Michal Kretschmer
P. Michal Němeček je ředitelem Pastoračního střediska v Praze 6 a biskupským vikářem pro pastoraci v pražské arcidiecézi, [1] a to na základě jmenování arcibiskupem Dominikem Dukou OP. V minulosti působil jako farář v Dobříši.
Jedná se tedy o dosti významnou osobu v pražské arcidiecézi. Dotyčný napsal článek nazvaný „Bůh nás uzdravuje z bezmoci, slabosti a selhání“ s podtitulkem „Pokračování debaty o předmanželském sexu z pohledu kněze v pastorační službě“, jenž je k disposici zde. Východiskem článku je v něm uváděný fakt, že 95% české populace „uvažuje i jedná tak, že církevní pohled na předmanželskou čistotu považuje za zcela nesmyslný přežitek středověku“. Ve svém článku pak na několika místech píše o předmanželské čistotě jako o „ideálu“, proti kterému stojí „tvrdá realita“. Cílem tohoto mého příspěvku je poukázat na některé nesprávnosti až bludy v citovaném článku P. Němečka.
Ideálem se obvykle rozumí dokonalý stav (etický, politický), který je obvykle těžko dosažitelný nebo vůbec nedosažitelný a tak s jeho uváděním je sdružena představa, že skutečnost je od něho více či méně vzdálena. Pojem ideálu však v sobě nezahrnuje závaznost dosažení onoho dokonalého stavu, ale pouze jeho žádoucnost. Ideálem tak např. může být, aby škola naučila žáky dobře ovládat alespoň dva cizí jazyky. Je to žádoucí, ale nelze to pokládat za povinnost.
Katolická církev používá místo termínu „ideál“ pojmy „přikázání“ a „(evangelijní) rada“. Předmanželská čistota představuje přikázání „Nesesmilníš“ (Ex 20,14; Deut 5,18). Jeho porušení je těžkým hříchem. Zachovávat přikázání není pouhý ideál, je to povinnost. V článku P. Němečka se slovo „přikázání“ nikde nevyskytuje; používání slova „ideál“ tak oslabuje jeho vyznění. Dokonce ani nelze označovat slib celoživotní čistoty (celibát) za ideál. Jistě, že to není povinnost, ale dokonce jen někteří jsou k tomu Bohem voláni, takže ne pro každého je to něco žádoucího, byť nepovinného. Kdyby tomu tak bylo, měli bychom tu dvě kategorie křesťanů: ty, kteří tento „ideál“ naplňují, a ostatní, zřejmě horší kategorie. Ale to je proti tomu, že se jedná pouze o radu a že svatosti lze dosáhnout i v manželském stavu.
P. Němeček píše, že mnoho lidí „prostě a jednoduše není schopno ideál zachovávat“, přičemž z kontextu plyne, že má zde na mysli předmanželskou čistotu. To je však, když je to tvrzeno takto široce, blud zavržený v can. 18 dekretu tridentského sněmu o ospravedlnění: „Jestliže někdo řekne, že Boží příkazy jsou také nemožné k zachovávání dokonce ospravedlněnému a v milosti se nacházejícímu člověku, anathema sit.“ [2]
Tvrzení P. Němečka není nic nového. Takovou myšlenku o nemožnosti zachovávat Boží přikázání (tentokrát ohledně hříšnosti nepřirozeného zamezování početí) odsoudil Pius XI v encyklice Casti connubii [3], kde píše: „Nikdo nesmí se stavěti za onu nesmyslnou a od Otců pod vyobcováním z Církve odsouzenou myšlenku, že totiž prý je nemožno člověku ospravedlněnému zachovávati Boží přikázání. Neboť Bůh nenařizuje nemožných věcí, nýbrž když nařizuje, napomíná, abys udělal, co je v tvé moci, a abys žádal o to, co ty nedovedeš, a pomáhá, abys mohl. (Concil. Trident., zased. 6 c. 11. – koncil zde cituje ze sv. Augustina) Táž nauka byla znovu a slavnostně předepsána Církví a byla potvrzena od Církve pří odsouzení jansenistického bludu, jenž se opovážil proti Boží dobrotě takto se rouhati: ‚Některá Boží přikázání není možno zachovávati lidem spravedlivým, i když chtějí a se snaží, při nynějších jejich silách jaké mají; a chybí jim také milost, aby se staly možnými.‘ (Konstit. apoštol. Cum occasione, 31. května 1653 prop. l.)“
Jistě, že mnoho lidí hřeší proti tomuto i jiným Božím přikázáním. Církev jim nabízí odpuštění ve svátosti pokání. Podmínkou je ovšem uznání svého hříchu a předsevzetí jej neopakovat a varovat se blízké příležitosti k němu. Kdo upadne do těžkého hříchu, není schopen vlastními silami z něj povstat. Musí prosit o odpuštění a alespoň o takovou lítost, která je nutná k rozhřešení ve zpovědi. Nejhorší by bylo „řešit“ své výčitky svědomí popřením hříšnosti takového jednání. To by byl nový hřích, a to hřích hereze. Rozpoznaná (formální) hereze pak vylučuje z církve.
