Radomír Malý

Vážení čtenáři! Pokud očekáváte, že kniha, kterou prá­vě dostáváte do rukou, je „vědecky fundovanou“ a „vyváženě objektivní“ studií, tak jste na omylu. Právě tím toto dílo být nechce a není. Proč?

Důvod je jednoduchý. Babylonské zmatení jazyků v rámci současného protikatolického newspeaku dává totiž termínům „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“ jiný obsah, než tomu bylo dříve. Nutno vycházet z toho, že o Kato­lické církvi a jejich dějinách se systematicky již od osvícen­ských, nebo spíše ještě od protestantských dob lže. To tedy trvá nejméně 200 nebo dokonce až 400 let. Tak se v podvědomí už řady generací včetně věřících katolíků hluboce zakódovalo přesvědčení, že Katolická církev má na svědomí obrovskou část, ne-li dokonce většinu krvavých zločinů, které kdy byly v dějinách lidstva spáchány: křížové výpravy, upalování kacířů, inkvizice, náboženské války… To všechno je aksiomatem, dogmatem novo­věké společnosti jakéhokoliv ražení. Ať už se jednalo o liberál­ní, nacistické nebo komunistické školy, vždycky si žáci a stu­denti odtud odnášeli tento stejný pohled na Katolickou církev.

To se tak hluboko zakořenilo, že je nesnadné, ne-li té­měř nemožné přesvědčit je o opaku. Pokud jim ukážete pravdi­vá fakta, že takřka polovina z toho, co je Církvi předhazováno jako historická vina, je vylhaná, a její odpůrci, zaštítění naopak vznešenými ideály svobody a pokroku, se ve skutečnosti pro­vinili proti katolíkům mnohonásobně a nesrovnatelně větší bestialitou a krutostí, nebudou věřit. Maximálně připustí něja­kou dílčí korekci, ale poznamenají, že je třeba přistoupit k to­mu „objektivně“, „vyváženě“ a „vědecky fundovaně“, nikoli prý jednostranně“.

Jakápak ale „vyváženost“, když se jedná o zásadní otázku pravdy a lži? Katolická církev byla – ať už se to komu líbí nebo ne – nejpronásledovanější náboženskou skupinou v dějinách a je jí dodnes. A pokud sama se ocitla v roli pronásledovatelů, počínala si podstatně mírněji a lidštěji než její od­půrci. To není jednostrannost, nýbrž historicky prokázaný fakt, který se ovšem neochotně přijímá i v samotné dnešní Katolické církvi, jež se ve falešně chápaném duchu „aggiornamenta“ Druhého vatikánského koncilu omlouvá za minulá provinění, pravdivá i nepravdivá, kdekomu, aniž bere v potaz, že ti, jimž adresuje svoji omluvu, mají na svědomí tisíckrát horší hříchy vůči ní: pohanské pronásledování křesťanů, teror starověkých i středověkých heretiků a později protestantů, především ale hrůzostrašnou genocidu katolíků za Velké francouzské revoluce a ještě horší za komunistické a nacistické totality, současné krutosti mohamedánů vůči vyznavačům Krista… To všechno by mělo být předmětem jejich omluvy katolíkům a ne naopak. Jestliže je to zcela absurdně Katolická církev a nikoliv oni, kdo se omlouvá, tak se to podobá situaci, kdy oběť zločinu, při němž zůstala naživu pouze ona, a všichni ostatní členové rodi­ny byli vyvražděni, odprošuje vraha, že mu při obraně sebe a svých drahých zlomila ruku.

Pokud se toto zdá někomu přehnané, tak ať si pozorně přečte následující řádky belgického profesora historie Leona Moulina, který vůbec není katolíkem, nýbrž agnostikem, na adresu dnešních katolíků: „Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné pově­domí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všech­no zlo ve světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo… A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás… Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektiv­ním, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kosciola, Katowice 1998, str. 11-12).

K moudrým větám profesora Moulina netřeba nic do­dávat. Kniha, kterou máte před sebou, se snaží řídit jeho rada­mi. Především chce ukázat, že Katolická církev mnohem častě­ji byla v roli pronásledované než pronásledující. Pronásledová­ní se stalo trvalým údělem Církve podle slov Spasitelových: „Mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.“

Odpůrci zjevené pravdy sice pod tíhou faktů uznávají, že Církev v minulosti často prošla a i dnes leckde prochází nespravedlivou perzekucí, ale nikdy neopomenou zdůraznit, že ona sama se také z náboženských důvodů často dopouštěla násilí a krutosti na těch druhých, kteří k ní nenáleželi. Proto kdykoliv katolík napíše něco o pronásledování katolíků, dostá­vá se mu velice často odpovědi: „Ale to je jednostranné, není to objektivní a vyvážené.“ Aby tomu tak bylo, musí podle „vyšší režie“ psát současně též o buď skutečném, nebo smyšleném „teroru“ Církve vůči nekatolíkům jako „protipólu“ tohoto pro­následování. To je ta „vyváženost“ a „vědecká objektivita“.

