Ovládnutí lidské reprodukce v daném teritoriu je základním pilířem sociálního inženýrství. Současné porodnictví je přes svoji nepopiratelnou potřebnost nástrojem plodícím mnohé zlo – a co především: je udržované v pohotovosti pro ještě větší zlo konané v budoucnosti.

Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek.

Tento text v žádném případě nehází veškerý porodnický personál do jednoho pytle. Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek. Existují celé porodnice, které se koncepčně snaží o co možná nejlepší přístup. Z celkového pohledu je však systém dokonale zaběhnutý v totalitních praktikách, pouze individuální dobrá vůle těchto výjimek může jeho dopady zmírnit. U málokterých porodnic se navíc lze spolehnout na reference, neboť se úroveň jejich péče odvíjí od přítomné směny. Ta bývá mnohdy skutečně radikálně odlišná.  Mnoho porodnic má označení „baby-friendly hospital“ a hrdě se tak prezentuje například na svém webu. Nenechte se však klamat – praxe bývá často úplně jiná.

Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je zlikvidován.

Rovněž nelze popřít, že se od dob komunismu mnohé zlepšilo – někde kosmeticky, jinde v jakémsi na oko humánnějším přístupu, někde – díky Bohu – dokonce z gruntu. Ovšem pozor! Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je profesně zlikvidován.

Téma napříč spektrem? Ano i ne. Spíše však ano.

Odkazuji na několika místech na weby, jejichž ostatní obsah je bezesporu velmi závadný (LžiDnes, Respekt, Deník Referendum atp.). Činím tak výjimečně, přičemž tvrdím, že důraz na lidskou svobodu, ochranu lidského života a ochranu rodiny, je jedním z ústředních motivů konzervativního myšlení a křesťanského jednání. Pokud přesto toto téma může sjednotit širší názorové spektrum, je to v rámci boje proti tomuto nešvaru jen dobře. Od dalších názorů pisatelů těchto článků se distancuji.

Rád bych se tedy vyhnul matoucímu či ironickému vyznění tohoto článku zapříčiněnému tím, že se zde potkám se stanovisky všech možných levicových, liberálních a lidskoprávních aktivistů, institucí při EU (sic!), z nichž většina v jiných sférách života společnosti cestu k novému světovému řádu vyloženě podporuje. Kámen úrazu spočívá v tom, že jejich pohled končí u individuálních humánních hledisek (pro něž sami často mají motivaci prostou jakékoli transcendence – tedy nesprávnou) a navíc do světla totalitní reality celý problém staví obvykle jen při pohledu do komunistické minulosti.

Proč nehovořím za všechny

Spousta matek bude na základě vlastních dobrých zkušeností mít možná potřebu s leitmotivem článku polemizovat. To však může být zapříčiněno tím, že samotní rodiče vlastně nevědí, jak by ty věci správně z hlediska lidské svobody a přirozenosti, potažmo z hlediska dobra pro rodinu, měly být. Sami byli formováni tím, že takto jedině je to správné a v rámci tohoto standardu je pro ně každá ohleduplnost, pozitivní emoce či úsměv měřítkem kvality něčeho, čehož podstata tkví někde jinde. Neuvědomí si celou skupinu rizik, na která se nehledí, jejichž existence se zamlčuje či přímo popírá. Mají pocit, že vše proběhlo hladce, přičemž si nevšimnou, že jim někdo narušil vztah s dítětem. V budoucnu se ptají po příčině z toho vzešlých jevů a studují je z mylných pozic. Nevědí, že jim bylo ublíženo, že jim bylo něco odepřeno již v prvních chvílích. I onen kritizovaný personál jistě mnohdy dělá celou řadu věcí v dobré víře. Ostatně – učte starého psa novým kouskům.

Porod je přirozený fyziologický proces. Není to nemoc.

Porod je přirozený fyziologický proces, jenž by měl, pokud možno, probíhat přirozeně, bez nutnosti lékařských zásahů. Není to nemoc. Je to něco, co by mělo tělo zvládnout samo. Komplikace samozřejmě mnohdy nastávají (míra jejich zavinění přístupem, který porodu předcházel, je jistě velmi různorodá, ale o tom chce slyšet málokdo a na vzniklé situaci to z praktického hlediska beztak nic nemění). Všichni si přejeme zdravé ženy a děti. Je dobře, že je možné v krajních situacích zachránit dítě, které by bez lékařů nepřežilo. A je tedy samozřejmě žádoucí a správné, že je u porodu nablízku odborník a jsou zajištěny vhodné podmínky. To zdůrazňuji zejména proto, aby se někdo mylně nedomníval, že tento text pochází z pera fanatického propagátora domácích porodů.

Pozoruhodný je také doslova hysterický důraz na vyšetřování dítěte v průběhu těhotenství za tím účelem, aby se ještě před porodem přišlo na každou sebemenší vadu a dítě bylo zavražděno. Je to jedna velká eugenická honička za přesnějšími a přesnějšími vyšetřeními. Tento fenomén by zasloužil samostatné pojednání, nad závěrem článku alespoň vzpomeňte na to, jak hezky zapadá do celého systému.

Nedůvěryhodné instituce

Ještě, než přejdu k samotné věci, zdůrazňuji, že nestojím o arogantně formulované polemiky odborníků z oblasti medicíny. Míra jejich sebejistoty a neotřesitelnosti je úměrná míře kontradiktornosti s jinými arogantními odbornými polemikami. Jistě není nic snazšího, než zde vytrhnout větu, která se medicínského hlediska dotýká, a rozebrat ji na prvočástice za pomoci hromady „vědeckých“ objevů a stanovisek (z nichž mnohá sami porodníci nerespektují). Jejich autoři by se měli nejdříve uklidnit, poté si zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad mravním rozměrem celé věci. Ještě jednou a jasněji: nejedná se zde o lékařskou polemiku, nýbrž o pohled na věc z hlediska bioetiky, lidské svobody a přirozenosti s přihlédnutím na obecně známé poznatky z oblasti medicíny.

Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná.

V naší společenskoprávní kultuře je žel Bohu genocida lidským právem. Tím se dostávám k dalšímu z důvodů, proč zde roztáčím takový kolotoč kritiky, obav a varování. Instituci, která sama vraždí nenarozené děti, se přirozeně nedá důvěřovat v tom, že se bude správně starat o ty čerstvě narozené. Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná. A bude mnohem hůře – barevné tapety a vířivá vana při porodním sále to nezachrání. Už jen proto bychom měli našim ženám zajistit právo rodit jinde.

Co se děje okolo porodu

Všimli jste si, že okolo porodů je zcela odlišná praxe – co se týká informovanosti dotčených osob – na rozdíl od jiných vyšetření? Tam máte práva, která vám u porodu většinou nepřiznají. Navíc, ze zákona máte právo bezplatně u vyšetření mít osobu blízkou. Pokud by někdo argumentoval tím, že se u operace také nemotají příbuzní operovaného, klame a manipuluje. Fyziologický porod není operací, nedochází zde k narušení integrity „pacienta“ ze strany lékaře. Jedná se tedy o zcela odlišnou situaci, kdy je personál v roli asistentů pro neočekávané situace (vždy po poradě s rodičkou, nejedná-li se o bezprostřední ohrožení života). Ve skutečnosti porodnice překračují své kompetence a intervenují do oblasti lidských svobod, což jim však nepřísluší. Více či méně dobře realizují potřebnou zdravotnickou péči, zároveň však způsobují újmy a rizika srovnatelná – a mnohdy závažnější – než jsou ta „obvyklá“ zdravotní.

Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte.

Přestože tedy máte nárok na bezplatnou účast osoby blízké, u porodu si za to nechají neprávem zaplatit. Již rok platí zákon, který měl tuto praxi eliminovat, přesto v ní část porodnic za pomoci různých právních kliček pokračuje. Za osobu blízkou u porodu se platí až 1500 Kč, přestože tato vlastně šetří práci personálu – stará se několik hodin o rodičku.

Striktně vzato, když nemáte dost peněz, je vám nelegálně zabráněno mít u sebe osobu blízkou. A ta je – s ohledem na výše popsanou nedůvěryhodnost instituce, ve které se bezbranná a oslabená nacházíte – velmi důležitá. Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte. To je ostatně jeho povinnost i v životě. Této povinnosti se muž ani nemá právo zříci. Neomarxisté z „gender studies“ nechť se staví třeba na hlavu, alespoň ji nějak využijí.

Rodička v pasti

Již během první doby porodní, tzn. na příjmu, je ve většině porodnic otec nevybíravě vypoklonkován z pracoviště, kde je rodička vyšetřována (má si počkat, poté je teprve připuštěn k dalším fázím porodu). A zde nastává první skutečně rizikový moment. Rodičce zde běžně dávají podepisovat hromadu přijímacích zpráv, lékařských protokolů a bůhvíčeho ještě. Zrovna ve chvíli, kdy je žena v bolestech a není schopna se soustředit na všechny podrobnosti, nemá čas si ani vše přečíst. Dochází zde mnohdy také k nátlakovému opakovanému dotazování na nepodstatné detaily jako na výslechu u Státní bezpečnosti. A zrovna v tento moment zde otec nesmí být. Není to znepokojivé?

Hlavním cílem autorit našeho porodnictví není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti.

Uvědomme si, kam dnešní evropská liberálně-levicová společnost již delší dobu spěje. Legalizace všeho protipřirozeného. Potraty, eutanasie, eugenické praktiky a podobně. Vše je otázkou času. Co všechno bude matka v této situaci zanedlouho podepisovat?

Ano, otec může být natolik asertivní, že si vymůže svoji přítomnost u manželky. Málokdo však bude v emočně vypjaté situaci ještě riskovat negativní zpětnou vazbu od personálu. A ta může být velice nepříjemná, ba zákeřná.

U samotného porodu se mnohdy porodníci alibisticky snaží vyhnout všem rizikům. Neopodstatněné či nikoli nezbytné zásahy a vyšetření při porodu komplikují samotný porod a způsobují potřebu dalších zásahů. Při porodu se postupuje stylem, jako by každou chvíli hrozila smrt dítěti i matce. Hlavním cílem autorit našeho porodnictví totiž – abyste si nemysleli – není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti.

„Diskuse přestala být smysluplná. Gynekologové a porodníci nám po čtvrté schůzce podali prohlášení, ve kterém řekli, že máme jedny z nejlepších perinatálních výsledků na světě, a proto nevidí důvod, proč koncepci porodnictví měnit,“ popsal [jihlavský porodník] Aleš Roztočil. Podle něj zvítězily materiální zisky lékařů nad možností jakékoliv změny. (H. Válková)

Namísto odborného a transparentního řešení současného nezdravého stavu českého porodnictví, se úředníci ministerstva snaží pokoutným a intrikářským způsobem zakonzervovat systematické porušování práv a zájmů žen a dětí. V pracovní skupině zůstali jen lékaři s totalitním přístupem k ženám a jejich dětem, kteří považují systém za „dobře fungující“. (Z. Candigliota)

Přehlížení rodičky

Některé rodičky si předem z vlastní iniciativy sepisují tzv. porodní plán. Je to forma usnadnění komunikace bezbranné a dezorientované rodičky s všemocným lékařem. Zde si rodička stanoví zákroky, případně další okolnosti, pomůcky apod., které si výslovně přeje či nepřeje. Velké množství lékařů je nečte a rovnou zahazuje. Lékař samozřejmě může ze závažných důvodů přistoupit ke změně těchto podmínek, musí to však rodičce říci, což se také ne vždy děje. Uvědomělé rodičky bývají nezřídka velmi dobře teoreticky vyzbrojeny – studují zahraniční zdroje, výsledky výzkumů renomovaných institucí, znají zahraniční praxi, jsou instruovány svými porodními asistentkami apod. Přesto jsou ostře vykázány do „patřičných mezí“. Jen ony samy vědí, co to v takovou chvíli dělá člověku s psychikou a ani ony samy nevědí, jaké všechny komplikace pro samotný porod to přináší. Takových případů jsou tisíce.

