Institut sv. Josefa

„BUĎ ZDRÁV!“ NEBO „BUĎ NEMOCEN!“?
PhDr. Radomír Malý

Latinské slovo „Salve!“ znamená „Buď zdráv!“ Tak se nazývá i revue řádu sv. Dominika pro teologii a duchovní život. Její třetí letošní číslo je věnováno postavě papeže Pia XII., od jehož smrti uplynulo 9. října 50 let.
Po jeho přečtení jsem dospěl k názoru, že by se mělo raději nazývat „Aegrota!“, což znamená „Buď nemocen!“ Tady jde skutečně nikoli o zdraví, nýbrž o útok na ně. Snad jen fakt, že z celkových 10 článků alespoň 3 jsou opravdovým balzámem pro katolické srdce, oázou katolicity uprostřed pouště neomodernismu, mne ušetřil nebezpečného množství adrenalinu v krvi. Historik Jaroslav Šebek tam má příspěvek „Papežská politika a české země 1938-45“, který ukazuje Pia XII. jako jasného odpůrce nacismu, jenž odmítá obsadit uprázdněné biskupské stolce německými prorežimními kandidáty. P. Štěpán Filip OP přeložil ze španělštiny stať P. Cantery Montenegra OSB „Pius XII. a dogma o Nanebevzetí Panny Marie“, která je psána v autentickém mariánském duchu a odhaluje hlubokou mariánskou spiritualitu papeže Pia. Objektivní je také článek P. Konrada Glombika „Hlavní teze morální nauky Pia XII.“, přeložený z polštiny Zuzanou Bedřichovou. Škoda jen, že si autor neodpustil konfuzní závěr, že prý Pius XII. byl „předchůdcem… současných přístupů ke křesťanské morálce“. Jak kdyby křesťanská morálka nebyla vždycky jedna a tatáž a nevyžadovala pokaždé stejný přístup! Pokud ovšem P. Glombik myslel oněmi „současnými přístupy“ liberální postoj k antikoncepci a mimomanželskému sexu, tak z dokumentů Pia XII., které sám cituje a rozvádí, vyplývá jednoznačně pravý opak.
Všechny ostatní články jsou buďto manipulace nebo přímo nehoráznosti. Pius XII. z nich vychází jako zkostnatělý byrokrat, jehož lpění na Tradici bylo příčinou mlčení k nacistickým zločinům a jen některé dokumenty, publikované prý pod tlakem progresivněji smýšlejících hierarchů (zejména encyklika „Divino Afflante Spiritu“), měly pozitivní dopad a připravily cestu II. vatikánskému koncilu. Omezím se na ty nejzávažnější teze a pokusím se jednu po druhé vyvrátit:

1) Opravdovým „gólem“ je článek P. Tomáše Petráčka o Církvi v době Pia XII. a v 60. letech. Na str. 15-17 časopisu sice přiznává, že před koncilem „semináře a kostely byly plné v USA, Švýcarsku či Holandsku“ a krátce potom došlo k hlubokému propadu. Jenže „traumatický zlom a vypuknutí ´pokoncilní krize´ lze....datovat 25.7.1968, kdy byla publikována encyklika Humanae Vitae….“. Tedy nikoli neomodernistický tzv. „duch koncilu“ je vinen, ale naopak encyklika Pavla VI., jež čelila rozkladu katolické morálky. Petráček se rozepisuje o údajném „otřesu“, který encyklika „způsobila mezi věřícími laiky“, což prý vedlo k poklesu zájmu o Církev a její život a potažmo účasti na bohoslužbách.
Jak ale P. Petráček logicky vysvětlí, že v době pontifikátu Pia XII. k takovému propadu nedocházelo, ačkoliv disciplína v otázkách regulace početí byla podstatně přísnější než v době Pavla VI.? Platila přece (a platí dodnes, i když to liberálové v Církvi popírají) encyklika Casti Connubii Pia XI. z r. 1930, jejíž zásady tlumočil Pius XII. ve známém projevu k italským porodním asistentkám r. 1951 a v řadě dalších vystoupení. Tenkrát nepřípustnost umělé antikoncepce byla opravdu závazná, žádný z biskupů si ji netroufl zpochybňovat – a lidé kostel neopouštěli. Když ale vyšla HV Pavla VI., episkopáty vyspělých zemí světa ji fakticky odmítly a doporučily věřícím „řídit se svým svědomím“ (např. tzv. Königsteinská deklarace německých biskupů), nebylo proto důvodu mluvit o nějakém „otřesu“ – a přesto se kostely začaly vyprazdňovat. Že by, otče Petráčku, byla příčina přece jen někde jinde? V rozpadu věrouky, mravouky a disciplíny, který s odvoláním na koncil započal ve druhé polovině 60. let a trvá až do současnosti?

