STUDIO VOX a Institut sv. Josefa vám přinášejí četbu na pokračování ve formátu MP3.
Článek B. Michalky o knize i osobnosti autora, první a druhý díl četby na pokračování a prostor k diskusi naleznete zde.
Další díly: 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17.
Doporučujeme též jedinečnou produkci Studia Vox vydávanou na CD.
Pán světa – část osmnáctá
Přehrát z webu (41:01):
Stáhnout v MP3 (56 MB):
http://www.stjoseph.cz/Pan_sveta_18-Benson_studiovox-cz_stjoseph-cz.mp3
Jaroslav Durych
Voláme-li: Přijď, svatý Duše, znamená to tolik, jako bychom volali: Přijď, Lásko! Neboť sám Duch svatý jest Láska a Láska jest jeho jménem. Ale má ještě jedno jméno a to jest Dar. Láska tedy jest Darem. Duch svatý jakožto Láska jest poutem mezi Otcem a Synem; v Něm jest láska, kterou Otec chová k sobě i k svému Synu, a zároveň láska, kterou Syn chová k Otci; je tedy Láskou vzájemnou a proto se praví, že z Otce i Syna vychází. Otec i Syn vydechují Ducha svatého a Duch svatý čili Láska jest darem od Otce i Syna. Tohoto Daru se dostává i nám ode dne seslání Ducha svatého. Ale připomíná se u svatého Tomáše Akvinského, že Duch svatý miluje sám, miluje pouze jako Láska vycházející od Otce a Syna, nikoliv pak jako ten, kdo lásku vydechuje sám ze sebe. Láska jest následkem vůle, nikoliv výsledkem vůle; ta se pro ni může rozhodnout, ale nemůže si ji vynutit, neboť láska jest podstatnou vlastností pouze Osob božských, kdežto u osob stvořených jest darem.
Voláme-li o lásku, cítíme, že jí máme málo, nebo že je nedostatečná a nedokonalá, nebo že jí nemáme vůbec, ale že ji potřebujeme a chceme. Odmítání Ducha svatého jest odmítáním lásky a odmítáním daru. O Ducha svatého můžeme prositi až tenkráte, když se rozhodneme, že neodmítneme lásky a že nepohrdneme darem. Ne každý tvor umí či chce přijmouti dar, neboť ve tvorech jest pýcha, která dar přijímá jako ponížení a není schopna vděčnosti; ve tvorech je též pýcha, která touží po osamocení a proto se štítí lásky.
Duch svatý jest podstatou Lásky a kdekoliv a kdykoliv se vyřkne jméno Lásky, vyslovuje se tím jméno Ducha svatého, který jest přítomen všude tam, kde láska byť sebe nedokonalejší třebas jen skrytě řeřaví jako jiskra pod popelem. Nelze milovati bez Ducha svatého. Vzdálí-li se Duch svatý, vzdálí se láska, a ukáže-li se, že nějaká láska byla jen zdáním lásky, je to důkazem, že Duch svatý nebyl v ní přítomen.
Duch svatý jest Láskou, kterou Otec miluje sebe a svého Syna, kterého zplodil, jakož i všecky bytosti, které stvořil, a kterou Syn miluje Otce; to jest vlastní podstata lásky, ze které pak se udílí láska tvorům. Touto láskou Bůh miluje tvory a tuto lásku dává též Bůh tvorům, aby se jí milovali navzájem, I láska mezi lidmi má svůj původ v lůně Nejsvětější Trojice a jest darem z nebe. Lidé sami bez tohoto daru by se milovati nemohli.
Duch svatý je tedy zdrojem a ohněm naší lásky, jejího úsilí, jejích ctností a její blaženosti. Co našemu životu dává láska, to mu dává Duch svatý. Láska se považuje za největší štěstí v životě, za hlavní vzpruhu života, za největší dostiučinění v životě. Touhy lidské směřují jen k různým podobám lásky, ať už pravé či nepravé, a lidé bez touhy jsou považováni za neschopné pravého štěstí. Láska jest světlo, které nám osvětluje krásu a vlastně jen láska je schopna viděti krásu a cítiti radost a blaženost. Bytosti, které se lásky zřekly, zřekly se Boha, a svět jejich jest odvrácen k nicotě.
I v nejmenší jiskře lásky v srdci bytosti nejubožejší jest tedy odlesk nekonečné blaženosti Nejsvětější Trojice a jest v ní přítomen sám Duch svatý. Ale ten vychází z Otce a Syna. Tuto jiskru lásky udržuje v takovém srdci Otec i Syn. Duch svatý pracuje souhlasně s jejich vůlí.
Láska je dar božský. Je to dar; není to něco, co je ze světa, co patří k vlastním schopnostem tvorů. Jako zplozením těla se nezplodí duše, ale Bůh sám vdechuje duši do těla, právě tak láska nevzniká z pouhé vůle lidské, ale dává se člověku, když jeho vůle se k lásce obrátila. Je to dar božský; stále nutno míti na mysli, že láska jest celým vzájemným vztahem pouze mezi božskými Osobami a je-li nám udělena, dává se nám cítit něco z té blaženosti, kterou působí Osobám božským vzájemné patření na sebe; není to tedy jen náš stav, jen naše blaženost, jen naše láska; je to přítomnost a působení Ducha svatého.
Voláme-li: Přijď, svatý Duše, přivoláváme lásku, blaženost, štěstí, radost; všecko v nej vyšším stupni; přivoláváme všecku krásu života a všecku milost; přivoláváme blaženost samé Nejsvětější Trojice, To všecko očekáváme a to už zde na zemi, nikoliv snad až po smrti na věčnosti. Jen chtíti to musíme, neodvraceti se do naděje v dar, nepohrdati darem. Doufáme v brzké vyplnění této žádosti, snad již v nejbližší chvíli, ať již Duch svatý přijde s náhlou okázalostí svých milostí, čí ať přijde pomalu a skoro tajně, takže Jeho přítomnost ucítíme až později, jako by se v nás ukryl před námi samými.
