Institut sv. Josefa

MÉ VYSTOUPENÍ Z KDU-ČSL
Tomáš Auer

Rozhodl jsem se vystoupit z KDU-ČSL. Jak jsem během mého členství sledoval politiku KDU-ČSL na její vládní nebo parlamentní úrovni, důvody pro odchod ze strany postupně přibývaly. Už od počátku mého vstupu do lidové strany jsem pozoroval, že vedení KDU-ČSL v reálné politice neusiluje o realizaci a obhajobu křesťanských principů a konzervativních hodnot ve společnosti.
Je neblahým trendem stranické linie KDU-ČSL, že do kandidátních listin nebo stranických funkcí jsou vybíráni a akceptováni lidé, kteří nereprezentují tyto hodnoty, nemají k nim žádný osobní vztah a přijímají nebo dokonce prosazují zákony, které jsou v s nimi v rozporu. Aktuálním příkladem je Jana Hybášková, poslankyně Evropského parlamentu a předsedkyně Evropské demokratické strany, kterou Cyril Svoboda prosadil do pozice leadera kandidátky KDU-ČSL královéhradeckého kraje. S touto pozicí se původně počítalo pro Lenku Ptáčkovou-Melicharovou, která na rozdíl od Jany Hybáškové je mnohaletou členkou KDU-ČSL a byla favoritem středočeské krajské organizace. Jaké jsou názory a postoje Jany Hybáškové výmluvně dokládá její činnost v Evropském parlamentu. Za dobu svého působení v Evropském parlamentu hlasovala pro rezoluci, která vybízí všechny členské státy EU k legalizaci potratů na požádání a k uznání stejných právních a společenských výsad tradičního manželství pro registrovaného partnerství homosexuálů, viz:
http://oslik.wordpress.com/2009/01/12/zastavte-rezoluci-eu-proti-zivotu-a-rodine-ktera-ma-byt-prijata-ve-stredu-14-1/. V evropském parlamentu také prosazovala evropský rozvodový zákon. Je mi záhadou, co si vlastně slibuje KDU-ČSL od spojenectví s EDS v současnosti s bezvýznamnou podporou obyvatelstva v ČR? Jana Hybášková v tomto roce neuspěla se svou stranou ve volbách do Evropského parlamentu. Má ji snad KDU-ČSL do následujících voleb do Evropského parlamentu dopomoci ke znovuzvolení?
Před rokem byl v parlamentu ČR projednáván zákon o takzvaných specifických zdravotních službách. Zákon pod tímto zavádějícím a eufemistickým označením měl ještě více než doposud zpřístupnit potrat v ČR a měl především povolit potrat všem cizinkám z členským států EU. Byl tedy namířen proti těm státům, jejichž legislativa chrání život nenarozených dětí od početí, jako jsou Polsko a Irsko. Tento kontroverzní zákon byl naštěstí v parlamentu smeten ze stolu. Co je snad horší, text zákona byl doporučen tehdejším ministrem Legislativní rady vlády, Cyrilem Svobodou a schválen všemi lidoveckými ministry včetně bývalého předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. Na výtku Hnutí pro život k Cyrilu Svobodovi, že dal doporučení k tomuto zákonu, které přispělo k jednomyslnému schválení vládou ČR, nezareagoval Cyril Svoboda nijak odpovědně a adekvátně. Svůj podíl na vládním schválení tohoto zákona Cyril Svoboda alibisticky nepřiznal. Na jednání sice nebyl přítomen z důvodu své plánované zahraniční cesty, ale jeho tehdejší náměstek Jiří Stodůlka důrazně prosazoval rozšíření potratů pro cizinky ve znění připraveném panem ministrem.
Na kritiky svého selhání v otázce ochrany nenarozeného života, mezi které patřili také Mladí křesťanští demokraté, se Cyril Svoboda naopak rozhněval a následně od nich vyžadoval, aby svou kritikou dále „nepoškozovali“ KDU-ČSL. Takhle si asi staronový předseda KDU-ČSL představuje jím proklamované bratrství. Svým postojem Cyril Svoboda ukazuje, že nejen není křesťanským politikem ale také demokratem, jestliže závažnou kritiku nepřijímá, ale naopak vyžaduje účelovou názorovou poslušnost od svých straníků a přidružených organizací KDU-ČSL. Jeho výrok „Kdo teď bude říkat jiné věci, sám se vyloučí“, který pronesl krátce po svém zvolení, je z tohoto hlediska ilustrativní a sám o sobě varovný.
