Institut sv. Josefa

NOVÁ SMLOUVA NAHRAZUJE STAROU
Michal Kretschmer

Cílem tohoto článku je doložit, že starozákonní smlouva je zrušena a Boží přislíbení přešla na Církev, a také ukázat, že mezi křesťanstvím a judaismem, který odmítl Krista, je nesmiřitelný rozpor.
Je také reakcí na stanovisko Katolické teologické fakulty UK ke zrušení exkomunikace čtyř biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X.1, které považuji za heretické. V něm se totiž kromě jiných nehorázností praví: „Uznání náboženské svobody a svobody svědomí, stejně jako uznání židovství coby samostatné cesty spásy (Nostra Aetate) náleží podstatným způsobem k sebepojetí katolické církve.“ Podobným postojem je i blasfemický výrok kardinála Sean P. O'Malleye, že „holocaust je nejhorší zločin v lidské historii“2, který učinil před asi 20 představiteli židovských organizací. Hovořit v souvislosti s nacistickými zločiny vůči Židům o „holocaustu“ (tj. o zápalné oběti) je nesmyslné, neboť o oběti v náboženském smyslu ani ze strany vrahů, ani ze strany obětí, hovořit nelze. Největším zločinem v lidské historii nejsou zločiny vůči lidem, ale bohovražda, neboť zde byl na popud židovské velerady rukama pohanů zabit nevinný Beránek, Syn Boží. Lidská zloba se zde obrací vůči samému Bohu, který své odpůrce usvědčoval ze lži. I sv. Tomáš Aq. v Theologické summě, III, q. 47 a. 6, píše: „knížata židovská poznali Krista; a jestliže byla v nich nějaká nevědomost, byla to nevědomost chtěná, jež je nemohla omluvit. A proto byl jejich hřích nejtěžší.“
Rovněž označování židů za „naše starší bratry a sestry ve víře“ je bez dalšího upřesnění nepřijatelné. Takovou formulaci lze aplikovat pouze na starozákonní patriarchy, proroky a tehdy vyvolený lid Boží, nikoliv však na dnešní židy, kteří Krista jako zaslíbeného Mesiáše nepřijali.