Jen odvrátit se od Něho nesmíme jako bytosti, které se domnívají, že nepotřebují štěstí a blaženosti, poněvadž chtějí samy sobě býti zdrojem svého uspokojení, jako se odvrátil Satan od Něho, chtěje býti sám sobě vlastním duchem moci a slávy.
Voláme-li Ducha svatého, voláme Ho na celý svět, na celou církev bojující i trpící, i na budoucí, kteří přijdou až do skonání věků; voláme tak, aby Jeho působení v celé církvi za všech věků až do věčnosti zalilo i nás, abychom byli účastni veškeré blaženosti, které se dostalo všem bytostem, aby i naše blaženost splynula s blažeností veškeré církve, neboť v Něm jest obcování svatých, obcování nebe se zemí i s očistcem. Voláme, aby nepřinesl jen nám dary osobní pro každého jednotlivce, ale každému všecky dary pro celou církev, aby přišel sám ke každému a ke všem s celou nesmírností svých darů jako Bůh, aby naše blaženost byla nekonečně zvětšena soucitem všeho toho, čeho se dostává každému jednotlivci. Nežádáme si jen jednotlivých darů Ducha svatého, žádáme si Ho celého, úplného a nerozděleného; prosíme nejen o Jeho účinky, ale o Něho samého. Nevoláme: pošli nám něco, ale voláme: přijď, tedy přijď Ty sám a celý!
Tomu nás učí víra, naděje a láska, dary z Něho a od Něho, dary, které nemají míti konce.
Revue Na hlubinu, 1931
Evžen Kindler
Zapamatujme si jedno pravidlo: koncovky latinských akusativů podstatných a přídavných jmen v jednotném čísle končí na souhlásku m – toto pravidlo platí, pokud ho nevytlačí pravidlo silnější [1]. Už jsme se setkali s koncovkou –um a teď se setkáváme s další, totiž –am: Mariam, Reginam, stellam,… V Credu máme hned pět příkladů u sebe: Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam, tedy (věřím v) jednu svatou katolickou a apoštolskou církev. V Gloria zpíváme propter magnam gloriam tuam, tj. slovo od slova: pro velkou slávu tvou (takže poznáváme, že předložka propter – česky kvůli, pro – se pojí s akusativem).
Celebrant podává věřícím sv. přijímání se slovy obsahujícími custodiat animam tuam in vitam aeternam, což doslova znamená zachovejž duši tvou v život věčný, rozuměj pro život věčný nebo k životu věčnému). V Confiteor říkáme Ideo precor beatam Mariam…, česky Proto prosím blahoslavenou Marii. Brzy po Confiteor říká celebrant Indulgentiam…, což je akusativ od indulgetia (doslova: shovívavost)
V neděli přede mší sv. při výkropu zpíváme secundum magnam misericordiam tuam, kde secundum je předložka podle, a ta se také pojí s akusativem – magna je velká, misericordia je milosrdenství (v latině na rozdíl od češtiny femininum), tua už známe. O velikonocích se ovšem zpívá něco jiného, celebrant intonuje Vidi aquam, česky Viděl jsem vodu. Aqua se v pak vyskytne ještě jednou, a to v nominativu ve spojení aqua ista*“, kde ista je ukazovací zájmeno odpovídající našemu ta, ona, tamta; skloňuje se – jako mnoho zájmen – nepravidelně, ale její nominativ, akusativ, vokativ a ablativ má pro ženský rod tvar jako třeba ta aqua: aqua ista, aquam istam, aqua ista, aqua ista s dlouhými koncovkami –a.
Skloňování popsané v této a předcházející lekci budeme nazývat a-skloňováním. Zatím co o-skloňování je zaměřeno na maskulina a neutra, pravidly a-skloňování se řídí feminina. Že existují výjimky, to poznáme až mnohem později.
Zjišťujeme, že v latině se některá adjektiva (přídavná jména) chovají podobně jako v češtině – používají se pro všechny tři rody tak, že se opatřují příslušnými koncovkami, které jsme zatím probrali např. pro slova dominus, Maria a verbum. Když tedy např. víme, že svatá je v latině sancta, odvodíme zákonitě, že svatý přeložíme jako sanctus a ve vokativu jako sancte (což už známe), akusativ svatého jako sanctum atd., ale platí to i pro tvary neutra – např. Verbum sanctum (slovo svaté), z antiquum documentum (viz 4. lekci) odvodíme ablativ antiquo documento (starou smlouvou) nebo antiqua gloria (stará sláva)..
[1] a takové pravidlo poznáme (po prvé a naposled) hned v následující lekci.
Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.
Po projednání mezi P. Tomášem Stritzkem FSSPX a Mgr. Michalem Semínem jsme se shodli na neúnosnosti působení tradičních katolíků v internetovém magazínu Protiproud vzhledem k neslučitelnosti s principy křesťanské morálky. Proto Mgr. Michal Semín ukončí spolupráci s tímto magazínem a jako kněz k tomu vyzývám i ostatní katolíky spojené s tradicí.
P. Tomáš Stritzko FSSPX, Mgr. Michal Semín.
-jvu-
Karmelitánské nakladatelství vydalo loni knihu Louise de Wohla Svatá Jana z Arku. Je to druhé dílo tohoto autora, které se dočkalo českého překladu, neboť u stejného nakladatelství vyšel v roce 2011 jeho román o sv. Kateřině Sienské Dobývat nebe.