Není odpovědné a prozíravé pro konzervativce a obzvláště pro křesťanské demokraty, jestliže bezmezně a nekriticky mluví o výhodách členství a užší integrace s EU, a přitom zamlčují či bagatelizují negativa a úskalí, která s sebou přináší postupné vytváření struktur a posilování moci evropského nadnárodního státu prostřednictvím ratifikace Lisabonské smlouvy. Naopak by měli před důsledky přijetí Lisabonské smlouvy varovat své voliče a celou českou společnost. Lisabonská smlouva podlamuje suverenitu členských států EU, zvláště menších států jako je Česká republika. Dosavadní smlouvy EU umožňovaly zpravidla jen jednomyslné hlasování, kdežto Lisabonská smlouva je ve většině případů nahradí hlasováním kvalifikovanou většinou a pomocí obecných překlenovacích ustanovení tzv. paserel bude možné rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou také na nové oblasti pravomocí. To znamená, že ve věcech, ve kterých budeme kvalifikovanou většinou přehlasováni, bude rozhodováno o nás bez nás. Budeme se pak muset podrobit zákonům, se kterými nebudeme souhlasit a které se nebudou hodit do našich domácích podmínek nebo budou necitlivé k naším národním zvyklostem. O daních, sociálních systémech a zahraniční politice by se pak v budoucnu mohlo podle Lisabonské smlouvy hlasovat kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva totiž není klasickou revizí zakládacích smluv EU, jako byly revize smluv z Maastricht, z Amsterdamu nebo z Nice, ale ve skutečnosti je ústavou EU. Jak přiznal sám tvůrce Lisabonské smlouvy Valéry Giscard d’Estaing: „Nová evropská smlouva je totéž, co odmítnutá ústava – jen formát se změnil, aby bylo možné se vyhnout referendům… Všechny institucionální návrhy ústavní smlouvy … lze najít v Lisabonské smlouvě; jsou jen v jiném pořadí a vloženy do starých smluv“. Zde je vidět nelegitimní nátlak na ratifikaci euroústavy, která byla již odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemí. Je obcházením demokratických mechanismů členských států EU a klamáním jejich obyvatel, jestliže odmítnutá euroústava je v podobě Lisabonské smlouvy předkládána k ratifikaci znovu a v členských státech EU byla schvalována dokonce i bez referend. Jedinou zemí, ve které proběhlo referendum o Lisabonské smlouvě, bylo Irsko. Irsko se již v referendu vyslovilo pro nesouhlas s Lisabonskou smlouvou, a přesto bylo donuceno uspořádat referendum o Lisabonské smlouvě podruhé.
Prezident Václav Klaus je jediným čelním představitelem našeho státu, který odvážně kritizuje jak obsah Lisabonské smlouvy tak samotný nelegitimní průběh a způsob její ratifikace. Varuje náš národ jakož i ostatní evropské národy před jejími nebezpečími – před úbytkem suverenity a demokratické kontroly moci členských států EU. I on byl donucen podepsat Lisabonskou smlouvu, neboť u nás selhali nejen politici, ale také selhal ústavní soud. Ústavní soud ČR se vyvlíkl z odpovědnosti přezkoumávat dopady Lisabonské smlouvy na státní svrchovanost. Rozhodnutí ústavního soudu bylo politické, které mělo za cíl posvětit ratifikaci Lisabonské smlouvy a nařídit prezidentovi její podepsání, aby nebylo možné její ratifikaci ukončit či zpochybnit s ohledem na její závažné nedostatky tak jako v případě předchozí ústavní smlouvy.


 


zpět na úvodní stránku