Michal Kretschmer

Klasická definice člověka je živočich rozumný. Tedy bytost mající duchovou i tělesnou stránku. Jako vše stvořené není jednoduchý, ale složený. Má rozum a vůli, paměť, city, tělesné funkce. V poznání si nevystačí s rozumem, ale potřebuje víru. Je postaven do přirozeného i nadpřirozeného řádu. Žije jako jedinec, ale ve společnosti, a to ve strukturách tohoto světa (rodina, obec, stát) i v církvi. Nic z toho nelze pominout. Toto zdůraznit je cílem této krátké meditace.

Mám za to, že závažným nedostatkem hlásání víry a formace věřících je nevyváženost. Vyslovené bludy se snáze rozpoznají, obtížněji však pravdivá, leč jednostranná řeč, která posluchači nebo čtenáři zkreslují poznání reality. Tak slyšíme nepřiměřeně často řeč o nebi než o pekle; o Božím milosrdenství než o jeho spravedlnosti; o lásce k bližnímu než o lásce k Bohu; o toleranci než o pevnosti v odporování. Ve světské oblasti se více pojednává o právech a svobodě než povinnostech a poslušnosti; o lásce než o poznání

Tři největší tajemství víry – jeden Bůh, ale ve třech osobách; Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk; Maria Matka i Panna – ukazují, že skutečnost není jednoduchá. I Bůh, ve kterém není složení, je naším rozumem chápán jako něco složeného a uvažujeme dle různých aspektů. Tím spíše pak vše stvořené obsahuje v sobě nějaké složení.

Je tak třeba přemýšlet a hovořit o jediném Bohu i o Trojici; o Kristu jako Bohu i jako člověku; o Marii jako panně i matce Páně; o přirozeném i nadpřirozenem řádu; o Bohu milosrdném i spravedlivém; o Kristově utrpení i jeho radostech; o nebi i peklu. Přílišné zdůrazňování či naopak opomíjení jednoho prvku z těchto dvojic nevede sice k přímé lži, ale vyvolává u čtenáře či posluchače zkreslený obraz naší víry. Podobně je třeba hovořit o člověku jako jednotlivci tak i o společnosti; o celku, ale i jeho částech; o dobru a zlu; o ctnostech a hříších; o duchovním a tělesném životě člověka. Obojí je třeba vyvažovat, uvažovat o obojím a hlásat je, i když v rozumné míře podle disposic jednotlivců a s ohledem na potřeby oslovených může jedno z toho být upřednostňováno.

Vyvažování se netýká jen řeči o tom, co jest, ale i našeho jednání, neboť rozumové a mravní ctnosti spočívají ve středu. Hříchy jim odporující jim něco ubírají nebo nepřístojně přidávají. Tak statečnost odporuje zbabělosti a také opovážlivému vydávání se v nebezpečí; umírněnost nezřízenosti v jídle a pití a neodůvodněnému poškozování si zdraví nepřiměřeným odpíráním si. Je tak třeba se modlit soukromě i liturgicky s církví; potichu i nahlas; pečovat o tělo i duši; žít sám se svým Bohem i mezi lidmi ve společnosti; odpočívat i pracovat; umět mlčet i moudře promluvit; umět žít a také umírat; nepotlačit v sobě veškeré city (emoce) i nenechat se jimi ovládat.

Básnickou formou o tom píše kniha Kohelet (3,1-8):

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“

Úkolem opatrnosti je pečovat o správné užívání ctností, abychom neupadali do krajností odporujících tomu, že ctnost spočívá ve středu. Ukazuje cestu, jak jednat v pravý čas a náležitým způsobem. Vede nás také k tomu, abychom dobré věci konali v určitých proporcích: abychom pomáhali bližním, ale také si našli čas na modlitbu; abychom pracovali a také odpočívali; abychom se vzdělávali, ale také naše znalosti dále předávali. Přirozený rozum káže každému, aby jednal podle rozumu. Ale jak, a skrze co člověk koná skutky, náleží do správy opatrnosti. K tomu, abychom správně vyvažovali výše uvedené a jim podobné dvojice, potřebujeme tedy ctnost opatrnosti, a protože někdy všechno lidské uvažování nestačí, i dar rady, který pochází od Ducha svatého (Iz 11,1-3).