Článek D. Grofa, v němž se čtenářům svěřuje s výhradami proti některým postojům Benedikta XVI., nepřebírám lehkovážně. Na adresu papeže míří kritika z více stran, často nelítostná či neopodstatněná. To platí zvláště pro ty články, pocházející z dezorientovaného světského prostředí, od autorů, jimž jsou pověst a autorita Církve lhostejné či jsou vůči katolické víře a morálnímu učení Církve nepřátelští. Totéž pak platí pro „katolické“ liberály, útočící proti každému i sebemenšímu posunu k pravověří a z ní vyplývající praxe. Za zvláštní zmínku stojí nedávný apel bývalého Ratzingerova teologického souputníka Hanse Künga, varujícího papeže před uzavřením dohody s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX). V takovém případě prý upadne papež do schismatu, čímž ztratí poslední zbytky své vážnosti i z papežského úřadu plynoucí autority. V této souvislosti stojí za zmínku, v jakém kontextu lidé typu H. Küng či kardinál Vlk objevují tradiční a jimi ve vztahu k jinověrcům zapovězené termíny hereze či schismatu.

Námitky D. Grofa vůči Benediktu XVI. jsou však zcela jiné povahy. Jsou vedeny láskou k Církvi a Kristovu učení, jak jej Církev po staletí hlásala a praktikovala, nikoli tedy zálibou v novotách, jak je tomu v případě modernistů, odvolávajících se na reformy Druhého vatikánského koncilu. Grofovy výhrady jsou argumentačně podložené a vycházejí z katolické nauky, jíž má papež chránit a neporušenou předávat. Článek D. Grofa navíc není bezúčelný, není kritkou jen pro kritiku samotnou. Vychází z obavy, že uspěchaná „regularizace“ FSSPX neprospěje ani Bratrstvu, ani Církvi jako celku. Má-li být FSSPX výlučně podřízeno papeži, což je vzhledem k tristnímu stavu na úrovni většiny diecézí nezbytné, musí mít v papeži věroučnou a teologickou oporu. Jinak hrozí, že se Řím v jednotlivých sporech, jež po případné regularizaci apoštolátu FSSPX přirozeně vyvstanou, postaví na stranu nepřátel katolické tradice a FSSPX se dostane do ještě obtížnější situace, než v jaké se nachází dnes. Může se pak snadno stát, že se z katolického hnutí, jež má vnitřní sílu i zřejmé požehnání shůry k šíření modernismem nekontaminované nauky i praxe, stane jen jedno z mnoha „indultních“ společenství, svázaných duchem kompromisu. Modleme se proto k Mons. Lefebvrovi, aby svoje dílo před podobným údělem uchránil. A modleme se i za papeže, aby pochopil skutečné příčiny církevní krize a začal je účinně odstraňovat. Pokud Bůh naše modlitby vyslyší, pak budou veškeré spory o vhodnost či nevhodnost dohody FSSPX se Svatým stolcem bezpředmětné.

Michal Semín 

Proč nemohu věřit Benediktu XVI.

D. Grof

Zdroj: REX!

Motto: Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet! Gal. 1:8

Úvod

Hned úvodem tohoto krátkého článku chci objasnit, proč jsem se pustil do jeho psaní a to pod názvem, který zřejmě bude některé pobuřovat. Titulek jsem zvolil zcela prozaicky. Myslím si totiž, že Benediktu XVI. skutečně věřit nemohu respektive, abych to řekl přesně, nemohu mu věřit ohledně jeho úmyslů s tradičními katolíky. Tím se dostávám k tomu, proč článek píšu. Právě v tuto chvíli se rozhoduje o regularizaci Kněžského bratrstva sv. Pia X., řeší se skutečnost, zda jde o past, a je-li třeba opustit princip, že k dohodě se FSSPX nemá uchylovat předtím, než bude splněna třetí podmínka, tj. že budou vyřešeny naukové rozpory mezi FSSPX a neomodernistickým Římem. Přímo tuto otázku zde ale rozebírat nechci, byť na ní mám jasný názor. Spíše bych chtěl v souhrnu poukázat na několik bodů, týkajících se osobnosti Josepha Ratzingera. Představu o budoucím pravděpodobném vývoji pro FSSPX, ať si čtenář následně učiní sám.

Kritika papeže

Je dobře hned předem poznamenat, že kritika má probíhat uctivě, ale nemůže a nesmí se zastavit ani před autoritou papeže, kde tato nerozhoduje ex cathedra. Zvláště to platí v případě, že papež se vyjadřuje jako soukromá osoba včetně svých teologických domněnek.

Poznámku ohledně možnosti kritizovat papeže činím s ohledem na to, na co již bylo vícekrát poukazováno, totiž že v současnosti existuje jakási pseudonedotknutelnost papežů, která se v některých případech (Karol Wojtyła) stává až kultem osobnosti. Vysvětlení proč tomu tak je, se nabízí několik. Osobně se přikláním k tomu, že jedním z podstatných důvodů je to, že po řadě dobrých nebo relativně dobrých papežů z první poloviny 20. století vyrostly generace věřících, pro něž je v podstatě nepředstavitelné, že by se v Církvi mohl objevit papež, který není dobrý. Někteří argumentují tím, že by přece Duch Svatý při rozhodování v konkláve nedopustil volbu špatného papeže. Dějiny Církve je však usvědčují z omylu, neboť v nich zajisté najdeme z Božího dopuštění i několik papežů velmi špatných.

Dalším důvodem je, že od šedesátých let 20. století vyrostly generace katolíků, které dobré papeže nepoznaly, byly nedostatečně vzdělány v katechismu a prožily turbulentní období po Druhém vatikánském koncilu, kdy „nic nebylo nemožné“. Svůj důvod v tom jistě sehrává i sebestřednost moderního člověka, který si jen stěží umí představit, že právě v jeho „osvícené“ době by mohl existovat nedobrý papež. Ještě tak možná někdy v onom „temném“ středověku či rozmařilé renesanci, ale dnes, v době, kdy jsme již na takové výši – vyloučeno!

Třetím podstatným faktorem je nesprávné chápání dogmatu o papežské neomylnosti a falešná poslušnost. Již dogmatický První vatikánský koncil vyhlásil de fide, že dokonce ani papež nesmí učit novou nauku: „Duch Svatý nebyl slíben Petrovu nástupci, aby zjevením Ducha svatého odkrýval novou nauku, ale aby s Jeho pomocí svatě strážil zjevení předávané apoštoly a poklad víry, a aby je věrně vykládal.“

Podívejme se na věci postupně.

Ratzinger a Hegel

Joseph Ratzinger je svými odpůrci často s pejorativním nádechem nazýván „hegeliánem“. Nakolik je toto označení pravdivé budeme mít ještě možnost posoudit dále v článku na základě jeho dosavadního jednání. V této fázi připomeňme, že je potvrzeným faktem, že během jeho seminárních studií skutečně patřil mezi oblíbenou četbu seminaristů Kant, Hegel, Heidegger aj.

Pokud jde o Hegela, ten sám vyšel z Kanta, jeho filozofii však rozvíjel po svém a vytvořil svůj vlastní ucelený filozofický systém ovlivněný také Hérakleitem. Na čem tento systém spočívá? Pro Hegela je svět nekonečnou souvislostí, plnou napětí, protikladů a změn. Všechny myšlenky a pojmy dle Hegela vznikají ze sporu tvrzení (teze) a námitky (antiteze), jež se nakonec smíří v syntéze. Toto je stěžejní myšlenka celého Hegelova díla.

