsme uvažovali, co pro nás vykonal Bůh; minule jsme začali uvažovat, co máme konat my, a v tom pokračuje dnešní neděle. »Modlete se, abyste byli spaseni; je třeba bez ustání se modlit.« Tak nás povzbuzují dva apoštolé, Jakub, náš dnešní kazatel, a sv. Pavel, náš obvyklý nedělní kazatel. Ale božský Učitel jíž před nimi tolikrát vyzýval své věrné, aby neustávali se modlit. Dnes a příští dny, bezprostředně před svým odchodem ze světa, nám dává skrze církev poslední naučení. Dnešní evangelium, vzaté z řečí Páně, kterou se při poslední večeří s apoštoly loučil, praví: »Jistojistě vám zaručuji: budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dá vám; proste, a obdržíte.« Ještě důrazněji mluví o modlitbě nebeský Mistr i sv. Jakub následující dny při mší sváté, spojené s prosebným průvodem. Evangelium těch dnů jest vzato z kapitoly, v níž učedníci prosí božského Spasitele; »Pane, nauč nás, jak se máme modlit.« Pán vyhovuje jejich žádosti, učí je modlitbě Páně, a pak zdůrazňuje nutnost vytrvalé modlitby: »Proste, a bude vám dáno; tlucte a bude vám otevřeno; hledejte, a naleznete.« Ve znamení modlitby stojí tyto dny. (Lk 11, 1-13) Ten, jenž nám dal život, naučil nás i modlitbě. Kdo se nemodlí, není křesťan; kdo se nedobře modlí, není dobrý křesťan. (Výrok hraběte Stolberga.)

V katechismu má pojednání o modlitbě místo různé. Někdy čteme: »Hlavní prostředky našeho posvěcení jsou svátosti a modlitba.« Jindy se praví: »Hlavní kající skutky jsou modlitba, půst, almužna.« Jak obojí srovnat? Neodporují si oba výroky? Nikoli; i kající skutky napomáhají a jsou nezbytné k našemu posvěcení. Lze tedy říci: Chce-li se věřící udržet v novosti života, o níž velikonoční liturgie stále mluví, jest naprosto nutno, aby pilně užíval prostředků, které mu k tomu Pán dal. K těm patří na prvním místě sv. svátosti, především Eucharistie; jimi posvěcuje duši Bůh, jen když neklade překážek. Na druhém místě přichází v úvahu modlitba, sebezápor (skutky kající) a dobré skutky (skutky lásky), jimiž se posvěcujeme sami, podporováni ovšem pomáhající milostí.« Modlitba je tedy nejdůležitější a po sv. svátostech nejúčinnější prostředek našeho posvěcení, nezbytná, aby se duše udržela ve spojení s Bohem, ve stavu milosti, bez níž nemůže být přijata do nebe.

B) Co jest modlitba? Rozmluva s Bohem. Tedy audience u Krále všech králů! Tedy nikoli břímě, nýbrž pro tvora Čest! Je-li však pro tvora ctí, proč se čítá mezi kající skutky? Protože naše přirozenost hříchem porušená cítí jako trest, má-li se na chvíli soustředit, odtrhnout se od země i těla a upnout pozornost k Bohu, k věcem nadzemským, a celou duší se věnovat rozmluvě s Tvůrcem. Čím více se tato porušenost uplatňuje, tím větším pokáním modlitba jest. Kdo byl nebo jest této porušenosti prost (Kristus Pán, Maria Panna, vyvolení v nebi), tomu jest modlitba pramenem blaha. Čím více v duši plá oheň svaté lásky k Bohu, čím čistší ten plápol, tím radostněji rozmlouvá s předmětem své lásky. Světcům, kteří neustálým sebezáporem tuto porušenost co nejvíce zkrotili, byla modlitba snadná a blažila je, jako každého blaží styk s milovanou osobou. Člověk tělesný, pozemsky smýšlející, toho nechápe, jako opilec nechápe blaho duše, která v májové přírodě se skřivánkem se vznáší k oblakům.

C) Katechismus praví, že modlitba jest k spasení nevyhnutelně nutná. O tom nelze pochybovat. Přesvědčuje nás o tom slovo samého Spasitele, hlásají nám to apoštolé, učí tomu sv. víra. Proč je tomu tak? Za prvé proto, že modlitba nás spojuje s Bohem, jak již řečeno. Co jiného však jest věčný život leč trvalé a nerozlučitelné spojení s ním? Co jiného znamená spasit duši, leč zajistit jí toto věčné spojení? Ale chce-li kdo být s Tvůrcem spojen na věčnosti po smrti, musí toto spojení s nim navázat a udržovat za pozemského života. Bůh nás spojil sám s sebou ve chvíli, kdy nám Duch sv. vlil do duše posvěcující milost (při křtu sv.), a jestliže jsme hříchem toto spojení prerušili, obnovil je ve sv. zpovědi. My pak je udržujeme jednak tím, že a) z duše neustále mýtíme vše, co mu jest na překážku, t. j. nezřízené vášně — sebezáporem, jako vinař musí neustále odřezávat nezdravé (»divoké«) výhonky, chce-li, aby mu réva přinesla hrozny; jednak tím, že b) s Tvůrcem aspoň občas promluvíme a k jeho stolu občas přistoupíme, jako vinař musí révu stále zalévat. Syn dlí s otcem v témže domě, pod jednou střechou, snad i v jedné místnosti, jest s otcem tělesně spojen, a přece mu přitom může být duchem a srdcem docela cizí. Jak to poznám? Jestliže si otce nevšimne, na něho nepromluví, nepozdraví ho, nepoděkuje mu, za nic ho nepoprosí. Bude kdo otci zazlívat, že takového syna nechce ve svém domě trpět? Může kdo zazlívat Tvůrci, že nepřijme k sobě toho, kdo byl k němu tak lhostejný a za celý život na něho nepromluvil?

Druhý důvod, proč jest modlitba nutná, je ten, že nám zjednává sílu proti zlému a uschopňuje k dobrému. V těžkém pokušení, na př. proti víře, nepomůže nic, leč jen prosba k Otci světel. Jaká bláhovost, chce-li se kdo v takové chvíli zbavit pokušitele a odrazit jeho střely studiem, přemýšlením, hloubáním! Totéž platí i o jiných pokušeních; na příklad proti naději (v pochybnostech, zda vytrvám) nebo ctnosti andělské. Modlitba sílí v zármutku a v utrpení, vlévá útěchu ve chvílích, kdy svět jí dát nemůže, vyprošuje milosti pro tělo i pro duši, časné i věčné, pomoc v každé bídě a soužení, a konečně jen modlitbou si můžeme vyprosit milost vytrvání až do konce, milost šťastného skonání. »Velikou zbraní jest modlitba.« (Chrys.) Kdo nemá dost síly k boji, ať se modlí. (Prof. dr. Trampe.)

D) Co právě o modlitbě řečeno, týká se modlitby prosebné. Z katechismu víme, že kromě ní existuje ještě modlitba chvály a díků. [1]) Modlitba chvály jest nejvznešenější; jestiť zaměstnáním andělů a bude jednou i zaměstnáním naším v blažené věčnosti. I modlitba díků vyniká nad prosebnou — jest projevem šlechetného a vděčného srdce, a proto bohužel tak často opomíjená) kdežto k prosbě sepne ruce leckdo, zvláště, doléhá-li na něho nouze…, ta naučí i neznaboha k modlitbě pokleknout. Ale co soudíš o dítěti, které ti nepřijde nikdy poděkovat? Sv. Růžena z Limy skončila každý den zapěním chvalozpěvu Rodičky Boží »Velebí duše má Hospodina,« na poděkování za všechny milosti, které Pán toho dne udělil jí i všemu lidstvu. Nicméně nepodceňujeme nikterak modlitbu prosebnou, naopak, právě k ní nás Pán i apoštol vybízí tyto dny, a nám ve vyhnanství jest nezbytně potřebná. (Ž 126) V bitvě u Trafalgaru (r. 1805) řekl přítel admirála Nelsona Collingwood svému kormidelníku právě v okamžiku, kdy se jeho loď hnala do boje: »Tu chvílí asi jdou naše ženy do kostela.« Prosily a vyprosily ochranu nebes svým mužům a synům, zatím co nevěřící Francie neprosila.

Na Karlštejně to bylo, v květnu r. 1371. Karel IV. těžce onemocněl, a lékaři se již vzdali vší naděje. Jaké neštěstí pro Českou zemi! Václav IV. teprve hošík 10letý… Co čeká naši vlast! Císařovna Alžběta Pomořanská, známá svou neobyčejnou silou (lámala a kroutila železné podkovy), vidouc manžela na pokraji hrobu, vykonala pěšky pouť do Prahy k sv. Vítu, tam u hrobu sv. Zikmunda přinesla v oběť osm zlatých misek těžkých skoro 24 hřiven, modlitbami a kajícími skutky útočila na nebe, a zase se pěšky vrátila na Karlův Týn, aby nemocného manžela ošetřovala. Co se zdálo lékařům nemožným a čeho nedosáhla lidská moc, dosáhla moc důvěryplné modlitby; císař byl mimo nadání brzo zase zdráv, a od národa odvrácena těžká pohroma.

millet

II.

E) »Proste, a bude vám dáno,« slyšíme z úst nebeského Mistra dnes a budeme slyšet i zítra. »Já prosil, a nebylo mi dáno,« namítne nejeden. Na tvou námitku ti odpovídá dnešní kazatel: »Modlíte se, a nedostáváte, protože se špatně modlíte. Chcete hovět svým choutkám!« (Jk 4, 3) Špatně se modlíte… Pán pravil výslovně: »Budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dostane se vám, dá vám.« Ne každá modlitba bude vyslyšena, tak jako ne každá práce jest odměněna, ne každá přednesená báseň neb úloha cenou neb vyznamenáním poctěna, nýbrž jen bezvadně přednesená báseň, správně vypracovaná úloha.

Král má právo ustanovit, že splní jen prosby těch, kteří přinesou doporučení jeho spoluvládce syna. Co znamená prosit ve jménu Kristově? Předstoupit před nebeského Otce jen s takovou prosbou, kterou by mu mohl bez váhání přednést jeho jednorozený vtělený Syn! Kterou by mu mohl doporučit a za jejíž splnění by se mohl přimluvit! Jinými slovy, naše modlitba musí mít jisté vlastnosti, a ty se týkají jednak jejího předmětu, jednak způsobu.

Předmět… Prosíme-li za věci malicherné nebo dokonce hříšné, byť ne těžce hříšné (děvče, aby udělalo sensaci na bále…, peněz chtivý, aby vyhrál první cenu), může takovou prosbu božský Vykupitel Otci doporučit nebo dokonce sám přednést? Mnohdy sice nevíme při nejlepší vůli, zda věc, o kterou prosíme, jde-li o milost časnou, jest k našemu duchovnímu blahu. Proto nezbývá, leč se modlit, jak se modlil Pán v Getsemanské zahradě a jak učil modlit se nás: »Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi… Ne má, nýbrž tvá vůle se staň!« Otec ví nejlépe, co nám na prospěch, a vidí dále než my. I nevyslyšená modlitba přináší duši hojný užitek — ne-li jiný, jistě posvěcení a zušlechtění, které jest přirozeným následkem styku s osobou vysoce vznešenou. Známe teď první dvě vlastnosti řádné modlitby; její předmět budiž Boha důstojný, a budiž provázena naprostou odevzdaností do jeho nejsvětější vůle.

Pohan Petronius vytýká svým souvěrcům, že se modlí za věci nedůstojné. »Kdo prosí za moudrost? Sotva překročí práh Kapitolu, hned slibují Jupiterovi dary, ten, když zemře bohatý příbuzný, onen, když vyhraje milion…« Mějme se na pozoru, aby nám svědomí nehudlo podobnou píseň! Zač máme především prosit? Pověděl nám to Pán: »Hledejte nejprve království Boží…« Především, hlavně a nejvíce máme prosit za spásu duše, tedy jinými slovy za dosažení věčného života, za milost vytrvání až do konce, za šťastné skonání, za lásku Ježíšovu a Mariinu. Vše ostatní až na druhém místě! Vezmi do rukou misál, modlící knihu církve svaté, a procházej jednotlivé modlitby, od první neděle adventní až do poslední po sv. Duchu, od Nového roku až do Silvestra. Zač se církev modlí? Co nám vyprošuje? Nezapomíná na milosti časné, nutné pro vezdejší život, ale vždycky prosí především: »Abychom se se svatým N. v nebi shledali, abychom tvou milostí a pomocí (nebo na přímluvu sv. N.) života věčného dosáhli, abychom o nebe nepřišli, abychom odpuštění hříchů dojíti zasloužili, abys nás chránil všeho zla duše i těla, přítomného i budoucího, abychom rostli v svatosti a ctnosti…« Nemnoho najdeš v misále modliteb, kde prosí církev výhradně o milosti vezdejší. Učme se od ní! I po té stránce jest naší učitelkou — tentokrát příkladem!