P. Němeček je si správně vědom, že se církev nemůže odvrátit od těžkých hříšníků a nechtít jim nabízet pomoc. Je třeba jim ovšem nezamlčovat jejich stav a zároveň je nabádat, aby nepropadali zoufalství, že třeba opakovaně upadají do stejných hříchů. Má rovněž pravdu v tom, že smilstvo, nebo jak on to eufemisticky nazývá „předmanželský sex“, není ten nejzávažnější problém u toho, kdo, ačkoli je věřící, tedy nepopírá pravdy víry, svůj vztah s Bohem nežije. Zdá se mi však, že asi významnou byť nevyslovenou představou P. Němečka je, že lze dlouhodobě zároveň žít s Bohem a zároveň se nacházet ve stavu těžkého hříchu, neboli smrti (nadpřirozeného života) duše, jak je také tento stav nazýván. A že lze „něčí život nasměrovat ke spáse“, aniž se odřekne těžkého hříchu.
P. Němeček zmiňuje též „mechanické rozlišování těžkého a lehkého hříchu v našich představách“. Takové rozlišení je ovšem nutné, protože všichni se často dopouštíme lehkých hříchů. Ne že by na nich nezáleželo. Jsou projevem nevěrnosti vůči Bohu a navyknutí si na ně může dovést až ke spáchání hříchu těžkého. Ale po spáchání těžkého hříchu je třeba bez odkládání přijmout svátost pokání a do té doby nelze přistupovat k svatému přijímání.
P. Němeček také tvrdí, že „že každé dogma i každá norma má svůj kontext např. historický, kulturní… a bez něj nelze správně normu pochopit“. Existenci kontextu nepopírám, ale pokud se jedná o positivní Boží příkaz (či příkaz vyplývající z Bohem ustanoveného přirozeného zákona), je tento v rámci současného řádu (novozákonního) spásy kulturně a časově nepodmíněný. Z tohoto důvodu nelze také v rámci morální theologie diskutovat „přehodnocení zařazení předmanželského sexu v stupnici závažnosti“. Sv. Pavel v 1 Kor 6,9-10 řadí smilníky mezi ty, kdo nedojdou Božího království. Tvrzení P. Němečka zavání modernistickou herezí o diskontinuitním vývoji dogmatu, která byla odsouzena ve větě 62 dekretu Lamentabili sane exitu: „Hlavni články apoštolského vyznání víry neměly u prvních křesťanů téhož významu, jaký mají u křesťanů dnešních“ [4] i v dalších jeho větách.