Ratzinger je svými odpůrci nazýván „hegeliánem“, protože, jak tito odpůrci tvrdí, je ve všech jeho krocích právě taková dialektika patrná. Vše se odvíjí ve šroubovici teze – antiteze – synteze. Vývoj, pohyb vpřed, pokrok se děje skrze protiklady a rozpory.

Dobře si tuto hegelovskou premisu zapamatujme.

Ratzinger v semináři

Aniž bychom dlouze rozebírali Ratzingerova seminární léta, podívejme se jen na několik zajímavých míst, která nám pomohou pochopit jeho myšlení. Víme bezpečně, že následkem válečných let bylo Ratzingerovo vzdělání nepravidelné a plné mezer, protože mnohé bylo nevyhnutelně ponecháno na jeho vlastní iniciativě. Toto mu lze stěží vyčítat, nicméně bude to mít později další konskevence, vstřebal totiž do sebe mnohé ze světské kultury, co vůbec nebylo vhodné pro někoho předurčeného ke kněžství.

Seminarista Ratzinger
 

V jeho knize Milníky se dozvídáme, že kulturní zájmy vyvíjené v semináři ve Freisingu byly, počínaje spisy Romana Guardiniho, napojeny na studia teologie zamořené existencialismem. Mezi autory, které Ratzinger preferoval, patřil také židovský filozof Martin Buber. Důležitý je fakt, že Ratzinger neměl rád sv. Tomáše Akvinského: „Naopak, měl jsem problém, abych proniknul do myšlení Tomáše Akvinského, jehož křišťálově jasná logika se zdála být příliš uzavřená sama v sobě, příliš neosobní a příliš šablonovitá“. Sám říká, že tuto averzi podnítil především jeho profesor filozofie v semináři, který „nám představil rigidní, novoscholastický tomismus, který byl prostě příliš vzdálen od mých vlastních otázek“. Protože myšlení Akvinského bylo pro něj „příliš uzavřené samo v sobě, příliš neosobní a příliš šablonovité,“ nemohlo odpovídat na osobní otázky věřících.

Jestliže je i dnes sv. Tomáš Akvinský Církví považován za největšího křesťanského myslitele všech dob a tomismus za významný filozofický a teologický směr, jsou taková prohlášení překvapující. Jestliže je pronese prefekt Kongregace pro nauku víry a pozdější papež, který by měl být strážcem čistoty a neporušenosti víry, můžeme se divit tomu, že se Církev jako celek nachází v tak vážné krizi?

Právě zde leží počátky pozdějšího počínání Josepha Ratzingera.

Habilitace a mylný koncept Zjevení

Ve 26 letech získal Joseph Ratzinger doktorát z teologie a při jeho ctižádosti na tomto poli bylo jen logické, že se následně snažil habilitovat. To se mu nakonec ve 30 letech podařilo. Zajímavější však je, jak samotná habilitace probíhala. „Kritickou“ část habilitační práce byl doktor Ratzinger nucen zkrátit a upravit, a komisi představit jen její „historickou“ část, zaměřující se na analýzu vztahu mezi sv. Bonaventurou a Jáchymem z Fiore. Jáchyma z Fiore Ratzinger popisuje jako „zbožného a vzdělaného mnicha“. Zde je potřeba učinit malou odbočku. Jáchym z Fiore byl italský mnich, spekulativní teolog, mystik a milenarista žijící ve 12. století. Proslulost a značný vliv si získal svým výkladem dějin na základě Boží Trojice a Zjevení sv. Jana. Ve stručnosti řečeno zastával tento mnich názor, že dějiny se dělí do tří období: 1) období Boha Otce (období, kdy platil Starý zákon a které skončilo příchodem Krista); 2) období Syna, kdy platí Nový zákon, ale Církev musí mít svoji hierarchii a řády; mělo trvat do roku 1260), následovat mělo 3) období Ducha svatého, období čisté svobody, kdy bude vládnout pouze láska. Protože se toto nazírání na dějiny velmi rychle šířilo, musela k němu Církev zaujmout zásadní postoj. Po přezkoumání bylo toto učení odmítnuto v roce 1215 Lateránským koncilem i Tomášem Akvinským a v roce 1263 bylo dokonce odsouzeno jako hereze. Z toho je patrné, že Jáchym z Fiore byl mnichem velmi pochybné pravověrnosti, kterého někteří neváhají označit za heretika.

Důvod odporu, se kterým se Ratzingerova habilitační práce setkala ze strany profesora Michaela Schmause však leží ještě poněkud jinde. Ratzingerova práce se zabývala konceptem Zjevení, jak se vyskytuje v dílech sv. Bonaventury. Jádrem sporu se stala interpretace tohoto konceptu. Ratzinger byl nařčen z toho, že se věrně nedrží textů a také, že manifestuje „nebezpečný modernismus, který musí vést k subjektivizaci konceptu zjevení“, jak sám uvádí ve své autobiografické knize Milníky. Obvinění bylo vážné: subjektivistický koncept zjevení byl typický pro modernisty. Fakticky byl Joseph Ratzinger obviněn, že má heretické sklony. Zde s největší pravděpodobností leží první příčina toho, proč byl později zařazen na seznam Svatého officia mezi lidi podezřelé z hereze (viz dále).

Prof. Dr. Michael Schmaus
 

Z čeho však lze dovozovat, že Ratzinger zastává subjektivistický koncept Zjevení? V knize Milníky řekl:

„… koncept „zjevení“ v sobě vždy zahrnuje přijímající subjekt: tam, kde neexistuje nikdo, kdo by vnímal „zjevení“, nedochází ke zjevení, protože nebylo odkryto nic, co bylo skryto. Z definice zjevení vyžaduje někoho, kdo jej chápe. Toto pochopení podstaty, kterého jsem dosáhnul čtením Bonaventury, bylo pro mě později velice důležité v době koncilních diskuzí o zjevení, Písmu a tradici. Protože má-li Bonaventura pravdu, pak zjevení předchází Písmu a je uloženo v Písmu, ale není s ním jednoduše identické. To následně znamená, že zjevení je vždy něčím větším, než pouze tím, co je zapsáno. A to opět znamená, že nemůže existovat nic jako čistě sola scriptura, protože podstatným prvkem Písma je Církev jako chápající subjekt a tím je dán základní smysl tradice.“

Tento koncept tedy stručně řečeno tvrdí, že pravdu konstituuje myšlení subjektu, který tuto pravdu přijímá. Pravda se tedy sama sebou stává postupně v závislosti na vývoji dějin či vývoji vlastního vědomí tohoto přijímajícího subjektu. Z toho ovšem vyplývá, že je toto „uskutečňování se“ pravdy procesem, který nikdy nekončí, je otevřen novotám a protože se vědomí přijímajícího subjektu v čase vyvíjí, de facto se v čase vyvíjí i pravda, tj. pravda je odvislá od ducha doby. To je ovšem v rozporu s Písmem svatým a katolickou naukou.

