„Tatíček“ Masaryk?

O tzv. Judově aféře

Dr. Radomír Malý

Žádný publicista nevzpomenul, že letos na podzim (2005) uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T.G.Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání.

Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno. Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T.G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.

Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se  superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok...“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana?

V duchovním zápase katolicismu s osvícenstvím, liberalismem, zednářstvím a socialismem stál Masaryk jednoznačně na straně odpůrců Kristovy Církve, ba co více, v době před první světovou válkou patřil k předním protikatolickým agitátorům. Ve své knize „Světová revoluce“ píše úplně v závěru, když předtím napadá údajnou středověkou katolickou teokracii jako „netolerantní“, nehoráznou větu, že prý „teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a uskutečnila je v ohledu náboženském“. Ani slovo o tom, že Francouzská revoluce „kodifikovala a uskutečnila práva člověka“ gilotinou a potoky krve stovek tisíců lidí, kteří se „provinili“ pouze tím, že zůstali věrni dědictví otců, katolické víře, jako např. sedláci v kraji Vendée. To jasně svědčí o tom, do jakého tábora Masaryk náležel a z kontextu lze usuzovat, že krvavý teror proti vyznavačům Kristovým by mu asi nebyl proti mysli.

Před první světovou válkou Masaryk proslul hrubými, agresivními výpady proti katolíkům, při nichž se bez skrupulí uchyloval ke lživým manipulacím. Nejmarkantnějším dokladem je tzv. Judova aféra a po ní následující tzv. „aféra Konečného“. O co šlo? V Prostějově zorganizoval na podzim r. 1905 bezbožecký spolek „Volná myšlenka“ výstavu obrazů malíře Kupky, které zesměšňovaly víru v Boha. K výstavě byl vytištěn almanach, do něhož napsal úvodní článek profesor prostějovské reálky Karel Juda. Ten byl velkým ctitelem Voltairea, zejména jeho názoru, že „náboženství vzniká tehdy, když se setká podvodník s hlupákem“. V tomto duchu se nesl i jeho úvodník v almanachu. Výstavu navštívil a Judův článek si přečetl též prostějovský farář, katecheta a známý katolický básník Karel Dostál-Lutinov a rozhodl se k akci. Napsal Judovi osobní dopis, kde jej vyzval, aby se za své urážky náboženského cítění věřících veřejně omluvil, nabízel mu také osobní setkání, v případě ale, že Juda nebude do určitého termínu reagovat, pohrozil polemikou v tisku. Protože Juda neuznal za vhodné se „s farářem bavit“, objevil se v novinách Dostálův článek, který byl nejen polemikou s Judou, ale také steskem katechety na tehdejší školský systém, platný od r. 1868, jenž na jedné straně sice ponechával náboženství jako povinný vyučovací předmět pro žáky z katolických rodin, na druhé straně však umožňoval pod pláštíkem svobody svědomí učitelům Judova typu na všech stupních škol, aby náboženství všestranně uráželi, napadali a zesměšňovali. Judu uvedl Dostál jako jeden z mnoha případů a požadoval radikální změnu školského systému, který je schizofrenní, když současně poskytuje prostor jak náboženské výuce, tak i protináboženské agitaci, což znesnadňuje katechetům pozici na školách, neboť mnozí žáci, infikovaní nevěreckými učiteli, je neberou vážně, nehledě k tomu, že rozpory mezi tím, co žáci slyší v hodinách náboženství a tím, co jim říkají učitelé biologie, dějepisu atd., jenom působí zmatek v jejich hlavách.