Louis de Wohl (1903–1961) je bezesporu zajímavou postavou a dobrým spisovatelem, je tedy jistě záslužné, že se s ním nyní mohou setkat i čtenáři u nás. Louis de Wohl, tehdy však ještě Ludwig von Wohl, se narodil v katolické rodině, přičemž oba jeho rodiče byli židovského původu. Svoji literární dráhu začal v šestnácti letech a brzy se setkal s úspěchem, některé z jeho knih se staly námětem k filmům a on sám se také na psaní scénářů podílel. Pravděpodobně nejznámějším filmem podle Wohlovy románové předlohy byla před válkou komedie Die englische Heirat (1934), která se v našich biografech promítala pod názvem Dvakrát svatba. V roce 1935 však kvůli Hitlerově politice odjíždí do Anglie, kde pokračuje v psaní scénářů, a po vypuknutí války pracuje jako astrolog (sic!) pro britskou tajnou službu MI5, u níž nakonec dosáhne hodnosti kapitána. Jak sám později napsal, během bombardování Anglie se mu neustále vracela na mysl otázka: „Co když dnes v noci zemřu, a je to docela dobře možné, co předložím z mého života? […] Co jsem udělal s hřivnami, které mi Bůh dal?“ To nakonec vedlo k obrácení dosud vlažného spisovatele. Po válce začíná novou kariéru už jako katolický autor a prvním jeho počinem je román o císaři Konstantinovi a jeho matce sv. Heleně The Living Wood („Živé dřevo“) z roku 1947.
Román, či přesněji novela, Saint Joan: The Girl Soldier (česky „Svatá Jana z Arku“) vychází o deset let později, tedy tři roky před jeho smrtí.
Hned zkraje je třeba říci, že se Louis de Wohl vyzná v řemesle, což není míněno jako hana ve smyslu prázdného rutinérství, protože de Wohl tuto hranici nikdy nepřekročí, byť o ní z vnější strany občas zavadí. Chtěl napsat příběh Panny orleánské? A napsal ho dobře. Chtěl tuto světici přiblížit i mládeži? A udělal to dobře. Ale je možné, že někomu bude v jeho díle scházet jiskra, která dokáže proniknout až na jakési tajemné místo v duši.
O tom, že de Wohl psát umí, svědčí i to, že ve své knize nevynechal nic podstatného, a přitom dokáže upoutat příběhem, což si vzhledem ke skromnému rozsahu knihy zaslouží obdiv. Vychází později narozeným čtenářům vstříc, drží se hlavní linie a nikam zbytečně nezabíhá. Ti nejmladší se sice mohou trochu ztratit v líčení politické situace oné doby, ale s pomocí rodičů tuto nesnáz jistě zdárně překonají (nebo prostě obrátí list).
Překlad Evy Lajkepové lze označit za zdařilý. Chybou, která může hnidopichy, jako jsem já, rušit, je použití jednoduchých anglických (proč?) uvozovek v již uvozeném textu, tedy u citátů v mluvené řeči. Také by neuškodila trocha rozhodnosti při psaní šlechtických jmen a jejich případném počešťování. „Jean de Luxembourg“ nevadí, „Jan z Lucemburku“ je lepší (s poznámkou, že se jedná o jiného Jana Lucemburského než našeho krále), ale „Jean z Lucemburku“ vzbuzuje rozpaky. Překladatelka navíc místo „Jana“ občas píše „Johanka“. To jsou ovšem nedostatky, které měl opravit korektor, případně některá z redaktorek (v knize jsou uvedeny dvě). Nicméně se odvažuji tvrdit, že dětem to bude asi úplně jedno.
À propos děti. V jakém věku dát ratolestem do rukou Svatou Janu z Arku s povzbudivými slovy „na, čti si“? Myslím, že ve stejnou dobu, kdy uzraje čas na mayovky, tedy tak v devíti letech plus mínus nějaký ten měsíc.
Svatá Jana z Arku Louise de Wohla je totiž opravdu dobrou knihou, v níž čtenáři najdou nejen poutavý příběh dívky, bojovnice a světice z vesnice Domrémy, ale také nenásilné pojednání o ctnostech, víře, Církvi a Pánu Bohu.
Louis de Wohl: Svatá Jana z Arku
Karmelitánské nakladatelství
Kostelní Vydří 2012
Martin R. Čejka
Předseda Papežského výboru pro organizaci mezinárodních eucharistických kongresů arcibiskup Piero Marini poskytl u příležitosti IV. národního eucharistického kongresu v Kostarice místnímu deníku La Nación rozhovor, jehož některé věty vzbudily údiv.[1] Tento bývalý ceremoniář papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.[2] nejprve v souvislosti s nástupem nového papeže dosti nevybíravými slovy zhodnotil předchozí pontifikát, když na otázku, co přinesla změna papeže, odpověděl: „Je to závan čerstvého vzduchu, je to okno k jaru a naději. Dosud jsme dýchali vody bažiny, které zapáchaly. […] V těchto prvních dnech pontifikátu [papeže Františka] zavládlo jiné ovzduší svobody.“
Arcibiskup Marini při v televizním rozhovoru
Hlavní překvapení si však Mons. Marini nechal na samotný závěr rozhovoru, kdy novinář listu na svou otázku: „V Kostarice se otevřela diskuse o sekulárním státu. Co si o podobných krocích myslíte?“ z úst vatikánského činitele uslyšel:
„V Evropě je to už skutečností. Sekulární stát je v pořádku, špatné je, pokud se stát stane sekularistickým, tj. vystupuje-li proti katolické církvi. Církev a stát nemají být jeden druhému nepřítelem. V těchto diskusích je například nutné uznat svazky osob stejného pohlaví, jelikož mnoho párů trpí z důvodu, že jejich občanská práva nejsou uznávána. Nelze však tyto svazky uznat za manželství.“
V této souvislosti je třeba uvést, že Kostarická republika, kde tvoří katolíci zhruba sedmdesát procent obyvatel, je jednou z mála posledních zemí, které mají v ústavě: „Římskokatolické a apoštolské náboženství je náboženstvím státu“[3], přičemž přinejmenším od roku 2007 zde probíhá snaha prosadit uzákonění registrovaného partnerství.
Arcibiskup Marini se za dané situace postavil svým prohlášením na stranu homosexuálního lobby a „podrazil nohy“ kostarickým odpůrcům registrovaného partnerství. Je otázkou, proč vůbec cítil potřebu se k tomuto tématu vyjádřit, když se ho na něj vlastně nikdo neptal.
Ale Mons. Marini není jediným významným církevním představitelem, který se veřejně vyslovil pro registrované partnerství homosexuálů.
