Michal Semín

O závratné síle médií určovat témata, manipulující veřejné mínění, rozumně uvažující člověk nepochybuje. I tak mne občas překvapí rychlost a účinnost jejich působení, jakož i rozsah mediálního spadu.

ovce

Ukázkovým příkladem z nedávných dnů je dopad článku širší veřejnosti neznámé novinářky Catherine Corlessové v irském „Blesku“ Irish Mail o údajném masovém pohřbívání dětí v septiku církevního sirotčince v západoirském Tuamu. Během několika hodin byla tato zpráva zprostředkována snad celému gramotnému světu. Pochopitelně ani české sdělovací prostředky nemohly zůstat stranou, i ony se musely, ve snaze udržet si pověst relevantních zpravodajských médií, připojit ke globálnímu rozhořčení nad údajnou nelidskostí irských řeholních sester a Církve (té předkoncilní, nebo alespoň předfrantiškovské, pochopitelně) jako takové. Nové internetové médium Echo24 žaluje: „796 mrtvých dětí v septiku – pravděpodobně jenom začátek“. Aktuálně volí titulek „Irský klášter smrti. V septiku končily dvě děti týdně“. „Mrtvé děti padlých žen končily v septiku“ píší Lidovky a i ostatní servery formulují základní sdělení obdobně. Čtenáři v diskusích pod články jsou plni vypjatých emocí, přirovnávají irské charitativní ústavy k nacistickým koncentračním táborům a volají po tvrdých sankcích vůči katolické církvi.

Nebudu předstírat, že vím, co se v sirotčinci, vedeném sestrami Bon Secours ve skutečnosti odehrálo, jedno však vím jistě – výše uvedené titulky a jimi uvozené články mají dezinformační povahu.

Corlessová, jež se dnes sama snaží mírnit dopad svých slov (viz zde), poukazujíce na překroucené citace z jejího článku, zjistila ve skutečnosti jedno jediné, totiž počet zesnulých dětí na půdě ústavu po dobu jeho existence. Nebylo to nic obtížného, prostě jen zaplatila požadovaný poplatek za zpracování archivních údajů místnímu obecního úřadu, aby se dozvěděla, že existují záznamy o smrti 796 dětí, k nimž zde došlo v letech 1925-1961. Tuto informaci spojila s jinou, týkající se nálezu několika dětských kostí v septiku, k němuž došlo v roce 1975, tedy na místě, kde stál dříve sirotčinec. Vše ostatní je již jen její spekulace. Žádný průzkum septiku ani okolní půdy nebyl dosud proveden, proto nelze tvrzení médií o nálezu 800 dětí v septiku považovat za cokoli jiného, než za v lepším případě omyl, v horším případě za lež. Podle svědectví jednoho z mužů, jemuž bylo v době nálezu dětských koster v septiku 10 let, je vzhledem k velikosti septiku nemožné, aby v něm byly pohřbeny děti ve větším počtu než 20. Když vezmeme v potaz, že jen v roce 1937 zemřely 204 děti (z celkového počtu 796), je prakticky nemožné, že by byly pohřbeny právě zde. Navíc se na základě dodatečných informací Corlessové ukazuje, že pokud byly v septiku někteří chovanci skutečně pohřbeni, pak jen za toho předpokladu, že přestal být užíván ke svému původnímu účelu a byl přetvořen v kryptu.

Nelze samozřejmě vyloučit, že při očekávaném průzkumu místa bude nějaký hromadný hrob dětí nalezen, ani to však nebude důkazem o tom, že tu bylo s dětmi zacházeno krutě. Západní Irsko bylo v době, o níž je řeč, značně chudé a prostředků na léčbu nemocných se nedostávalo ani rodičům, ani ústavům. A ať už si o blahodárnosti vakcinace myslíme cokoli, hovoříme o době, kdy se proti TBC a zápalu plic, tedy nejčastějším příčinám úmrtí zdejších dětí, nejen neočkovalo, ale kdy k léčbě těchto nemocí nebyla podávána ani antibiotika. Podle dostupných údajů umíralo na tyto těžké infekční nemoci 60 – 80% nemocných a to již během pouhého týdne až 10 dnů. Kde jinde mohla být tak vysoká úmrtnost než právě v církevních zařízeních tohoto typu, do nichž putovaly opuštěné děti či sirotci, mnohdy již se značně podlomeným zdravím? A masový hrob? Dříve panovalo přesvědčení, že jsou těla na infekční nemoci zemřelých nakažlivá a je tedy třeba je pohřbívat mimo hřbitov, jež je navštěvován pozůstalými. V této souvislosti proto neobstojí kategorické tvrzení médií, že děti nemohly být pochovány na křesťanském hřbitově, neboť se jednalo o potomky nesezdaných matek. Za naprostý nesmysl je pak třeba považovat názor, jenž zazněl v příspěvku spolupracovníka Českého rozhlasu ve Velké Británii, že místní řeholní sestry odmítaly nechat děti pokřtít, neboť nebyly počaty v řádném manželském svazku. Na základě toho, co o sirotčinci v Tuamu víme, tedy zatím nemáme důvod pochybovat o tom, že tento ústav, tak jako ústavy jemu podobné, poskytovaly nejen základní paliativní péči, ale i prostředí, zaměřené ke spáse duší svěřených dětí.

Přes výše vyřčené ovšem předpokládám, že cíle této krátké, o to však silnější mediální kampaně, bylo dosaženo. Orwellovská „pětiminutovka nenávisti“ těm, kteří snad ještě pochybovali o pokrytectví a zvrácenosti, skrývajícími se za zdmi církevních nemovitostí a ústavů, a nejen těch irských, konečně spadly šupiny z očí. Teď ještě zbývá, aby si místní biskup, či raději celá irská biskupská konference, posypali hlavu popelem a omluvili se za všechna skutečná i smyšlená příkoří, jichž se Církev v Irsku před koncilovým obratem ke světu a sentimentálnímu humanismu dopustila.

Zatímco mediální mainstream mlčí o všem, co na jím šířené dezinformace o případu sirotčince v Tuam vrhá nepříznivé světlo, v případě, že bude dosaženo požadovaného církevního „nostra culpa“, jistě mlčet nebude. A jak dlouho budeme k podobným proticírkevním kampaní mlčet my?

Jeho spravedlnost.

Giovanni Sandigliano

josefDuch svatý pronesl jediným slovem nejvznešenější chvalozpěv na našeho sv. patriarchu. Evangelium mluví o zkoušce, jíž chtěl Bůh podrobiti sv. Josefa, když uzřel na nejsv. Panně nepochybné známky mateřství. Podle zákona byl by měl ji udati jako cizoložnici a měl by ji propustiti, jak to ukládal přísný zákoník Mojžíšův. Nečiní tak. Proč? Nestává se tak spoluviníkem Mariiným? Když sv. Josef zákon nezachoval, zdaž jej tím neporušil? Všimněme si, jaký důvod uvádí Duch svatý pro toto jednání sv. Patriarchy: »Josef pak, muž její, jsa spravedlivý a nechtěje postaviti ji na odiv« — — — (Mat. 1, 19.) Tato slova obsahují nejkrásnější chválu, jakou možno napsati o sv. Josefu: Jsa spravedlivý! … Sv. Josef je muž spravedlivý způsobem vynikajícím. Co to znamená »muž spravedlivý«? Sv. Tomáš dí, že spravedlnost není tak zvláštní ctností jako spíše souhrnem ctností, obsahujeť všechny ctnosti najednou. Pravíme-li tedy, že sv. Josef je muž spravedlivý, tvrdíme tím, že vyniká všemi ctnostmi. Litanie k sv. Patriarchovi, opírajíc se o zmíněná slova evangelia, má tuto prosbu: Josefe nejspravedlivější, oroduj za nás! Ačkoliv má prosba církve sv. své odůvodnění v neomylném slově evangelia, všimněme si přece, jak souhlasí s pravdou. Sv. Tomáš učí, že spravedlnost je ctnost, která nás pobízí plniti všecky naše povinnosti k Bohu, k bližnímu a k nám samým… Podle těchto tří částí zkoumejme ctnost spravedlnosti, jak ji osvědčoval sv. Josef. Práce ta může nám poskytnouti vznešené a prospěšné poučení.

I. Povinnosti k Bohu. — 1. Když je řec o povinnostech, nemožno si odmysliti Boha, nýbrž musíme začíti právě jím. Bůh, náš Stvořitel a náš Otec, neponechal nás nám samým, nezůstal lhostejný k tomu, ctíme-li ho nebo nectíme, pamatujem-li na něho nebo zapomínáme. Nejednal s námi jako s věcí pro něho bezvýznamnou. Co je to desatero? Je to zjevení vůle Boží pro nás. Deset těchto vět obsahuje souhrn povinností, jež nás k němu poutají. Jest ovšem pravda, i kdyby Bůh nebyl napsal na kamenných deskách svůj zákon, že by byl stejně platil, poněvadž jej již vepsal do našeho srdce. Cítil však potřebu napsati jej na desky z kamene, když hřích byl takřka vyhladil jeho stopy ve svědomí lidském. A tak čtete tu i tam stručný obsah svých povinností k Bohu. Milovati Boha, sloužiti Bohu, ctíti Boha: Bůh je stvořitelem, proto jej musíme ctíti; Bůh je naším vlastníkem a pánem, proto mu musíme sloužiti; Bůh je též naším otcem, proto jej musíme milovati. Takto musíme uznati jeho důstojnost a jeho svrchovanou vládu nad stvořením a vzdávati mu poctu, které od nás žádá.

2. Sv. Josef byl muž spravedlivý. Že vyplnil dokonale své povinnosti k Bohu, o tom nemůžeme ani v nejmenším pochybovati. Kdo může vysloviti, jak jej miloval? Máme dva důkazy této lásky. Přijímá odevzdaně a bez nářků ustanovení jeho vůle, i když se snad zdají krutými pro slabou přirozenost. Evangelium nesvědčí ani o stínu jeho váhavosti, když přijímal nebo plnil rozkazy andělovy, když na př. bylo mu uloženo prchnouti a uchýliti se do bezpečí v Egyptě. A druhý důkaz: Přesně plní příkaz zákona Mojžíšova a nezpěčuje se choditi rok co rok do chrámu, vykonati tam všechny předepsané náboženské úkony a vrací se teprve po uplynutí svátků. Po nejsvětější Panně, která milovala Boha více než všichni andělé nebeští, nebylo tvora, jenž by byl věrněji plnil své povinnosti k Otci všeho tvorstva nežli sv. Josef.

3. Heslo, jež bývá slyšet za našich dob: »Ni Dieu ni maître«. »Ani Boha, ani pána neuznáváme«, je heslo nesmyslné. Jednou větou nelze rozbíti svazky, poutající člověka k Bohu. Vzpomeňme, že jest a platí desatero, před nímž je třeba bezpodmínečně se skloniti! »Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu jediné poctu božskou vzdávati.« (Mat. 4, 10.) Jsme sice svobodni, ale naše svoboda nemůže býti bezmezná. Syn musí poslouchati vlastního otce. My jsme tvorové Boží, jsme synové Boží. Musíme ctíti Boha a zachovávati jeho zákon; musíme jej ctíti takovým způsobem, jak nám to ukládá. Jak plní dnes lidé tyto povinnosti? Modlitba je povinnost, náboženské úkony, mše sv., svěcení nedělí a svátků jsou rovněž povinnosti. Jak žalostnou podívanou skýtají dítky nebeského Otce! Šlapou všechna práva a především práva Boží. Vězme však, že ne beztrestně! Nejděme dále touto cestou, nechceme-li se dožíti ještě horších věcí.

II. Povinnosti k bližnímu. — 1. Máme-li býti spravedlivi jako sv. Josef, musíme zachovávati ještě druhou řadu povinností. Na světě nejsme sami, žijeme ve společnosti. Jsou tu jiní lidé jako my, s nimiž nás poutají vztahy, jimž se nemožno vyhnouti a jež nemožno žádným způsobem zrušiti. Společnost není vynálezem člověka, jak blouznilo tolik nevěreckých myslitelů, nýbrž jest právem a požadavkem přirozenosti. Život ve společnosti přináší zároveň množství vztahů k těm, s nimiž žijeme. Říkáme jim povinnosti sociální nebo povinnosti k bližnímu.

Ani ti, kdož popírají povinnosti člověka k Bohu, nemohou popříti povinnosti k bližnímu, nechtějí-li býti vyhoštěni z každé lidské společnosti. Zdůrazňujeme právě tento bod, jelikož filosofie pohanské anebo pohanstvím zbarvené, jež zapálily plameny revolucí, mluvily vždy o právech člověka, nemluvily však nikdy o jeho povinnostech aneb jen stěží se jich dotkly. Křesťanská víra však slavně hlásá tyto povinnosti, zhušťujíc je v slova evangelia: »Milovati budeš bližního svého.« (Mar. 12, 31.)

2. Náš sv. patriarcha, jak je nám vzorem lásky k Bohu, tak nám dává též veliký příklad lásky k bližnímu. Když poznal plán Boží Prozřetelnosti, vykoupiti člověka obětí Ježíše Krista, vstoupil sám do kruhu těchto myšlenek Božích a nabídl svůj život a své práce Bohu, aby tak spolu účinkoval v provádění láskyplného plánu vykoupení lidstva.

Tato věc je velmi důležitá. Ukazuje nám dobrotu Josefovu. Za své vykoupení ovšem děkujeme krvi Ježíše Krista a lásce Mariině, která je pravou spoluvykupitelkou lidského pokolení. Nicméně i sv. Josef měl, byť ne nutně — jistý úkol v tomto díle. Živil Beránka obětního. Ježíš rostl prací jeho rukou. Jedna myšlenka vedla nepochybně Josefa při všem, co činil pro Ježíše, myšlenka, že pomáhá prováděti snahy, pro něž přišel Vykupitel na svět. Dokazujeme-li lásku svatých k bližním, připomínáme v jejich životopisech jejich skutky, jejich oběti, jejich lidumilnou činnost. O sv. Josefu nemůžeme sice uvésti takových jednotlivostí, ale on miloval v Ježíši všechny lidi a pracoval pro spásu všech.

3. Ať jest jakékoliv naše postavení, náš stav, náš věk, vždy máme určité povinnosti. Jak v nízkém, tak ve vysokém postavení jsou povinnosti k vlastním bratřím. Těmto povinnostem, vyjádřeným v slově »Láska«, nemůžeme nikterak uniknouti. Velicí mají k malým povinnost dobrého příkladu a pomoci; poddaní k svým představeným mají povinnost úcty a poslušnosti. Bohatí jsou chudým povinni dobročinností podle své možnosti, chudí mají k bohatým povinnost úcty, uznalosti a vděčnosti. Ostatně každý zná své vlastní povinnosti. Jak málo však je dnes smyslu pro povinnost, pro její plnění. U velikých je viděti pohoršení, u malých vzpouru; u bohatých ukrutnost, u chudých nespokojenost. Kéž aspoň katolíci splní dokonale všechny povinnosti k bližním.