2) Podle P. Petráčka má „II. vatikánský koncil mnoho společného s Tridentem…“ (str. 18). Vůbec přitom nekonkretizuje, co. Ono skutečně je obtížné něco společného najít – s výjimkou svolání obou řádným papežem. Trident byl koncilem prioritně dogmatickým, II. Vatikanum pastoračním, jak se sám definoval. Ovoce obou bylo zcela rozdílné. Zatímco Trident upevnil katolickou věrouku a mravouku, obnovil kázeň v kléru a v řeholích a probudil katolický entuziasmus, po II. Vatikanu se Církev naopak octla ve stavu hluboké krize, což Petráček sám konstatuje. Kde je zde vidět „mnoho společného“?

3) Francouzský profesor na Lateránské univerzitě Philippe Chenaux ve stati „Pius XII. a II. světová válka“ na str. 42 tvrdí, že prý Pius XII. se „rozhodl krátce po svém zvolení vsadit vše na uvolňování napětí s Německem“. Písemný doklad, který by to potvrzoval, samozřejmě žádný. Přitom už na podzim r. 1939, tedy půl roku po své volbě, vydává Pius XII. encykliku „Summi Pontificatus“ (SP), kde opakuje hlavní zásady protinacistické encykliky svého předchůdce Pia XI. „Mit brennender Sorge“, především odsouzení rasismu a mýtu krve. Tento dokument vyvolal v hitlerovském Německu zběsilou reakci. Publikovat ho bylo zakázáno, rozšiřovat znamenalo koncentrák, jak se stalo českému jezuitovi P. Aloisi Koláčkovi. Tak papež Pius „vsadil vše na uvolňování napětí s Německem“.

4) Otec Chenaux si podle všeho libuje v čtenářsky působivých sentencích, které nijak nedokazuje. Na str. 45 píše: „Pius XII....zajatec velmi tradiční ekleziologie, vykonával tuto odpovědnost (pastýře Církve, pozn. rm) spíše ve smyslu obrany práv instituce a jejich členů (viz např. soustavnou snahu vatikánské diplomacie ve prospěch pokřtěných Židů), Jan XXIII. a jeho nástupci ji interpretovali více ve smyslu prorockého poslání obracejícího se k mravnímu vědomí lidstva.“ Pius XII. je zde hodnotově snížen pod bl. Jana XXIII. jen proto, že se soustavně snažil pomoci „jen“ pokřtěným Židům. Jako by ty nepokřtěné nechal na holičkách. Tomu ale odporují i mnozí židovští představitelé, rabín a filozof Pinchas Lapide vyčíslil počet příslušníků svého národa bez ohledu na náboženské vyznání, zachráněných přímo či nepřímo díky Piovi XII., na téměř 800 tisíc.