Tři hlediska ohledně Židů

Ohledně Židů je třeba rozlišovat tři hlediska: rasové, náboženské a politické.
V rasovém ohledu je křesťanské hledisko jasné. Křesťané věří ve stvoření člověka Bohem a původ lidstva z jediného páru a tím i v jednotu lidského pokolení. V takovém pojetí není tedy místo pro rasismus, který by nadřazoval či podřazoval některého člověka vůči jiným lidem jen pro jeho příslušnost k určité rase, jakkoli jednotlivé rasy mohou vykazovat statisticky vzato relevantní rozdíly. Kromě toho Ježíš, Panna Maria i apoštolové byli Židé. Sám Ježíš říká samařské ženě, že „spása je ze Židů“ (Jan 4,22). Pius XI. v encyklice Mit brennender Sorge, která v roce 1937 reagovala na nástup nacismu v Německu, napsal: „Kdo rasu nebo národ, nebo stát, nebo státní formu, nebo nositele státní moci, nebo jiné hodnoty společenského života - které v rámci pozemského řádu zaujímají důležité a ctihodné postavení - vytrhává z jejich pozemské stupnice hodnot a dělá z nich nejvyšší normu všech ostatních, i náboženských, hodnot a modloslužebnicky je zbožňuje, ten převrací a falšuje Bohem vytvořený a Bohem nařízený řád. … Vyvrcholení zjevení, kterého bylo dosaženo v evangeliu Ježíše Krista, je konečné, je závazné navždy. Toto zjevení vylučuje jakékoliv lidské dodatky; a už vůbec nepřipouští, aby bylo nahrazené nebo vystřídané svévolnými "zjeveními", které někteří mluvkové dnešní chtějí vyvozovat z takzvaného mýtu o krvi a rase.“
V náboženském ohledu je nutné konstatovat, že nadpřirozené zjevení je obsaženo (kromě nezapsané tradice) v knihách Písma svatého, které zahrnují jak Písma Starého, tak Nového zákona, jak je vypočítává Tridentský koncil. Knihy Starého zákona byly dány potomkům Abrahamovým, které Hospodin vyvedl z egyptského zajetí a dal jim zaslíbenou zemi. Popisují dějiny izraelského lidu, jeho věrnost Božímu zákonu a tresty, kterých se mu dostalo za nevěrnost a modloslužbu. Rovněž obsahují i zaslíbení a proroctví týkající se budoucích časů včetně přislíbení Spasitele, který vzejde z rodu Davidova.
Situace se zásadně mění poté, co předáci židovského národa a pod jejich vlivem i většina židovského národa odmítli přijmout Ježíše Krista jako slíbeného Mesiáše, především poslaného „k zahynulým ovcím domu izraelského“ (Mat 15,24). Tato tvrdošíjnost není nic nového, již Mojžíš se usilovně modlil za tento lid, o kterém Hospodin řekl, že jej vyhladí (Deut 9,13-29)3. Ukazují se ovšem stále zřetelněji rozdíly mezi Ježíšem a představami zákoníků a farizejů a prohlubují se konflikty. Ježíš předpovídá pronásledování křesťanů: „vztáhnou na vás ruce a boudou vás pronásledovat, vydávajíce vás do synagog a do vězení a vodíce vás ke králům a vladařům pro jméno mé“ (Luk 21,12). Posléze se předáci židovského národa dopouštějí bohovraždy a na smrti Pána Ježíše mají větší vinu než Pilát (Jan 19,11). Nejsou to však jen oni, ale i shromážděný lid, který z jejich návodu žádá propuštění zločince Barabáše a ohledně Ježíše