Sám Ratzinger k tomu v Milnících říká: „V té době se idea dějin spásy posunula do ohniska zkoumání katolické teologie a to vrhlo nové světlo na představu zjevení, kterou novotomismus příliš omezoval na rozumovou sféru. Zjevení se nyní již nejevilo prostě jako předávání pravd rozumu, ale jako dějinný Boží akt, v němž se pravda postupně odkrývá.“

To, co tu vidíme, je opět dialektika, neustálý pohyb. Pravda není absolutní, v nějaký okamžik dějin je překonaná, tj. objevuje se její antiteze, a vzájemným střetem dochází k vývoji, který končí v syntéze, tzn. je konstituována nová (vyšší) pravda. A tak stále dokola. Vědomí přijímajícího subjektu se vyvíjí a v závislosti na něm se vyvíjí i pravda.

Podezření z hereze

V dubnu 1969 Pavel VI. oznámil založení Mezinárodní teologické komise, přičemž zamýšlel, že tento orgán bude paralelou ke Kongregaci pro nauku víry. Při této příležitosti přinesl seriózní francouzský časopis Informations Catholiques Internationales (č. 336, 15. května 1969, str. 9) k tématu článek spolu se seznamem 30 teologů, kteří byli do komise vybráni.

časopis Informations Catholiques Internationales
 
Seznam 30 vybraných teologů pro mezinárodní teologickou komisi.
 

Na seznamu těchto teologů se nacházel také Joseph Ratzinger. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Podíváme-li se však na krátký popisek u jeho jména, dozvíme se mimochodem informaci, kterou lze v tomto případě považovat za seriózní a ověřenou.

V popisu se píše:

Joseph Ratzinger, Němec, 45 let, dogmatická teologie, ekumenismus; dříve podezřelý [z hereze] ze strany Svatého officia. Člen komise pro víru a ekumenismus, vynikající práce (ve spolupráci s Karlem Rahnerem): Primát a episkopát.

Na okraj dodávám, že dalšími teology na tomto seznamu, kteří byli předtím také podezřelí z hereze, byli i Yves Congar, Henri deLubac, Karl Rahner a Hans Urs von Balthasar. Máme zde tedy jasně a seriózně potvrzenou zprávu, že Joseph Ratzinger se v době, kdy na Petrově stolci úřadoval Pius XII., nalézal na oficiálním seznamu osob podezřelých z hereze. Je možné, že dnes již toto nikoho nepobouří, pravdou ale je, že tento člověk se následně stal prefektem Kongregace pro nauku víry a poté papežem. Možná mu hereze nebyla prokázána, některá prohlášení se však pravděpodobně i dnes nacházejí minimálně na hraně hereze. I kdyby šlo jen o pochybnosti, těžko si lze představit, že takovýto člověk je vhodným kandidátem na to, být strážcem depositum fidei, pokladu víry.

P. Ratzinger a P. Congar
 

Ratzingerovy další výroky

Samotné podezření z hereze ale překvapivé není, zvážíme-li některé Ratzingerovy pozdější výroky. O Pastorální konstituci o Církvi v dnešním svět (Gaudium et spes) z Druhého vatikánského koncilu řekl:

„Jestliže je žádoucí nabídnout analýzu tohoto textu (Gaudium et Spes) jako celku, můžeme říci, že (v souvislosti s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) jde o revizi Syllabu Pia IX., jistý druh antiSyllabu … Spokojme se s tím, že řekneme, že onen text slouží jako antiSyllabus a jako takový představuje ze strany Církve pokus o oficiální usmíření s novou érou zahájenou rokem 1789.“

Znepokojivé na tomto komentáři kardinála Ratzingera je to, že jej pronesl již jako prefekt Kongregace pro nauku víry, který má být strážcem čistoty katolické nauky. Těžko totiž říct, jak člověk, který se přidržuje „antiSyllabu“ Druhého vatikánského koncilu, může tvrdit, že zachovává víru „vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu“, jak ji Církev vždy zachovávala. Jestliže přijímá nový koncilní program ekumenismu a náboženské svobody nemůže tvrdit, že neporušeně stráží víru, která se nijak neliší od víry předkoncilních papežů.

Povšimnout si také lze toho, že i zde je myšlení Josepha Ratzingera hegelovské. Opět je tu teze (Syllabus), antiteze (antiSyllabus), o němž v danou chvíli Ratzinger mluví a zastává se jej, aby se o několik let později snažil od tohoto výroku distancovat resp. jej korigovat a dosáhnout kýžené syntéze.

V rozhovoru pro německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung kardinál Ratzinger také před pár lety vysvětloval:

„Druhý vatikánský koncil nepoužil vyjádření Pia XII. podle nějž ´Římskokatolická církev je jedinou Církví Kristovou.´ Místo toho dal koncil přednost vyjádření ´Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi…´, protože ´chtěl potvrdit, že bytí Církve jako takové je větší identitou než je Římskokatolická církev´.“

Tím vlastně stále prosazuje mylnou nauku, která v podstatě říká, že Kristova Církev je širší než katolická Církev a nikoliv, že je s ní striktně identická. Přesně to zamýšleli ti, kdo připravovali koncilní dokumenty a podle toho sestavili texty. Bohužel i toto je v rozporu s tím, co katolická Církev o jednotě a spáse učila po 2000 let.

Požadavek na revizi přístupu k celibátu

Před nedávnem se v německém tisku objevily další zajímavé informace, týkající se Josepha Ratzingera a již zmiňovaného Karla Rahnera, progresivisty par excellence. Po smrti posledně zmiňovaného se v jeho archivu nalezl nikdy veřejně nepublikovaný dopis, na nějž se ve svém článku odvolávaly německé noviny Süddeutsche Zeitung. Dopis byl již nedlouho předtím publikován časopisem, který je tiskovým orgánem Akčního kroužku v Řezně.

Dopis nese datum 9. února 1970 a byl adresován Německé biskupské konferenci a již v tomto roce požadoval ukončení kněžského celibátu a byl kromě jiných podepsán otci Josephem Ratzingerem, Karlem Rahnerem, Walterem Kasperem a Karlem Lehmanem.

Tento nikdy nepublikovaný dopis říká: „Naše úvahy vedou k potřebě naléhavé revize a odlišného přístupu k pravidlu celibátu v německé církvi a v univerzální Církvi.“

Již tehdy Ratzinger a jeho přátelé vyjádřili své obavy o to, že zachování kněžského celibátu jen sníží počet kandidátů kněžství a kvalitu těch, kteří do něj vstoupí. Signatáři zároveň hrozili, že pokud se biskupové odmítnou postavit čelem k této otázce, ztratí svou autoritu a zapříčiní hromadné dezerce z kněžských řad.

Ratzinger a FSSPX

V tomto oddíle se nechci detailně zabývat celou historií Kněžského bratrstva sv. Pia X. a jeho vztahů s Římem, protože toto téma daleko přesahuje možnosti tohoto článku. Chci zde opět zmínit jen několik bodů, které se mi jeví jako užitečné pro dokreslení osobnosti Josepha Ratzingera, protože on byl na straně Říma jako prefekt Kongregace pro nauku víry a pozdější papež stěžejní postavou. Mám totiž za to, že i v této věci se Joseph Ratzinger vícekrát projevil jako „hegelián“. Podívejme se jak.