Samostatnou kapitolou pak je hulvátské, necitlivé a urážlivé chování personálu vůči matkám připomínající vyšetření prasat na východoasijské farmě. Bylo by krajně nevkusné uvádět zde příklady, vězte však, že se jedná o běžný jev.

Co z toho vlastně vyplývá? Rodit děti je hrozba, trauma, bolest. Nikoli radost. Matka je zranitelná osoba. Žena však nechce být zranitelná, ostatně jí to v dnešní době ani není dovoleno. Bylo by to moc prorodinné. První náznak existence začarovaného kruhu, který si dokážeme o něco dále.

Drama nastává po porodu

Po porodu obvykle zůstane žena na sále ještě dvě hodiny, kdy u ní v lepším případě dítě nechávají. Poté následuje přesun matky na oddělení šestinedělí, kdy je dítě stále oslabené matce někdy téměř násilím odebráno za účelem odvozu na pozorování (i zdravé děti s dobrým Apgar skóre). To je velmi nebezpečný moment, pro nějž neexistuje ani z odborného hlediska důvod. Matka se tam za dítětem mnohdy nemůže dostat ani za účelem kojení – to záleží zcela na velkorysosti personálu. Dítě je jí vráceno až po několika hodinách. Do té doby u něj nemůže být ani osoba blízká – pouze personál. Oslabená matka nemá ponětí, co se s bezbranným dítětem děje. Bude možné jej v rámci této fáze zanedlouho ve jménu pokroku utratit, sterilizovat či modifikovat?

Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou.

Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou. Osobní zkušenosti otců a matek hovoří o takovém přístupu mnoha a mnoha členů personálu českých porodnic. V krajním případě vás k dítěti nepustí ani s policí a právníkem – vymyslí si, že je dítě v ohrožení života. Přitom je praxí prokázáno, že v případě ponechání dítěte matce, která s ním je po tu dobu v nejužším kontaktu a pozoruje ho, neunikne jejímu mateřskému instinktu žádná podstatná komplikace.

To je samozřejmě představa extrémní situace. Častěji se však děje následující. „My vás tam můžeme pustit, ale vy chcete dobrovolně ohrozit život vašeho dítěte?“. Vydírání a manipulace na denním pořádku. „Vy chcete ohrozit svoje dítě?“ Neopodstatněné hrozby infekcí, prochladnutím a podobně. Způsobuje se zde nenávratné trauma matce, která se v tu chvíli stále potýká s extrémní hormonální nerovnováhou svého těla. Řetězec výhrůžek a manipulací často provází ženu po celé dny od začátku porodu až po opuštění porodnice (Porodnice instituce separace, Panoptikum u Apolináře).

Teď to nejzávažnější

Jako u mnoha živočichů, tak i u člověka je velmi dobře známo, že v prvních hodinách po porodu vzniká naprosto zásadní vazba („bonding“) mezi matkou a dítětem, která následně ovlivňuje celý vývoj dítěte, jeho povahy a psychiky, ale i vztahů a výchovy v rodině. Bezpočet studií dokazuje vliv tohoto momentu na socializaci jedince na zájem matky o dítě. Nezařazuji člověka za tímto účelem do zvířecí říše, ale vědom si toho, že tento argument u některých čtenářů najde opodstatnění, navíc připomínám, že zvířecí matky, pokud jim je v tento okamžik mládě odebráno, ho už nepřijmou. U člověka je z psychologického hlediska dokázáno v podstatě totéž, byť to tak navenek s ohledem na jeho nevyhnutelnou socializaci nevypadá. Sama matka si to v plné míře neuvědomuje.

Opomíjí se právo dítěte na přítomnost osoby blízké.

Co více: samotnému dítěti je odpíráno právo být u své matky či otce. Pro lékaře je dítě v podstatě pacient bez vlastních práv (i když o něj po fyzické stránce pečuje až přeúzkostně, což je částečně pochopitelné – za neprokazatelné trauma ho nikdo žalovat nebude, za viditelnou zdravotní újmu, či smrt, mu to reálně hrozí). Opomíjí se právo dítěte na permanentní přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby zákonným zástupcem určené. Téměř jediná skutečnost, kterou totiž nově narozený člověk vnímá, je ta, zda je sám (pak pláče, trpí, má trauma), nebo zda je u něho matka či otec (pak je klidné, lépe prospívá). Dítě se ani o nic jiného nezajímá a nic jiného nevyžaduje, pouze bezpečnou náruč rodičů (ano, i u otce je bezpečná náruč, otci nesmí být lékařem upíráno právo na přístup k dítěti).

Mimochodem: zdravotní personál obvykle s otcem zachází, jako by neměl plnohodnotné rodičovské kompetence. Sami muži se tomu snadno podřídí, jsou si nejistí v otcovské roli, neuvědomují si či nakonec odmítají spoluzodpovědnost za své dítě. Jistě, porod není tradičně mužská záležitost, žena však vždy potřebovala u porodu bezpečí a zázemí zajišťované blízkými osobami. Až na základě současné podoby sociálních vazeb do této role nutně nastoupili manželé, ojediněle pak vlastní sestry, matky, kamarádky apod. Další variantou je vyhledání duly či porodní asistentky, které rodiče důvěřují natolik, aby ženu doprovázela během celého porodu. Riskují tím ovšem znovu zhoršený přístup personálu porodnice, který dulu vnímá jako konkurenci, vyskytly se i případy zamezení jejího přístupu k porodu na poslední chvíli.

Utrpení dítěte

Utrpení matky při separaci od dítěte je značné, ale utrpení dítěte při separaci od matky je větší a bolestnější. Separace dítěte od matky je omluvitelná pouze ve výjimečných a naprosto nezbytných případech, například při akutním ohrožení života a nutnosti okamžitého zásahu lékařů, ne však z důvodů normovaného vytížení inkubátorů či provozních předpisů o rutinním odebrání každého, i zdravého novorozence, na pozorování. I „pouhých“ několik hodin bezdůvodné separace je v tuto chvíli pro vztah matka-dítě ohrožujících. Bez výslovného souhlasu rodičů se něco takového stát nesmí. Jinak je to zvůle proti lidským právům, tak často s oblibou omílaným v daleko méně závažných případech. Děje se tak velmi často, a to i přes výslovný nesouhlas rodičů.

Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem?

Pokud je dítě takto v moci personálu, nemá matka (natož pak otec) v podstatě žádnou páku, jak si jej vynutit zpět (nebo si vynutit alespoň stálou přítomnost u dítěte). Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem?  Lze plně důvěřovat zdravotníkům, kteří jiné, ještě nenarozené děti zabíjejí přímo v dělohách matek? Lze věřit institucím, kde se tato jatka konají?

Dítě má od početí právo na ochranu života a na nejlepší možnou lékařskou péči. Při každém zdravotním zákroku (tedy i po porodu) má dítě právo na přítomnost osoby blízké – to musí lékař vždy respektovat.

Takhle to přece chodí

Cynicky nám zde vyvstává i výše naznačené ekonomické hledisko. Zařízení, kterým bylo vybaveno příslušné oddělení porodnice, stálo obrovské peníze. Podle slov samotných porodníků je nutné zajistit využitelnost této technologie, proto je mnohdy využívána i v případech, kdy to není nutné. Stejně tak personál potřebuje mnohde vykazovat potřebné množství práce.

Ženy jsou naočkovány tím, že to je přece normální: „tak to v porodnici chodí a je to v pořádku“. Typickou větou, kterou slyší od personálu je: „odpočiňte si, my se o něj dobře postaráme“. Do matčina podvědomí je od začátku vsugerováno, že někdo jiný se o dítě dokáže postarat lépe než ona. Následující situace v tom matku jen utvrdí – jsou narušeny fyziologické procesy (špatný start kojení, matka se po separaci hůře postará o dítě). Velmi se tím oslabuje citová vazba a zejména jistota matky ve svoji mnohými podceňovanou, avšak dokonale vyvinutou instinktivní schopnost péče o dítě. Cítí se méně schopná a potřebuje pomoc instituce, které důvěřuje na úkor důvěry sama v sebe. To pokračuje i v dalším věku (bezstarostné svěření dítěte školkám a podobně).

Traumatizované a deformované matky

U matek toto odtržení tedy způsobuje trauma z vlastní neschopnosti vedoucí k dobrovolnému vzdávání se rodičovských kompetencí. Narušeny jsou vztahy napříč celou rodinou. Postiženi jsme tím skoro všichni z posledních generací.

Muži mají k rodině také značně deformovaný vztah.

V důsledku toho a také v souvislosti s výše popsaným průběhem porodu žena své mateřství prožívá patologicky. Vyhledává seberealizaci raději jinde než ve vlastní rodině. Muži, vychovaní socialistickými jeslemi a často v nefunkčních rodinách (zaměstnanými matkami a lhostejnými otci) mají k rodině také značně deformovaný vztah. Změnu role své ženy a vlastní zvýšenou odpovědnost vnímají jako natolik nekomfortní a zatěžující, že se zdráhají celý podnik vícekrát opakovat. Nepozorovali jste to již mnohokrát mezi svými známými? Nevěřím, že ne.

Často matka obhajuje před svým okolím úmysl nepřivádět na svět dalšího potomka, ve skutečnosti tím (někdy snad i podvědomě) kryje svého muže, od něhož toto stanovisko vychází, neboť se chce dostatečně věnovat svým zájmům. Když vám dotyčná svoje nitro otevře více, naleznete tam velmi často právě tuto smutnou skutečnost. Pro příklady opět netřeba chodit dále než k sousedům přes chodbu či roh pavlače.

A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument.

Vazba matky k dítěti je zásadní pro formování ženské role ve společnosti.  Ženám je znemožněno se do správné mateřské role dostat, poté ji samy špatně plní. Vytváří se tím myšlenkové klima plné odporu k mateřství a plodnosti. Ve společnosti je mateřství vnímané jako něco nežádoucího a náročného – člověk k tomu sám netíhne a přistupuje k plození dětí zvráceně („mít teda to dítě“; „pořídit dítě“; „nemůžeme si dovolit mít dítě“; „dítě až na to bude čas“; „nejdříve si užijeme, pak si pořídíme dítě“). A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument. Lidé jsou nositeli něčeho, čemu se dnes říká antikoncepční mentalita. To všechno podporuje rozklad tradiční rodiny.

Nástroj té nejodpornější totality

Všechno nám to krásně zapadá do neomarxistického konceptu, na jehož základě se světové elity snaží vystavět svůj nový světový řád. Získáním kontroly nad těhotenstvím, porodem a tím i základními mezilidskými vazbami se zabije několik much jednou ranou. Každá z dosavadních totalit se snažila o něco podobného, vždy z jiného konce. Získat mládež = získat společnost. Narušit autonomní rodinu. Zachovat pouze zdatné jedince. Snížit populaci. Se všemi zrůdnými podobami cesty za těmito cíli.

Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti.

V této oblasti se již v současné době odehrává více zhovadilostí, než jsme si ochotni připustit. Takřka vulgárně napadány a v praxi dokonce kriminalizovány jsou již zmíněné domácí porody. Ostudný proces s porodní asistentkou hovoří za vše (1, 2, 3, 4). Ironií navíc je, že byl iniciován vrahy nenarozených dětí. Předsedové různých komor a sdružení všemi způsoby zamezují „privatizaci“ porodů. Zmíněnou kriminalizací domácích porodů se vyloženě zákeřnou formou zamezuje odborníkům se něčeho takového legálně účastnit. Soustavně se odmítá vytváření porodních domů, případně podobných zařízení při porodnicích (v některých zemích jsou tato zařízení běžná a osvědčená). Ze strany pediatrických elit je vytvářen nátlak na dětské lékaře, aby odmítali převzít do péče děti narozené ambulantním porodem – dokonce jim za to hrozí šikana. Zkrátka: dítě je hned od začátku majetek instituce/státu, nikoli součástí autonomní rodiny.

Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti. Lidé budou sami těmto elitám vděční a budou je hájit („bez nich bychom to přeci nezvládli“), sami toto všechno budou vyhledávat. Již se tak děje.

Nepropadejme panice

Přese všechen pesimismus obsažený v článku netvrdím, že jsou naši v současnosti narození potomci odsouzeni ke strádání. Všechno lze napravit či lépe nasměrovat. Celá naše generace se narodila ještě za výrazně horších podmínek (z hlediska aspektů popisovaných v článku), přesto došlo za dob komunismu k několika pozitivním demografickým skokům. Nelze objektivně posoudit, jak na koho zapůsobily okolnosti porodu (ať již z pohledu matky, tak z pohledu dítěte), jsme však zde, životaschopní, a můžeme se nadále snažit měnit věci k lepšímu.

Naše věčné povolání jest velkolepou chválou Stvořitele. Jen Bůh sám mohl nám dáti takový cíl a takový účel, jaký máme, a mohl nám tento účel a cíl dáti jen s tou podmínkou, že sám se o nás staral a pouze sám a bezprostředně to tak určil. Žádný z duchů nebeských, kteří se nalézají mezi Bohem a námi, nemohl by si troufat navrhnouti Bohu, aby nás stvořil tak, jak nás stvořil, k té slávě a k té vznešenosti, kterou nám mohl vyhradit pouze Bůh sám; ani duch po Bohu nejvznešenější nemohl by pomysliti na to, aby nám Bůh darovati chtěl sebe a aby nás chtěl vésti k sobě těmi cestami, kterými nás vede.

Jsme totiž nepatrní a ubozí, ale tím je řečeno málo, neboť sami o sobě jsme méně než prach země, neboť prach země jest a zůstává prachem, jak mu bylo určeno, a nemůže na sebe přivolávat kletbu, jako my ji na sebe přivoláváme, dávajíce jí přednost před Boží láskou. A i když právě svým počínáním na sebe kletbu nepřivoláváme, je duch náš tak mdlý a síla tak snadno odstupuje od nás, že se diviti můžeme tomu, proč si Bůh za cíl své lásky vyvolil nás, kteří ani pochopit nemůžeme, jak nás Bůh miluje, proč nás tak miluje a na co se můžeme těšiti. A podaří-li se tu a tam našemu rozumu, aby uhodl, aby si domyslil, co Bůh s námi chce, a že Bůh na nás čeká jako jediné ukojení lidské touhy po štěstí, tu chápeme to jen na chvíli a jen jako výpočet, poněvadž toto poznání nevniká tak snadno do našich představ, do našich citů a do naší vůle. Více tomu věříme slovy než srdcem, poněvadž naše srdce jest ještě slabší než naše schopnost poznávací. Divíme se, jak nás Bůh může milovati, když jsme tak omezeni. To se nám zdá ještě divnější než to, že nám odpouští naše hříchy, neboť po hříchu může přijít poznání a pokání, ale co může přijíti po naší hlouposti, po slabosti a prázdnotě našeho ducha? Vždyť nejsme schopni si zapamatovati, že nás Bůh miluje, a nejsme schopni vzpomínati si na něho často ani tenkrát, když je nám toho nejvíce zapotřebí. Nejsme-li právě hříšníky, jsme obyčejně aspoň hlupáky, bytostmi liknavými, nechápavými a nikterak lásky hodnými. Proč tedy nás Bůh miluje? A jak nás miluje!

V tom je právě zázrak té Boží lásky, že Bůh ví a vidí sám, proč nás miluje; že nás milovati chtěl a proto učinil všecko tak, aby Jeho láska k nám nemohla ani přestáti, ani se umenšiti. Učinil nás předmětem své lásky a miluje v nás tento předmět. To souvisí s dílem našeho Spasitele, který způsobil, že Boží láska zůstává k lidstvu trvale připoutána.

Můžeme věřit, jak nás Bůh miluje, ale naše slabost s námi zůstává a nemůžeme se chovat podle Boží lásky, leč když Bůh sám nám k tomu pomůže. Vždyť víme, jak často člověk sám se cítí nehoden i pouhé lásky lidské a jak se cítí neschopen plniti všecky mravní povinnosti i k takové osobě lidské, kterou opravdu miluje a chce milovati jak nejlépe možno. Tím nesnadnější se člověku zdá láska k Bohu, ba i pouhé myšlení na Boha. Zdá se nám, že naše srdce je půda tak neúrodná, že z něho sotva může růsti nejchatrnější plevel; a v této půdě máme pěstovati lásku k Bohu, květ nejkrásnější, jakému by se mohlo podle našich představ dařiti snad jen v srdcích andělů. Můžeme své povolání k lásce Boží pochopiti jen tak, jako chápeme výpočet nějaké ohromné vzdálenosti, kterou si můžeme představit v číslicích, ale nikoliv ve skutečnosti, poněvadž nám chybí zkušenost. Ale i když toto své povolání k lásce Boží můžeme chápati jen tímto pomyslným způsobem, přece rozum náš je přesvědčen, že jsme k této lásce povoláni skutečně a že naše nedokonalost a nechápavost nemá zůstati trvalou překážkou této lásky. Jak by se však srdce lidské unavilo a jak by si zoufalo, kdyby samo mělo hledati způsob, jak se k věčné lásce přiblížit, jak se k ní chovat a jak ji nésti! Srdce by zemdlelo, naslouchajíc rozumu, a rozum by přestal býti pomocníkem srdce ochablého.

Nestačilo by tedy, že nás Bůh miluje, jak nás miluje, co v nás vidí a chce, čím nás chce učinit; nestačilo by tedy, že pro nás nechal Syna svého umřít na kříži, že jsme nasycováni tělem Jeho Syna, že Královnu nebes nám dal za orodovnici. To všecko by nevzbudilo naši lásku, to všecko by snad mohl rozum přijmouti jako neobsáhlou pravdu, ale srdce by se toho bálo, couvalo by před tím, umdlelo by a posléze by se odvrátilo od toho. Má-li Boží láska dosáhnouti svého cíle v naší lásce, jest třeba, aby nám Bůh lásku dal do našeho srdce, poněvadž naše srdce jest příliš slabé a mdlé, bázlivé a nestálé; naše srdce nestačí rozumu, samo o sobě stačí jen té lásce nejnižší, která není hodna jména lásky. Láska, toť Bůh sám, toť Duch svatý. Máme-li tedy Boha milovati, musíme dříve býti Bohem naplněni, musíme v sobě míti Ducha svatého. Přítomnost lásky v našem srdci jest přítomností Ducha svatého.

Proto čím více uvažujeme o slávě, ke které nás Bůh stvořil, a čím více vidíme ubohost a mdlobu svého srdce, tím lépe chápeme smysl slov:

Sešli Ducha svého!

Revue Na hlubinu, 1931

Kolikráte dere se nám na rty slovo: „Ten život je těžký!“ Dokud jsme mladí a dokud jdeme kvetoucími lučinami, ani se nám to nezdá pravdou, když to slyšíme, a považujeme to za frázi starých, za frázi, která má omluviti a zastříti zpohodlnění neb lenost nebo stárnutí. Ale čím dál tím více cítíme, že život je věc velmi těžká a velmi vážná. Právě pro tolik obtíží, překážek a nebezpečí, kterými se musíme proplétati. Ustavičně abychom byli na pozoru, abychom stále odráželi útoky. Vždy, každého okamžiku rostou obtíže a nové povstávají. Peklo zápasí o naši duši, naše porušená lidská přirozenost sama touží po tom, aby měla jaksi pokoj od Boha a od ctnosti, věci tohoto světa se duši na první pohled tak často více líbí než věci Boží.

A přece nutno vydržeti a přece nutno statečně jíti dále; jíti tak dlouho, jak Bůh bude chtíti, stále, vytrvale a statečně jíti.

Někdy k okamžitému hrdinství se člověk lehko dá pohnouti, ale stále, vytrvale, denně, ustavičně jíti a ustavičně bráti na sebe kříž, denně, jak praví Kristus Pán v evangeliu, to právě jest pro nás těžké a to podle svatého Tomáše (2. 2, q. 70) přesahuje naše síly. Jíti denní všední vyšlapanou cestičkou, cestičkou bez slávy a nádhery, bez okázalosti, bez pochvaly, bez uznání, to je těžké. Toť vojna posiční, toť válka zákopová bez zvláštních pohybů, bez viditelných úspěchů.

Boj v duchovním životě. Stále se stejnými chybami, stále o stejné zápasiti ctnosti. Ustavičně se nám zdá, že stojíme, že nečiníme pokroků, že je to všechno marné, že je to všechno jen bláhovostí, že duchovní život jest titěrností a hračkou, že jest výmyslem několika spisovatelů nábožných knížek. A přece si zase jen říci, že všem bylo řečeno, buďte dokonalí, jako Otec váš v nebesích dokonalý jest a že ten jen, který vydrží do konce, bude spasen, to zase nás strhuje na cestu Boží, zase znovu, denně znovu začínati. V tom totiž jest obtíž duchovního života: stále býti začátečníkem, stále dovésti býti začátečníkem, nedáti se tím mást, nemalomyslněti, neklesati!

Vydržíme lidskou silou mnoho, mnoho vydržíme též vlitou ctností statečnosti, ale dovésti stále bojovati, nikdy se nedati unaviti, dobojovati vítězně boj s tolika odpůrci, to není v naší síle. Tu se musíme obrátiti o sílu vyšší. Touto pak silou jest právě Dar síly.

Dar síly. To není již naše síla, to již není naše statečnost, nýbrž Bůh sám ve své nekonečné dobrotě nám propůjčuje takřka svou sílu, to jeho sílu oblékáme, jak praví krásně sv. Tomáš, to jeho silou bojujeme, to on bojuje za nás. Zde pak platí slova: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Síla Boží! Síla naše stačí nám k tomu, abychom dovedli snášeti určité obtíže, mnoho obtíží a bojů, ale dar síly nás vede, abychom všechna nebezpečí a všechny překážky překonali vítězně a silně.

Dar síly totiž jest opření se o Boha, jest dokonalé spočinutí na Bohu, jest prožití a uvědomení si jeho síly a moci. „Quis ut Deus?“ Kdo jako Bůh? volá ten, kdo ví, co má v Bohu, kdo se nespoléhá na sílu svou. Proto nám dává dar síly nemírnou důvěru. Nebojujeme sami, nejdeme sami. Pán nechce, abychom šli sami, nýbrž chce jíti s námi, chce s námi bojovat. Proto, co by nás mohlo děsiti, co by nás ještě mohlo překvapiti? Nic nás nemůže odtrhnouti od Boha, nic nás nemůže zbaviti jeho lásky, jestliže on nás drží. A on drží tak dlouho své děti, dokud se ho děti samy nespustí.

Dar důvěry jest tento dar. Proto tohoto daru nutně potřebují všichni, kteří chtějí podniknouti velké věci. Tu vidíme jejich zázračnou sílu, tajemství jejich úspěchu. Vědí, že nic je nemůže zaraziti, nic že nemůže díla Božího ztroskotati. Před lidmi zdá se, že vše je marné, že podnikají šílené věci, že tolik lidí již na onom či jiném podniku si své síly vyplýtvalo, ale oni přece jdou a jdou zkusiti podnik ten třeba po tisícáté, protože vědí, že je to vůle Boží, a že vůle jeho přece jen musí zvítěziti. Zvláštní, věru nepřemožitelná jest tato důvěra v Boha, protože prýští z daru síly, který dává nám sílu Boží. Kdo žije tímto darem, ví, jest přesvědčen, že v něm jest jiná síla než síla lidská, cítí v sobě sílu nadlidskou, a proto v síle této všechno posuzuje, proto jde v této síle.

Dar apoštolů, vůdců, hrdinů. Neodměřují již svých sil, neohlížejí se na to, jak jiní dělají, nedbají, co jiní tomu řeknou. Protože vidí, že jednají dobře a že jedině tak dobře jednají, jdou za svým cílem, i když všichni se jich zříkají a na ně jako na blázny poukazují.