F) Co se způsobu týče, musí být modlitba nábožná, pokorná a prostá, důvěryplná, vytrvalá. Nábožná… Prosebník, jenž odříkává slova prosby lhostejně, nedbale, dokonce neuctivě před králem stojí, na něho mluví (nepravím »s ním«) a něčím jiným se zaměstnává, sotva dobře pochodí; neřekne každý, že jeho jednání jest pro vládce nanejvýš urážející? Roztržitá, nenábožná, neuctivá modlitba nemá nároku na vyslyšení; tak by Kristus Pán s Otcem nemluvil! Před modlitbou připrav duši svou a nebuď jako člověk, který pokouší Boha. (Sir 18, 23) Kolikrát jsi před slavnou mší sv. zaslechl, jak hudebníci na chóru ladí nástroje, než začnou hrát Kyrie, Gloria… Nesluší se, abychom i my naladili struny své duše, než začneme »Ve jménu Otce…«? Kdo se bez vroucnosti modlí, podobá se tomu, kdo bez prachu střílí nebo na chladných kamnech vaří. Často ležíme na lůžku a na nic nemyslíme; jakmile však vstaneme k modlitbě, nesčetné myšlenky se na nás hrnou. (Jan Zlat.) Nemodlil bych se, kdybych nevěřil; ale kdybych vpravdě věřil, pak bych se jinak modlil! (Jeroným.)

Za druhé, modlitba musí vycházet z čistého srdce; prosící musí být ve stavu milostí. Urážíš Pána těžkými hříchy, jsi jeho nepřítelem, a žádáš od něho nezasloužené milosti? Sv. Filip Nerský dal přiměřené poučení jinochovi, který si stěžoval, že se modlí, na kázání chodí, a přece je stále stejný. »Přines mi vody,« pravil, podávaje mu špinavou sklenici. Přinesl, světec vylil a poslal ho po druhé, po třetí… »Co mám pořád chodit pro vodu, když nepiješ?« — »Jako já nemohu pít z nečisté sklenice, tak má i Bůh odpor k modlitbě z nečistého srdce; kdybys však byl vytrval, neustálým stykem s vodou by se sklenice očistila, a Vytrvalým stykem s Bohem se očistí i duše.« V tom i odpověď na námitku: »Hříšník se tedy nemá a nesmí modlit?« Proč by ne! Může a má, ale jistého vyslyšení se mu dostane, jen když prosí o milost obrácení. Ne že by jiné jeho prosby vyslyšeny nebyly, ale záslib Páně: »Proste, a bude vám dáno,« se týká neomylně toliko přátel, těch, kteří jsou dítkami Božími.

Za třetí, pokorná u vědomí vlastní hříšnosti a nehodnosti. Zvláště v případě, když Pán naší modlitbu nevyslyšel! Pamatujme, že mluvíme se svrchovaným Pánem, že jsme jeho služebníci a dítky; jak si smí dítě počínat? Jen skromně prosit! Ne nadutě vymáhat! Nevyprosíš-li, nevylaješ! Pozměnil bych toto přísloví a řekl bych: »Nevyprosíš-li, nevyvzdoruješ!« Vyprosit můžeme od Boha vše, vynutit a vyvzdorovat si nemůžeme nic, leda k vlastní škodě.

Pokorně a prostě s Pánem mluvit; čtvrtá vlastnost modlitby, »Nemodlete se jako pohané…« Myslíš, že se Pánu líbí zvučně znějící fráze? O ty on nestojí; naše srdce chce, a to musíme dát s prostínkou tvářností dítka. Holandská královna Vílemína, jíž příslušel titul vládkyně již v jejím desátém roce (po smrti otce), klepe na dveře matčina pokoje. »Kdo je?« — »Holandská královna.« — »Nemám kdy přijmout holandskou královnu!« — »Vaše dceruška Vilemína…«, praví maličká plačtivě. — »Á, to je něco jiného, má dceruška může vstoupit…«

Za páté, modlit se s důvěrou. Jak těžký jest právě tento požadavek! A přece musíme být jisti, že Pán splní dané slovo: »Proste, a obdržíte,« jen bude-li žádaná milost k blahu nesmrtelné duše naší neb bližního, »Co prospívá, co škodí, ví lékař, nikoli nemocný. Nemilosrdný lékař, který vyslyší nemocného a šetří jeho rány nebo hnilobu… Hle, celý den tě s pláčem prosí dítě, abys mu půjčil nůž. Odepřeš, nedáš, nedbáš jeho pláče, abys ty nemusil plakat nad jeho neštěstím.« (Aug.)

V mariánském poutním místě Trens jest mramorová votivní tabulka, představující oltář a na něm košíček s dítkem, plný květů. Před lety tam připutovali v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie muž a žena, znaveni dalekou cestou. Přinášeli košík, v něm nemocné děvčátko. Hošík jím zemřel, dceruška už tři roky nemocná, všecka lékařská pomoc marná; stará matka, která jim v domácnosti pomáhala, také zemřela. Oba ošetřovali dítko dnem i nocí, hospodářství tím trpělo, všecky síly věnují dítěti, a to ne a ne se uzdravit! Nazítří, ve svatý den, přijali oba sv. svátosti a pak se dlouho modlili před milostným obrazem. Košík položili na stupně oltáře. Před slavnou mší sv. se světí květiny; každá žena, každá dívka má v náručí spoustu travin a květů. Tu oba po vroucí modlitbě pohlédnou na košík, dítko mrtvé! Neubránili se výkřiku, poutníci zasypali maličkou květy… »Pomozte nám děkovat,« praví matka. Na votivní tabulce jest nápis: »Jakub a Marianna N. z X… Vezmi si, Maria, naše milé dítko, ať na tvém mateřském srdci rozkvete v nejkrásnější kvítko; prosíme za šťastné skonání a radostné v nebesích shledání.« P. Puntigam T. J. vypravuje o jiné matce, která na chorvátském poutním místě si chtěla od Matky Boží přímo vynutit uzdravení nemocného čtyřletého synáčka. Vrátila se domů, do Záhřebu, a hošík zdráv. Na universitě se zkazil, a když mu jednou otec odepřel peníze, vzal pistoli… Otcovrah…

Za šesté, s modlitbou nutno spojit vlastní úsilí. Nezapomínejme na přísloví: »Boha vzývej a ku břehu plavej!« Modlitba není k tomu, aby podporovala lenost. Sami se musíme ze všech sil přičinit, jestliže jest a pokud jest žádaná věc v naší moci. Prosit za ochranu v pokušení a vyhledávat příležitost, prosít o chléb a složit ruce v klín, neznamená to Pána Boha pokoušet? Kterýsi veslař měl na jednom vesle napsáno: »Modli se!« Na druhém: »Pracuj!« Jednou přijde k převozu hejsek a tropí si posměch: »Kdo se potřebuje modlit, když pracuje?« Uprostřed řeky hodil převozník první veslo do vody: »Tak si pomozte z proudu pouze druhým veslem!« Ať dělal, co dělal, člun se s místa nehnul, točil se dokola. Stejně by byl ovšem dopadl, kdyby byl hodil do vody druhé veslo. Ani samotná práce, ani samotná modlitba neprospěje.

Za sedmé, modlitba musí být vytrvalá. Nemá Pán právo splnění našich proseb odložit? Nemá práva nás zkoušet, především naší pokoru, důvěru, víru? Vzpomeňme ženy kananejské! Pán jí dlouho neodpověděl ani slova; teprve když osvědčila bezpříkladnou víru, skálopevnou důvěru a hlubokou pokoru, dostalo se jí, zač žádala. (Mt 6, 5-8) Litanie ke všem svatým, které se církev tyto dny modlí, jsou vzorem vytrvalé modlitby. Nevysvětlujeme mnoho, zač prosíme, nýbrž jen opakujeme: »Oroduj za nás!« Světci vědí, čeho máme nejvíce zapotřebí a co nám mají vyprosit! Pak se obracíme k Pánu. Jen stručně prosíme, aby nás vysvobodil od pohrom Časných i věčných, ode všeho zlého těla i duše, a pak se dovoláváme jeho příchodu na svět, jeho kříže, jeho předrahé krve: »Tě prosíme, uslyš nás.« To znamená prosit ve jménu Kristově, a prosit vytrvale. Vytrvalou modlitbou si vyprosili někteří rodiče dítko světce, na př. otec předchůdce Páně nebo rodiče sv. Mikuláše, vytrvalou modlitbou si vyprosil blahoslavený Karel Spinula milost mučednictví, nechápavý sv. Albert Veliký a Suarez velkou učenost, rodina mně známá obrácení otce — až po letech!

G) Že jest modlitba zdrojem útěchy, dosvědčí nám každý, koho kdy stihl těžký kříž. »Když nás vše v světě opustí…« Pak poznáme, že jediným věrným přítelem je ten, který pro nás na kříží cedil krev, a že modlitba jest jediná cesta k jeho milujícímu Srdci. Duchovní správce vězníce vybírá z dopisů vězňů: »Kdybych se byl každý den modlil alespoň Otčenáš, nebyl bych zde…« — Zoufal bych, kdybych se nemodlil; ty se tomu snad směješ, ale kdybys byl na mém místě, opuštěn, ve vyhnanství, soudil bys stejně jako já… (Hoffnung 1, č. 45.)

V modlitbě hledala a vždycky nalézala útěchu těžce zkoušená poslední Přemyslovna Eliška. Jako princezna po smrti otcově a bratrově, jako královna po odloučení ode všech dítek. Když dala r. 1326 převézti z krypty biskupského chrámu v Olomouci tělo svého bratra Václava III. na Zbraslav a tam uložit podle kostí jeho i jejího velkého otce Václava II., vzbudila tím v duších českého lidu vzpomínky na krásné doby. Skoro čtvrt století již minulo… Vrátí se ještě někdy blahý věk Václava II.? Eliška se nedočkala, ale tolik můžeme soudit, že modlitby, které neustále za vlast a za vzdáleného syna Václava (Karla IV.) k nebi vysílala, nejen balzámem hojily její zraněnou duši, že skutečně vyprosily české vlasti nový, ještě krásnější zlatý věk.

Tato událost jest nám i poučením, že se nedočkáme vždycky ovoce našich modliteb; nedožijeme se vždy toho, abychom na vlastní oči uzřeli vyslyšení svých proseb a vroucích tužeb, abychom mohli jako Simeon poděkovat a zvolat: »Nyní mne můžeš, Pane, propustit v pokoji, neboť jsem uzřel to, po čem jsem tolik toužil.« Jako přemnozí naši legionáři, obětující život za vlast, se nedožili štěstí vidět osvobozenou ujařmenou zemi, pro kterou krváceli, tak ani nám nedá Pán vždycky uzřít ovoce našich modliteb. Nevystihlé jsou cesty Páně, nevyzpytatelné soudy jeho… Pán nás tím chce udržet v důvěře a v odevzdanosti…

Míle na nás též působí, když se dočítáme v dějinách, jak náš národ každý důležitý podnik začínal a končil modlitbou. Před vítězstvím Břetislava I. nad Jindřichem III. u Domažlic, ve vítězné bitvě Soběslava I. s Lotharem u Chlumce, před slavným utkáním Přemysla II. s uherským Bélou u Kressenbrunnu se nesla z českých hrdel k nebi prosba: »Hospodine, pomiluj ny…« Sněmy začínaly slavnými službami Božími, zvolený nebo nastupující král byl veden především k sv. Vítu, k hrobu našich svatých patronů, a teprve po vykonané pobožnosti se odebral do hradu nebo do příbytku, jako na př. Ladislav Pohrobek. Nastolený kníže nebo korunovaný král uváděn na trůn svých otců za neustálé modlitby přítomných, po delší nepřítomností vedla první cesta vracejícího se krále do katedrály, jak bylo na př. u Karla IV. na denním pořádku, kdyžtě jeho císařské povinnosti ho tak často volaly za hranice. Po zvolení Jiřího z Poděbrad se ozývaly pražské ulice zpěvem Svatý Václave a Bože, chválíme tebe.

Neméně pamatovali naši otcové, že povinností věřícího jest i modlitba díků. Před bojem prosba za vítězství, po bojí na poděkování založen klášter, postaven chrám neb aspoň kaple. Kolik větších i menších svatyň, kterými naše země byla poseta, zbudovala vděčnost věřících vládců! V Postile jich máš už kolik uvedených, od velkolepého kláštera Zlaté koruny až k zmizelé kapličce sv. Václava u bavorského Mühldorfu, u Brodku na Šumavě a ke kapli sv. Jiří na Řípu.