Uvedu jednu osobní zkušenost ze svého pedagogic­kého působení na katolické teologické fakultě. Přeložil jsem knihu vynikajícího polského historika Jerzyho Roberta Nowaka o pronásledování Církve za Velké francouzské revoluce a požá­dal svého kolegu, aby na ni napsal recenzi, samozřejmě kladnou, do odborného časopisu. Když tak učinil, dostalo se mu zamítavé odpovědi s upozorněním, že jeho hodnocení je „málo kritické“, protože Nowakova kniha je prý „nevyvážená“ a „ne­objektivní“, neboť píše pouze o bestiální krutosti revolučního režimu vůči katolíkům a nezmiňuje se ani slovem o „téže“ kru­tosti katolických povstalců ve Vendée vůči revolučním bezbož­níkům. Jenže právě tato „objektivní vyváženost“, požadovaná jako základ „vědeckosti“, je ve skutečnosti lež. Žádný teror katolíků včetně povstalců ve Vendée vůči stoupencům revoluč­ní vlády neexistoval a nikdo z historiků není schopen uvést jeho konkrétní oběti. Přesto mnoho dějepisců, když píše o Francouzské revoluci, hovoří o „oboustranném násilí a tero­ru“, protože dnešní člověk nesmí poznat nebetyčný mravní rozdíl mezi obětavými katolickými mučedníky, kteří podstou­pili raději smrt, než by zradili Krista a jeho učení, a zločineckou chátrou jejich mučitelů a vrahů. To by mohlo leckterého občana, jenž myslí a vnímá alespoň v základních obrysech při­rozený mravní zákon, přivést k poznání Kristovy pravdy, a to přece režiséři současného protikatolického tažení nechtějí. Bo­hužel jim v tom nahrávají ti katolíci, kteří akceptují jejich před­stavy o „objektivitě“ a „vyváženosti“.

Francouzská revoluce není jediným dokladem tohoto druhu. Historikové včetně mnohých katolických si zvykli psát v zájmu „objektivní vyváženosti“, když líčí krvavé pronásledo­vání křesťanů v prvních staletích, o údajném „stejném, ne-li dokonce ještě větším“ pronásledování pohanů po r. 313, kdy křesťané dostali svobodu a později i politickou moc. Že je to nesmysl, o tom svědčí naprostá absence jakýchkoliv pohan­ských mučedníků z rukou křesťanů, zatímco počet Církví uctí­vaných mučedníků-světců z rukou pohanů jde do stovek.

Jsem na hony vzdálen tvrzení, že katolíci v minulosti byli sami světci. Tím bych se octl v rozporu s katolickou nau­kou, která říká, že Církev je společenstvím hříšníků. Neobhaju- ji prokazatelná selhání katolíků v dějinách i v současnosti, po­važuji za politováníhodné, jestliže byli jménem Církve upalo­váni na hranici lidé pouze za své přesvědčení, byť mylné. Vím také o krutosti náboženských válek, kdy i katolíci se dopouštěli zločinů na životech druhých lidí, o pogromech proti Židům z důvodů náboženského fanatismu apod. To všechno je a musí být předmětem jasného odsouzení.

Přesto přese všechno se však toto nedá srovnat s tím, co museli katolíci vytrpět od těch ostatních. Čísla jsou jednoznač­ná a mluví jasnou řečí. I když hřích vždycky byl, je a bude v Katolické církvi přítomen, jeho konkrétní provedení a dopa­dy byly, jsou a budou kvantitativně podstatně menší než hříchy těch jiných, kteří nevyznávají zjevenou nauku, protože Boží milost, která v Církvi působí, projevy a účinky hříchu mírní, zvláště pak díky ctnostem světic a světců.

