Giovanni Sandigliano

josefNebesa Církve sv. jsou poseta nesmírným počtem svatých, jako obloha bývá ozdobena nesmírným počtem hvězd. I o svatých můžeme užíti smělé výzvy, kterou učinil Hospodin kmetu Abrahamovi: »Vzhlédni k nebi a spočítej hvězdy, můžeš-li.« (Gen. 15, 5.) Svatí na nebesích dokazují nekonečností svého množství a rozmanitostí své krásy zázračnou plodnost krve Ježíše Krista.

Jest však jisto, že po nejsv. Panně je nejzářivějším a nejčistším světlem na obloze křesťanství slavný Patriarcha sv. Josef. Hlásá nám to i jeho mimořádné poslání i jeho jedinečné postavení v blízkosti vtěleného Slova, styk s podstatnou svatostí Boha samého po třicet let, život s tou, jež je nejkrásnější mezi tvory, a konečně Církev sv. vybízející nás, abychom ctili sv. Josefa více než jiné světce a abychom jej vzývali v svých potřebách přede všemi jinými nebešťany.

Jeho úcta, sotva znatelná v prvních dobách Církve, rozvila se obdivuhodně v 16. a 17. století a zavládla v celém světě od r. 1870, kdy prohlásil Pius IX. sv. Josefa za ochránce celé Církve. Dnes je rozšířena jeho úcta po všech zemích u všech dobrých duší.

Rád bych k ní přispěl i já a učinil ji živější činnější. To jest úkolem těchto úvah ke cti světcově. A co mám říci o sv. Josefu? Jaké myšlenky bych měl rozvinouti, abych vzbudil pro něho nadšení všech katolíků dobré vůle?

Modlíváme se často litanii k čistému Pěstounu Páně. O této litanii můžeme právem tvrditi, že obsahuje vše, co lze říci o velikosti, o přednostech a o ctnostech nejčistšího chotě Mariina. Proto chci podati nyní stručný, moderní, především praktický výklad této litanie.

Napřed se však zmíním o nutnosti zvláštní úcty k sv. Josefu za našich dnů. Úcta k Pěstounu Ježíše Krista patří k nejúčinnějším lékům proti zlům, trýznícím dnešní společnost. Odtud vysvítá její nutnost.

I. Zapomínání na sebe. – 1. Že moderní společnost jest v chorobném stavu, bije do očí i nejpovrchnějšímu pozorovateli. Žijeme životem neklidu, nepokoje a podobáme se podle slov básníkových

»choré, jež nemůže
v peřinách najíti si odpočinku,
však převracením bolesti se brání«.

(Dante, Očistec VI, 150.)

Co je příčinou této nemoci? Je tato příčina řádu hmotného? I já souhlasím s těmi, kdož studují zjevy sociální a tvrdí, že tento stav nespokojenosti je z části následkem hospodářské tísně (krise) přítomné doby. Avšak toliko z části, a abychom řekli pravdu, z malé, z nejmenší části. Věru hospodářská krise je veliká. Před očima tolika zbohatlíků kolik bídy u nesčetných lidí!

Přece však musíme hledati jinde příčinu této choroby, jež nás souží. Jsme jako magnetická střelka, neklidně se pohybující. Proč je v pohybu? Protože se ještě neobrátila pevně k pólu. Pólem našich duší je Bůh. My však jsme dnes na Boha zapomněli. Ztratili jsme s očí nebe, sehnuli jsme se k zemi a žádali jsme od ní, čeho nám nemůže poskytnouti, totiž pokoj a štěstí. Ký tedy div, jsou-li srdce nespokojena!

2. Jest opravdu dílem Prozřetelnosti, že postavila na oči dnešní choré společnosti milou osobnost našeho patriarchy sv. Josefa.

Nebyl nikdy člověkem země, člověkem zásad přirozených, člověkem zájmů hmotařských, byl vždy člověkem nebes. Nelpěl na věcech pozemských. Ani nejsvůdnější lakadlo, na př. bohatství, jež tak mocně působí na naše srdce, nic nezmohlo u něho. V evangeliu nenalézáme ani větičky, jež by naznačovala jeho příchylnost k věcem pozemským. Žije spokojen se svou chudobou. Když prchá do Egypta, bere s sebou jen nejsv. Pannu a božské Dítko. Když se pak vrátil, uzavírá se do své dílny a pracuje. Nehledá nic leč Boha, nechce nic leč Boha. Jeho mysl je ozářena nejčistším světlem, jeho srdce je plno nejsvětější a nejdokonalejší radosti.