III. Povinnosti k sobě. — 1. Třetí řadu povinností má člověk k sobě samému. Máme opravdu takové povinnosti sami k sobě? Ano, jsou tyto povinnosti. Člověk má splniti svým životem určitý úkol. Není tu toliko sám pro sebe, pro své nižší já. Pryč se sobectvím, jež nám ukazuje jen nás samy a naše přirozené choutky. Člověk, bytost schopná zdokonalení, má povinnosti k sobě samému. Těmto povinnostem činí zadost, když se lepší den ze dne, když se snaží splniti úkol, vytčený mu v tomto životě. Je třeba zdůrazňovati právě tyto povinnosti, poněvadž lenost ubíjí tolik lidí a činí z nich bytosti neplodné a neužitečné. Tato neplodnost je pro jednotlivce osudná.

Přijal hřivny a musí z nich těžiti, chce-li si zasloužiti odměnu, nechce-li býti zavržen. Jako by nevykonal své povinnosti, kdo by nechal ležeti ladem své pole, tak se zpronevěřuje své povinnosti, kdo nechá zaháleti svého ducha, kdo se nesnaží o pokrok v ctnosti. Takový ztrne, až vyzve ho věcný Soudce: Vydej počet ze své správy! (Luk 16, 2.)

2. Jak pochopil tuto povinnost slavný patriarcha sv. Josef? Není pochyby, že přijal od Pána míru mimořádných milostí, neobyčejné prostředky pro dosažení vrcholů svatosti. Byl vskutku dělníkem, jenž přijal od Pána největší počet hřiven. A kdo může odhadnouti, jak pracoval, aby je co nejvýnosněji zužitkoval? Písmo sv. dí, že člověk spravedlivý stoupá po cestě ctnosti jako slunce. »Jako slunce skvoucí — tak on skvěl se v chrámě Božím.« (Sirach 50, 7.) Slunce začne ozařovati nejvyšší hory, pak stoupá výš a výše na nebeské báni, rozlévá proudy paprsků žhavějších a žhavějších, až o polednách stápí celou zemi v moři světla a tepla. »Jako zora jest, jež vychází a roste až do dne bílého.« (Přísl. 4,18.) Sv. Josef byl tímto obdivuhodným, stále rostoucím sluncem. Jaké paprsky ctnosti vyzařoval! Nevíme ani, kterou z nich více chváliti, tak jsou všechny vynikající.

3. Křesťanský život tedy není životem nečinnosti, není životem mrtvých! Je to život plodné práce v obnově ducha, ve vzestupu duše, ve zdokonalování, k němuž máme spěti. Nikdo z nás není dokonalý, ba není ani dostatečně dobrý a ctnostný. Sv. Bernard říkával svým mnichům: Když někdo říká: Já již mám dost a nebažím již po vyšších věcech, ten je ztracen. Musíme zápasiti, abychom se stali lepšími. Musíme jednati jako sv. Josef. Kterýsi dávný malíř stanovil si takto svůj program: »Nulla dies sine linea.« — »Ani jeden den bez nějakého pokroku v umění.« Ctnost se podobá chrámu, na nějž musíme den co den donášeti svůj kámen a nikdy neumdlévati. »Ubi dixisti: sufficit, periisti.« — »Jakmile jsi řekl: Již dost, jsi ztracen.« Chraň se proto nečinnosti! Podle vzoru sv. Josefa pracuj vždy více, vždy lépe!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.

Michal Semín

V den svátku Seslání Ducha svatého se ve Vatikánu z iniciativy papeže Františka uskutečnila v „duchu Assisi“ modlitba za mír, jíž se kromě samotného „římského biskupa“ zúčastnili izraelský prezident Šimon Peres, palestinský prezident Mahmúd Abbás, konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj a kustod Svaté země P. Pierbatista Pizzaballa.

Modlitba za mír sestávala ze tří částí: díkůvzdání za dar Stvoření, prosba za odpuštění a vzývání pokoje mezi národy. Zatímco se židé a muslimové modlili jazyky, jež mají za posvátné, tedy hebrejsky, resp. arabštinou Koránu, katoličtí hostitelé zvolili italštinu s angličtinou. Je to jen další důkaz, že pokoncilní církev žádný posvátný jazyk, není-li jí ovšem angličtina, nemá. To však není hlavní výtka, kterou organizátorům tohoto nekatolického spolča směřuji.

Mnohem závažnější je skutečnost, že v den, kdy si radostně připomínáme pevné odhodlání apoštolů, posílených Duchem svatým, jít do celého světa a získávat pro pravou víru Židy, pohany i vyznavače falešných kultů, umožňuje nástupce sv. Petra, prvního papeže, jehož svatodušní kázání vedlo k obrácení a křtu asi tří tisíc duší, aby představitelé náboženství, jež jsou ze své podstaty namířeny proti Spasiteli, pronášely pod záštitou Církve a v samotném středu katolického světa svoje „invokace míru“.

Není třeba celou tuto Církev ponižující záležitost dlouze rozpitvávat. Tato modlitební akce je výrazem uznání náboženské hodnoty nepravých kultů a jako taková je neslučitelná s učením a tradicí Církve. Jak jinak hodnotit akt, jímž je zástupce synagogálního judaismu, spočívajícího na tvrdošíjném odmítání pravého Mesiáše, z papežovy vlastní vůle pověřen tím, aby recitoval slova Žalmů, příznačně obsahujících řadu proroctví o budoucím Spasiteli?

A muslimové? Těm, kteří definují mír ve smyslu podrobení se islámu (Dár al islam), papež umožnil, aby na katolické půdě pronesli invokaci, v níž je vzýván „jediný Bůh, k němuž není nic není přidruženo“ (zde, 3. oddíl). Zbývá již jen dodat, že v islámském pojetí je Boží jedinost chápána v protikladu k učení o Boží Trojici a výraz „přidružení“ je muslimy záměrně užíván k popření reality Božího synovství.

Františkův předchůdce na Petrově stolci Pius XI. ve své encyklice o společenském království Kristově Quas Primas (1925) zdůrazňuje tradiční katolické stanovisko, že pravý mír je dosažitelný jen v říši Kristově. Pořádek, založený na budování „civilizace lásky“ (Jan Pavel II.) společným úsilím následovníků Kristových a jeho nepřátel pravý mír přinést nemůže, takový „mír“ nemůže Církvi a tedy ani světu přinést nic zásadně dobrého. Tím samozřejmě nevolám po násilném řešení blízkovýchodních sporů, jimiž trpí především křesťané, dělat si však iluze o pravé povaze protikřesťansky zaměřených vyznání a jejich způsobilosti přinést světu pravý pokoj také není žádné řešení. Modlit se za mír ve světě je samozřejmě dobré a potřebné, je-li to však konáno způsobem, kterým jsou popírány základní pravdy víry, pak reálně hrozí, že si na namísto Božího požehnání vyprosíme jen další tresty.

Evžen Kindler

Když chybí podmět, což nastává zejména v první a druhé osobě, pak – podobně jako v češtině – ani v latině nemusí být použita osobní zájmena (v češtině nemusíme říkat my slyšíme ale stačí slyšíme a tak je tomu i v latině). Právě tento tvar – první osobu plurálu (množného čísla) indikativu (oznamovacího způsobu) présentu (přítomného času) vytvoříme od imperativu plurálu, který jsme probrali v předcházející lekci, a to tak, že koncovku –te nahradíme koncovkou –mus. Takže od audíre (viz 25. lekce) resp. audíte odvodíme, že slyšíme se řekne latinsky audímus (ano, opět s dlouhým a přízvučným –í–). A tak to je pro ostatní druhy časování: z laudáte dostaneme laudámus, z vidéte dostaneme vidémus a z dícite dostaneme dícimus.

Pozor, pokud někoho napadne, že by bylo možno podobně vycházet z infinitivu, tak skoro bychom řekli, že ano, avšak opět nám to komplikuje ei-časování: tam dochází – podobně jako v případě imperativu plurálu – k záměně –e– za –i–: od agere (činit, viz 26. lekce) dostáváme nikoli agemus ale agimus (činíme) s krátkým –i–. Je tedy opravdu lepší vycházet od imperativu plurálu. Výstižně je to ilustrováno v druhé části modlitby Páně, kde české odpusť nám… jakož i my odpouštíme… zní latinsky dimitte nobis… sicut et nos dimittimus…dimitte je odpusť a dimittimus je odpouštíme a už snadno odvodíme, že infinitiv je dimittere a odpusťte bychom přeložili dimittite. Totéž latinské slovo vyjadřuje i obecně propustit a v infinitivu se s ním můžeme setkat vícekrát; např. dvakrát v pašijích na Velký pátek v části, kdy Pilát připomíná Kristu, že má moc ho propustit, nebo v evangeliu sv. Matouše čteném jednak na vánoční vigílii a jednak na svátek sv. Josefa, který se rozhodl propusti Marii tajně, nebo o kus dále v Matoušově evangeliu (v kap. 19), čteném na svátek sv. Agathy (Háty), dokonce třikrát.

Na začátku mešního kánonu jsou dva příklady ve výrazu rogamus ac petimus, kde rogámus podléhá a-časování (infinitiv rogáre) a petimus podléhá ei-časování (infinitiv je petere, ne petíre!). Obě slovesa mají velmi podobný význam (prosit, žádat), spojka ac je stupňované a, tedy cosi jako a také, a ještě. Zapamatujme si ji, vyskytuje se v liturgických textech nejednou.

V Gloria se setkáváme s tvary Laudámus te (Chválíme tě), Benedícimus te (Dobrořečíme ti [1]), Adorámus te (Klaníme se ti [2]) a Glorificámus te (Oslavujeme tě), které následují bezprostředně za sebou, a nepatrně dál agimus tibi (činíme tobě). Doporučujeme čtenáři, aby si od všech pěti sloves vytvořil tvary, které už zná, tj. oba imperativy a infinitiv. A podobně i od příkladů, které znějí v antifoně Salve Regina (Zdrávas Královno): clamámus (voláme) a suspirámus (vzdycháme). Není to těžké, snad jen k agimus napovíme: age (už známe z 26. lekce), agite a agere (také už nám známé). A ještě známe (totiž z dialogu před prefací) habémus (máme), a z preface o Nejsvětější Trojici credimus (věříme) a sentímus (smýšlíme, cítíme, vnímáme,…). V minulé lekci jsme si všimli výrazu audémus dicere, kvůli infinitivu dicere a nyní už chápeme i slovo audémus (opravdu s dlouhým –e–): je to odvažujeme se (nebo i dychtíme apod.), podléhá e-časování spolu s tvary aude, audéte a audére (odvažovat se, pozor, neplést s audíre – slyšet).

Vraťme se k dialogu před prefací: asi čtenářům bude vrtat v hlavě, že tam slyší agámus (Gratias agámus Domino Deo nostro),  přestože už jsme se výše setkali a tvarem agimus. Ano, obojí je správně, agámus je totiž jiný gramatický způsob, tzv. konjunktiv, je to přece celebrantova výzva, neznamená činíme, nýbrž čiňme. A něco podobného lze pozorovat v „kontroversi“ orémusorámus: zatím co při každé mši svaté slyšíme několikrát orémus, na základě znalosti tvarů ora a oráte (např. z litanií ke všem svatým, viz lekce 25 a 27) bychom odvodili, že prosíme se řekne orámus a ne orémus; ano, odvodili jsme správně: orémus není prosíme ale prosme; a k tomu všemu si můžeme všimnout, že když celebrant končí stupňové modlitby a vystupuje k oltáři, říká orémus a několik vteřin nato (během polibku ostatků v oltářním kameni) říká v další větě orámus. Je to správně, orémus je výzva k modlitbě, prosme resp. modleme se, tedy konjunktiv, nikoliv konstatování prosíme, modlíme se; konjunktivu si blíže všimneme hned v následující lekci.

Sloveso esse je nepravidelné a odvození první osoby plurálu z imperativu, popsané na počátku této lekce, pro ně neplatí. Nehledejme tedy nějaké estómus, nýbrž sumus, to je latinsky jsme. Mnozí čtenáři si v této souvislosti asi vzpomenou na studentskou rozvernou píseň Gaudeámus igitur, juvenes dum sumus (Radujme se tedy, dokud jsme mladí). Ke slovu (opět konjunktivu) gaudeámus se vrátíme v příští lekci. Pro další si zapamatujme, že dum (pokud, dokud, když, když ještě) uvozuje vedlejší časové věty a že igitur má význam našich tedy, právě, proto, resp. tudíž (mimochodem, všimli jste si, že je to druhé slovo mešního kánonu?).


[1] Přesně slovo od slova je to Dobrořečíme tě, protože v latině se na rozdíl od češtiny sloveso dobrořečit pojí s akusativem; v českém překladu „pokoncilového“ řádu si jeho tvůrci pustili fantasii na špacír, když to přeložili jako Velebíme tě.  Velebit se totiž latinsky řekne magnificáre – nejde o jediný příklad vzbuzující pocit, že  překladatelé asi předpokládali, že věřícímu během účasti na NOM na nějakém tom slovíčku nesejde.

[2] Podobně jako benedicere se i adoráre pojí s akusativem, lze si to přiblížit poněkud násilným výrazem Adorujeme tě.

»Přijď, Tvůrce Duchu svatý, k nám.«

P. Konrád M. Kubeš T. J.

cramer_seslani_ducha_sv-tn

R. de Cramer: Seslání Ducha svatého (klikněte pro plnou velikost)

A) Po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně největší svátek celého roku. Letnice… Na prahu léta slaví církev tajemství, které můžeme nazvat létem vykupitelského díla Kristova. Léto liturgického roku, kdy v žáru a paprscích Boží lásky uzrává dílo spásy. Před půl rokem Slunko vyšlo; v betlemské noci, v temnotách hříchu a mrazu nelásky se narodil Mesiáš, když sníh a led pokrýval naše kraje. Před padesáti dny, kdy vše začínalo pučet a příroda vstávala k životu, vstal i on ze smrti k životu, jenž nebude mít západu. Když byla májová příroda plná květů, zpěvu a jásání, vstoupil na nebesa, provázen a vítán zpěvy nebeských duchů. Dnes, kdy v žáru slunečního světla se vše blíží k zralosti a kdy se ukazují první plody, slavíme svátek Ducha sv., jenž svým žárem a světlem působí takovou proměnu v řádě nadpřirozeném, v duších věřících, jakou žár slunka ve viditelné přírodě« Církevní rok možno přirovnat k vodotrysku. Krůpěje tryskají ze dna a nesou se vzhůru, načež se snášejí jako mírný déšť na zemi zpět. Tak náš božský Spasitel. V ponížení jsme ho viděli se narodit, jako slunko stoupal výš a výš, v den nanebevstoupení dostoupil vrcholu slávy, načež se snesl na vyprahlou půdu naších srdcí jako hojný životodárný déšť — ne sice on, nýbrž Utěšitel, který z něho vychází a od něho byl poslán. (Sk 2, 1-11)

B) Proč byl Duch sv. poslán apoštolům právě padesátého dne po velikonocích? Toho dne byl velký židovský svátek, židovské letnice, na památku, že padesátého dne po obětování beránka a východu z Egypta byl dán lidu zákon na Sinai za hřmění a blesků, kdy lid se chvěl, vida chvějící se horu a slyše z kouře slovo Hospodinovo: »Já jsem Jehova, Bůh tvůj; nebudeš mít bohů jiných kromě mne. Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo…« Teprve pod Sinaiem se stal Izrael lidem vyvoleným, tam uzavřel Mojžíšovým prostřednictvím úmluvu s Hospodinem, úmluvu, kterou nazývá úmluvou starou, Starým Zákonem, poněvadž měla trvat jen do času a pak ustoupit úmluvě nové, Novému Zákonu, jenž potrvá do skonání světa. Tehdy založena církev starozákonní, národní, nedokonalá, jako vše, co bylo před Kristem.