Ani ne o dva týdny dříve prohlásil vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn v londýnské Národní galerii během přednášky „Křesťanství: Cizorodý prvek nebo základ Západu?“:
„Mohou být svazky stejného pohlaví, a ty vyžadují respekt a dokonce právní ochranu. Ano, ale vyhýbejme se v jejich případě zdaleka pojmu manželství. […] Měli bychom mít jasno v pojmech a respektovat potřeby lidí žijících spolu v partnerských vztazích. Nový rakouský zákon o registrovaném partnerství je velmi vstřícný, ale jasně tento stav rozlišuje od manželství.“[4]
Emeritní washingtonský arcibiskup kardinál Theodore McCarrick 29. března v televizním pořadu Ala Hunta Political Capital pak vyznal:
„Nemám s tím [registrovaným partnerstvím] problém. Zcela jistě bych mu dal přednost před tím, co bych nazval manželstvím v uvozovkách.“[5]
Podobné výroky se však neobjevily až s nástupem papeže Františka, můžeme se s nimi setkat i v posledních letech pontifikátu Benedikta XVI.
11. ledna 2012 biskup sicilské Ragusy Paolo Urso v rozhovoru pro zpravodajský server Quotidiano.net odpověděl na otázku, zda má Itálie uzákonit registrované partnerství, následovně:
„Když se dva lidé, třebaže jsou stejného pohlaví, rozhodnou žít společně, je důležité, aby to stát uznal. Ale musí se tomu říkat jinak než manželství.“[6]
Biskup italské diecéze Locri-Gerace Mons. Giuseppe Fiorini Morosini ve svém loňském vánočním pastýřském listě věřícím mj. sdělil:
„Volným svazkům vycházejícím z náklonnosti mezi lidmi, dokonce i stejného pohlaví, mohou a mají být přiznána občanská práva, aniž by se tvrdilo, že dosahují důstojnosti manželství a rodiny.“[7]
Svého času vyvolal nemálo zmatku předseda Biskupské konference Anglie a Walesu westminsterský arcibiskup Vincent Nichols, když prohlásil, že biskupové „uznávají existenci [registrovaného] partnerství stejného pohlaví v zákoně“ a „věří, že to je dostačující“, přičemž tyto svazky nemají být stavěny na roveň manželství. A dodal: „Těm, kteří se za daného stavu v Anglii uchylují k registrovanému partnerství, aby vnesli stálost do vztahů, je třeba projevit úctu.“[8]
Nedávno zesnulý kardinál Carlo Martini ve své knize-rozhovoru s Ignaziem Marinem Credere e Conoscere, která vyšla počátkem loňského roku, pak již otevřeně přiznal:
„Nesdílím názor těch v Církvi, kteří nesouhlasí s registrovaným partnerstvím.“[9]
Podobné výroky patrně mnohdy vycházejí ze snahy dosáhnout jakéhosi kompromisu, kdy se vlk nažere… Zkušenost nás ale poučuje, že onen vlk je nenasytný a z kozy nakonec stejně nic nezbude. Navíc výše uvedené postoje odporují stanovisku Kongregace pro nauku víry z roku 2003 obsaženému v „Úvaze ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály“[10], kterou nařídil Jan Pavel II. zveřejnit. V ní se mj. píše:
„Těm, kteří od tolerance chtějí přikročit k právnímu uznání zvláštních práv pro homosexuální osoby, které spolu žijí, je třeba připomenout, že tolerance zla je něco jiného než jeho schválení či legalizace. V případě právního uznání homosexuálních svazků nebo jejich právního zrovnoprávnění s manželstvím spolu s přiznáním práv, která jsou manželství vlastní, je nutné se postavit na odpor jasně a výrazně. Je třeba se zdržet jakéhokoli typu formální spolupráce na podpoře nebo uplatnění těchto nespravedlivých zákonů, jakožto i, nakolik je možné, hmotné spolupráce na rovině praktické. […] Důsledkem legalizace homosexuálních svazků by mohlo být zatemněné vnímání některých základních morálních hodnot a znehodnocení instituce manželství. […] Jestliže jsou všichni věřící vázáni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků, katoličtí politici jsou k tomu obzvláště zavázáni ve shodě s odpovědností, která je jim vlastní. […] Právní uznání homosexuálních svazků nebo jejich zrovnoprávnění s manželstvím by znamenalo nejen schvalování scestného chování, jež by pak bylo možno považovat za model pro současnou společnost, ale také zatemňování smyslu základních hodnot, které spadají pod společný odkaz lidstva. Není možné, aby Církev pro dobro lidí a celé společnosti tyto hodnoty nebránila.“
Citovaný text by v souvislostech tohoto článku bylo možno parafrázovat: „Jestliže jsou všichni věřící vázáni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků, katoličtí biskupové jsou k tomu obzvláště zavázáni ve shodě s odpovědností, která je jim vlastní.“ Bohužel, jak je patrné, řada z nich je ochotna „schvalovat scestné chování“ a „zatemňovat základní hodnoty“.
Znepokojivé navíc je, že k tomu Vatikán doposud mlčí. Je otázkou, jestli se vůbec dočkáme nějaké reakce. Papež František totiž ještě jako arcibiskup Buenos Aires podle všeho také zastával „cestu kompromisu“ v podobě registrovaného partnerství homosexuálů, což potvrdil např. autor jeho oficiálního životopisu El jesuita Sergio Rubin.[11]
Po napsání článku vyšla zpráva, že tiskový mluvčí Svatého stolce P. Federico Lombardi SJ během setkání se zahraničními novináři 24. dubna prohlásil:
„Je dobře, aby dítě vědělo, že má otce a matku. [Je nutné] jasně zdůraznit, že manželství mezi mužem a ženou je specifickou a základní institucí v dějinách lidstva. To neznamená, že nelze nějakým způsobem uznat jiné formy svazků mezi dvěma osobami.“[12]
[1] „Enviado del Papa: ‚Iglesia vive esperanza tras años de miedo‘“, La Nación 20. dubna 2013. [online]
[2] Mons. Piero Marini byl nejprve osobním sekretářem arcibiskupa Annibala Bugniniho. Úřad papežského ceremoniáře zastával od 17. února 1987 do 1. října 2007, kdy ho vystřídal Guido Marini. Benedikt XVI. ho pak jmenoval předsedou Papežského výboru pro organizaci mezinárodních eucharistických kongresů.