Prvním případem jsou „exkomunikace“ kvůli biskupským svěcením bez povolení papeže v roce 1988, které se týkaly 4 vysvěcených biskupů a jejich dvou světitelů. FSSPX „exkomunikaci“ nikdy neuznalo a argumentovalo stavem nouze, kdy je takový krok legitimní. Spor se dále vedl o to, zda tento stav nouze skutečně nastal. I pokud by tomu tak objektivně nebylo, ale světitelé i svěcení byli vnitřně upřímně přesvědčeni, že ano, a čin samotný by zároveň nebyl ke škodě duší, byla by dle kanonického práva exkomunikace neplatná. Tento závěr potvrdily v nedávné době také některé nezávislé studie z kanonického práva.

Papež Jan Pavel II. s kardinálem Ratzingerem
 

Byla tu tedy „exkomunikace“ (teze), na které měl dle všech indicií hlavní podíl právě Joseph Ratzinger jakožto hlava Kongregace pro nauku víry.

V roce 2009 tentýž Joseph Ratzinger již jako papež Benedikt XVI. provedl „snětí exkomunikace“ (antiteze). Hodnotím to jako antitezi, protože situace se objektivně vzato od roku 1988 nijak nezměnila. Jediné, co se změnilo, bylo to, že stále více hlasů mimo FSSPX začalo tuto exkomunikaci zpochybňovat, FSSPX se obdivuhodně rozrostlo a v době čím dál větší krize Církve se stalo ostrovem pravověrnosti podpořeným růstem kněžských povolání i tradiční zbožnosti.

Dle hegelovského schématu nás tedy čeká syntéze. Oprávněně se domnívám, že tímto krokem vpřed má být regularizace FSSPX dle scénáře Svatého stolce.

Dalším případem, který s předešlým úzce souvisí, je ten, kdy Joseph Ratzinger již jako papež Benedikt XVI. prohlásil, že FSSPX nemá z důvodů spíše věroučných než disciplinárních v katolické Církvi žádný kanonický status a tudíž jeho členové vykonávají svůj kněžský úřad nedovoleně. Na to lze reagovat tím (a FSSPX tak činí), že Svatý stolec v tomto směru uskutečňuje dvojakou politiku, tj. oficiální de jure přístup je v rozporu s de facto konáním. Sám papež učinil konkrétní kroky, které jdou proti psaným prohlášením a uznává legalitu a platnost výkonu kněžských povolání kněží FSSPX. Zde mám na mysli především oblasti, které jsou vázány jurisdikčně (svátost pokání a manželství), které de jure oficiálně neuznává (znamenalo by to otevřeně připustit, že existuje stav nouze v Církvi), ale de facto je v praxi nepřímo uznává (podrobněji viz článek Činy mluví hlasitěji než slova).

Oba příklady by se jistě daly rozebrat detailně, případně by se daly najít i další podobné. Pro potřeby tohoto článku je však výše napsané naprosto postačující.

Zcestná nauka o spáse Židů

Poměrně rozsáhlý rozbor nauky Josepha Ratzingera týkající se spásy Židů již v minulém roce provedl John Vennari v článku Společné poslání a „výmluvné mlčení“. Jednalo se o papežova tvrzení prezentovaná v knize Ježíš z Nazareta díl II.: Svatý týden, konkrétně v 2. kapitole s názvem „Ježíšova eschatologická rozprava“.

Pravdou je, že sám papež již v prvním svazku této knihy poznamenal, že zde mluví jako soukromý teolog, nikoliv z pozice hlavy katolické Církve. To znamená, že jeho nauka může být mylná. Bohužel v dnešní době, kdy je prakticky vše, co papež řekne, bráno jako neomylné, se tvrzení soukromého teologa snadno stávají „pravdou“.

Celková podstata Ratzingerovy nauky vyznívá tak, že by se katolíci nutně neměli snažit obrátit Židy, ale spíše, že Židé a křesťané by měli být společnými svědky „jednoho Boha, který nemůže být uctíván odděleně od jednoty lásky k Bohu a bližnímu, měli by pro tohoto Boha otevírat dveře do světa…“

My však víme a je to učením katolické Církve, že platí zásada mimo Církev není spásy. Jak Florentský koncil neomylně učí: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota tělesa Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“

Papež však ve výše zmíněné knize říká: „Zde bych rád připomněl radu sv. Bernarda z Clairvaux svému žákovi papeži Evženu III. v této věci. Připomíná papeži, že se jeho povinná starost rozšiřuje nejen na křesťany, ale: ´Máte také povinnosti k nevěřícím, ať k Židům, Řekům nebo pohanům´. Pak se okamžitě opravuje a komentuje to přesněji: ´Je pravda, že co se týká Židů, je vám omluvou doba. Pro ně byl stanoven určitý čas, který nelze předpovědět. Nejprve k víře přijde plný počet pohanů…´

A pokračuje: „Hildegarda Brem tuto pasáž komentuje následovně: ´V listě Římanům 11:25, Církev se nesmí starat o obrácení Židů, protože musí čekat na dobu k tomu Bohem pevně stanovenou, dokud se ´nenaplní počet pohanů´. Naopak, samotní Židé jsou živoucí homilií, k níž musí Církev obrátit svou pozornost, protože oni nám přivádí na mysl Pánovo utrpení…“

Papež v koncilním duchu vyjadřuje v podstatě přesvědčení, že se nyní nemáme snažit obracet Židy. Ti podle něj mají svou vlastní legitimní věrnost Bohu. Židé a křesťané mají sdílet společné poslání a vydávat svědectví o jednom Bohu. Nikde ani jediná zmínka o ohrožení jejich spásy kvůli zatvrzelému lpění na judaismu a nepřijetí Mesiáše.

V roce 2002 v knize Bůh a svět Ratzinger sice správně říká, že Židé by měli přijmout Krista, nikdy ale nezmiňuje následky nevíry Židů, nikdy neprohlašuje, že jejich spása je přinejmenším v ohrožení. Jinde pak říká, že Židé nejsou vyloučeni ze spásy, ale slouží spáse zvláštním způsobem, a stojí tudíž v mezích Boží trpělivosti, v níž my také vkládáme svou důvěru.

Jde o stejné pojetí jako v Ježíši z Nazareta II. díl. Dnešní Židé odmítají Krista, ale nejsou vyloučeni ze spásy, a my se utěšujeme skutečností, že „nakonec budou spolu s námi v Kristu“. A opět žádná zmínka o potřebě dnešních Židů obrátit se kvůli spáse.

Hermeneutika kontinuity

Dalším zásadním problémem je vnímání Druhého vatikánského koncilu ze strany Benedikta XVI. Podle jeho mínění je ke správnému pochopení koncilu a jeho dokumentů ve vztahu k tradici nutno použít hermeneutiku kontinuity a pak lze smířit předkoncilní a pokoncilní Magisterium. Hermeneutika je odbornější výraz pro „výklad“, a má-li se jednat o hermeneutiku kontinuity, říká se tím, že by se měly dokumenty Druhého vatikánského koncilu vykládat v souladu s předkoncilním Magisteriem. Benedikt XVI. zastává názor, že to lze. Jeho oponenti, jejichž názor také sdílím, však tvrdí, že hermeneutika kontinuity naopak prokazuje, že koncil nebyl neomylný. Argument je vcelku jednoduchý. Jednalo-li se o neomylné texty, pak nemohou být vykládány v odlišných interpretacích. Jestliže totiž neomylný text vyžaduje výklad, pak by se neomylným automaticky stával tento výklad, nikoliv původní text. Výklad vyjadřuje formulaci, která je kategorická a definitivní, a tudíž zavazuje. Definice se nutně zabývá něčím definitivním. Definovat něco, co není definitivní, by znamenalo definovat nedefinovatelné a pokoušet se učinit stálým a nehybným samotný průběh stávání se.