Téhož dne po patnácti stoletích založena církev novozákonní, všeobecná, dokonalá, po které jiná »dokonalejší« už nepřijde, jak někteří bludaři blouznili; založena ne na Sinai, nýbrž na Sionu, ne v egyptské poušti, která znamenala vyhnanství, nýbrž v Jerusalemě, který jest symbolem nebeského Jerusalema; zákon vepsaný ne do kamenných desek, tvrdý a pomíjející jak ony, nýbrž do živých srdcí věřících, odkud ho vymazat nemůže ani násilí, ani lest, kde ho nelze zlomit, jak Mojžíš rozbil desky; nikoli zákon služebnosti a otroctví, nýbrž zákon milosti, svobody a lásky. Na Sinai kouř a hřmění, a všichni oněměli hrůzou; na Sionu jasné ohnivé jazyky, znamení moci, výmluvnosti a síly, a apoštolé se jali hned bez bázně různými jazyky mluvit o velkých činech Božích. Oheň na Sinaí děsil, na Sionu osvěcoval a rozsvěcoval. Na Sinai dán zákon jedinému národu, na Sionu zpečetěna úmluva s veškerým lidstvem, se všemi vykoupenými, uzavřená ne v krvi kozelců a beránků, nýbrž v krvi Kristově.

Dnes slavíme narozeniny církve…, církve světové neboli katolické. Slaví-li spolu s námi tento den i jiné sekty neboli »církve«, dopouštějí se nedůslednosti, nevědouce o tom; vždyť dnes byla založena církev naše, světová, nikoli sekta jejich, národní! Oslavují tedy narozeniny a děkují Pánu za založení té církve, proti které bojují, kterou tupí, od níž se odtrhly! Jako velikonocemi křesťanskými byly zrušeny a pominuly velikonoce židovské, tak i křesťanské letníce učinily konec letnicím židovským. Obětován Beránek Boží; nač obětovat dále beránky velikonoční, kteří byli jen předobrazem? Dán Zákon Nový, tím pozbyl závaznosti Zákon Starý; nač tedy slavit jeho výroční památku?

C) Dnes nepřikazuje Jehova jako na Sinai, aby se jeho věrní nemísili mezi jiné národy. Před odchodem mluví k učedníkům jejich Pán a Král docela jinak: »Jděte do celého světa…« Nikoli: »Uzavírejte se…« Světový, nikoli národní svátek slavíme dnes. Bezmála 3000 let předtím vidíme všecko lidstvo spojené v jeden národ, mluvící jedinou řečí…, vidíme je shromážděné u věže Babylonské. V satanské pýše se pokoušejí vystavět věž, která by sahala až do nebe. Hospodin tam zmátl jejích jazyky a rozptýlil je po všem světě. Dnes nám kreslí Písmo sv. obraz docela opačný. Sestupuje Duch sv., poslaný od Syna Božího, aby ty rozptýlené národy spojil v jedno a sbratřil je v jeho církvi, aby je sjednotil společným poutem lásky v jedné pravé víře, v jeho království, v němž by nebylo rozdílu mezí Římanem a židem, mezi Řekem a barbarem, mezi Italem a Skythou, jak praví hlasatel světovosti církve Kristovy, sv. Pavel, apoštol národů.

D) Starý Zákon možno nazvat obdobím Boha Otce. Jemu se připisuje moc, a tu zjevoval především tehdy…, moc a trestající spravedlnost nad vzpurným potomstvem Adamovým. Nový Zákon jest epocha Ducha svatého. Jemu se připisuje láska, a ta se projevuje teď vůči vykoupeným. Když lidstvo s Otcem skrze Syna smířeno, založil Duch sv. království milosrdenství a lásky, a v něm jest bez ustání činný. K čemu přirovnat jeho působnost? K působení jarního slunka v přírodě! Zima… Kamkoli oko pohlédne, všude ztuhlost, žádná známka života. Ukáže se jarní slunko, a jak se vše mění! Jeho jemným, klidným, milým dechem vše ponenáhlu oživuje, a slunko neustává, dokud nepovstane všecko k životu, dokud není příroda samý květ a samý plod. Kouzlo slunečních paprsků, pěkný a věrný obraz kouzelné působnosti darů Ducha sv., jak v celém lidstvu, tak v jednotlivcích.

Životní a živelní síla tvůrčího Ducha Božího… Viz dlouhý vlak! Sleduj nepřehlednou řadu vagonů, plných nákladu, jak se šplhá na Semmering nebo dokonce v Himalayi, v »domě sněhu«, z Kalkuty do Dardželingu, do výše 2184 m. Jako had se směle vine na okraji propastí, hlubokých sta metrů, některých prý až tisíc metrů. Po obou stranách dráhy himalajská květena ve vší nádheře, indický fík, magnolie, orchideje, »alpské« růže, obrovský bambus a popínavé rostliny jako v brazilském pralese na břehu Amazonky. Za necelý den tě dráha dopraví tam, kam jsi dříve potřeboval přes měsíc. Taž se, kdo tu kolosální těžkou masu vozů, vážící tisíce tun, vytáhne nahoru, a dostaneš odpověď: »Pára…« Pára, na pohled jemná jako vzduch, pára, která zdvíhá na kamnech pokličku… Tento zjev, pozorovaný vynálezcem parního stroje, ho přivedl na myšlenku, užít páry k výkonům daleko imposantnějším. Viz v továrně kladiva, těžká několik metrických centů, obrovská železná kola… Kdo to všecko zdvíhá neb uvádí v pohyb? Táž pára! Anebo elektřina, podobná síla… Upozornila na sebe, když viděli, jak třený jantar přitahuje drobounké útržky papíru nebo jehličky dřeva. Kdo by byl tehdy tušil, jakých divů a jak obrovských výkonů je schopna! Duší všeho dnešního průmyslu ji můžeme nazvat! Anebo si všimněme životní síly v přírodě. Volně rostoucí kaštan… Jak mohutná nezdolná životní síla v něm působí! Pohleď jen na jeho košatou korunu; kolik listů, kolík květů každého jara! A ta síla je skryta v jediném plodu, velikosti vlašského ořechu! Jak něžný klíček, jak něžný lístek vyráží ze země! Každá dětská ručka by jej vytrhla, každá dětská nožka ušlapala. Útlá břízka, štípená u čerstvého rovu… Po letech kořenem nazvedne těžký hrobový kámen, nebo jej i roztrhne! Sekvoje, obrové mezi stromy, kteří se dožijí několika tisíc let a dosáhnou výšky až 150 m, tedy o polovinu vyšší než svatovítská věž v Praze…, z jak drobounkého semene vyrůstají! Jejich plody jsou šišky sotva tak velké jak lískový ořech. Tak obrovská životní síla skryta v nepatrné šištičce! Australský eukalyptus, dosahující též výše až 150 m, vyrostl ze semene ještě drobnějšího; kolik jích pohromadě v nevelké dřevnaté tobolce! Zasazen, dosáhne za rok výše 15 metrů!

Moc a síla Ducha svatého… Kolik obrazů bychom pro ni v přírodě objevili! Nechci uvádět příklady drtivé síly, jako dynamit, vichr, výbuch sopky. Nenápadně působící anebo skrytá síla… Má většina lidí tušení, jaká síla se tají v jediném semeni? Pod zemí roztrhne klíčící seménko tvrdou pecku, na kterou ty musíš vzít kladivo (broskev, meruňka), klíčící bob nadzdvihne zemi, něžný klíček kterékoliv bylinky si proklestí tvrdou hroudou cestu na povrch…, hroudou, na kterou ty musíš vzít železný pluh. Drobounká seménka jasně modrého alpského zvonku chovají v sobě ukryté neboli latentní teplo, a jak mocné! Jsou podobna nehašenému vápnu; když na jaře začne tání a krůpěje vody vniknou k seménku, začne vyvíjet teplo, a »vytápěná rostlinka« si proráží cestu ledově studenou sněhovou pokrývkou. Kdybys velkou několikalitrovou láhev naplnil po okraj fazolemi a polil vodou, vyvine nabobtnání takovou sílu, že jejich tlaku láhev neodolá. Když anatom chce roztrhnout velkou tvrdou živočišnou lebku, nebere nůž ani dláto; naplní ji boby, ponoří do vody a tlak semen roztrhá nebo i poláme kosti. A to vše jsou drobounké ukázky. Jest neuvěřitelné, jak strašná síla vězí v jediné kapce vody, v jediném prášku, v jediném atomu. Dej si od někoho vysvětlit, co znamená slovo rozbití atomu. Tolik síly jest v jediném zrnku písku, že by byla s to velký zámořský parník hnát přes celý Atlantický oceán a zpět. Ovšem nutno tu sílu uvolnit.

maino

Juan Bautista Maíno: Seslání Ducha svatého (1612 – 1614)

Nuže, vložil-li Tvůrce do mrtvé přírody, do jediného zrnka a prášku, tak úžasnou sílu, že badatelé tu stáli v němém úžasu, když na to přišli, jak velkou sílu a moc dovede vyvinout Duch svatý v nadpřirozeném řádě, v lidské duši, jen když se poddá jeho vlivu! A nejen sílu; i světlo nadpřirozeného poznání a moudrosti. Dokladem jeho síly jsou nám svatí mučedníci z řad slabounkých dívčin a dětí, jako na př. sv. Blandina; projevem jeho světla jest na př. sv. Pavel; jen čti jeho listy a řekni si: »Tak mluví a píše muž, jenž byl zarytý vyznavač Zákona Mojžíšova a jenž podle vlastního svědectví nebyl poučen o pravdě Kristově od žádného apoštola, nýbrž nadpřirozeným osvícením Ducha svatého.«

To vše jsou obrazy, které nám alespoň poněkud mohou objasnit moc nadpřirozené životní síly Ducha svatého. Jak mocně jí rozvíjí v církvi a v každé duši, která se mu poddá! Nic jí nemůže odolat, žádná moc lidská ani andělská (pekelná…, padlých andělů) jí nemůže bránit. Která překážka se jí může postavit v cestu? Smete každou jako vichr smete třísky… V podobě vichru se zjevil dnes Duch svatý!

F) Jen několik dokladů tohoto neodolatelného působení Ducha sv. Apoštolé… Ráno ještě plni nedůstojné bázně, tlačí se k sobě do koutka ve světnici, závorou zatarasené, a nebýt výslovného rozkazu Mistrova, byli by jistě již za horami — hradby hlavního města židovského by je o těchto letnicích jistě neviděly. Teď plni ohně a odhodlanosti sami otvírají dveře, sami jdou před zástup, shromážděný před domem, sami se ujímají slova; nejen že se směle hlásí k tomu, jehož jméno si po jeho odchodu sotva dovolili vyslovit, vytýkají dokonce židům i jejich vůdcům neohroženě bohovraždu, spáchanou na Mesiáši, osvoboditeli jejich národa i všeho lidstva. Včera nevědomí a nechápaví, dnes mluví jazyky, vykládají lidu proroky i Písmo, a teprve nyní chápou tajemství kříže. Před málo týdny hašteřiví, žárliví, malicherní, prou se o první místo v království Kristově; dnes, povzneseni nad světskou malichernost, stojí před lidem jako rytíři Kristovi, pohrdajíce vším, co miluje, cení a za čím se pachtí svět, hotovi vytáhnout, aby Kristu dobyli veškeren okrsek země. (Sk 2, 14-36)

Druhým dokladem jest církev. V ní nepůsobil a nepůsobí Duch sv. jako vichr, jak jsme viděli právě na učednících; jeho působení v ní jest ponenáhlé, podobné působností jarního slunka. Dlouhé a těžké zápolení se ztuhlostí, s ledem a sněhem, kterého se za dlouho trvajícího zimního chladu tolik nahromadilo, s mrazem, jenž se za tolik měsíců tak hluboko do všeho zaryl… Zápolení s nevědomostí, pověrou, bludem, krutostí, neřestmi všeho druhu, které za tolik tisíc let pohanské tmy se hluboko zaryly v tělo i duši lidstva… Boj s židovskou zkostnatělostí a s předsudky o věčně trvající národní církvi, o politickém Mesiáši, o závaznosti zákona Mojžíšova… Boj s řeckou filosofií, neboli, jak praví sv. Pavel, s domnělou lidskou moudrostí, která pohrdala theologií kříže jako bláhovostí a nechápala, že pokora, blíženská láska, mírnost a všecky jejich sestry jsou velké a vznešené ctnosti. Boj s římským státem, železným kolosem, který všecko rozdrtil, ale naopak zase trpěl každou pověru, každý blud i každé cizí náboženství, byť sebebláznivější a sebeohavnější, jen když se jeho vyznavači nezpěčovali provozovat modloslužbu s císařem a obětovat národním bohům; co si při tom kdo myslil, bylo římským úřadům lhostejno. Boj se surovostí nevzdělaných národů, barbarů, těžší než boj plápolajícího ohně s rudou, která se dlouho vzpírá vyloučit ze sebe strusku a stát se čistým kovem. A přece síla Ducha sv. nepovolila, neochabla, podmanila i je, jako slunko konečně vítězí nad zimou i v alpských výšinách. Dole měsíc květů jest již u konce, sekáči s kosou se ubírají na lučiny, zlatožluté moře klasů se mile vlní rozhoupáno půvabným Červnovým vánkem, na stromech zrají už první plody, a nahoře ještě sníh. Neodolá však vytrvalému záření červnového slunka; spojeno s horkým větrem, vymete poslední zbytky sněhu, a země jako by kouzelným proutkem dotčena, oděje se rázem v nádherný pestrobarevný háv. Tak i Duch sv. U jiných národů už dávno kvetou lilie, růže a palmy, čistota, láska a nebeská moudrost, jen ubozí barbaři ještě vězí ve stínu smrti. Přijde i jejich chvíle! I oni budou dříve nebo později zasaženi a proměněni mocí s výsosti.

