P. Konrád M. Kubeš T. J.

Věřím v těla vzkříšení. — Neděle dobrého pastýře.

V kněžských hodinkách má dnes napřed kázání sv. Pavel. Káže o vzkříšení božského Spasitele; po něm papež Lev Veliký o témže předmětě, načež se ujímá slova Řehoř Veliký a vysvětluje slova dnešního evangelia: »Já jsem pastýř dobrý.« Před patnácti dny lkala církev: »Odešel pastýř dobrý,« dnes jásá: »Vstalť jest pastýř dobrý…« Po čtyřicet dní dlel mezi svými, hovořil s nimi o království Božím, Petrovi odevzdal klíče nebeského království a svěřil mu vykoupené: »Pasiž beránky mé, pasiž ovečky mé.« Liturgie se obírá neustále vzkříšením Páně a vzkříšením naším. Vzkříšení Kristovo, jediné, podle těla; vzkříšení naše, dvojí: první, duchovní, dobrovolné, o němž jsme rozjímali v posledních dvou úvahách a které závisí z velké části na nás; sami se musíme o ně přičinit, a s pomocí milosti Boží musí k němu dojít za našeho vezdejšího putování. Druhé, tělesné, které na konci věků čeká všechny bez rozdílu, ať chtějí nebo nechtějí, dobré i zlé. Nejeden náhrobek věřícího křesťana nám připomíná toto učení víry; »Zde očekává slavné vzkříšení… Zde čeká na příchod snoubence duší… Zde vyčkává pozoun andělův…«

A) Venku jaro… Vše se probouzí k životu, a my si připomínáme, že jednou takové probuzení čeká i nás. Stromy, v zimě na pohled mrtvé, přivádí dech jara k životu; lučiny, do nedávna ztuhlé pod sněhem a ledem, se zelenají a vydávají květy působením téhož jarního vánku, přicházejícího zdaleka, z krajů, kde bují život, jako by byl poslem žití a vzkříšení. Všecko pučí, všecko raší, všecko se těší z nového života. Housenka, která se na podzim zakuklila a takřka sama sobě zhotovila rakev, v níž bez známky života přes celou zimu ležela, opouští svůj dočasný hrob — v docela jiné podobě, ne jako červ…, jako pestrý, hbitý, milý motýlek. Božský Spasitel přirovnal sebe a sv. Pavel nás k semeni, které musí být napřed vloženo do země. Jak ono napřed »umře« a pak působením dechu jara vstane k životu, tak naše tělo, živočišné a porušitelné, musí propadnout rozkladu, než působením Ducha sv. bude vzkříšeno a oděno neporušitelností.

B) Proč bude i tělo člověka vzkříšeno? Jak bude vzkříšené tělo vypadat?

Proč… Duch a tělesná část lidské přirozenosti jsou spolu kopulováni svazkem tak pevným a vroucím, že mu nenajdeme podobného. Bratrský, sesterský nebo manželský svazek jsou jen jeho slabé stíny. Tělo jest po celou vezdejší pouť nerozlučný společník a průvodce duše. S ní se o všecko sdílí. Není činu, na kterém by oba neměli podíl, ať větším nebo menším neb i rovným dílem. Nic je nemůže rozdvojit; teprve smrt je oddělí, a jak se oba této rozluce brání! Duše bázní a hrůzou, tělo urputným zápasem. Žádné loučení na zemi není tak těžké a bolestné. Duše oddělená od těla není celý člověk! Třebaže by dostačilo k věčnému blahu, kdyby duše samotná měla nazírání na tvář Boží, přece však přirozeně touží po spojení s tělem, které oživovala, a Tvůrce neodepře to, co k přirozenosti člověka patří. Kolikrát se stalo za maurského panství ve Španělsku, že v bojích mezí nimi a křesťany byly odvedeny zástupy věřících do maurského zajetí. Přečasto odvlečen muž, a manželka zůstala doma. Byl-li pak vykoupen a vrátil se do vlasti, ke komu spěl, ne-li do náručí manželky? A manželka? Pochopitelno, že po celou dobu odloučení toužila po spojení s tím, s nímž byla před oltářem oddána a od něhož byla násilně odtržena. Den shledání, den radosti, blaha a veselí…

