Jaroslav Durych

Všecko, co jest v našich srdcích podstatného, co má pravou hodnotu a pravou skutečnost, jest z Ducha svatého. Naše srdce jest k tomu, aby přijímalo Ducha svatého; to jest účel našeho srdce a toto naše srdce nemá účelu jiného. Vyhovuje-li tomuto účelu, stává se věcí drahocennou, stává se klenotem, který v sobě chová Ducha svatého, a tím je zadost učiněno spravedlnosti nejvyšší, tím naše srdce nabývá ceny před Bohem jakožto útulek Ducha svatého, který chce bydleti v našich srdcích. Kde bydlí Duch svatý, tam přináší s sebou i svou božskou nádheru, tam ozdobuje si sám svůj příbytek, činí z něho svou komnatu, svůj palác. Nemůže srdce lidské chtíti vyššího účele, vyššího cíle nad tento, který přesahuje pomyšlení. Chce-li něco jiného, pak chce věci marné. Nemůže chtíti jiného než Ducha svatého, poněvadž všecko, co není z něho, jest nicota, a srdce není nám dáno za příbytek nicoty. Každé jiné chtění jest klamné a marné. Můžeme jen chtíti nebo nechtíti Ducha svatého. Nemůžeme chtíti něco jiného než Ducha svatého; chceme-li něco jiného, jest to jen zdáním vůle, jest to jen ochablost vůle, i když se toto chtění nepravé projevuje vášnivostí a neústupností. Můžeme jen přestati chtíti Ducha svatého a pak naše chtění je zmatené; pak můžeme něco chtíti jen potud, pokud nás Duch svatý neopustil docela, a toto chtění se střídá s chtěním zdánlivým, s chtěním neskutečným či vlastně s nechtěním.

Opustí-li nás Duch svatý, pak nechceme ničeho, nemůžeme chtíti; chceme jen zdánlivé, chceme zdánlivou námahu, aby se vůle naše probudila a pozdvihla, ale ta nemůže sama ze sebe povstati bez svolení a přispění Ducha svatého. Ten neopouští člověka nikdy v životě úplně, vždy mu něco ponechává, poněvadž, kdyby ho opustil úplně, člověk by rychle zahynul i tělesně. Duch svatý může ze sebe v takovém člověku, který se od něho odvrátil, zanechati jen tolika takovým způsobem, aby člověk ten byl sice udržen při životě, ale aby pocítil hlubokou marnost, zdánlivost a neskutečnost všeho svého jednání, aby cítil prázdnotu v celém svém srdci, aby se blížil zoufalství. I toto působení Ducha svatého jest božským dobrodiním, poněvadž srdce takové přece ještě jest udržováno při životě, aby mu byl poskytnut čas, a pocit prázdnoty mu připomíná, že mimo tuto prázdnotu a marnost je kdesi skutečnost a plnost božská, která se do srdce vrátí, jakmile člověk přestane ji nechtíti.

Jen cosi velmi nepatrného žádá od nás Duch svatý, ani ne tolik, abychom ho sami chtěli; jakmile ho sami chceme; tu už před tím byl v nás a pohnul svou láskou naši lásku; abychom ho chtěli, to nám dává On sám; tolik toho od nás tedy nežádá! Žádá jen to, abychom se přestali vzdávat sami sebe, abychom přestali ho nechtíti, abychom se nevzdávali skutečnosti pro marnost a nicotu, abychom se Mu nebránili. V tomto jediném bodě rozhoduje člověk o svém životě či o své zkáze. Jen v tomto bodě se od něho něco žádá, jen v tomto bodě může se odloučiti od pravého života. Žádá se od nás tato jediná věc, a je-li splněna, všecko ostatní je nám pak přidáno, je-li odmítnuta, pak všecko ostatní jest vydáno zkáze.

Prosíme-li Ducha svatého, aby naše srdce naplnil, tu máme na mysli především to, aby nás zbavil úzkostného a zoufalého pocitu marnosti, bezútěšností, bezúčelnosti a prázdnoty; aby naše zoufalství, naše malomocnost a bláznovství bylo nahrazeno poznáním skutečnosti a touhou po cestě skutečného života. Cesta skutečného života nevede jen rozjímáním a životem vnitřním, nýbrž i správným jednáním vnějším a poznání skutečnosti netýká se jen poměru člověka k představě Boha neviditelného, nýbrž ke všemu tvorstvu a ke všemu konání. Poznání pravé skutečnosti nás posiluje ve všech pochybách, strastech a těžkostech, poněvadž pravá skutečnost jest ta, kterou vidí Bůh a kterou Bůh uspořádal svou moudrostí a dobrotou. Pravá skutečnost nemůže člověka děsiti jako ty představy o skutečnosti, které vznikají v mysli od Boha opuštěné a které proto jsou klamny. Duch svatý nás naplňuje dobrotou poznání této skutečností pravé a tím nám vrací důvěru, spokojenost, chuť k práci a poznání; tím vyhlazuje náš smutek a zapuzuje z mysli vše, co ji stísňuje a kruší.