Třetí doklad, působení Ducha sv. v jednotlivcích, v nás. O tom hovoříme po celý církevní rok; dnes jen malou poznámku. Jemu, nebeskému žáru, který vychází z Otce i Syna, se příčí a protiví naše malichernost; on, dárce nebeské moudrosti, rozumu, vědění a síly, miluje duše velkodušné, vznešené, ohnivé, které pravou velikost chápou a jsou jí i dbalé. Dětinská malichernost…, kterou na jiných bystře postřehneme a bez milosti posoudíme i odsoudíme, a kterou na nás vidí jen cizí oko, nikoli naše. Ctižádost, domýšlivost, lidské ohledy, ješitnost, závist, žárlivost, mlsnost všeho druhu, nejen dětská, která miluje bonbonky, atd. atd. Tu se zastřelí akademik, že slečinka při taneční zábavě dala přednost jinému…, jaká slečinka! Onde dáma rozmrzelá, že ten neb onen ji nepozdravil… Demosthenes, největší řečník athénský, potká několik pradlen, jedna strčí druhou loktem: »To jest on!« A náš velký státník doznal, že tato chvála ho bohatě odměnila za všecky námahy a strasti. Duch svatý… »Tys zdrojem svatých zápalů..« Snesl se na učedníky Kristovy v podobě mocného větru; ne jako orkán, který vše boří a ničí; přišel jako mohutný vítr, který smete jenom kdekteré smetí a všecek prach — palmu a dub však nevyvrátí, pevný dům v něm obstojí; jen malichernosti z duše odvěje, ačli se duše jeho milosti poddá. Neposkvrněná Panna, největší, nejkrásnější a nejvznešenější dílo Ducha sv., vyjma lidskou přirozenost Syna Božího. Na ní vidíme, co dokáže vytvořit milost božského Posvětitele ze syna nebo dcery této pozemské hroudy. Ne že by každý z nás směl doufat, že dosáhne takové svatosti a nadpřirozené krásy, jakou se skvěla vyvolená mezi ženami; ale nebylo by lze se jí přiblížit daleko a daleko víc, než jak se obyčejně děje? Ta milost Ducha sv., která ji učinila vznešenější a světější nad anděly a která konala divy ve světcích, byla by s to vytvořit divy i v nás, kdybychom jejímu působení připravili v srdci půdu úrodnou!

Svatodušní neděli r. 1297 zvolil Václav II. za den své korunovace. Od papeže Bonifáce VIII. vymohl, aby na ten den sňal klatbu s arcibiskupa mohučského Gerharta, jenž jakožto metropolita jediný měl právo českému králi postavit na hlavu svatováclavskou korunu. Mezi lid bylo rozhozeno s balkonu královského paláce mnoho tisíc stříbrňáků…; zdaž si přitom vzpomněli na déšť darů a milostí, které toho dne na církev Kristovu dštil nebeský Utěšitel? Na štítě, jenž nesen před králem, byl v červeném poli český bílý lev — vyšitý ze samých perel, v každé tlapě byl jeden dráp označen třpytivým rudým rubínem, královo roucho bylo složeno ze zlatých, štítků, v každém zářilo pět drahokamů jak pět listů růže; v nocí bylo v pražských ulicích zaníceno tolik pochodní, že bylo jasno jako ve dne. Tytéž svátky zvolila po letech dcera tohoto krále Eliška ke křtu svého prvorozeného syna a následníka trůnu. Roku 1316… Arcibiskup mohučský, jenž s arcibiskupem trevírským byl právě v Praze, pokřtil králevice Václava, Otce vlasti. O letnicích r. 597 obmyl vodou spásy apoštol Anglie, Augustin canterburyský, kentského krále Ethelberta, jenž první z celého národa vzal na sebe sladké jho Kristovo. O svátcích Ducha svatého r. 1801 se konaly v Barfleur, otčině Magdaleny Postelové, pozdější zakladatelky řádu, první bohoslužby po velké revoluci; z celého okolí přivedla děti a dívky, které tajně vyučovala katechismu, aby po prvé přijaly do srdce eucharistického hosta. Jeden volí slavný den Ducha sv. k svému přijetí do království Kristova, druhý k svému něžnému spojení se svátostným Spasitelem, třetí k radostnému obnovení vlády Kristovy ve farnosti, čtvrtý, aby si vyprosil od Ducha sv. jako Šalomoun od Hospodina: »Dej mi moudrost, abych, rozumně spravoval lid tvůj.«

korunovace_v2

Zbyněk Fojtů: Korunovace Václava II. českým králem (pamětní medailon, 2013)

G) Začali jsme své rozjímání vzpomínkou na Sinai a Sion; jí také skončíme. Desky Mojžíšovy byly mrtvé a chladné, z neživého kamene; naše srdce jsou roznícena životním žárem nebeské lásky! Za málo dní potom se pod Sinaiem klaněli zlatému teleti; přikázání a zákon dostali, ne však účinné milosti. Nám se spolu s novou úmluvou dostalo i oživující a posilující milosti Ducha sv.! Tehdy zůstala víra v pravého Boha omezena na jediný národ, nikdy nepřekročila Jordánu; od nynějška nebude pravda výhradní výsadou jediného národa, pravdu Kristovu učiní jeho apoštolé majetkem všech, k pravdě Kristově jsme byli milostí nebes povoláni i my.

Zakončíme obnovou úmluvy křestní i slibu biřmovacího, zapějeme hymnus »Přijď, Tvůrce Duchu svatý, k nám«, a po celý týden svatodušní budou naše modlitby za dar osvícení Ducha sv. vroucnější a hojnější; přidáme denně ráno nebo večer desátek »Který Ducha sv. seslal« nebo nějakou jinou modlitbu (zpěv) ke cti Ducha sv. (Md 9, 1-19; lze se ji modlit častěji, ve svatodušním týdnu denně!)

Čtení: Sk 2.

Mariánská postila, 1946

Hlava svaté rodiny.

Giovanni Sandigliano

josefJe snad na světě něco krásnějšího, světějšího a něžnějšího nad dům, v němž se muž těší z lásky své ženy, z přítulnosti několika dětí? Rodina bývá nazývána chrámem; bývá přirovnávána k svatostánku, kde dlí Ježíš jako vězeň lidí. Je tím řečeno příliš o rodině? Ano i ne! Ano. Je to příliš přirovnávati k věcem tak vznešeným a tak božským zřízení pozemské, jakkoliv posvěcené milostí svátostnou… Nicméně máme-li podati přesný pojem rodiny, není věci jiné, k níž bychom ji mohli lépe přirovnati. Není tedy toto přirovnání přehnané. Můžeme říci, že rodina je posvátná jako chrám a krásná jako svatostánek našich oltářů, místo, nad něž sladšího na zemi nenajdeme.

Bohužel, jen zřídka kdy podobají se naše domy domu Josefovu.

Vkročme do domku nazaretského v níž je hlavou svaté rodiny náš světec. Ve světle vzoru Josefa, Marie a Ježíše učme se, jaká základna, jaká síla musí podpírati rodinu proti útokům se všech stran, jež by ji rády roztříštily a zničily.

I. Základna rodiny. — 1. Rodina je zřízení příliš vznešené a veliké, příliš potřebné, aby měla základ čistě lidský, aby totiž stála jen na prostředcích, jež člověk tvoří i ničí, mění i obnovuje podle libosti. Rodina je buňkou společnosti, je potůčkem, jenž živí nesmírný veletok, zvaný lidstvo. Budoucnost společnosti, život světa nemůže býti ponechán libovůli člověka, tvora tak omezeného, tak křehkého, tolik podrobeného vášním. Základy rodiny tvoří Bůh a jen on je může zbudovati. Když stvořil Bůh v pozemském ráji Evu, představil ji Adamovi slovy: Hle, tvá družka, rosťte a množte se a naplňte zemi! Ježíš Kristus našel toto ustanovení v hlubokém úpadku, zaviněném vlivem pohanství, nachází je nedokonalé i u Israele pro tvrdost srdce tohoto národa a staví je na původní základnu, ba povyšuje manželství na svátost. Rodina má za základ křesťanské manželství. Bez něho a mimo ně tvoří se jen spojení na papíře, které nemá moci na ovládnutí prudkých vášní, a vzniká jho, jež se může někdy státi velmi těžkým a bolestným.

2. Jsme v Nazaretě před rodinou ze všech nejsvětější, před sjednocením dvou duší, nad něž není možná šťastnějšího na zemi. Tato rodina byla založena před očima Božíma s požehnáním nebes. Josef a Maria se řídili při zakládání své rodiny ve všem zákonem Mojžíšovým. Zásnub trval celý rok. Po uplynutí tohoto roku byl Josef povzbuzen andělem, jenž ho zbavil obav, vzniklých v jeho duši ze zázračného těhotenství Mariina, a odvedl nejsv. Pannu do svého domu, když byl kněz pronesl nad jejich svazkem obřadní slova a posvětil jejich manželské pouto. Ký div, že je takový mír, taková radost, takové štěstí v rodině Marie a Josefa! Na tyto dvě duše sesílalo nebe hojný déšť milostí. A když pak přišel Ježíš, soustředil v svém srdci jejich srdce a zanítil je takovým božským ohněm, že se stalo z jejich domku pravé zátiší rajské.

3. Těchto rajských zátiší, jichž by mělo býti tolik, kolik je rodin, ubývá den ze dne. Nové nauky přinesly nové názory o zakládání rodiny. Hlásá se, že není potřeba požehnání kněze pro život v této sladké společnosti. Liberalismus prohlásil, že stát je tvůrcem rodiny, a zavlekl snoubence před občanské úřady. Dnešní socialismus neuznává již za potřebné ani toto podrobení zákonu a hlásá, že jediným zákonem je vůle. Odtud theorie o volné lásce. Provedou-li se však tyto bezbožné zásady, přestává rodina. Dnes jsme svědky žalostných zjevů zkázy. Kolik dětí nezná otce ani matku… Jsou ženy, které měly manžela a dítky a dnes nemají ani střechy, jež by je skryla, a jsou mužové, kteří měli jméno otce a manžela a dnes nenacházejí náruči, jež by je přijala. Domov, milé hnízdo, je snem básníků. Palác, který nemá základů, se hroutí a rodina, jež není založena na Bohu, nemůže míti dlouhého a bezpečného trvání.

bartolome_esteban_murillo

Bartolomé Esteban Murillo – Dvě trojice (1675-82)

II. Práva a povinnosti v rodině. — 1. Dvě bytosti se potkávají, milují se, spojují se a s požehnáním Božím zakládají novou společnost. Když se muž a žena rozhodnou založiti rodinu, hluboce mění svůj stav. Je to jasné. Vstupují do nového stavu a musí přijmouti jeho důsledky. Rodina má svůj zvláštní ucel, dáti totiž společnosti a Bohu hodné dítky, a uvésti je na cestu vedoucí k poslednímu cíli. Tohoto cíle musí dosíci společnou prací. Kdo je v čele? Příroda sama to učí. Muž. I sv. Pavel to praví: »Muž je hlavou ženy.« (Efes. 5, 23.) Proto poroučí sv. Pavel, aby ženy poslouchaly svých mužů. Péče o děti má býti společná, ač u každého jiným způsobem. Muž bude mysliti spíše na chléb hmotný a na zajištění postavení. Ženě pak především přísluší úkol mravní výchovy. Muž, žena, děti mají vzájemná práva i povinnosti. Nikdo nesmí zanedbati svou povinnost, nemá-li býti porušena rovnováha rodiny a nemá-li zbýti z rodiny pouhý stín. Tomuto jemnému umění můžeme se naučiti spíše pozorováním rodiny sv. Josefa nežli z knih.

2. Vkročme do domu nazaretského! Josef je hlavou této rodiny. V tomto postavení dostává se mu uznání a úcty Marie i Ježíše. Tento úřad Josefův uznává netoliko Maria a Ježíš, nýbrž i anděl, jenž přináší svaté rodině poselství nebes. Vždy se obrací na Josefa. Když je třeba prchati do Egypta, mluví anděl ve snu k Josefovi; Josefovi je též hlášena chvíle návratu do vlasti. Maria má k svému snoubenci takovou úctu, že vždy uvádí jeho jméno na prvém místě před sebou. Ježíš, praví evangelium, byl poddán se stejnou pokorou jak své matce, tak svému pěstounu. Jakou úctu, jakou lásku choval podobně svatý Patriarcha k Matce a k Dítku! Tak vládl nejkrásnější soulad, nejhlubší pokoj v tomto požehnaném domě, jenž právem zaslouží býti srovnán s nebem. Ježíš byl právě tak středem starostí a citů svatých snoubenců, jako byl jejich radostí a jejich útěchou.

3. Pohanské zákonodárství nepřiznávalo v rodině žádného práva ženě, žádného práva dítěti. Manžel byl neobmezeným pánem obou. Mohl se zbaviti i ženy i dítěte, kdy se mu zlíbilo. Tato naprostá pánovitost dnes již vymizela. Nicméně žije u jistých lidí ještě její část, jež také musí naprosto přestati. Myslím na náboženskou stránku. Často se vyskytne rodina, že muž je nevěrec aneb alespoň že se nestará o náboženství, zato manželka chodí do kostela a přistupuje k sv. svátostem. Vznikají rozpory. Muž slíbil napřed úplnou svobodu a nestrannost a pak sahá k násilným prostředkům. Zapomíná se, že vstupem do rodiny neztrácí ani muž, ani žena svou vlastní osobnost, lidskou ani křesťanskou. Vznikají-li nové vztahy, nesmějí býti na újmu povinností a práv, jež mají jako osoby lidské a jako křesťané. Totéž platí o dětech, které dospěly k užívání rozumu. Ačkoliv jsou podřízeny moci otcovské, mají přece povinnosti i práva, která nesmí tato moc ani potlačiti ani utlumiti. Nejsou práva jen na straně jedné a povinnosti jen na straně druhé. Práva a povinnosti jsou vzájemné. Úcta choti k muži, věrnost a něžná, dokonalá oddanost. Úcta muže k manželce v stejné míře. Poslušnost dětí k rodičům. Ti pak se musí všemožně starati o tělesné i duševní blaho svých dětí, aby je vychovali v dokonalé lidi a řádné křesťany.

gutierrez

Juan Simón Gutiérrez – Svatá rodina (2. pol. 17. stol.)