[3] Hlava šestá, čl. 75.
[7] „Aprirsi al dono della vita e rinsaldare i legami di affetto e i vincoli di unione“, ZENIT 15. prosince 2012. [online]
[8] „Archbishop Nichols responds to critics of his civil unions approach“, Catholic News Agency 2. prosince 2011. [online]
Dnes slavíme svátek svaté Kateřiny Sienské.
List jistému vznešenému prelátovi
Jménem Ježíše Krista ukřižovaného a sladké Marie. Důstojný a nejdražší otče v Kristu sladkém Ježíši, já Kateřina, služebnice a otrokyně sluhů Ježíše Krista ukřižovaného, píšu vám v drahocenné Krvi jeho, přejíc si viděti vás hladovým po pokrmu tvorstva pro čest Boží, učícím se od prvotní sladké Pravdy, jež z hladu a žízně, kterou má po naší spáse, umírá. Nezdá se, že by bylo možno tohoto neposkvrněného Beránka nasytiti; volá na kříži, jsa sycen potupami, a praví, že žízní. Třebas žíznil tělesně, větší však byla žízeň svaté touhy, kterou měl po spáse duší. O nevystihlá nejsladší Lásko, ani se nezdá, že dáváš, vydávajíc se takým mukám, tolik, aby nezůstala větší touha, kterou měl po spáse duší, dáti spíše všecko. Toho příčinou jest láska. A nedivím se tomu; neboť láska tvá byla nekonečná, trýzeň konečná. Proto větším byl mu kříž touhy než kříž tělesný.
To, vzpomínám si, zjevil kdysi sladký a dobrý Ježíš své jisté služebnici. Vidouc na něm kříž touhy a kříž tělesný, tázala se ho: „Pane můj sladký, která trýzeň byla ti větší, trýzeň tělesná či trýzeň touhy?“ On odvětil sladce a dobrotivě řka: „Dcero má, nepochybuj, neboť ujišťuji tebe, že není nijakého srovnání něčeho konečného s nekonečným. Tak si mysli, že trýzeň má tělesná vzala konec, kdežto svatá touha se nekončí nikdy. Proto jsem nesl kříž svaté touhy. A nevzpomínáš si, dcero má, že jednou, když jsem ti zjevil své narození, viděla jsi mne malým děťátkem, narozeným s křížem na krku? Věz tedy, že když já, Slovo vtělené, byl jsem zaset do lůna Mariina, počal se mi kříž touhy, bych konal poslušnost vůči svému Otci a splnil jeho vůli na člověku; to jest, aby člověk byl znova uveden v Milost a došel cíle, pro nějž byl stvořen. Tento kříž byl mi větší trýzní než všeliká jiná trýzeň, kterou jsem kdy nesl tělesně. Proto zplesal duch můj s největším veselím, když jsem viděl, že spěji ke konci, a zvláště při večeři ve Svatý Čtvrtek. Proto jsem pravil: S toužebností jsem toužil slaviti tuto Velikou Noc, to jest přinésti oběť těla svého Otci. Největší veselí a potěšení jsem měl, vida, že se chystá čas, kdy budu zbaven toho kříže touhy; to jest, čím blíže jsem se viděl bičům a mukám tělesným, tím více mi ubývalo trýzně. Neboť trýzeň tělesná zapuzovala trýzeň touhy, jelikož jsem viděl splněno, po čem jsem toužil.“ Ona odpověděla řkouc: „Ó sladký Pane můj, pravíš, že ta trýzeň kříže touhy odešla od tebe na kříži. Kterak to? Či jsi pozbyl touhy po mně?“ On pravil: Dcero má sladká, nikoliv. Neboť když jsem umíral na kříži, skončila se trýzeň svaté touhy zároveň s životem, neskončila se však touha a hlad můj po vaší spáse. Vždyť kdyby nevýslovná láska, kterou jsem choval a chovám k lidskému pokolení, byla ustala a se skončila, nebylo by vás. Jako totiž láska vytáhla vás z lůna mého Otce, stvořivši vás svou moudrostí, tak láska ta vás zachovává; neboť nejste učiněni ničím než láskou. Kdyby stáhl zpět k sobě lásku s onou mocí a moudrostí, s níž vás stvořil, nebylo by vás. Já, jednorozený Syn Boží, stal jsem se svodem, přivádějícím vám vodu Milostí. Já vám zjevuji zanícenost svého Otce; neboť zanícenost, již on má, mám i já; a co mám já, má on; neboť jsem jedno s Otcem a Otec jest jedno se mnou; a skrze mne zjevil sebe. Proto jsem pravil, že jsem přijal od Otce, zjevil jsem vám. Všeho příčinou jest láska.