3. Tajemstvím pokoje jest hledati Boha, zaříditi svůj život podle zásad evangelia, žíti životem opravdu křesťanským. Žijeme-li jinak, stavíme se proti Bohu, převracíme jeho plány, protivíme se jeho záměrům. Písmo sv. dí jasně: »Kdo se vzdaluje Boha, kdo odporuje Bohu, nemůže požívati pokoje: »Kdo mu kdy odporoval a zdráv vyšel?« (Job 9, 4.) A kdyby do klína dnešní společnosti pršely poklady přívalem horských bystřin a kdyby každý z nás byl Johnem Rockefellerem s jeho miliardami, bylo by naše srdce klidné? Kdyby měla moderní společnost všecky skvosty umění a vědy, měla by méně křečovitého chvění, byla by méně štvána? Jako jednotlivé duše, tak se i celé národy musí obrátiti k Bohu, chtějí-li mír a pokoj. Myšlenka sv. Augustina o srdcích jednotlivců je pravdivá, i když ji rozšíříme a obrátíme na společnost: »Učinils nás, Pane, pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.«

II. Nedostatek křesťanské odevzdanosti. — 1. Druhé zlo, které se skrývá v nitru dnešní společnosti, je nedostatek křesťanské odevzdanosti. Podmínky lidského života jsou opravdu bolestné. Cesta, po níž kráčíme, je celá vroubena smutečními cypřiši a zkropena slzami. A ještě hůře, když zapadne lidskému rozumu slunce víry. Tu nejsme s to, abychom sklonili čelo své pod rukou, jež nás tepe. Jako Julián Odpadlík klnou lidé nebi, že jim sesílá zkoušku, místo aby políbili ruku Páně, jež na ně doléhá, aby se vrátili na cestu ctnosti. Slovo »odevzdanost« nenalézá dnes sluchu, poněvadž dnes vládne filosofie, volající vše do vzpoury proti Bohu a nazývající křesťanskou odevzdanost slabošstvím a zbabělostí. Takto si ovšem neulehčíme a nezmírníme svých útrap. Tažme se sv. Josefa a poučme se jeho příkladem a jeho životem, co máme činiti uprostřed životních trampot.

2. Ač byl sv. Josef vyznamenán tolika milostmi a výsadami nebes, přece musil projíti cestou zkoušek a utrpení, jistě o nic lehčích než jsou ty, jež stíhají nás. Někteří bědují, že nemají na stole skoro ani sousta chleba. Jiní, že mají nad sebou bídnou střechu. Mnozí si všímají, že se boháči utápějí v rozkoších, a jsou rozjitření tím, musí-li sami pracovati. Neměl snad sv. Patriarcha tyto a ještě jiné těžší kříže? Vzpomeňme si na trapnou nejistotu jeho duše o požehnaném stavu jeho snoubenky! A můžeme změřiti bolest jeho ducha na útěku do Egypta? Musíme uznati, že v nejtrpčích zkouškách udržel rovnováhu duše živou věrou v dobrotu Boží, věrou, jež se povznesla a zdokonalila v pevnou a velikomyslnou odevzdanost. Ani jeden stesk nevyšel z jeho úst. Jeho srdce překypovalo bolestí a trpělo, bylo však klidné jako srdce Ježíšovo v Getsemani a s Ježíšem volalo: »Ne má, nýbrž tvá vůle se staň!« (Luk. 22, 42.)