5) Na str. 49 se Chenaux odvolává na Maritainův dopis papeži a píše: „Pouze několik francouzských katolických intelektuálů (Maritain, Claudel, Mauriac) si dovolilo položit otázku ohledně jeho mlčení vůči vyhlazovací politice nacistů…“ To je ovšem zjevná manipulace s textem. Jacques Maritain skutečně napsal po válce Piovi XII. dopis (Salve 2/2006), kde mu ale hlavně děkuje za všechno, co udělal pro Židy. Výslovně schvaluje i jeho „mlčení“ během války, které bylo podle něj v zájmu pronásledovaných. Pouze se přimlouvá, aby promluvil o zlu antisemitismu nyní, už po porážce nacismu. Pius XII. však měl vážnější starosti s aktuálním nebezpečím komunismu.

6) Pius XI. podle Chenauxe (str. 50) prý neodsoudil agresi Itálie proti Etiopii, Pius XII. proti Albánii a německou invazi do Polska. Opět manipulace. Papež nemohl odsoudit italskou agresi proti Habeši, neboť to byla ona, kdo zahájil válku proti italským državám v Africe. Odsoudil však násilí, páchané na etiopském území italskými vojáky. V Albánii samo obyvatelstvo povstalo proti svému tyranskému králi a mnozí přivítali italská vojska s jásotem. Německý útok na Polsko odmítl Pius XII. v projevu k polské kolonii v Římě v září r. 1939 a zmínil se o ní také v encyklice SP (srvn. Pierre Blet: Pius XII.).

7) Vrcholem Chenauxovy nehoráznosti jsou na str. 50-1 tyto věty: „Eugenio Pacelli nebyl antisemita, ale křesťanem své doby, křesťanem ´předkoncilním´, pro nějž již nebyl lid Starého zákona vyvoleným lidem Božím… nelze popírat, že moderní antisemitismus byl zčásti sycen i křesťanským sekulárním antijudaismem.“ Tyto věty jsou velmi nebezpečné. V praxi znamenají, že kdo se drží tradiční katolické nauky, potvrzené mnoha citacemi Nového zákona, o izraelském národě, jenž v těch svých příslušnících, kteří odmítli uznat Ježíše Krista jako Spasitele a Syna Božího, přestal být národem vyvoleným, má blízko k nacistickému šoa. Kdo z katolíků neakceptuje heterodoxní a všeobecně rozšířenou teorii o tom, že judaismus je stejnou cestou k dosažení spásy jako křesťanství, připravuje další plynové komory pro Židy. Smutné je, že toto nepřímo čteme z pera profesora Lateránské univerzity.

