Brian McCall

Ve svém nedávném článku nám Roberto de Mattei připomíná, že ochrana Ducha svatého sama o sobě nedává záruku zvolení dobrého papeže. Myslet si opak je troufalostí a účelovou racionalizací veškerých chyb a neúspěchů špatných papežů. Platí zde to, co o milosti obecně – Bůh ji nabízí v hojnosti, dává nám však svobodu ji přijmout, nebo, spoléháme-li se více na vlastní schopnosti a dílo lidských rukou, odmítnout. Proto je tak důležité modlit se za zvolení dobrého papeže, neboť tím Bohu dáváme najevo, že bez Jeho milosti nezmůžeme nic. Jinými slovy, dostaneme takového papeže, o jakého budeme prosit.

O jaký typ papeže se kardinálové-voliči liturgicky modlili, když se účastnili votivní mše za zvolení papeže před zahájením konkláve? Jistou představu nám dává srovnání tradiční kolekty této mše s její verzí v novém misálu.

Modlitba, uveřejněná na stránkách Svatého stolce, zní takto: „Bože, věčný pastýři, ty sám ustavičně řídíš a chráníš svoje lid: ve své bezmezné otcovské lásce dej, ať se pastýřem tvé Církve stane ten, kdo se ti líbí svatostí života a bude se o nás starat s laskavou péčí“…

Na první pohled lze říci, že na této modlitbě nic špatného není. Obsahuje tradiční katolické pojmy jako pastýř, svatost či otcovská láska. Ovšem tak, jak je tomu ve velké části pokoncilní liturgie, i tato modlitba se vyznačuje subtilním podrýváním tradičního učení, což se stává zřejmé až poté, když ji srovnáme s modlitbou tradiční:

„Pane, v hluboké pokoře prosíme, aby tvá nesmírná dobrotivost udělila přesvaté Římské Církvi takového papeže, jenž by se ti vždy líbil pro svou horlivou péči o nás a těšil se vždy úctě tvého lidu pro své zdárné vedení ke slávě tvého jména.“

Odhlédneme-li od vznešenosti jazyka a stylu, jímž tato modlitba kontrastuje s o poznání plošší, světštější a méně inspirující novou formou, došlo zde k určitým změnám, jimiž se tato modlitba stala přijatelnější pro protestanty a východní schismatiky, odmítající pravé učení o papeži coby náměstku Kristovu, obdařenému nejvyšší jurisdikcí v Církvi, v níž je skutečným vládcem.

Všimněme si toho, že nový text modlitby namísto pojmu papež užívá obecnějšího pojmu „pastýř“. Tuto modlitbu lze tedy vztáhnout k jakémukoli klerikovi, samozřejmě včetně papeže. Dnes užívaná modlitba se o vládě v Církvi vyjadřuje toliko v souvislosti s  Bohem. To je jistě pravda, ne však úplná. Bůh řídí svoji Církev, činí tak však prostřednictvím viditelného náměstka, jemuž svěřil klíče od království nebeského. Zatímco nová modlitba vyprošuje pastýře, jenž „se o nás bude starat s laskavou péčí“, tradiční modlitba prosí o papeže, prokazující „zdárné vedení“. Místo bezmocného přihlížení tomu, jak oním pověstným oknem ve Vatikánu proniká do Církve duch, jenž ji ničí, tradiční modlitba volá po papeži, jenž se ujme vlády v míře, umožňující se tomuto destruktivnímu procesu účinně bránit.

Dále si všimněme toho, že nová modlitba obsahuje abstraktní ideu „Boží Církve“, pojem, jenž je přijatelný pro protestanty, zatímco tradiční modlitba výslovně žádá o papeže pro „přesvatou Římskou Církev“. Srovnání modliteb vykazuje posun od tradičního učení o papežství k „nové ekleziologii“, pramenící z kolegiality a pojetí papeže jako „prvního mezi rovnými“, předsedajícího pastýře ve shromáždění. Papež, vyhlížený stoupenci nové ekleziologie, je pouhým pastýřem, dohlížejícím na nás, jak jednáme podle svých vlastních představ, s laskavou péčí, nikoli papež, vládnoucí s horlivostí v srdci. Namísto horlivého papeže žádá nová modlitba o pastýře svatého osobního života. Dnešní církevní hodnostáři jistě uvítají, už z důvodu mediálního vyznění, když tímto pastýřem bude člověk, považovaný za světce. Jistě i proto nepolevují snahy svatořečit Jana Pavla II. a Pavla VI., aby bylo možno na jejich příkladu doložit, že to, co je důležité, je jejich „osobní svatost“, nikoli to, jakým způsobem řídili Církev. Tradiční modlitba oproti tomu jasně ukazuje, že se od papeže čeká víc než svatost. Musí projevovat svatou horlivost i v tom, že dobře spravuje jemu svěřenou Církev. Tato horlivost se však z „nové evangelizace“ vytratila, neboť je prý příliš konfrontační, a na její místo nastoupily takové pojmy jako dialog, péče a starost.

Je tedy politováníhodné, že knížata Církve (jež by nejspíš při takovém oslovení zrudli) se modlili za zvolení pastýře v duchu koncilové ekleziologie, milého svatého pastora, jenž by toto moderní pojetí papežství přílišnou horlivostí při řízení Církve v postavení nejvyššího velekněze neohrožoval.

I zde platí Ecclesia supplet – Církev musí doplnit. Je nanejvýš potřebné, aby se každý tradičně smýšlející kněz a biskup, vyznávající pravé učení o papežství, s vroucností modlil tradiční kolektu za zvolení papeže v onom krátkém čase, který nám do jeho zvolení ještě zbývá. Jejich víra musí přehlušit onu vlažnou nejednoznačnost nové modlitby a nové ekleziologie. Výsledkem může být rozdíl mezi Piem XIII. a Janem Pavlem III.

Komentáře: 4 - k článku Nová vs. tradiční kolekta za zvolení papeže

  1. Pan Contras napsal:

    Anglosas má málo fantasie.

    Může to taky být Pius XIII., alias kard. Schonporn či Kasper, tedy liberál jak řemen. Vše je možné, i když já sázím na to, že to bude Pius XIII. alias Pietro Bertone z Romano Cavanesse.

  2. Felix napsal:

    Já bych uvítal, kdyby u těchto theologických textů nebyly povoleny komentáře a kdyby bylo více takovýchto rozborů konkrétních modliteb zejm. nového misálu. Jinak ke jménu Pius XIII. tu zrovna teď byla případnější poznámka.

  3. Ladislav Borovský napsal:

    Já už ničemu nerozumím!!!

  4. David napsal:

    HABEMUS PAPAM! Za chvíli přijde hodina pravdy…