P. Němeček se právem pozastavuje nad tím, že mnozí mladí lidé nevidí žádné „konkrétní výhody a bonusy, které předmanželská čistota přináší“. Je to pastorální problém a je širší: lidé nevidí, proč ji Bůh přikazuje. Zatímco většině se zdá rozumem uchopitelná oprávněnost přikázání „Nezabiješ“ či „Nepokradeš“, pro „Nesesmilníš“ to neplatí. Jistě že si křesťan může říci: Nevím sice, proč Bůh zakazuje smilstvo, ale je to Boží příkaz a proto ho chci dbát. Svaté Officium zavrhlo spolu s dalšími laxistickými tvrzeními v roce 1679 větu: „Tak se zdá být jasné, že smilstvo svou povahou nepředstavuje zlo a je zlem pouze proto, že je zakázáno, takže opak se zcela zdá být v nesouladu s rozumem.“ [5] Odtud plyne, že zákaz smilstva není nějaká Boží „libovůle“, ale je zakořeněn v rozumu, tedy v přirozeném zákoně, jsa dán pro dobro lidské společnosti jakož i další přikázání Desatera.
Pokusím se nastínit, kudy by se mohla ubírat úvaha zdůvodňující předmanželskou čistotu. Pohlavní aktivita je člověku dána primárně pro rozmnožování lidského rodu (podobně jako jedení je pro jeho výživu a zachování života). Záměrné oddělení sexu od plození (přerušovaná soulož, umělá antikoncepce, sterilizace za účelem vyloučení potomstva) je proto něčím nepřirozeným. [6] Případná pohlavní aktivita snoubenců před uzavřením manželství by tedy musel být otevřená k narození dítěte. Péče o dítě a jeho výchova pak si žádá společné úsilí jeho rodičů po mnoho let, kteří s ním žijí ve společné domácnosti. I když dítě dosáhne dospělosti, svévolný odchod jednoho z rodičů ze společného spolužití představuje porušení vzájemné lásky, která začíná na začátku známosti. Přistoupit k sexuálnímu spojení by tedy pro snoubence mělo znamenat připravenost k celoživotnímu závazku a vlastně jím z hlediska jejich úmyslu musí být. Závazek celoživotního pohlavního společenství muže a ženy je však manželstvím, které je s ohledem na jeho společenský a u křesťanů svátostný rozměr zpravidla uzavíráno veřejně. Odtud plyne, že pohlavní spojení přísluší výhradně manželství. Je to samozřejmě jen nástin rozsáhlejší úvahy, která by měla řádně filosoficky zdůvodnit existenci manželství jakožto přirozené instituce, vymezit jeho znaky a zdůvodnit nedovolenost předmanželského sexu.
Poznámky:[1] Zde a zde.
[2] Si quis dixerit, Dei praecepta homini etiam iustificato et sub gratia constituto esse ad observandum impossibilia: anathema sit.
[3] Zde, bod 62.
[4] Praecipui articuli Symboli Apostolici non eamdem pro christianis primorum temporum significationem habebant, quam habent pro christianis nostri temporis.
[5] Tam clarum videtur, fornicationem secundum se nullam involvere malitiam, et solum esse malam, quia interdicta, ut contrarium omnino rationi dissonum videatur.
[6] Tak i encyklika Casti connubii v bodě 55 uvádí, že je to „proti přírodě“; na přirozený zákon se také odvolává encyklika Pavla VI Humanae vitae – zde (bod 11), která uvádí nedovolené způsoby regulace porodnosti.
Aktuálně >
Jak tak koukám, tak se P. Němeček pěkně vyšvihnul na církevním žebříčku od doby, co jsem ho viděl naposledy (srpen 2007). Takže nyní již nepracuje na devastaci dobříšského kostela, ale v pastoraci arcidiecéze jako celku. No, nevím. Já jsem svého času byl z něj svým způsobem zblblý, protože vystupoval víceménně katolicky, ale uměl to dost dobře zahrát, že člověk nerozeznal, kde je blud a kde je pravda v jeho výrocích. Poté, co sloužil „mši v zasedačce“ (či jak to nazvat) ale u mě velmi rychle klesl.