požaduje po Pilátovi, aby ho ukřižoval (Mar 15,11-15). Tímto hříchem a pokračující zatvrzelostí se mění postavení Židů z vyvoleného národa v lid, který odmítl přišedšího slíbeného Mesiáše a nepřestává bojovat proti němu útočíc a snažíc se zevnitř rozložit Církev, která je mystickým tělem Kristovým. Skutky apoštolů jsou doslova prostoupeny líčením nevraživosti židů vůči učedníkům Krista a jejich velkého podílu na pronásledování církve. Opakovaně sami Petra a některé apoštoly uvěznili (4,3, 5,18), dali je zbičovat (5,40), když předtím je chtěli zabít (5,33). Štěpána pak kamenováním zavraždili (7,59-60). I sám Žid Pavel, před svým obrácením „hubil církev; vcházeje do jednotlivých domů a jímaje muže a ženy, dával je do žaláře“ (8,3) a chtěl usmrtit učedníky Páně (9,1). Potom, co přijal Krista, „uradili se židé vespolek, že ho zabijí“ (9,23). Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování (11,19). Aby se zalíbil židům, dal král Herodes zatknout také Petra (12,3), anděl ho však „vytrhl z ruky Herodovy a ze všeho očekávání lidu židovského“ (12,11). Skutky apoštolů na mnoha místech (13,50, 14,2, 14,19, 17,5, 17,13, 18,12, 20,3, 21,27-31) uvádějí, že židé pobouřili další lidi, i pohany, aby podnítili nenávist vůči křesťanům i konkrétní nepřátelské akce. Jindy židé sami usilují o to zabít Pavla (23,12-15) či vykřikují, že musí umřít (22,22) a žalují na něj o soudu pohanů (24,1, 25,2).4 V průběhu dalších století vzniká Talmud, který více reflektuje židovská podání než Písmo (ostatně již Ježíš v Mar 7,8 říká farizejům a zákoníkům: „opustivše přikázání Boží, držíte se podání lidského“). Sv. Štěpán to říká ještě ostřeji svým vrahům: „Tvrdošíjní a neobřezaní srdcem i ušima, vy se vždycky Duchu svatému protivíte; jak otcové vaši tak i vy“ (Skut 7,51). Sv. Pavel napomíná, aby se „nedrželi židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy“ (Tit 1,14).
Současný judaismus představuje tedy již zcela jiné než starozákonní náboženství a lze i říci, že Bůh, kterého uctívá, je jiný než Bůh křesťanů, neboť výslovně vylučuje víru v Trojici a Vtělení Božího Syna. Nejen judaisté, ale i jiné židovské skupiny se projevují jako nepřátelé křesťanství, zejména katolické církve. Ti dnešní židé, kteří se hlásí k Talmudu, se alespoň implicitně hlásí k jeho rouhačským výrokům o Ježíši a k schvalování jeho popravy a pronásledování křesťanů.
V politickém ohledu by bylo možné zabývat se dějinami židovského národa po zničení jeruzalémského chrámu, jeho životem v pozdější většinové křesťanské společnosti, jeho snahou domoci se v ní vlivu až po dosažení jeho nadproporcionální (s ohledem na podíl Židů na obyvatelstvu jednotlivých států) úrovně v nové době. Tím se ale v tomto článku nebudeme zabývat.
Za rasismus lze považovat pouze negativní postoje vůči Židům na základě jejich rasy, nikoliv odmítání a demaskování judaismu jako neslučitelného a nepřátelského vůči křesťanství ani kritiku politiky provozované Židy.