H) Kdy jest naší povinností se modlit? Ve zpovědních zrcadlech lze číst: »Nemodlil jsem se ráno, večer, před jídlem, po jídle, při zvonění… Zanedbal jsem v neděli kázání…« Doznávám upřímně, že nevím, jak se to do různých »zrcadel« dostalo. Ani božský, ani církevní zákon nepředpisuje, že se máme modlit právě tyto doby. Jsme povinni občas pozvednout mysl k Bohu; ale kdy, kde a jak, jest pozůstaveno naší svobodné volbě, vyjma povinnost nedělní a sváteční mše svaté. Jen do jisté míry mají zpovědní zrcadla oprávněnost, v tom smyslu totiž, že kdo nevykoná modlitbu ráno, sotva se k ní již dostane, a zamešká ji tudíž toho dne nadobro. Kromě toho jest hodno, slušno a přiměřeno, abychom den začali vzpomínkou na Tvůrce, aby první okamžiky dne a první pozdrav patřil jemu, a celý den byl takto jemu zasvěcen a vzpomínkou na něho posvěcen. Začít s Bohem, vyprosit si požehnání pro práci celého dne, a poděkovat mu, že jsme se rána ve zdraví dočkali. Církevní ranní modlitba v kněžských hodinkách zní: »Všemohoucí Pane a Bože, jenž jsi nám dal dočkat se začátku tohoto dne, chraň nás dnes mocí svou, abychom po celý den do žádného hříchu neklesli, nýbrž aby všecko naše mluvení, myšlení a jednání směřovalo k plnění zákona tvého« (doslova; ke konání toho, což spravedlivé jest před tebou). Začneme-li den bez Boha, sotva ho s Bohem ztrávíme a sotva ho s ním i skončíme. V klášteřích nesmí před ranní modlitbou nikdo promluvit ani slova. Jak blaze působilo na dítko, když předčasně procitlo a vidělo matku konat ranní pobožnost, zatím co ostatní ještě odpočívali! Jak docela jinak, než v domě, kde první slovo jest slovo hádky neb rozmrzelostí, v nejlepším případě slovo světských zájmů! Jak krásné, vstává-li věřící rodina se slovy: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.«

Podobně večerní modlitba. Netřeba ji konat bezprostředně před spaním, ale sluší se, abychom vzpomínkou na Tvůrce den skončili, jako jsme vzpomínkou na něho den začali. Modlitba díků… Za to, že jsme se ve zdraví dočkali večera, že nás Pán skrze anděly strážné chránil všeho úrazu duse i těla, že nám dal vše, co jsme potřebovali pro duši i pro tělo atd., atd. Kromě toho se sluší děkovat den co den i za milosti nadpřirozené, za povolání k pravé víře, za vše, co pro nás božský Spasitel vykonal…, že nás po celý den chránil těžkých pokušení, že jsme byli přítomni mši svaté atd. Velmi žádoucno a pro toho, jenž chce vést duchovní život, nezbytno jest vykonat večer zpytování svědomí za uplynulý den, spojené s určitým předsevzetím pro zítřek. Všem bez rozdílu jest nanejvýš radno vzbudit před spaním dokonalou lítost. Nevíš, dočkáš-li se příštího jitra, nevíš, není-li tvá duše poskvrněna těžkým hříchem; dokonalá lítost zjednává odpuštění hříchů í mimo svátou zpověď, jak pověděno na str. 251« Neodeber se tedy nikdy na lože, aniž jsi duši dokonalou lítostí očistil od víny, abys mohl klidně předstoupit před tvář věčného Soudce, kdyby tě povolal.

Modlitba před stolem a po něm… Jest taktéž modlitbou děkovnou. Že sebechudší stůl jest darem nebeského Hospodáře, chápeme teprve tehdy, když vypukne obecná nouze, kdy ani za tisícovku nedosáhneme nasycení; pak se naučíme vážit si každé skývy chleba a za každou prosit i děkovat.

Děkovat… »Když jsme byli v krytech a nad hlavou nám praskaly bomby, věděli jsme, ke komu se obracet o pomoc; i socialisté bezvěrci se s námi ve chvílích hrůz modlili růženec. Pán Bůh nás zachránil, a kdo mu dnes za to děkuje? Minulo nebezpečí, odhodili růženec, někteří brojí nanovo proti Kristovu kříži, jíní se lhostejně k Tvůrci obracejí zády, jako by chtěli říci: »Už tě nepotřebujeme…« (Sdělení svatohostýnského poutníka.)

I) Karel IV. plných 20 let od zbudování Karlova Týnu, tedy až do smrti, rok co rok se ubíral na tento svůj nejmilejší hrad, tam se uchyloval do duchovní samoty, aby si oddechl od panovnických starostí i námah a věnoval několik dní životu rozjímání a modlitby. Několik plných dnů…, ty patřily jen jeho duši a Bohu. Kaple sv. Kateřiny, jeho domácí kaple, lze-li ji tak nazvat, ozdobená českými drahokamy po celých stěnách až ke klenbě, byla místem jeho pobožností. Ve Svatý týden se do ní zamkl, a nedávaje se nikým rušit, věnoval se výhradně svému Spasiteli. Nemyslil, že tím Evropa anebo jeho země něčeho pozbudou, když se oddá modlitbě. Rozjímal a prosil… Kolik proseb tam asi vysílal k nebi za svou drahou Českou zem, za milovaný oddaný lid! Jeho blahá vláda jest nejlepším dokladem, jakým činitelem jest anebo by mohla být modlitba i v životě těch, kterým jsou svěřeny osudy národů! Pochybuji, že by kdo z nich tuto knížku četl nebo se dokonce podle ní řídil. Ale co řečeno o nich, platí o každém, kdo vládne, byť jeho »království« bylo sebenepatrnější, šéf velkozávodu, majitel hospodářství, otec rodiny…

Společná modlitba v rodinách, stejně jako společný zpěv a společná četba, jest páskou, která udržuje vzájemnou lásku a spojení jedněch s druhými a všech s Bohem, svolává na dům požehnání s nebes, vzdaluje pokušitele i hřích. Dlel jsem jednou delší dobu u lůžka nemocné dívky, které jsem přinesl svátostného Spasitele. Náhodou byla přítomna jedna její družka. Po skončeném díkučinění jsme hovořili o lásce trpícího Krista, o nebeské vlasti a jejích radostech, o sv. Panně. Tu řekl jeden z nás: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém…« A nemocná trpitelka odpověděla: »Tam jsem já uprostřed nich.« (Mt 18, 20) Bylo nám skutečně, jako by se andělé snášeli k chudičkému loži, jako by náš Král prodléval neviděn mezí námi…


[1] První část modlitby Zdrávas Maria a Zdrávas Královno, celé Věřím v Boha, Desatero, Sláva Otci jsou modlitby chvály, taktéž mnohé žalmy a chrámové písně, na př. Pozdvihni se, duše, z prachu, Alleluja, zdráv buď nad smrtí zvítězitel, Bože, chválíme tebe, Tisíckrát pozdravujeme tebe atd. Píseň Ejhle oltář a Bože, cos ráčil jsou modlitby děkovné. Zdá se, že někteří věřící píseň nepokládají za modlitbu, za chválu Boží. Jen pozoruj, jak si při zpěvu počínají! Nezpůsobně sedí v lavici, ruce snad v kapsách nebo založené, hlavu nazad a bezmyšlenkovitě huláká; při modlitbě zaujme docela jinou posici (»postoj«)! Což chrámová píseň není povznesení mysli k Bohu stejně jako každá jiná modlitba, ať společná nebo soukromá, ústní nebo vnitřní? Aby se dětem vštípilo vědomí, že zpěv chrámový jest též chvála Boží, bylo by radno občas ranní nebo ještě spíše večerní modlitbu nahradit zpěvem, na př. o vánocích, v postě, o velikonocích nebo i jindy: místo obvyklého otčenáše za zesnulé zazpívat Odpočiňte v pokoji, v sobotu a zvláště v máji místo modliteb k Marii Panně zazpívat některou mariánskou píseň… »Jest někdo z vás smuten? Modli se. Jest dobré mysli? Prozpěvuj!« (Jk 5, 12)

Mariánská postila, 1946

Katecheze papeže Františka na generální audienci, 21. 5. 2014

„V Božích očích jsme tím nejkrásnějším, největším a nejlepším z celého stvoření. I andělé jsou pod námi, jsme více než andělé, jak jsme dnes slyšeli v Žalmu. Pán nás má rád!“

 ***

Žalm 8

„Co je člověk, že si ho všímáš, nebo smrtelník, že o něj pečuješ?

Učinils rovna ho bezmála andělu, slávou a ctí jsi ho korunoval.“

***

 Sv. Tomáš Akvinský, komentář k Žalmu 8

„Boží milosrdenství je tedy při porovnání člověka s Bohem veliké; plyne to však ze srovnání člověka s anděly, jimž se člověk přibližuje. Učinils rovna ho bezmála andělu.

Obraz Boží je v andělech přítomen tím, že pravdu poznávají intuitivně, bez potřeby zkoumání; lidé však poznávají diskursivně; proto je Boží obraz v člověku v menším stupni, než je tomu u andělů“.

fr

Libor Rösner

hjNa svět přišel někdy kolem r. 1150 v Kolíně, přesný rok však neznáme. Jako syn chudých rodičů neměl nějaké přehnané iluze o blyštivé kariéře, před očima měl jen školu a hlavně kostel. Už odmala setrvával na kolenou před sochou Panny Marie s Dítětem Ježíškem a s veškerou svou dětskou důvěřivostí Jim sděloval, co měl na srdíčku. Podle legendy podával jednou malému Ježíškovi jablko a On si je od Něj vzal. V sedmiletém klučinovi se patrně tehdy začalo rodit rozhodnutí, že se stane knězem.

Vyhlídl si premonstrátský řád – řád, jenž sv. Norbert svěřil pod ochranu Mariinu, kterou malý Heřman bezmezně miloval a kterou nazýval svou matkou. Takový řeholník ovšem musí poslouchat jako hodinky a snad i proto se nejprve vyučil hodinářem. Ve dvanácti zaklepal na fortnu kláštera ve Steinfeldu. Jako novic byl vyslán na studia do Mariengaardenu v holandském Frísku. Po studiích se do Steinfeldu vrátil, složil zde řeholní sliby, byl vysvěcen na kněze a zůstal tu až do své smrti.

Ale nepředbíhejme. Před sebou má ještě hodně práce. Nejprve jako klášterní „ministr stravování“. Před vstupem do řádu si svůj řeholní život maloval v růžových barvách: Veškerý možný čas trávit zavřený ve své cele a bude se modlit a rozjímat. Jenže ouha! Opat mu dal na starost stravování spolubratrů, takže dělal jak nákupčího potravin, tak i pikolíka u stolu. Času na modlitbu a rozjímání tak zákonitě nebylo tolik, jak si sám představoval, a proto si často na svůj úděl stěžoval Marii: chtěl by se víc modlit, ale jak, když musí pečovat o žaludky spolubratrů?! A dostalo se mu odpovědi: „To nejpříjemnější, co pro mne můžeš udělat, je to, že budeš se vší možnou láskou sloužit svým bratřím.“

Heřman tedy vytrval a brzy se dočkal sladké odměny – stal se sakristánem. Tato funkce pro něj byla skutečnou odměnou, při službě o chrám a liturgii měl dostatek času na vysněné rozjímání a modlitby, což si náležitě vychutnával, takže celá noc strávená před svatostánkem u něj nebyla ničím výjimečným. Ke cti živého Boha a Nejsvětější Panny skládal řadu hymnů, např. Hymnus k Srdci Ježíšovu.

Jeho výjimečná úcta k Matce Boží nezůstala bratřím utajena. Ač měl v komunitě nemalé potíže pro extáze a vize, jichž se mu dostávalo a jimž ostatní ne zas tak často rozuměli, začali mu říkat „bratře Josefe“, podle Pěstouna Páně, jenž neodmyslitelně k Panně Marii patří. Ale Heřman o tom nechtěl ani slyšet. Viděl to tak: On, jakýsi nehodný sakristián a bývalý zásobovač a hodinář, on, nádoba hříšná přece nemůže nosit jméno snoubence Matky Boží. Jenže když se mu opět zjevila samotná Nejsvětější Panna s andělem, jenž mu oznámil, že s ním Maria uzavírá mystické zásnuby tak jako s Josefem a že si přeje, aby přijal jeho jméno, nemohl už ucuknout. Marii se košem nedává.