Tělesná část lidské přirozenosti jest více, daleko více než nerozlučnou družkou a průvodkyní ducha. Jest jeho rádkyní, a přečasto i svůdkyní — bohužel! Duch má mít otěže vlády v rukou, tělesná část mu má být podrobena, poslušna a poddána jako manželka manželovi. Jenže často, velmi často bývá duchu tím, čím Adamovi Eva; nikoli pomocnicí, nýbrž osidlem a podnětem k zlému. A nejen že radí, tělo skoro vždycky i pomáhá a má činný podíl na všem, co člověk koná, na dobrém i zlém, Nejkrásnější ctnost, panenská čistota, byla by bez těla nemožná, stejně jako nejohavnější neřesti, nečistota a obžerství. Podobně nejhrdinnější a nejvznešenější sebeobětování člověka ve smrti mučednické nebylo by bez těla možné, stejně jako skutky blíženské lásky, kajícnosti, apoštolské horlivosti. Na každém dobrém skutku, stejně jako na každém hříchu, mívá tělo podíl. Někdy zneužívá duch tělesné části lidské přirozenosti ke zlému ze zlomyslnosti; jazyka k urážkám, pomluvám a zlořečení, rukou k vraždám, lupičství, násilí, krádežím, k psaní špatných tiskovin i k malbě hříšných obrazů, očí k nelaskavým pohledům plným zášti. Častěji zneužívá duch tělesné stránky ze slabosti, skoro proti své vůli, dávaje se svést a pohnout nezřízenou láskou k své Evě. Láska k pohodlí, povolování k choutkám, vyhledávání a hovění rozkoším, smyslnost, lenost. K tomu všemu svádí a tisíckrát svede tělesná společnice lidského ducha, který povolí někdy teprve po dosti těžkém boji. Mnohdy i hříchy čistě vnitřní, smyšlené žádosti a představy, jsou zaviněny tělem!

Buď jak buď, skoro vždycky je tělesná část spoluvinnicí, a sluší se, aby za to pykala, tak jako se sluší, aby byla spolu odměněna za skutky dobré, při nichž byla pomocnicí, a to někdy nezbytnou a obětavou. Skutky dobročinnosti neprokazuje nikdy duch sám! Že Pán odmění i jeho nerozdílnou družku, tělesnou část člověka, dal najevo tím, že oslavil někdy jíž na zemí tělo světců, obyčejně podle toho, jakou mělo účast na záslužných nebo hrdinských skutcích ducha. Neporušený jazyk sv. Jana Nepomuckého, srdce sv. Vincence Paulánského, ruka sv. Josefa z Kalasanzy, celé tělo sv. Františka Xaverského… Augustinián Jan Travers stál v Londýně v červenci roku 1539 před soudem. Jeho vina? Napsal knihu, kde hájil papežský primát proti Jindřichu VIII. »Těmito prsty jsem knihu psal, a nikdy nebudu litovat toho, že sloužily tak dobré věci.« Po popravě uťal kat ruku a hodil ji do ohně; celá strávena, jen ony dva prsty zůstaly neporušené, třebaže byl plamen několikrát roznícen.

C) Apoštol Korinťanů a Soluňských přichází do Athén. Jakmile zvěděli, že jest vyznavačem nového, jim neznámého náboženství, vlekou ho na areopág, do svého národního shromáždění, a žádají, aby jim vyložil základní články své víry. Apoštol pohanů mluví a mluví, všichni poslouchají, ale jakmile učinil zmínku o vzkříšení, začali se mu posmívat. (Sk 17, 32) O všemohoucím Bohu nevěděli, a člověku není nic tak nemožné jako mrtvého vzkřísit. Toto učení sv. víry je v plném slova smyslu tajemství; to znamená: kdyby nám ho Bůh nezjevil, nepřišli bychom na ně; svítilna našeho rozumu jest naprosto nedostatečná, aby je objevila. Kromě toho jest vzkříšení svobodná milost Boží; přese všecku přiměřenost, kterou jsme právě rozváděli, není Tvůrce povinen povolat tělo z prachu k novému a dokonce věčnému životu. Tajemství, o němž nás poučil Bůh, které jen věřící rozum je s to přijmout, a o němž přesvědčovat nevěru by bylo stejně bezúčelné jako kázání sv. Pavla ve středisku řecké vzdělanosti.