Koncil chtěl, aby se Církev přizpůsobovala člověku v jeho konkrétním bytí, jeho bytí ve světě, což nutně znamená přizpůsobovat se nepřetržitému stávání se. Pro hermeneutiku kontinuity tedy platí, že výklad je neustále znovu formulován, aby vyjadřoval něco vždy živého a tedy vždy pravdivého. Při takovéto hermeneutické metodě již nemůže existovat cokoliv dogmaticky zavazujícího, protože již nemohou existovat sémanticky stálé dogmatické formulace.

Hermeneutický proces dovedený svou vnitřní logikou do krajnosti, by pak znamenal, že smysl koncilních dokumentů by skončil jako něco nedefinovatelného, nebo jako tvrzení, která se posouvají a nakonec jsou třeba i rozporná. V tomto smyslu koncilní texty, doslova vzato, postrádají schopnost vyjadřovat jeden, definitivní smysl.

Opět nám tu z povzdálí prosvitá dialektika, o které jsem již výše psal. Opět je tu pohyb založený na rozporech.

„Řádná“ a „mimořádná“ forma mše svaté

Pokud se týká „uvolnění“ sloužení tradiční latinské mše (TLM) a jejího paralelního sloužení s Novus Ordo Missae (NOM), i zde je patrná hegelovská dialektika. Papež sám totiž nikdy v rozporu s tím, co se často tvrdí, nebyl zastáncem vytvoření NOM, tj. zcela nové, umělé mše, která nadto obsahuje zcela nekatolické části (např. offertorium). Vždy náležel spíše k hnutí liturgické reformy. V současnosti opět Ratzinger postupuje v intencích dialektiky: NOM (teze) – „uvolnění“ sloužení TLM (antiteze) – vytvoření paskvilní hybridní mše (syntéze).

Tuto logiku potvrzují i některé zásadní výroky z okolí papeže nebo přímo od papeže samotného.

Kurt Koch, prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů řekl na římské konferenci k Summorum Pontificum 14. května 2011, že „Uvolnění restrikcí pro používání Římského misálu z roku 1962, známého jako tridentský ritus, ze strany papeže Benedikta XVI. je jen prvním krokem při „reformě reformy“ v liturgii… …Papežovým dlouhodobým cílem není prostě jen dovolit, aby starý a nový ritus koexistovaly, ale je jím posun ke „společnému ritu“, který bude formován vzájemným obohacením dvou forem mše.“

„Ve skutečnosti papež zahajuje nové liturgické reformní hnutí,“ řekl dále kardinál Koch. „Ti, kteří mu vzdorují, včetně „rigidních“ progresivistů, chybně vnímají Druhý vatikánský koncil jako roztržku s církevní liturgickou tradicí“. Dále prohlásil, že „Summorum Pontificum je pouze začátkem tohoto nového liturgického hnutí“.

„Papež Benedikt ve skutečnosti dobře ví, že v dlouhodobém výhledu se nemůžeme zastavit u koexistence „řádné“ formy a „mimořádné“ formy římského ritu, ale že Církev budoucnosti bude přirozeně opět potřebovat společný ritus,“ … „Protože se však nová liturgická reforma nedá rozhodnout teoreticky, ale vyžaduje proces růstu a očišťování, zdůrazňuje papež v tuto chvíli především to, že se tyto dvě formy římského ritu mohou a měly by se obohacovat navzájem.“

Lze předpokládat, že i tento „růst“ bude probíhat logikou hegelovské dialektiky, z protikladů budou vyrůstat nové formy. Jsem vnitřně přesvědčen, že přesně toto je cíl Benedikta XVI., který však on nevnímá jako negativní.

Španělská královna stojí na klekátku a přijímá na ruku – reforma reformy rok 2010…
 

Kardinál Koch dále poznamenal, že ti, kdo tomuto novému reformnímu hnutí vzdorují a chápou jej jako krok zpět od Druhého vatikánského koncilu, správně nechápou liturgické změny po Druhém vatikánském koncilu. Neboť, jak papež zdůraznil, Druhý vatikánský koncil nepředstavuje roztržku nebo rozkol s tradicí, ale část organického procesu růstu.

Praktické důsledky zrychlování tohoto procesu jsou již dnes patrné. Na jedné straně proklamativní podpora tradičnímu ritu, na straně druhé schvalování a dokonce účast na blasfémiích podobných, jaké provádí Neokatechumenátní cesta (podrobně zde).

Z tohoto „procesu růstu a očišťování“ v budoucnu vzejde jeden „společný ritus“ tak, že se „v/emzájemně obohatí dvě [současné] formy mše“. Neexistuje výstižnější příklad hegelovské dialektiky. A mimochodem to také usvědčuje ze lži všechny, kteří tvrdí, že mohou existovat jakési dvě formy římského ritu – „řádná“ a „mimořádná“. Existence jich obou je jen přechodná fáze, přičemž sám papež říká, že z nich vzejde opět jeden ritus. Bude to syntéza, hybridní mše, nic co vzniklo přirozeným vývojem.

Papež Benedikt XVI. při mešních obřadech Neokatechumenátní cesty.
 

Změnil se?

Často slýchám, zvláště pak od tzv. konzervativců v Církvi, názory, že se Joseph Ratzinger od doby Druhého vatikánského koncilu změnil, že tehdy sice byl jako mladý teolog poradcem kardinála Fringse a umírněným progresivistou, ale že v průběhu času své postoje revidoval a v současnosti je konzervativcem, který je dokonce vstřícně naladěn vůči tradici. Dobrá, podívejme se tedy na to, jak věc vidí sám Joseph Ratzinger. Odpověď bude překvapivě jednoduchá.

V rozhovoru s novinářem Vittoriem Messorim Ratzinger v roce 1984 připustil, že se od Druhého vatikánského koncilu „nezměnil“.

Během své návštěvy Brazílie v roce 1990 ještě kardinál poskytl rozhovor novináři, který se jej zeptal: „Jaké jsou nejvýraznější rozdíly mezi Ratzingerem Druhého vatikánského koncilu a dnešním Ratzingerem? Jinými slovy, kdo se více změnil?“ Ratzinger odpověděl: „Nevidím reálný, pronikavý rozdíl mezi mou prací na Druhém vatikánském koncilu a mou současnou prací.“

Na podzim 2006, krátce po vydání Dominus Iesus, Ratzinger stále obhajoval užívání slova „susbsistuje“ [„uskutečňuje se“], jak je užito v koncilních dokumentech.

Obdobných důkazů toho, že se Joseph Ratzinger nezměnil, existuje nespočet a nezdá se, že by se tím on osobně nějak tajil. Z tohoto pohledu jsou obhajoby papeže jako „konzervativce“ naprosto nepochopitelné. Pokud se dnes může jevit jako „konzervativec“, je to je proto, že se celé spektrum v Církvi posunulo. V době Druhého vatikánského koncilu se slovem „konzervativec“ označovali lidé jako arcibiskup Lefebvre, biskup de Castro Mayer a jim podobní. Dnes by nejspíš dostali nesmyslný přídomek „ultratradicionalisté“. Tehdejší liberálové a progresivisté jsou dnes označováni za „konzervativce“ a heretici jsou dnes maximálně označeni za „liberály“.