Zásadně chybné je už přistupovat na ty otázky mladých, které v článku P. Němečka zaznívají: „Co z toho (z té čistoty) budu mít, jaké bonusy?“ Kdo takto uvažuje o Božích přikázáních, u toho je duchovní život zcela nulový, v troskách. Cožpak věčný život, jenž Bůh slibuje každému, kdo se bude snažit zachovávat Jeho přikázání, není už sám dostatečným „bonusem“? Uvažovat o bonusech tohoto světa i tam, kde jde o Boží přikázání, je konzumní mentalita, jež nám – jak zřejmo – pronikla i do katecheze, když takto uvažují i mladí katolíci. Církev v posledních desetiletích náležitě nečelila pedagogicky a argumentačně s veškerou vehemencí mentalitě tohoto světa, mentalitě promiskuity, porna a pansexualismu – a toto je výsledek. Jediným lékem je podle mne jasné stanovisko: Hřích proti 6. přikázání vždycky je a zůstane hříchem – a to objektivně těžkým, rozhřešení může být uděleno pouze tehdy, když penitent(ka) se zaváže buď k čistému vztahu se svým partnerem nebo k okamžitému sňatku. O tom, že žít v čistotě a být při tom radostný opravdu lze, svědčí hnutí Čistých srdcí, v němž se mladí lidé k tomuto zavazují. Pokud vím, tak zájem o toto hnutí mezi mladými roste, což je přece jenom určitá pozitivní oáza v této poušti negativismu.
Co Vám to, pane Kretschmere, dalo práce, takový článek. A za druhé, jaký je a bude jeho efekt? Já myslím, že tudy návrat nevede. A srovnejte si postavení v církvi P. Němečka (kterého vůbec neznám) a Vaše. A seovnejte si vliv na dění v cárkvi Vás dvou. Není to marné plýtvání silami? Vzpomínám si na cosi podobného s jakousi theoložkou Ryškovou tady před časem. Stejné otázky. A, Vy to jistě znáte, podobný dialog, tam to bylo tváří v tvář, před staletími s Lutherem. Ten taky neměl cenu. Tedy měl, ale negativní. Myslím, že pro všechny časy ukázal, že takové dialogy nemají cenu. Dialog má cenu jan tam, kde na jedné straně stojí pravda a na druhé otázka. Když tam není ta otázka a není tam pravda, jde prostě o nepřítele. Je to Starý zákon, který podle moderních theologů byl nemilosrdný (zatímco Nový zákon opakovaně slibující příp. definitivní a věčné zatracení je milosrdný?), ale dřív se všechny děti povinně učili o jiném dialogu: o dilaogu Davida s užvaněným Goliášem.
K té nemožnosti něco zachovávat – pamatuji, jak kdysi mediální hvězda P. Czendlik v debatě s B. Tachecí prohlásil, že antikoncepci by povolil těm, co nejsou schopni dodržovat čistotu. Dostalo se mu uznalého přikývnutí od moderátorky. Takže v tom P. Němeček není sám, ale radost by z toho moc mít neměl..
Díky, Felixi.
Co Vám to, Felixi, dalo práce, takový příspěvek. A za druhé, jaký je a bude jeho efekt? Já myslím, že tudy návrat nebude :-)
Felixi, Michal K. přeci s P. Němečkem žádný dialog nevede. Smyslem tohoto článku je upozornit případné čtenáře, kteří přistupují k dialogu s otázkou, jak správně požadujete, aby se nenechali přístupem modernistického kléru svést. jen pro zajímavost – v průběhu prosince byl průměrný počet UNIKÁTNÍCH přístupů na stránky 819. Pořád si myslíte, že psaní článků, v nichž se varuje před omyly modernistických hodnostářů, nemají význam?
Souhlasím s tím co napsal Radomír Malý 3.1.2013 v 13:45 . Na článku otce Michala Němečka neschledávám nic špatného. Pan Kretchmer píše to samé co otec Němeček, ale jinými slovy.
6. – Význam určite mají – David taky nemlčel. Přesněji ale: jenom nemlčel.
– Přečtete si, prosím 7.
– Ty přístupy nejsou špatné. Kolik má přístupů protivná strana?
– Spisovné, české a hezké je „přece“.
Ad Felix: Článek jsem napsal téměř v jednom zátahu; pak už jsem jen něco dolaďoval. Dialog s. P. Němečkem nevedu, ale asi bych mu to měl poslat na vědomí. Téma dialogu, tedy kdy ho vůbec vést, je shodou okolností téma, o kterém v posledních dnech přemýšlím. Snad něco i k tomu napíši.