III. Pomoc náboženství. — 1. Život rodinný je život překrásný, plný nejhlubších radostí. Jaké je to důvěrné, čisté štěstí, spočívati v náručí choti a slyšeti srdce, jež bije toliko pro mne. Jaká to čistá a živá radost objímati dítky plavých vlásků a blankytných oček, cítiti na tváři jejich malou hebkou ručku, jež vás hladí, a slyšeti potom, jak na vás volají: tatínku, maminko! Kdyby nebylo v rodině nic jiného než úsměvy ženy, laskání a polibky dítek, byla by rodina opravdu rájem. Je však tam jen toto? Mohli bychom se napřed tázat, je-li vůbec všechno to v rodině. Nikdy nejsou tyto libé věci v rodině samy.

S těmito růžemi bývají totiž i trny a jak bodavé. Po nebi rodinném přecházívají mračna, nastávají těžké hodiny, hodiny zkoušky a nejbolestnějších útrap. Jsou přemnohé. V takových okamžicích potřebuje rodina paprsku s nebe, božské posily, jinak se manželský svazek přetrhá. V rodině je nezbytně třeba náboženství.

2. Tuto pravdu potvrzují i události v rodině svatého Josefa. Kolik hoře prošlo duší našeho světce! Jednoho dne zpozoroval, že se Maria stala matkou. Sám od sebe nemohl znáti tajemství mladé snoubenky. Musíme uvážiti hloubku víry a jemnosti a zbožnosti Josefovy, abychom pochopili celou tu bolest, již zakoušel v svém srdci. Evangelium nám popisuje tento duševní stav svatého patriarchy a praví, že jsa spravedlivý, uznal za nezbytné propustiti Marii. Štěstí, že byl Josef mužem nesrovnatelné dobroty, mužem hluboké zbožnosti, který našel cestu modlitby. Vroucně prosil Boha, aby ho osvítil, co má činiti, aby ho posílil v této zkoušce. A Bůh mu poslal na uklidněnou anděla. »Neboj se přijmouti Marii, manželku svou«. (Mat. 1, 20.) Modlitba jej zachránila před klamem. Modlitba jej posilovala, dokud mu anděl nezjevil tajemství.

3. Těžké povinnosti, jež doléhají na rodinu, trampoty, jež otřásají stromem domácnosti, žádají neúprosně, aby byla ovládána rodina náboženstvím. Důkazem toho je pohled na rodiny, kde není Boha, kde není vidět kříž, kde nevisí nad ložem obraz mariánský. Jak je možné znáti své vlastní povinnosti, jak jest možné je plniti, chybí-li síla a opora, chybí-li žádoucí světlo? Ať nikdo neříká, že je možné velmi dobře jednati bez náboženství. Čím nahradí člověk myšlenku náboženskou? Zdaž vystačí vědomí povinnosti na zkrocení rozpoutávajících se vášní, na udržení rodinného krbu, když vše uhasí nedostatek lásky? Je bláhový, kdo by tomu věřil. Jak se podaří bez posily s nebe výchova dítek, stěžejní to povinnost otce a matky? Ojedinělé zjevy, o jejichž pravdivosti možno ještě pochybovati, nemohou sloužiti za vzor a na potvrzení všeobecných nauk. Nedopusťme, aby pro nás zapadla idea náboženská! Náboženství oživuj naše činy, utvrzuj náš vzájemný svazek, veď naše kroky, posvěcuj naše povinnosti, dodávej nám posily v hodinách našich utrpení!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.

P. Józef Warszawski

Rozlišujeme celou řadu zjevení. Základní dělení vychází z rozrůznění našich poznávacích mohutností. V případě člověka hovoříme o třech poznávacích mohutnostech, tj. rozumu, obrazotvornosti a vnějších smyslech, jakými jsou zrak, sluch atp. Od daných poznávacích mohutností se odvozují i základní stupně zjevení.

a) Základní stupeň zakoušení zjevení se odehrává ve vnější rovině smyslových mohutností člověka. Jedná se o zjevení, jež jsou zakoušena zásadně vnějšími smysly, tedy zrakem, sluchem, čichem atd. Takováto zjevení odpovídají i nejrozšířenější představě o zjeveních obecně. Zmíněná zjevení se pak dělí podle vnějších smyslů na pět druhů, tj. na zjevení zraková, sluchová, hmatová atd. Toto rozlišení je opodstatněné tím, že jednotlivé druhy smyslových zjevení se mohou objevovat odděleně. František z Fatimy např. zjevení viděl, ale neslyšel slova. Lucie viděla i slyšela.

Těchto pět druhů zjevení se následně dělí na dva podstatné poddruhy, a to v závislosti na povaze vnímaného objektu. Prvním z nich jsou skutečně hmotná zjevení, tj. zjevení, kdy vizionář vidí skutečné tělo dané osoby, případně se dotýká skutečně hmotného předmětu. Takto si představujeme některá zjevení Nejsvětější Panny Marie, případně dotýkání se jejího pláště, neboť na základě dogmatu o jejím nanebevzetí víme, že byla vzata do nebe se skutečnou duší a skutečným tělem.

Druhým poddruhem jsou zjevení zdánlivě hmotná, tj. zjevení, kdy tělo, které vizionář vnímá, není skutečné, nýbrž „fingované“, tedy utvořené z jiné látky než opravdové tělo. Takové je např. „tělo“, případně postava, spatřeného anděla. Víme totiž, že žádný z andělů jakožto čistý duch nikdy tělo neměl a mít nebude. Původce zjevení v tomto případě vytváří pomocí světla, různých látek atd. viditelné tvary a slyšitelné zvuky osob, které jsou při zjevení vidět, případně slyšet.

Většina teologů, třebaže zcela nevylučují možnost zjevení prvního poddruhu, tj. skutečně hmotná, se nicméně přiklání k názoru, že jsou jen velmi výjimečná.

b) Druhým stupněm zjevení jsou zjevení obrazotvorná, tj. zjevení, kdy se poznání odehrává v lidské představivosti. To samozřejmě jakožto každé lidské poznání předpokládá i účast rozumu. Podstata jejich vzniku ale spočívá ve vnitřních obrazotvorných pochodech, které se promítají navenek. V tomto ohledu připomínají halucinační jevy. Podstatně se od nich však liší, neboť halucinace je čistě subjektivním výtvorem, kterému neodpovídá žádný vnější předmět, zatímco u obrazotvorných zjevení nacházíme vnější podnět a předmět poznání. Dnešní teologové vysvětlují většinu zjevení právě tímto způsobem, tedy zjeveními obrazotvornými, která jsou u vizionáře vyvolána příslušným původcem, tj. Bohem či ďáblem. Svůj názor zakládají na tom, že většina osob vnímaných během zjevení buďto nemá tělo vůbec, jako např. andělé, případně svatí, nebo ho nemá v takové podobě, v jaké se zjevují, např. Dítě Ježíš či pětiletá Matka Boží.

Z výše uvedeného plyne závěr, že postavy, které se vizionářům zjevují, jsou povětšinou buďto: 1) „fingované“, tedy vystupují před vizionářem nikoliv ve vlastních tělech, nýbrž v tělech utvořených z hmotných prvků, které jim podléhají; nebo 2) jsou jejich „tvary vtiskovány“ do lidské obrazotvornosti a následně se promítají navenek.

Lze tedy říci, že vizionář v obou případech nevidí skutečné tělo dané osoby, ale něco, co je jejím tvarem.

c) Nejvyšším stupněm zjevení jsou zjevení intelektuální, tj. zjevení, kdy poznání hlavně a téměř výlučně probíhá v rovině samého rozumu. Ta spočívají v přímém zakoušení božské skutečnosti a jako taková představují jádro skutečné mystiky. Pokud můžeme usuzovat z různých svědectví, týkají se pouze hrstky velký mystiků. V této souvislosti jsou zmiňována arcana verba sv. Pavla [„tajemná slova“, 1 Kor 12, 4], případně nazírání Nejsvětější Trojice sv. Ignáce z Loyoly. Zárukou jejich objektivity je jasné ponětí o Bohu Stvořiteli a vědomí naprosté závislosti na něm poznávající stvořené bytosti.

[…]

f) Posledním způsobem rozlišování zjevení je dělení podle jejich původní příčiny. V katolických teologických pojednáních bereme obvykle v potaz dva původce: Boha a ďábla.

Bůh jakožto původce zjevení může působit jak v případě zjevení čistě intelektuálních, tak i v obrazotvorných nebo skutečně či zdánlivě hmotných. Ďábel jakožto původce zjevení má obdobné možnosti, pokud se jedná o zjevení obrazotvorná nebo zdánlivě tělesná, ale je třeba mít na paměti, že: 1) jeho moc je omezená, zatímco Bůh je všemohoucí; 2) může tuto omezenu moc užívat jedině z dopuštění Božího. Na rozdíl od Boha není schopen působit čistě intelektuální zjevení, která jsou bezprostředním dotekem stvoření Stvořitelem. Katolické mystické školy mu odepírají přístup do duše na tomto stupni lidského bytí a zcela vylučují, že by se zlý duch mohl vetřít mezi Stvořitele a stvoření na úrovni čistě intelektuálních zjevení.

Převzato z Garabandal: Objawienie Boże czy mamienie szatańskie? Krzeszowice 2001. Zkráceno.
Přeložil ACS.
Vyšlo v Te Deum 2/2014.

»Přijď, ó Duchu přesvatý…«

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Sedmero darů Ducha sv.

První neděle, kterou tráví církev bez viditelné přítomnosti svého Krále a Zakladatele. Učedníci jako osiřelí se zamykají do večeřadla, tarasí závorami dveře, a shromážděni kolem Matky nanebevstoupivšího Mistra čekají, co jim příští dny přinesou. Petr jest nyní hlavou nepatrného hloučku věrných Kristových. Proto se ujímá slova v dnešní epištole on, první papež, napomíná k bdělosti a hlavně k bratrské lásce, která jest poutem jednoty. V evangeliu nám naznačuje církev slovy Spasitelovými, kdo bude oním darem, který očekáváme od Krista s výsostí. Ve středověku bývaly ve střední Evropě tuto nedělí chrámy posypány ohnivými růžemi, prvními to růžemi jara. Církev očekává oheň milostí Ducha sv. shůry, Ducha sv., který z Otce a Syna vychází, Ducha moudrosti, rozumu, rady a síly, Ducha vědění (umění), nábožnosti a bázně Boží. Před lety přišla do sakristie v X. matka s dítkami, a žádala kněze jí neznámého, aby udělil maličkým požehnání. »Začíná školní rok, potřebují osvícení Ducha sv. a jeho sedm darů…« Jedna z nemnohých, která chápala, čeho máme nejvíce zapotřebí, a čeho má dnes svět tak málo.

A) První a nejvyšší ze sedmi darů Ducha sv., dar nadpřirozené moudrosti… Má ho dnes ljdstvo nazbyt? Ani přirozenou moudrostí neoplývá, natož nadpřirozenou! Nenazvu moudrým hocha, který se honí za motýlem a rozedere si přitom šat; nehoníme se my za nicotnostmi, které nás stojí ztrátu drahocenných statků? Nenazveme moudrým Indiána, který za lesklé sklíčko, za střep, dává Evropanu perly a zlato; neprodáváme my za podobné trety věčné statky? Jednala moudře Alžběta anglická, když prohodila: »Ráda se vzdám nebeského království, budu-li čtyřicet let královnou Anglie?« Satan slyšel a přijal nabízenou výměnu. Jinak soudila Kristina, dcera Gustava Adolfa. Ve chrámovém pokladě italské Lorety byla kromě jiných votivních darů chována zlatá korunka, jejíž čelenka byla lemovaná nápisem: »Kristina obětuje Královně nebes korunu pozemskou, aby jí za to vyprosila korunu nebeskou.« Vzdala se trůnu… Proč? Zevrubným studiem přišla k nezvratnému přesvědčení, že jediná pravá víra jest jiná než ta, v níž byla vychována. Co dělat? Zříci se Luthera? Pak nemůže zůstat švédskou královnou! Zůstat královnou? Pak si navždy zatarasí cestu k pravdě a k spáse! To neučiní! Volila tedy první… Všecek národ se loučil se slzami s milovanou vládkyní. »Duše je mi nade vše…« Sotvaže ji loď přivezla na evropskou pevninu, složila vyznání víry a žila pak v Římě jako prostá dáma.

pentecost

István Dorffmeister: Seslání Ducha svatého (1782)

Kastilský král Alfons X., zvaný pěvec Panny Marie, jest od Španělů nazýván El Sabio, Moudrý. Vřele se zajímal a štědře podporoval všecka odvětví vědy, astronomii, historii, založil v Salamance universitu, povolav na ni nejslovutnější profesory z Itálie a Francie a nešetře nákladu, sám psal právnická díla, z nichž nejdůležitější jest Sedmidílný zákoník, jehož jednotlivé části mají praktický význam dodnes. Po této stránce ho lze skutečně nazvat El Sabio, Moudrým, ale v jiném směru nutno mu tento čestný název upřít; když byl od několika kurfirstů zvolen za německého krále, snažil se dosíci nabídnuté koruny Karla Velikého a nepovážil, že dosažení tohoto cíle se vymyká vší možnosti a že by nepřineslo požehnání a výhod ani jemu, ani jeho vlasti. A uvážíme-li i jiné politické nezdary, kterými se sám připravil o vládu a které ho přinutily hledat útočiště u mohamedánských Maurů, nad kterými dříve vítězil, musíme říci, že byl spíše učený než moudrý.