Silní v Bohu bývají již odedávna rádi blázny nazýváni. To proto, že se neřídí moudrostí a vypočítavostí tohoto světa, nýbrž že, majíce jinou sílu a jiné očekávání, protože důvěry v Boha, mají svůj svět a svou moudrost!

Svatí dovedou býti silnými tam, kde jsou poráženi. Věcná záhada pokory svatých, velkých duší. Oni vítězí, tím právě, že jsou poráženi. Jejich nepřátelé, ti, kteří jdou ve stopách světa, již myslí, že je zničili, že jim překazili na věky bláznovství, ale právě to bylo poslední, co ještě bylo nutné k vítězství. Kristovo vítězství přes kříž a smrt se stále ještě opakuje. Jen dar síly dá toto umění vítěziti porážkou, vítěziti naprostou pokorou. Uměti všechno obětovati, všechno dáti, všechno opustiti i to, co je nám nejmilejší, totiž dílo své, aby právě toto dílo mohlo vzkvétati. Znám jeden případ: Chudá učitelka založila sirotčinec. Žil, živořil. Učitelka vstupuje do kláštera sester, které právě onen sirotčinec převzaly. V zájmu velmi pochopitelné kázně a klášterního ducha učitelka ta nikdy se nestává vedoucí svého sirotčince. Sirotčinec dále žije a vzkvétá. Zcela určitě pro tuto oběť, oběť velkou a bolestnou. A až Bůh požádal oběť nejvyšší, totiž života, pak teprve ústav ten povstává k největším svého druhu. Ty případy jsou nesčíslné.

Ti, kteří stojí v čele velkým věcem, na kterých mnoho a mnoho závisí, musejí prositi o život tohoto daru síly, aby dovedli obětovati, aby dovedli rozuměti i porážce a ztroskotání. Sv. Josef Kalasanský až po zdánlivém ztroskotání svého díla dočkal se upevnění svého piaristického řádu. Sv. Dominik tím, že svých dvanáct učedníků bez kontroly, bez velkých možností spojitosti se sebou, podle Božího přání rozeslal, jen tím dosáhl svého velkého díla, třebaže kolem něho to bylo bláznovstvím, třebaže mu všichni předpovídali, že těch dvanáct se mu již nikdy ze světa širého nesejde.

Dar síly pro apoštoly, pro kněze, pro ty, které Pán postavil, aby byli stráží na Siónu. Věděti, kdo za námi stojí, a pak nedati se ničím otráviti, ani znechutiti, ani odstrašiti, a i kdyby všichni byli proti nám, i kdyby vůbec nikdo neměl pro naše dílo, jež považujeme za naprosto nutné, pochopení, zůstati na místě a jíti tak dlouho, jak si toho Bůh bude přáti.

Bůh nám nabízí sílu, která zahání naši slabost. Pak dovede člověk státi jako skála, na místě tvrdém, opuštěném, na místě, před nímž všichni jinak prchají. Silou Boží dovedeme se vyřítiti jako lev proti těm, kteří jsou škůdci duší, třebaže za to nás stihne hněv mocných, těch, kteří moc majíce chrání špatnost, lež a polovičatost. Pak nám nic není těžké a nemožné, pak v síle Boží všechno dokážeme. Tak vykládá sv. Tomáš (III Sent. dist., 34, q. 3, a. 1) místo: „V Bohu svém překročím hradbu.“ „Omne quod posset humanae infirmitati obviare hoc enim nomine muri intelligitur.“ Všechno, co by se mohlo postaviti v cestu lidské slabosti, můžeme rozuměti onou hradbou. A toto všechno, nechť jakkoliv se proti nám staví v cestě k Bohu a v práci pro duše a pro Boha, to všechno v Boží síle překročíme, to všechno Boží silou překonáme.

A konečně potřebujeme dar síly pro oběti nejtěžší, pro oběti toho, co je nám nejdražší, pro oběť našich největších lásek, pro oběť života. Ovšem, i lidé bez Boha dovedou obětovati i život, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovati klidně, obětovati v důvěře, obětovati krásně bez spílání, s láskou na rtech, pro věčné cíle, to dovede dáti jen dar síly. Tento dar vedl Abrahama, že obětoval tak klidně svého syna Izáka, tento dar síly vedl mučedníky, že opravdu vesele šli na smrt, že šli jako apoštolově radujíce se od soudu, že byli hodni učiněni trpěti pohanu pro jméno Kristovo.

Proto tak malý jest náš užitek v našich pracích, proto tak často odstupujeme v překážkách, proto se nám nedaří vytrvati na místě, proto nás unavuje duchovní život, proto nás unavuje život i denní, protože se příliš spoléháme na síly své, protože příliš chceme jen sami všechno učiniti, protože nepracujeme s očima upřenýma do nebes, protože nevidíme silou Boží, tedy již předem v budoucnosti.

Dejme se vésti darem síly, prosme, ať Bůh nás naučí žíti jím a podle něho a z něho, obracejme se v těžkostech svých k tomuto daru, abychom dovedli státi, abychom dovedli jíti, abychom dovedli milovati Boha silně, statečně a vytrvale, abychom jej dovedli milovati a jemu sloužiti i v denním životě, i v tom únavném životě stále se opakujícím, abychom dovedli při něm vytrvati, když ochladne láska mnohých, když nám nebude rozuměno, když nám nikdo z lidí nepomůže, abychom dovedli z lásky k němu přinésti i největší oběti, kdyby toho jeho svatá vůle si vyžadovala.

A nepřestaňme se modliti za apoštoly posledních dob, kteří by vyrazili do boje plni síly, plni života z daru Síly, proti vlažnosti, proti pohodlnosti, proti povrchnosti křesťanů dneška, aby přišlo již království jeho!

Kapitoly z „Kursu o darech Ducha Sv.“.
Převzato z Na hlubinu 4 a 7/1930.
Mírně jazykově upraveno.

Vyšlo v Te Deum 3/2012.

Duch svatý jest láskou Otcovou a láskou Synovou. Jím Otec miluje Syna, jím Syn miluje Otce. Chceme-li, aby roznítil v srdcích oheň své lásky, chceme, aby v našich srdcích roznítil oheň té lásky, jakou Otec miluje Syna a jakou Syn miluje Otce, tedy té lásky, která panuje mezi osobami Nejsvětější Trojice.

Chceme, aby v srdcích roznítil oheň své lásky, tedy oheň své vlastní božské bytosti; ne snad, aby naše srdce naplnil nějakými dary, které by tímto darováním byly vyňaty z Jeho vlastnictví a odděleny od Jeho osoby, jako když někdo někoho obdaruje penězi, které přestanou patřiti dárci a začnou patřiti obdarovanému, nýbrž aby naše srdce naplnil sám sebou. Aby do našich srdcí vstoupil s důvěrou a bez výhrady, tedy celý jako Láska. A když už do našich srdcí vstoupí, aby v nich nedlel jen jako host, který si prohlíží vykázané komnaty, stále opatrný a stále připraven na odchod, nýbrž aby se v nich usídlil tak jako ženich v domě svatebním. Zveme ho, aby si v našich srdcích roznítil oheň své lásky; tak jako bychom ho zvali, aby v našich srdcích slavil svou svatbu, aby bez obavy před vetřelci a zrádci rozžehl nejsvětější světlo své Osoby a nechal je hořet mezi stěnami našeho srdce. Aby tou láskou, kterou Bůh miluje Syna a Syn Otce, a kterou nosí v sobě, miloval nás, aby oheň této lásky podložil do našeho srdce.

Veliká je to věc, kterou chceme, a ukazuje, jaká jest cena lidského srdce v řádu věčném. Má-li srdce lidské žíti pro život a ne pro smrt, musí býti živeno, a to nikoliv pouhou štědrostí od Boha, pouhými přenosnými dary tak jako drobty, které padají se stolu, nýbrž musí býti živeno dary nepřenosnými a nedělitelnými, musí býti živeno Bohem samým; člověk musí jísti Boha, musí míti Boha v sobě, Bůh musí za člověka trpěti a dáti mu oheň své vlastní lásky, aby také člověk se tímto ohněm ohřál. Člověk stojí mnoho, velmi mnoho, nemůže mít o tom ani ponětí. Tak to chtěla Boží láska čili Duch svatý.

Voláme-li o roznícení ohně lásky, znamená to, že dosud stále nám je zima, ze které hrozí smrt; a že je nám třeba, aby Duch svatý tento oheň stále v nás rozněcoval a udržoval, neboť srdce naše je takové, že tento oheň jen stálou činností Ducha svatého může býti ochráněn před úplným vyhasnutím.

Tím chceme, aby Duch svatý měl v nás své trvalé bydliště, aby v nás Bůh měl svůj ráj, aby nás povýšil už v tomto životě pozemském až do své blízkosti, aby k nám měl důvěru.

To všecko jsou věci, které můžeme chápati uvažováním a o kterých můžeme mluviti slovy, ale před kterými náš cit a naše vůle zůstávají státi; buď si je představiti neumíme nebo se představy této bojíme, jako by to bylo nad všecky lidské síly.

Ale Duch svatý nám dává tolik síly, tolik ohně a tolik poznání, kolik potřebujeme. Bohu není třeba, abychom Ho milovali s úplným vědeckým poznáním as poučením o všech důsledcích víry bez mezer ve vědomostech a představách. Chce jen, abychom Ho milovali z celého srdce a ze vší síly své. Abychom se nezdržovali ohlížením, rozhlížením a uvažováním, poněvadž hlavní věcí jest láska. Abychom lásku nezpronevěřovali Bohu, neboť láska jest Duch svatý sám a patří tedy Božské Trojici.

Jen Boha můžeme milovati z celého srdce svého a ze vší síly své; bližního můžeme milovati pouze jako sebe samé. Jinak to nelze. Zkusíme-li milovati osobu lidskou více než sebe samé, tedy z celého srdce svého a ze vší síly své, poznáme zakrátko, že je to věc nemožná a snaha marná. Nemůžeme bližního milovati více než sebe samy. To je přirozený řád. Hledáme-li cokoliv, co bychom mohli milovati více než sebe samy, vždycky poznáváme, že to uniká ze světa stvořeného a že to může býti pouze Bůh sám.

Ale Boha můžeme milovati jen Jeho vlastní láskou, jen Duchem svatým. Tato láska je stále od Boha vydechována a vane směrem, který jí dal Bůh. Směr Boží lásky poznáváme z ní samé a víra nám o tom poskytuje poučení. Boží láska se obrací k lidem. Stvoření, vykoupení i seslání Ducha svatého, stálé udržování milosrdenství, stálé rozlévání milosti – to vše ukazuje a potvrzuje, že Bůh svůj ráj si chce založiti v lidech, že miluje lidi.

Tak Láska Boží v nás působí lásku k Bohu a láska k Bohu se prakticky uskutečňuje a dokončuje láskou k lidem. Tím směrem působí oheň Ducha svatého.

Revue Na hlubinu, 1931

Přímý odkaz ke stažení: MP3 (68 MB). 

Přednáškový cyklus spolu s ISJ pořádá monarchistické občanské sdružení MONOS.

Další přednáška v rámci tohoto cyklu (na téma „Jóga jako filosofie smrti“) se uskuteční 21. 5. 2013 (viz kalendář).