Židé v Písmu svatém

Není možné se v jednom článku věnovat citacím a výkladu mnohých míst Starého i Nového zákona, které se vztahují k Židům, ať již jde o to, že byli vyvoleni, aby byly národem, jenž bude nositelem Božího zjevení a z něhož vzejde přislíbený Vykupitel, nebo o to, že Starý zákon byl naplněn a završen v Novém zákonu, takže dnešními dědici starozákonních zaslíbení jsou křesťané a nikoli vyznavači judaismu.
Biblická zaslíbení, jako je požehnání Abraháma (Gen 12,2-3), nelze vykládat v tom smyslu, že se vztahují na dnešní stát Izrael. Toto požehnání se vztahuje jak na jeho tělesné potomstvo (a to nejsou jen Židé, nehledě na to, že mnoho obyvatel Izraele je chazarského původu, ale i Izmaelité, tedy Arabové), tak na ostatní „pokolení lidstva“ (viz též Gen 22,18, 26,4), tedy jeho „duchovní“ potomstvo. To vykládá sv. Pavel v listu Galatům, kap. 3, když příslib daný Abrahámovi - „všechnu zemi, kterou vidíš, dám tobě a potomstvu tvému až navěky“ (Gen 13,15) - vykládá o Kristu coby potomku Abraháma. Tak „ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi“ (Gal 3,7).
Rovněž Petr ve svém kázání (Skut 3,12-26) hovoří o Ježíši jako o proroku, kterého předpověděl Mojžíš, a říká, že ten, kdo ho neposlechne „bude vyhlazen z lidu“. Z toho je vidět, že požehnání dané Abrahamovi se nevztahuje na ty, kdo nepřijali Ježíše Krista za Bohem poslaného Mesiáše, ale na křesťany, ať již židovského nebo pohanského původu. Božím lidem jsou ti, kdo neodvrhli od sebe onen úhelný kámen položený na Siónu (1 Petr 2,4-10). Sv. Pavel v listu Filipským 3,3 nazývá obřízkou ty, kdo slouží duchem Bohu a honosí se v Kristu Ježíši a neskládají své důvěry v tělesné přednosti v židovském smyslu.
V Gal 4,21-29 vykládá, že křesťané jsou podle Izáka dítkami zaslíbení, kdežto děti otrokyně Agary jsou vyloučeni z dědictví. Připomíná, že jako tenkrát Ismael narozený podle těla, pronásledoval toho, jenž byl zrozen podle ducha, tak i nyní synagoga pronásleduje katolickou církev. Židé skrze Piláta a jeho vojáky zavraždili Božího Syna a poté pronásledovali Církev, jak o tom podávají Skutky apoštolů na mnoha místech svědectví.
V Řím 9,6-13 sv. Pavel píše, že ne všichni jsou praví Izraelité, kteří pocházejí od Izraele, nýbrž „v Izákovi bude tobě nazváno potomstvo“ (Gen 21,12). Starší Ezau bude sloužit mladšímu Jakobovi, který byl vyvolen. Ezau zobrazuje synagogu, Jakob církev a opět se děje to, co bylo předobrazeno v tom, že Ezau chtěl zabít svého bratra Jákoba (Gen 27,41). Přislíbení není tělesné, ale duchovní, a proto těm, kdo se pyšní svým tělesným původem a říkají, že jejich otec je Abraham, Ježíš říká, že jejich otec je ďábel (Jan 8,44). Podobně ve Zjev 3,9 se píše o lidech, kteří „jsou z lidu satanova, z těch, kteří praví, že jsou Židé, a nejsou jimi, nýbrž lžou“ a je přislíbeno, že někteří z nich přijdou a poznají, že Bůh miluje církev.
Většina Židů nepřijala Ježíše a tak se na nich naplňují zlořečení uvedená v Deut 28,15-68 mezi jinými i „Hospodin tě rozptýlí mezi všecky národy od konce do konce země“ (verš 64). Ježíš pak zákoníkům a farizejům říká několikráte „běda“ a předpovídá jim, že na ně padne „veškerá krev spravedlivá, vylitá na zemi od krve spravedlivého Ábela až do krve Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem“ (Mat 23,35) a že jejich „dům bude ponechán pustý“ (23,38). Je třeba však poznamenat, že „zjevuje se totiž Boží hněv z nebe proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí“ (Řím 1,18), netýká se tedy jen Židů, stejně tak i Boží zaslíbení, neboť „u Boha není stranictví“ (Řím 2,11). Velekněžím Ježíš říká, že jim bude odňato Boží království. Předpověděné zničení jeruzalémského chrámu (Mat 24,2) je trestem za nevěru Židů. Když císař Julián Odpadlík ve své nenávisti ke Kristu podněcoval Židy, aby obnovili roku 362 chrám, nastalo zemětřesení, vystupovaly kolem jeho základů ohnivé koule, jež spálily okolí i dělníky, a na nebi se ukázalo znamení kříže. O tom píší křesťané Sokrates Scholasticus: Historie církevní, III, 20, Sozomen: Historie církevní, V, 20 a sv. Jan Zlatoústý: Homilie proti židům, V, 11 i pohan Ammianus Marcellinus. Sv. Pavel v 1 Sol 2,14-16 píše o židech, kteří pronásledují církev a jim brání, aby pohanům hlásali cestu spásy, a praví o nich, že „přišel však na ně hněv Boží k vrcholu“.
Mojžíš v Lev 26 varuje před neposlušností Hospodinu a ohlašuje různé tresty za to, mezi jiným i „vás pak rozptýlím mezi národy a vytasím za vámi meč, země vaše zpustne a města vaše obrátí se v sutiny“ (verš 33). To bude trvat „dokud se nezahanbí jejich neobřezaná mysl“ (verš 41). Deut v kap. 30 klade jako podmínku k tomu, aby Bůh shromáždil svůj lid ze všech národů, kam jej rozptýlil, aby se navrátil k Hospodinu a poslouchal jej. Pak bude moci sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin jejich otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá (verš 20). Stát Izrael je z tohoto hlediska svémocným pokusem obejít tuto Boží podmínku kajícnosti a ustanovit se svou mocí a proto na něm nespočine Boží požehnání. Ez 36,24-38 opět klade jako podmínku, že Izraelité, kterým praví „vezmu vás totiž z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země“, se očistí. Pak se naplní slova o nich „budete sídlit v zemi, kterou jsem dal otcům vašim; a budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ a „zpustošená země bude obdělána“. Očista je podmínkou, aby mohli „sídlit v zemi, kterou jsem dal služebníku svému Jákobovi, v níž bydleli otcové vaši“ (Ez 37,25).
Ježíš v Mat 21,43 říká farizejům: „království Boží bude odňato od vás a dáno bude lidu, který bude přinášet plody jeho“, poté co jim předložil podobenství o vinařích, kteří zabili hospodářova syna a citoval Žalm 118,22 „kámen, který zavrhli stavitelé, ten stal se kamenem úhelným“.