Jisté je jedno: Joseph Ratzinger je stále tím, kým byl již na koncilu.

Závěr

Závěrem chci říci, že tento článek si nekladl za cíl být nějakým úplným výčtem postojů Josepha Ratzingera, ale jak jsem napsal v úvodu, spíše měl být poukazem na určité body, týkající se jeho osobnosti. Rozebírat by se jistě dala i další témata jako jsou Ratzingerovy spekulace o neexistenci limbu či mravní bezúhonnosti antikoncepce v určitých situacích.

V úvodu jsme si také položili otázku, zda je Joseph Ratzinger oprávněně nazýván „hegeliánem“. Po přezkoumání některých stěžejních bodů jeho života jsme na základě faktů nuceni konstatovat, že svým dosavadním jedná„nebezpečný modernismus, který musí vést k subjektivizaci konceptu zjevení“ním jím zcela jistě je. Dále jsme z jeho autentických výroků mohli poznat, že se od koncilu nijak nezměnil. V neposlední řadě také máme řadu precedentů jeho chování v minulosti, ať již šlo o přístup k arcibiskupu Lefebvrovi a potažmo celému Kněžskému bratrstvu sv. Pia X., nebo přístup k „indultním“ společenstvím: Kněžskému bratrstvu sv. Petra, Kněžskému společenství sv. Jana Maria Vianney z Campos, Transalpinským redemptoristům, Institutu Dobrého Pastýře v Chartres aj. Z toho lze velmi dobře usuzovat na to, jak se pravděpodobně věci budou odvíjet i v budoucnu, zatím tomu tak vždy bylo podle stejného „hegeliánského“ vzorce. Bude-li tomu tentokrát jinak, osobně budu rád. Dosavadní výčet papežových kroků nás však k podobnému optimismu opravňuje jen stěží.

A co říci na úplný závěr? Joseph Ratzinger možná nebyl a není nejradikálnějším z progresivistů, ale vnímat jej jako konzervativce, natožpak přítele tradice, není ničím víc než iluzí. Proto mu věřit nemohu.

 

S využitím článků:

Komentáře: 30 - k článku Hermeneutika kontinuity jako střed mezi pravdou a omylem?

  1. Felix napsal:

    Pěkně prosím, jen pro zajímavost, kdo to je D. Grof? Já samozřejmě nehodlám posuzovat, zda „Grofovy výhrady jsou argumentačně podložené“ – pokud je biskupem, jistě si D. Grof svou argumentační podloženost bude hájit mezi sobě rovnými, pokud je knězem, jistě ji bude konsultovat se svým biskupem. (Pokud je však laikem, bojím se domyslet … ach to jalové přemítání na christnetu …) Děkuji předem za odpověď.

  2. Admin napsal:

    ISJ nemůže poskytnout bližší informace o této osobě.

    Dále bych Vás poprosil, abyste definitivně zanechal tématu „kompetence kléru versus kompetence laiků“, který vnášíte takřka do všech diskusí. Vaše postoje (případně momenty, které vnímáte jako problematické či diskutabilní) v této věci samozřejmě stojí za zamyšlení, zde jsou však rozprostřeny již více než dostatečně.
    Samozřejmě vítáme komentáře rozvíjející témata jednotlivých článků, ale v rámci této problematiky se již nikam dále neposuneme, proto bychom tím neradi obtěžovali ostatní čtenáře a přispěvatele. Chceme se, pokud možno, vyhýbat cenzuře. Děkujeme za pochopení.

  3. Felix napsal:

    Děkuji za toto jemné napomenutí. Osobně se domnívám, že článek je psán knězem, jenž z nějakého důvodu nemůže s ním vystoupit v církvi mezi spolubratry, a schválen jiným přinejmenším knězem pro uveřejnění na tyto stránky. Proto se domnívám, že má smysl jeho článek číst, i když si myslím, odposťte, že by článek měli číst tedy zejm. kněží.

  4. Admin napsal:

    To by jistě měli!

  5. josé napsal:

    Dokáže mi teda někdo říci, co se stane pokud tento článek přečte celá ČBK a většina kléru?

  6. David Hibsch napsal:

    Souhlasím s Adminem. Nemá smysl pořád omílat totéž o kompetencích, protože důležité je co jest vyřčeno a nakolik je to blízké pravdě. Br. Felixi, vím že máte vysokou školu, ale to neznamená, že my ostatní o věcech neuvažujeme a proč bychom vlastně nemohli….aha já zapomněl…. nemám dodělanou teologii a svátost kněžství. Každopádně je to skvělá analýza, která mě velmi pomohla pochopit uvažování naše papeže, byť veselo mi z toho není. Hodně let jsem jaksi nechápal tu jeho schizofrenii….laskavě nám povolí mši svatou všech věků a začne nosit berlu Pia IX. (naštěsti tu od JPII s deformovaným křížem dali někam za dveře)….a pak zajde na kafe do synagogy a protestanty. Tomu jsem fakt nerozumněl a díky lidem jako je pan Grof už rozumím….takže pane neznámý hrabě….díky za skvělý článek.

  7. David Hibsch napsal:

    José „Ždimero“ jednoduchá otázka a ještě jednodušší odpověď….no vůbec nic se nestane….přece by kvůli katolické víře neopustili docela dobré bydlo….zvlášť teď, když to tak slibně vypadá s těmi církevními majetky :-)

  8. JL napsal:

    Že ta čarodějnice nehodila přes to klekátko držku!

  9. José napsal:

    JL – Spíš se divím, že ji vůbec podal. Stát na klekátku a přijímat na ruku, to je zhovadilost, v tomto případě dokonce korunovaná.
    D. Hibsch – na José „Ždimeru“ jsem si vůbec nevzpomněl a jelikož nemám televizi, tak jsem to už dlouho neviděl. Díky za připomínku.
    Má otázka byla lehce provokativní směrem k panu Felixovi. Jak správně podotýká Admin, tak pan Felix neustále omílá problém kompetencí. Mám z toho ten dojem, že všichni se budeme chovat v rámci svých kompetencí, nebudeme do ničeho „kecat“ ani se k ničemu vyjadřovat a pak to přijde! Jakási nová doba a světlé zítřky.
    To už jsem jednou zažil, ti taky chtěli klid na práci a aby každý dělal jen to, co je mu určeno, moc nevybočoval a hlavně se na nic neptal.
    Nevím jestli je tento Felix totožný s Felixem, co tolik diskutoval na euportálu a pokud ano, tak musel prodělat dosti podstatnou změnu, jeho komentáře tam směřovaly k jádru věci a občas byly i vtipné. Přiznám se, že zde na těchto stránkách jeho komentářům nerozumím, nebo spíš nevím, proč to vlastně vůbec říká.
    Konečně k článku: Řekl bych, že je to dosti zásadní text, který jaksi shrnuje to, co v souvislosti s nynějším papežem psali jiní autoři. Přiznám se, je mi z toho smutno. Obávám se, že ani berla, tiára, či povolení mše všech věků s ničím nepohne, pokud nenastane řádný průvan v papežské kůrii a nedojde k revizi, ještě lépe k anulování závěrů DVK.

  10. Felix napsal:

    K Admin: Pan David Hibsch se mě trochu dotkl, pan José má na mě otázku, mohl bych krátce odpovědět? Děkuji.

