Michal Semín

(archivní text) 

„Posvětit a požehnat rač, Hospodine, tyto ruce tímto svatým pomazáním a naším požehnáním, aby cokoli tyto ruce budou žehnat, bylo požehnáno, cokoli budou světit, aby bylo posvěceno a bylo svatým ve jménu Pána našeho Ježíše Krista… Přijmi moc konat oběť Bohu a sloužit mši sv. jak za živé, tak za mrtvé ve jménu Páně… Přijmi Ducha svatého, komu hříchy odpustíš, tomu budou odpuštěny; komu zadržíš, tomu budou zadrženy… Požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého sestup na vás, abyste byli požehnáni v řádu kněžském, a abyste obětovali oběti smírné za hříchy a za přestupky lidu Bohu všemohoucímu, jemuž je čest a sláva na věky věků. Amen.“

To jsou slova z obřadu kněžského svěcení, pronesená nad 4 jáhny v bavorském Zaitzkofenu na půdě semináře Nejsvětějšího Srdce Ježíšova Kněžského bratrstva sv. Pia X v sobotu 25. června 2005. A právě tato slova, vyjadřující vlastní účel kněžské služby, při obřadu svěcení kněží, jenž ve stejný den proběhl v katedrále sv. Víta i v jiných českých a moravských chrámech, pronesena nebyla. Proč? Příčina tohoto rozdílu mezi oběma rity svěcení – všudypřítomný modernismus, jenž se stal vůdčí doktrýnou moderních seminářů – byl konečně důvodem, který před lety vedl (dnes již novokněze) P. Jaromíra Kučírka FSSPX k odchodu z litoměřického konviktu a nástupu do semináře v Zaitzkofenu. Formace kněží v tradičním katolickém duchu a „formace“, jež poskytuje většina soudobých diecézních seminářů se od sebe liší do té míry, že je stále více na místě hovořit o neidentickém náboženství těchto dvou prostředí. Jeho Excelence biskup Tissier de Mallerais, světitel a hlavní celebrant obřadu svěcení, se ve své homilii soustředil na představení Kristova služebníka v kněžské službě jako nástroje Božího milosrdenství. Boží milosrdenství úzce souvisí se základním kněžským povoláním přinášet smírnou oběť za naše hříchy a hříchy celého světa, posvěcovat duše a navracet zpět k Bohu ty, kteří se od něj odvrátili. Boží milosrdenství je tedy srozumitelné jen na pozadí naší hříšnosti a je to právě – i když nikoli výlučně – pojem hříchu, který odděluje moderní pojetí víry od pojetí katolického. Moderní postoj se vyznačuje tím, že odmítá pohlížet na Boha jako na někoho, kdo je naším hříchem urážen, a kdo také požaduje satisfakci. Proto, podle něj, ani Kristova oběť na kříži nemá smírnou povahu – demonstruje jen Boží lásku k lidem, projevovanou bez ohledu na to, jak smýšlíme či jednáme. Kde ovšem není vnímána hrůza hříchu spolu se všemi jeho důsledky, nemůže být ani vnímána velikost Božího milosrdenství. Moderní „Bůh“ je tedy karikaturou lásky a to navzdory tomu, kolik vznešených epitet s láskou spjatých je této lidské představě Boha přiznáváno.

Právě tento rozdíl v pohledu na Boha je v pozadí odlišnosti nejen moderního a tradičního ritu svěcení, ale i ritů jiných svátostí, předně pak obřadu mešní oběti. Moderní mešní ritus odráží tento pokřivený pohled na Boha, vycházejícího z neméně pokřiveného pohledu na člověka – člověka, jehož velikost a důstojnost nejsou umenšeny ani hříchem. Toto vyvýšení člověka vyjádřil pregnantně Pavel VI., když v závěrečném projevu na Druhém vatikánském koncilu dne 7.12. 1965 prohlásil: „Náboženství Boha, jenž se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, jenž se stal bohem. A co se stalo? Došlo ke srážce, boji, odsouzení? Mohlo k tomu dojít, avšak nedošlo… My více než kdokoli jiný totiž uctíváme člověka“.

Jakkoli je toto „náboženství člověka“ v katolickém prostředí široce rozšířené, zdaleka mu – Bohu díky – nepodlehli všichni, i když ještě neshledali dostatečné důvody pro nesmlouvavý příklon ke katolické tradici, aktivně zastávaný Kněžským bratrstvem sv. Pia X. Pokud si však uchovali sensum catholicum, pak nikoli díky, nýbrž navzdory objektivním překážkám, jež jim moderní praxe klade na cestě k jejich posvěcení a spáse nesmrtelných duší.