Nuže vidíte, důstojný otče, že sladký a dobrý Ježíš láska umírá žízní a hladem po naší spáse. Prosím vás pro lásku Krista ukřižovaného, mějte stále na očích hlad tohoto Beránka. Po tom touží duše má, abych vás viděla zmírati svatou a pravou touhou, to jest, přeju si viděti ve vás tento hlad zanícením a láskou ke cti Boží, spáse duší a vyvýšení svaté Církve tak vzrůsti, až byste z toho hladu padl mrtev. Neboť jako Syn Boží (jak jsme pravili) hladem zemřel, tak vy odumřete všeliké vlastní sebelásce; a vůle a žádostivost odumřiž všeliké náruživosti smyslné, hodnostem a rozkošem světským, zalíbení ve světě a všech jeho okázalostech. Nepochybuju, že obrátí-li se oko poznání, aby zpytovalo vás sama, poznávaje, že vy nejste, shledáte, že vaše bytí jest vám dáno s tak velikým ohněm lásky. Pravím, že srdce a zanícení vaše se neudrží, aby se nesvíralo láskou; nebude tam možno žíti sebelásce; nebude hledati sebe pro sebe, pro vlastní prospěch svůj, ale bude hledati sebe pro čest Boží; ani bližního pro sebe, pro vlastní prospěch, ale milovati ho bude a toužiti po jeho spasení pro chválu a slávu jména Božího. Neboť vidí, že Bůh svrchovaně miluje tvorstvo; a to jest příčinou, že služebníci Boží rázem milují tak tvorstvo, protože vidí, jak Tvůrce je svrchovaně miluje; a podmínkou lásky jest milovati, co miluje ten, koho miluji. Pravím, že nemilují Boha pro sebe, nýbrž milují ho jakožto svrchovanou a věčnou Dobrotu, zasluhují, aby byla milována. Opravdu, otče, takoví dali výhost životu, neboť nemyslí již na sebe. Nechtějí než strasti, potupy, muka a opovržení; všemi mukami světa pohrdají: o tolik je větší kříž a trýzeň, jež snášejí, vidouce urážení a tupení Boha a zatracení tvorů; a tak veliká jest trýzeň ta, že zapomínají na cit vlastního života. A nejen že neutíkají bolestem, ale libují si v nich a vyhledávají je. Jednají ve shodě s oním lahodným zamilovaným rčením Pavlovým, jenž se honosil soužením pro lásku ke Kristu ukřižovanému. Nuže tohoto sladkého hlasatele, chci a prosím vás, byste následoval. Ach! běda, nešťastná duše má! Otevřte oko a pohleďte na zvrácenost smrti, jež zachvátila svět, a zvláště tělo svaté Církve. Ach, roztrhniž se srdce i duše vaše, vidouc tolik urážek Božích. Vizte, otče, že pekelný vlk odnáší tvory, ovečky pasoucí se v zahradě svaté Církve, a nenachází se, kdo by se pohnul a vyrval mu je z tlamy. Pastýřové spí ve vlastní sebelásce, v samé žádostivosti a nečistotě; jsou tak zpiti pýchou, že spí a nevědí o sobě, třebas vidí, jak ďábel, vlk pekelný, odnáší život Milosti v nich i v jejích poddaných. Oni toho nedbají; a všeho toho příčinou jest zvrácenost lásky k sobě. Ó, jak jest nebezpečna tato láska u představených i poddaných. Je-li kdo prelátem a má sebelásku, netrestá chyb svých poddaných; neboť kdo miluje sebe pro sebe, upadá v otrockou bázeň a nekárá. Kdyby totiž miloval sebe pro Boha, nebál by se bázní otrockou, nýbrž směle se srdcem zmužilým by káral chyby a nemlčel by, ani by se netvářil, jako by neviděl. Této lásky chci, abyste byl zbaven, nejdražší otče. Prosím vás, čiňte tak, aby vám nebylo řečeno ono tvrdé slovo s důtkou prvotní Pravdy, řkoucí: „Zlořečen buď, že jsi mlčel.“
Ach, nemlčte již! Křičte stotisíci jazyky. Vidím, že mlčením svět jest zkažen, nevěsta Kristova zbledlá, vzata jest jí barva, neboť jí byla vysáta krev z hrdla; to jest oni Krev Kristovu, jež dána jest z milosti a ne z povinnosti, s pýchou kradou, berouce čest náležející Bohu a dávajíce ji sobě; a loupeží se skrze simonii prodáváním darů a milostí, jež jsou nám dány z milosti za cenu Krve Syna Božího. Ach! umírám a nemohu umříti. Nespěte již v nedbalosti; konejte v době přítomné, co lze. Myslím, že vám nastane jiná doba, kdy vám bude možno také více konati; nyní však pro čas přítomný vás vyzývám, byste svlékl duši svou z všeliké sebelásky a oděl jí hladem a ctností opravdovou a ryzí ke cti Boží a spáse duší. Posilujte se v Kristu Ježíši sladké lásce; neboť záhy se nám objeví květy. Snažte se, aby prapor kříže se záhy vynesl; a neochabuj vaše srdce a zanícení pro nijakou nesnáz, již byste viděl přicházeti; ale tehdy ještě více se posilujte, pomýšleje, Že Kristus ukřižovaný bude vykonavatelem a splnitelem drásavých tužeb sluhů Božích. Více nepravím. Zůstávejte ve svatém a sladkém milování Božím. Utopte se v Krvích Krista ukřižovaného; položte se na Kříž s Kristem ukřižovaným; skryjte se do ran Krista ukřižovaného, vykoupejte se v Krvi Krista ukřižovaného. Odpusťte, otče, mé opovážlivosti. Ježíši sladký, Ježíši lásko.
Přeložil P. Josef Vašica.
Listy sv. Kateřiny Sienské, Praha 1930.
Evžen Kindler
Každý čtenář zná jméno Maria, ví, že je ženského rodu (femininum) a snad ho i docela těší, že ta latinská koncovka –a je i „naše“ česká, totiž podobná koncovce mnoha feminin českých (žena, sestra, matka, květina,…) a že – právě když chceme vyjádřit, že jde o Matku Boží – tuto latinskou koncovku použijeme: Maria, ne Marie jako u křestních jmen. Existují další gramaticky podobná a běžně známá substantiva, např. gloria (sláva), terra (země), Praga (Praha), Europa, Asia, Agatha. Jde tedy o koncovku –a nominativu tak běžnou jako to –us u maskulin. A nejen nominativu ale i vokativu – opět nepřehlédněte: v češtině je vokativ Maria, zatím co vokativ ostatních takových slov končí na –o: ženo, dcero, tetičko,… (říkáme Matko Boží Maria a ne Matko Boží Mario). Předpokládáme (a to správně), že ta latinská koncovka –a je krátká, ani nás nenapadne, že by měla být dlouhá. A předpokládáme správně.
