P. Konrád M. Kubeš T. J.

Půjdu, půjdu do Jerusalema…

Liturgie.

V minulých čtyřech týdnech volala k nám církev bez ustání: »Pokání čiňte, pokáním odčiňte své hříchy…« Přitom obracela náš zrak ke Kalvarii, s počátku jenom tu a tam, pak častěji, a v evangelních perikopách (úryvcích) nám předváděla rostoucí nepřátelství vedoucích kruhů proti nebeskému Učiteli. Toto nepřátelství, jež začalo nevolí při prvním vystou­pení Mesiášově v Jerusalemě vyhnáním prodavačů z chrámu (evangelium v úterý po první neděli postní), se vzmáhalo víc a víc, až konečně přešlo v divou nenávist a zběsilost, spojenou se zarputilou nevěrou, která s nepo­chopitelnou zatvrzelostí a zaslepeností se opřela i největším důkazům božského poslání Kristova, prohlašujíc očividné zázraky za dílo ďábelské (třetí neděle postní) a Ježíše za hříšníka (minulá středa), posedlého zlým duchem (dnešní evangelium), usilujíc o jeho bezživotí (minulé úterý a dnes). Jak to vše skončí? Zvítězí jeden nad spojenými vůdci politických a nábo­ženských stran, které se z duše nenáviděly, ale k akci proti Ježíšovi si podaly svorně ruce, pobožnůstkáři farizeové, ze kterých pocházeli zákonici čili učitelé Zákona, kazatelé…, nevěrci saduceové, k nímž patřila vele­kněžská rodina…, herodiáni, odrodilci, zrádci národa? Či podlehne on společnému náporu všech? Beránek Boží, jenž pro naše spasení sestoupil s nebes a narodil se z Marie Panny, přišel, aby za nás umřel a tak sňal hříchy světa; tak předpověděla Písma… Vydá se do rukou nepřátel, ale dobrovolně, až bude sám chtít, nikoli, kdy rádi by oni. Proto včera a minulé úterý, jakož i pozítří, přicházejí v evangeliu mše sv. slova, která tytéž dny opakuje církev v kněžských hodinkách: »Nikdo na něho nevztáhl ruky, poněvadž nepřišla hodina jeho.« Ale všichni cítíme, že ta hodina se blíží, a příštího čtvrtku uslyšíme v kněžských hodinkách slova: »Čas můj blízko jest.« Z toho důvodu bere dnes církev na sebe vdovský závoj… Zaha­luje obrazy i kříže, přestává svým dítkám připomínat jejich viny a po­vzbuzovat je k pokání za spáchané hříchy; jejich zrak obrací nyní ke Golgotě a zaměstnává se výhradně rozjímáním o utrpení Páně, Tento pohled a toto rozjímání samo mocně mluví do duše: »Viz, co vykonal pro tebe tvůj Spasitel; co chceš vykonat pro něho ty? Uvažuj, co vytrpěl a dobrovolně podstoupil z lásky k tobě; jak se mu odvděčíš a jak mu jeho lásku oplatíš ty? Tvé hříchy ho přivedly na kříž; budeš nadále vesele hřešit, zatím co on pro tebe krvácí?« Kristus jest před vaše oči v těchto svatých dnech postaven, jako by uprostřed vás byl ukřižován. (Gal 3, 1) Smutek církve roste, její zpěvy při bohoslužbě se proměnily v žalozpěvy, Jen tu a tam zazáří na černém nebi mohutný blesk, abychom nezapomněli, že to co na Kristu Pánu nepřátelé vykonali, není nikterak důkaz jeho slabosti podléhající moci nepřátel. Svatý kříži, tebe ctíme, jejž v den soudný uvidíme na nebesích třpytit se…

Rozjímání.

A) V druhé polovině minulého století došlo v sousední říši k jakési vzpouře, Vinníci pochopitelně za to pykali v pevnosti. Doživotně…, Císař Vilém zavítal jednou mezi ně, navštívil je v kasematech, kde v okovech strádali, a při odchodu dal všem svobodu. Mám se rozepisovat o tom, co osvobození cítili? Jakým jásotem, jakými slovy díků provázeli odcházejícího mocnáře? Zešedivělí válečníci se neubránili slzám… Šlechetný čin, jenž stál vládce jediné slovo!

