Stojím před dveřmi a tluču...

Návrat tradiční liturgie?

Michal Semín

Po měsících dohadů a „zaručených zpráv“ o datu vydání a obsahu papežského motu proprio o oprávněnosti užívat předkoncilní obřady k vysluhování svátostí se věřící, vyhlížející pozitivní změnu v liturgickém životě Církve, dočkali. Dokument byl zveřejněn 7. července 2007 pod názvem Summorum Pontificum (dále jen SP). Spolu se SP byl vydán také průvodní dopis papeže biskupům, ve kterém vysvětluje motivy svého rozhodnutí.

Jakkoli je ještě brzy na důkladné posouzení všech kladných, případně záporných aspektů praktické aplikace motu propria, již nyní je možné se zamyslet nad východisky a základními obsahy tohoto nesporně významného papežova činu.

Nejprve se věnujme jednoznačně pozitivním aspektům SP. Na prvním místě je třeba uvést papežovo konstatování, že Misál z roku 1962 (poslední, jenž organicky navazuje na předchozí římský ritus) nebyl nikdy zrušen „a v důsledku toho zůstal vždycky povolen“. Tím se nepřímo tvrdí, že biskupové, kteří věřícím nedovolovali účast na tradiční mši svaté z důvodu jeho údajného zrušení a nahrazení moderním ritem Pavla VI., jednali v rozporu s právem a ke škodě duší věřících. Stejnou nespravedlností byli postihováni ti kněží, kteří o sloužení tradiční mše svaté usilovali a bylo jim to odpíráno. Autor tohoto článku, mnozí spolupracovníci Te Deum i jeho čtenáři se nejednou setkali s pohrdavými výroky českého kléru, zvláště pak pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, na adresu tradiční liturgie. Považují ji za naukově i pastoračně překonanou, a jak mi kardinál Vlk sdělil osobně při jednání o povolení sloužit mši svatou alespoň v jednom farním kostele pražské arcidiecéze, za neslučitelnou se současnou ekumenickou orientací Církve a její „novou eklesiologií“. Srovnejme postoj kardinála Vlka se slovy papeže z listu biskupům: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“ Je tedy zřejmé, že v této otázce panuje mezi papežem a kardinálem Vlkem nejednota. Seminaristé, kteří v minulých letech projevovali zájem o tradiční liturgii, byli systematicky ostrakizováni, bylo jim dáváno najevo, že nemají kněžské povolání. Někteří z nich byli na základě své inklinace k tradiční katolické liturgii a zbožnosti vůbec přinuceni pražský seminář opustit, jiní ze semináře odešli na základě svého vlastního rozhodnutí. Ve světle SP a dopisu papeže biskupům je nesporné, že výše uvedené názory a praktiky pokrokového českého kléru (vyššího i nižšího) jsou v příkrém rozporu nejen s duchem Kristovým a jeho Církve, ale i s postojem Benedikta XVI. Za toto ujištění patří Benediktu XVI. veliký dík. Buďme Sv. otci vděčni také za to, že z podmínek, za kterých je možné vysluhovat svátosti v tradičních obřadech (v této souvislosti je na místě uvést, že se „všeobecný indult“ neváže pouze na oběť mše svaté, ale i na jiné svátosti), odstranil jejich převážnou většinu. Žádost věřících neprověřuje biskup, jehož libovůli bylo sloužení tradiční liturgie dosud vystaveno. Důležitá je např. skutečnost, že není určen počet věřících, kterým má být v otázce sloužení tradiční mše svaté vyhověno. Čistě teoreticky je tedy možné, aby si o tradiční liturgii požádala jediná rodina ve farnosti, a kněz je povinen se touto žádostí zabývat. Neexistují-li závažné překážky k tomu, aby jim vyšel vstříc, pak není důvod, aby pro dobro jejich duší tradiční mši svatou nesloužil. Tolik tedy k těm nejpozitivnějším aspektům SP.