Goliáš nechtěl dialog s Davidem, chtěl ho v souboji zabít. Spíše bych uvedl, že Eliáš s Baalovými proroky, kteří chtěli ukázat, že Hospodin není Bůh, také nevedl dialog.
Ad PhDr. R. Malý: Na otázku: „Co z toho budu mít?“ lze odpověďět: „Zachovám si milost Boží a budu mít pokojné svědomí a tím i radost v srdci“. Kromě toho třeba: „Vášeň mně nebude tolik zaslepovat a lépe poznám partnera a zvyší se naděje, že se dobře rozhodnu ohledně případného sňatku.“
7. To myslíte vážně, pane Pletánku? A víte, že není ani rozdíl mezi slovy láska a facka? Tak až nějakou od někoho, komu se Vaše motanice nebudou líbit, slíznete zleva a zprava, tak si pamatujte, že to bylo z lásky, abyste nebyl zuapuzen do věčného trápení a temnot. A nejenom pro Vás – facky světců na hlavy lidí tupícím katolickou věrouku lítaly, až jim ty hlavičky brněly. Však také světci měli zářný příklad v Ježíši Kristu, který v chrámě Božím rozdával pořádné švihance bičem nalevo-napravo.
Pro Felixe a notoricky známé Bratrstvo kočičí pracky: Kdyby takto destruktivně, jako Vy, uvažoval Ježíš Kristus, nikdy by nezemřel „za mnohé“ na kříži a neměli bychom ani jedno Evangelium.
S tím Eliášem je to taky dobrý příklad dialogu. Ale dodal bych něco jiného. Musíme mít pořád na mysli katolický stát, kdy se takovéto debaty nepovedou a kdy pojem smilstva bude jasný všerm od nejmenšího po největšího, tedy u jedince nepůjde o žádný ideál, ale o znalost pravdy. Ale ideál tu bude jiný: že porušujících tento Boží zákon bude co nejméně; jistě vždy budou. Ale všichni budou znát pravdu, a toto ideál není. Cesta ke katolickému státu bude vyznačena tím, že takových článků bude ubývat, až zaniknou. To, že tu máme zatím naopak přírůstek např. v podobě jakéhosi youcat, svědčí o vzdalování se (a já tvrdím, že záměrném) od katolického státu, zřejmě tedy s úchvalou nejvyššího. Nakonec by měla stačit jedna věta. Ať mě nikdo neříká, že by byla nejasná, že by tam byl nějaký kontext apod. Mějme na mysli katolický stát, mějme na mysli cíl. To jste asi při psaní na mysli, Michale, neměl, že? P. Němeček, co to je katolický stát, asi vůbec netuší. Ještě mě napadá: myslíte si někdo, že v katolickém státu by toto téma někoho vůbec zajímalo? Když by tu byla ta jedna jasná věta? Čtěte staré katechismy. Nádherná stručnost. Žádné rozvláčné kecy.
AD 11 „Čtěte staré katechismy. Nádherná stručnost. Žádné rozvláčné kecy.“
@ Nepoznávám rozvláčného „pana učitele“ s „dětmi“ a s nevulgárním (a celkem slušným) vyjadřováním. (-.
Ad Miloslav Pletánek: Miloslave, plete se. Myslím, že pokud dáte přečíst text M. Kretschmera a P. Němečka nějakému nevěřícímu, vyloží si oba rozdílně.
Co se týče přikázání, tak tzv. pokoncilní církev neumí (nebo nechce) odpovědět na otázku: A co se stane, když se tím nebudu řídit, když to nebudu dodržovat.
Odpovědí bývá dosti neurčité poukázání na lidskou důstojnost, která se tím umenšuje (viz Jan Pavel II.). „Menší důstojnost“ většina lidí ale bez problému zkousne. Třeba by se jim to mělo říct otevřeně. Ale když podle Jana Pavla I. v tom pekle vlastně nikdo možná ani není… to je pak těžké vysvětlování.