Tato umírněná replika však vyvolala bouři rozhořčení odpůrců katolicismu. Studenti pražské univerzity se sešli na Žofíně, kam si pozvali profesora Masaryka jako hlavního řečníka, jenž odsoudil Dostálův článek jako výzvu ke „klerikálnímu násilnictví a ujařmení svobody svědomí“ a pronesl památnou větu, že „takový katecheta, to je státem placený denunciant“. Masaryk moc dobře věděl, že to není pravda. Dostál-Lutinov profesora Judu nikomu neudal, pouze ve veřejném médiu polemizoval s jeho článkem, publikovaným taktéž ve veřejném médiu (almanach k výstavě nutno za veřejné médium považovat). Každý v té době, kdo měl zdravý rozum, musel konstatovat, že Masarykův výrok je nehorázný a zároveň nelogický, neboť jakékoliv denunciace katechetů, že kantoři „štvou proti Církvi“, byly bezpředmětné, protože rakousko-uherské zákonodárství dávalo učitelům možnost vyučovat podle svého přesvědčení. Ani kdyby nějaký katecheta „udal“ učitele, že vede politicky nevhodné řeči, tak by se mu nic nestalo, protože Rakousko-Uhersko před r. 1914 ctilo svobodu projevu. Proč by tedy katecheté učitele udávali? To postrádalo logiku, jenže Masarykovi bylo dobré všechno, co jitřilo nálady proti katolíkům. O pokrytectví pozdějšího „prezidenta Osvoboditele“ svědčí, že o pár let později se zastával skutečného denuncianta, národně socialistického poslance Karla Švihy, ačkoliv bylo skrytě pořízenou fotografií prokázáno, že předával za úplatu policejnímu komisaři tajné informace politického rázu. Tady Masaryk varoval, že „obvinit českého poslance z konfidentství, to není jen tak...“ (cit. z knihy Jana Herbena: Chudý chlapec, který se proslavil). Obvinit ale zcela bez důkazů a proti vší logice všechny katechety z téže špatnosti, to bylo podle něj asi v pořádku.

Juda se stal předmětem mediálních polemik. Jeho pozice na prostějovské reálce byla neudržitelná, proto jej školské úřady přeložily na gymnázium do Příbora, to byl jediný „trest“ za jeho chování. Srovnejme s tím, jak později nakládali komunisté s pedagogy, kteří měli odvahu hlásat veřejně katolický světový názor: neponechali je ve školství ani vteřinu. Katecheté, napadeni Masarykem, se pochopitelně bránili. Téměř 700 jich podepsalo soudní žalobu. Nepochodili však, protože rakouský zákoník znal postih za urážku na cti pouze vůči jednotlivci, nikoli vůči celé profesní skupině.

Krátce po Judově aféře následovala tzv. Konečného aféra. Konečný byl řídícím učitelem v obci Komňátka na Šumpersku a spolu s penzionovaným kantorem Ťalpou tam vedl protikatolickou agitaci. Ťalpa si ve své závěti nepřál ani církevní pohřeb. Když ale r. 1906 zemřel, jeho manželka byla jiného názoru a prosila místního faráře, aby alespoň těsně před pohřbem vykropil hrob svěcenou vodou. Kněz jí vyhověl. Jakmile však vstoupil spolu s ministranty na hřbitov, aby vykonal obřad, přihnal se Konečný s dalšími kumpány a násilím odvlekli faráře ven, přičemž mu roztrhli pluviál. To byl podle rakouského zákoníku trestný čin výtržnictví, rušení náboženského obřadu a fyzického napadení. Něco takového stíhá každý civilizovaný stát. Konečný ale trestu unikl, neboť zemská školní rada se bála, že odsouzení učitele by mohlo podlomit autoritu tohoto povolání ve společnosti. Proto se domluvila s komňatským farářem, aby žalobu nepodával, ona zase na oplátku Konečného přeloží hodně daleko od této vesnice, což se také stalo.

Masarykovi i toto velkorysé chování rakouských školských úřadů bylo důkazem „klerikálního a teokratického násilí“, v univerzitních přednáškách a na politických mítincích vyzvedával Konečného jako „mučedníka“ svobody svědomí. Zapomněl ale, že i ve většině demokratických států by tento rváč a násilník dopadl podstatně hůř, neboť by skončil ve vězení. Masaryk zde postupoval podobně jako strůjci Velké francouzské a později ruské bolševické revoluce. Také oni se zastávali různých výtržníků a rváčů nebo i horších kriminálníků jen proto, aby předložili „důkazy“ o perzekuci, která neexistovala.

Takových morálně temných skvrn v Masarykově životě je daleko víc, tyto dvě jsme připomenuli, protože mají své „jubileum“ a nadto se týkají katolíků. Příležitostně budeme později psát i o jiných Masarykových kauzách, o nichž se český občan běžně nedočte. Tím více je třeba ocenit knihu olomouckého literárního historika Pavla Marka „Český reformní katolicismus“, jenž popisuje i tyto skutečnosti. Marek samozřejmě straní modernismu, odsouzenému papežem sv. Piem X., rovněž tak je ctitelem Masaryka, nicméně fakta podává objektivně a nezkresleně. Český a moravský katolík se samozřejmě nikdy nesníží na komunistickou úroveň, aby devastoval Masarykovy pomníky, ale stejně tak nepropadne nekritickému obdivu vůči tomuto muži, který představoval zejména v letech před první světovou válkou pro Církev v českých zemích vážné nebezpečí.