Poněkud nejasné zůstává, jakým způsobem a v jaké míře budou smět diecézní biskupové toto všeobecné právo na tradiční mši svatou omezit. Teprve praxe nejspíš ukáže, zda si právě na této otázce nevyláme SP své jinak slušně nabroušené zuby. Biskupové jsou papežem ujišťováni, že „nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii […] Nic tedy není odnímáno autoritě biskupů, jejichž úkolem je i nadále bdít nad tím, aby se vše konalo v pokoji a klidně. Kdyby měl vzniknout nějaký problém, který farář nebude moci vyřešit, místní ordinář může vždycky zasáhnout v plném souladu s tím, co bylo stanoveno novými normami Motu proprio“. Pokud požadavek nějaké skupiny ve farnosti na sloužení tradiční mše svaté povede k neshodám a rozdělení ve farnosti, je vysoce pravděpodobné, že biskup z „pastoračních důvodů“ sloužení tradiční mše svaté neumožní. V takovém případě je obtížně představitelné, že by Svatý stolec, konkrétně papežská komise Ecclesia Dei, rozhodl proti vůli místního biskupa.

Papež Benedikt XVI. je přesvědčen, že umožnění volného užívání tradičních obřadů při vysluhování svátostí nepovede k napětí a rozdělení na půdě farností a diecézí. Opět nezbývá než si počkat na praktickou aplikaci SP a první zkušenosti z jednotlivých míst, kde věřící o tradiční liturgii požádají. Přesto už dnes je možné o harmonickém přijetí tradiční liturgie v moderních farnostech oprávněně pochybovat. Papežova domněnka, že k vnitřnímu rozdělení farností docházet nebude, plyne nejspíš z názoru, že „mezi jedním a druhým vydání Římského misálu není žádný protiklad. V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom“. V této souvislosti je třeba poukázat na podstatně odlišné hodnocení moderní liturgie a jejího poměru ke katolické liturgické tradici v době a textech, kdy byl Benedikt XVI. ještě „pouhým“ kardinálem a prefektem Kongregace pro nauku víry. Zatímco v SP nachází mezi tradičním a moderním ritem kontinuitu, ve své knize La Mia Vita píše: „Jsem přesvědčen o tom, že krize Církve, v níž se dnes nacházíme, je do velké míry závislá na kolapsu liturgie.“ A ve své předmluvě k francouzskému překladu knihy mezinárodně uznávaného liturgika Mons. Klause Gambera uvádí, že liturgie Pavla VI. je „umělým výtvorem, banálním produktem ušitým horkou jehlou“. Z těchto jeho slov je opravdu obtížné doložit onu liturgickou kontinuitu, o které čteme v SP. Na vzájemnou neslučitelnost tradičního a moderního mešního ritu upozornila již dobře známá věroučná intervence bývalého prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Ottavianiho. Ten na adresu nového mešního ritu v roce 1969 prohlásil, že se „nápadně odchyluje v celku i jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XX. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit toto mystérium“. Na konfrontační charakter nové liturgie vůči té tradiční ostatně poukazují i její architekti a nejhorlivější zastánci v čele s arcibiskupem Bugninim, jejím hlavním autorem, který byl v sedmdesátých letech Pavlem VI. za prokázanou příslušnost ke svobodnému zednářství vysokého stupně zasvěcení potrestán nuceným církevním exilem v Íránu. Je dobře známo, že až do doby, než byly Pavlu VI. předloženy důkazy o zednářských aktivitách hlavního autora „obnovené liturgie“, papež svým podpisem schvaloval Bugninim připravené dokumenty, aniž je nechal přezkoumat, zda neobsahují něco katolické víře odporujícího. Proto také došlo k tomu, že první vydání Misálu Pavla VI. muselo být skartováno, neboť na počátku 2. kapitoly nového mešního řádu „De structura missae“ se mše definuje takto: „Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího za předsednictví kněze ke slavení památky Páně. Proto o místním shromáždění církve svaté zvláštním způsobem platí Kristovo zaslíbení: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem uprostřed nich [Mat 18, 20].“ Nic z toho však nenaznačuje, jak píše kardinál Ottaviani, ani skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, ani skutečnou oběť, ani svátostnou moc konsekrujícího kněze, ani nejvnitřnější hodnotu eucharistické oběti, která naprosto nezávisí na přítomnosti shromáždění. Když byl na tuto víc protestantskou než katolickou definici mše kompetentními teology upozorněn, dal okamžitě příkaz k přepracování definice a novému tisku misálu. Problém je ovšem v tom, že celý mešní obřad byl záměrně koncipován podle této bludné definice, proto měly po papežem vyžádané změně definice následovat také úpravy celého ritu. To by ovšem papež Pavel VI. nesměl mít s liturgií ty plány, o kterých svědčí jeho blízký přítel a spolupracovník francouzský filosof Jean Guitton, který v roce 1993 sdělil, že Pavel VI. chtěl ze mše odstranit vše, co by mohlo vadit protestantům. Proto také přizval šest protestantských teologů ke konzultacím při procesu tvorby nového mešního ritu. O diskontinuitě mezi tradičním a moderním ritem svědčí i slova Pavla VI., vyřčená při generální audienci 26. listopadu 1969: „Musíme se připravit na mnohostranné nepříjemnosti. Dojde ke zmatku, který je následkem každé novoty, jež rozbíjí naše zvyklosti. Musíme si být vědomi toho, že nejvíce rozrušeni budou ti nejzbožnější z nás, neboť oni mají svůj úctyhodný způsob slyšení mše svaté a teď budou ze svých obvyklých myšlenek vyrušeni […] Nyní se zmíníme o té největší novotě, novotě v užívání jazyka. Již nikoli latina, ale hovorový jazyk bude hlavním jazykem mše. Zavedení mateřštiny bude jistě znamenat velikou ztrátu a oběť pro ty, kdo si jsou vědomi krásy, moci a posvátnosti latiny. Oddělujeme se tím od řeči křesťanských staletí; stáváme se profánními vetřelci do hájemství posvátného vyjadřování. Ztratíme značnou část té nesmírné a s ničím neporovnatelné umělecké a duchovní hodnoty – gregoriánský chorál. Máme vskutku důvod k zármutku, téměř až k omráčení. Co dosadíme na místo této řeči andělů? Vzdáváme se něčeho, čehož hodnota je nevyčíslitelná. Proč? Co je cennější než tyto nejdrahocennější hodnoty Církve? Porozumění modlitbě je víc než tkaná mešní roucha. Účast lidu je větší hodnotou – zvláště pak účast moderního člověka, jenž si tolik zakládá na obyčejné řeči, které lze snadno porozumět…“