mengs-josef

A. R. Mengs: Sen svatého Josefa (1773-74)

3. Zeptali jsme se sv. Josefa, čeho potřebujeme ve vlnách životních žalů a on nám dal odpověď svým příkladem: Odevzdanosti je třeba. Dobře víme, že odevzdanost neulamuje ostrých hrotů trnům, které probodávají naše srdce. Ale ulomí je snad vzpoura proti Bohu, proti jeho vůli? Rouháním, zlořečením, proklínáním ulehčíme si svůj kříž? Právě naopak! Jediný prostředek, abychom méně okoušeli hořkost kalicha, jejž pijeme, jest povznésti oči k nebi a odevzdaně jej přijmouti z rukou Páně. Odevzdanost může učiniti náš kříž nejen snesitelným, nýbrž i sladkým. Čtěme dějiny Církve! Kolik duší dovedlo velebiti Boha v svých strastech, jak to učinil Job, trpělivý hrdina Idumeje! — Zlí, kteří dnes sužují svět, jsou zaslouženým a nutným trestem od Boha za tolikeré viny. Kdyby se však dnešní společnost sklonila pod rukou, jež ji chce uzdraviti a vrátiti křesťanství, bylo by i toto zlo snesitelné.

III. Odpad od Krista. — 1. Řekl jsem, že Bůh chce přivésti lidstvo ke křesťanství, poněvadž společnost jako společnost odpadla dnes od Ježíše Krista. Nenadsazuji snad? Naprosto ne! Jsme sice svědky potěšitelného návratu duší ke Kristu. Houstnou řady katolických spolků. Právem doufáme v šťastnou budoucnost Církve a přejeme jí nových vítězství a nové slávy. Kdo však přes to může popírati, že svět, Evropa i náš stát dýchá ještě protináboženský vzduch, otrávený odpadem od Ježíše Krista a nenávistí k němu? — Naše zákony, naše veřejné podniky, nepracují-li proti němu, pracují jistě bez něho. Kolik duší dnes přímo hltá zárodky zkázy a smrti! Tento odpad je největším neštěstím dneška a přináší lidstvu tolik muk a vrhá tolik jednotlivců do zoufalství. Co zmůže národ, co zmůže duše, když opustí Ježíše Krista, když nečerpá životní síly z jeho života a z jeho ducha?

2. Ježíš Kristus je příčinou velikosti sv. Josefa. Ježíš Kristus je jeho blahem. Ve chvílích největších úzkostí a nebezpečí života tiskne jej na srdce a pronáší slovo apoštolovo: »Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?« (Řím. 8, 35.) Ani krutost Herodova, ani strasti vyhnanství, ani námahy života ztráveného v skrytosti a práci. A kdyby byl žil v hořkých dnech umučení Páně, byli bychom jej spatřili, jak nebojácně a velkomyslně zachycuje s Marií Pannou poslední přání Syna Božího. Jednou zůstal sv. Patriarcha na nějakou dobu odloučen od Ježíše Krista. Ježíš se Inu ztratil v chrámě. Jistě se to nestalo jeho vinou. Jakmile však zpozoroval ztrátu, hned se vrátil a hledal Ježíše po tři dny s duší plnou nevýslovného hoře. Když jej nalezl, odvedl si jej do Nazareta a žil s ním, jsa nebesky šťasten. Není možná představiti si sv. Josefa bez Ježíše.

3. Zlo, jímž je zbědována moderní společnost, jest ovocem odpadu od Ježíše Krista. Proto, chce-li se zbaviti této choroby, musí se vrátiti k Ježíši, přitisknouti se na jeho hruď jako Josef a nevzdáliti se nikdy od něho. Ježíš Kristus se nazval cestou, pravdou a životem. Kdo prchá od něho, nemůže jinam než spěchati přímo do propasti, vrhnouti se do záhubné spleti bludů a padnouti do chladné náruči smrti. Je psáno: »Hynou, kteří se vzdalují od tebe, hubíš všecky, kdož od tebe odpadávají.« (Ž. 72, 27.) Mám líčiti dějiny národů, rodin a duší, které dokázaly na sobě tuto strašnou pravdu? Není třeba choditi daleko pro příklady. Přál bych naší vlasti dokonalý návrat k evangeliu a k Ježíši Kristu. Sekty ji zavlekly daleko od něho, přivedly ji na pokraj záhuby. Přeji jí tohoto návratu, poněvadž by znamenal začátek nové slávy a nového štěstí. Zatím však jděme alespoň my k Ježíši Kristu! Přiveďme k němu co nejvíce duší! Nechť okoušejí štěstí, jehož požíval sv. Patriarcha Josef tolik let života ve společnosti Syna Božího, a nechť to štěstí šíří dál!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935. 

Pokračování za týden.