Koho nazýváme ve všedním životě moudrým? Toho, kdo dovede předvídat, kdo si vytkne cíl, přiměřený povolání i poměrům, v kterých žije, a pak volí vhodné prostředky k jeho dosažení. Nadpřirozená moudrost, která jest darem Ducha sv., má na zřeteli cíl, pro nějž jsme stvořeni, a všecko v životě pořádá tak, aby směřovalo k jeho dosažení. Nadpřirozená praktická moudrost… Z ní pak plyne nadpřirozené nazírání; všecko koná pro věčnost, vše pojímá s jejího hlediska. Bohu dá ve svém životě místo, které mu patří. Žádné věci, žádné osobě nedá přednost ani před ním, ani před spásou vlastní duše, ani před věčnými statky. Svět? O něm platí: »Pro časnost se dřete! Vaším heslem jest užívat, Bůh není směrnicí a normou vašeho smýšleni a jednání, jeho přikázání nejsou vaším zákonem, Duch sv. vás neoživuje; proto tápete ve tmách, a cokoli do rukou vezmete, všecko zkrachuje, ať jde o výchovu dítek a školu, ať o úpravu sociálních nedostatků, ať o mezinárodní situaci nebo cokoli jiného.« Moudře jedná, kdo si při všem dává otázku; »Co mi to prospěje pro věčnost?« V pokušení si řekne: »Co platno člověku, kdyby celý svět získal, a na duši své škodu trpěl?« Nedá se zlákat lesklou zvučnou frází, aby opustil pravdu Kristovu, prozírá, prozíravě volí, co duší prospívá, a odmítá, zač by trpce pykal. Opatrnost těla a světa má svou logiku; moudrost nadpřirozená taktéž! Nezřekne se »bláhovosti kříže«, aby byl v očích světa velikánem; u Boha chce něco platit, ne u lidí. Koho naplní Duch sv. darem moudrosti, tomu přináší i zálibu ve věcech nebeských, zálibu v Bohu a jeho svatém slovu, zálibu v modlitbě a ve styku s Bohem (sv. svátosti!), zprotiví mu nízké rozkoše světa i těla. To jest nejkrásnější ovoce tohoto daru, a jak vzácné! Jak málo těch, kteří mluví jako Petr: »Pane, dobře jest nám u tebe býti…« Jak mnoho těch, kteří smýšlejí jako židé o maně, o chlebu, dávaném jim s nebe: »Nám se už hnusí tento bídný pokrm…« Záliba ve věcech nadzemských, jako bychom již zpola patřili mezi anděly nebes. Moudrost vyrůstá ze všeho poznání, jak přirozeného, tak nadpřirozeného, jest výkvětem ostatních darů Ducha sv., opírá se o všecky ctnosti a přivádí stavbu křesťanské dokonalosti k vrcholu. Proto nelze náš život nazvat životem podle víry a mnohem méně životem z víry, proto jest sv. víra v našich rukou mrtvým kapitálem, proto nečerpáme jako světci z bohatých nepřeberných studnic víry Kristovy; chybí nám moudrost, tento nejvznešenější dar Ducha sv., a my se o něj nesnažíme. Přečti si ukázky ze spisů sv. Efréma, Ambrože, Augustina, Bernarda, Bonaventury, které jsem ve svých knihách porůznu uvedl. Jaká nadpřirozená moudrost nás ovívá při každém slově!

B) Dar rozumu… Jím nás Duch svatý uschopňuje, abychom chápali pravdy sv. víry, pokud je lidský rozum pochopit může. Vzácný dar, stejně jako moudrost… Přede mnou leží kniha universitního profesora X. Časopisy o ní psaly, že patří na stůl každého českého vzdělance. O čem jedná? O náboženství; rozumí se, že o katolickém, a dokazuje jeho méněcennost a nedostatečnost. Přitom z každé stránky čiší nevědomost a neznalost svaté nauky Kristovy. Universitní profesor, a neví ani tolik, co obsahuje malý katechismus. A což věřící? Jsou na tom lépe? Nemnoho! Jak vzácná jest zevrubná znalost toho, co sv. víra učí! Proto nedovedeme sv. víru hájit, proto se dáme tak snadno svést, něco si namluvit od těch, kteří s nátěrem učenosti proti sv. víře bojují. Neznáme krásu a vznešenost sv. víry, proto si jí tak málo vážíme. Kolik bludařů přišlo na scestí hlavně neb jedině proto, že tento dar si od Ducha sv. nevyprošovali! Luther, kněz a doktor bohosloví, universitní profesor, doznal po letech, že vůbec nevěděl, co vlastně odpustky jsou, když proti nim začal brojit. Hus, taktéž kněz, kazatel a universitní profesor, nezačal ze zlého úmyslu hlásat své bludné nauky. Později mu pýcha, pocházející z nedostatku bázně Boží, bránila uznat poblouzení.

Chybí nám namnoze dar rozumu, a proto nemáme ani pravé moudrosti. Proto nechápe »moderní člověk« velké ideální duše, nechápe snahy těch, kteří pracují pro Krista; může potom božský Spasitel žádat, aby podle víry žili a pro víru byli hotovi i umřít ti, kteří si jí neváží? Kdyby to alespoň něco vynášelo! Ale z čisté lásky?… I od věřících slýchává horlivý kněz: »Nač ty zbytečné starosti? Vždyť vám za to nikdo nic nedá!« Tak mluvívají vyznavači Kristovi — ne ze zlého úmyslu, naopak, chtějí mu dát dobrou (podle svého mínění) radu. Nechápou bohatou hraběcí dceru, která se »zavře« do kláštera, ani vynikajícího studenta, který chce jako misionář vést mezi divochy život plný strádání, odříkání a nebezpečenství. Prvorozený syn markraběte z Gonzagy, slavného prastarého knížecího rodu, vyhaslého r. 1819, žádá otce za dovolení vstoupit do řádu T. J., jsa hotov zříci se markrabství castiglionského ve prospěch mladšího bratra. Otec se jeho žádosti opírá rozhodným veto. »Odkud ten nápad? Život plný radosti a slávy stojí před tebou s otevřenou náručí, urozená nevěsta se nedá dlouho hledat, a ty chceš lehkomyslně zahodit, co ti milionové závídí! Myslíš-li na duchovní stav stůj co stůj, vol povolání světského kněze! Staneš se kardinálem jako tvůj strýc a jako jiní tři členové našeho rodu, které máme ještě v živé paměti! Nechceš-li upustit od myšlenky na klášter, zvol si řád, kde si cestu ke kardinálskému purpuru nezatarasíš, nikoli řád, kde předem každá myšlenka na církevní hodnosti vyloučena!« Syn stojí na svém…, jeho otec nechápe slovo Páně: »Kdokoli opustí otce, matku, bratra, snoubenku, statky z lásky ke mně, stonásobnou odměnu obdrží…« Zbožná věřící matka se vrací domů z kázání a vypravuje plna nadšení, co o světci z Gonzagy slyšela; tu se ozve dcera: »Já pomýšlím už dávno na totéž…« A matka, jak by ji studenou vodou polil, opírá se dceřině prosbě stejně jako otec prosbě Aloisově; má stejně málo pochopení pro svaté slovo Kristovo!

Nadpřirozená moudrost tohoto světce, onoho misionáře, hraběcí dcery připadá blouzněním světáku — i většině věřících! Neosvěcuje jich Duch rozumu, proto jejich víra není žívá, jak by být měla a mohla; světák jest lhostejný, věřící jen polovičním křesťanem, vnímá pravdy sv. víry pouze sluchem, nikoli srdcem; proto ani na něho nemají vlivu, neoživují jeho smýšlení a konání. Pouhá znalost svatých pravd není darem Ducha sv.! Pak by leckterý bezvěrec, jenž důkladně prostudoval zevrubnou katolickou věrouku, měl tohoto daru víc než sv. Jan Vianney, jenž pro své nevelké nadání jen s námahou dokonal bohoslovecká studia. »Srdcem« pojmout svaté pravdy, v nadpřirozeném světle sv. víry, a nebýt jich životem vzdáleni! Proto tímto darem vynikali velcí učitelé církevní, Augustin, Tomáš Aq. a přemnozí jiní, jakož i theologové svatého života, jakým byl na př. Suarez. Duch sv., Jenž vane, kde chce, obdařil tímto darem někdy i laiky a ženy. Poustevník Řehoř Lopez, jenž zemřel r. 1596 nablízku Mexika, nemaje pražádného školského vzdělání, býval od profesorů bohosloví žádán za vysvětlení těžkých míst Písma sv.; o sv. Kateřině Sienské čteme cosi podobného, a svaté Terezii Avilské vydávají svědectví její spisy.

C) Dar rady… Evangelium vypravuje o ženě, která byla dvanáct let nemocná, chodila od lékaře k lékaři, všecko jmění vynaložila, a žádný ji nemohl nemoci zbavit. (Mt 9) Slyšela o Kristu, rozhodla se, že půjde k lékaři s nebes, a uzdravilo ji jediné dotknutí lemu jeho roucha. Dnešní lidstvo… Bez ustání můžeš slyšet a číst, že jest nemocno; nosí je od felčara k felčarovi, zkoušejí na něm všemožné prostředky jako na pokusném králíku, a vede se mu jak oné ženě, je to spíš horší než lepší. Vede se jím jako Anně Falcké, manželce Karla IV. Aby si ho láskou k sobě ještě více připoutala, poslechla rady některých paní, podala mu nápoj lásky, a byla by ho málem otrávila (v říjnu 1350). Nadto padlo podezření na dva docela nevinné dvorské úředníky.

holyspir

Corrado Giaquinto: Svatý Duch (po r. 1750)

Dnes vidět bezradnost všude a ve všem, a z ní pochází všeobecný zmatek. »Tak to už dál jít nemůže…« — »Tak to nemůže zůstat…« — »Kam by to vedlo…« Samé moudré rozumování; ale otaž se jich přímo, co tedy dělat, a jsou s učeností v koncích. Poslouchej jen jejich duchaplné hovory o situaci, rozmanité dohady, co nám přinese tento neb příští rok. Přitom si lidstvo nechce upřímně doznat, nač vlastně stůně; zavírá oči před vlastní nemocí, svádí vinu na všecko možné, léčí, co léčení nepotřebuje, a zející ránu, která křičí po léčení, nechává nepovšimnutou. Jsou docela bezradní, a k jedinému spolehlivému božskému lékaři jít nechtějí! (Md 9, 1-19; překrásná modlitba za osvícení Ducha sv.)

Dnes jsou samé »otázky« a »problémy«, samé nerozřešené záhady a úkoly. Místo společenského řádu máme sociální otázku, místo spořádaných politických poměrů existuje na sta politických otázek, místo urovnaných poměrů hospodářských máme otázku dělnickou, zemědělskou a řadu jiných; místo světového míru se deklamuje o národnostních otázkách, o mírové otázce, která nakonec vyústí ve světovou válku; místo, co by si manželka hleděla své svatyně, domácího krbu, zabývá se spolu s mužskými ženskou otázkou, místo čistoty těla i duše, kterou chrání jedině šesté přikázání Desatera, straší pohlavní otázka. Máme školskou otázku, t. j. po česku zmatek, máme manželskou otázku, t. j. nevázanost. Vyplněny tím celé folianty, popsáno mnoho papíru a namluveno mnoho slov, ale dal už někdo uspokojivou odpověď? Odkud ty »otázky« a »problémy«, neboli správně po česku všecka ta bezradnost a zmatek? Nevěra vnikla lidstvu do krve, a kde zkažená krev, tam nestačí náplast ani kapky. Jediný prostředek a lék je transfuse krve! Zpět ke Kristu! Prosit ho, aby nám vlil nový život, svého svatého Ducha, především Ducha rady! Jak často se musíme rozhodnout, někdy rychle a neodkladně, a na našem rozhodnutí závisí někdy osud náš a snad i osud jiných! Ministerská rada v září 1938… Do 24 hodin má učinit usnesení, na kterém závisí osud národa, budoucnost celých generací! Jak chybila na př. Marie, poslední katolická korunovaná hlava na anglickém trůně, že pojala za muže španělského prince (Filipa II.)! Kdyby byla zvolila domácího velmože, nebylo by po její předčasné smrti došlo k nastolení nemanželské Jindřichovy dcery Alžběty, a Anglie mohla být zachována víře, Chybil i papež Pavel IV., že nevzal na vědomí, když mu Alžběta oznámila své nastoupení. Činil námitky, právem sice, ale frivolní pyšnou ženštinu tím urazil tak, že se vrhla úplně v náruč protestantismu. Chybil Pius V., když ji pak prohlásil za zbavenou trůnu, »sesadil« ji, nemaje moci svůj rozsudek provést, a výsledek toho? Tím jenom převelice ztížil situaci anglických katolíků a rozdmýchal divost pronásledování ještě víc. Trojí pochybení, a každý z nich myslil co nejlépe! A naopak, prostý venkovský farář Jan Vianney se skvěl tímto darem mimořádně, jím vyvážil Duch sv. všecky nedostatky jeho slabého nadání, vykonal pro Boha a pro duše víc než většina současných doktorů theologie!

Což v soukromém životě? Jinoch, který stojí před volbou stavu, před krokem tak vážným a na výsost důležitým, dívčina, která volí otce svým dítkám, rodiče, chtějí-li dospělému synu nebo dceři dobře poradit a neudělat je nešťastnými. Hraběcí dcera Joana Frémiotová svěřila volbu snoubence docela otci; ten, nehledě ani na majetek, ani na tituly, zvolil jí barona Kryštofa de Chantal, věřícího, zbožného, a učinil dceru šťastnou. Kateřině Fieschi (Janovské) vnutila matka bohatého lehkomyslného šlechtice Juliána Adorno, a tím zavinila nešťastné manželství dcery světice. Tak vážná kritická chvíle, a my neprosíme Ducha sv. za dar rady, někdy i zúmyslně — víme, že by nám poradil docela jinak, než jak nám radí vášeň!

Hledáme-li v českých dějinách muže, o němž bychom mohli bez nadsázky říci, že byl pln darů Ducha sv., je to beze vší pochyby náš drahý Otec vlasti. Do jak choulostivých situací ho přivedla, před jak spletité problémy ho postavila, jak nemalá nebezečí mu nalíčila tehdejší těžká politická situace a jeho hodnost římskoněmeckého císaře! V Itálii ho jedni chtějí zákeřně odklidit, druzí mu nabízejí vládu a svádějí ho, aby se pokusil o sjednocení Itálie a stát se její hlavou. Prozíravý vládce prohlédl okamžitě, jak riskantní to podnik, jak nicotná naděje v úspěch a zdar; ani si nepřipustil na mysl myšlenku na vládu nad poloostrovem, kde žalostně pochovali podobné naděje hohenstaufští císařové. Co bylo dosažitelné, o to se pokusil, toho dosáhl, a o více se nepokoušel. V Německu měl nejeden císař svízelné postavení; Karlovi se podařilo vždy zneklidněnou hladinu utišit a říšská knížata tak neb onak získat anebo aspoň držet na uzdě. Nepřátelský blok spojených nepřátel rozrazil spíše prozíravým jednáním než zbraní. Při volbě manželek, při nemilém jednání s papežem Inocencem VI., jenž vymáháním nových dávek narazil na odpor německých knížat, ve snaze o nápravu pokleslých mravů duchovenstva a o povznesení blahobytu svého národa, ve všem zřejmo, jak Duch svatý, Duch rady, osvěcoval a vedl tohoto nábožného, hluboce věřícího panovníka. Duch rady, Duch moudrosti, Duch nábožnosti, Duch bázně Boží… Ani Duch rozumu mu nechyběl, byltě ve sv. víře vzdělán, že se mu po té stránce mnohý kněz nevyrovnal. Nechyběla mu ani statečnost, jak přirozená, která patří mezi přirozené ctnosti, tak nadpřirozená. Nerad ke zbraním sahal, chtěl být raději knížetem pokoje, ale bylo-li nutno, dovedl vládnout mužně a neohroženě i mečem. Opřel se mužně požadavkům Inocencovým, nebyl však tvrdošíjný a dovedl ustoupit; tak učinil, když na př. viděl, že čeští páni ze závažných důvodů odpírají zavedení nového zákoníku.