Výše uvedené citace, alespoň se mi to tak jeví, příliš nepotvrzují mínění papežovo, obsažené v doprovodném listu biskupům, že mezi oběma rity existuje kontinuita.

Zdá se, že se papež spoléhá na to, že koexistence obou ritů (i když o nich hovoří jen jako o dvou způsobech sloužení ritu jediného, což ovšem neodpovídá dosavadní praxi ani úmyslu architektů liturgické „reformy“) povede k tomu, že „ve slavení mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji, než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu“. Tento úmysl patrně odpovídá papežovým představám o tzv. „reformě reformy“, o které se již dříve v souvislosti s liturgickým úpadkem v Církvi vícekrát vyjadřoval. Zároveň se ale domnívá, že i tradiční liturgie může z liturgie moderní něco dobrého převzít, konkrétně zmiňuje preface a zařazení světců svatořečených po roce 1970. Zdá se, že podobné předpoklady vyplývají z uplatnění metodologie inspirující se myšlením německého filosofa G. F. Hegela: ze vzájemného spolupůsobení teze a antiteze vzejde ontologicky dokonalejší syntéza. V našem případě proti tezi modernismu aplikujeme antitezi tradice a výsledek spolupůsobení obou sil v jediném časoprostoru dá vznik pokročilejším a zároveň dokonalejším formám náboženského života.