Vzkříšení… Nauka pro věřícího plná útěchy a radosti, povznášející, plnící ho jíž předem vděčností. »Nejsme synové smrti, není nad námi vyřčen ortel naprostého zahynutí, jsme určeni k životu…« Vzpomeňme našeho národního vzkříšení! Doba probuzenecká… Zdálo se, že našemu národu a naší drahé mateřštině nadobro odzvonili umíráčkem. Ani vlastenci jako Dobrovský nedoufali ve vzkříšení našeho národního sebevědomí a naší milé řeči. Byl to vskutku poloviční zázrak. A koho vidíme stát nad hrobem, z něhož náš národ povstal? Skoro 40 procent buditelů byli kněží, tedy služebníci oltáře, a z nich velká část řeholníků, především jesuitů, prohlašovaných za zrádce a nepřátele národa. Kněze poslal Pán našemu národu, skrze ně promluvil i všemohoucí slovo: »Vstaň!« Co se zdálo být nemožným, stalo se skutkem, a my? S vděčností vzpomínáme obětovných buditelů, s vděčností upínáme zrak i k Pánu života a smrti, který náš národ skrze ně s okraje hrobu přivedl k životu. Lékař léčí, a Bůh uzdravuje… Buditelé pracovali a se obětovali, ale Bůh dal život.

D) Jak vypadal život v odčeštěné Praze a vůbec v městech před rokem 1800 a po něm! Jak vypadá dnes! To nás vede k další úvaze. Jak vypadá naše smrtelné tělo nyní, jak bude vypadat tělo vzkříšené? Vstane k slávě…

Hříšníci by samozřejmě na tom byli lépe, kdyby vůbec nevstali. Zavrženci… Zavržená a hříchem poskvrněná duše v ohyzdném těle jako v žaláři, a tělo spolu s ní bude věčně mučeno a věčně pykat. Nenajdeme snad ani jediného zavrženého člověka, který by neměl na svědomí tělesný hřích, a přemnoho jich jest zavrženo jen pro hříchy těla. Proto nechať tělo pyká spolu s duší, kterou svedlo! Alžběta anglická ve stáří skoro omdlévala, když pohlédla do zrcadla a viděla, jak všecka sličnost, na které si tak zakládala, zmizela, a jak se na ni ze zrcadla šklebí ohyzdná tvář. Což když se k tomu připojí ještě nesnesitelné muky!

Vyvolení… Opak zavrženců, jako světlo je opakem tmy. Jejich tělo bude obdařeno vlastnostmi, kterými se skvělo tělo vzkříšeného Spasitele. »Smrt nad ním jíž moci nemá… Nesmrtelné, neporušitelné, navždy prosto bolestí, nemoci, úrazu. Vešel dvakrát k učedníkům zavřenými dveřmi… Jemnost, duchovost, která všecko proniká a jíž se nemůže postavit v cestu žádná hmotná překážka. Nevěrcům, kteří do nedávna se tomuto učení sv. víry posmívali jako nemožné bláhovosti a nesmyslnosti, stačí dát otázku, zda hmotné Roentgenovy paprsky nepronikají hmotu jako světlo křišťál? Ať mi vysvětlí tento zjev, který mohou takřka rukama hmatat, a my jim pak vysvětlíme učení sv. víry! Pohyblivost… Pán byl hned tu a hned tam, rázem zmizel emauzským učedníkům s očí… Jasnost, spojená s nadzemskou krásou. Na zemi lze krásy zneužít i ke hříchu; proto nebývá výhodou, je-li jí kdo obdařen. Na onom světě jí zneužít nelze; proto se skvějí vyvolení nejen nadpřirozenou krásou duše, září nadto i krásou těla. Nesmrtelnost, z níž plyne, že oslavené tělo nemůže zakoušet bolesti aniž jiných křehkostí, pod kterými bolestně sténá smrtelné tělo synů Adamových. Proto odpověděl Pán na nerozumnou otázku saduceů: »Ti, kteří budou uznáni za hodny budoucího života a slavného vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat; budouť jako andělé Boží v nebi…« (Lk 20, 35 n; Mt 22, 30)

Krása vzkříšeného, oslaveného těla… Poněvadž jest pravá, trvalá, nepomíjející, zrcadlo krásné duše, máme právo a vlastně povinnost o ni stát a vynaložit veškeré úsilí, abychom ji dosáhli. Sv. Bernarda Soubirous mluvila se zanícením o kráse Neposkvrněné Panny, na jejíž tvář patřit jí bylo dáno v massabiellské jeskyni. »Každý by byl hotov okamžitě umřít, aby ji mohl spatřit ještě jednou.« Takovou krásou jako někdejší živoucí schrána vtěleného Syna Božího se v nebi neskví a nebude skvít žádný světec; přesto tělesná krása vyvolených bude převyšovat všecko naše pomyšlení a všecku pozemskou krásu. Miluješ tělesnou krásu? Chceš jí plně zářit? Pečuj o krásu duše, a dostane se ti jí!