Lidstvo strádalo v těžších okovech. Otroctví pekla bylo smutnou mzdou za jejich vzpouru proti suverénnímu Králi a Pánu. Milosrdenství a Láska v sesterském svazku slíbily hned po činu, ještě v ráji, nehodným osvobození a Osvoboditele. Ale což nebylo možno zaprodaného zbavit okovů okamžitě, jediným slovem jako v oné pevnosti? Kdo by pochyboval, že nejvyššímu Vládci nebe a země to možno bylo! Ale Tvůrce měl důvody, aby slíbené osvobození odložil a aby napřed žádal úplné odčinění viny. Úplné… Kdo však měl nebo mohl spáchaný hřích odčinit? Člověk sám? Jako kdyby vzbouřenec na smrt odsouzený prosil vládce za milost pro svého společníka, stejně provinilého a odsouzeného! Aby se kdo do žaláře dostal, stačí jediné neprozíravé slovo nebo skutek; ale z něho si pomoci? To vinník nedokáže, dělej co dělej. Nezbývá mu, leč hledat prostředníka, ale ani tak mu nemůže zjednat svobodu kdokoli, byť byl sám i nevinen.

Vysvětleme si věc na příkladě. Ve škole… Nezbedník potupí profesora, snad tím, že nakreslí na tabuli ohyzdnou karikaturu. Vyšetřování… Vínníka čeká vyloučení… Jeho vlastní prosba ho samozřejmě nezachrání. Najde se prostředník a přímluvce? Neznámý, cizí, bezvýznamný člověk nepořídí zhola nic. Vyšle snad třída deputaci, nejlepší žáky, o kterých jest uražený učitel přesvědčen, že na nezbednosti účastí neměli? Odprosí ho před celou třídou? Osvědčí třída kyticí nebo jinak svou lítost i rozhořčenost nad ničemností? Pak jest jakási naděje, že provinilci bude prominuto. Ujme-li se však vinníka kníže, zakladatel ústavu, a dá-li uraženému veřejné dostiučinění, pak bude odpuštění jisté. Vysoké důstojenství prostředníka (přímluvce), oběť spojená s příjezdem do města a návštěvou ústavu, jeho veřejný projev, to vše vyváží mnohonásobně učiněnou potupu. Jistěže si každý pomyslí: »Ten nezbedník nestojí za to, aby se za něho kníže tak obě­toval.« Z nezaslouženého zákroku urozeného příznivce plynou pro zachrá­něného povinnosti: být zachránci vděčen a záchrany si vážit, a nevydávat se nanovo podobným kouskem v nebezpečí, že bude propuštěn. Kdyby se vznešený prostředník mohl stát žáčkem, posadit se do lavice mezi ostatní a podat dostiučinění jejich jménem, byla by vina odčiněna ještě doko­naleji, vlastně nejdokonaleji; vždyť možná i třída byla spoluvinna…, tím, že obraz včas nesmazala, že snad z něho měla kratochvíli, a tak majíc účast na vině, zasloužila mít i podíl na trestu.

Nebeský Otec stál na tom, aby urážka jemu hříchem učiněná byla od­činěna. Kdo ji odčiní? Člověk, věčnému trestu propadlý? Jako kdyby se někdo bez cizí pomoci chtěl dostat z hluboké propasti! Jediná naděje: »Najde-li se prostředník.« Kdo jím může být? Anděl? Nemožno! Přímluvcem by být mohl, ne však prostředníkem, nemohl dát Bohu dostiučinění úplné, aniž mu je podat naším jménem, protože není jeden z nás. Matka Boží? Jest docela bez viny, jest jedna z nás… Mohla sice být prostřednicí a podat trojjedinému Bohu dostiučinění, jenže nedokonalé a nedostatečné. Nevy­zpytatelná Moudrost Boží však žádala úplné! To bylo možno dvojím způ­sobem: buďto provinilec odpyká zasloužený »doživotní žalář«, Adam s veš­kerou »zavrženou masou« svého potomstva, odpyká svou vinu ve věčném pekelném žaláři, jsa navždy vyloučen z nebeské vlasti; anebo se najde bytost nekonečně vznešená, která bude ochotna zprostředkovat odpuštění a sama odčinit vinu…, zaplatit dluh, který člověk zaplatit nemohl. Tím mohl být jedině Syn Boží. Nebyl cizí nebi, bylť jednorozeným Synem Otcovým. Aby nebyl cizím ani zemi, stal se člověkem, stal se jedním z nás, a jakožto Bohočlověk byl rozený prostředník mezi lidským pokolením a Tvůrcem, mezi člověkem a Bohem, jako prstenec pojící nebe a zemi. A ještě jedna věc: Bůh nemůže prosit, nemůže konat pokání, nemůže získat zásluhy a dostiučinit; to vše může jen tvor, člověk nebo anděl. Ale pouhý člověk, byť šlo i o Matku Boží, není schopen zásluh nekonečných a tudíž ani ne­konečného dostiučinění, které Bůh za nekonečnou urážku vymáhal! Jak to tedy Moudrost Boží zařídí? Učiní, že v jedné osobě bude spojen Bůh a člo­věk, jedna božská osoba se vtělí. Proč právě druhá, jsme slyšeli o vánocích.