Nahrazení Starého zákona Novým vyplývá i z Žid 7,12-17. Ježíš je knězem dle řádu Melchisedechova, ne dle řádu Áronova. Když se mění kněžství, nutně nastává i změna zákona. Proto Nový zákon jest jiný než Starý. Ostatně uzavření nové smlouvy je předpovězeno již v Jer 31,31. Toto proroctví je citováno v Žid 8,8-13 a pak je tam psáno: „Praví-li však smlouvu novou, prohlašuje první za zastaralou; ale co vetší a stárne, jest blízko zániku“.

Ježíš řekl: „Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mar 16,16) – to dokazuje, že křest dle Nového zákona je nutný pro všechny, tedy i pro Židy. Podobně apoštol Petr naplněn Duchem svatým prohlašuje: „Není v nikom jiném spásy, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli spaseni býti“ (Skut 4,12). Není tedy jiné řádné cesty ke spáse pro Židy, než aby se nechali pokřtít a stali se katolickými křesťany. Myšlenka, že Židé po přijetí Krista jsou v postavení těch, kdo náleží k dvojí smlouvě, je mylná. Sv. Pavel v Kol 2,14 praví o Kristu: „smazal úpis, záležející v ustanoveních, který proti nám svědčil, který nám byl na odpor; i ten odstranil, přibiv jej na kříž“. O Židech, co Krista nepřijali, platí, co píše apoštol Pavel v 2 Kor 3,14-16: „Avšak otupěly smysly jejich, neboť až do dneška zůstává táž rouška na čtení zákona Starého, ježto se jim neodhaluje, že v Kristu přestává; ano, až do dneška, kdykoli se čte Mojžíš, rouška leží na srdci jejich. Ale když obrátí se někdo k Pánu, odejme se rouška ta.“
Nemělo by nás překvapovat, že tak málo Židů se obrátilo ke Kristu. Podobně již dříve si Eliáš naříkal na Izrael, ale dostalo se mu odpovědi: „zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem“ (Řím 11,4). Stejně tak i nyní je tu jen zbytek izraelského lidu vyvolený z milosti, kdežto ostatní zůstali zatvrzelí (Řím 11,2-7) a „vzhledem k evangeliu jsou nepřáteli Božími pro vás“ (Řím 11,28). Zaslíbení, kterých se dostalo Židům ohledně země, do které vejdou, se uskutečnila (Jos 21,44-45, Neh 9,7-8). Zaslíbení, která zůstávají, jsou duchovní povahy. Mezi ně patří i obrácení mnoha Židů ke Kristu na konci časů. Tak lze rozumět slovům „slepota připadla na Izraele zčásti, dokud by plnost pohanů nevešla, a tak veškeren Izrael spasen nebyl“ (Řím 11,25-26). Vykladači Písma nejsou však v tom jednotní. Sám sv. Pavel v Řím 11,23 píše podmiňovacím způsobem, že „nezůstanou-li v nevěře, budou vštípeni“. Pokud se ono „až přijde Syn člověka“ v Mat 10,23 se vztahuje Kristův příchod na konci časů k soudu, plyne odtud, že ne všichni Židé se obrátí ke Kristu; jak velká část jich bude, zůstává nám neznámé. Sv. Pavlu záleželo na tom ukázat, že Bůh nezavrhl svůj lid (Řím 11,1-2), cesta ke spáse je pro ně je však jen z milosti, ne ze skutků zákona (Řím 11,9). Tak jako pohané, kteří nevěřili Bohu, došli milosrdenství u Boha, tak i Židé mohou dojít milosrdenství (Řím 11,30-32). Role Židů v dějinách spásy přes nahrazení starého zákona zákonem novým tedy neskončila.
„Opona chrámová se roztrhla ve dvě půle“(Mat 27,51) ihned po skonání Ježíše. Za ní byla druhá část stánku, nazývaná nejsvětější svatyně (Žid 9,3), kam vcházel velekněz jen jednou do roka „a to ne bez krve“ zvířat (Žid 9,7). Kristus však svou vlastní krví nám zjednal vykoupení a stal se prostředníkem nové smlouvy (Žid 9,15). Ten „obětovav jednu oběť za hříchy, posadil se navždy na pravici Boží“ (Žid 10,12), takže není již třeba přinášet nové oběti za naše hříchy a my se můžeme „odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.“ (Žid 10,19-20). Kristus tak vykoupil všechny lidi, Židy i pohany, a proto je marné, jestliže ještě nyní někteří Židé čekají na příchod jiného vykupitele.
Také Ježíšova slova „bude jeden ovčinec a jeden pastýř“ (Jan 10,16) vylučují paralelní spásnou existenci Církve a judaismu. Kristus je vinný kmen, my ratolesti, avšak „některé ratolesti se ulomily “ (Řím 11,17), to jest Židé, kteří ho nepřijali, a místo nich byly naroubovány „plané olivy“, tj. pohané, kteří však berou svou sílu z kořene ušlechtilé olivy, to jest Krista.
V 2 Kor 6,14-17 poukazuje sv. Pavel na to, že není možné „společenství světla s tmou“ a vyzývá křesťany „nespřahejte se s nevěřícími“. To se netýká jen pohanů, ale i Židů nevěřících v Krista.