8) I když P. Chenaux zaujímá vůči Piovi XII. tvrdě kritický postoj, nedělá mu v některých věcech problémy dovolávat se ho jako „předchůdce“ koncilního myšlení. Na str. 51-2 tvrdí: „Pius XII. se trvale zapíše do dějin jako první papež, který uznal mravní hodnotu demokracie.“ V tom Chenauxe následuje i německý autor Heinz Gerhard Justenhoven v článku „Pius XII., průkopník mírové etiky“ (str. 57n): „Pius chápe demokracii jako onu vládní formu, ve které se lidská svoboda může nejlépe rozvíjet. Tímto postojem dokončil Pius XII. jeden zásadní, byť žel až příliš opožděný obrat: Katolická církev zde reviduje svůj odmítavý postoj k základnímu projektu osvícenství…“ Oba autoři se odvolávají na na Piovo vánoční poselství z r. 1944, kde píše o „důstojnosti a hodnotách lidské osoby“ a říká, že jsou to „samy národy, které se staví na odpor diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládního zřízení, které by lépe odpovídalo důstojnosti a svobodě občanů…“ Pius XII. nebyl prvním mužem Církve, jenž mluvil o důstojnosti, hodnotě a svobodě lidské osoby. Již neoscholastika (Suaréz, Vittoria) s těmito pojmy operovala, objevují se i v encyklice Lva XIII. „Libertas Praestantissimum“, avšak v katolickém duchu. Lidská důstojnost je odvozena od Božího majestátu a závislá na vztahu k němu.
Je pravda, že Pius XII. zaujal k poválečným západoevropským demokraciím kladný postoj. Jenže ty vypadaly tenkrát poněkud jinak než před válkou a než vypadají dnes. V jejich čele stáli praktikující katolíci Adenauer, De Gasperi aj. Díky jim tenkrát většina západoevropských států poskytovala katolickému náboženství podporu a ochranu. Potraty, antikoncepce, eutanázie a další zvěrstva současnosti nebyla legální. Demokratické státy se octly v mravní převaze jak vůči poraženému nacismu, tak i vůči vítěznému rozpínajícímu se komunismu. Pius XII. proto musel právě tyto hodnoty poválečných demokracií vyzvednout jako pozitivum proti bezbožeckému komunismu, jenž opravdovou důstojnost a svobodu člověka ničí. Papež Pius přitom kategoricky odmítá právě osvícenskou podobu demokracie, která spočívá na rovnosti všech náboženství, ideovém pluralismu a náboženské lhostejnosti, jak dokazuje zejména jeho projev k italským právníkům z r. 1953 pod názvem „Ci Riesce“. Tam říká mj. (cit. Michael Davies: Sobór Watykański i wolność religijna, Warszawa 2002, str. 334): „žádná lidská vláda, žádný stát nebo společenství států nemají nejmenší právo dovolit šíření nebo výuku toho, co odporuje náboženské pravdě nebo morálnímu dobru. Takový příkaz nebo dovolení postrádají jakoukoliv mravní závaznost.“ Dále uvádí (Davies...str. 338): „Církev nikdy nemůže akceptovat zásadu odluky Církve od státu. Konkordát jí musí zajistit stabilní pozici v legislativě státu, s nímž je uzavírán a garantovat naprostou nezávislost v plnění jejího Božského poslání.“ To je jasné odmítnutí osvícensko-liberálního postulátu odluky Církve od státu a náboženské neutrality státu.
Není též pravdou tvrzení obou autorů, že Pius XII. pokládal demokratickou formu vlády za nejlepší a nikoliv pouze za jedno z možných pozitivních řešení. O tom svědčí jeho několik poselství generálu Francovi ve Španělsku a premiéru Salazarovi v Portugalsku, v nichž se vyjadřuje velice kladně o jejich režimu.

9) Vrcholnou nehorázností je pak článek polského dominikána Piotra Napiwodského „Mystici Corporis a spor o pojetí Církve“ (str. 65n), který dokonce vede paralelu mezi Piovou encyklikou „Mystici Corporis“ z r. 1943 a nacistickou ideologií. Pojetí Církve jako „mystického Těla Kristova“ je prý totalitní a napomohlo rozšíření nacismu, jak autor bez důkazů fantazíruje na str. 67. To už je vyslovená drzost.