B) Syn Boží se musil stát člověkem… Musil? Asi v tom smyslu, jako otec »musí« za syna defraudanta zaplatit zpronevěřené peníze — nechce-li ho totiž ponechat zaslouženému osudu, ztrátě místa a žaláři! A nadto ještě musí prosit, aby mu byl trest prominut, neboť i když škoda nahrazena, není soudce povinen vinníka osvobodit, a poškozený majetník není povinen ná­hradu od prostředníka přijmout. Slovo »musí« nediktovala otci vinníka po­vinnost, a soudce i poškozený přistoupili na nabídnuté zprostředkování jen z dobré vůle. Tedy láska a milosrdenství tu i tam; prosil snad za slitování i provinilec? Může být, přesto byla jeho záchrana nezaslouženou milostí, na kterou práva neměl, byť prosil sebevíc. Nezaslouženou milostí jest i vykou­pení člověka. Bohoslovci se mnoho napřemýšleli o tom, proč neponechal Tvůrce padlého člověka jeho osudu jako padlého anděla. Mnoho důvodů se uvádí: »Člověk byl sveden…, nehřešil ze zloby jako anděl…, kvůli Adamovi a s Adamem by věčně pykali i jeho potomci, kteří se osobně hříchu v ráji nedopustili…, člověk nebyl ve hříchu zatvrzelý, byl s to i ochoten prosit, konat pokání, obrátit se…« Ale konec konců musí doznat všichni: »Jen nekonečná láska a milosrdenství pohnulo nebeského Otce, že Syna na svět poslal a za nás ho vydal.« Všecky ostatní důvody jsou podřadné. »Tak Bůh miloval svět,« řekl Pán Nikodémovi, a apoštolům při loučení osvědčoval: »Nikdo nemá větší lásky, než aby obětoval život za své přátele.«

C) Zde slyšíme po prvé slovo oběť. I v přirovnání nahoře uvedeném jsme mohli říci, že otec přinesl za nezbedníka oběť. Část vlastního majetku, po­korná prosba u soudce, spojená s nemalým sebepokořením, to vše byla dosti značná oběť. Což kdyby byl místo něho vzal na sebe okovy jako sv. Vin­cenc Paulánský za syna chudé vdovy, kterého odsoudili pro dluhy jeho matky k otrockým pracem na galerách, k veslařským službám na tehdejších obchodních a válečných lodích, a na jehož vykoupení neměl světec pro­středků? Za něho snášet hlad, vedro, zimu, rány knutou, a při tom konat dřinu, které silní mužové podlehlí za málo let? Podobně jako on jednali členové řádů k vykupování zajatých, trinitáři a mercedáři; sami šli do saracénských robotáren, aby křesťanským vězňům zjednali svobodu. Což kdyby někdo za bližního podstoupil smrt, aby mu zachránil život, jak se ve velké revoluci nejednou stalo? Otec za syna, sestra za bratra? Nebo kdyby šel jeden za druhého na válečnou frontu, aby jeho rodině zachránil otce, a sám na bojišti padl? I to se nejednou stalo, tak učinil na př. bratr vynálezce německé těsnopisné soustavy Gabelsbergera. Ve všech těchto případech můžeme a musíme mluvit o oběti, o velké oběti; tím větší oběť, čím větší dobro za jiného obětují, čím těžší mi je toho dobra se vzdát, čím větší hoř­kost nebo námaha s tím spojena, čím vznešenější jsem já a čím níže stojí ten, za kterého se obětuji.

Smrt božského Spasitele na kříži… To byla skutečná oběť, největší oběť, která kdy byla přinesena, nejvznešenější a nejdrahocennější oběť, přinesená za nás hříšné. Pro nás těžký kříž nesl, pro nás byl ukřižo­ván, pro nás cedil předrahou krev; pro nás, nehodné a provinilé, on, Syn Boží, pán a král andělů, pro nás, aby nás zachránil před věčným zavržením.