E) V článku víry o vzkříšení těla kotví i učení církve o úctě ostatků. Sv. Augustin praví asi toto: »Máme-li v úctě památku po otci, na př. prsten, sluší se, abychom měli v úctě i těla svatých, jichž Duch sv. užíval jako nástroje ke konání dobra a která jednou vzkřísí k věčnému životu v nebi.« Husitů, protestantů a nevěrců, kteří si tropí posměch z katolického uctívání ostatků svatých, dostačí se otázat, proč tedy husité chovali v čáslavském chrámě jako vzácnou relikvii talíř Žižkův, proč luteráni, kteří zavrhují pouti, putují na Wartburk a tam »uctívají« kaňku, kterou prý udělal Luther na stěně, když podle vlastního doznání »hodil po čertovi kalamářem«, proč z jeho postele řezali »poutníci« třísky proti bolení zubů — už kolik postelí tak zřezáno! Když jedna zmizí, objeví se druhá! Moderní husité ve falešné světnici Husově v jihočeském Husinci, kde se jejich mistr nenarodil, řezali třísky ze skřínky, kde prý míval knihy (také proti bolení zubů!), z dubu, pod kterým prý se narodil Žižka, řezali kováři třísky a vkládali je do topůrek svých kladiv, aby prý měli pádné rámě, nevěrci v Italii uctívají v jednom museu nábožně staré kalhoty Garibaldiho, v Pasově slečinky líbaly uctivě věci, kterých se dotkl Hitler, taktéž v Německu uctívají noční čepici Goethovu… Jací svatí, takové ostatky! Co jsou musea, ne-li skladiště moderních »ostatků«, které placení zřízenci hlídají jako oko v hlavě? Že ostatky svatých se někdy padělaly? Zahodím kdekterý drahokam proto, že někdy se diamanty padělají? Spálím v archivech a v museích kdekterou prastarou listinu proto, že někdy se takové dokumenty falšovaly?

Největším ctitelem svatých ostatků byl náš Otec vlasti. Nelitoval obětí, aby jich co nejvíce pro svou milovanou zemi získal. Karlštejn byl pravou pokladnicí ostatků. V pátek po první neděli velikonoční se v Praze slavíval s velkou slávou tak zvaný »den svatostí«. Z Karlštejna byly do Prahy přivezeny a k veřejné poctě vystavovány říšské klenoty (koruna Karla Velikého, zlaté říšské jablko, žezlo a meč téhož panovníka) spolu s přemnoha ostatky svatých. Pro poutníky vymohl Karel IV. od Apoštolské stolice plnomocné odpustky, tedy podobné milostivému létu. Dálo se tak od r. 1350; kanovník Beneš Krabice z Veitmíle poznamenává k roku 1369, že tolik cizinců připutovalo do Prahy ze všech úhlů světa, i z dalekých zemí, že z přítomných nikdo nikde nikdy tak velkého shromáždění neviděl. Na 100.000 se jich počítalo, a téhož roku nemenší zástupy se valily celý týden před svátkem Nanebevzetí P. M. k sv. Vítu, aby byli též odpustků účastni. Na nynějším Karlově náměstí zbudována pro tyto. »svatosti« (ostatky) kaple ke cti Těla a Krve Páně a Panny Marie, čili krátce Božího těla, překrásná gotická prostranná a vysoká stavba, podoby osmihranné hvězdy. Husitské války učinily tomuto svátku a poutím z celé Evropy konec, a po husitských bouřích byly »svatosti« naposled k veřejné poctě vystaveny r, 1437. Císař Zikmund je potom za značné peníze zašantročil do Norimberka, odkud se do Čech nevrátily nikdy. Suď si každý o úctě našeho Otce vlasti k ostatkům, jak chceš, ale jisto jest, že ani Josef II., který úctou ostatků pohrdal a dal podnět, že překrásná kaple Božího těla byla r. 1790 zbořena, ani jiní vládcové neučinili náš národ tak šťastným, slavným a bohatým jako Karel IV. Církev úctu ostatků nikomu neukládá, ale věřící křesťan ji nesmí odsuzovat a zavrhovat. [1])