13. Tak si to, Martine, trochu rozeberme. Na počátku byla geniální ďáblova myšlenka, že si lid bude vládnout sám. Geniální, protože se lidem líbila. Voleb přibývalo a sekularizace taky. Historicky nedávný církevní kongres tuto myšlenku, ať pod tlakem lidu nebo protože je to geniální myšlenka výše jmenovaného, přjal. A této myšlenky se představitelé od nejvyššího po nejmenšího drží, s odpoštěním, jako hov.. košile dosud. Ale sekularizace, zákonitě, dále postupuje. Představitelé mobilizují síly: youcaty, nádvoří pohanů, dialogy, NE (to není NEP – novaja ekonomičeskaja politika, ale stejně nadějná Nová Evangelizace) – a sem patří i ty theorie prázdného pekla (nevím, proč jmenujete jenom zesnulého), prostě všechno pro to, abychom sekularizaci potřeli a věřící do své náruče získali. A sem patří i činnost takových němečků. Sekularizace postupuje, o stamiliónech vyvražděných nenarozených se nemluví, aby nám věřící neprchali ale přicházeli, proti homosexuálům se nemluví, ale slouží se pro ně bohoslužby (tedy aspoň do té doby, než sekulární stát redefinuje manželství, pak už jejich pastorace může přestat, viz včerejší RV Dnes, Británie), aby nám aspoň homosexuálové neprchali, ale naopak přicházeli, A – i peklo je quasiprázdné, vše v zájmu pastorace přítulné. Že se na tom (ne)podílejí i nějací dáblovi lidští pohůnci, netřeba rozebírat. Co bude dál? Nastane prozření nebo bude církevní život dále strháván sekularizací?
Pane autore, odkaz nevede na kritizovaný článek. Což je škoda, rád bych si ho přečetl. Předesílám, že si P. Michala Němečka velmi vážím a Váš odsudek mi připadá zbytečně příkrý.
Nefunkčnost odkazu souvisí se změnami stránek Christnetu, které v současné době probíhají. I z jiných signálů lze vyvodit, že to dělají nějací amatéři. Nezbývá než počkat, jestli se tam článek objeví znovu. Nicméně z tohoto textu lze vyvodit, co tam P. Němeček zhruba píše.
A to, že vám „připadá odsudek příkrý“ je, nezlobte se, v kontextu problému směšné. Kritika článku je systematická a věcná. Nejde o nějaké osobní sympatie nebo antipatie, nýbrž o závažné mravní otázky, tedy o nic menšího než o spásu! Je potřeba myslet důsledně a neunášet se neukotvenými iracionálními pohnutkami.
ad 15: na Christnetu panuje zmatek, ale článek lze najít v archívu zde: http://goo.gl/tlsi3
Možná by bylo přímější, kdyby se autorova reakce přímo dotkla prvního spouštěcího textu, než Němečkovy reakce na něj. I když asi komentuje spíše článek P. Němečka, protože jej vidí v klíčovém postavení v pražské diecízi, než katolického psychologa Klimeše.
http://www.christnet.cz/magazi.....lanek=3861
P. Němeček do jisté míry koriguje zcela nekatolický článek Jeronýma Klimeše, který v něm v zásadě připouští smilstvo (předmanželský konkubinát prohlašuje za lehký hřích) a píše o „psychologické neplodnosti“ párů, kteří spolu sexuálně žijí, ale vyhýbají se zplození potomka. Na tento článek jsem nereagoval; jeho špatnost je pro katolíka zcela zřejmá.
Věnoval jsem se kritice článku P. Němečka, protože jednak je biskupským vikářem pro pastoraci a tedy zastupuje diecézního biskupa v této oblasti, jednak jeho formulace nemusí se už tak snadno jevit jako nesprávné. P. Němeček si dobře uvědomuje, že současná situace mezi mladými v církvi je daleko od „ideálu“ a že je pastorační problém, který (na rozdíl od J. Klimeše) nelze řešit „upravením si“ katolické nauky.
ad 18: toto bylo už v dubnu rozebíráno na D&H (viz http://cirkev.wordpress.com/20.....s-ateista/ a následně http://cirkev.wordpress.com/20.....avovernost)