Při smrti katolického faráře Opitze v Michalovcích na Slovensku nařídil vrchní rabín orthodoxních židů v ČSR, aby jeho obraz byl vyvěšen v syna­gogách. Z jakého důvodu? Když za bojů s Maďary r. 1919 obsadilo česko­slovenské vojsko uvedené město, byl jeden vojín od neznámého civilisty zabit. Vinníka nebylo lze vypátrat, a vojenský soud nařídil, aby vinu odpykal smrtí občan, na něhož padne los; padl na otce četné rodiny židovského ná­boženství. Přímluvy a prosby nebyly nic platny; tu se nabídl katolický farář, že podstoupí smrt místo něho. Velitel nabídku nepřijal, ale tato šle­chetnost ho pohnula, že prominul městu vinu a tak zachráněn rodině otec. My zavěšujeme v chrámech i v domech obraz toho, který za nás skutečně smrt podstoupil, a nejen za nás, za všecko lidstvo, i za zaslepené židy.

D) Jeho oběť však nebyla obětí v běžném smyslu jako v příkladech právě uvedených; oběť Spasitelova byla obětí v bohoslužebném smyslu. Pán se za nás obětoval… Lépe řečeno, Pán se za nás přinesl Otci v oběť… Čeho je třeba, abychom mohli mluvit o oběti v pravém (boho­služebném) smyslu? Za prvé viditelný dar, jenž při oběti smíru musí být zničen, na př. beránek zabit, jeho krev vycezena. — Za druhé zplnomocněná osoba obětující, tedy kněz, a to proto, že podle vůle Boží jest oběť úkon veřejné bohopocty; nemůže tedy kdokoli soukromě přinášet liturgickou oběť…, bylať by neplatná! Pouze zástupce větší neb menší společnosti (obce, kmene, národa…) platil v očích lidu zároveň za zástupce Nejvyššího, tedy za prostředníka mezi Bohem a lidmi, který a) přednášel Bohu prosby svého lidu a přinášel mu jejich jménem oběť, b) vyprošoval a zjedná­val jím od Boha požehnání. — Za třetí jest k oběti nezbytné obětní smýšlení. Oběti uznává člověk Boha za svého nejvyššího pána a vládce, pána života a smrti, jemuž jest povinen se klanět. Oběť jest nejvzneše­nější úkon klanění a chvály, z čehož zřejmo, že může být přinášena jen Bohu. Je-li člověk v hříchu, naznačuje obětí i to, že jest hoden smrti, a prosí za odpuštění — oběť smíru! Nabízí svůj život na odčinění svých hříchů. Ale člověk nesmí s vlastním životem naložit, jak by chtěl. Co tedy dělat? Nezbývalo, leč sáhnout k oběti zástupné: přivedl k oltáři beránka nebo kozelce a usmrcoval je v náhradu za sebe. — Za čtvrté patří k obětí obětní úkon, jímž se obětní dar Tvůrci odevzdává, na př. položení a spálení beránka nebo kadidla na oltáři; oltář je s obětí nerozlučně spojen a patří k ní jako k úředním úkonům vládcovým, jsou-li zvlášť významné, patří trůn.

E) Jak veliká, jak vznešená jest oběť Kristova! Obětní dar? Nikoli berá­nek nebo kozelec, nýbrž tělo a krev Syna Božího, vycezená za hříchy lidstva na oltáři kříže — jediný dar, který měl v očích Nejvyššího cenu a který mohl být od něho jako skutečný dar přijat, zatím co Starý Zákon bral z jeho…, přinášeli mu v dar, co jim sám předtím uštědřil. Obětní kněz? Nikoli hříšný syn Aronův, který musil napřed obětovat za sebe. Syn Boží a pravý Bůh, jediný bez hříchu, jediný, v němž se Otci dobře zalíbilo, jediný, jenž měl na svůj lidský život právo a mohl jej přinést Otci v oběť neposkvrněnou, dokonalou a dobrolíbeznou, vydav se dobrovolně v ruce nepřátel, ten byl na kříži obětním knězem, a co ho jeho oběť stála! Co bolestí tělesných, co hořkostí duševních, a Pán je na sebe vzal z lásky k Otci a z lásky k nám, aby napravil poškozenou čest Otcovu a uchránil nás údělu padlých andělů. Jaké utrpení, jaká láska! Jestliže tě někdo více miloval, vstaň a jdi za ním! Obětní úkon? Tím bylo vycezení nejdražší krve na oltáři kříže. Obětní smýšlení? To projevil Pán tolikrát, kolikrát o své obětí mluvil a učedníky na své utrpení připravoval. »Syn člověka jde na smrt za vykoupení mnohých, vydá tělo a vycedí krev za mnohé,« to znamená za všecky Adamovy syny bez rozdílu.