Heřman Josef, skromný to řeholník, nosil starý a zalátaný hábit, ale jeho pravým oděvem byly poslušnost (vyučení se hodinářem mu přišlo vhod nejen proto, že se staral i o klášterní hodiny) a pokora. Duchovně rostl do výše, tělesně pomalu chřadl. Jeho posty a jiná rozličná odříkání, při nichž leckdy překročil pro jiné únosnou míru, se na jeho zdraví podepsaly. Zatímco v duši unikal všemu pozemskému, jeho tělo pomalu směřovalo k tomu, aby se obrátilo v prach, z něhož bylo učiněno. Sám Heřman si toho byl vědom, na svou smrt se poctivě připravoval, a dokonce ji předpověděl. Když byl cisterciačkami z nedalekého Hovenu u Zülpichu pozván do jejich kláštera, aby zde celebroval při Velikonočním triduu, už po překročení klášterního prahu narýsoval na podlaze svou holí tvar hrobu a prohlásil, že zde bude pohřben. A na Zelený čtvrtek v Hovenu skutečně opustil tento svět. Je kuriózní, že tak jako neznáme datum jeho narození, tak i datum úmrtí je nám zahalen rouškou tajemství. Jasný je pouze 7. duben, ale udávají se hned dva možné roky: 1241 a 1252. Jeho ostatky byly s velkou slávou brzy přeneseny zpět do Steinfeldu, kde se pak dělo mnoho zázraků. Ale až r. 1958 se mu dostalo blahořečení, což byl už jen krůček ke svatořečení, na něž nemusel čekat už tak dlouho. Jan XXIII. tak učinil o dva roky později.

Heřman je patronem matek a dětí, samozřejmě hodinářů a bývá zobrazován jako chlapec podávající Marii jablko, jako řeholník, nejčastěji s klíčem (od sakristie) u opasku. Jeho atributem je i kalich s růžemi, což se vztahuje k vůni, kterou měl cítit při mešní oběti.

Pěstoun Ježíšův.

Giovanni Sandigliano

josefPodle plánů Prozřetelnosti mělo býti vykonáno vykoupení lidstva vtělením Slova Božího. Syn Adamův vykoupí své bratry z otroctví satanova a učiní je svobodnými dítkami Božími.

Pravý syn Adamův předpokládá nutně matku, a to matku pravou, poněvadž předpokládá odění tělem ne zvláštně stvořeným, nýbrž vzatým z těla té, kterou nazývá matkou. Tajemství vtělení se událo takto: Marii zvěstuje anděl Gabriel jasně: Počneš a porodíš syna, který bude synem Nejvyššího. Vše bez spolupůsobení muže. Duch svatý zastíní tebe a co svatého se v tobě stane, bude účinek zásahu Božího. Bylo však třeba, aby v blízkosti této ženy a poblíž kolébky jejího dítěte stál muž. Ona žena měla býti jako jiné ženy, slabá a potřebující pomoci. Ona kolébka měla přijmouti dítě se všemi nedostatky dětství. Dobrotivý Bůh postavil do blízkosti tohoto Dítka Josefa. On bude při jeho narození, přijme je na své lokty; když Dítko povyroste a začne žvatlati, bude ho nazývati slovem: »Otče!« V očích všech lidí bude platiti Josef za otce Syna Mariina, Ježíš bude zván synem jeho. »Ježíš… jak se domnívali, syn Josefův.« (Luk. 3, 23.) Žádná sláva nedá se srovnati se slávou Josefovou, jenž byl pěstounem vtěleného Slova, nemáme-li ovšem zření k slávě Mariině, která byla pravou jeho matkou. Církev sv. hlásá tuto velikost našeho Patriarchy prosbou litanie: »Pěstoune Syna Božího, oroduj za nás!«

I. Krása otcovství Josefova. — 1. Josef nebyl skutečným otcem Ježíše Krista, nýbrž jen domnělým, jen jeho pěstounem. Není třeba zvláště to zdůrazňovati. Jeho otcovství bylo jen řádu mravního, ale přece tak vznešené a krásné, že povyšuje Josefa nade všechny světce Starého i Nového zákona. Staví Josefa vedle Ježíše Krista a zasvěcuje ho do velikého tajemství Vtělení. Ač ve stupni nižším a mnohem vzdáleněji nežli Maria, vstupuje i on do řádu, v němž se spojila přirozenost božská a lidská, a on jediný po Marii měl k němu nejbližší a nejpřímější vztahy. Je samozřejmé, že nedal Slovu při vtělení nic. Slovo věčné přišlo na svět, aniž o tom věděl, nebo aniž si toho výslovně přál. Obešlo-li se Slovo bez výslovného souhlasu Josefova při vtělení, neobešlo se potom bez jeho díla. Bůh chtěl použiti přispění Josefova, aby mohl ve cti přijíti na svět a tu růsti až do let dospělosti. Jak neobyčejné cti dostalo se tím Josefovi! A jako se již nikdy nevtělí Slovo Boží, tak nebude udělena žádné bytosti lidské, ani čest býti matkou Boží, ani sláva býti pěstounem Syna Božího.

2. Které osobnosti měly nejpřímější vztahy k Slovu vtělenému? Nemluvím tu ani o prorocích, kteří jej předpověděli, ani o předobrazech, které ho představovaly v národě Božím. Mezi lidmi, kteří měli s Ježíšem Kristem živější styky, vyniká sv. Jan Křtitel. Když o něm mluvil božský Mistr, prohlásil, že je největší muž mezi zrozenci lidskými. Jan je předchůdcem Ježíše Krista. Ohlašuje jeho příchod, jako zvěstuje jitřenka východ slunce! »Po mně přijde muž, který je větší mne.« Velmi vznešená jest osobnost Předchůdce Páně pro jeho poslání, pro jeho život, pro jeho smrt. Po Janu Křtiteli vynikají apoštolé, jež volá Ježíš Kristus za sebou, s nimiž se sdílí o námahy, o skrovný pokrm, o odpočinek, o celý život; apoštolé, jež posílá hlásati své evangelium. Beze vší pochyby jsou to duše veliké a ideální. Nicméně je převyšuje Josef všechny od chvíle, kdy je před zákonem otcem Ježíše Krista. Toto otcovství staví sv. Josefa nade všechny svaté. Nikomu ze svatých nedostalo se cti jako Josefovi, aby je volal Ježíš sladkým jménem: »Otče…«

3. Netoliko Josefovo otcovství je veliké a vznešené; veliké a vznešené je každé otcovství. Otcovství a mateřství lidi povyšuje a udílí jim jistou vznešenost. Jediný Bůh je vpravdě otec. Dává život všem tvorům. Lidské otcovství a mateřství člověka k němu přibližuje, dává mu jakousi účast ve velikosti Boží, v jeho plodnosti. Kdo se dnes dovede povznésti k chápání vlastní vznešenosti? Jistí otcové a jisté matky nezasluhují jména tak sladkého, nejsou proniknuti přesvědčením o své velikosti. O kolika otcích a o kolika matkách může se říci to, co řekl sv. Bernard o Adamovi a o Evě: »Non parentes, sed peremptores!« Nikoliv rodiče, nýbrž ničitelé života!

II. Povinnosti otce. — 1. Josef je zákonitým otcem Ježíše Krista. Ač je to otcovství jen právní, je přece též krásné a vznešené. Čím by bylo bez něho pouhé tělesné otcovství? Bylo by nelidskostí. Zda lze nazvati otcem svých dětí toho, kdo by jim dal jen život a více se o ně nestaral? Svatý patriarcha Josef nejen měl jméno otce, nýbrž i plnil všechny povinnosti otcovské. Vykonává obřad obřezání Páně; dává jméno novorozeňátku; má účast při obětování v chrámě, spolu obětuje božského Pacholíka v domě Hospodinově. Když nadejde doba pouti do Jerusalema, provází Josef Marii a Ježíše. Josef pak má účast ve všem, co se týká božského Dítka, v jeho bolestech, v jeho zkouškách. Josef se potí, aby mohl dáti kus chleba do rukou Marii a Dítěti. Na jeho loktech spočívají dvě nebeské bytosti.

2. Uvažme, že anděl sám ctí sv. Josefa jako hlavu domu, hlavu sv. Rodiny. Vše, co se týká Ježíše, svěřuje nebe sv. Patriarchovi. Dává-li Josef jméno »Ježíš« novorozeňátku, činí to proto, že dostal rozkaz od anděla. Povšimněme si této okolnosti; anděl uklidňuje Josefa a zbavuje jej duševního nepokoje pro mimořádné věci, jež spatřil u Marie. Promlouvá k němu takto: »Porodí pak syna a nazveš jméno jeho Ježíš.« (Mat. 1, 21.) Když běží o útěk do Egypta, zjevuje se anděl Josefovi a mluví přímo k němu: »Anděl Páně ukázal se ve snách Josefovi, řka: „Vstaň a vezmi dítě i matku jeho…”« (Mat. 2, 13.) Když minuly všechny vážné obavy před nebezpečím pro božské Dítko a ono se mohlo klidně vrátiti do vlasti, znovu se ukázal anděl Josefovi a uložil mu přivésti Ježíše zpět do země jeho otců.

3. Otcovství ukládá i těžké povinnosti. Sv. Josef jim činí zadost s takovou úplností a dokonalostí, že jej chválí i Duch svatý. Takových otců, jako byl sv. Josef, nemáme mnoho, ač bychom jich tolik potřebovali. Jsou dnes děti vyhozené na ulici, a opuštěné hůře než psi. Jsou takoví otcové, že myslí jen na výchovu jediné části dítěte, myslí toliko na tělo. Dáti je na řemeslo, uvésti je do nějakého postavení, kde budou moci dobývati chleba, to je celá práce některých otců. Kdo myslí na duši, komu napadne přivésti je do kostela, poslati je k sv. svátostem? Chybí křesťanský smysl pro vlastní povinnosti. Jednoho dne — pozdě však, příliš pozdě, ježto již nebude kdy na léčení — přijdou mnozí rodiče na tento omyl a snad jej budou chtíti napravovati. Avšak zlo proniklo zatím všechny nervy, celou duši. Pomoci již nebude. Budou mí ti, co chtěli!

sv_josef

Svatý Josef s Ježíškem (Cuzco škola – Peru, konec 17. století)

III. Výhody pro sv. Josefa. — 1. Josef je otcem Ježíše Krista před zákonem. Toto otcovství jednak sv. Josefa obdivuhodně vyvyšuje, jednak mu ukládá povinnosti, jimž náš světec obdivuhodně vyhovuje. Jaké výhody plynuly sv. Josefu z laskavých starostí o Syna Božího? Vtělené Slovo nejednalo skoupě s naším sv. Patriarchou. Svatí a učenci prohlašují Boží mateřství Mariino za důvod velikosti, výsad a milostí, jimiž byla od Boha obdařena. Když pomníme, že se Maria měla státi matkou Boží, uznáváme za vhodné, aby byla tak dokonalá, jak ji Bůh vůbec dovedl zdokonaliti. Něco podobného tvrdíme o sv. Patriarchovi Josefovi. Josef je pěstounem Ježíše Krista. Můžeme se divit, jestliže jej Bůh naplnil milostmi více než ostatní svaté? Zdali nežádalo nejvznešenější poslání na zemi největšího a nejplnějšího vylití milostí nebeských? Zdaž by se byl Bůh náležitě postaral o vznešenou důstojnost svého zástupce na zemi, kdyby ho nebyl vybavil vším potřebným pro splnění poslání jemu svěřeného?

2. Byť nebyl sv. Josef obohacen všemi těmi dary, všemi milostmi, jež nutně náležely k důstojnosti pěstouna Ježíše Krista, zdaž by jej nebyl později ozdobil jeho Svěřenec všemi ctnostmi, jimiž musil zářiti v takovém postavení? Styk s Ježíšem Kristem tolik let, pobyt s ním pod jednou střechou, nepřetržitý pohled na jeho příklad, zdaž neobohatily duši Josefovu nesmírným pokladem ctností? A Ježíš, tak velkomyslný k svým sluhům, nebyl by podobně velkomyslný k svému otci? Není možné, aby Ježíš nebyl odměnil již na zemi vše to, co pro něho činil jeho pěstoun. Odměnil-li zde i nejnepatrnější oběti svých světců, jak by byl mohl činit výjimku u sv. Josefa? Z toho můžeme usouditi, jak neobyčejné milosti byly uděleny jeho duši, jakými ctnostmi bylo obohaceno jeho srdce! Byl před zákonem otcem Ježíše Krista. Ježíš pak učinil jej otcem velmi hodným.

3. Ježíš, jenž si mohl vybrati otce a zdokonaliti ho, jak chtěl, vybral si sv. Josefa, otce ideálního, otce bohatého všemi ctnostmi. Všechny ostatní děti nemají moci vybrati si své rodiče, nemohou jim dáti ty ctnosti, jichž by potřebovali pro splnění svého poslání s dokonalostí, žádanou jejich úřadem. A přece mají všechny dítky právo na rodiče řádné, rozumějící výchově. Kdo se chce věnovati nějakému umění, a kdo se hlásí o místo v nějakém úřadě, musí míti schopnosti, požadované v onom povolání. Býti dobrým otcem, býti dobrou matkou je úřad velmi vznešený a božský a žádá tak veliké ctnosti, tak vynikající dokonalosti jako žádný jiný úřad na světě. Jak se chybuje v této věci! Spatní umělci tvoří díla jen prostřední. Neschopní otcové odchovávají nám dnes takové děti, jaké právě máme. Kdo si nestěžuje na dnešní mládež? Jací otcové, takové děti. Kdyby byli otcové zbožní, horliví křesťané, byly by takové i děti!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.

jewPodle Latinského (tj. římskokatolického) patriarchátu v Jeruzalém, uvádí reportáž AFP ze 7.5, kdosi u vchodu do sídla Shromáždění biskupů při Panně Marii Jeruzalémské nastříkal hebrejsky psaný nápis se slovy „Smrt Arabům, křesťanům a všem, kteří nenávidí Izrael“ a Davidovu hvězdu. Latinský patriarcha Jeruzaléma Fouad Twal nad tímto aktem vandalismu vyjádřil pohoršení: „Le Centre Notre-Dame je majetkem Svatého stolce a k této provokaci došlo dva týdny před návštěvou Svatého otce ve Svaté zemi a Jeruzalémě… Biskupové jsou znepokojeni nedostatečnými bezpečnostními opatřeními a absencí jakékoli reakce na politické scéně a obávají se, že násilí bude eskalovat“, dodal.

