Vládní balík a rodina

Lukáš Tomko

„Vláda vytvoří podmínky pro posílení soudržnosti rodiny a mezigenerační solidarity v daňovém a sociálním systému a umožní větší flexibilitu mateřské a rodičovské dovolené a posílení role otce při péči o děti. Prosadí větší možnosti flexibilních pracovních úvazků a bude více motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání rodičů vychovávajících děti. Vláda podpoří zlepšení služeb pro rodinu, včetně péče o dítě nerodičovskou osobou. Zvláštní pozornost bude věnovat zvýšení kvality života seniorů.“ To se dočteme ve vládním programovém prohlášení k tématu rodiny a její podpory, takový je závazek vlády. Nyní je v Poslanecké sněmovně první velký zákon – zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů –, který má teze programového prohlášení realizovat. Mezi veřejností je zákon, kterým se mění na padesát jiných zákonů, znám spíše jako reforma veřejných financí, případně jako balík opatření. To ale není důležité, důležitý je jeho obsah, nebo možná ještě spíše jeho dopad.

Čeho vlastně vláda chce docílit? Při představování „reformy“ bylo řečeno, že cílem je „snížit vládní deficit a zastavit nárůst vládního dluhu, zvrátit neudržitelné trendy vládních výdajů, plošně snížit daňové zatížení, reformovat důchodový systém a zdravotnictví, podporovat rodiny s dětmi či přistupovat sociálně citlivým způsobem k ekonomicky neaktivní populaci (důchodci, studující, zdravotně postižení)“. To je jen výběr. Základní myšlenkou reformy je posílení adresnosti sociálního systému a zvýšení efektivnosti ostatních veřejných výdajů. Takto uspořené prostředky chce vláda využít na plošné snížení daňové zátěže. Těžiště opatření je na výdajové straně veřejných rozpočtů, zejména v oblasti mandatorních výdajů (výdajů daných zákonem – např. sociální dávky, důchody atd.).

Možná se vám zdá, že se vláda snaží takzvaně honit moc zajíců najednou. Je opravdu otázkou, jak lze plošně snižovat daně, podporovat rodiny s dětmi, reformovat zdravotnictví a důchodový systém a ještě snižovat deficit vládních rozpočtů. Nechme tedy všechny zajíce běžet a věnujme se jen jednomu. Podívejme se na to, jak reformní opatření dopadnou na rodiny s dětmi.

První oblastí změn je reforma dávek státní sociální podpory (SSP), tedy opatření na výdajové straně rozpočtu. Dávky SSP se rodin s dětmi týkají nejvíce, jsou jim určeny svou povahou. Jednoznačným cílem vlády je v této oblasti ušetřit. Je pravdou, že před koncem minulého volebního období Parlament odsouhlasil poměrně razantní nárůst u rodičovského příspěvku a porodného. Otázkou ale je, co z mnohých dávek rodinám opravdu koncepčně pomáhá a co nikoli, a tedy je správné to omezit, případně úplně zrušit.

Nejrozšířenější dávkou je přídavek na dítě, který pobírá zhruba 80 % rodin. Jeho výše je odstupňována podle věku dítěte a podle příjmu rodiny (tři pásma až do čtyřnásobku životního minima rodiny). Vláda navrhuje snížení hranice pro nárok na dávku na 2,4násobek ŽM. Dávka tak získává charakter tzv. chudinské sociální dávky, je adresována rodinám s nízkými příjmy. Existence přídavku na dítě byla při jeho dosavadní faktické plošnosti diskutabilní v konfrontaci s daňovým opatřením na podporu rodin s dětmi, a sice slevy na dani na vyživované dítě (a dokonce při existenci daňového bonusu). Jestliže je nyní transformována na speciální dávku na podporu nízkopříjmových rodin s dětmi, je možno ji akceptovat. Tím ovšem naprosto ztrácí smysl dosavadní sociální příplatek. Doposud na něj měly nárok rodiny do 2,2násobku ŽM, nyní se navrhuje snížení hranice na 2,0násobek. Existence dvou téměř identických dávek, které odděluje 0,4násobek životního minima, však postrádá smyslu. Shrnuto a podtrženo, změny u příspěvku na dítě a sociálního příplatku, které státu ušetří dohromady cca 3 miliardy Kč, rodinu nezruinují, mohly být ale řešeny i jinak.