Vedoucí představitelé Židů již za časů Ježíšových ztrácejí náboženskou autoritu, naplňuje se na nich předpověď z Iz 29,13, na kterou poukazuje Ježíš, když jim říká, že učí „naukám, stanovám lidským“ (Mar 7,7). Po svém zmrtvýchvstání rozesílá apoštoly učit všechny národy (Mat 28,19), kdežto zákoníkům a farizejům již dříve řekl „běda vám, vůdcové slepí“ (Mat 23,16). Předpovídá zavržení mnohých Židů, když říká „synové království budou vyvrženi ven do tmy“ (Mat 8,12).
„Kristus je konec zákona“ (Řím 10,4) a sám Ježíš řekl: „Zákon a proroci trvali až do Jana; od té chvíle království Boží se zvěstuje“ (Luk 16,16). Ježíš svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z Žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír (Ef 2,14-15). Při poslední večeři ustanovil novou smlouvu a řekl „toto jest krev má Nového zákona“ (Mat 26,28, viz též 1 Kor 11,25). I ta prvá smlouva byla prostřednictvím Mojžíše uzavřena s krví (Ex 24,8, Žid 9,18-26).
Evangelium sv. Jana je nejmladší. Píše o židovských zvycích a svátcích jako o něčem cizím (2,6, 2,13, 5,1 aj.). Ježíš podle jeho líčení někdy mluví s Židy, jakoby to byli cizinci (např. „ve vašem zákoně“ v 8,17) a slovo „židé“ označuje mnohdy ne příslušníky toho národa obecně, ale ty z něj, kdo jsou protivníky Kristovy (5,16, 5,18, 6,41 aj.). V době sepsání Janova evangelia byli tedy zřejmě křesťané jasně vyhraněni vůči v Krista nevěřícím Židům.
Tak jako Abel je předobrazem Krista Pána, je jeho vrah Kain předobrazem vrahů Ježíše Krista a jejich následovníků. Kain vylákal svého bratra na pole a tam jej zabil (Gen 4,8), Kristus byl vyveden za město Jerusalem a usmrcen z podnětu Židů, příslušníků národa, do kterého sám náležel. Za svůj hřích je Kain zlořečen, stává se tulákem a poběhlíkem na zemi, je označen od Hospodina znamením, aby ho nikdo nezabil. Kdo by tak přesto učinil, bude potrestán sedminásobně. Kain pak vzdáliv se od Hospodina, sem tam se potuluje (Gen 4,11-16). Stejně tak postihuje trest Židy, kteří volali „krev jeho na nás i na naše děti“ (Mat 27,25) a kteří byli posléze rozptýleni mezi národy. Tak nesou všude tam, kde jsou, byť nechtěně, svědectví o Kristu, kterého odvrhli. Středověká společnost je chránila, vyžadovala, aby byli odlišeni od křesťanů svým oděvem, tolerovala jejich shromáždění v synagogách a chránila je před spontánním, ať již oprávněným či neoprávněným, hněvem lidu. Rovněž oběť Kainova (staršího bratra) a Abelova znázorňují dva druhy obětí. Papež Innocenc III v Licet Perfidia Judaeorum píše, že židé „jsou živými svědky pravé víry. Křesťané je nesmějí vyhlazovat nebo utiskovat. Nesmíme je obtěžovat při výkonu výsad, které jim byly poskytnuty. Když hledají pomoc, přijímáme je a bereme je pod naši ochranu. Následujíce našich předchůdců Callixta, Eugenia, Alexanda, Clementa a Celestina, zakazujeme nucení ke křtu Žida a také ubližování jim libovolným způsobem nebo braní jim jejich věcí nebo zneuctívání jejich hřbitovů a vykopávání mrtvol pro peníze. Trestem za neposlušnost vůči těmto nařízením je exkomunikace.“
V proroctví Danielově (9,24-27) je předpovězeno zabití pomazaného, zkáza města i svatyně a po válce zpustošení. Přestane pak oběť a až do konce bude zpustošení. Zánik židovské bohoslužby je předpovídán i v Mal 1,11, kde se praví, že „na každém místě bude obětováno, a podávána bude jménu mému oběť čistá“. To se vztahuje na novozákonní oběť mše svaté, zatímco židovské starozákonní oběti bylo nutné přinášet pouze v jeruzalémském chrámu (Deut 12,13-14), který byl v roce 70 o Kristu zničen.
Zmínil jsem již pronásledování Církve židy popisované ve Skutcích apoštolů. Toto pronásledování Církve bude trvat až do konce světa a zdá se, že v něm židé budou hrát významnou, i když ne výlučnou úlohu. Mnozí církevní otcové se domnívají, že Antikrist bude židovského původu. Sv. Irenej v Adverus haereses (V, 30) píše o Antikristu, že „se posadí v chrámě jeruzalémském“ a že bude z kmene Dan. V této souvislosti cituje Jer 8,16 a zmiňuje, že ve Zjev 7,4-8 kmen Dan není jmenován mezi těmi, kdo budou spaseni.5 Též sv. Hippolyt v Pojednání o Kristu a Antikristu má za to, že Antikrist vzejde s kmene Dan.
2 Sol 2,4-9 píše o synu zatracení, který „posadí se dokonce v chrámu Božím“ a „jehož přítomnost bude podle působnosti satanovy“. Pokud bychom chrámem rozuměli chrám v Jerusalemě, plyne z toho, že jeho obnovení je předzvěstí druhého příchodu Kristova, tentokráte k soudu (viz též Mat 24,15). Sv. Hippolyt má za to, že Antikrist postaví kamenný chrám v Jerusalémě. Někteří však vykládají Boží chrám jako Církev a mají za to, že k obnově jeruzalémského chrámu nikdy nedojde.6