Bylo to vše k naší spáse nutné? Nebylo! Byl by dostačil jediný kající skutek, jediná slza, jediná modlitba. Nepraví sv. Tomáš Akvinský, že jeho svaté krve jediná krůpěj stačila, aby všeho světa hříchy obmyla? A spolu odčinila plně i urážku Bohu učiněnou? Proč se tedy Pán neomezil na pouhou přímluvu nebo na malé pokání? Aby získal plně chladná a nevděčná lidská srdce! Zjednat Otci čest a chválu co největší, učinit nám kříž studán­kou milostí co nejhojnějších! Jeho krev byla cenou tak velikou, že Pán nejen náš dluh plně zaplatil…, Pán nás přeplatil! Dal za nás více, než bylo nezbytně třeba! Kdyby nebeský Otec vzal do rukou vážky, na jednu misku položil hříchy celého světa a na druhou oběť Kristovu, šla by tato hluboko, hluboko dolů. (Žd 4, 14 — 5, 10)

To vše oběti Kristově dodává ceny nekonečné a činí ji planoucím ohniskem lásky. Láska věčného Otce… Nebyl povinen přijmout za naše viny smírnou oběť svého Syna, a přece se od věčnosti rozhodl, že tak učiní. Láska vtěleného Spasitele… Jak daleko šla za hranice nezbytnosti, jsme si právě pověděli. Ve středověku bylo právním zvykem, že odsouzenec vedený na smrt, dostal milost, našla-li se bezúhonná panna, která byla ochotna ho pojmout za manžela. Pomyslíš si: »Sotva bylo mnoho těch, kteří tímto způsobem uniklí katu.« A přece se to tu a tam stalo, i v naší vlasti. České letopisy sdělují, že mladý muž pro menší zločin, snad pro krádež, veden na smrt; jakési dívčině z vážené měšťanské rodiny se zželelo jeho mladého života a se svolením matčiným se nabídla k tomu, co právní zvyk žádal. (Winter, Kulturní dějiny českých měst.) Nebeský Otec… nejen že souhlasil, on sám jednorozeného Syna na svět poslal, aby nikdo nezahynul, kdo uvěří v něho, a jeho nabídku, učiněnou v lůně panenské Matky, přijal bez váhání, »Tu jsem, Otče, abych plnil vůli tvou a dal se v oběť za hříšného člověka…«

Kristus, velekněz podle řádu Melchisedechova… (Žd 7, 11—8, 2) Kněžstvo starozákonní, podle řádu Aronova, musilo pominout; jaký význam mělo nyní obětování hrdliček a dobytčat, když přinesena Otci oběť jediná a pravá, která vykonala to, co ony oběti jen naznačovaly! Krev kozelců nebyla s to smýt ani jediný lehký hřích, krev obětovaného Beránka Božího obmyla hříšné duše ode všech vin. Kristus, jediný kněz od svého narození… Proto na svět přišel, aby obětí kříže Otce oslavil a usmířil. Tři roky vykonával svůj úřad učitelský; poslední den svého pozemského života, začínající zelenočtvrtečním večerem, vyhradil svému úřadu kněžskému. »S toužebností přál jsem si jísti tohoto beránka s vámi,« řekl apoštolům, než ustanovil nekrvavou oběť svého těla a krve, »Dokonáno jest…« Tímto slovem, narážeje na pro­rocký žalm 21., dokonal svou oběť na Golgotě a své mesiášské poslání. Satanáš obloupen, člověk jest vykoupen, Otec jest usmířen, ráj jest nám otevřen… Co byl Adam v ráji ztratil kdysi hříchem svým, Boží Syn teď vrátil potomkům Eviným…

F) Jak vysoká důstojnost člověka vykoupeného! Celá rodina a zvláště dítko pokládá za čest, byla-li mu kmotrem pří křtu sv. vznešená osoba nebo křtil-li je biskup aneb kardinál. Od Vykupitele se nám dostalo omilostnění daleko většího! Napřed vtělením vstoupil do naší lidské rodiny a vešel v příbuzenský svazek s námi, jak jsme rozjímali o vánocích. Nyní za nás obětoval i život. Jakou cenu má lidská duše, jak jest vznešená, když Syn Boží za ní jako výkupnou cenu podal Otci své tělo a svou krev!