Naprostým jeho opakem byl jeho nástupce a syn Václav IV. Vášnivý… Byť měl srdce sebelepší, vášnivost mařila vše, co podnikal. Hněv špatný rádce…, vášnivost právě tak špatný rádce! Vášnivý, jenž se dá unášet vášní, jemuž jest ona rádkyní a vůdkyní, neradí se s Duchem sv., a podle toho to dopadá. Spor Václavův s arcibiskupem Jenštejnem, jeho roztržky s bratrem a bratranci, jeho postoj k počínajícímu a vzmáhajícímu se hnutí husitskému, jeho nezdařené politické akce… Příčina všeho nezdaru je zde! Sotva kdy před důležitým rozhodnutím vzýval Ducha sv. za světlo a radu.

D) První tří dary osvěcují rozum. S nimi i pátý, dar vědění (umění). Předešlý odstavec nám ukázal bezradnost, ve které svět Bohu odcizený vězí. Lidstvo kromě toho tone i v záplavě bludů a lží; v bludech nevědomky, lži vyrábí a rozhlašuje vědomě. Ale kdo by byl hotov lži vědomě se držet? Leda ten, kdo z ní má prospěch! Proto se musí lež maskovat, skrývat se pod rouškou pravdy neb aspoň se odít lesklým pozlátkem, aby tím leskem upoutala a odvrátila duši od zkoumání vnitřního obsahu, jako děcko se dá okouzlit pozlaceným prázdným ořechem, Nemáme na mysli výhradně bludy a omyly neb lži v řádě přirozeném, na př. ve vědách; s těmi nemají nadpřirozené dary Ducha sv. co dělat. Mnohdy však blud v přirozeném řádě vede k pobloudění ve věcech víry. Tvrdí-li se na př., že člověk se vyvinul ze zvířete, a popře-li se původ lidstva z jediného páru, padá tím i učení víry o dědičném hříchu a o vykoupení. Darem vědění nás uschopňuje Duch sv., abychom předně dovedli rozeznat pravdu od bludu a lži, kromě toho abychom se dovedli z pozorování věcí stvořených povznést k poznání jejich Tvůrce, od věcí viditelných k jejich neviditelnému Stvořiteli, a konečně abychom se naučili nepřeceňovat dobra viditelná, nepodceňovat neviditelná. Nepochází veškeren hřích odtud, Že jednáme právě naopak? Patrno tedy, že tento dar jest stupeň k vyššímu daru moudrosti, je takřka lucerna, která mu svítí. Ocenit správně dobra vyššího a nižšího řádu, pojímat věci stvořené v jejich vztahu k naší spáse, a podle toho i odvažovat jejich cenu, to jest nezbytný předpoklad, abychom se dovedli od pozemských nicotností odtrhnout a vzdali se jakýchkoli výhod, než bychom utrpěli zkázu na duší, abychom Boha, jeho přátelství a milost nezaprodali za žádné časné dobro, byť v očích světa stálo sebevýš — a to vše jest projevem nadpřirozené moudrosti, k níž dar vědění vede. Ctihodná Maria Salesia Chappuis (zemř. r. 1875) stojí v dětském věku s matkou u smrtelného lože známé ženy. »Ó Bože, jak je trpké vidět světlo, teprve když je pozdě!« Ten výjev působil na duši maličké tak, že se od té doby modlívala denně: »Pane, dej mi své světlo, dokud je čas!« Pravý opak toho z doby skoro současné. Italskému (piemontskému) ministru Cavourovi připomněl jednou kněz našeho řádu, aby pamatoval slov Páně; »Co platno člověku, kdyby celý svět získal…« Hrabě se zachmuřil; pečovat o duší, na to neměl kdy! Byltě na vrcholu svých politických úspěchů! Roku 1860… Když za rok potom dával narychlo do pořádku svědomí, poznal sám: »Tolik bezpráví a zločinů, prý pro dobro Itálie — jaký bude teď soud? Co platno člověku, kdyby celou Evropu od Severního mysu až ke Gibraltaru získal, veškerou světovou politiku řídil, všecky své velkolepé plány uskutečnil, a duši přitom zahubil! Zachrání mne vděčná sjednocená Itálie před přísným soudem?«

II.

E) Ostatní dary zdokonalují vůli. Především čtvrtý, dar statečnosti. Cokoli pro nás vykonal božský Spasitel, cokoli v našich duších působí Duch sv., směřuje k tomu, abychom došli věčného spojení s Bohem; to jest cíl, pro který jsme stvořeni a kterého bez pomoci Ducha sv. nedosáhneme. Osvícení Ducha sv. neznamená pouze pomoc při studiu, aby dítě dovedlo vypočítat těžký příklad, správně přeložit latinský článek nebo se naučit bezvadnému pravopisu. Ale ani poznání, o kterém byla svrchu řeč, není samo cílem působení Ducha sv. v nás. Co platno poznat nicotnost statků pozemských a jedině oprávněnou vznešenost statků věčných, ustaneme-li na tomto poznání a nehledíme-li, abychom podle něho zařídili své jednání! Kolik bylo kněží i učených bohoslovců, kteří to vše věděli, a přece dali přednost Tvorům před Tvůrcem! Hověli rozkoším, odpadli od víry, vzdali se nebe. Proč? Nedostávalo se jim síly, aby uvedli v praxi a život, co nadpřirozeným osvícením jako jedině správné poznali. Zdaž kolikrát nenahlédne i světák, co má dělat? A nekoná! Proč? Mravní slaboch! Zvláště když nepřátelé naší spásy těžkým pokušením na duši útočí! Naše přirozenost, hříchem porušená, je beztak nakloněna ke zlému; jak odolá společnému náporu trojího pokušitele, vášně, světa a ďábla, není-li sílena Duchem síly! Jak dokáže podejmout se nebojácně toho, co jest jí těžké a hořké, čeho se kolikrát i děsí, třebas i pronásledování neb dokonce smrti pro Krista! Jak se odtrhne od toho, co ji vábí, co jí sladce chutná, co jí ve chvílí pokušení připadá jako rajská slast! Jak překoná překážky, které se jí stavějí v cestu k nebi! Jak se vzmůže, aby trpělivě nesla rány, zasazované jí od těch, kteří ji chtějí o Boha připravit nebo kterými její věrnost zkouší někdy sám Nejvyšší! Jsme vojíni Kristovi, a vojín se nesmí hrozit ani smrti pro svého krále. Zbabělost, kromě zrádcovství, největší potupa vojína a rytíře, jest nečestná zvláště pro toho, kdo stojí pod korouhví Kristovou. Proč pohanský Řím plných tři sta let nejkrutějším pronásledováním nezviklal pevnost a věrnost vyznavačů sv. kříže, a proč se podařilo Lutherovi jediným slovem strhnout půl Evropy? V Římské říši voj mučedníků, protože staří křesťané uctívali zvláště horlivě a vroucně Ducha sv.; jím síleni vítězili v malém, když šlo o pokušení k rozmařilosti, vítězili i ve velkém, když šlo o martyrium. Za Luthera pohodlí a lenost jak v řadách věřících, tak v řadách kněžstva; rozkošnictví a změkčilost však není nikterak úrodnou půdou pro věrné plnění slov Páně: »Chce-li kdo být mým učedníkem, přemáhej sám sebe a následuj mne!« Dar síly jest téměř pilíř, jenž drží všecky ostatní dary Ducha sv.; proto jej jmenuje Isaiáš (11, 12) i katechismus na čtvrtém místě, právě uprostřed všech.

Jeden Angličan byl tázán, v čem záleží tajemství jejich úspěchů. »V tom, že u nás jsou řádní lidé stejně neohrožení jako lotři.« Tak sděluje Smiles. V jeho slovech vězí hluboká pravda — a velmi vážná výtka! Pozměňme danou otázku a rceme: »Kde to vězí, že nevěra spěje od úspěchu k úspěchu, a že věc Kristova má tolik neúspěchu?« — »Protože neznabozi jsou neohrožení, a my, vojíni Kristovi, bázliví!« Kdybychom byli stejně neohrožení jako oni! Ve velkém i v malém! Luther a jeho lidé… Tím více rostla neohroženost a jejich úspěchy, čím více se projevovala váhavost a bázlivost katolických vládců. Kdyby byli tehdy vystoupili rázně jako jeden muž! Kdyby byli měli i biskupy na své straně! To bylo jednou (nikoli jedinou!) příčinou, že se protestantství tak šířilo. A v malém? V politice, v parlamentech, v obecních zastupitelstvech, v tisku… Apoštolé Kristovi! Mějme přece aspoň tolik zmužilostí, co apoštolé satanovi! Násilí a hříšné prostředky nám ovšem dovoleny nejsou, v tom jsou oni ve výhodě, ale svatý zápal a statečnost pro zájmy Kristovy by měl předčit jejích fanatismus a zášť, která je naplňuje silou k útokům a boji proti kříži Kristovu!

Přirozenou ctností statečnosti byli Češí proslulí po celé Evropě. Na Hluckém poli porazilo r. 1116 osm pluků knížete Vladislava I. uherské vojsko tak, že podle svědectví dějepisce Kosmy zůstalo na bojišti Maďarů víc než r. 955 na březích Lechu u Augsburka, a prchající se nezastavili dříve než doma na břehu Váhu. Jak přebrodili nebojácní rytíři r. 1158 řeku Adu u Milána, jak se král Vladislav v čele svých vojů u milánských hradeb proslavil, jest celkem známo. Nemenší slávu si zjednal týž král, když r. 1164 na břehu Dunaje dobyl ležení řeckého císaře Emanuela Komnena, a že Jiří z Poděbrad nezničil u Vilémova nadobro veškeré vojsko maďarského útočníka krále Matyáše Korvína, nezavinila jeho bojácnost; z přílišné dobroty srdce a z lásky k míru, kterou mu někteří co slabost vytýkají, uzavřel s věrolomným zetěm mír; když jej však Matyáš znova a znova rušil, byl nakonec zle ze země vybit.

Slynuli Češi jen touto přirozenou statečností? O nadpřirozené, která jest darem Ducha sv., se v dějepisných učebnicích ani v obšírných vědeckých dílech nedočteš. A přece se skvěli i jí! Touto krásnější, vznešenější, mužnější statečností, kterou své věrné vyzbrojuje Duch sv., zatím co přirozená jest často téměř vrozenou vlastností celého národa a dědictvím po neohrožených otcích. Naši dějepisci velebí statečnost a sílu husitských cepů a palcátů, a nepomní, že větší zmužilost projevili bezbranní mučedníci, kteří se dali od táboritů raději upálit a jinak k smrti utýrat, než by jednali proti svému svědomí a zpronevěřili se přísaze a slibu věrnosti Kristu kdysi složenému. Papež Pius II., jenž naši vlast předobře znal, praví, že žádná země střední Evropy nemá tolik mučedníků jako Čechy. V boji jsi unášen všeobecným nadšením, příklad ostatních tě povzbuzuje, naděje ve slávu a vítězství tě žene vpřed; kdo sílil ty, kteří osamoceni stáli proti táborským bandám, hrozivě a divě se sápajícím na bezbranné vyznavače Kristovy? Jediný proti celé smečce! A přece pevni až k mukám a smrti… Kdo jiný je sílil, ne-li Duch svatý, zdroj síly, vůči níž bledne všecka statečnost válečná? Viz nepřehlednou řadu věřících od husitů umučených v knize Ve šlépějích Neposkvrněné!

salomon_pentecost

Salomon de Bray: Seslání Ducha svatého (1. pol. 17. stol.)

F) Dar nábožnosti, spolu se sedmým darem něžný výkvět duše svlažované milostí Ducha sv. Dětinná oddanost a úcta k Bohu, v němž vidím svého Otce, jakož i ke všemu, co s Bohem souvisí. Bůh náš Otec, my jeho dítky; tím řečeno vše. Chovej se k nebeskému Otci, jak se na dítko sluší! Nejvznešenější vzory této dětinné úcty máš v nejsv. Srdci Ježíšově a v nejčistším Srdci jeho Matky. Od nich se uč! Viz, jak Pán o svém nebeském Otci mluvíval, jak se k němu modlil! Jak mluvila o Bohu a k Bohu nejsv. Panna! Viz její chvalozpěv! Smýšlení dítěte samo nevidět, ale z toho, jak si počíná, si utvoříš úsudek o tom, je-li otci oddáno či nic; mluví-li k němu a o něm co nejuctivěji, pak víš, co o něm soudit. Dítě si váží i každé památky po otci, byť šlo o lístek s několika řádky. Dar nábožnosti nás naplňuje úctou k sv. svátostem, k slovu Božímu, k jménu Božímu (chrání se je vyslovit nadarmo), k církvi, od něho založené, jakož i ke všem jejím zřízením, k jeho vyvoleným, v nichž vidí jeho přátele (úcta svatých, jejich obrazů a ostatků!), odevzdaností do vůle Boží, vede nás k uctivému chování při modlitbě a v domě Božím. Svět jest dnes ovládán bezbožností a bohaprázdností, a následky vidět všude. Nikomu není nic svaté, ani nejsvětější přísaha a dané slovo, tím méně práva bližního. Bývaly doby, že i nejhorší zločinec měl jakousi stopu tohoto daru Ducha sv. Loupežník se netkl domu Božího, a učinil-li tak přece, alespoň při tom nezneuctil nejsv. Svátost, a potkal-li kněz cestou k nemocnému v lese bandu lupičů, nechali ho na pokoji, z ohledu na toho, jehož ve svátostných způsobách nesl. Dnes? Pozoruj veřejný život, co se děje vůkol tebe, čti noviny a knihy, jdi na schůze nebo do divadla… Všude vidíš a slyšíš věci, které by satanu dělaly čest. Nacistická literatura vyznavačů Hitlerových oplývá blasfemiemi (rouháním), kterými předstihli »patriarchu neznabohů«, francouzského Voltaira. Ale i jinde jen svatokrádeže, rouhání, křivé přísahy, posměch z věcí nejsvětějších. Vzpomeňme jen polámaných křížů v naších krajích po r. 1918!