Ke znesvěcení došlo také v neděli 27. 4. v benediktinském klášteře ve městě Tabgha, nacházejícího se na březích Tiberiadského jezera. Podle zprávy tiskové agentury Fides z 29. 4. házelo kameny po třech křížích několik mužů, jejichž oblečení i střih vlasů odpovídal ortodoxním židům. Následně zamířili ke konventu benediktinských sester, kde povalili kříž, blátem pomazali venkovní oltář a židle a lavice pomalovali Davidovými hvězdami. Kamenem přitom zranili jednu z žen, jež se zrovna v konventu nacházela.

V tiskovém prohlášení Katolického ordinariátu ve Svaté zemi, citovaného agenturou Fides, se dále uvádí, že o té samé neděli obdržel výhružný dopis nazaretský vikariát. Tento dopis, podepsaný místním rabínem, přikazuje všem křesťanům, aby, chtějí-li se vyhnout „těžké odplatě… opustili Izrael“. Bez bližších podrobností zpráva rovněž uvádí, že v ten samý den došlo k narušení liturgie v pravoslavném kostele v galilejském Al-Bassah.

K celé řadě znesvěcení a aktům vandalismu dochází již od února 2014. Podle AFP, extremističtí židovští osadníci se v rámci kampaně „To nám draze zaplatíte“ dopustili mnoha agresivních útoků na křesťanské kláštery, kostely a hřbitovy, stejně jako na mešity, Palestince, Araby, žijící v Izraeli a dokonce příslušníky izraelské armády v reakci na vládní prohlášení, že tímto jednáním škodí svým vlastním zájmům.

DICI

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Cesta k nebi: život z víry, život v Kristu.

asc1

A) »Jestliže jste s Kristem povstali, věcí nebeských vyhledávejte, nelněte k zemi…« Tak znělo kázání sv. Pavla na Bílou sobotu; jeho slova opakuje církev denně po celou dobu velikonoční v kněžských hodinkách. Naše duchovní vzkříšení a duchovní obnova jest předmětem liturgie po celý ten čas. Minulou neděli připojila úvahu o našem tělesném vzkříšení a o nebi, kde po svém slavném zmrtvýchvstání budou s Kristem jeho věrní věcně kralovat, a dnes se opět vrací k našemu duchovnímu životu vKristu a z Krista. Poutníky nás nazval před týdnem kníže apoštolů. Jsme ve světě, ale ne ze světa; žijeme na světě, ale nejsme synové světa; jsme Kristovi, a musíme jimi zůstat. »Velikonočními tajemstvími a svátostmi (křtem, sv. zpovědí) jsi byl vzkříšen k nadpřirozenému životu milosti (1 Pt 1, 13-25; 2, 1-16); teď ti musí jít o to, abys v novosti života kráčel, a nový život v sobě udržel.«

B) Dejme si nyní tři otázky. 1. V čem záleží tento nový vyšší život milosti? Odpověď na to nám již byla dána. Život milosti záleží v tom, že jsme oblékli Krista, byli jsme vklíněni v Krista jako ratolest ve vinný kmen; žije z něho a skrze něho, žije jeho životem. Vyhledej si v geologické příručce odstavec »thermy«. Dočteš se, že v zemských vrstvách jest voda tím teplejší, čím větší hloubka, čím blíže žhavému zemskému středu. Pramen v La Grenelle vyvěrá z hloubky 547 m, má teplotu 28°C; u Berlína tak zvaný Sperenger Bohrloch z hloubky 1270 m, teplota 48°C; u Schladebachu z hloubky 1716 m, teplota 56°C. To však jsou celkem mírné teploty. Karlovarské prameny mají teplotu 74°, Aguas Callientes ve Venezuele 97°. Ve vřídlech karvovarských jsou ve vodě obsaženy látky, které v okolí marně hledáš, známka, že nejsou voda infiltrovaná, že přímo z prohlubní vytryskují na povrch tak zvané juvenilní vody. Voda minerální, shora do země prosáklá a tam obohacená rozpuštěnými látkami, vrací se na povrch, bohatší sice, ale přitom chladná, studená…

Chápeš toto přirovnání? Duše blízká Srdci Páně, hořícímu ohnisku lásky… Z něho čerpá, čerpat může a má žár lásky a nového života, a sama sálat a vyzařovat tento životní žár; ne si dát světem vštípit, od svého okolí se naučit jakési slušnosti a čestnosti ve společenském životě a jednání, tak chladné, bezživotní… Přijali jsme ducha Kristova, jeho duchem a podle jeho ducha a zásad i žijeme, a ty jsou docela opačné než zásady a duch světa; jsou s nimi tak neslučitelné jako oheň s vodou. O zásadách mluvím, ne o zevnějších formách chování. Celý svět se začal obnovovat po zmrtvýchvstání (přesně po nanebevstoupení) Páně, jako veškerá příroda se obnovuje přicházejícím právě jarem. Apoštolé se rozcházejí do Judska, Samařska, pohanských zemí a volají k novému životu všechny bez rozdílu, židy, Samaritány, pohany, dobré i zlé, spravedlivé (Kornelia) i hříšné (Šavla, pronásledovatele církve); ba i někteří kněží, kteří pomáhali Ježíše utratit, a někteří farizeové, dřívější zapřísáhlí nepřátelé Kristovi, se poddali jeho milosti (Sk 15, 5) na důkaz, že nikdo není vyloučen z účastí na milostech mesiášského království. Zvláště na Šavlovi ukázal Pán, že nás volá a volí bez jakékoli naší zásluhy; tento apoštol však osvědčuje; »Milostí Boží jsem, co jsem, a jeho milost nebyla ve mně marná.« (1 Kor 15, 10) To nás přivádí k druhé otázce.

2. Jak v sobě nový život udržet? Ponechán sám sobě, vyprchá jak teplo, nepřikládám-li na oheň materiál, jako tělesná síla, nechám-li tělo o hladu, jako vůně z otevřené nádoby. Aby milost Boží v nás nebyla nadarmo, o to se musíme ze všech sil přičinit; jako apoštol právě uvedený byl od Pána nazván nádobou vyvolenou, a přece pečoval co nejvíce, aby svědomitou a vytrvalou prací v sobě udržel, co milost Boží v něm vykonala. Nabytý život duše v sobě udržujeme nebeským pokrmem, o čemž bude řeč na Boží tělo, a modlitbou, o čemž v prosebné dny příštího týdne. Obojím si uchováváme ducha synovství, kterého nám Duch svatý vlil, obojím si zjednáváme osvícení, sílu a milost Ducha sv… Dnes v evangeliu první zmínka o něm!

Jak nový život osvědčovat? O tom mluví dnešní liturgie. Před týdnem nás připravoval Pán na svůj odchod, dnes nás připravuje na příchod Utěšitele. Minulá neděle byla přípravou na Nanebevstoupení, dnešní jest přípravou na uvítání božského Osvětitele, který bude v díle Spasitelově pokračovat. Pán mluví v evangeliu o jeho působení ve světě, v církvi a v duši. Naše duše byla velikonoční sv. zpovědí (křtem) přesazena jako květinka do zahrady Boží, a teď jest na nás, aby neuschla, aby nebeský sadař, Duch sv., mohl v ní rozvinout své působení. V kněžských hodinkách se ujímá slova sv. apoštol Jakub, kazatel živé víry a dobrých skutků, a učí nás, co dělat, abychom v sobě udrželi přijatý život milosti a tak si zajistili své věčné vyvolení. Živou vírou a skutky zároveň projevujeme a osvědčujeme, že naše duše jest živa. Pohleď do zahrady, teď, když vše pučí! Objeví-li sadař strom, který se nezazelenal, ví, že jest mrtev, a vytne jej. Do ohně s ním! Od stromu očekává plod, a když jest neschopen plody vydat, k čemu zabírá půdu? Neřekl totéž Pán v podobenství o neúrodném fíku? Listí, květy, plody jsou jedinou neklamnou známkou, že strom žije a že životní síla v něm proudí. Totéž platí i o životě milosti. Julie, dcera luterského profesora Meinecke, se stala proti vůli otcově katoličkou; když pak pozoroval, jak ji katolická víra den ze dne zušlechťuje, žehnal okamžiku, kdy jí dal svolení. Julie však osvědčovala v jednom listě Albánu Stolzovi, svému duchovnímu vůdci, že ji to stálo práci — nešlo to automaticky samo sebou!

C) Slyšme slova sv. Jakuba! »Buďtež činitelé slova, ne posluchači toliko, klamajíce sami sebe. (1, 22) Co platno, praví-li kdo, že má víru, nemá-li skutků? Zdaž taková víra ho může spasit? Ty věříš, že jeden jest Bůh. Docela v pořádku. I démoni věří — a chvějí se! Což nenahlížíš, bláznivý člověče, že víra bez skutků jest mrtvá? Vidíte tudíž, že člověk jest ospravedlněn ze skutků, a ne z pouhé víry. Neb jako tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá.« (2, 14 nn) Nic jasnějšího nad tato slova! Božský Učitel mluvil podobně. »Ne ten, kdo mne nazývá Pánem, kdo ve mne pouze věří, ale kdo plní vůlí mého nebeského Otce, vejde do království nebeského. V ten den (v den soudu) řeknou mi mnozí: „Pane, zdaž jsme ve jménu tvém zázraky nekonali?” Já však jim odpovím: „Neznám vás, odejděte ode mne, pachatelé nepravosti!”« Při líčení posledního soudu slyšíme z jeho úst, že zavrhne ty, kteří nekonali skutků lásky, ne pouze ty, kdož v něho neuvěřili; bohatec v podobenství propadl věčným mukám ne pro nevěru, nýbrž že neměl milosrdenství s žebrákem, který denně sedával u vrat jeho paláce.

Kolikrát nazval Pán farizeje pokrytci, protože slovy v Hospodina věřili, životem ho zapírali. »Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jeho daleko jest ode mne.« (Mar 7, 6) Otec se za nezdárného syna stydí a nepřeje si, aby se k němu hlásil; a nebeský Otec s tím má být srozuměn, když se k němu hlásí lidé, kterými pohrdá i neznaboh? Rozvedení, klevetiví, nečistí? Král Alexander nechtěl, aby jeho jméno měl vojín nectný, a Kristus Pán má souhlasit s tím, když jeho jménem, jménem křesťana, se nazývá oddaný nepravostem? Stát propustí ze služeb člověka odsouzeného pro nějaký přestupek, armáda netrpí důstojníka, jehož chování není důstojnické, protože jest svému stavu k hanbě, ba i hospodský vyhodí člověka, jehož jednání přesahuje meze, a Kristus Pán má ve své církvi trpět lidi, kvůli nimž jest jeho jméno u pohanů (nevěřících) v pohrdání? (Ř 2, 24) »Kdo praví, že v Boha věří, a při tom jeho přikázání nezachovává, jest lhář.« (Jn 2, 4) »Ty osvědčuješ svou víru slovem, já ti ji ukáži skutky!« (Jk 1, 22-27; 2, 8-26)

Jak se nám líbí žívá víra, souhlas života s vírou, když ji pozorujeme na jiných! Jaký máme odpor k lidem, jejíchž víra jest mrtvá! I světák se horší na kněze, který učí a nečíní. Jen tehdy jest nám žívá víra bližního solí v očích, když jest výčitkou našich nepravostí (Md 2, 10-20), anebo když se s ní střetne náš prospěch. Spravedlnost… Není krásná? Nelíbí se nám? Nevzbuzuje v nás úctu a vřelé sympatie? Jenom když nejsme v právu, nenávidíme ji a milujeme nespravedlnost, ne že jest krásná a ctnostná, nýbrž že jest nám právě výhodná. Jak rádi by mnozí zářili v jasu živé víry a ctnostmi se stkvěli, kdyby to nestálo práci! Mrtvá víra? Jen proto, že se snese s neřestí, vášní a pohodlným životem, popřávají jí u sebe domovského práva polovičatí, kteří nemají síly, aby podle víry žili, ani otrlosti, aby ji docela odhodili. Ale od mrtvé víry nebývá k odpadu daleko. Odpadlí kněží za Luthera i u nás po r. 1918 jsou nejvýmluvnějším dokladem. Napřed jim byla víra neúrodným stromem, který jim v zahradě prozatím nepřekážel; jakmile se jim však stala přítěží, odhodili toto neužitečné břímě — ten, aby dostal lepší místo, onen, aby mohl bezuzdně hovět náruživosti.