Z vlastní znalosti prostředí, ze kterého vzešel požadavek na plnou rehabilitaci tradiční liturgie v životě Církve, vím, že o plodné koexistenci obou liturgií panuje všeobecná pochybnost. To platí jak pro Kněžské bratrstvo sv. Pia X., založené arcibiskupem Lefebvrem, tak i pro většinu kněží tzv. indultních kněžských společností (Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále apod.). Nejen kněží, ale i věřící v naprosté většině volí tradiční liturgii proto, že v ní nacházejí kontinuitu se starobylou praxí Církve, posvátnost liturgických úkonů, důstojné zacházení s Nejsvětější svátostí a především pak věroučnou čistotu, což jsou všechno hodnoty moderní liturgií zastřené či v praxi přímo popírané. Volba tradiční liturgie u většiny věřících tedy nemá zdroj v čistě subjektivních motivech („ach, jak jen mně ta latinská mše dělá dobře“), ale v motivech věroučných, tj. objektivních. U této skupiny věřících, která je o poznání větší, než je skupina věřících „sentimentálních“, nelze očekávat, že by se chtěli ve svém náboženském životě novou liturgií jakkoli obohacovat. Proto se domnívám, že mnoho farností, ve kterých budou pokojně oba rity spoluexistovat, nevznikne.

Dalším zajímavým aspektem SP jsou papežovy odkazy na Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) a Mons. Lefebvra. Papež uznává, že „se věrnost starobylému Misálu stala rozpoznávacím znakem hnutí, vedeného arcibiskupem Lefébvrem“. Papež také konstatuje, že „nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovudosažení smíření a jednoty; vyvstává z toho dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat“. Benedikt XVI. hovoří o vztahu Svatého stolce a FSSPX sice optikou rozdělení a zranění, nikoli však schismatu. Výslovně uvádí, že jedním z vůdčích motivů vzniku SP je „dosažení interního smíření v lůně Církve“.

Všeobecné umožnění vysluhovat svátosti v tradičních obřadech byla ostatně také jedna ze dvou „podmínek“, stanovených FSSPX, pro pokračování jednání o tzv. regularizaci pastoračních aktivit FSSPX. Tou druhou podmínkou bylo zrušení dekretu o samočinné exkomunikaci šesti biskupů v důsledku nedovoleného biskupského svěcení z r. 1988. Jak se na základě posledního vývoje zdá, ani tato podmínka by pro Svatý stolec nemusela být nesplnitelná. Klíčovou otázkou pro zdar jednání Svatého stolce s FSSPX se tak jeví něco zcela jiného a zdá se, že svým výrokem „důvody rozpolcení, které se zde rodilo, však leží hlouběji“, si je toho vědom i Svatý otec Benedikt XVI. Základní příčinou pokoncilního úpadku v Církvi není totiž „obnovená“ liturgie, ale krize na úrovni věrouky. Půjde-li i nadále Církev cestou ekumenismu a budování lepšího světa bok po boku s falešnými nábožensko-ideologickými naukami, budou plody z milostí, vzešlých z rozšíření počtu Boha důstojných mešních obětí, značně omezené. Bez prvotního pořádku v oblasti věrouky a mravouky, doprovázeného efektivními personálními kroky, omezujícími moc modernistů v biskupském sboru, v seminářích a na teologických fakultách, a naopak posilujícími postavení věrného kléru v důležitých orgánech Církve, nebude obnova Církve možná a ani tradiční liturgii se nedostane takového prostoru, jaký si právem zasluhuje. Až budou z rozhodujících míst v Církvi odvolávány osoby, které po desetiletí obnově Církve v katolickém duchu a věrnosti katolické tradici aktivně bránily, a na jejich místa jmenováni ti, kteří nejsou liberalismem mentálně zotročeni, pak se jistě z milosti Boží dočkáme chvíle, kdy FSSPX přestane být „problémem“, ale spíše „řešením“.