G) Dar bázně Boží.«. »Začátek moudrosti jest bázeň Boží, bohabojnost,« opakuje kniha Přísloví a Sirachova téměř na každé stránce. Jest různá bázeň. Nemístná bázeň, která se bojí tam, kde netřeba se bát; někdy se dokonce děsí věcí, která je dobro, nikoli zlo. Bojí se sv. zpovědi, a přece jest darem nebes, pramenem milosti! Za druhé lidská bázeň… »Co by tomu řekli!« Tak namítá kdekdo, tak mluvil i odpadlý kněz, spoluzakladatel starokatolické sekty; na konci života nahlédl, že chybil, ale… »Co by tomu svět řekl, že profesor Dr. Döllinger odvolal!« Papeži neomylnost upíral, a sám chtěl v očích světa neomylným být! Svět už dávno zapomněl na něho i na jeho akci, a jeho duše?… Tělesná bázeň, třetí strašidlo. »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duše však usmrtit nemohou.« Mučedníci… Zdeněk Lobkovic, nejvyšší kancléř Rudolfa II., odpírá podpis na majestát: »Je to proti mému svědomí.« Neleká se, když mu protestanté vyhrožují děsnou pomstou, třebaže dobře ví, čeho jsou schopni, nedbá, že u císaře upadne v nemilost, Nejsvětější vůle Boží je mu nade všecko, nad přízeň císařovu i nad přátelství lidí. Bázeň Boží vlévá pravou mužnost, jak vidět na tomto českém vlastenci, zatím co bázeň lidská jest zbabělost a hloupost, děsí se poznámky, výsměchu, úsudku ubohého člověka a ztráty jeho přízně, beztak velice pochybné. Bázeň tělesná jest slabost, hrozí se bolestí, hladu, nouze neb smrti za věc svatou. Oprávněná bázeň Boží pochází buď z nedokonalé lásky a bojí se Božího trestu, případně ztráty nebe; nebo z dokonalé lásky, a ta se bojí urazit milujícího a milovaného Otce na nebí, nemyslíc při tom na trest. Tuto synovskou bázeň máme na zřeteli, když mluvíme o sedmém daru Ducha sv. Ke spáse jest nezbytno, abychom byli naplněni aspoň nedokonalou bázní Boží, nedovedeme-li se vyšinout k synovské. První, čeho musí satan dosíci, chce-li nás ke hříchu svést, a oč se pokouší, chce-li nás dostat, jest vymýtit bázeň Boží ze srdce. Vzpomeňme na Evu! »Nic se nebojte, smrtí nezemřete… Neboj se toho, čím Bůh hrozí!« Padne-li tato hradba, má ďábel vyhráno; a tímto průlomem se dostane do duše, a jest jejím pánem.

Dnes bázně Boží ve světě není, protože není víry v Boha a ve věčnost, a to jest hlavní příčina všeho zla, jak ve veřejném, tak v soukromém životě. Dítě nesáhne na cízí jablko. »Pán Bůh mne vidí…« Dospělý? Nedělá si zhola nic z toho, proviní-li se proti věrnosti manželské, opustí-li ženu i děti, svede-li nevinnost. Zlodějství, podvody, padělané směnky, korupční aféry, velezrádné aféry, mezinárodní aféry, zákeřnické útoky v tisku, zaviněné úpadky, zpronevěry, křivé přísahy, věrolomnost, stávky, ohrožující veřejný blahobyt, všecko, všecko, co temného vůkol sebe vidíme neb slyšíme, všecko má pramen zde. »Boha se nebojím, lidí se nestydím! Hlavní věc, být opatrný a chytrý, vlastně prohnaný, aby mne nechytli…« Kde hledat lék proti této všeobecné zkáze? Ve kterémsi klášteře onemocněl před lety náhle jeden člen; dávali mu kapky, přikládali náplasti, vše marné; konečně přišel odborný lékař: »Okamžitě operaci, sice bude za šest hodin mrtev.« Čím chtějí dnes vyléčit nemocné lidstvo, to jsou kapky, náplasti, a lidstvo hyne, protože je třeba transfuse krve, Nový život vlít do jeho žil! A to jest možno jen Duchu svatému, Duchu oživíteli, dárci nadpřirozeného života. (Ez 37, 1-14)

Desátek »Který Ducha svatého seslal« nebo jiná pobožnost (modlitba nebo píseň) k Duchu sv.

Mariánská postila, 1946

Strážce Ježíše Krista.

Giovanni Sandigliano

josefJedné pravdě bych bez zjevení nikdy nemohl uvěřiti. Je to pravda, že Ježíš Kristus měl naraziti na překážky, obtíže, odpor při vykonávání svého poslání. Přinášel světu pravdu a ctnost. Kdo nemiluje pravdu? Kdo nevítá ctnost? A přece je tomu tak! Ježíš Kristus žije celý život uprostřed zjevného nepřátelství těch, kteří ho měli přijmouti. Když vystupuje na kříž, je veden těmi, kteří na něho čekali tolik věků, kteří prosili o jeho příchod tolika vroucími modlitbami. Zášť proti němu byla tak všeobecná, že se ve chvíli, když se rozhodovalo o jeho životě, nenašel nikdo, kdo by se ho byl zastal, kdo by byl pronesl aspoň slovo v jeho prospěch. Tak tomu bylo ostatně vždy! Sotva se narodil, již ho pronásledovala ruka krále ukrutníka, jenž se bál o svou korunu a proto usiloval o jeho bezživotí. V oněch dnech však, když měl býti zachráněn jeho život, postavila mu Prozřetelnost po bok zachránce. Náš svatý Patriarcha zasluhuje vznešeného názvu strážce Ježíše Krista a Církev sv. zdůrazňuje v litanii, již schválila k jeho cti, tuto přednost sv. Josefa. Pozdravuje jej slovy: »Bedlivý strážce Kristův, oroduj za nás!« Církev sv. pozdravuje jej takto jistě pro událost, vypravovanou v evangeliu, pro péči Josefovu o Ježíše za pronásledování Herodova. Věnujme pozornost úryvku evangelickému, jenž vypráví tento bolestný děj, a dívejme se v duchu, jak Ježíš v náručí Josefově bezpečně prchá do Egypta.

I. Pronásledování. — 1. Rozpomeňme se na slovo, jež pronesl stařičký Simeon v chrámě, když tiskl na svých loktech božské Novorozeně a prosil Boha, aby teď mohl v pokoji zavříti oči: »Tento jest ustanoven… na znamení, jemuž budou odpírati.« (Luk. 2, 34.) Chtěl říci: Bude vystaven šípům závisti; bude vydán pronásledování a pohanám, on sám i jeho evangelium budou potírány v každé době. Tato slova docházejí ověření v boji, jenž zuří dvacet století proti Kristu Ježíši. — Ježíš Kristus byl mnoho milován, byl však též mnoho nenáviděn. Byli veleduchové, kteří se před ním sklonili, byli mučedníci, kteří pro něj zemřeli, byla srdce andělsky čistá a krásná, jež pro něj bila. Nechybělo však ani nepřátel jeho jména a jeho díla, kteří vyplýtvali své duševní síly i bohatství, aby jej svrhli s trůnu a zahladili jeho jméno. Pronásledování je dílem satana, jenž bojuje proti Ježíši Kristu a proti Bohu.

2. Předpověděné pronásledování brzy propuklo, sotva se Ježíš narodil. Požíval právě prvního odpočinku na loktech nejsv. Panny, když jej pekelný řev vyburcoval ze spánku. Zpráva o narození Ježíše dostala se vypravováním sv. Tří králů k sluchu Herodovu. Zpupný a ukrutný král, jenž se nehrozil prokláti železem srdce manželky a příbuzných i vlastních dětí, zachvěl se při zprávě o zrození nového krále, boje se, že jím bude svržen s trůnu a že se vrátí královské žezlo do rodiny Judovců. Vzpomeňme si, co vypravuje evangelium! Králové, přicházející z východu, hledají novorozeného krále židovského, obracejí se do Jerusalema a na dvoře Herodově žádají o poučení. Herodes se vzrušil. (Mat. 2, 3.) V svém srdci přísahal, že zahubí obávaného soka. Pronásledování bylo již rozhodnuto. Měl býti ještě stanoven jeho způsob. Kristus nedosedne na trůn judský, padne na cestě k němu. To byl ničemný sen bezbožného Heroda.

3. Pronásledování proti Ježíši Kristu trvá věky. Je to pochopitelné. Pronásledování můžeme nejvýstižněji označiti jako boj bludu proti pravdě, boj bezpráví proti spravedlnosti, boj neřesti proti ctnosti. Ježíš Kristus a jeho evangelium představují pravdu, spravedlnost a ctnost. Mohou tedy býti necháni na pokoji? Od chvíle, kdy se objevil Kristus uprostřed nás, začalo pronásledování. A trvá dodnes. Vidíme sami, kolik nepřátel má i dnes Ježíš Kristus. Pronásledování je potřebné. Mezi námi žijí jistí křesťané, kteří jsou křesťany jen podle jména. Pro ty je pronásledování zkušebným kamenem. Kdo zůstane věren Ježíši Kristu, je pravý křesťan, kdo podlehne, má jen jméno křesťana. Čím jsme my? Stydíme se za Ježíše Krista? Chraň, Bože! Ve zkoušce ukažme se jeho hodnými! A pak jistě spočine koruna na našem čele.

II. Výstraha andělova. — 1. Herodes řekl králům, když k němu přišli s dotazem na novorozeného krále židovského: »Jděte a ptejte se pilně po dítěti, a když je naleznete, zvěstujte mi, abych i já přijda poklonil se jemu.« (Mat. 2, 8.) Nepřítel rozestíral tak síť, aby polapil Ježíše Krista a udusil každý pokus o obnovení bývalého království. A byl přesvědčen, že se zdaří jeho plány. Dodnes se utíkají nepřátelé Církve Kristovy po zkušenosti tolika století k týmž úskokům, jichž použil Herodes, a dodnes nepochopili, že není moudrosti ani rady proti Bohu! Nezdálo se, že se podaří podnik Herodův? Zbožní králové byli by uvěřili jeho slovům a byli by zavedli obávaného nepřítele do domu Josefova, aby jej vylidnil, kdy a jak by se mu zlíbilo. Plány lidí bývají snadno zkříženy Bohem, jenž má k své službě všechny síly všehomíra.

sensvj

Lidové ztvárnění andělské výstrahy sv. Josefa

2. Tu vystupuje na jeviště postava Josefova. Tři králové nevracejí se k Herodovi. Byvše upozorněni andělem vracejí se jinou cestou do svého domova. Herodes vidí, že se zklamal v svých výpočtech a chtěje stůj co stůj provésti svůj záměr přísahá, že vyvraždí všechny chlapečky do dvou let, a je jist, že zahubí i Ježíše Krista. Bude mu moci tentokráte uniknouti novorozený Král? Byla hluboká noc. Maria a Josef spali hlubokým, osvěžujícím spánkem. Vedle nich spal Ježíšek. Tu vstoupil anděl Boží, obklopený světlem do chudičkého příbytku, přiblížil se k Josefovi, vzbudil jej a hned mu praví: Josefe, ty spíš? A život Dítěte je ohrožen. Herodes přísahal, že je zahubí. Vzhůru, vstaň, vezmi matku a jejího syna a uteč do dalekého Egypta! A zůstaň tam tak dlouho, dokud ti neřeknu, aby ses vrátil!

3. Jsou křesťané, kteří trnou strachy o dílo Ježíše Krista. Dosáhne pronásledování svých ničemných cílů? Dojdou žalostného splnění plány bezbožníků? Dnes se činí v nové podobě tytéž pokusy, jež podnikal Herodes proti Ježíši Kristu. Nebojme se! Prozřetelnost zabezpečila své Církvi stálý život po všechna století. Božský Mistr pravil již svým apoštolům: »Nebojte se! Já budu s vámi až do skonání věků.« Anděl, jenž se zjevil Josefovi a upozornil ho na kruté záměry Herodovy, bdí i nad Církví. Tento anděl sluje Boží Prozřetelnost. Naši nepřátelé nemohou provésti vše to, co chtějí. Běsní jen na úseku dosti úzkém a nepřekročí vykázané cáry, nedovolí-li Bůh. A tato linie, ať je pošinuta sebe dál, nikdy není přece tak daleko, aby byla vydána Církev sv. úplné zvůli pekla. Bůh řekl již satanovi, když mu dovoloval zkoušeti Joba, starozákonního trpitele: »Nuže, budiž v tvé moci, avšak života jeho šetři!« (Job 2, 6.) Pokoušet ho můžeš; zničiti jej však, to nikdy.

nevinatka

Matteo di Giovanni: Vraždění neviňátek (kolem 1492)

III. Na loktech Josefových. — 1. Rozpoutává se násilné, kruté pronásledování. Vojáci Herodovi jdou hledat po domech ubohé, nevinné dítky. Jejich matky se marně pokoušejí je ukrýti a utajiti. Ty, které neznají nebezpečí, nemlčí a vyjevují vojákům svým pláčem úkryty, kde chtěla láska mateřská zachrániti nemluvňata před mečem katanů. Prorok uzřel ve vidění vraždění neviňátek a byl tím dojat až k slzám. Herodes není dojat. Jak zatvrzuje srdce vášeň pýchy a ctižádosti! Myslím, že uprostřed tolika nářků matek a toliké krve Herodes plesá radostí. Onen večer ukládal svou hlavu k nejklidnějšímu spánku, jsa jist, že zničil jediného obávaného soupeře! A přece jej nezničil! Církev sv. pěje v svých hymnech, že se Ježíš Kristus a to samojediný zachránil před zavražděním: »Unus tot inter funera impune Christus tollitur!«

2. A jakým způsobem je zachráněn? Josef zachovává život Ježíši. Sotva zmizel anděl, světec spěšně vstává, bere Dítko a nejsv. Pannu a odchází směrem k Egyptu. »On vstav, vzal dítko i matku jeho v noci a odešel do Egypta.« (Mat. 2, 14.) Kdo může popsati starosti duše Josefovy, jeho obavy na tomto útěku? Neuslyší o útěku Herodes? Nepošle za nimi houfy katanů, aby je dopadly stůj co stůj? Kolikrát byl znaven, vyhladovělý a cítil potřebu na hodinku si odpočinouti pod nějakým stromem, na břehu nějakého potoka. Avšak nikoliv! Zdálo se mu, že slyší v dáli dusot pádících koní na cestě, kterou šel, nebo že slyší dokonce hlasy vojáků, kteří je pronásledují. Proto si nepopřával žádného odpočinku. Tím více zrychloval krok a oddechl si teprve, když přešel hranice své vlasti a vstoupil na půdu cizí. Tak zachraňuje Josef Ježíše.

egypt

Útek do Egypta dle neznámého autora (40. léta 20. století)

3. Toto své poslání, ochraňovati a zachraňovati jiné, vykonává sv. Josef i u nás. Kolik nepřátel činí nástrahy našemu duchovnímu životu a kolik pochopů vysílá satan, aby nás polapil a uvrhl do záhuby! Nebyli jste nikdy v nebezpečí ztratiti milost Boží? A nejsme i nyní v témže nebezpečí? Ďábel, tyran ukrutnější než Herodes, nepopřává si nikdy pokoje. Dnes více než kdy jindy rozmnožil prostředky záhuby. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, kolik sítí rozestřel, aby strhl k zemi prosté, neobezřetné a nevinné! Spása je v útěku, podobném útěku Ježíšovu, totiž na loktech sv. patriarchy Josefa. Zachránit nás může pobožnost k tomuto velikému světci. Šťastné duše, jež se k němu utíkají, pod jeho plášť se skrývají a důvěrně ho vzývají: Bedlivý strážce Kristův, oroduj za nás!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.