Roku 1622 byl Foscarini, člen velké rady v Benátkách, ve vězení za­rdoušen jakožto zrádce vlasti. Za rok potom byl prohlášen za nevinného. Lid si vypravoval, že navštěvoval potají svou první lásku, ženu jíž provdanou. Jednou se její manžel neočekávaně vrátil a Foscarini musil hledět co nejrychleji zmizet. Útěk nebyl možný jinak než dvorem španělského vyslanectva. Tam však nesměl žádný Benátčan vkročit; krátce předtím se totiž vyslanec pokusil svrhnout benátskou republikánskou vládu, a pak samozřejmě každý člen republiky, přistižený na španělském vyslanectví, musil být benátským vlastencům podezřelý z účasti na oné vlastizrádné akci. Foscarini zpozorován, že odtamtud vychází, bez prodlení zajat… Proč neudal příčinu, která ho tam přivedla? Šlo o čest jeho milé! Než by ji před tváří všech poškodil, podstoupil raději smrt, nechávaje na sobě podezření z velezrady. Té však, která jeho osud zavinila — tím, že se poddávala nezřízené lásce, jsouc již vázána manželským slibem — mohla tato truchlivá událost a smrt milujícího šlechtice dát námět k úvaze o tom, jak velkým a vznešeným statkem jest manželská věrnost a čest, kdyžtě on neváhal podstoupit potupnou smrt, jen aby jí tento statek zachránil.

Smíme-li k věcem malým přirovnávat velké, jak praví římský básník, zamysleme se nyní my. My, neméně lehkomyslní a snad ještě lehkomyslnější než ona žena, tolikrát jsme již probili statek daleko drahocennější, nad­přirozený život a s ním spojené důstojenství dítka Božího. Vtělená Moudrost Boží chápe dokonale, co tato ztráta znamená — dokonaleji chápe, než ve své zaslepeností my. Poprava milého otevřela očí oné dámě — což není s to potupná poprava, jížto vykupitelská smrt Páně v očích židů a Římanů byla, otevřít očí nám, abychom za prvé pochopili, jak velká jest vznešenost nesmrtelné duše, pro kterou se obětoval sám Boží Syn, a za druhé, abychom podle toho pochopení zařídili svůj život, t. j. chránili se těžkého hříchu, kterým se Adamovi synové den co den o tento statek připravují — o spásu duše, o důstojenství dítka Božího, o věčnou blaženost?

G) Čím se odvděčím Pánu za všecko, co podstoupil pro mne? (Viz žalm 115.) Evers vypravuje o služebné dívce, která s nasazením života ošetřovala hospodářova syna, dědice velkého statku, onemocnělého tyfem, a uzdravený pak pojal obětavou dívčinu za choť, nedbaje bohaté, která se mu nabízela. Anglický princ Vilém utonul při ztroskotání lodi r. 1119, když chtěl zachránit tonoucí sestru. Nasadili život za bližního, princ jej dokonce obětoval, žel, že nadarmo. Sv. František Regis T. J. zvěděl, že jakýsi šlechtic chce svést opuštěnou dívku, sirotka, nezkušenou a neznalou prohna­ností světa; spěchá, aby jeho záměr překazil, Ničemník vyhrožuje: »To ti přijde draho!« Chce šlechetného apoštolského muže probodnout, světec se nehýbá. »Pro Krista a pro nevinnou duši jsem hotov i život obětovat…« Jiný zhýralý šlechtíc, z jehož spárů zachránil jinou dívčínu, ho přepadl, když se vracel domů z apoštolské cesty, a tasil na něho již meč; teprve v posledním okamžiku byl ochránce nevinnosti zachráněn.

Při těchto příkladech i při uvedených nahoře si pomyslíme: »Právem bylí všichni tito vděčni svým zachráncům; já bych byl až do smrti vděčen tomu, kdo by se za mne podobně obětoval.« Proč jsme tak málo vděčni tomu, jenž za nás obětoval daleko víc než všichni tito? Snad proto, že nejsme sami, kterým se dostalo ovoce jeho vykupitelské smrti? Ano, když nám Pán Bůh popřává míru, ani nás nenapadne za to děkovat. »Však nejsem sám…« Jako by tím byl dar Nejvyššího menší, že je nás více, které podělil! Teprve když přijde válka, chápeme, jak je třeba být vděčným. Učiní nám hrůzy a bídy války snadnějšími okolnost, že nejsme sami, kteří pod nimi sténáme? Pak dovedeme spolu s jinými Pána prosít! Není to podobně s vykoupením? »Té milosti se dostalo i jiným…« Proto jest méně cenná? Bylo by nám věčné zavržení snesitelnějším pří vzpomínce, že nejsme samotni? Bude nám nebe nicotným proto, že celé zástupy vyvolených budou požívat věčné blaženosti spolu s námi?