Křesťanští spisovatelé

Z mnoha míst, která se vztahují k našemu tématu, uvádím jen některé.
Sv. Justin ve svém Dialogu s Tryfonem (kap. 11) konstatuje zrušení Starého zákona, když píše, že „úmluva pozdější podobná té, jež dříve byla, konec činí“. Připomíná též proroctví Jeremiášovo o nové smlouvě (31,31-32) a také s odvoláním na Iz 51,4 dovozuje, že „pravým duchovním rodem Izraelským a Judovým … my jsme, kteří tímže ukřižovaným Kristem ku Bohu jsme přistoupili“. Rovněž v kap. 123 dovozuje, že pravými syny Božími jsou křesťané.
Tertullian v Adversus Iudaeos (cpt. 11) vykládá Ez 8,16-9,11 o modlářství kněží a o znamení Tau, které ochrání jím označené před zhoubou. Tím znamením Tau je kříž, ve který židé neuvěřili.
Sv. Irenej v Adversos haeresos (IV, 16, 5) o Starém zákoně praví: „Co tedy k služebné kázni a na znamení dáno bylo, to zrušil novým zákonem svobody; ale co byly příkazy přirozené i všem společné, ty rozšířil“, aby se lidé zdržovaly nejen zlých skutků, ale i jejich žádosti. Na jiném místě (IV, 28, 4) píše: „Kdyby židé nebyli se stali vrahy Páně (což je ovšem o život věčný připravilo) a nebyli vraždíce apoštoly a utlačujíce církev ponořili sebe v propast hněvu, nebyli bychom my mohli vykoupení dosáhnout. Neboť jako oni zaslepeností Egypťanů, tak i my zaslepeností židů spásy jsme došli, poněvadž ovšem smrt Páně těm, kteří jej ukřižovali a v příští jeho neuvěřili, slouží k zatracení, spásou pak jest nám, kteří v něho věří.“
Stejně tak sv. Augustin v Adversos Iudeaos (cpt. 2) píše, že lid Boží je nyní lid křesťanský7.
Sv. Jan Zlatoústý ve svých Homiliích proti židům (I, 3) říká, že synagoga není lepší než divadlo, že je nevěstincem, dokonce peleší lotrovskou a příbytkem divokých zvířat. Odvolává se přitom na Jer 3,3 (má „čelo nevěstky“, neboť kde je děvka, tam je i nevěstinec), Jer 7,11 („Zdali tedy pokládáte za peleš lotrovskou dům tento, který má mé jméno?“) a na Jer 12,8. V jiné homilii (VI, 2) se odvolává na Ez 23, kde se pojednává o dvou nevěstkách, z nichž horší je Ooliba, kterážto představuje Jeruzalém. Koncem téže homilie opět nazývá synagogu nevěstincem, místem pobytu démonů, pevností ďáblovou, zánikem duší, propastí zkázy. V závěru 6. homilie říká, že kdo napraví židovsky smýšlejícího (křesťana), zabrání bezbožnosti a přestoupení zákona a vytrhuje duši z pekla.
Sv. Lev ve svém kázání (68) říká v souvislosti s Kristovou obětí na kříži: "Nyní se zřejmě dokonal přechod od zákona k evangeliu a od synagogy k církvi. Nyní nastoupila jedna oběť místo mnohých, takže při smrti Kristově ona opona, která vzdalovala zrakům nejvnitřnější místo chrámu a jeho svaté tajemství, byla náhle roztržena od shora dolů."
Sv. Tomáš Aq. (STh I-II, q. 103, a. 4) dovozuje, že nyní po utrpení Krista je zachovávání příkazů židovského zákona smrtelným hříchem. Píše: „Ačkoli pak je táž víra, kterou máme o Kristu a kterou měli staří Otcové, přece, protože oni předcházeli Kristu, my však následujeme, táž víra je naznačována různými slovy od nás a od nich; neboť oni říkali: "Ejhle, panna počne a porodí syna," což jsou slovesa budoucího času; my však totéž znázorňujeme slovy minulého času, řkouce, že počala a porodila. A podobně obřady Starého zákona značily Krista, jako budoucně narozeného a trpícího; naše svátosti však jej značí jako zrozeného a umučeného. Jako by tudíž smrtelně hřešil, kdo by nyní, projevuje svou víru, řekl, že Kristus se narodí, což staří zbožně a pravdivě říkali, tak také by smrtelně hřešil, kdo by nyní zachovával obřady, které staří zbožně a věrně zachovávali.“ Cituje zde Gal 5,2 „budete-li se obřezávat, Kristus vám nic neprospěje“ a dovozuje: „Ale nic nevylučuje užitku Kristova, leč smrtelný hřích. Tedy je smrtelný hřích, zachovávat obřízku a jiné obřady po utrpení Kristově“.

