P. Frederick W. Faber
Ukázka ze čtvrtého letošního čísla časopisu Te Deum, které vyjde v nejbližších dnech.
Nenávidíme-li hřích tak, jak jej máme nenávidět, tj. upřímně, ze všech sil, odhodlaně, měli bychom činit více pokání, ukládat si více sebezáporů a bez ustání litovat svých hříchů. Vrcholnou zradou Boha je pak hereze. Je to hřích hříchů, ta nejodpornější věc v Božích očích na tomto zlovolném světě. Jak málo si uvědomujeme její neskutečnou ohavnost! Je znečišťováním Boží pravdy, nejhorší ze všech nečistot.
Jak ji podceňujeme! Díváme se na ni, a zůstáváme klidnými. Dotýkáme se jí, a ani se nezachvějeme. Stýkáme se s ní, a necítíme žádný strach. Vidíme, jak se dotýká posvátných věcí, a nemáme pocit svatokrádeže. Dýcháme její výpary, a nejevíme žádných známek odporu či znechucení. Někteří z nás usilují o její přízeň; ba, někteří zmírňují i její vinu. Nemilujeme Boha dostatečně, abychom se rozhněvali k jeho slávě. Nemilujeme lidi dostatečně, abychom s láskou řekli pravdu jejich duším.
Pozbudeme-li hmatu, chuti, zraku a všech smyslů zaměřených ku nebeské říši, budeme poklidně dlít uprostřed této odporné morové nákazy, aniž bychom si uvědomovali její hrůznost, za což sklidíme nějaký ten liberální obdiv, či se nám dostane pozorných projevů tolerantní náklonnosti.
Jak je možné, že jsme se v naší výřečnosti tak vzdálili duchu dávných světců i současných apoštolů posledních časů? Protože nám schází dávná tvrdost? Potřebujeme ducha staré Církve. Naše láska je falešná, neboť neslouží; je nepřesvědčivá, jelikož není věrná pravdě. Schází nám úcta k pravdě jakožto pravdě, jakožto pravdě Boží. Náš zápal pro spásu duší je slabý, protože nehoříme pro Boží čest. Jednáme, jako kdyby se Bohu obrácením prokazovala nějaká milost, místo tohoto, aby se duše zachráněné jeho milosrdenstvím chvěly bázní.
Říkáme lidem polovinu pravdy, tu polovinu, která nejlépe vyhovuje naší bázlivosti a jejich domýšlivosti; a pak se divíme, že se jich tak málo obrací, a z těch mála tolik odpadne. Jsme mdlí, s překvapením pozorujeme, že naše polopravda neslaví takové úspěchy jako celá Boží pravda. Kde není nenávisti k herezi, tam není svatosti.
Poznámka o tom, jak se chovat k jinověrcům
Ve styku s nevěřícími a bludaři se řídíme často nesprávnými zásadami, které jsou nyní v oblibě. Máme na zřeteli spíše tyto bloudící lidi nežli Boha, spíše zájem jejich než zájem Boží; nebo bylo by správněji říci, že ve skutečnosti děláme, co jen můžeme, abychom zradili jejich zájmy, protože nedbáme především zájmů Božích. Ti, kdo chápou, co to znamená být tvorem a co znamená mít Stvořitele, nikdy nebudou brát na lehkou váhu jakoukoliv poruchu nebo přerušení ve vztazích mezi Stvořitelem a tvorem. Každý kousíček Boží pravdy má větší cenu než celý ostatní svět a každý správný výkon duchovní pravomoci má vznešenější a trvalejší význam, než budou mít všecky fyzikální vědy, i když jejich objevy dosáhnou nejzazších hranic v říši hmoty. Špatně chápaná láska připravila Církev o více konvertitů než kterákoli jiná příčina. Usmrtila horlivost misionářskou, utvrdila nevěřícího v jeho temnotě a nepravdě, nechala zakrnět nebo odsunula do budoucna v konvertitovi onen živý smysl pro hodnotu daru víry, na němž asi výlučně závisí jeho duchovní pokrok.
Staří církevní otcové, zdá se, posuzovali různě dvě skupiny lidí, kteří tehdy byli mimo stádce Kristovo, pohany a bludaře. Dívali se na pohany skutečně s hrůzou, přece však spíše se soucitem než s odporem. Viděli v nich svůj budoucí výboj, surovinu, ze které budou moci kázáním evangelia budovat říši pro svého Pána. Pohané byli pro ně něčím, čeho se lekali; příčinu jejich bloudění však viděli spíše v nevědomosti než ve zvrácenosti, patřili na ně s dobrotou a s touhou. Proto jim nebylo zatěžko usuzovat nesprávnost pohanství, ale současně něžně lnout k osobám. Ale na bludaře se dívali docela jinak. Bylo méně snadné odlišovat bludy a osobu. Bludaři poznali pravdu a zkazili ji a vystupovali proti Církvi nepřátelsky přímo, rozkolnicky a osobně. Směšovali nauku ďáblovu s čistým evangeliem. Provinili se osobní zradou na Ježíši. Jako Jidáš byl ohavnější než Pilát, tak se jim bludaři protivili více než pohané. Proto při vší své dobrotě, trpělivosti a laskavosti dívali se křesťané starších dob na blud s přísností, jakou nejevili vůči pohanům. Sv. Jan nechtěl vstoupit do domu, kde byl Cerinthus; nic podobného není o něm zaznamenáno v jeho styku s těmi, kdo uctívají Dianu Efeských. Snadno postřehneme rozdíl mezi oběma případy a porozumíme velké lásce apoštola lásky. Plná pravda, i když je hlásána drsně a nevrle, pohne spíše k obrácení než polopravda hlásaná s lichocením nebo blud, s nímž se shovívavě mazlíme z nemoudré lásky.
Úryvky z knih The Precious Blood, Londýn 1860 (přeložila Lucie Hailandová), a The Creator and the creature, Londýn 1858 in Vyšší život, Brno 1948 (překlad Bedřich Vašek).
Aktuálně >