Motu proprio Summorum Pontificum učinilo první, i když spíše nesmělý krok tímto směrem. Buďme i za to vděčni a pamatujme slov, jež Benedikt XVI. pronesl v homilii při mši svaté, při níž byl uveden do úřadu náměstka Kristova: „Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky.“

Již nyní, několik dnů po vydání SP, se objevují první projevy protestu. Všimněme si nejprve reakce otce kardinála Miloslava Vlka, kterou zveřejnil 10. července 2007 na svých internetových stránkách. Svůj komentář vkládám do textu kardinála Vlka (ten je psán kurzívou), aby bylo zřejmé, na která slova reaguji.

Indult pro starou liturgii – termín „stará“ není vhodný, neboť vzbuzuje zdání, že tradiční latinská liturgie patří do vetešnictví. Papež užívá termínu „starobylá“, což mu též umožňuje o ní hovořit jako o liturgii svaté a úctyhodné. Z názvu i z obsahu článku kardinála Vlka je zřejmé, že tradiční liturgii, která je drahocenným pokladem Církve a která dala povstat zástupům katolických světců a světic, chová v nenávisti.

Dne 7. 7. 2007 vydal papež Benedikt XVI. apoštolský list „motu proprio“, tj. z vlastního podnětu, Summorum Pontificium, který bude platit od 14. září 2007. – Motu proprio se nazývá Summorum Pontificum, nikoli „Pontificium“, což jen dokládá, že to s tím návratem latiny do života Církve nebude všude právě snadné.

Papež jím dovoluje každému knězi užívat starého obřadu mše i svátostí v latině podle misálu vydaného Janem XXIII. v roce 1962, tedy před II. vatikánským koncilem. Nový „koncilový“ obřad mše a svátostí, jak je dosud po koncilu běžné, označuje papež za řádný výraz slavení liturgie, užití staršího obřadu za formu mimořádnou. – Misál Pavla VI. není sensu stricto „koncilový“, neboť na Druhém vatikánském koncilu se sloužilo podle Misálu Jana XXIII. z roku 1962.

K užití staršího obřadu kněz nepotřebuje dalšího dovolení. Dokument bere celou záležitost z rukou biskupa a rozšiřuje možnosti dané v roce 1988 papežem Janem Pavlem II. Takové dovolení v naší diecézi bylo dáno, ale je využíváno minimálně. – Toto tzv. dovolení se týká jedné soboty (Karlov) a jednoho úterý v měsíci (Královice). Kdyby se věřící mohli účastnit tradiční mše svaté za důstojných podmínek v neděli a ve svátcích, jistě by byla účast větší. Jinak tradiční mše svaté se v Praze účastní podstatně více věřících každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci na mši svaté sloužené knězem FSSPX, někteří římští katolíci též nalezli dočasný azyl v řeckokatolickém prostředí.

Nový indult platí pro mše „bez účasti lidu“, tzn. nesmí se z toho stát „řádná farní“ bohoslužba. – Tato věta není pravdivá, neboť motu proprio výslovně uvádí, že kde existuje skupina věřících, požadujících ve svojí farnosti veřejně slouženou tradiční liturgii, má jim být vyhověno. Podobně pro řeholní společenství platí, že tradiční mše může být v jejich chrámech sloužena jak soukromě, tak veřejně.

Tradiční mše svatá může být sloužena kdekoliv a starou liturgii lze slavit v kterýkoliv den (kromě velikonočního třídenní) a může ji slavit buď kněz sám, nebo se skupinou těch, kteří to žádají, ale mimo běžný bohoslužebný řád ve farnosti. – Ani tato věta není pravdivá. Během velikonočního třídenní, vzhledem k charakteru liturgie Svatého týdne, není dovoleno sloužit soukromou mši svatou (což platí, jak kardinál Vlk jistě ví, i pro ritus Pavla VI.), veřejné tradiční obřady jsou však výslovně povoleny. Také není pravda, že tradiční mše svatá se může sloužit jen tehdy, je-li mimo běžný bohoslužebný řád ve farnosti, jak již bylo výše doloženo.