A proto hned musíme upozornit na jednu věc: ablativ takových feminin (slov ženského rodu) také končí na –a, ale dlouhé (pozor, vyslovte je sice dlouze ale ne s přízvukem), ovšem málokdo ji dlouze vysloví (při zpěvu se délka přizpůsobuje notám a při recitaci se dnes délky většinou ignorují, a to nejen v koncovkách). Tak známe např. Ave Maria, gratia plena – víme, že to neznamená „Zdrávas Maria, milost, plná“ (jako tři vokativy) ale Zdrávas Maria, milosti plná. Druhé a čtvrté slovo jsou opravdu vokativy, ale v latině je to třetí slovo ablativ (čti grácijá). V češtině máme sice 2. pád (plná koho, čeho), ale ten – z důvodů naznačených už v 3. lekci – se v latině neuplatní a na jeho místě je použit ablativ (v češtině se k tomu lze přiblížit, když výraz milosti plná zaměníme za milostí naplněná, a už jsme ablativu blízko).
Odlišnost české a latinské vazby se slovem plná a mix pádů s koncovkami –a je také v Sanctus: Pleni … et terra gloria tua (česky Plna … i země slávy tvé). Terra je země, tedy nominativ, ale gloria tua je ablativ (pomozme si podobně jako výše slovem zaplněná): slávou tvou.
Délky se v latinských liturgických (a ani v jiných starobylých) textech nenaznačovaly, a tak podobnost nominativu (resp. vokativu) s ablativem někdy opravdu vede k nejasnostem – v Confiteor se říká třikrát mea culpa a latiníci tak mají věčný materiál k odborným debatám, zda to chápat jako povzdech má vina (nominativ) nebo další nepřímý předmět mou vinou ke slovesu jsem zhřešil; vzhledem k tomu, že latina si libovala v složitých ale logicky vystavěných souvětích (viz Credo), bych já osobně sázel na to, že jde o ablativ.
S ablativy Maria a gloria se setkáme v Credu: incarnatus…ex Maria Virgine (vtělený…z Marie Panny – to Virgine je jiný vzor, viz až 7. a hlavně 8. lekce), a cum gloria (se slávou).
V Pozdravení andělském se setkáváme ještě se slovy sancta (vokativ svatá), benedicta (požehnaná, přesněji dobrořečená) a in hora (ablativ, v hodině). V často zpívané antifoně Salve Regina (Zdrávas Královno) se setkáváme nejen s vokativem Regina, ale také vita (živote), nostra (naše), advocata (přímluvkyně) a pia (zbožná, bezúhonná, milující).
Vokativ Regina je vícekrát též v loretánské litanii a tam jsou i další příklady: janua (bráno), causa (příčino), rosa (růže), stella (hvězdo) a přívlastky sancta (svatá), purissima (nejčistší), castissima (nejnevinnější), intemerata (neposkvrněná), prudentissima (nejmoudřejší), veneranda (ctihodná), mystica (tajemná), Davidica (davidovská), eburnea (slonovinová), aurea (zlatá), matutina (ranní). Další vokativy pak najdeme v litaniích ke všem svatým: Sancta Maria Magdalena, Sancta Caecilia…
V této lekci jsme se setkali s přivlastňovacími zájmeny mea (moje) a tua (tvá). V první lekci jsme se už setkali s maskulinem tuum (tvůj, v akusativu), v druhé lekci s maskulinem meus (můj, ve vokativu) a v třetí lekci ablativem tuo (tvým) a poznáváme, že některá zájmena (zde přivlastňovací) se skloňují jako adjektiva. Takže meus – mea – meum jsou např. nominativy můj – má – mé, tuum – tuam – tuum jsou akusativy mého – mou – mé atd. A pozorujeme další podobnost češtiny s latinou, totiž v počátečních souhláskách: můj-meus. tvůj-tuus. Doplňme ji ještě o jednu souhlásku: svůj-suus. Později poznáme, že něco podobného platí i pro zájmena náš-naše a váš-vaše.
Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.
Karel I. Šimek
Slovenské město Humenné se chlubí tím, že „žáci základní školy Hrnčiarskej 13 zahodili klasické učení a již třetí měsíc pracují na projektu Západoslovanská mytologie“.
Mladá slečna Diana Mundíková, která o těchto aktivitách referuje na stránkách nasehumenne.sk, se v tomto pojetí „školy hrou“ odvolává – jak jinak než – na J. A. Komenského (nevyčerpatelné cliché) a dále uvádí, že se tak děje v rámci programu APROGEN. [1]
Západoslovanské mytologii se žáci věnují soustavně po dobu několika měsíců v rámci výuky slovenského jazyka, literatury, „tvořivého čtení a psaní“, mediální a výtvarné výchovy. Během projektu prý zpočátku každý pracoval jen s jedním bohem, kterého si vybral. Popisoval ho, kreslil své představy o něm, vymýšlel o něm báje, popisoval rozvrh jeho dne, nahrával s ním interview. Po čase se každý s žáků ztotožnil se svým bohem a svoje představy a vědomosti prezentoval před třídou. Následovala řízená diskuse, didaktické a dramatické hry, psaní scénářů a natáčení filmu. Diana se ptá své spolužačky:
ot.: Jakého boha sis vybrala?
odp.: Je to bůh měsíce a noci, Chors. [2]
ot.: Proč právě on?
odp.: Zaujala mě jeho role a navíc jsem hned na začátku měla představu, jak ho nakreslím.
ot.: Myslíš si, že by tyto pověry-báje mohly být pravdivé?
odp.: Nevím. Ze začátku jsem tomu nevěřila, ale čím více těchto bohů poznávám, tím více mám pocit, že někde jsou.
ot.: V čem jsou jiné tyto hodiny zaměřené na tento projekt od ostatních?
odp.: Zdají se mi být zábavnější. Nepíšeme tolik teorie a máme prostor využívat svou fantazii. Tyto hodiny jsou opravdu zábavné a mají dobrý vliv na žáky.
Nejvýše dvanáctileté děvče má jistě svoji vlastní představu o tom, co je to „dobrý vliv na žáky“.