Všecko, co jest v našich srdcích podstatného, co má pravou hodnotu a pravou skutečnost, jest z Ducha svatého. Naše srdce jest k tomu, aby přijímalo Ducha svatého; to jest účel našeho srdce a toto naše srdce nemá účelu jiného. Vyhovuje-li tomuto účelu, stává se věcí drahocennou, stává se klenotem, který v sobě chová Ducha svatého, a tím je zadost učiněno spravedlnosti nejvyšší, tím naše srdce nabývá ceny před Bohem jakožto útulek Ducha svatého, který chce bydleti v našich srdcích. Kde bydlí Duch svatý, tam přináší s sebou i svou božskou nádheru, tam ozdobuje si sám svůj příbytek, činí z něho svou komnatu, svůj palác. Nemůže srdce lidské chtíti vyššího účele, vyššího cíle nad tento, který přesahuje pomyšlení. Chce-li něco jiného, pak chce věci marné. Nemůže chtíti jiného než Ducha svatého, poněvadž všecko, co není z něho, jest nicota, a srdce není nám dáno za příbytek nicoty. Každé jiné chtění jest klamné a marné. Můžeme jen chtíti nebo nechtíti Ducha svatého. Nemůžeme chtíti něco jiného než Ducha svatého; chceme-li něco jiného, jest to jen zdáním vůle, jest to jen ochablost vůle, i když se toto chtění nepravé projevuje vášnivostí a neústupností. Můžeme jen přestati chtíti Ducha svatého a pak naše chtění je zmatené; pak můžeme něco chtíti jen potud, pokud nás Duch svatý neopustil docela, a toto chtění se střídá s chtěním zdánlivým, s chtěním neskutečným či vlastně s nechtěním.

Opustí-li nás Duch svatý, pak nechceme ničeho, nemůžeme chtíti; chceme jen zdánlivé, chceme zdánlivou námahu, aby se vůle naše probudila a pozdvihla, ale ta nemůže sama ze sebe povstati bez svolení a přispění Ducha svatého. Ten neopouští člověka nikdy v životě úplně, vždy mu něco ponechává, poněvadž, kdyby ho opustil úplně, člověk by rychle zahynul i tělesně. Duch svatý může ze sebe v takovém člověku, který se od něho odvrátil, zanechati jen tolika takovým způsobem, aby člověk ten byl sice udržen při životě, ale aby pocítil hlubokou marnost, zdánlivost a neskutečnost všeho svého jednání, aby cítil prázdnotu v celém svém srdci, aby se blížil zoufalství. I toto působení Ducha svatého jest božským dobrodiním, poněvadž srdce takové přece ještě jest udržováno při životě, aby mu byl poskytnut čas, a pocit prázdnoty mu připomíná, že mimo tuto prázdnotu a marnost je kdesi skutečnost a plnost božská, která se do srdce vrátí, jakmile člověk přestane ji nechtíti.

Jen cosi velmi nepatrného žádá od nás Duch svatý, ani ne tolik, abychom ho sami chtěli; jakmile ho sami chceme; tu už před tím byl v nás a pohnul svou láskou naši lásku; abychom ho chtěli, to nám dává On sám; tolik toho od nás tedy nežádá! Žádá jen to, abychom se přestali vzdávat sami sebe, abychom přestali ho nechtíti, abychom se nevzdávali skutečnosti pro marnost a nicotu, abychom se Mu nebránili. V tomto jediném bodě rozhoduje člověk o svém životě či o své zkáze. Jen v tomto bodě se od něho něco žádá, jen v tomto bodě může se odloučiti od pravého života. Žádá se od nás tato jediná věc, a je-li splněna, všecko ostatní je nám pak přidáno, je-li odmítnuta, pak všecko ostatní jest vydáno zkáze.

Prosíme-li Ducha svatého, aby naše srdce naplnil, tu máme na mysli především to, aby nás zbavil úzkostného a zoufalého pocitu marnosti, bezútěšností, bezúčelnosti a prázdnoty; aby naše zoufalství, naše malomocnost a bláznovství bylo nahrazeno poznáním skutečnosti a touhou po cestě skutečného života. Cesta skutečného života nevede jen rozjímáním a životem vnitřním, nýbrž i správným jednáním vnějším a poznání skutečnosti netýká se jen poměru člověka k představě Boha neviditelného, nýbrž ke všemu tvorstvu a ke všemu konání. Poznání pravé skutečnosti nás posiluje ve všech pochybách, strastech a těžkostech, poněvadž pravá skutečnost jest ta, kterou vidí Bůh a kterou Bůh uspořádal svou moudrostí a dobrotou. Pravá skutečnost nemůže člověka děsiti jako ty představy o skutečnosti, které vznikají v mysli od Boha opuštěné a které proto jsou klamny. Duch svatý nás naplňuje dobrotou poznání této skutečností pravé a tím nám vrací důvěru, spokojenost, chuť k práci a poznání; tím vyhlazuje náš smutek a zapuzuje z mysli vše, co ji stísňuje a kruší.

Ale tím prosíme zároveň, aby v srdci našem nestrpěl vedle darů svých a vedle působení svého ničeho z těch věcí marných, klamných a nicotných, které lichotí žádostivosti naší, aby si je chtěla podržeti a skrýti v přítomnosti Ducha svatého, abychom jich mohli používat k bláznovské zábavě a k bláznovské rozkoši. Jen pro naši slabost líbí se nám bláznovství naše a bláznovství světa, kterého se nerádi vzdáváme i tenkráte, když voláme po Duchu svatém. Ten zná lépe než my následky tohoto klamu a může nás před nimi zachránit tím, že vypudí tyto věci z naší mysli, dá nám pravé jejich poznání, dá nám ošklivost proti nim, a aby se naše srdce nekormoutilo pro ztracenou klamnou sladkost těchto věcí, dá nám za ni sladkost věcí nikoliv pomyslných, nýbrž pravých. Sladší jest skutečnost než přelud, neboť skutečnost jest z Boha, kdežto přelud má jen ukradenou a klamnou sladkost těch věcí, které chce představovat. Proto prosíme Ducha svatého, aby nejen vyplnil místa našeho srdce, ve kterých prázdnotu pociťujeme, ale i ta místa, ve kterých prázdnoty nepociťujeme, poněvadž se nám zdá, že naplněna jsou, ač ve skutečnosti jejich plnost jest jen předstírána přeludy, kterých se vzdáváme až nejpozději a nejméně rádi, přeludy nejhouževnatějšími a nejoblíbenějšími.

Tím prosíme Ducha svatého, aby naplnil naše srdce nikoliv jen tak, jak by stačilo našemu povrchnímu uspokojení, nikoliv jen tak, abychom byli zbaveni mučivého pocitu prázdnosti a bezradnosti, nýbrž svým způsobem vlastním, který spočívá v hojnosti a v naplnění až do všech koutů měrou vrchovatou tak, aby tam nezbylo místa pro nic jiného. Ponecháme-li si v srdci místo, které chceme míti volné pro věci, které nejsou z Ducha svatého, tedy pro přeludy, pak se tam naše přeludy rozmnožují, poněvadž užíváme darů Ducha svatého k tomu, abychom jejich užitkem živili tyto přeludy; pak jest možno, že všech darů Ducha svatého užíváme k své škodě a proti Duchu svatému. Proto, voláme-li Ducha svatého, máme ho přijímati s jeho vlastní povahou, s jeho štědrostí a plností, která nepřipouští, abychom nějaký kout ve svém srdci vyhrazovali sobě a své nicotě a odpírali jemu. Nelze ho žádati, aby nás zbavil jen toho bláznovství, které nás již naplnilo zoufalstvím, nýbrž aby nás zbavil bláznovství veškerého, i toho, které se nám zdá sladké, příjemné i užitečné, i toho, jehož dosud jako bláznovství nechápeme.

Neboť Ducha svatého vzýváme pro působení jeho útěchy a pomoci, která jest jedinou útěchou a pomocí skutečnou a neklamnou, která přináší pravé a neomylné uspokojení a štěstí. Pro toto štěstí musíme se vzdáti všech přeludů. Sami ze sebe neměli bychom ani tolik poznání ani tolik síly. Toto dílo vyčištění a obrácení našeho srdce vykoná Duch svatý sám svým příchodem, a je-li vzýván s upřímností a přijat s důvěrou, vykoná toto dílo mnohem sladčeji a dobrotivěji, než jak by si to člověk ve své malověrné úzkosti představoval. Odejme-li člověku sladkost přeludu, dá mu mnohem větší a jistější sladkost své pravdy, což se jeví i v uspokojení lidského citu a v pevné a důvěřivé stálosti konání. Duch svatý zná slabost lidskou a nezkouší naši schopnost odříkání dříve, dokud nám nedal radostné síly. Přijde-li Duch svatý a je-li přijat s důvěrou, pak i v odříkání samém nejen své štěstí nalézáme, ale i sami je v odříkání vyhledáváme. Jeho dary jsou sladké, a bojíme-li se jich, že snad pro ně budeme musit opustit jiné věci, bojíme se jen přeludů. Duch svatý jest zajisté Moudrost a Dobrotivost sama a jest třeba jen naší důvěry v Něho, aby náš strach se obrátil v radost. A k tomu jest třeba jen to, abychom ve své přeludy neměly důvěry větší než v Něho.

Revue Na hlubinu, 1931

Článek B. Michalky o knize i osobnosti autora, první a druhý díl četby na pokračování a prostor k diskusi naleznete zde.

Další díly: 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17.

Doporučujeme též jedinečnou produkci Studia Vox vydávanou na CD.

Pán světa – část osmnáctá

Přehrát z webu (41:01):

Stáhnout v MP3 (56 MB):

http://www.stjoseph.cz/Pan_sveta_18-Benson_studiovox-cz_stjoseph-cz.mp3

Voláme-li: Přijď, svatý Duše, znamená to tolik, jako bychom volali: Přijď, Lásko! Neboť sám Duch svatý jest Láska a Láska jest jeho jménem. Ale má ještě jedno jméno a to jest Dar. Láska tedy jest Darem. Duch svatý jakožto Láska jest poutem mezi Otcem a Synem; v Něm jest láska, kterou Otec chová k sobě i k svému Synu, a zároveň láska, kterou Syn chová k Otci; je tedy Láskou vzájemnou a proto se praví, že z Otce i Syna vychází. Otec i Syn vydechují Ducha svatého a Duch svatý čili Láska jest darem od Otce i Syna. Tohoto Daru se dostává i nám ode dne seslání Ducha svatého. Ale připomíná se u svatého Tomáše Akvinského, že Duch svatý miluje sám, miluje pouze jako Láska vycházející od Otce a Syna, nikoliv pak jako ten, kdo lásku vydechuje sám ze sebe. Láska jest následkem vůle, nikoliv výsledkem vůle; ta se pro ni může rozhodnout, ale nemůže si ji vynutit, neboť láska jest podstatnou vlastností pouze Osob božských, kdežto u osob stvořených jest darem.

Voláme-li o lásku, cítíme, že jí máme málo, nebo že je nedostatečná a nedokonalá, nebo že jí nemáme vůbec, ale že ji potřebujeme a chceme. Odmítání Ducha svatého jest odmítáním lásky a odmítáním daru. O Ducha svatého můžeme prositi až tenkráte, když se rozhodneme, že neodmítneme lásky a že nepohrdneme darem. Ne každý tvor umí či chce přijmouti dar, neboť ve tvorech jest pýcha, která dar přijímá jako ponížení a není schopna vděčnosti; ve tvorech je též pýcha, která touží po osamocení a proto se štítí lásky.

Duch svatý jest podstatou Lásky a kdekoliv a kdykoliv se vyřkne jméno Lásky, vyslovuje se tím jméno Ducha svatého, který jest přítomen všude tam, kde láska byť sebe nedokonalejší třebas jen skrytě řeřaví jako jiskra pod popelem. Nelze milovati bez Ducha svatého. Vzdálí-li se Duch svatý, vzdálí se láska, a ukáže-li se, že nějaká láska byla jen zdáním lásky, je to důkazem, že Duch svatý nebyl v ní přítomen.

Duch svatý jest Láskou, kterou Otec miluje sebe a svého Syna, kterého zplodil, jakož i všecky bytosti, které stvořil, a kterou Syn miluje Otce; to jest vlastní podstata lásky, ze které pak se udílí láska tvorům. Touto láskou Bůh miluje tvory a tuto lásku dává též Bůh tvorům, aby se jí milovali navzájem, I láska mezi lidmi má svůj původ v lůně Nejsvětější Trojice a jest darem z nebe. Lidé sami bez tohoto daru by se milovati nemohli.