Nezajímá mne, že toto není „vyvážené“ a „objektivní“ ve smyslu kritérií bezbožecké propagandy. Mne zajímá pouze, že je to pravdivé. Nechci tedy tímto svým dílem následovat ty historiky a publicisty, kteří se – ač katolíci – přizpůsobují du­chu doby, ale ty, kteří statečně psali a mluvili pravdu. Tato kni­ha je především apologií. Snažil jsem se následovat velké české katolické apologety P. Aloise Hlavinku, P. Františka Šiguta, dr. Jiřího Sahulu a zvláště potom dosud náležitě nedoceněného P. Konráda Kubeše TJ. Zároveň si beru příklad i z vynikajících katolických historiků mons. dr. Antonína Podlahy, P. dr. Jana Sedláka, P. dr. Josefa Samsoura, P. dr. Blažeje Ráčka TJ. dr. Bohdana Chudoby atd. Tito autoři vedli katolíky k oprávně­nému pocitu hrdosti nad dějinami své Církve, neboť katolík se ve vztahu k její minulosti nemá za co stydět — naopak vědomí o úžasném etickém a civilizačně-kulturním přínosu katolického křesťanství navzdory největšímu a nejmasovějšímu krvavému pronásledování v historii lidstva by ho mělo přesvědčit o nad­časové a naddějinné pravdě katolické nauky. Prosím, aby takto byla má kniha chápána a čtena.

Knihu, jejíž úvodní kapitolu jste právě přečetli,
si můžete objednat od vydavatele – nakladatelství Michael s. a.

Komentáře: 7 - k článku Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti

  1. Felix napsal:

    Pan doktor Malý správně upozorňuje na další dogma katolického liberála, že „v církevních dějinách je třeba uvádět hříchy církve a omluvy za ně, kdykoliv to jde.“ Nicméně názor na knihu si udělám až po příp. posouzení skvělého kritického dějepisce, pana doktora Zahradníka.
    Ovšem ani toto v pořadí už šesté dogma není to hlavní. Za hlavní dogma moderního katolíka lze myslím označit: „nová evangelizace spočívá ve stálé snaze liberalizovat to, co liberalizovat momentálně jde.“ Přitom nová evangelizace není až tak nová. I když její zárodky se projevovaly daleko dříve, byla oficiálně spuštěna na slavném bohatě obsazeném semináři před půl stoletím. V těchto dnech došlo jen k tomu, že se už nejmenuje nová evangelizace, ale Nová evangelizace.

  2. Radomír Malý napsal:

    Nemám samozřejmě nic proti tomu, aby se k mé knize někdo vyjádřil. Domnívám se však, bratře Felixi, že jste vzdělaný a inteligentní natolik, abyste si udělal názor na ni sám, aniž byste musel čekat na komentář někoho jiného.

  3. Felix napsal:

    Pane doktore, opravdu mám málo času. A je tolik knih. Ještě jsem se nedostal ani k Hájkovi. Počkám na recensi.

  4. Vladimír napsal:

    Autora zprostředkovaně znám, odebírám Řád patera Dachovského a také si přečtu vložené články od pana doktora Malého. Dnešní sdělovací prostředky přebraly klišé husákovských aktualit. V hodnocení Církve určitě. Snad jenom osobitý tlak několika společenských autorit je donutil k tomu, aby se alespoň chovali k výše zmiňovanému subjektu slušně. Jinak si vždy rádi přisadí…Dr.Podlaha byl vynikající osobností, dodnes mu svítí v katedrále na Hradě svíce. Do stejné linie bych zařadil nedoceněného ThDr. Polce.

  5. Tomáš Pavel napsal:

    Inu… je to tak, pane doktore, jak píšete… Až se příště potkáme, doufám, že budu mít alespoň část knihy přečtené.

  6. Roman Kopečný napsal:

    Jsem vděčný za to, že jsem mohl autora knihy osobně poznat při jeho přednáškách na TF JČU.

  7. Paulus napsal:

    Opravdu prorocká slova tehdy budoucího papeže Pia XII.:
    Obsah fatimského tajemství naznačil kardinál státní sekretář Eugenio Pacelli, budoucí papež Pius XII., v dopise svému příteli a splupracovníku hraběti Enrico Pietro Galeazzimu:
    „Znepokojuji se poselstvím Panny Marie předanými ve Fatimě Lucii. Toto vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která hrozí církvi, jsou Božím varováním před sebevraždou skrze změnu víry v její liturgii, její teologií, její duši.
    Všude kolem slyším samé novátory , kteří chtějí rozbořit posvátný chrám, zhasit plamen Církve osvěcující svět, zavrhnout její klenoty A DONUTIT JI, ABY LITOVALA SVÉ VLASTNÍ MINULOSTI.
    Nastane den, kdy civilizovaný svět odmítne Boha, kdy církev bude pochybovat jako Petr, bude v pokušení uvěřit, že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat věčné světlo, tam, kde je očekává Bůh. Stejně jako Magdalena plačící před prázdnou hrobkou, budou se i oni ptát: Kam jej odnesli?“