Svantovít [3]
V aktuálním celospolečenském kontextu je zbytečné se navenek příliš hystericky pohoršovat zrovna nad touto indoktrinací démonických kultů mezi dorostenci, neboť se v našem evropském prostoru nejedná – v rámci celkového odpadu od Víry, devastace základních mravních hodnot a Bohem ustanovených pravidel – o natolik rozšířený fenomén. Přesto jde o pozoruhodný případ svědčící o duchovní vyprahlosti, rezignaci na základní Pravdy a fatálně chybnou hierarchizaci hodnot.
Slovensko, stejně jako naše země, bývalo katolickou zemí. Lidé zde měli po staletí nikým nekomplikovaný přístup k Pravdám Víry, jejichž akceptace je nezbytná pro spásu každého z nás. Nejsem schopen spolehlivě posoudit, do jaké míry je výše uvedená pedagogická metoda (a metody jí podobné) ve skutečnosti užitečná (instinktivně pochybuji). Avšak, obecně vzato – proč pro rozvoj vědomostí, schopností a imaginace nepoužijeme zdroje ověřené, které jsou zároveň zaručenými zdroji Pravdy: Písmo svaté a Tradice, resp. učení Církve? Když se tedy potřebujeme obrátit na symboly, příběhy, archetypy. Řečnická otázka.
Povědomí o dávné historii našich slovanských předků jistě může patřit ke vzdělání, ale až na desáté koleji vedle něčeho, co zásadně zformovalo naše hodnoty, kulturu a život (úmyslně odhlížím od nesrovnatelně větší závažnosti téhož z pohledu Víry – a tedy věčné spásy – aby byl argument přenositelný i do vnějšího světa).
Jalové uchopování tajemnem čpících pohanských kultů je projevem krize společnosti odpadlé od víry ve skutečného Boha. Lidé jsou v této oblasti z různých příčin nevzdělaní a dezorientovaní, tak se z přirozeného lnutí k transcendentnu nechávají strhnout na všechny možné strany k primitivně falešným symbolům. Tyto symboly jsou lidem zprostředkovány v přikrášlené, romantizované a od reality odtržené podobě. Jejich vnitřní přijetí a identifikace se s nimi sice nikdy ani zdaleka nedosáhne hloubky Víry ve skutečného Boha, přesto člověka od pravé Víry ještě více odtahuje, čemuž přispívá i obvyklá forma podávání informací v rámci těchto témat – konfrontace s vylhaným a zjednodušeným obrazem křesťanství (takových stereotypních podání je bezpočet). Člověk sice obvykle zůstává tupě vegetujícím ateisou, ovšem až do chvíle, kdy se dostane do situace, v níž potřebuje sobě nebo svému okolí dokázat svoje duchovní založení. Poté se vždy na chvíli identifikuje s podobnými symboly či archetypy.
V naší zemi mezi přívrženci starých pohanských kultů v současné době převládá orientace na mytologii germánskou, přesněji spíše její na severní odnož. To má celou řadu příčin. S germánským světem jsme historicky více konfrontováni než se světem slovanským. Severogermánská mytologie je v historických pramenech nesrovnatelně podrobněji popsána (islandská literatura), zakládá tak možnost vzniku nekonečné řady kulturních odkazů od autorů dávných až po současnou popcornovou kulturu. Germánský element se ve stejné době (řeč je o prvním tisíciletí po Kristu) výrazněji podepsal na evropských dějinách. U jistých subkultur lze také pozorovat návaznost na některé novější ideologie, které do sebe včlenily jisté prvky z germánské mytologie, o užívání germánských symbolů ve formě vojenských insignií nemluvě.
Evergreenem na naší „pohanské scéně“ jsou novodobí keltové, kde se mnohdy jedná spíše o jakási infantilně-folklóristická seskupení. Slovanští „pohané“ se více objevují teprve v posledních letech.
V zemích někdejšího Sovětského svazu je návrat ke slovanským pohanským kultům pěstován výrazně více (ne všude je jim to trpěno). Existují zde různá sdružení a komunity, pod jejichž vedením a patronací vznikají dokonce mateřské školy a další instituce. Uvidíme, zda něco takového přijde ve větší míře i k nám. Pro nositele vládnoucí ideologie to bude jistě vítané kulturní obohacení – narozdíl od nenáviděného křesťanství.
_______________________________
[1] Alternativní program edukace nadaných. Dle stránek, která tuto slovenskou inovaci propaguje, je metoda údajně charakteristická tím, že zohledňuje všechna specifika a odlišnosti vývinu intelektově nadaných dětí se silným zastoupením alternativních psychologických přístupů ve výchově. Začíná na bázi psychologických vyšetření, nominacemi, diagnostikou a výběry žáků do první třídy. Následně pokračuje aplikací vzdělávacího programu pro žáky s obecným intelektovým nadáním, který je postaven na bázi zohlednění specifických edukačních potřeb nadaných žáků, respektování aktuální vývojové úrovně žáků, akceptování individuálních odlišností žáků, zohledňování zvláštností osobnostního vývinu nadaných, aplikování psychologického působení a podpory při rozvíjení nadání, to vše samozřejmě při realizaci kvalitní, kreativní a nadstandardní formy výuky ve škole.
[2] Není zcela jasné, zda je Chors bohem měsíce a noci. Častěji se naopak uvádí, že se jedná spíše o boha dne a slunce. Někdy bývá ztotožňován s Dažbogem, jindy je naopak vůči němu stavěn do opozice. Nejasnosti, odlišnosti a překryvy jsou způsobeny jednak absencí písemných pramenů (narozdíl např. od mytologie germánské), za druhé též regionálními a chronologickými odlišnostmi ve vývoji těchto kultů mezi slovanskými kmeny.
[3] Jeden z nejznámějších a nejuctívanějších slovanských bohů. Má čtyři obličeje, je bohem jižní, polední strany a bohem války. Jeho kult se u slovanských kmenů na Rujaně udržel až do druhé poloviny 12. století, kde mu byly mj. přinášeny lidské oběti z řad zajatých křesťanů.
Nejnovější komentáře