Finančně nejnáročnější dávkou je pro státní rozpočet rodičovský příspěvek (cca 30 miliard Kč v roce 2007). Jeho prvotním účelem bylo ocenit domácí osobní péči o malé děti. V průběhu let se jeho idea poněkud posunula, jeho příjemce si může neomezeně přivydělávat, o dítě nemusí pečovat rodič, ale i jiná fyzická osoba, a dokonce dítě může po určitou omezenou dobu navštěvovat školku či jesle. Před volbami v roce 2006 jsme byli svědky prudkého zvýšení rodičovského příspěvku na cca 7 500 Kč (40 % průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře národního hospodářství). To je částka, která již opravdu důstojně oceňuje práci, již rodiče (nutno podotknout, že v naprosté většině maminky) při péči o dítě vykonávají. Mnohdy je to více, než si maminka dokáže vydělat v „normálním“ zaměstnání. Brzy se však ukázalo, že 30 miliard Kč ročně pro pečující maminky je pro mnohé politiky příliš a „zásadní“ měrou přispívá k deficitu veřejných financí. Proto balík opatření obsahuje samozřejmě také reformu rodičovského příspěvku. V souladu s cílem programového prohlášení – flexibilní mateřskou a rodičovskou dovolenou (ať už to znamená cokoli), navrhuje vláda „třírychlostní“ čerpání příspěvku. 11 400 Kč měsíčně dostane rodič, který se rozhodne o dítě doma pečovat dva roky. Celkem je to 216 600 Kč. Tuto variantu si však může zvolit jen ten, komu náležela peněžitá pomoc v mateřství, tzv. mateřská, ve výši minimálně 11 400 Kč. To znamená ten, kdo měl předtím přibližně 18 000 Kč hrubého. Kdo se rozhodne zůstat s dítětem doma roky tři, dostane celkem 235 600 Kč, tedy 7 600 Kč měsíčně. Kdo by chtěl s dítětem zůstat čtyři roky, má za tu dobu nárok na celkem 212 800 Kč (7 800 Kč do 18 měsíců věku dítěte a pak 3 800 Kč). Jaký si z toho můžeme vzít závěr? Třetí variantu – za nejdelší dobu péče nejméně peněz – by si zvolil snad jen blázen. Nejekonomičtější je varianta první, která má zřejmě motivovat k pořízení alespoň jednoho dítěte s relativně malým „ohrožením“ kariéry během péče o dítě. Není však pro všechny, naopak, je spíše pro výšepříjmové skupiny. Takže pro naprostou většinu rodin se pouze zkracuje doba pobírání stávajícího rodičovského příspěvku ze čtyř na tři roky a přicházejí o jeho roční valorizaci. Nyní bude totiž stanoven pevnou částkou a není již navázán na vývoj průměrné mzdy. Šetřit se musí...

K méně podstatným změnám ostatních dávek SSP patří snížení porodného, zrušení příspěvku na školní pomůcky (tzv. pastelkovné) a omezení pohřebného. Porodné je sice příjemná pomoc do startu rodičovství, ovšem nijak výrazně koncepčně rodinám nepomáhá. Stát šetří, musíme tedy našemu dítěti koupit levnější kočárek. O tisícikoruně pro prvňáčky ani nemá cenu hovořit.

Druhým pilířem jsou změny v daňových zákonech. Rodin s dětmi se dotknou úpravy DPH a daně z příjmu fyzických osob. Vláda navrhuje zvýšení snížené sazby DPH z 5 % na 9 %. To se projeví v cenách potravin, rodinného bydlení, ale také dětských plen a autosedaček, které byly ve snížené sazbě zařazeny. Rodinám se tak zdraží „denní chléb“. Ze dvou příjmů (v horším případě z jednoho) musí být ufinancováno zdražení spotřeby všech členů rodiny. To by mělo být  kompenzováno zavedením rovné daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 % a zvýšením slevy na dani na vyživované dítě, které slibuje úsporu na dani pro všechny.

Rovná daň ovšem ruší výhody společného zdanění manželů. Vláda tedy velmi podstatným způsobem zvyšuje slevu na dani na poplatníka a na manžela bez příjmů (oba 24 840 Kč). Jediná nevýhoda je, že nyní slevu na dani na manžela využije pouze ten, kdo má manžela opravdu bez zdanitelných příjmů. Ve stávajícím modelu totiž bylo společné zdanění manželů výhodné i v tom případě, kdy měl jeden z manželů příjmy, avšak zdaňované nižší sazbou než druhý.

Zvýšení slevy na dani na vyživované dítě je také příjemné, mohlo by ale být vzhledem k ostatním slevám mnohem vyšší. Nárůst ze 6 000 Kč na 10 440 Kč je relativně nejnižší. Proč není dítě „oceněno“ slevou stejnou jako poplatník a manžel bez příjmů?

Přesun od přímého zdanění příjmů k nepřímému zdanění spotřeby z logiky věci dopadne nejvíce na rodiny s dětmi. Opatření v oblasti daní z příjmů se toto snaží kompenzovat, funguje to ale především u vysokopříjmových skupin obyvatel. Vyšší daňové zvýhodnění dítěte v rodině by proto pomohlo kompenzovat jak nepříznivé dopady zvýšení DPH, tak snižování v oblasti sociálních dávek. Podpora aktivních rodičů, kteří se vlastními silami starají o obživu svých dětí, by mohla být ve vládních návrzích ještě výraznější.

Třetí oblastí změn je zdravotnický systém. Z avizované reformy zbylo jen zavedení regulačních poplatků. Ty mají ukázat, že služby zdravotnických zařízení nejsou úplně zadarmo, zabránit plýtvání a přinést prostředky do systém. Jako prorodinné opatření je prezentováno osvobození od regulačních poplatků pro děti do tří let. Za starší děti už jejich rodiče musejí platit. Opět tak narážíme na problém, že ze dvou příjmů se platí za více osob, za celou rodinu. Nepomůže ani limit 5 000 Kč ročně za poplatky na poplatníka. Pro pětičlennou rodinu to znamená teoreticky až 25 000 Kč za rok. Nejsem si ale jist, zda zrovna rodiny s dětmi nadužívají lékařskou péči a měly by být učeny, že nic není zadarmo...

Celkové hodnocení vládních návrhů a jejich dopadů tak není jednoznačné a během schvalování zákona v Poslanecké sněmovně může ještě dojít k významným změnám. Že by se ale vládě podařilo chytit právě toho „prorodinného zajíce“, to se říci nedá…

Ing. Lukáš Tomko je ekonom, pracuje také jako poradce v senátu.

Převzato z časopisu Te Deum 04/2007.