Duch svatý je tedy zdrojem a ohněm naší lásky, jejího úsilí, jejích ctností a její blaženosti. Co našemu životu dává láska, to mu dává Duch svatý. Láska se považuje za největší štěstí v životě, za hlavní vzpruhu života, za největší dostiučinění v životě. Touhy lidské směřují jen k různým podobám lásky, ať už pravé či nepravé, a lidé bez touhy jsou považováni za neschopné pravého štěstí. Láska jest světlo, které nám osvětluje krásu a vlastně jen láska je schopna viděti krásu a cítiti radost a blaženost. Bytosti, které se lásky zřekly, zřekly se Boha, a svět jejich jest odvrácen k nicotě.

I v nejmenší jiskře lásky v srdci bytosti nejubožejší jest tedy odlesk nekonečné blaženosti Nejsvětější Trojice a jest v ní přítomen sám Duch svatý. Ale ten vychází z Otce a Syna. Tuto jiskru lásky udržuje v takovém srdci Otec i Syn. Duch svatý pracuje souhlasně s jejich vůlí.

Láska je dar božský. Je to dar; není to něco, co je ze světa, co patří k vlastním schopnostem tvorů. Jako zplozením těla se nezplodí duše, ale Bůh sám vdechuje duši do těla, právě tak láska nevzniká z pouhé vůle lidské, ale dává se člověku, když jeho vůle se k lásce obrátila. Je to dar božský; stále nutno míti na mysli, že láska jest celým vzájemným vztahem pouze mezi božskými Osobami a je-li nám udělena, dává se nám cítit něco z té blaženosti, kterou působí Osobám božským vzájemné patření na sebe; není to tedy jen náš stav, jen naše blaženost, jen naše láska; je to přítomnost a působení Ducha svatého.

Voláme-li: Přijď, svatý Duše, přivoláváme lásku, blaženost, štěstí, radost; všecko v nej vyšším stupni; přivoláváme všecku krásu života a všecku milost; přivoláváme blaženost samé Nejsvětější Trojice, To všecko očekáváme a to už zde na zemi, nikoliv snad až po smrti na věčnosti. Jen chtíti to musíme, neodvraceti se do naděje v dar, nepohrdati darem. Doufáme v brzké vyplnění této žádosti, snad již v nejbližší chvíli, ať již Duch svatý přijde s náhlou okázalostí svých milostí, čí ať přijde pomalu a skoro tajně, takže Jeho přítomnost ucítíme až později, jako by se v nás ukryl před námi samými.

Jen odvrátit se od Něho nesmíme jako bytosti, které se domnívají, že nepotřebují štěstí a blaženosti, poněvadž chtějí samy sobě býti zdrojem svého uspokojení, jako se odvrátil Satan od Něho, chtěje býti sám sobě vlastním duchem moci a slávy.

Voláme-li Ducha svatého, voláme Ho na celý svět, na celou církev bojující i trpící, i na budoucí, kteří přijdou až do skonání věků; voláme tak, aby Jeho působení v celé církvi za všech věků až do věčnosti zalilo i nás, abychom byli účastni veškeré blaženosti, které se dostalo všem bytostem, aby i naše blaženost splynula s blažeností veškeré církve, neboť v Něm jest obcování svatých, obcování nebe se zemí i s očistcem. Voláme, aby nepřinesl jen nám dary osobní pro každého jednotlivce, ale každému všecky dary pro celou církev, aby přišel sám ke každému a ke všem s celou nesmírností svých darů jako Bůh, aby naše blaženost byla nekonečně zvětšena soucitem všeho toho, čeho se dostává každému jednotlivci. Nežádáme si jen jednotlivých darů Ducha svatého, žádáme si Ho celého, úplného a nerozděleného; prosíme nejen o Jeho účinky, ale o Něho samého. Nevoláme: pošli nám něco, ale voláme: přijď, tedy přijď Ty sám a celý!

Tomu nás učí víra, naděje a láska, dary z Něho a od Něho, dary, které nemají míti konce.

Revue Na hlubinu, 1931

Zapamatujme si jedno pravidlo: koncovky latinských akusativů podstatných a přídavných jmen v jednotném čísle končí na souhlásku m – toto pravidlo platí, pokud ho nevytlačí pravidlo silnější [1]. Už jsme se setkali s koncovkou –um a teď se setkáváme s další, totiž –am: Mariam, Reginam, stellam,… V Credu máme hned pět příkladů u sebe: Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam, tedy (věřím v) jednu svatou katolickou a apoštolskou církev. V Gloria zpíváme propter magnam gloriam tuam, tj. slovo od slova: pro velkou slávu tvou (takže poznáváme, že předložka propter – česky kvůli, pro – se pojí s akusativem).

Celebrant podává věřícím sv. přijímání se slovy obsahujícími custodiat animam tuam in vitam aeternam, což doslova znamená zachovejž duši tvou v život věčný, rozuměj pro život věčný nebo k životu věčnému). V Confiteor říkáme Ideo precor beatam Mariam…, česky Proto prosím blahoslavenou Marii. Brzy po Confiteor říká celebrant Indulgentiam…, což je akusativ od indulgetia (doslova: shovívavost)

V neděli přede mší sv. při výkropu zpíváme secundum magnam misericordiam tuam, kde secundum je předložka podle, a ta se také pojí s akusativem – magna je velká, misericordia je milosrdenství (v latině na rozdíl od češtiny femininum), tua už známe. O velikonocích se ovšem zpívá něco jiného, celebrant intonuje Vidi aquam, česky Viděl jsem vodu. Aqua se v pak vyskytne ještě jednou, a to v nominativu ve spojení aqua ista*“, kde ista je ukazovací zájmeno odpovídající našemu ta, ona, tamta; skloňuje se – jako mnoho zájmen – nepravidelně, ale její nominativ, akusativ, vokativ a ablativ má pro ženský rod tvar jako třeba ta aqua: aqua ista, aquam istam, aqua ista, aqua ista s dlouhými koncovkami –a.

Skloňování popsané v této a předcházející lekci budeme nazývat a-skloňováním. Zatím co o-skloňování je zaměřeno na maskulina a neutra, pravidly a-skloňování se řídí feminina. Že existují výjimky, to poznáme až mnohem později.

Zjišťujeme, že v latině se některá adjektiva (přídavná jména) chovají podobně jako v češtině – používají se pro všechny tři rody tak, že se opatřují příslušnými koncovkami, které jsme zatím probrali např. pro slova dominus, Maria a verbum. Když tedy např. víme, že svatá je v latině sancta,  odvodíme zákonitě, že svatý přeložíme jako sanctus a ve vokativu jako sancte (což už známe), akusativ svatého jako sanctum atd., ale platí to i pro tvary neutra – např. Verbum sanctum (slovo svaté), z antiquum documentum (viz 4. lekci)  odvodíme ablativ antiquo documento (starou smlouvou) nebo antiqua gloria (stará sláva)..

P. Tomáš Stritzko FSSPX, Mgr. Michal Semín.

Karmelitánské nakladatelství vydalo loni knihu Louise de Wohla Svatá Jana z Arku. Je to druhé dílo tohoto autora, které se dočkalo českého překladu, neboť u stejného nakladatelství vyšel v roce 2011 jeho román o sv. Kateřině Sienské Dobývat nebe.

Louis de Wohl (1903–1961) je bezesporu zajímavou postavou a dobrým spisovatelem, je tedy jistě záslužné, že se s ním nyní mohou setkat i čtenáři u nás. Louis de Wohl, tehdy však ještě Ludwig von Wohl, se narodil v katolické rodině, přičemž oba jeho rodiče byli židovského původu. Svoji literární dráhu začal v šestnácti letech a brzy se setkal s úspěchem, některé z jeho knih se staly námětem k filmům a on sám se také na psaní scénářů podílel. Pravděpodobně nejznámějším filmem podle Wohlovy románové předlohy byla před válkou komedie Die englische Heirat (1934), která se v našich biografech promítala pod názvem Dvakrát svatba. V roce 1935 však kvůli Hitlerově politice odjíždí do Anglie, kde pokračuje v psaní scénářů, a po vypuknutí války pracuje jako astrolog (sic!) pro britskou tajnou službu MI5, u níž nakonec dosáhne hodnosti kapitána. Jak sám později napsal, během bombardování Anglie se mu neustále vracela na mysl otázka: „Co když dnes v noci zemřu, a je to docela dobře možné, co předložím z mého života? […] Co jsem udělal s hřivnami, které mi Bůh dal?“ To nakonec vedlo k obrácení dosud vlažného spisovatele. Po válce začíná novou kariéru už jako katolický autor a prvním jeho počinem je román o císaři Konstantinovi a jeho matce sv. Heleně The Living Wood („Živé dřevo“) z roku 1947.

Román, či přesněji novela, Saint Joan: The Girl Soldier (česky „Svatá Jana z Arku“) vychází o deset let později, tedy tři roky před jeho smrtí.

Hned zkraje je třeba říci, že se Louis de Wohl vyzná v řemesle, což není míněno jako hana ve smyslu prázdného rutinérství, protože de Wohl tuto hranici nikdy nepřekročí, byť o ní z vnější strany občas zavadí. Chtěl napsat příběh Panny orleánské? A napsal ho dobře. Chtěl tuto světici přiblížit i mládeži? A udělal to dobře. Ale je možné, že někomu bude v jeho díle scházet jiskra, která dokáže proniknout až na jakési tajemné místo v duši.

O tom, že de Wohl psát umí, svědčí i to, že ve své knize nevynechal nic podstatného, a přitom dokáže upoutat příběhem, což si vzhledem ke skromnému rozsahu knihy zaslouží obdiv. Vychází později narozeným čtenářům vstříc, drží se hlavní linie a nikam zbytečně nezabíhá. Ti nejmladší se sice mohou trochu ztratit v líčení politické situace oné doby, ale s pomocí rodičů tuto nesnáz jistě zdárně překonají (nebo prostě obrátí list).

Překlad Evy Lajkepové lze označit za zdařilý. Chybou, která může hnidopichy, jako jsem já, rušit, je použití jednoduchých anglických (proč?) uvozovek v již uvozeném textu, tedy u citátů v mluvené řeči. Také by neuškodila trocha rozhodnosti při psaní šlechtických jmen a jejich případném počešťování. „Jean de Luxembourg“ nevadí, „Jan z Lucemburku“ je lepší (s poznámkou, že se jedná o jiného Jana Lucemburského než našeho krále), ale „Jean z Lucemburku“ vzbuzuje rozpaky. Překladatelka navíc místo „Jana“ občas píše „Johanka“. To jsou ovšem nedostatky, které měl opravit korektor, případně některá z redaktorek (v knize jsou uvedeny dvě). Nicméně se odvažuji tvrdit, že dětem to bude asi úplně jedno.

À propos děti. V jakém věku dát ratolestem do rukou Svatou Janu z Arku s povzbudivými slovy „na, čti si“? Myslím, že ve stejnou dobu, kdy uzraje čas na mayovky, tedy tak v devíti letech plus mínus nějaký ten měsíc.

Svatá Jana z Arku Louise de Wohla je totiž opravdu dobrou knihou, v níž čtenáři najdou nejen poutavý příběh dívky, bojovnice a světice z vesnice Domrémy, ale také nenásilné pojednání o ctnostech, víře, Církvi a Pánu Bohu.