  11. Admin napsal:

    Felix: Nechť je ctěná libost. Ale ne, že do toho budete přespříliš tahat kompetence ;-)

    JL: Vaše rozhořčení je v tomto případě pochopitelné (a mnohým přítomným dozajista mluvíte z duše). Příště se však, prosím, podobných výkřiků zdržte.

  12. Vyjímečně napíšu komentář. V textu je totiž jedna část, ke které se musím kriticky vyjádřit. Jde o následující:

    „Z čeho však lze dovozovat, že Ratzinger zastává subjektivistický koncept Zjevení? V knize Milníky řekl:

    „… koncept „zjevení“ v sobě vždy zahrnuje přijímající subjekt: tam, kde neexistuje nikdo, kdo by vnímal „zjevení“, nedochází ke zjevení, protože nebylo odkryto nic, co bylo skryto. Z definice zjevení vyžaduje někoho, kdo jej chápe. Toto pochopení podstaty, kterého jsem dosáhnul čtením Bonaventury, bylo pro mě později velice důležité v době koncilních diskuzí o zjevení, Písmu a tradici. Protože má-li Bonaventura pravdu, pak zjevení předchází Písmu a je uloženo v Písmu, ale není s ním jednoduše identické. To následně znamená, že zjevení je vždy něčím větším, než pouze tím, co je zapsáno. A to opět znamená, že nemůže existovat nic jako čistě sola scriptura, protože podstatným prvkem Písma je Církev jako chápající subjekt a tím je dán základní smysl tradice.““

    Autor článku z toho vyvozuje:

    „Tento koncept tedy stručně řečeno tvrdí, že pravdu konstituuje myšlení subjektu, který tuto pravdu přijímá. Pravda se tedy sama sebou stává postupně v závislosti na vývoji dějin či vývoji vlastního vědomí tohoto přijímajícího subjektu. “

    Takové vyvození je ale nesmysl. Joseph Ratzinger jistě mohl/může pojímat pravdu „dějinně“ (a jeho skutky či jiné jeho texty o tom mohou svědčit), ale to rozhodně nelze odvodit z citovaného úryvku. J.Ratzinger zde analyzuje pojem zjevení zcela správně, zjevení je prostě odkrývání skrytého a není-li komu by se odkrývalo, není ani zjevení. V tom není žádný „subjektivismus pravdy“, to by se pak subjektivismem muselo nazývat všechno, kde nějaký subjekt jakkoliv figuruje.

    Jinak díky za text. Hegeliánem asi Benedikt XVI., aspoň do jisté míry, opravdu je … bohužel …

  13. Felix napsal:

    Děkuji za slovo. Asi se s mnohými zde shodnu, že demokracie není dobrý systém. A taky se shodneme, že nalezla do života církve. Tedy jsme proti demokracii (a snad i proti diktatuře). Ale táži se: Lze proti demokracii bojovat demokraticky? Satana vyhánět satanem, demokracii demokracií? Demokraté jsou přesvědčeni o své pravdě. Tady mnozí také. Myslíte si, že svobodné a demokratické střetávání pravd může vést k cíli, na němž se shodujeme? Jistý demokrat řekl, že demokracie je diskuse. Já jsem prostě pro to, abychom mu svými aspoň zdejšími řečmi (když už obecně neumíme mimo své „KOMPETENCE=postavení v HIERARCHII“, v hierarchicky zřízené církvi, v hierarchii, která by se měla místo demokracie šířit i do společnosti, mlčet) nedávali za pravdu tam, kde on teď přebývá. A takto jsem, ano, psal a píšu i na euportálu. Jinak k tomuto článku samému se vyjádřit nemohu, protože podle této zásady jsem ho nečetl.

  14. Pavel napsal:

    To Felixovo blábolení stejně asi nikdo nebere vážně, protože odporuje především zdravému rozumu. Když jste však Felixi tak moc přes to, kdo něco říká, jistě uznáváte sv. Tomáše Akvinského, který píše: „Nezajímej se o to, kdo něco říká, ale o to, co říká.“ Odpusťte, že cituji z hlavy, ale je to v knížečce, která vyšla i česky a týká se přístupu ke studiu (jakési rady jak studovat), kterou sestavil jakýsi autor z úryvků ze sv. Tomáše Akvinského k této tematice. Když si tuto radu vezmete k srdci, všem se uleví, snad i Vám.

  15. Felix napsal:

    Pane Pavle, tak na mě nereagujte a věnujte se třeba tomuto článku, něco jiného je studium (třeba sv. Tomáše), něco jiného je diskuse o Benediktu XVI. Nechci už v té věci pokračovat, ale nemluvte prosím o blábolení. Jistě si víte rady, jaké zřízení tu má být a jak ho dosáhnout, až tu bude nějaký článek na to téma, jsem na Vás zvědav. Já fakt nechci v tomto pokračovat, nereagujte, prosím. Děkuji.

  16. Pius napsal:

    @Jakub:

    „Ponecháme na kardinálu Ratzingerovi odpovědnost za tvrzení, že „v jazyce pozdního středověku“ bylo slovo zjevení chápáno tak, že vyjadřuje ideu činu, jinak řečeno, že pouze znamenalo akt, jímž se Bůh projevuje a nikoliv „objektivní důsledek“. Je však jasné, že takovým rozlišením chce oddělit akt od jeho objektivního „důsledku“. To je naprosto absurdní. Je to to samé jako oddělit akt mluvení od toho, co je řečeno. To co je řečeno není vlastně ničím jiným než tím, co bylo řečeno ve svém „objektivizovaném důsledku“, abychom použili terminologii Jeho Eminence. Svévolným oddělením aktu zjevení (které pochází od Boha) od „důsledku“, pak může Ratzinger tvrdit, že „přijímající subjekt je vždy také částí konceptu zjevení“. Všimněte si, že neříká, že zjevení je pro přijímající subjekt (což je pravda: zjevení zajisté není pro rostliny a zvířata!), protože Bůh zjevuje to, co jsme schopni pochopit o Něm a o tom, co po nás žádá pro naši spásu ve Svém milosrdenství k nám. Spíše říká, že „přijímající subjekt je vždy také částí konceptu „zjevení“. Tam, kde není, kdo by vnímal „zjevení“, žádné zjevení se neudálo, protože nic nebylo odkryto.“
    To je něco docela jiného. Jedna věc je říci, že zjevení, které nic Bohu nepřidává, ani neodnímá, a které On milosrdně zamýšlí pro naši spásu, nepochybně existuje jako objektivní fakt skrze Boží akt, bez ohledu na to, zda jej vnímáme, nebo bez ohledu na náš názor na něj. Je docela něco jiného naopak říci, že bez vnímání „přijímajícího“ subjektu neexistuje žádné zjevení, a že tudíž zjevení existuje jako objektivní fakt díky účasti poznávajícího subjektu člověka. Takto pojímané zjevení se stává skutečností vědomí subjektu, je subjektivizováno, a jak poukázal profesor Schmaus, bez účasti chápajícího subjektu není tím, čím je, není zjevením.
    Zamysleme se na chvíli! Nikdo z nepřátel Krista nevěří, že On je Syn Boží a nevěří tudíž ve zjevení. Jestliže se nezdařilo, aby přijali zjevení, pak jestliže aplikujeme Ratzingerovu logiku, žádné zjevení neexistuje! V případě pohanů neexistuje žádný „přijímající subjekt“. Mnozí lidé neznají nebo odmítli nebo odmítají zjevení. Nemohou nebo nechtějí „přijít k držení“ tohoto zjevení. Máme z toho vyvodit, že kvůli této negativní odezvě přestává být zjevení tím, čím je, a že ztrácí svou vnitřní cenu? Ratzingerova logika vede k závěru, který je absurdní. Je to jako říci, že fontána neexistuje, protože z ní nemá kdo pít! Kdokoliv se zdravým rozumem chápe, k jakým absurditám subjektivistický koncept zjevení musí vést.“