Vroucí a něžný soucit s trpícím Spasitelem, vděčnost za vykoupení, lásku za nekonečnou lásku jeho milujícího Srdce v nás hledí vzbudit liturgie těchto dnů, které církev věnuje výhradně rozjímání o kněžském úřadě a oběti Syna Marie Panny, Bůh nás smířil s sebou skrze Krista v Kristu smířil s sebou všecek svět (Kor 5), Kristus mne miloval a vydal sám sebe za mne. (Gal 2, 20) Jak se mu za to vše odvděčím já? Svatý kříž hlásá mluvou daleko výraznější zlobu a hrůzu hříchu, a byt přitom nekřižovaly nad naší hlavou blesky jako při rozjímání o soudu a pekle, přece němý pohled Ukřižovaného proniká daleko více do hlubin duše a bolestněji raní jímavé srdce: »Hle, co jsem musil na sebe vzít pro tebe…, pro tvoje viny!« Více říci netřeba; jemná duše ví, co jest její povinnost. »Chci se varovat všeho hříchu z lásky k drahému Zmučenému…«

Když panství Hluboká přešlo r. 1562 na pány z Hradce, vznikl spor o Blata, širé pastviny, darované r. 1509 od krále Petru z Rožmberka, jenž ponechal sedlákům jejich volné používání. Noví páni jím upírali právo na Blatech síci trávu a pást, ale ti se bránili, V jejích čele stál zbludovský rychtář Jakub Kubata, neoblomný obhájce práv lidu, jako za sto let po něm Jan Kozina na Chodsku, protějším konci Čech, Roku 1581 byl nucen, aby se zřekl jménem obcí všech nároků na pastviny, sice že přijde o hlavu; zůstal pevný a byl skutečně sťat — na břehu tak zvaného Soudného potoka, nepřistoupiv na žádnou podmínku, kterou by byl zachránil sebe a zaprodal lid. Ještě dnes se tam říká: »Kubata dal hlavu za Blata…« Svou smrtí uhájil práva lidu, lid po jeho příkladě stál pevně na svém, spor nadobro vyřešen teprve r. 1865, Blata přiřknuta devíti obcím jako neomezený ma­jetek, Vzpomínají s vděčností dodnes muže, jenž se obětoval za jejich časný prospěch; svatý Jan Zlatoústý by řekl: »Svému Vykupiteli, jehož smrtí se nám dostalo vyšších statků než oněm venkovanům, buďme alespoň tolik vděční, jak oni svému někdejšímu rychtáři, ač jest pro nás pokořující, že nežádám od vás více než to.«

Počátkem listopadu 1926 se konal ve Vídní nevídaný pohřeb. Celé vlaky vozů a tramvají přivážely účastníky ke hřbitovu, od 12 do 4 hodin se tam lid hrnul v nepřetržitých procesích, čerstvý hrob vypadal jako květinová hora, každý na něj položil aspoň kvítek. Kdo byl pochován? Služebná dívka! Chtějíc zachránit svěřené dvě dítky, byla sama přejeta a zabita vozem. Takovou účast a zájem jevilo celé milionové město o šlechetnou dívčinu, která se obětovala za jiné. Chápeme! Vždyť oběť sebe jest něco tak krás­ného — a tak vzácného! Kdyby byla všedním každodenním zjevem, nebyl by čin oné dívky způsobil takový rozruch! Církev nás vede tyto dny ke hrobu toho, jenž zemřel za nás, dobrovolně, z lásky, aby nám zachránil věčný život, jenž byl a jest naším Pánem a Králem, jenž jest od věků všeho světa Tvůrce a Bůh, a my neprojevíme ani tolik účasti a zájmu, co Vídeň oné služebné dívce? Naše stvoření ho stálo slovo jediné, pro naše vykoupení však snášel odříkání, mluvil řečí nesčetné, konal zázraky veliké a trpěl bolesti přehořké. Čím se odvděčím Pánu za všecko, co podstoupil pro mne?

Bolestný růženec nebo křížová cesta. Již jsem dost pracoval.