Církevní dokumenty

Evžen IV. píše v bulle Cantate Dominos: „Svatosvatá Církev Římská pevně věří, vyznává a učí, že věci náležející ke Starému zákonu, neboli Mojžíšovu zákona, jež se dělí na obřadní, svatá, obětní a svátosti, které byly zřízeny, aby znázorňovaly něco budoucího, ačkoliv byly vhodné k bohoslužbě v té době, poté, co přišel náš Pán, byly jím označeny a přestaly a svátosti Nového zákona začaly. Kdo po jeho utrpení klade naději do věcí zákona a podrobuje se jim jako nutnému pro spásu, jakoby víra v Krista nemohla spasit bez nich, smrtelně hřeší. Ačkoliv se nepopírá, že po utrpení Krista až k prohlášení evangelia mohly být zachovávány, dokud bylo věřeno, že nejsou nikterak nutné ke spáse; ale po vyhlášení evangelia nemohou být zachovávány bez ztráty věčné spásy. Každý tudíž, kdo po té době zachovává obřízku a sobotu a jiné požadavky zákona, prohlašuje se za nepřátelského křesťanské víře a není ani v nejmenším způsobilým, aby byl účasten věčné spásy, ledaže někdy se uzdraví z těchto omylů.“8
Tridentský koncil (Decretum de iustificatione, cpt. 1) učí, že všichni lidé přestoupením Adama ztratili nevinnost a stali se nečistými, otroky hříchu a octli se pod mocí ďábla a smrti, takže nejen pohané svými silami, nýbrž i Židé skrze literu zákona se z toho nemohou osvobodit. Návazně pak v can. 1 o ospravedlnění pak stanoví: „Jestliže by někdo řekl, že člověk může být bez Boží milosti skrze Ježíše Krista před Bohem ospravedlněn svými skutky, které se dějí buďto silami lidské přirozenosti nebo v důsledku učení zákona, anathema sit.“
Katechismus vydaný z rozkazu sněmu tridentského uvádí, že „zákon Mojžíšův jest zrušen“ (III, I, 3 a III, 4, 4).
Pius XII. v encyklice Mystici corporis (bod 29): „Smrtí našeho Vykupitele Nový zákon nastoupil místo Starého zákona, který byl zrušen. Zákon Kristův spolu s jeho tajemstvími, nařízeními, zvyklostmi a svatými obřady byl ustaven pro celý svět v krvi Ježíše Krista … Ježíš zrušil zákon s jeho nařízeními připevniv Starý zákon na kříž a zřizujíc Nový zákon ve své krvi prolité pro celé lidské pokolení.“
Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium (bod 9): „Jako Izrael podle těla byl už za svého putování pouští nazýván Boží církví (srov. Neh 13,1; Num 20,4; Dt 23, 1 a následující), tak také nový Izrael, který v tomto čase jde a hledá své budoucí, trvalé město (srov. Žid 13,14), je nazýván Kristovou církví (srov. Mat 16,18).“

Závěr

Sv. Pavel touží z celého srdce a modlí se k Bohu, aby Izrael došel spásy (Řím 10,1). Ví, že všichni Krista potřebují ke své spáse. Přestože se Židé nepřijetím evangelia stali nepřáteli Božími, jsou mu nadále milí pro zaslíbení daná patriarchům (Řím 11,28). Ostatně sám Pán Ježíš přikazuje milovat i nepřátele. Apoštolové „nepřestávali každého dne ve chrámě i po domech učit a zvěstovat Krista Ježíše“ (Skut 5,42). V současné době pod vlivem falešných představ je v katolické církvi téměř pozastavena misie mezi Židy. To je proti lásce, neboť v nikom jiném než v Ježíši není spásy (Skut 4,12), a proti výslovnému příkazu Krista jít ke všem národům (Mat 28,19). Není nějaké dvojí řádné cesty k Bohu: jedné pro křesťany, druhé pak pro Židy. Ježíš je dveře k ovcím, a kdo nevchází dveřmi do ovčince, je zloděj a lotr (Jan 10,1-9). Tedy to, co musíme Židům ze srdce přát a jim vyprošovat, je jejich obrácení se ke Kristu.
----------------------------------------------------------------------------
1 http://www.ktf.cuni.cz/KTF-4-version1-stanoviskoKTF.pdf
2 http://www.speroforum.com/a/18311/Cardinal-OMalleys-Worst-Crime-of-History
3 Čtenáře prosím, aby si tento a další odkazy na Písmo vyhledali; rozsah článku by příliš narostl, kdybych do něj vložil citace všech míst, na která odkazuji.
4 Michal Kretschmer: Bohovražda, a kdo za ní může, Mezinárodní report, duben 2004, str. 16-19
5 Ještě by bylo možné odkazovat na Gen 49,17, ale to sv. Irenej nečiní.
6 Sv. Tomáš Aq.: Super II Epistolam B. Pauli ad Thessalonicenses, cpt. 2, lect. 1
7 populus Dei, qui nunc est populus christianus
8 Firmiter credit, profitetur et docet, legalia Veteris Testamenti, seu Mosaicae legis, quae dividuntur in ceremonias, sacra sacrificia, sacramenta, quia significandi alicuius futuri gratia fuerant instituta, licet divino cultui illa aetate congruerunt, significato per illa Domino nostro Jesu Christo adveniente cessasse, et Novi Testamenti sacramenta coepisse. Quemcumque etiam post passionem in legalibus spem ponentem et illis velut ad salutem necessariis se subdentem, quasi Christi fides sine illis salvare non posset, peccasse mortaliter. Non tamen negat a Christi passione usque ad promulgatum Evangelium illa potuisse servari, dum tamen minime ad salutem necessaria crederentur, sed post promulgatum Evangelium sine interitu salutis aeternae asserit non posse servari. Omnes ergo post illud tempus circumcisionis et sabbati reliquorumque legalium observatores alienos a Christi fide denuntiat et salutis aeternae minime posse esse participes, nisi aliquando ab iis erroribus resipiscant.

 


zpět na úvodní stránku