    Viz http://rexcz.blogspot.cz/2012/.....ele-1.html

  17. Bohumil Šourek napsal:

    Otázka jak překonat demokracii a jak restaurovat pořádek je naprosto relevantní. Jako monarchista si ji kladu dnes a denně. Na Felixovu otázku, zda lze proti demokracii bojovat demokracii, si odpovídám nejčastěji ve smyslu: A lze jinak? Každý jiný způsob znamená revoluci, což je samozřejmě nepřijatelné.
    Možná je podstata v použité terminologii: to současné zlo nespočívá ve skutečnosti v demokracii, obdobně jako nacismus či fašismus nejsou pravicovými ideologiemi, ačkoliv se Stalinovi a jeho pohrobkům podařilo tuto lež lidem implantovat. Moje otázka zní: Je monarchie nedemokratická? Je katolická víra nedemokratická? Odpověď je zřejmá, monarchie i katolicismus jsou vysoce demokratické, proto také dokázaly vytvořit evropskou civilizaci. Existence a udržování autority, světské i církevní, tuto tezi jen potvrzují.
    Vymezovat bychom se tudíž měli vůči republice, která narušuje staletími ověřené principy a vede k anarchii, již právě prožíváme. Republika je ono zlo.
    Monarchie umožňuje a zajišťuje to základní: dávejte císařovi, co je císaře a Bohu, co je Boží. To republikánské parlamenty si troufají strhávat veškerou moc na sebe, to republikánské parlamenty porušují jednu z nejdůležitějších demokratických zásad „co je možno řešit v místě, nechť se řeší v místě“. Myslím, že tomuto postoji je schopen porozumět i běžný občan.

  18. Hamish napsal:

    @Bohumil
    Odkud bere „demokracie“ svou legitimitu? Kdo ji legitimizuje? Lidé, kteří demokraticky rozhodnou, kým se chtějí nechat vést?
    Nemohu souhlasit, že je Církev demokratická. A monarchie rovněž ne.
    Církev svou autoritu, svou legitimitu čerpá od Boha samého. Obdobně monarchie, která se řídí Božími zákony.
    Vox populi není vox Dei.

  19. Bohumil Šourek napsal:

    @Hamish
    Však já s Vámi v zásadě souhlasím. Moje vyjádření mělo spíše politický charakter – lépe se dnes argumentuje proti republice než proti demokracii.
    I tak ale existuje otázka, zda je demokratičtější republika se svou zpupností a uzurpací i božského, nebo monarchie s jejími přirozenými „záklopkami“ a tabu. Trůn je legitimně obsazen a legitimně jsou obsazeny i další posty. Panovník je přitom povinen řídit se Božími zákony. Případný parlament také nemůže vše, co si usmyslí.
    Rozlišuji mezi republikou a monarchií jakožto politickými systémy. Demokracie není politický systém, ale způsob vztahů mezi lidmi. Je snad nedemokratická rodina, v níž rodiče uplatňují svou pravomoc i navzdory přání dítěte? Ve středověku, co já vím, taková demokracie existovala. Existovala i v rámci obce, ovšem vždy s důležitými hranicemu: odsuď pocuď.
    Demokracií se dá nazvat i důležitý monarchistický princip: subsidiarita.

  20. Felix napsal:

    Pane Šourku, prosím, nemohli bychom tu diskus přenést na MONOS? Tady to nechtějí. Je tady sice to lepší proti spamu a perfektní náhled, ale obětoval bych se. Jinak pan Hamish doslova zde vyjádřil pravdivé soudy. Je však třeba to rozvést. Tedy: šlo by to? Děkuji.

  21. Hamish napsal:

    @Bohumil
    Když já se domnívám, že podstatným a nedělitelným charakterem demokracie je (ostatně, přeložme si toto řecké slovo), že svou moc a legitimitu čerpá právě z lidu.
    I proto byla, jako taková, v Církvi vždy zásadně odmítána.
    Něco jako zde http://katolicka-kultura.sweb......racie.html

  22. Bohumil Šourek napsal:

    @Felix: Ale samozřejmě.

  23. Felix napsal:

    Dovolím si doplnit: … z lidu, který tím postupně až většinově ztrácí posvěcující milost se vším zlem, co z toho plyne. Ten odkaz vřele doporučuji jako jeden z nejlepších, co na internetu jsou.

  24. Giuditta napsal:

    @Hamish: Ano! Díky za odkaz na článek.
    Zdvořilý dotaz na vážené diskutující: Proč Církev potřebuje stát Vatikán?

  25. Bohumil Šourek napsal:

    Protože jde o teokratickou monarchii. A já bych řekl, že to je síla katolicismu.

  26. Felix napsal:

    Giuditta: Podívejte se, máte-li zájem, do Českého slovníku bohovědného, heslo Církevní stát. Je to někde na internetu.

  27. TT napsal:

    ad. Zcestná nauka o spáse Židů

    Mimo Církev není spásy; vyznavači judaismu čili Židé, kteří proklínají a plivou na Ježíše, jsou členy satanovy synagogy a jako takoví – v takovém stavu – nemohou být spaseni – jejich otcem je satan, otec lži.
    A byť jen ovažovat o tom, že se na příslušníky satanovy synagogy vztahují zaslíbení Starého zákona, skrze jejich původ (který je mj. u sionistů pochybný) je úchylné, a jako každá úchylka tedy plně kompatibilní s modernistickou teologií.
    Usilovat o konverzi Židů je povinnost každého křesťana, a papeže zvlášť, neboť každý, kdo si přečte Evangelia, tam tuto povinnost a poslání nalezne.
    Žijeme v době, kdy platí Nový Zákon, který naplnil Zákon Starý, tedy potomky Abraháma jsou křesťané, těm bylo dáno zaslíbení. Nikoli judaisté, kteří jsou jinověrci, neboť nevěří v Trojjediného Boha.

  28. Pan Contras napsal:

    http://kreuz.net/article.15349.html

    Čo bolo, to bolo, hin sa ukáže.

  29. Giuditta napsal:

    @25,26: Děkuji za reakce. Zde jsem našla uspokojivou odpověď:http://acpo.fsv.cuni.cz/ACPO-1....._01_01.pdf

  30. Ladislav Borovský napsal:

    Ten článek, to je síla. Ať mi všichni prominou, ale „chce se mně blejt, velebnosti…!“
    V roce zvolení současného papeže jsme se v našem kostele modlili, já byl rovněž iniciátorem a hlavním činitelem, za dary Ducha sv., aby nám dal dobrého papeže a v duchu jsem přitom viděl jako jediného možného tehdejšího kardinála Ratzingera… Jaká byla moje obrovská radost, když se tak stalo!
    A nyní?
    Čemu dnes ještě v naší Církvi věřit?!