Čtení: Žd 9, 11-28; 10, 4-23. Jan 8, 12-59.

Méně se rozptylovat; více se modlit, více kajícnosti!

Bylo to roku 1278, tak smutně vepsaného v dějiny naší vlasti. Tělo Přemysla II. ještě nepochované leželo ve Vídni, země krvácela z nesčetných ran, voje divých pohanských Kumánů z Maďarska spolu s voji Rudolfovými vraždily, pálily, do otroctví odváděly bezbranné venkovské české obyvatel­stvo, ale přesto přese všecko se dala vdova zavražděného českého krále pohnout, aby za čtyři měsíce po jeho tragické smrti přijela s dětmi do Jihlavy, kde slavena dvojí svatba, Václava (II.) s dcerou Rudolfovou Guttou, a Přemyslovny Anežky s jeho synem Rudolfem. Všichni čtyři byly děti 7—91eté; zarytému nepříteli českého jména šlo o to, aby tímto dvojím sňatkem byla jeho rodu zajištěna vyhlídka na českou korunu. Pořádány kratochvíle, zábavy, turnaje, rytíři rakouští i čeští ve skvostném odění — o českých poznamenal posměšně rakouský kronikář Ottokar z Horneku, že tehdy více obratnosti a statečnosti projevili než předtím na bojišti. Při jedné hře zařídil Rudolf, aby vždy jeden rytíř mezi dvěma paními seděl, prý »bílé květy ocúnu, které rostou na rakouských vřesovištích, vedle tmavých pivoněk«, jak týž kronikář, oněm hrám přítomný, píše. Rudolf nadto přiměl královskou vdovu Kunhutu, jejíhož manžela napřed o země a o moc, pak i o život připravil, aby se s ním veřejně líbala. Ty, jenž jsi pocítil rozhořčení při čtení těchto řádků, měj se na pozoru, abys při veliko­noční sv. zpovědi se nemusil vyznávat z bezcitnosti a bezohlednosti daleko větší — že ve dnech, kdy krvácející tělo tvého milujícího Spasitele před naším duchovním zrakem na kříží pní, ses oddával nezřízeným a snad i ne­dovoleným radovánkám a zábavám! Posvátná kající doba postní, Pán na kříži, a ti, kteří jsou jeho, vesele hýří s nepřítelem jeho i svým!

Přemysl II. večer před osudnou bitvou sedí ve stanu. Ode všech buďto opuštěn nebo zrazen, jen malý hlouček mu zůstal věrný, vojska málo, přesila spojených nepřátel připravena k boji. Když se před dvěma měsíci, 27. června, loučil s plačící Prahou, nemohli jeho průvodci ty slzy pochopit, kdyžtě v 30 bitvách zvítězil…, tak jako apoštolé nechápali smutek svého Mistra. Ve čtvrtek to bylo, co král ve stanu smuten, zahloubán v myšlenky, počítal hodiny, které mu ještě asi zbývají, i on prodělával zelenočtvrteční noc, i jej čekal truchlivý pátek (26., nikoli 27. srpen). »Štít chudých a utiskovavaných proti pýše a nepravostem mocných«, jak ho nazývá dějepisec, proto nenáviděn od těch, kteří olupovali o jmění vdovy a sirotky, a ukládali pod­daným nesnesitelná břemena. I německý kronikář Eberhard praví, že zkrotil zbujnělé pány; proto ho zradili spolu se zahraničními spojenci. Jakou mzdu klidili zrádci? Největší z nich, Filip Korutanský, králův nešlechetný sestře­nec, jemuž slíbil Rudolf Korutany, ten zemřel dříve, než je dostal. Jindřich Bavorský, jemuž Přemysl prokázal nejvíce dobrodiní a jenž mu přísahal věčnou věrnost, tomu slíbil Rudolf Horní Rakousy, a nedal mu nic. Uherský král Ladislav »Kumán« doufal, že dostane Štýrsko, a vyšel s prázdnou, načež dokonal život pod dýkami svých milců. Boreš z Riesenburka, poddaný Přemyslův, stál před věčným Soudcem dříve než jeho zrazený pán, a Záviše vydechl duši pod sekerou kata před Hlubokou.

V tom velký rozdíl mezi Moravským polem a Golgotou, dovoleno-li opět k věcem malým přirovnat velké; smrt božského Trpitele přišla k dobru i těm, kteří ho ukřižovali, pokud se v lítosti k němu přiklonili a sepjali ruce k prosbě o odpuštění.

Mariánská postila, 1946