Michal Semín
Spory mezi katolíky o to, zda a komu dát v těchto i jiných volbách svůj hlas, jsou veskrze pochopitelné. Neexistuje dnes jediné politické uskupení, jež by svým celkovým záběrem, programovým i personálním, dokázal katolický hlas sjednotit. Důvodů je pro to celá řada, zde jsou ty dva nejpodstatnější:
- Mezi katolíky, k nimž nepočítám věroučné či mravoučné disidenty, nepanuje shoda o tom, že je třeba volit jen takové strany, jež usilují o demontáž Evropské unie. Bohužel příliš mnoho věřících považuje EU za sice nedokonalý, ale stále ještě perspektivní nástroj k prosazování obecného dobra a „křesťanských hodnot“.
- Chybí do praxe převedené povědomí o tom, že se pohybujeme v kontextu naturalisticky založené politiky. Z toho plynou situaci zcela nepřiměřené nároky vznášené na kandidáty, soupeřící o náš volební hlas. Zdravý rozum proto velí hledat takové prostředky, jejichž volbou sice revoluci, se všemi jejími čím dál tím děsivějšími účinky, nezastavíme, ale jimiž ji můžeme alespoň významně zpomalit či dokonce oslabit. Neboť i to je legitimním cílem politické aktivity katolíků.
Čtenářům tohoto portálu jistě neušlo, že se letošní předčasné volby konaly ve dnech, bezprostředně sousedících s nedělním svátkem Krista Krále. Tuto slavnost zavedl v roce 1925 papež Pius XI. jako lék proti vzmáhajícímu se sekularismu a laicismu, na jejichž pozdějším šíření má nemalý podíl i pokoncilní hierarchie, nesprávně vykazující Kristův nárok na vládu nad stvořením ze života časného a společenského do oblasti výlučně eschatologické.
Ať už jsme tedy v těchto volbách volili kohokoli, pamatujme, že jakkoli je Kristovo sociální království ze zřejmých příčin v nedohlednu, nepřestává být cílem, k němuž mámě směřovat.
Ve svém prvním okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými je tísněno a sužováno lidské pokolení před naším zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského. Jasně jsme tam dále prohlásili, že nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele. Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil; pravíme „v království Kristově“, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy…
Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.
Jako vtiskuje královská důstojnost našeho Pána autoritě vládců a panovníků jakýsi posvátný ráz, tak zároveň povznáší povinnosti a poslušnost občanů. Proto ačkoliv apoštol Pavel přikazoval manželkám a služebníkům, aby ve svém muži a ve svém pánu ctili Krista, přece je napomenul, aby je neposlouchali jako lidi, nýbrž jedině proto, že zastupují Krista; neboť se nesluší, aby lidé vykoupení Kristem otročili lidem: „Za cenu velikou jste vykoupeni; nebuďte otroky lidí“ (l Kor 7, 23).
Budou-li však přesvědčeni zákonitě zvolení vladaři a úřady, že nevládnou tak ze svého práva, jako spíše z příkazu a v zastoupení božského Krále, pak je zřejmé, jak svatě a moudře budou užívat své moci, a jak při vydávání a provádění zákonů budou mít na zřeteli obecné blaho a lidskou důstojnost svých poddaných.
Tak rozkvete a upevní se pokoj a pořádek, protože bude odstraněna každá příčina neklidu. A vidí-li občan ve vladaři a v jiných vedoucích osobách státu jen lidi, kteří jsou mu svou přirozeností rovni, nebo shledá-li, že jsou z nějaké příčiny nehodní nebo že zasluhují výtky, přece jim proto nevypoví poslušnost, když v nich bude vidět obraz a autoritu Krista Bohočlověka…
Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! „Potom konečně — abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům — bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásny mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum“ z 25. května 1899)…
Jestliže tedy nařizujeme, aby Kristus byl uctíván celým katolickým světem jako Král, tím se chceme právě postarat o potřeby nynější doby a poskytnouti nejúčinnější lék proti moru, který zachvátil lidskou společnost. Morem nazýváme tak zvaný laicismus naší doby, jeho nesprávné nauky a jeho zhoubné snahy.
Jak víte, ctihodní bratři, tento mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti všechny národy, dávati zákony, říditi národy, které má Církev přivésti k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou obejíti bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování Bohem.
Již v encyklice „Ubi arcano“ jsme si stěžovali na přetrpké věru ovoce, které tento odpad jednotlivců i států přinášel tak často a již tak dlouho. A dnes si na to stěžujeme znova: všude je rozseto símě nesvornosti a jsou mezi národy rozdmýchány plameny nenávistí a sporu, které ještě velice zdržují obnovu míru: je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou obecného blaha a lásky k vlasti, a z toho vznikají roztržky mezi občany a ona slepá a bezměrná sebeláska, která nehledá nic jiného než vlastní prospěch a zisk, a podle toho hodnotí všechno ostatní: je zcela podvrácen rodinný mír opomíjením povinností a nedbalostí; jednota a pevnost rodiny je otřesena; a konečně lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby…
A mimo to, zdaž není svátek Krista Krále, opakující se každoročně po celém světě, velmi vhodný k tomu, aby byl obžalobou světa z jeho veřejného odpadu, jejž zplodil laicismus k nesmírné škodě společnosti, a zároveň jakousi nápravou? Vskutku, čím více se přesladké jméno našeho Vykupitele nedůstojně opomíjí na mezinárodních sjezdech a ve sněmovnách, tím mohutněji musí býti hlásáno, a tím dále musejí býti vyhlašována práva Kristovy královské důstojnosti a moci…
Státům pak tato oslava svátku, obnovovaná každoročně po celém světě, bude připomínat, že jako soukromé osoby tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže podle zdravé nauky a neporušené mravnosti…
Výňatky z encykliky jsou z překladu Dr. Antonína Čaly O. P.
Celý text encykliky je zde.
Aktuálně >