D) Víra není teoretická mrtvá pravda, jako na př. násobilka, kterou může odříkávat a děti dokonale učit i zločinec. Víra nám ukazuje cíl, pro který jsme stvořeni, poučuje nás o cestě, která k němu vede, skýtá nám prostředky, abychom po ní jít mohli, a naší povinností jest snažit se, chopit se podávaných prostředků, abychom cíle došli. Nauka sama, pouhé slovo víry, nám nedopomůže, abychom cíle dosáhli! Víra nás zušlechťuje a vede nás k dokonalosti, ale bez našeho spolupůsobení nedokáže nic. Víra není mrtvý kapitál, zakopaná hřivna, pěkný šperk; s ní musíme těžit a hledět, abychom co nejvíce pro nebe vytěžili, Jeden akademik čte Goethova Fausta. Přijde k rozmluvě mezi Markétkou a jím, »Vážíš si svatých svátostí?« — »Vážím si jích!« — »Ale aniž bys o ně stál!« Tu se čtoucí zarazil…, byltě právě takový! (Hoffnung 190.) Poznal jako pozdější ecuadorský president Garcia Moreno, že nestačí víry si vážit, víru hájit a pro ni snad i bojovat, že nutno především podle ní žít! Jenže již křižáci ukázali, že jest snazší pro víru se bít než se jí řídit. Víra jest světlo, které cestu k nebi ukazuje; když tou cestou nejdeme, co nám světlo platné? I pohané byli přesvědčeni, že blaženosti za hrobem dojdou jen ti, kteří řádně žili; pouze některé staré sekty, pokažené židovstvo a protestanté učili, že k spasení netřeba dobrých skutků. Kdyby vyznavači Lutherovi domyslili, poznali by; »Podle jeho učení může člověk krást, smilnit, loupit, vraždit, je-li však věřící protestant, přijde jistě do nebe, a to přímo, poněvadž podle něho očistec není!« Kdo by nenahlédl, že takové náboženství by přivodilo naprostý rozvrat všeho společenského řádu, kdyby je každý životem prováděl!

E) Stačí-li k spasení víra bez skutků, proč sestoupil Syn Boží s nebe? Proč vzal na sebe kříž? Adam přece víru neztratil! K čemu ustanovil sv. svátosti, když dostačí víra sama? K čemu nám dáno deset přikázání, když dostačí jediné: »V jednoho Boha věřiti budeš!« Vlastně bych měl říci: »V Luthera věřiti budeš!« Proč ztrestal někdy Hospodin tak přísně provinilce ve Starém Zákoně? Ofni, Finees, Onan, Achan, Saul, ti všichni věřili! Proč praví sv. Jan ve Zjevení, že do jezera síry a ohně budou uvrženi pachatelé nepravostí?

Nevěřící Lavater praví: »Jediná rozumná cesta k popření křesťanství jest ukázat ze zkušenosti, že ti, kteří se evangeliem řídili, přišli na cesty pochybené.« Tedy že ti, kdož v Krista věřili a jeho naukou se řídili, se stali špatnými. Nenašli ovšem a nikdy nenajdou člověka, který se zkazil proto, že se slovem Páně řídil, ať žebrák, ať král, ať věřící laik jako italský Ezzelin, ať odpadlý kněz jako Luther, špatnými se stali jen tehdy, když se podle evangelia neřídili nebo jím se řídit přestali. My však z toho vidíme, že jest naší povinností, abychom životem byli Pánu ke cti a ne k hanbě. Ukázat všem, že každý, kdo se řídí vírou Kristovou, stojí mravně vysoko nad zchátralým nevěřícím světem! Že víra jest zdroj požehnáni a vede ke ctnosti! Staří křesťané obraceli k víře pohany skutky lásky a milosrdenství, nikoli pěknýmí slovy, a hrabě Stolberg osvědčoval, že ho do pravé církve přivedl příklad vestfálských katolíků. Tertullián sděluje, že pohané poznali hravě, stal-li se kdo z nich vyznavačem Kristovým…, podle toho, že změnil nadobro život! Po odpadu Anglie k protestantství poznal každý podle téže známky katolíka, a ušlechtilejší protestanté, kteří nebyli udavači, říkávali věřícímu, když nejednal správně: »To se na katolíka nesluší!« Jak nás mnohdy zahanbují po této stránce obrácení divoši! Ti, kteří do nedávna se klaněli modlám a požírali druh druha, po přijetí křtu žijí jako světci; pro jedinou mši sv. nebo sv. příjímání váží cestu dalekou, přes rokle a dravé řeky, prodírajíce se pralesem, kde jsou ohrožováni hady a dravci. Při visitaci misijních stanic na Fidžijském souostroví nemohl biskup ani věřit, že mužové, kteří na kolenou přijímali biskupské požehnání, kteří s úctou jako děti se blížili ke stolu Páně a na šíji měli zavěšenou medaili Neposkvrněné Panny, byli před nedávnem obávaní lidožrouti, dravější než tygrové v džunglích. Ted jejich oči, sálající kdysi krvežíznivostí, tak mile a upřímně hleděly, a jejich jedinou láskou byl Ježíš a Maria! Takovou změnu v nich provedla víra — žívá víra!

asc2

F) Křesťan má jít vlastně ještě výš; nejen žít podle víry, nýbrž z víry. Co to znamená? Víra má oživovat a pronikat všecko naše smýšlení a řídit každý náš krok. Každou událost máme posuzovat s hlediska věčnosti; každá věc má mít v naších očích tolik ceny a tak velký význam, jak dalece prospívá víře, cti a slávě Boží a naší spáse; každé osoby si máme vážit tak vysoce, jak blízká jest Kristu a víře. Volíme-li stav my, volí-li stav naše dítě, má rozhodovat jedině víra, nikoli ohledy časné, majetek a postavení. Ne se tázat, jak jest ženich bohatý, nýbrž je-li věřící on i rodina, ze které pochází. Ne se ptát, má-li statek, nýbrž, jak pochodí duše. U pravého křesťana má víra ve všem první a poslední slovo, rozhodující slovo, má být pohnutkou všeho našeho jednání a každého činu! To jest jistě vysoká ctnost. Posuzovat všecko s hlediska věčnosti, nadpřirozeně vše pojímat… (Str. 23 n.) Kdo si toto nadpřirozené nazírání osvojí, ten nezapomene na velikost svého povolání, povolání křesťana, ten na cestě dokonalosti kráčí rychle vpřed a spěje přímo k nebi, pro které je stvořen.

O nejsv. Panně svědčí evangelista (Lk 2, 19), že její vnitřní život žil tím a z toho, co podivuhodného zažila v Nazaretě, Betlemě, Jerusalemě. Nežádala, aby Bůh její víru neustále oživoval nebo dokonce podporoval zázraky; dostačilo jí plně to, co jí bylo od Pána zjeveno skrze anděla, pastýře, Simeona, krále z východu. Proč nedostačí nám k životu z víry to, co jsme prožili — byť jen jednou — v ignaciánských exerciciích? Pravdy katechismu, oduševněné v exerciční samotě netušenou životností? I zde nám může být Neposkvrněná Panna vzorem, a její příklad dopomoci k vzletu k výšinám a k naprosté »metamorfose«, proměně a obnově života!

G) Hledáme-li ztělesněný živoucí vzor života z víry, čtěme životopisy světců a velkých věncích mužů. Z každého jejich slova, z každého skutku dýše duch Kristův; jak mile působí na duši, když jest ovanuta tímto dechem žhoucí živé víry! Jen na tom záleží, aby životopisy byly skutečně portrétem, podobiznou vnitřního života, nikoli suchou snůškou dat, jako nějaká policejní zpráva. Mají-li na mysl i srdce člověka vliv a půvab povídky, které nejsou nic jiného leč smyšlené životopisy, a dramata, která jsou zcela nebo zpola smyšlené tklivé událostí lidského života, oč více by nás měly vábit skutečné životopisy lidí, podobných nám, lidí, kteří žili na téže zemi jako my, zakoušeli radosti a bolesti, prodělávali zkoušky a nesli kříže jako my? Proč se obírat životopisy smyšlenými a prolévat slzy soucitu nebo nadšení při čtení událostí zbájených, a tak málo zájmu věnovat skutečnosti, ze které k nám mluví mnohdy zkušenost dlouhých desítiletí?

Vezmi do rukou životopisy svatých anebo velkých věřících mužů a žen… Do jaké společnosti rázem vstupuješ! Kdo tě obklopuje! S jakými velikány se tu setkáváš a stýkáš! Jaký vliv na tě může mít jediný takový ideál svatosti nebo svědomitosti! Gfrörer se stal katolíkem, když studoval život papeže Řehoře VII., Hurter, když se obíral Innocencem III.; oba měli zprvu úmysl vylíčit světu ničemnost středověkých nositelů tiary, a jak vznešené postavy při bedlivém studiu vystoupily ze starých archivů před jejích očima! Takoví hrdinové povolání jako jmenovaní papežové nebo jako Tomáš Morus a Tomáš Becket, oba mučedníci, jako Windthorst nebo Garcia Moreno, první politik, druhý státník, nás učí svědomitosti a věrnosti v plnění stavovských povinností. Hrdinové blíženské lásky, jako byl Vincenc Paulánský, Jan Bosko, František Xaverský nebo Petr Klaver, nás strhnou k ušlechtilým činům. Svatí kajícníci a kajícnice, jako byl Augustin, Marie Egyptská nebo Markéta Kortonská, vyvedou ze tmy k světlu a povznesou z močálu nepravosti k nejvyšším sférám svatosti a čistoty i hluboce kleslé, kteří pozbyli důvěry v sebe i v Boha, ukazujíce jim na sobě, co zmůže pevná vůle člověka, podporovaná milostí Boží. Zde nečteš zásady svěřené papíru mrtvou literou, zde vidíš živé činy! Duše čisté jako Anežka, Terezička neb Alois povznášejí naši duchovní úroveň; chudobky, jako byla pastýřka sirotek Germána nebo služebná Notburga, Zita a jiné, povzbuzují a povznášejí nás úvahou, že sebenižší stav nebo povolání nezamezuje nikterak vzestup k výšinám svatosti a ctnosti, stejně jako mu není překážkou dětský věk, jak nás učí chudičká 12letá Růžena z Viterbu neb zámožný 12letý Vít deFontgalland.

k4

H) Život bez víry, život s mrtvou vírou, život podle víry, život z víry: Jan Lucemburský a jeho vnuci Zikmund, Jošt, Prokop… Tu a tam něco učinili, tu a tam přistoupili ke stolu Páně, nedělní mši svatou nevynechali snad nikdy, ale řekne kdo, že podle víry žili? Jan marnotratník, jenž nelidsky vydíral na poddaných peníze, Jošt lakomec, chtivý peněz a zemí, Prokop násilník, poloviční lupič, Zikmund oddaný smilstvu, všichni nesvorní a nesnášenliví, bojujíce druh proti druhu. Přemysl II. a Václav II., oba hluboce zbožní, lze říci, že podle víry žili, odezíráme-li od některých pochybení. Podle víry… Zachovávali celkem Boží přikázání. O kom můžeme říci, že žil z víry? Jedině o synu jmenovaného Jana, otci Zikmundově a strýci Joštově i Prokopově. Karel IV… Studujme jeho život a jeho dílo! Cokoli podnikal, vše bylo neseno duchem živé víry, z každého jeho činu, ať velkého, ať nepatrného, nás ovane duch víry, jenž v pravém smyslu pronikal vše, co konal a mluvil. Karel z víry žil, s nadpřirozeného hlediska víry vše pojímal, jí se dal při všem řídit a vést; proto spočívalo tolik požehnání na každém jeho podniku, proto byla požehnáním celá jeho vláda národu i zemi jemu od Boha svěřené. Že tento duch nikterak nečiní slabým a zženštilým, jest nejlepším dokladem on sám, energický, v boji statečný, v míru pevný a rozhodný, vždy mužný, neznaje lidských ohledů, když šlo o spravedlnost a právo, jehož se od něho dostalo i nejubožejšímu a nejopovrženějšímu. Bůh řídil všecky jeho kroky, od cesty jeho přikázání a poznané vůle se neodchýlil ani o vlas, cizí ženy se nikdy ani nedotkl — který z jeho předchůdců, současníků a nástupců mu byl v tom směru roven? Přemysl II., Václavové (I., II., IV.), Zikmund… Život Otce vlasti byl ztělesněný křesťanský zákon, z něho bychom mohli jako z katechismu studovat, co se sluší činit a co se nesluší, co Bůh káže a co zapovídá, co jest nepravost a co je ctnost.