10) P. Petráček se ozývá ve sborníku ještě druhým článkem pod názvem „Pius XII. a biblická otázka“. Píše v něm mj.: „Encyklika Divino Afflante Spiritu (DAS) představuje významnou kapitolu v dějinách katolické exegeze, v komplikovaném a bolestném procesu osvojení si a ´pokřtění´ moderních vědeckých metod ve službách výkladu Bible v Církvi…“ (str. 77). Petráček staví DAS do protikladu k dokumentům pontifikátu sv. Pia X. (Lamentabili, Pascendi, vyjádření Papežské biblické komise), které prý „odmítly přijmout řadu zjištění moderní vědecké exegeze v oblasti studia Starého zákona…“
To je ovšem opět manipulace. Encyklika DAS hovoří totiž o něčem jiném než dokumenty sv. Pia X., neboť reaguje na jinou problematiku. Zatímco sv. Pius X. musel odsoudit herezi modernistického výkladu Písma sv., která se neprávem odvolávala na moderní vědecké metody, Pius XII. měl co do činění s bludem opačného typu, s pochybnými a hojně rozšířenými názory italského kněze Ruotola, který zcela odmítal jakékoliv uplatnění vědy v biblickém bádání. Pius XII. byl nucen zdůraznit, že moderní vědecké metody jsou v biblistice zcela legální a oprávněné, jestliže slouží autentické katolické nauce.
Přitom ale to podstatné, co v encyklice DAS Pius XII. píše, zní: „mezi mnohými věcmi, jež jsou obsaženy v Písmě sv....je jen málo těch, jejichž smysl byl církevní autoritou stanoven…“(Salve str. 93). Tím se jasně DAS hlásí k dokumentům sv. Pia X., které právě toto „málo“ stanovily jako závazné. Žádnému katolickému učenci není dovoleno hájit něco, co odporuje smyslu definovanému magisteriem. V ostatních částech Písma, jejichž smysl církevní autorita závazně nedefinovala, má katolický biblista svobodu bádání za předpokladu, že se bude při výkladu řídit výroky církevních Otců, pokud se k tomu vyjádřili. To chce sdělit encyklika DAS.
Krátce se podívejme, co z Písma sv. bylo za sv. Pia X. stanoveno pro katolíka jako věroučně závazné. Pius X. vydal r. 1907 Motu proprio „Praestantia Scripturae“, kde všechna rozhodnutí Papežské biblické komise (PBK) prohlásil za „rovnocenná věroučným dekretům a katolík, který by je popíral, těžce hřeší proti sv. víře“. Ví o tom otec Petráček, který suverénně výroky PBK neguje? Těchto výroků je celkem 10:

a) 23.6.1905: Historické knihy SZ jsou pravdivé s výjimkou případů, kdy „je zřejmé, že svatopisec nemíní psát skutečné dějiny, že daný příběh je podobenstvím…“
b) 27. 6. 1906: „Věda není schopna předložit dostatečné důkazy, že Mojžíš není autorem Pentateuchu…. Katolické víře však neodporuje tvrzení, že Mojžíš napsal jen velkou část toho a zbytek dotvářeli další pisatelé.“
c) 29. 5. 1907: Janovo evangelium bylo celé napsáno v 1. století apoštolem Páně sv. Janem.
d) 29. 6. 1908: Izajáš je jediným autorem knihy jeho proroctví. „Věda není schopna předložit dostačující důkazy filologického charakteru, že se na jejím vzniku podíleli i pozdější autoři.“
e) 30. 6. 1909: První tři kapitoly Geneze představují skutečné historické události. „Vyloučení historického smyslu prvních 3 kapitol Geneze nestojí vědecky na pevném základě…“ Zároveň toto rozhodnutí říká, že katolické víře neodporuje tvrzení, že 6 dní stvoření světa neznamená 6 kalendářních dní, ale 6 delších časových jednotek.
f) 1. 5. 1910: Král David je autorem všech žalmů, které mu připisují SZ, NZ a spisy církevních Otců. Pouze u těch, kde jeho jméno tyto zdroje neuvádějí, lze věřit, že jejich autorem je někdo jiný.
g) 19. a 26. 6. 1912: Evangelia byla sepsána těmi, jejichž jména nesou a jsou historicky do nejmenšího detailu pravdivá.
h) 12. 6. 1913: Historicky pravdivé jsou i Skutky apoštolské, jejichž autorem je sv. Lukáš. Všechny listy sv. Pavla byly opravdu napsány tímto apoštolem a nikým jiným.
ch) 24. 6. 1914: Autorem listu Židům je sv. Pavel. Neodporuje však katolické víře tvrzení, že tento list prošel redakční úpravou, příp. doplněním, jeho sekretáře.