V dokumentu je připomenuto, že je třeba dbát na to, aby nedocházelo ke zmatkům a sporům ve farnostech s většinou věřících, která návrat ke starému obřadu nechce. Kněz nesmí věřícím vnucovat své staré liturgické cítění – Jistě, zatímco někteří progresivní kněží nám už více jak deset let vnucují svoje progresivní liturgické cítění, přijímání na ruku, odstraňování oltářů, zavádění ministrantek a pastoračních asistentek.

Dovolení však neřeší otázku, kdo bude pro určitou skupinu ve farnosti sloužit tuto liturgii, pokud ji farář sám takto slavit nechce. – Motu proprio v této souvislosti v čl. 7 uvádí, „pokud farář nevyhoví žádosti skupině věřících laiků, budou o tom informovat diecézního biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nezasadí o konání tohoto slavení, předloží se věc Papežské komisi Ecclesia Dei“ [zvýraznění autorovo]. Jak vidno, papež zde apeluje na dobrou vůli biskupa. Co je to „dobrá vůle“, si už lze dohledat v katechismu či Písmu svatém, hledá-li se těžko v srdci pastýřově…

Neřešená je otázka, zda pro takovéto slavení je možné užívat oltář čelem k lidu, který je výrazem liturgie koncilové. – Stejně tak není řešeno, jaký je pro tradiční liturgii nejvhodnější tanec nebo bigbítová skladba či zda smějí „lefébvristé“ přijímat na ruku. Přinášení mešní oběti ad orientem, nikoli tedy čelem k lidu, patří k základním znakům tradiční římské liturgie, a proto otázka, zda by bylo vhodné sloužit ad populum, je bezpředmětná. Pokud předchozí farář ve spolupráci s biskupem ještě nestačil zlikvidovat původní oltář, pak je možné sloužit mši svatou na něm a přítomný obětní stůl jednoduše ignorovat. Případně je možné využít i některého z postranních oltářů, pokud i ty nepadly za oběť pokoncilních liturgických expertů, čti vandalů.

Nevím také, jestli je u nás někde k dispozici onen latinský misál z roku 1962, podle kterého musí kněz liturgii v předkoncilovém duchu slavit, ne podle jakéhokoliv starého odloženého misálu. – Co je to „někde u nás“? Předpokládal bych, že liturgické knihy takové hodnoty, jakou představuje římský misál, budou uchovávány na farách či jiných vhodných prostorách. Pokud tomu tak není, a tato varianta se mi jeví jako pravděpodobnější, pak to jen svědčí o barbarství těch, kteří jsou za tyto vandalské činy zodpovědní. Jinak Editio typica z roku 1962 je v zahraničí k dostání, a každý kněz, který má přístup na internet, si jej může objednat, a to hned u několika vydavatelů. Navíc, jak víme ze zpráv, které zveřejňuje Svatý stolec, misál je právě v tisku a jistě bude včas k dispozici každému knězi, který o sloužení tradiční mše svaté projeví zájem. I v tomto případě by situaci jistě napomohla i dobrá vůle biskupa, vstřícnost a pomoc kněžím, kteří v jeho diecézi působí a tradiční mši svatou budou chtít sloužit.

Podle liturgické konstituce II. vatikánského koncilu je jedině diecézní biskup zodpovědný za slavení liturgie ve své diecézi. On bude muset vzniklé spory řešit. – Ano, je to skutečně diecézní biskup, který je před Bohem odpovědný za všechna ta mnohdy Boha nedůstojná, často i svatokrádežná přijímání eucharistie na ruku, a za mnohé jiné liturgické novoty, které katolickou víru a zbožnost systematicky podrývají. Biskup by měl tedy být šťastný, že alespoň v některých kostelech se mše svatá slouží způsobem hodným našeho Stvořitele a Vykupitele.