Dávno zesnulí oživují mezi námi, jejich dílo trvá, jejich živoucí příklad máme na očích, a ten daleko mocněji než zanikající slovo povzbuzuje k následování, vybízí k činu, vlévá odvahu, posiluje naději a důvěru, rozněcuje touhu a snahu, ukazuje, co lze pomocí milosti Boží křehkému člověku ze svého života učinit…, mistrovské dílo ctností! V suchopáru všedního života nás osvěžují příklady těch, kteří svou povinnost konali po celý život duchem vznešeným. Jejich zkoušky jsou nám útěchou, jejich boje jsou naší silou, a my, osvojujíce si jejich myšlenky, slova i jednání, stáváme se s nimi takřka spřízněni a na nejlepší cestě k tomu, abychom rozmnožili armádu Kristovu o jednoho nadšeného bojovníka, dopomáhajícího ze všech sil k vítězství svatého kříže.

Čtení: 1 Soluň. 4 a 5; — 2 Soluň. 1, 5 — 3, 6.

orseolo

Petr Orseolo, jako 20letý jinoch, byl admirálem benátského loďstva a vyčistil r. 948 Adriatické moře od pirátů, načež po zavraždění nehodného Petra Candiano byl zvolen za dóžete, za hlavu mocného obchodního města na lagunách r. 976. Obnovil řád v republice, z vlastních prostředků zřídil mnohé charitativní dílo, sám obstaral přestavbu katedrály, postavil hospic pro poutníky, obnovil dóžecí palác, uzavřel se sousedními státy výhodné mírové smlouvy. Po dvou letech vlády, vida pořádek uvnitř a klid zevně, opustil v noci na 1. září 978 město, kde požíval nejvyšších poct, odebral se až do Pyrenejí, a tam zaklepal na dveře benediktinského kláštera ve Sv. Michalu. Neznámý cizinec byl přijat, a trávil zbytek života (zemřel r. 987) ve skutcích kajícnosti a blíženské lásky — svatý Petr Orseolo!

ferrini

Universitní profesor Contardo Ferrini, laik, výtečný znalec římského i středověkého práva, jenž se vyznamenal mnoha odbornými právnickými spisy — blahoslavený! Nunzio Sulprizio, sirotek, od surového strýce vyučený kovářství a zle od něho týraný, nadto sklíčený kostižerem; tento řemeslnický učeň, zasypaný utrpením vnitřním i vnějším, stravoval se žhoucí láskou k Bohu, a zemřel v 19. roce věku v máji 1836 — ctihodný! Jeho tělo v oratoriu mládeže Panny Marie Přímluvkyně v Neapoli.

Tato kytička by se dala zvětšit o nejeden květ, vybraný v zahradách laických světců — těch, kteří dosáhlí svatosti pouhým svědomitým zachováváním zákona Božího, životem z víry…

Mariánská postila, 1946

Michal Semín

Jsem čtenáři těchto stránek průběžně vyzýván, abych se vyjádřil k tomu či onomu výroku či činu papeže Františka. Jak jsem již dříve napsal, kdykoli se v tomto smyslu vyjadřuji, nečiní mi to sebemenší potěšení. O co raději zde dávám prostor pro pozitivní prezentaci katolické nauky a „návody“, jak si v současné církevní krizi, jež se nepřestává prohlubovat, katolickou víru nejen uchovat, ale dokonce posílit. Za tím účelem vychází již devátým rokem i časopis Te Deum, který, dle svědectví řady jeho čtenářů, pomáhá se v dnešní nelehké situaci lépe orientovat a přimknout se k těm církevním subjektům, jež katolickou víru v její plnosti a integritě zachovávají.

Přesto jsou chvíle, kdy k některým výrokům nejvyšší církevní autority a jeho nejbližších spolupracovníků nelze dost dobře mlčet. Nikoli proto, abychom se utvrzovali v kritickém postoji k současnému papeži a podobně smýšlejícím biskupům, ale proto, že výklad víry a křesťanské morálky je účinnější, je-li současně poukázáno na zla, jež je aktuálně ohrožují. Také nelze přehlížet skutečnost, že mezi čtenáři těchto článků je mnoho věřících, kteří cestu ke katolické tradici teprve hledají a dosud si plně neuvědomují, že progresivistický a neomodernistický směr, zvolený pokoncilní církevní hierarchií, je do té míry škodlivý, že je třeba hledat všechny oprávněné a situaci přiměřené prostředky, jak se z jeho vlivu vymanit. Takový krok se obtížněji koná, neexistuje-li dostatečné poznání závažnosti současné situace. Pokud se tedy odvažuji kritizovat některé výroky či postoje papeže či biskupů, není to nikdy samoúčelné. Pochopíme-li však, že jejich smýšlení a jednání nepřispívají k předávání svěřeného pokladu víry, ale spíše k jeho demontáži, je i příklon k plnosti pravdy pevnější a rozhodnější.

Tolik na úvod a nyní k vlastnímu tématu této úvahy. Mnozí konzervativněji smýšlející věřící o předchozích pontifikátech soudili, že navzdory omylům ekumenismu a vstřícného postoje k moderním ideologiím, byl hynoucí křesťanský řád ve společnosti oživován alespoň věrným zastáváním katolické nauky o manželství a řádu předávání života. Považuji tento názor za přinejmenším sporný – viz můj starší článek – nelze však popřít, že jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI., zastávali neměnné učení Církve o nerozlučitelnosti manželství, nedovolenosti užívání antikoncepce či zlu umělého oplodnění. Aktivisté, probouzející svědomí lidí v otázce provádění potratů, se mohli na tyto papeže odvolávat a spoléhat se na jejich podporu. S nástupem papeže Františka se však dosavadní situace mění. Jakkoli nemám důvod pochybovat o tom, že František potraty neschvaluje, z jeho vlastních slov víme, že za větší mravní zlo, než jsou vraždy nenarozených dětí, považuje opuštěnost starých lidí či nezaměstnanost lidí mladých. Největší obavy aktivistů pro-life, a jsou to obavy každého skutečného katolíka, však míří jiným směrem – ke zpochybnění nerozlučitelnosti manželského svazku, o něž již delší dobu usilují mnozí vlivní hybatelé církevního dění. Plánovaný říjnový synod o rodině jim k tomu dává mimořádnou příležitost. V souvislosti s ním se hovoří o potřebě řešit situaci, kdy velký počet katolíků žije po rozvodu v novém civilním „manželství“, čímž je jim znemožněno účastnit se svátostného života Církve. Podle dosavadních náznaků se zdá, že tím, od koho se čekají změny, nejsou cizoložné páry, ale Církev. Podkladem k nastolení agendy změn byl celocírkevní dotazník, jehož adresáty nebyli, jak tomu dosud bývalo zvykem, biskupové či kněží, ale laici, v morálních otázkách dnes velmi často nepoučení a dezorientovaní. Ze šetření v německy mluvících zemích vyplynulo, že zde žijící praktikující katolíci o předmanželském soužití, antikoncepci či homosexualitě smýšlí v naprosté většině stejně, jako jejich liberální bezvěrečtí spoluobčané.

frantisek_casopisy

Dnešnímu světu se František zalíbil…

Pokud bychom hledali jedno téma, jež papež František rozvíjí s velkou oblibou a proto i relativně často, je jím nejspíš Boží milosrdenství. Je jistě správné o něm kázat, problém však nastává tehdy, vládne-li v něm mlčení o Boží spravedlnosti. Nelze nevidět, že papež v mnoha svých homiliích a rozhovorech pro média vykresluje kontrast mezi požadavkem, vznášeným Božím či církevním přikázáním na člověka a situací konkrétní lidské osoby, jež se má jimi řídit. Toto napětí přitom prezentuje způsobem, z něhož by se dalo usoudit, že mravní normy považuje za pouhé ideály, jež v mnoha konkrétních životních situacích nelze reálně uskutečnit.

Jedním z důvodů, proč se domnívám, že se v této interpretaci nemýlím, plyne z faktu jeho nepopiratelného myšlenkového souznění s kardinálem Walterem Kasperem, o němž krátce po svém zvolení papežem prohlásil, že patří mezi jeho nejoblíbenější teology. V jedné ze svých prvních papežských homilií zvláště vyzdvihl Kasperovu knihu „Milosrdenství – podstata evangelia a klíč ke křesťanskému životu“, když o ní prohlásil, že mu „přinesla mnoho dobrého“. A je to právě Kasper, kdo se odvolával na Boží milosrdenství ve své řeči, vyžádané papežem Františkem na úvod únorové konzistoře, v níž argumentoval ve prospěch umožnění přístupu ke svatému přijímání osobám, jež žijí v cizoložném svazku. Kardinál Kasper navštívil v minulých dnech USA, aby zde propagoval anglické vydání této své poslední knihy. V rozhovorech, jež poskytl, jakož i během své přednášky na Fordhamské univerzitě, pronesl výroky, jež jsou pro něj typické, tentokrát se však tvářil, že tak činí s plným vědomím a podporou Františka. Kasper v rozhovoru pro WNYC Radio mj. konstatoval, že „některé rozvody jsou nutné. A pak je důležité zdůraznit, že milosrdný Bůh dává každému novou příležitost, nový začátek. Církev by tedy měla jednat stejně… Církev není proti kontrole porodnosti, jde jen o volbu metod. Nechci však zabíhat do podrobností… jde v zásadě o věc svědomí a osobní odpovědnosti.“ V témže rozhovoru mj. poznamenal, že papež František považuje každé druhé svátostné manželství za neplatné!

V rozhovoru pro liberální jezuitský časopis Commonweal pak tvrdil, že vysoké nároky Církve v oblasti nauky o manželství je třeba chápat na způsob „ideálu“ a že je Církev nemá vyžadovat bez ohledu na dané životní okolnosti. „Že osoby, žijící v novém svazku, mají spolu žít jako bratr se sestrou? Pokud tak žijí, zasluhuje si to úctu. Jde však o heroický akt a heroičnost není určena pro běžného věřícího“.

Během své univerzitní přednášky otevřeně kritizoval kardinála Müllera za jeho údajně rigidní naukové postoje (což vzhledem k poněkud heterodoxním názorům současného prefekta Kongregace pro nauku víry např. v otázce transubstanciace, trvalého panenství Panny Marie či teologie osvobození a vyhraněně nepřátelskému postoji k FSSPX, jen vypovídá o hloubce krize, v níž se nacházíme), zatímco na adresu papeže Františka poznamenal, že když se u někoho setká s obviněním z hereze, nijak jej to netrápí. „Jde to jedním uchem tam, a druhým zase ven“, citoval Walter Kasper papeže. Kardinál Müller pokáral 30. dubna společnost, zastřešující ženské řeholní řády v USA (LCWR), za to, že zastává panteistické názory a že propaguje učení, neslučitelná se základními pravdami víry o stvoření, dědičném hříchu, Božím vtělení a díle vykoupení. Jednou laureátek teologické ceny, udělované LCWR, je i feministická teoložka Elisabeth Johnsonová, jíž vzdal kardinál Kasper v diskusi po přednášce hold. Že její názory, jakož i názory jejích stoupenkyň, považuje kardinál Müller za nekatolické? Co na tom, pravil Kasper, „o mně se také tak smýšlí, takže jsou kritizované teoložky v dobré společnosti…“

kasper

Kardinál Walter Kasper

Zdá se, že W. Kasperovi narostl s novým pontifikátem hřebínek. Soudím tak i ze závěrečných slov rozhovoru pro časopis Commonweal: „Mám takový dojem, že papež František je rozhodnut provést určité změny. Ostatně již některé učinil. Myslím, že zde není možnost návratu… Papeži Janu XXIII. bylo dáno jen pět let, a změnil mnohé. S papežem Pavlem VI. přišly další nezvratné změny. Papež František nemůže plánované změny uskutečnit sám; uvažuje v kategorii procesu. Chce zahájit proces, který půjde za hranice jeho pontifikátu. Bude mít příležitost, domnívám se, jmenovat 40 procent kardinálů, a ti budou volit nového papeže. V tomto smyslu může předznamenat výsledek příští konkláve.“

Pokud má prelát s podobnými názory papežovu plnou důvěru (František o jeho teologii, relativizující manželskou nerozlučitelnost prohlásil, že vznikla „na kolenou“), pak opravdu nelze vyloučit, že přes veškerou opozici z řad konzervativnějších členů biskupského sboru a kardinálů bude z „pastoračních důvodů“ lidem žijícím v nelegitimním svazku umožněno přijímat Tělo Páně. To naznačuje i generální sekretář synodu biskupů a další vycházející hvězda Františkova pontifikátu, kardinál Lorenzo Baldisseri, jenž v rozhovoru pro křesťanský týdeník Tertio prohlásil, že je třeba učení o manželství přizpůsobit dnešní době. „Církev nežije mimo čas, evangelium musí být poznáno a zakoušeno dnešními lidmi a jeho poselství musí přitom respektovat integritu příjemce“. Naznačuje, že Církev hodlá naslouchat výsledkům dotazníkové akce a účinně reagovat na očekávání respondentů. Baldisseri patří mezi kardinály (byl jmenován současným papežem), kteří otevřeně podpořili Kasperův postoj k rozvedeným a „znovu sezdaným“.