F) Víra ve vzkříšení těla jest i důvodem, proč církev těla zesnulých pochovává co možná uctivě. Hřbitov podle vůle církve nemá vypadat chmurně jako město mrtvých; křesťanský hřbitov jest zahrada, Boží pole… Drahocenná semena tam do půdy klade církev v pevné víře a naději, že jednou vzklíčí, a to k lepšímu životu. Proto bývaly a podle přání církve mají být hřbitovy kolem chrámů, jsou slavně svěceny, a jich znesvěcení, ať jakýmkoli skutkem, jest svatokrádež, podobná znesvěcení chrámu. I na katolickém hřbitově jest naší povinností slušně se chovat, třebaže tato povinnost není tak přísná jako v domě Božím, který chová nejsv. Svátost.

Kdyby věřící již za nejstarších dob nebyla oživovala víra ve vzkříšení těla, bylo by nevysvětlitelno, proč s takovou úctou vzhlíželi ke katakombám, k podzemním pohřebištím, kde ukládáno k odpočinku tolik mučedníků, tolik těch, kteři umučeni, protože »svědectví vydávali Kristu«. Pán povzbuzoval své věrné: »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.« Slovo Páně možno pozměnit a říci: »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale moc, aby je zase k životu vzkřísil, Bohu vzít nemohou.« Aby je vzkřísil — a oslavil! Platí-li o zmrtvýchvstalém Vykupiteli, že »jeho rány jsou zhojeny, skví se jak drahé kameny«, platí to i o mučednících. Svatá Kateřina, Lucie, Cecilie, Anežka a celý voj těch, které byly sťaty pro Krista…, krásněji než náhrdelník z rubínů bude zářit krvavý pruh, věnčící jejich šíji. »Stigmata Pána našeho Ježíše Krista«, t. j. jizvy pro vyznávání a hlásání jména Kristova, kterými se honosil Pavel již za smrtelného života, budou mu k větší ozdobě než královský diadém. Spálené zuhelnatělé tělo Vavřincovo bude svítit jak slunce o polednách… I tímto způsobem splatí Pán vše, co jsme pro něho snesli, byt šlo o jediný úder ve tvář, zasazený nám pro jeho svaté jméno!

G) Pro věřící plyne z učení o vzkříšení těla, že má chovat vlastní tělo v úctě. Nepravím »v pohodlí« a hýčkat je; pravím »v úctě«… To znamená, že jest se nám chránit především hříchů, které tělo znesvěcují a poskvrňují, tedy hříchů tělesných. Namítáš snad: »Duši se může dostat před smrtí odpuštění.« Máš pravdu, ale jak dlouho bude asi trvat očistný proces v nebeské předsíni! Tělo ovšem v plamenech očistcových nebude, ale duše bude musit za neřestí těla hrozně pykat…, duše, která k jeho žádostem svolila, je vyhledávala a v nich spolu s ním měla zalíbení! Jako zlato znečištěné přísadami musí tím déle v ohni pobýt, čím více znečišťujících látek kalí jeho lesk, tak i my: čím více vzdáleni andělské čistoty, čím více tělesným dýmem duše proniklá, tím delší očistný proces. Mít úctu k vlastnímu tělu a nedovolit sobě, nedovolit jinému ani nejmenšího, čím by bylo zneužito těla, které při sv. přijímání se stává živou monstrancí, při křtu sv. se stalo chrámem Božím a jest předurčeno k slavnému vzkříšení.

Věřím v Boha. Velikonoční písně.
Čtení: 1 Kor 15, 35-58. Ezechiel 37, 1-14.


[1] Jsem jist, kdyby Betlemská kaple byla ještě »na živu«, že by se k ní konaly »národní poutě« bez konce, od věřících i nevěřících husitů. Osvícenec Josef II. ji dal zbořit — štěstí, že právě on, nevěrcům sympatický rušením klášterů a ničením vzácných klášterních knihoven a památek. Kdyby ji byl dal zbořit po Bílé hoře katolický Ferdinand II., dokonce z návodu jesuitů, co by byl Jirásek a jiní vyronili na papír hořkých slz a zlých kleteb proti »nepřátelům českého národa«! Jesuité při ní zřídili seminář sv. Václava, jenž trval i po zrušení řádu; zrušen r. 1783, kaple zavřena 1785, zbořena 1786.

Mariánská postila, 1946