Domnívám se, že v naši diecézi není mnoho těch, kteří budou takovýto indult využívat a kteří by se chtěli vracet k latinské bohoslužbě v předkoncilním duchu. – Ano, to je možné, zvláště když sloužení mše svaté v tradičním římském obřadu budou biskupem kladeny překážky a věřící jím budou klamáni mylným výkladem papežovy vůle.

Je však možné, že nové dovolení může někde v našich farnostech způsobit různé zmatky při slavení bohoslužeb. Já sám nejsem příznivcem takovéhoto návratu. Text indultu bude časem přeložen a celý uveřejněn. Srovnáme ho s předchozím dovolením Jana Pavla II. a případně s vyšší normou, s liturgickou konstitucí koncilu a poté budou vydány podrobnější směrnice o užívání indultu. – Předchozí dovolení Jana Pavla II. již nemá právní platnost. Veškerá ustanovení motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988 jsou nahrazena ustanoveními motu proprio Summorum Pontificum. Je-li liturgická konstituce koncilu považována za vyšší normu než jsou liturgické normy vyhlášené papežem, pak se autor takového prohlášení ocitá na hraně ekleziologické hereze zvané „konciliarismus“.

Pro lefebvriány, kvůli kterým především bylo toto dovolení vydáno, to však postačující nebude. Možnosti, které jim zmíněný dokument dává, už mají. To, co odmítají – některé koncilní dokumenty – indult stejně neřeší. – Papež jasně říká, že hlavním motivem pro vydání SP nebyl smír s tradicionalisty, ale dobro celé Církve.

Tolik stanovisko kardinála Vlka, které bylo okamžitě přeloženo do cizích jazyků a rozšířeno v zahraničních katolických médiích. S italskou verzí kardinálova textu se též seznámí papežská komise Ecclesia Dei, aby věděla, s jakou velkodušností hodlá kardinál Vlk prosazovat vůli papeže, který mu nota bene před pár měsíci prodloužil o další dva roky službu na stolci Vojtěchově…

Kritika motu proprio však nepřichází jen od biskupských stolců (kromě otce kardinála Vlka jsme mohli ještě zaregistrovat poměrně ostré odmítnutí motu proprio z úst italského biskupa a člena liturgické komise Italské biskupské konference Luca Brandoliniho, pro kterého je datum vydání motu proprio „nejhorším dnem v dosavadním životě“), ale také z řad židovských organizací. Předmětem jejich ostrého protestu jsou především velkopáteční přímluvy za obrácení Židů, jež misál z roku 1962 obsahuje. Abraham Foxman, ředitel Antidefamační ligy a jedna z vůdčích osob kampaně proti filmu Mela Gibsona „Umučení Krista“, ve svém protestu píše: „Jsme nanejvýš znepokojeni a dotčeni tím, že takřka po čtyřiceti letech, kdy Vatikán správně odstranil urážlivé protižidovské výroky z velkopáteční liturgie, nyní umožnil, aby se katolíci opět modlili za obrácení židů. Hodnotíme to jako teologicky zpátečnické a poškozující katolicko-židovské vztahy. Jde o špatné rozhodnutí ve špatný čas. Zdá se, že se Vatikán rozhodl naklonit si krajně pravicovou frakci v Církvi, která odmítá změnu a usmíření.“

No vida, jaká pozoruhodná spojenectví, třebas nechtěná, vznikají mezi odpůrci katolické liturgické tradice…

Normy uvedené v SP vstupují v platnost na svátek Povýšení svatého kříže 14. září letošního roku.

Poznámka: citace z textu motu proprio Summorum Pontificum a z listu Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962 byly verbatim převzaty z neoficiálního překladu Milana Glasera zveřejněného na internetových stránkách české sekce vysílání Vatikánského rozhlasu (www.RadioVaticana.cz).