Toto je katolík povinen ve víře přijmout. DAS to nikterak nepopírá, naopak zcela potvrzuje prohlášením, že magisterium „něco málo“ stanovilo jako závazné. Pius XII. r. 1950 vydal encykliku „Humani Generis“, kde schvaluje odsouzení modernistických tezí o Písmu sv. Piem X., což je předmětem Petráčkovy kritiky (str. 92). Neobstojí ani Petráčkova sentence, že biblické dokumenty sv. Pia X. nemohou být závazné, neboť vědecké „nové objevy mohly přinést světlo do některých otázek…“. Jenže rozhodnutí PBK se právě na vědu odvolávají, vždyť členy komise byli samí učenci z oboru. Ti konstatovali, že věda má své hranice, za nimiž není schopna nic nového říct, proto ta formulace v dokumentech PBK, že „věda nedokázala“ či „není schopna dokázat…“ Tak jako v přírodních vědách, i v biblistice musí věda uznat své hranice. Za nimi už je pouze víra. Jasné důkazy, že Mojžíš není autorem Pentateuchu, věda nikdy nebude moci podat, vždy půjde jen o hypotézy, podléhající duchu doby a protikřesťanské mentalitě. Na tom víra Církve stavět nemůže. Musí se opírat o něco jiného, totiž o letitou tradici izraelského národa, který vždycky považoval za autora Pentateuchu právě Mojžíše. Přitom ale tam, kde biblická věda je opravdu kompetentní, svědčila nejednou ve prospěch rozhodnutí PBK z doby sv. Pia X. Ta např. vydala 29.5.1907 závazný výrok o pravosti a pravdivosti evangelia sv. Jana, což popíral – také s odvoláním na „vědu“ – modernista A. Loisy, podle něhož vznikl tento spis až ve 3. -4. stol. R. 1934 však byly nalezeny v Egyptě papyrové zlomky, obsahující úryvky z Janova evangelia. Chemický a další rozbor neomylně stanovil jejich původ do 1. poloviny 2. stol. (uvádí Rudolf Col ve svém úvodu k vydání Nového zákona r. 1947). Jestliže už tehdy bylo evangelium sv. Jana známo, pak nemohlo vzniknout později. PBK měla tedy pravdu, potvrzenou i vědecky. Loisy se prý z tohoto objevu psychicky zhroutil.
Stavět DAS Pia XII. do protikladu k dokumentům sv. Pia X. je tedy demagogické. Obojí závazná vyjádření jen podávají komplexní, vyváženou nauku Církve o Písmu sv., jež zní: Profánní vědecké metody mají zde svá oprávnění, ale také své hranice. Ty jsou dány věroučnými definicemi magisteria v této oblasti, jež nikterak vědě neodporují, protože se týkají buď tezí, kde věda nemůže nic prokazatelného říct nebo tezí, u nichž věda naopak prokazatelně podpořila autenticitu biblické zvěsti a pravdivost církevní nauky. To, co se dnes nazývá „biblickou vědou“, je ve skutečnosti často ideologií, sloužící zpochybňování a rozkladu víry.

11) Zavádějící je také článek Jana Rückla „Pius XII. a liturgické reformy“. Považovat encykliku „Mediator Dei“ za průkopníka Novus Ordo z r. 1969 je opravdu nesmyslné. Vždyť tento dokument neustále hovoří o mši sv. jako o oběti a odmítá jakékoliv zdůrazňování „společenství věřících“! V liturgické reformě z r. 1969 právě téma „společenství“ vystoupilo do popředí.

To jsou jen některé z manipulací, týkajících se osoby Pia XII. ve 3. letošním čísle revue Salve. Mrzí nás, že toto řádové periodikum se výrazně nezastalo pontifika Pia proti bolševickým a liberálním pomluvám. Z jeho bohatého věroučného a pastoračního odkazu si vybírá jen to, co by dle zdání autorů mohlo ospravedlnit současnou neomodernistickou orientaci. Ti neseriózně vytrhávají jednotlivé teze z kontextu a dějinných souvislostí. Takový přístup není ani vědecky poctivý, ani křesťanský. Mrzí mne, že k tomu nemohu nic lepšího a uznalejšího říct.