Louis de Wohl: Svatá Jana z Arku
Karmelitánské nakladatelství
Kostelní Vydří 2012

Předseda Papežského výboru pro organizaci mezinárodních eucharistických kongresů arcibiskup Piero Marini poskytl u příležitosti IV. národního eucharistického kongresu v Kostarice místnímu deníku La Nación rozhovor, jehož některé věty vzbudily údiv.[1] Tento bývalý ceremoniář papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.[2] nejprve v souvislosti s nástupem nového papeže dosti nevybíravými slovy zhodnotil předchozí pontifikát, když na otázku, co přinesla změna papeže, odpověděl: „Je to závan čerstvého vzduchu, je to okno k jaru a naději. Dosud jsme dýchali vody bažiny, které zapáchaly. […] V těchto prvních dnech pontifikátu [papeže Františka] zavládlo jiné ovzduší svobody.“

Arcibiskup Marini při v televizním rozhovoru

Hlavní překvapení si však Mons. Marini nechal na samotný závěr rozhovoru, kdy novinář listu na svou otázku: „V Kostarice se otevřela diskuse o sekulárním státu. Co si o podobných krocích myslíte?“ z úst vatikánského činitele uslyšel:

„V Evropě je to už skutečností. Sekulární stát je v pořádku, špatné je, pokud se stát stane sekularistickým, tj. vystupuje-li proti katolické církvi. Církev a stát nemají být jeden druhému nepřítelem. V těchto diskusích je například nutné uznat svazky osob stejného pohlaví, jelikož mnoho párů trpí z důvodu, že jejich občanská práva nejsou uznávána. Nelze však tyto svazky uznat za manželství.“

V této souvislosti je třeba uvést, že Kostarická republika, kde tvoří katolíci zhruba sedmdesát procent obyvatel, je jednou z mála posledních zemí, které mají v ústavě: „Římskokatolické a apoštolské náboženství je náboženstvím státu“[3], přičemž přinejmenším od roku 2007 zde probíhá snaha prosadit uzákonění registrovaného partnerství.

Arcibiskup Marini se za dané situace postavil svým prohlášením na stranu homosexuálního lobby a „podrazil nohy“ kostarickým odpůrcům registrovaného partnerství. Je otázkou, proč vůbec cítil potřebu se k tomuto tématu vyjádřit, když se ho na něj vlastně nikdo neptal.

Ale Mons. Marini není jediným významným církevním představitelem, který se veřejně vyslovil pro registrované partnerství homosexuálů.

Ani ne o dva týdny dříve prohlásil vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn v londýnské Národní galerii během přednášky „Křesťanství: Cizorodý prvek nebo základ Západu?“:

„Mohou být svazky stejného pohlaví, a ty vyžadují respekt a dokonce právní ochranu. Ano, ale vyhýbejme se v jejich případě zdaleka pojmu manželství. […] Měli bychom mít jasno v pojmech a respektovat potřeby lidí žijících spolu v partnerských vztazích. Nový rakouský zákon o registrovaném partnerství je velmi vstřícný, ale jasně tento stav rozlišuje od manželství.“[4]

Emeritní washingtonský arcibiskup kardinál Theodore McCarrick 29. března v televizním pořadu Ala Hunta Political Capital pak vyznal:

„Nemám s tím [registrovaným partnerstvím] problém. Zcela jistě bych mu dal přednost před tím, co bych nazval manželstvím v uvozovkách.“[5]

Podobné výroky se však neobjevily až s nástupem papeže Františka, můžeme se s nimi setkat i v posledních letech pontifikátu Benedikta XVI.

11. ledna 2012 biskup sicilské Ragusy Paolo Urso v rozhovoru pro zpravodajský server Quotidiano.net odpověděl na otázku, zda má Itálie uzákonit registrované partnerství, následovně:

„Když se dva lidé, třebaže jsou stejného pohlaví, rozhodnou žít společně, je důležité, aby to stát uznal. Ale musí se tomu říkat jinak než manželství.“[6]

Biskup italské diecéze Locri-Gerace Mons. Giuseppe Fiorini Morosini ve svém loňském vánočním pastýřském listě věřícím mj. sdělil:

„Volným svazkům vycházejícím z náklonnosti mezi lidmi, dokonce i stejného pohlaví, mohou a mají být přiznána občanská práva, aniž by se tvrdilo, že dosahují důstojnosti manželství a rodiny.“[7]

Svého času vyvolal nemálo zmatku předseda Biskupské konference Anglie a Walesu westminsterský arcibiskup Vincent Nichols, když prohlásil, že biskupové „uznávají existenci [registrovaného] partnerství stejného pohlaví v zákoně“ a „věří, že to je dostačující“, přičemž tyto svazky nemají být stavěny na roveň manželství. A dodal: „Těm, kteří se za daného stavu v Anglii uchylují k registrovanému partnerství, aby vnesli stálost do vztahů, je třeba projevit úctu.“[8]

Nedávno zesnulý kardinál Carlo Martini ve své knize-rozhovoru s Ignaziem Marinem Credere e Conoscere, která vyšla počátkem loňského roku, pak již otevřeně přiznal:

„Nesdílím názor těch v Církvi, kteří nesouhlasí s registrovaným partnerstvím.“[9]

Podobné výroky patrně mnohdy vycházejí ze snahy dosáhnout jakéhosi kompromisu, kdy se vlk nažere… Zkušenost nás ale poučuje, že onen vlk je nenasytný a z kozy nakonec stejně nic nezbude. Navíc výše uvedené postoje odporují stanovisku Kongregace pro nauku víry z roku 2003 obsaženému v „Úvaze ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály“[10], kterou nařídil Jan Pavel II. zveřejnit. V ní se mj. píše:

„Těm, kteří od tolerance chtějí přikročit k právnímu uznání zvláštních práv pro homosexuální osoby, které spolu žijí, je třeba připomenout, že tolerance zla je něco jiného než jeho schválení či legalizace. V případě právního uznání homosexuálních svazků nebo jejich právního zrovnoprávnění s manželstvím spolu s přiznáním práv, která jsou manželství vlastní, je nutné se postavit na odpor jasně a výrazně. Je třeba se zdržet jakéhokoli typu formální spolupráce na podpoře nebo uplatnění těchto nespravedlivých zákonů, jakožto i, nakolik je možné, hmotné spolupráce na rovině praktické. […] Důsledkem legalizace homosexuálních svazků by mohlo být zatemněné vnímání některých základních morálních hodnot a znehodnocení instituce manželství. […] Jestliže jsou všichni věřící vázáni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků, katoličtí politici jsou k tomu obzvláště zavázáni ve shodě s odpovědností, která je jim vlastní. […] Právní uznání homosexuálních svazků nebo jejich zrovnoprávnění s manželstvím by znamenalo nejen schvalování scestného chování, jež by pak bylo možno považovat za model pro současnou společnost, ale také zatemňování smyslu základních hodnot, které spadají pod společný odkaz lidstva. Není možné, aby Církev pro dobro lidí a celé společnosti tyto hodnoty nebránila.“

Citovaný text by v souvislostech tohoto článku bylo možno parafrázovat: „Jestliže jsou všichni věřící vázáni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků, katoličtí biskupové jsou k tomu obzvláště zavázáni ve shodě s odpovědností, která je jim vlastní.“ Bohužel, jak je patrné, řada z nich je ochotna „schvalovat scestné chování“ a „zatemňovat základní hodnoty“.

Znepokojivé navíc je, že k tomu Vatikán doposud mlčí. Je otázkou, jestli se vůbec dočkáme nějaké reakce. Papež František totiž ještě jako arcibiskup Buenos Aires podle všeho také zastával „cestu kompromisu“ v podobě registrovaného partnerství homosexuálů, což potvrdil např. autor jeho oficiálního životopisu El jesuita Sergio Rubin.[11]

Po napsání článku vyšla zpráva, že tiskový mluvčí Svatého stolce P. Federico Lombardi SJ během setkání se zahraničními novináři 24. dubna prohlásil:

„Je dobře, aby dítě vědělo, že má otce a matku. [Je nutné] jasně zdůraznit, že manželství mezi mužem a ženou je specifickou a základní institucí v dějinách lidstva. To neznamená, že nelze nějakým způsobem uznat jiné formy svazků mezi dvěma osobami.“[12]

 

---

[1] „Enviado del Papa: ‚Iglesia vive esperanza tras años de miedo‘“, La Nación 20. dubna 2013. [online]

[2] Mons. Piero Marini byl nejprve osobním sekretářem arcibiskupa Annibala Bugniniho. Úřad papežského ceremoniáře zastával od 17. února 1987 do 1. října 2007, kdy ho vystřídal Guido Marini. Benedikt XVI. ho pak jmenoval předsedou Papežského výboru pro organizaci mezinárodních eucharistických kongresů.

[3] Hlava šestá, čl. 75.

[4] „Schönborn leads rethink on same-sex civil unions“, The Tablet 13. dubna 2013. [online]

[5] „Political Capital“, Bloomberg Television 29. března 2013. [online]

[6] „Il vescovo Urso: ‚Lo Stato riconosca l’unione gay‘“, Quotidiano.net 11. ledna 2012. [online]

[7] „Aprirsi al dono della vita e rinsaldare i legami di affetto e i vincoli di unione“, ZENIT 15. prosince 2012. [online]

[8] „Archbishop Nichols responds to critics of his civil unions approach“, Catholic News Agency 2. prosince 2011. [online]

[9] Viz „Il cardinale Martini: io e i gay“, l’Espresso 23. března 2012. [online]

[10] [online]

[11] Viz „On Gay Unions, a Pragmatist Before He Was a Pope“, The New York Times 19. března 2013. [online]

[12] „Stampa estera: Padre Lombardi su papa Francesco“, Rossoporpora 25. dubna 2013. [online]

Sodomité (katedrála v anglickém Lincolnu)

List jistému vznešenému prelátovi

Jménem Ježíše Krista ukřižovaného a sladké Marie. Důstojný a nejdražší otče v Kristu sladkém Ježíši, já Kateřina, služebnice a otrokyně sluhů Ježíše Krista ukřižovaného, píšu vám v drahocenné Krvi jeho, přejíc si viděti vás hladovým po pokrmu tvorstva pro čest Boží, učícím se od prvotní sladké Pravdy, jež z hladu a žízně, kterou má po naší spáse, umírá. Nezdá se, že by bylo možno tohoto neposkvrněného Beránka nasytiti; volá na kříži, jsa sycen potupami, a praví, že žízní. Třebas žíznil tělesně, větší však byla žízeň svaté touhy, kterou měl po spáse duší. O nevystihlá nejsladší Lásko, ani se nezdá, že dáváš, vydávajíc se takým mukám, tolik, aby nezůstala větší touha, kterou měl po spáse duší, dáti spíše všecko. Toho příčinou jest láska. A nedivím se tomu; neboť láska tvá byla nekonečná, trýzeň konečná. Proto větším byl mu kříž touhy než kříž tělesný.

To, vzpomínám si, zjevil kdysi sladký a dobrý Ježíš své jisté služebnici. Vidouc na něm kříž touhy a kříž tělesný, tázala se ho: „Pane můj sladký, která trýzeň byla ti větší, trýzeň tělesná či trýzeň touhy?“ On odvětil sladce a dobrotivě řka: „Dcero má, nepochybuj, neboť ujišťuji tebe, že není nijakého srovnání něčeho konečného s nekonečným. Tak si mysli, že trýzeň má tělesná vzala konec, kdežto svatá touha se nekončí nikdy. Proto jsem nesl kříž svaté touhy. A nevzpomínáš si, dcero má, že jednou, když jsem ti zjevil své narození, viděla jsi mne malým děťátkem, narozeným s křížem na krku? Věz tedy, že když já, Slovo vtělené, byl jsem zaset do lůna Mariina, počal se mi kříž touhy, bych konal poslušnost vůči svému Otci a splnil jeho vůli na člověku; to jest, aby člověk byl znova uveden v Milost a došel cíle, pro nějž byl stvořen. Tento kříž byl mi větší trýzní než všeliká jiná trýzeň, kterou jsem kdy nesl tělesně. Proto zplesal duch můj s největším veselím, když jsem viděl, že spěji ke konci, a zvláště při večeři ve Svatý Čtvrtek. Proto jsem pravil: S toužebností jsem toužil slaviti tuto Velikou Noc, to jest přinésti oběť těla svého Otci. Největší veselí a potěšení jsem měl, vida, že se chystá čas, kdy budu zbaven toho kříže touhy; to jest, čím blíže jsem se viděl bičům a mukám tělesným, tím více mi ubývalo trýzně. Neboť trýzeň tělesná zapuzovala trýzeň touhy, jelikož jsem viděl splněno, po čem jsem toužil.“ Ona odpověděla řkouc: „Ó sladký Pane můj, pravíš, že ta trýzeň kříže touhy odešla od tebe na kříži. Kterak to? Či jsi pozbyl touhy po mně?“ On pravil: Dcero má sladká, nikoliv. Neboť když jsem umíral na kříži, skončila se trýzeň svaté touhy zároveň s životem, neskončila se však touha a hlad můj po vaší spáse. Vždyť kdyby nevýslovná láska, kterou jsem choval a chovám k lidskému pokolení, byla ustala a se skončila, nebylo by vás. Jako totiž láska vytáhla vás z lůna mého Otce, stvořivši vás svou moudrostí, tak láska ta vás zachovává; neboť nejste učiněni ničím než láskou. Kdyby stáhl zpět k sobě lásku s onou mocí a moudrostí, s níž vás stvořil, nebylo by vás. Já, jednorozený Syn Boží, stal jsem se svodem, přivádějícím vám vodu Milostí. Já vám zjevuji zanícenost svého Otce; neboť zanícenost, již on má, mám i já; a co mám já, má on; neboť jsem jedno s Otcem a Otec jest jedno se mnou; a skrze mne zjevil sebe. Proto jsem pravil, že jsem přijal od Otce, zjevil jsem vám. Všeho příčinou jest láska.