Nejde tu přitom jen o útok na nerozlučitelnost a integritu manželského svazku, v sázce je mnohem víc. Bude-li umožněn přístup ke svatému přijímání osobám, žijícím objektivně ve stavu těžkého hříchu, půjde o výraz naprosté absence eucharistické úcty a tedy i bázně Boží, bez níž není možné dojít spásy.

Takové jsou důsledky falešně chápaného milosrdenství, jež papeži Františkovi a jeho ideovým stoupencům slouží jako nástroj k ničivé transformaci Církve. Jak se takové „milosrdenství“ snadno promění v až nepochopitelnou nelidskost, lze doložit na Františkem pronásledovaných Františkánech Neposkvrněné. Papežem jmenovaný komisař Volpi, jednající s plným vědomím a souhlasem papeže, zakázal 81 letému P. Stefanovi Manellimu, zakladateli FN, navštívit 1. května hrob svých rodičů, jmenovaných v letech 2008 a 2009 „služebníky Božími“, a sloužit zde mši svatou.

Jako by postoj milosrdenství byl určen jen těm, kdo se protiví učení Církve, zatímco pro ty, kteří pravdy víry, vhod či nevhod, hájí a upozorňují na duchovní nebezpečí, plynoucí z novátorské horečky, jež zachvátila koncilovou Církev, jsou po ruce jen slova pohrdání a církevní tresty.

Jak dlouho ještě, ó Pane?

Ochránce Mariin.

Giovanni Sandigliano 

josefK branám pozemského ráje postavil Bůh anděla, aby jej střehl a zabránil do něho vstup nohám hříšným. U archy úmluvy bděli synové Leviho a nikdo jiný nesměl se k ní přiblížit. Jednoho dne byla archa vezena na voze. Kterýsi muž, jménem Oza, pokusil se ji zachytiti, když padala. Klesl však mrtev k zemi. Ráj pozemský byl jen obrazem, archa úmluvy byla toliko náznakem. Pravým rájem rozkoše, do něhož chtěl Bůh jednou zasaditi strom života, byla Maria. Drahocennou archou z nejčistšího zlata, jež chovala v svém lůně pravou manu pouště, byla nejsv. Panna. U tohoto posvátného ráje nechyběl věrný strážce, anděl nebes; k této tajemné arše postavil Bůh svého představitele na zemi, našeho sv. patriarchu Josefa. Církev sv. nás učí jej pozdravovati a vzývati: »Cudný ochránce přesvaté Panny, oroduj za nás!« Rukou Prozřetelnosti byl přiveden k Marii v den, kdy s ní vstoupil v svaté manželství, a zůstal při ní, dokud chtěl Bůh, věren jsa úkolu sobě vykázanému.

V životě Marie Panny byly chvíle, kdy byla pro ni přítomnost muže naprosto nezbytná. Dobrý Bůh mohl jí poslati nebeské anděly ve viditelné podobě, aby ji posilovali a ochraňovali, dal však přednost patriarchovi Josefovi. On ji chránil ve chvílích nebezpečí, byl jí oporou v hodinách hrůzy, povzbuzoval ji ve chvílích zkoušky a utrpení. Jako při Marii, bude státi sv. Patriarcha se svou ochranou i u každého z nás, budeme-li ho ctíti, a nenechá nás bez pomoci a bez útěchy v hodinách křížů.

I. Za hrozné noci. — 1. Byl to veliký dar Prozřetelnosti pro Marii, že měla za ochránce patriarchu Josefa. Vzpomeňme si na truchlivý večer, jenž předcházel narození Ježíškovo, vzpomeňme na večer, kdy ji odbyli ve všech domech betlemských, kdy i sami příbuzní zavřeli dveře svých domů před nejsv. Pannou. Dlouhá cesta vyčerpala její síly, zvláštní okolnosti, v nichž tehdy byla, zvyšovaly její bolest a ztrpčovaly její opuštěnost. Byla by musila sama odejiti z Betlema, hledati útulek v širém kraji, jiti po cestách neznámých a nebezpečných za hluboké noci. Spíše si můžeme představiti než vylíčiti její úzkost a bezradnost za takových okolností. Jak vysoce cenila v té chvíli přítomnost chotě, jejž jí dalo nebe! Byť byla vždy jista, že ji Bůh neopustí, přece muž po jejím boku dodával jí větší zmužilosti a její srdce se Šířilo při sladké myšlence, že má u sebe viditelného anděla Hospodinova!

2. Trudná tato noc představuje život náš. Maria je živým obrazem lidstva jdoucího za svým cílem, Josef se podobá Prozřetelnosti, která bdí a nenechá bez útěchy svých dětí. Jakou nocí je život! Jsme v ní jako Maria. Když šla do Betlema, doufala, že se alespoň přátelé a příbuzní slitují nad jejím stavem, že ji přijmou s otevřeným náručím a poskytnou jí lůžko k odpočinku. Spoléhala-li opravdu nejsv. Panna na to, jakého zklamání měla se dočkati! Její chudoba, její vážný stav nepohnuly nikým. Někde dokonce zatvrdila se i srdce proti ní. I my doufáme po tolika zklamáních ještě ve svět, v přátele, v příbuzné. Když nastane noc kolem nás, hledáme nějaké směšné světélko, aby poskytlo našemu životu trochu jasu. Kdy se konečně naučíme hledati Boha, důvěřovati v Boha a prošiti Boha, aby paprskem svého světla ozářil naši stezku?

3. Který je hlavní náš nedostatek? Chybí nám víra v přispění Boží, v milosrdnou pomoc Prozřetelnosti. Říkáme: Kdo se o nás stará? Kdo na nás myslí? Život je noc. Lepší lidé mezi námi, kteří cítí potřebu světla pro objasnění nesčíslných otázek, hledají toto světlo u vědy a domnívají se, že věda je anděl, jenž nás má provázeti a dovésti k míru a štěstí. Nikoliv! Podobáme-li se Marii kráčející nocí, naším Josefem, jenž nás provází a nás těší, nemůže býti věda. Bůh ozářil naši stezku božským paprskem, jenž vychází z kříže, z evangelia. Lidé věřící v samotnou vědu, vědu lidskou, zápasí s hustými temnotami a nikdy se jim nepodaří je rozptýliti. Upřeme zrak na Ježíše Krista! Jděme za ním! Vždyť Písmo sv. jej nazývá andělem veliké rady. Potom se tmy rozplynou a zazáří světlo jasného dne v našich duších.

II. V zemi vyhnanství. — 1. Po černé noci betlemské následoval v životě nejsv. Panny den nesmírných bolestí. Radosti Betlema byly kratinké. Králové a pastýři přešli jen se svými dary kolem jeslí Ježíškových… Maria a Josef tiskli na hruď maličké dítě, tušíce bouři. Pod křídly andělů spaly tyto svaté bytosti, ale bděl Herodes. Toto zrození, jež mělo živou ozvěnu až na dalekém východě, u osob tak vynikajících jako tři králové, nepopřávalo klidu jeho ctižádostivému a krutému duchu. Přisahal, že sprovodí se světa toho, jenž ohrožoval jeho trůn, a nařídil vraždu neviňátek. Anděl Boží sestupuje v té chvíli s nebe, budí Josefa, upozorňuje na nebezpečí hrozící Ježíškovi a dí mu: »Vezmi dítě i matku a utec do Egypta!« Josef probouzí Marii. Jen málo slov jí praví a hned objímají Ježíška, v noci opouštějí příbytek, vydávají se do širého kraje, hledají cestu pouští a obracejí své kroky do cizí země.

2. Jak by bylo smutno Marii, kdyby byla neměla po boku Josefa na tomto útěku, na poušti, daleko od Nazareta! V zádech za prchajícími je slyšet dusot koní a kroky vojáků, zní pláč matek, hořekujících nad zavražděnými syny. Srdce Mariino svírala s jedné strany bázeň, s druhé soustrast s obětmi vzteku tyranova. Josef po jejím boku však posiloval ji pouhou svou přítomností ve všech úzkostech. — Lidové podání vypráví si o tomto útěku obdivuhodné pověsti. Nejsv. Panna jsouc unavena, prý se posadila s Dítkem v náručí pod palmu a ta se sklonila k hlavě ubohých poutníků, nabízejíc jim své ovoce, jež Josef trhal a podával Marii. Když kráčel svátý průvod zcela pustým krajem, potkal bandu lupičů. Ti však očarováni jsouce něhou jejich tváří, ani se nepokusili o bezpráví proti nim.

3. Život sv. Rodiny na útěku vlévá útěchu do srdcí našich. Jako nad ní, bdí Boží Prozřetelnost i nad každým z nás. V hodinách největších nebezpečí, ve chvílích největší úzkosti nejsme nikdy samotni. Vždy je při nás Bůh. Mohli bychom pochybovati o jeho bdělosti a otcovské péči? Projděme v duchu svůj život, rozpomeňme se na své osudy! Nechyběly nám těžké chvíle. Snad se nám zdálo, že již nevyvázne z těžkého postavení. Znenadání však nějaká okolnost, nějaká nahodilá událost otevřela nám zatarasené cesty, zjasnila naše nebe. Máme při sobě anděla strážného, jenž nás chrání jako chránil Josef nejsv. Pannu.

Máme anděly, kteří bdí a nás střeží. Nedejme se sklátiti zoufalstvím. Největší křivdou, jakou můžeme Bohu způsobiti, je pochybovati o jeho dobrotě. I kdyby visela nad naším životem noc černější než nad svatou Rodinou, když byla nucena prchati do Egypta, nesměli bychom pozbývati důvěry. Uprostřed těchto temnot provází nás ruka Páně a vytrhne nás z nich v pravý čas.

III. V domku nazaretském. — 1. Noc betlemská přináší Marii rozechvění a úzkost, léta vyhnanství jí připravují mučivé starosti, ale Josef je vždy po jejím boku a dodává jí útěchy. A co znamená život v Nazaretě? Skoro třicet let samoty pro Marii a mlčení pro Ježíše. Život v Nazaretě měl jistě své radosti a nebeské útěchy. Přítomnost Ježíškova měnila Marii a Josefovi domek nazaretský v pravý ráj. — Avšak nejsv. Panna nebyla bez starostí. Malý Ježíšek rostl. Nevěděla-li Maria, že roste pro utrpení, pro Kalvarii? Slova Simeonova, zaslechnutá v chrámě v den očišťování, tkvěla jako meč v jejím mateřském srdci. Od té chvíle zřela Syna svého v úzkostech Getsemani, v pokoření soudních výslechů, s křížem na ramenou na cestě k vrchu neblahé Golgoty, a potom ho viděla viseti na stromě hanby a vydechovati duši v moři bolestí. Čím více rostl, čím byl krásnější a milejší, tím krutější byla bolest její duše.

2. Zajisté, že Josef, jenž bedlivě pozoroval všechna hnutí nejsv. Panny, zastihl často svou nejčistší snoubenku s očima plnýma slz. Kolikráte ji viděl pohříženu do myšlenek černých jako noc — a pravdivých! Kolikrát byl svědkem, jak se svým nejdražším Synem na srdci naříká, mírně sice a odevzdaně, ale plna starostí o nedalekou jeho budoucnost. Přes to, že byla nejdokonaleji odevzdána do vůle nebes, a ač se svěřovala bez výhrady vedení božské Prozřetelnosti, pociťovala neméně potřebu slova útěchy a pomoci v těchto okamžicích zkoušky. Náš světec, žárlivý strážce tohoto pokladu nebem mu svěřeného, byl pro Marii v Nazaretě v těchto letech pravým andělem těšitelem a skutečnou její oporou!

3. I v křesťanských rodinách jsou starosti a bolesti jako v Nazaretě. Ubohé matky! Jako se záhony v zahradách zdobí květy, tak příbytky rodin jsou zkrášlovány nevinnými, drahými dětmi. Podobají se malému Ježíškovi a plní srdce útěchou a radostí. Avšak tito maličcí, podobní Ježíškovi, jsou též příčinou obav a starostí. Jak se vyvine život těchto miláčků? Budou musiti stoupati na slavnou horu Tábor nebo na potupnou Kalvarii? Tato nejistota je mečem, který se zarývá do hlubin mateřského srdce a nepopřává mu pokoje, z něhož by se mohly těšiti v letech nevinnosti svých dětí. Kéž by porozuměly matky ochraně sv. Josefa! Kéž by se seskupily u něho! Kéž by přinesly s sebou i své děti a poprosily svatého ochránce Mariina, aby milosrdně nad nimi bděl, je bránil, je chránil a je k spáse přivedl. Jistě by nebyly oslyšeny!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.