Ale tím prosíme zároveň, aby v srdci našem nestrpěl vedle darů svých a vedle působení svého ničeho z těch věcí marných, klamných a nicotných, které lichotí žádostivosti naší, aby si je chtěla podržeti a skrýti v přítomnosti Ducha svatého, abychom jich mohli používat k bláznovské zábavě a k bláznovské rozkoši. Jen pro naši slabost líbí se nám bláznovství naše a bláznovství světa, kterého se nerádi vzdáváme i tenkráte, když voláme po Duchu svatém. Ten zná lépe než my následky tohoto klamu a může nás před nimi zachránit tím, že vypudí tyto věci z naší mysli, dá nám pravé jejich poznání, dá nám ošklivost proti nim, a aby se naše srdce nekormoutilo pro ztracenou klamnou sladkost těchto věcí, dá nám za ni sladkost věcí nikoliv pomyslných, nýbrž pravých. Sladší jest skutečnost než přelud, neboť skutečnost jest z Boha, kdežto přelud má jen ukradenou a klamnou sladkost těch věcí, které chce představovat. Proto prosíme Ducha svatého, aby nejen vyplnil místa našeho srdce, ve kterých prázdnotu pociťujeme, ale i ta místa, ve kterých prázdnoty nepociťujeme, poněvadž se nám zdá, že naplněna jsou, ač ve skutečnosti jejich plnost jest jen předstírána přeludy, kterých se vzdáváme až nejpozději a nejméně rádi, přeludy nejhouževnatějšími a nejoblíbenějšími.

Tím prosíme Ducha svatého, aby naplnil naše srdce nikoliv jen tak, jak by stačilo našemu povrchnímu uspokojení, nikoliv jen tak, abychom byli zbaveni mučivého pocitu prázdnosti a bezradnosti, nýbrž svým způsobem vlastním, který spočívá v hojnosti a v naplnění až do všech koutů měrou vrchovatou tak, aby tam nezbylo místa pro nic jiného. Ponecháme-li si v srdci místo, které chceme míti volné pro věci, které nejsou z Ducha svatého, tedy pro přeludy, pak se tam naše přeludy rozmnožují, poněvadž užíváme darů Ducha svatého k tomu, abychom jejich užitkem živili tyto přeludy; pak jest možno, že všech darů Ducha svatého užíváme k své škodě a proti Duchu svatému. Proto, voláme-li Ducha svatého, máme ho přijímati s jeho vlastní povahou, s jeho štědrostí a plností, která nepřipouští, abychom nějaký kout ve svém srdci vyhrazovali sobě a své nicotě a odpírali jemu. Nelze ho žádati, aby nás zbavil jen toho bláznovství, které nás již naplnilo zoufalstvím, nýbrž aby nás zbavil bláznovství veškerého, i toho, které se nám zdá sladké, příjemné i užitečné, i toho, jehož dosud jako bláznovství nechápeme.

Neboť Ducha svatého vzýváme pro působení jeho útěchy a pomoci, která jest jedinou útěchou a pomocí skutečnou a neklamnou, která přináší pravé a neomylné uspokojení a štěstí. Pro toto štěstí musíme se vzdáti všech přeludů. Sami ze sebe neměli bychom ani tolik poznání ani tolik síly. Toto dílo vyčištění a obrácení našeho srdce vykoná Duch svatý sám svým příchodem, a je-li vzýván s upřímností a přijat s důvěrou, vykoná toto dílo mnohem sladčeji a dobrotivěji, než jak by si to člověk ve své malověrné úzkosti představoval. Odejme-li člověku sladkost přeludu, dá mu mnohem větší a jistější sladkost své pravdy, což se jeví i v uspokojení lidského citu a v pevné a důvěřivé stálosti konání. Duch svatý zná slabost lidskou a nezkouší naši schopnost odříkání dříve, dokud nám nedal radostné síly. Přijde-li Duch svatý a je-li přijat s důvěrou, pak i v odříkání samém nejen své štěstí nalézáme, ale i sami je v odříkání vyhledáváme. Jeho dary jsou sladké, a bojíme-li se jich, že snad pro ně budeme musit opustit jiné věci, bojíme se jen přeludů. Duch svatý jest zajisté Moudrost a Dobrotivost sama a jest třeba jen naší důvěry v Něho, aby náš strach se obrátil v radost. A k tomu jest třeba jen to, abychom ve své přeludy neměly důvěry větší než v Něho.

Revue Na hlubinu, 1931