Nuže vidíte, důstojný otče, že sladký a dobrý Ježíš láska umírá žízní a hladem po naší spáse. Prosím vás pro lásku Krista ukřižovaného, mějte stále na očích hlad tohoto Beránka. Po tom touží duše má, abych vás viděla zmírati svatou a pravou touhou, to jest, přeju si viděti ve vás tento hlad zanícením a láskou ke cti Boží, spáse duší a vyvýšení svaté Církve tak vzrůsti, až byste z toho hladu padl mrtev. Neboť jako Syn Boží (jak jsme pravili) hladem zemřel, tak vy odumřete všeliké vlastní sebelásce; a vůle a žádostivost odumřiž všeliké náruživosti smyslné, hodnostem a rozkošem světským, zalíbení ve světě a všech jeho okázalostech. Nepochybuju, že obrátí-li se oko poznání, aby zpytovalo vás sama, poznávaje, že vy nejste, shledáte, že vaše bytí jest vám dáno s tak velikým ohněm lásky. Pravím, že srdce a zanícení vaše se neudrží, aby se nesvíralo láskou; nebude tam možno žíti sebelásce; nebude hledati sebe pro sebe, pro vlastní prospěch svůj, ale bude hledati sebe pro čest Boží; ani bližního pro sebe, pro vlastní prospěch, ale milovati ho bude a toužiti po jeho spasení pro chválu a slávu jména Božího. Neboť vidí, že Bůh svrchovaně miluje tvorstvo; a to jest příčinou, že služebníci Boží rázem milují tak tvorstvo, protože vidí, jak Tvůrce je svrchovaně miluje; a podmínkou lásky jest milovati, co miluje ten, koho miluji. Pravím, že nemilují Boha pro sebe, nýbrž milují ho jakožto svrchovanou a věčnou Dobrotu, zasluhují, aby byla milována. Opravdu, otče, takoví dali výhost životu, neboť nemyslí již na sebe. Nechtějí než strasti, potupy, muka a opovržení; všemi mukami světa pohrdají: o tolik je větší kříž a trýzeň, jež snášejí, vidouce urážení a tupení Boha a zatracení tvorů; a tak veliká jest trýzeň ta, že zapomínají na cit vlastního života. A nejen že neutíkají bolestem, ale libují si v nich a vyhledávají je. Jednají ve shodě s oním lahodným zamilovaným rčením Pavlovým, jenž se honosil soužením pro lásku ke Kristu ukřižovanému. Nuže tohoto sladkého hlasatele, chci a prosím vás, byste následoval. Ach! běda, nešťastná duše má! Otevřte oko a pohleďte na zvrácenost smrti, jež zachvátila svět, a zvláště tělo svaté Církve. Ach, roztrhniž se srdce i duše vaše, vidouc tolik urážek Božích. Vizte, otče, že pekelný vlk odnáší tvory, ovečky pasoucí se v zahradě svaté Církve, a nenachází se, kdo by se pohnul a vyrval mu je z tlamy. Pastýřové spí ve vlastní sebelásce, v samé žádostivosti a nečistotě; jsou tak zpiti pýchou, že spí a nevědí o sobě, třebas vidí, jak ďábel, vlk pekelný, odnáší život Milosti v nich i v jejích poddaných. Oni toho nedbají; a všeho toho příčinou jest zvrácenost lásky k sobě. Ó, jak jest nebezpečna tato láska u představených i poddaných. Je-li kdo prelátem a má sebelásku, netrestá chyb svých poddaných; neboť kdo miluje sebe pro sebe, upadá v otrockou bázeň a nekárá. Kdyby totiž miloval sebe pro Boha, nebál by se bázní otrockou, nýbrž směle se srdcem zmužilým by káral chyby a nemlčel by, ani by se netvářil, jako by neviděl. Této lásky chci, abyste byl zbaven, nejdražší otče. Prosím vás, čiňte tak, aby vám nebylo řečeno ono tvrdé slovo s důtkou prvotní Pravdy, řkoucí: „Zlořečen buď, že jsi mlčel.“

Ach, nemlčte již! Křičte stotisíci jazyky. Vidím, že mlčením svět jest zkažen, nevěsta Kristova zbledlá, vzata jest jí barva, neboť jí byla vysáta krev z hrdla; to jest oni Krev Kristovu, jež dána jest z milosti a ne z povinnosti, s pýchou kradou, berouce čest náležející Bohu a dávajíce ji sobě; a loupeží se skrze simonii prodáváním darů a milostí, jež jsou nám dány z milosti za cenu Krve Syna Božího. Ach! umírám a nemohu umříti. Nespěte již v nedbalosti; konejte v době přítomné, co lze. Myslím, že vám nastane jiná doba, kdy vám bude možno také více konati; nyní však pro čas přítomný vás vyzývám, byste svlékl duši svou z všeliké sebelásky a oděl jí hladem a ctností opravdovou a ryzí ke cti Boží a spáse duší. Posilujte se v Kristu Ježíši sladké lásce; neboť záhy se nám objeví květy. Snažte se, aby prapor kříže se záhy vynesl; a neochabuj vaše srdce a zanícení pro nijakou nesnáz, již byste viděl přicházeti; ale tehdy ještě více se posilujte, pomýšleje, Že Kristus ukřižovaný bude vykonavatelem a splnitelem drásavých tužeb sluhů Božích. Více nepravím. Zůstávejte ve svatém a sladkém milování Božím. Utopte se v Krvích Krista ukřižovaného; položte se na Kříž s Kristem ukřižovaným; skryjte se do ran Krista ukřižovaného, vykoupejte se v Krvi Krista ukřižovaného. Odpusťte, otče, mé opovážlivosti. Ježíši sladký, Ježíši lásko.

Přeložil P. Josef Vašica.
Listy sv. Kateřiny Sienské, Praha 1930.

Každý čtenář zná jméno Maria, ví, že je ženského rodu (femininum) a snad ho i docela těší, že ta latinská koncovka –a je i „naše“ česká, totiž podobná koncovce mnoha feminin českých (žena, sestra, matka, květina,…) a že – právě když chceme vyjádřit, že jde o Matku Boží – tuto latinskou koncovku použijeme: Maria, ne Marie jako u křestních jmen. Existují další gramaticky podobná a běžně známá substantiva, např. gloria (sláva), terra (země), Praga (Praha), Europa, Asia, Agatha. Jde tedy o koncovku –a nominativu tak běžnou jako to –us u maskulin. A nejen nominativu ale i vokativu – opět nepřehlédněte: v češtině je vokativ Maria, zatím co vokativ ostatních takových slov končí na –o: ženo, dcero, tetičko,… (říkáme Matko Boží Maria a ne Matko Boží Mario). Předpokládáme (a to správně), že ta latinská koncovka –a je krátká, ani nás nenapadne, že by měla být dlouhá. A předpokládáme správně.

A proto hned musíme upozornit na jednu věc: ablativ takových feminin (slov ženského rodu) také končí na –a, ale dlouhé (pozor, vyslovte je sice dlouze ale ne s přízvukem), ovšem málokdo ji dlouze vysloví (při zpěvu se délka přizpůsobuje notám a při recitaci se dnes délky většinou ignorují, a to nejen v koncovkách). Tak známe např. Ave Maria, gratia plena – víme, že to neznamená „Zdrávas Maria, milost, plná“ (jako tři vokativy) ale Zdrávas Maria, milosti plná. Druhé a čtvrté slovo jsou opravdu vokativy, ale v latině je to třetí slovo ablativ (čti grácijá). V češtině máme sice 2. pád (plná koho, čeho), ale ten – z důvodů naznačených už v 3. lekci – se v latině neuplatní a na jeho místě je použit ablativ (v češtině se k tomu lze přiblížit, když výraz milosti plná zaměníme za milostí naplněná, a už jsme ablativu blízko).

Odlišnost české a latinské vazby se slovem plná a mix pádů s koncovkami –a je také v Sanctus: Pleni … et terra gloria tua (česky Plna … i země slávy tvé). Terra je země, tedy nominativ, ale gloria tua je ablativ (pomozme si podobně jako výše slovem zaplněná): slávou tvou.

Délky se v latinských liturgických (a ani v jiných starobylých) textech nenaznačovaly, a tak podobnost nominativu (resp. vokativu) s ablativem někdy opravdu vede k nejasnostem – v Confiteor se říká třikrát mea culpa a latiníci tak mají věčný materiál k odborným debatám, zda to chápat jako povzdech má vina (nominativ) nebo další nepřímý předmět mou vinou ke slovesu jsem zhřešil; vzhledem k tomu, že latina si libovala v složitých ale logicky vystavěných souvětích (viz Credo), bych já osobně sázel na to, že jde o ablativ.

S ablativy Maria a gloria se setkáme v Credu: incarnatus…ex Maria Virgine (vtělený…z Marie Panny – to Virgine je jiný vzor, viz až 7. a hlavně 8. lekce), a cum gloria (se slávou).

V  Pozdravení andělském se setkáváme ještě se slovy sancta (vokativ svatá), benedicta (požehnaná, přesněji dobrořečená) a in hora (ablativ, v hodině). V často zpívané antifoně Salve Regina (Zdrávas Královno) se setkáváme nejen s vokativem Regina, ale také vita (živote), nostra (naše), advocata (přímluvkyně) a pia (zbožná, bezúhonná, milující).

Vokativ Regina je vícekrát též v loretánské litanii a tam jsou i další příklady: janua (bráno), causa (příčino), rosa (růže), stella (hvězdo) a přívlastky sancta (svatá), purissima (nejčistší), castissima (nejnevinnější), intemerata (neposkvrněná), prudentissima (nejmoudřejší), veneranda (ctihodná), mystica (tajemná), Davidica (davidovská), eburnea (slonovinová), aurea (zlatá), matutina (ranní). Další vokativy pak najdeme v litaniích ke všem svatým: Sancta Maria Magdalena, Sancta Caecilia…

V této lekci jsme se setkali s přivlastňovacími zájmeny mea (moje) a tua (tvá). V první lekci jsme se už setkali s maskulinem tuum (tvůj, v akusativu), v druhé lekci s maskulinem meus (můj, ve vokativu) a v třetí lekci ablativem tuo (tvým) a poznáváme, že některá zájmena (zde přivlastňovací) se skloňují jako adjektiva. Takže meus – mea – meum jsou např. nominativy  můj – má – mé, tuum – tuam – tuum jsou akusativy mého – mou – mé atd. A pozorujeme další podobnost češtiny s latinou, totiž v počátečních souhláskách: můj-meus. tvůj-tuus. Doplňme ji ještě o jednu souhlásku: svůj-suus.  Později poznáme, že něco podobného platí i pro zájmena náš-naše a váš-vaše.

Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.