Často jsem na ně v průběhu sobotních obřadů myslel. Jak velice bych jim přál, aby spolu s více jak dvěma tisíci přítomných věřících byli svědky vskutku posvátné, neboť věčné, liturgie, která je bezvýhradně zaměřena na Krista. Aby byli svědky toho, jak mohou být i dnes katolické rodiny početné, jak se mají oblékat mladí lidé, jak ženy a jak muži, jak je nepravdivé často slýchané tvrzení, že pro mládež není katolická tradice přitažlivá, aniž by potřebovali z pulpitu slyšet ona podbízivá a laciná slova minulého pontifikátu, že právě oni jsou „solí světa“, s jakou důstojností a zároveň pokorou a přívětivostí vystupují tradiční kněží, jež liberální propaganda prezentuje jako zapšklé, osobnostně nezralé produkty bigotní, povahu lámající výchovy. Vzpomínám na to, že to byl právě tento rozpor mezi propagandou a realitou, jenž mne před 6 lety při mé první návštěvě semináře v Zaitzkofenu vedl k hlubšímu zájmu o fenomén, jemuž se pohrdavě přezdívá „lefebvrismus“. Dosud jsem nikde jinde nepotkal tak veliký počet lidsky zralých, vyvážených a inspirujících kněžských osobností, jako právě zde. Jejich „civilní“, neexaltovaná zbožnost, nevyhledávající mimořádné prostředky k nevšedním duchovním zážitkům (tak častý nešvar, projevující se mezi těmi, kdo se všudypřítomným a duchovně vyprahlým liberalismem nechali vyprovokovat k hledání svých osobních cest, bez náležitého korektivu ze strany Církve) jim umožňuje vést v tomtéž duchu i duše jim svěřené.

Přál jsem si, aby mohli spolu s námi přijmout novokněžské požehnání a políbit novokněžím právě posvěcené ruce, ty ruce kněze, jež mají nezasloužené privilegium dotýkat se Toho, jenž je Alfou a Omegou, Počátkem a Koncem. Právě o tuto privilegovanou intimitu ve vztahu mezi knězem a Kristem jsou moderní kněží ochuzováni dnešní škodlivou praxí přijímání na ruku či pověřením laiků udílet Eucharistii, které vyvěrají z týchž otrávených zdrojů, jako celá teologicko-liturgicko-pastorační revoluce posledních desetiletí.

Přál jsem si, aby se mohli spolu s více jak 70 přítomnými českými a moravskými věřícími radovat z toho, že je mezi nově vysvěcenými knězi, nedeformovanými naukově i morálně stále problematičtějším prostředím našich oficiálních seminářů také olešnický rodák Jaromír Kučírek. Kdo měl tu čest blíže poznat P. Kučírka pak ví, že katolická tradice má v jeho osobě opravdivého ctitele a přesvědčivého obhájce. Nemohu popřít, že já i mnozí další nedokázali v průběhu jeho svěcení i nedělní první mše svaté skrýt své veliké dojetí a vděčnost Bohu za tento veliký dar jeho kněžství.

P. Kučírek bude mít nemálo nepřátel a odpůrců a to nejen z řad liberálů. Již nyní se ukazuje, že útoky přicházejí i z prostředí konzervativnějšího, než je pražské arcibiskupství. Mnozí tradiční katolíci proto doufají, že nový papež Benedikt XVI. vyjde katolické tradici vstříc a usnadní cestu k tzv. regularizaci FSSPX a jejího zařazení do oficiálních církevních struktur. Není účelem tohoto článku prokazovat, že FSSPX nikdy skutečné církevní struktury neopustilo, jakkoli je to zřejmé již i mnoha členům papežské kurie. Svěřme proto tuto záležitost našemu Pánu a Jeho Neposkvrněné Matce, kteří lépe než kdokoli jiný vědí, že „ekumenický dialog se svou vlastní minulostí“, jak chystané obnovení rozhovorů Svatého stolce a představitelů FSSPX pojmenoval P. Michael Weigl FSSPX, je jen dalším důkazem absurdní situace v Církvi, kdy ti, kdo se v tolika podstatných otázkách odklánějí od ducha Církve, katolické orthodoxie a orthopraxe, údajně zůstávají v „jednotě se Svatým stolcem“, zatímco ti, kdo smýšlí a jednají tak, jak smýšlely a jednaly katolické generace předchozí, jsou obviňováni ze schismatu a nedovolené neposlušnosti.

Noví tradiční kněží jsou důvodem k veliké radosti, vděčnosti Bohu a posílení naší jistoty, že Kristus zůstane se svojí Církví až do konce věků. Hlas katolické tradice, každým rokem hlasitější a výraznější, je i v moderním Římě nepřehlédnutelný a je třeba s povděkem konstatovat, že i mezi nejvyššími církevními představiteli působí Boží milost v tom směru, aby pokoncilní „fasáda“ byla jednou stržena a sláva Mystického Těla Kristova opět zazářila v plné intenzitě.

Kdy však tento milostivý čas nastane se neodvažuji odhadovat. Jsem ale Bohu nesmírně vděčný, že mi dovolil poznat prostředí, ve kterém pojem církev bojující dává ještě nějaký smysl.

Vyprošujme novoknězi P. Jaromíru Kučírkovi mnoho milostí a Božích darů pro jeho působení na vinici Páně!