Na podporu rodiny a křesťanského otcovství

Vzniká Institut sv. Josefa

Radomír Malý

O krizi současné společnosti i církve a rozkladu autentických duchovních hodnot každý uvědomělý katolík, jenž nemá klapky na očích, ví. Původ tkví především v krizi autority. Módnímu duchu svobody a pluralismu se tento ideál jeví jako překonaný, slovo „autorita“ zní liberálním uším stejně jako „diktatura“ nebo dokonce „totalita“.

Přesto však Ježíš Kristus ustanovil svou církev nikoli jako „demokratickou“ či „pluralistickou“ komunitu, nýbrž ji založil na autoritě jím pověřených pastýřů, tj. biskupů a kněží. Božský Spasitel sám nejlépe věděl, že právě autorita je nejpřirozenější a nejracionálnější způsob správy společnosti v její mikro- i makrostruktuře, počínaje rodinou a konče státem. Autority je nejvíce potřeba v rodině. Ta je nemyslitelná bez otcovství. Otec rodiny je prvním a základním nositelem i reprezentantem autority. Bez něho se stává rodina v pravém slova smyslu nefunkční. To nám sdělil sám Bůh Syn, jenž se po svém vtělení mohl, byv dobrovolně poddán nebeskému Otci, bez pozemské otcovské autority obejít, přesto však se podřizuje autoritě sv. Josefa, jako by on byl jeho pozemským otcem. Nebe samo takto promluvilo jasnou řečí, že otec je v rodině nezastupitelný a nutný.

Autorita a otcovství jedno jsou. Ztratí-li autorita ducha otcovství, stane se buď krvavou totalitní hrůzovládou à la jakobinismus, bolševismus či nacismus, nebo se zcela utopí v pluralistickém bahně soudobého „demokratického“ sekularismu. Satan, nepřítel Boží, velmi dobře věděl, proč je třeba zaútočit nejdříve na myšlenku otcovství. Osvícenský liberalismus prosadil do legislativy novověkých států formulace, které odmítají manželství jako Bohem ustanovenou svátost a nahrazují je termínem „veřejná smlouva dvou lidí“ (u nás r. 1783 za vlády Josefa II.). Kde je ale pouhá civilní smlouva, tam nemůže být žádná autorita „z Boží milosti“. Ve svátostném manželství, jež bylo až do osvícenské epochy sankcionováno také státem, má každý otec rodiny svoji autoritu shůry a je Bohu zodpovědný za její správné uplatňování vůči manželce a dětem. Také žena má svoji mateřskou autoritu, která je jiného rázu než mužská, otcovská, od Boha. Autorita představuje pro své nositele trvalý a nezrušitelný závazek, přesahující hranice časoprostoru a pronikající do věčnosti. Otec i matka, kteří si toho jsou vědomi, musí proto logicky pokládat rozvod za popření své vlastní autority, svěřené jim samotným Stvořitelem. V moderní sekularizované rodině již není otec nositelem autority z Boží milosti, proto už není v nadpřirozeném slova smyslu otcem, nýbrž společně s matkou pouhým „hospodářským správcem“ domácnosti. Když jej tato ryze profánní funkce omrzí, není problémem ženu a děti opustit kvůli půvabu jiné, mladší partnerky, neboť každá občanská smlouva ztrácí svoji platnost, když se „změní poměry“ – a ony se skutečně „změnily“, neboť muž citově vzplanul k jiné ženě nebo naopak žena k jinému muži.

Současná krize rodiny, která už není krizí, nýbrž přímo rozpadem, je tak zcela logickým vyústěním liberálního popření manželství jako svátosti a jeho nové definice jako „veřejné smlouvy“. Podle liberálního principu mohou občané uzavírat smlouvy v libovolných záležitostech. Je-li spojení muže a ženy za účelem společného života, plození a výchovy dětí pouze „společenskou smlouvou“, proč by tatáž smlouva nemohla být uzavřena i mezi osobami téhož pohlaví? Proč by koneckonců nemohla být uzavřena mezi mužem a několika hetero- i homosexuálními partnery současně na způsob bigamie či polygamie? Proč by také za těchto okolností měla být vyžadována manželská věrnost, vždyť i toto se dá „upravit“ smlouvou o společné domácnosti a sexuální svobodě. K takovým koncům dospělo popření svátosti manželství, z níž vyplývá otcovská i mateřská autorita „z Boží milosti“. Ta autorita, kterou nejpříkladněji ze všech lidí uplatňovali Matka Boží Panna Maria a její přečistý snoubenec sv. Josef.

Křesťanský starověk i středověk chápaly též vládu panovníků jako projev šířeji uplatňovaného ideálu otcovství a jeho autority. Panovník měl titul „z Boží milosti“. Osvícenství toto popřelo a dalo vládcům označení „z vůle lidu“. Ti už nemuseli skládat ze svého úřadu účty Bohu, nýbrž parlamentní většině nebo také hlasu ulice. Pokud toto nechtěli, nezbývalo jim nic jiného než použití brutálního vojenského či policejního násilí vůči většině obyvatelstva. Vládce – lhostejno, jestli král, kníže, prezident či premiér – není-li vůči svým občanům otcem z Boží milosti podle ideálu sv. Josefa, je buďto loutka, nebo diktátor. S oběma extrémy se dnes potýká celý svět.

Ani církev toho není ušetřena. Biskupové a kněží jsou taktéž otci svých svěřených duší, otci v nadpřirozeném slova smyslu, neboť je mají přivádět do nebe. K tomu je ovšem třeba, aby bděli nad čistotou věrouky a mravouky a chránili věřící před bludy. Bohužel mnoho posvěcených osob nebrání katolíky před nákazou hereze, která je může zavést do pekla, ale svedeno pokušením popularity, zejména mediální, neuplatňuje svou otcovskou autoritu a mlčí k šíření i těch nejnehoráznějších bludů. Spása duší je nezajímá, někteří z nich už dokonce ani nevěří v možnost věčného zatracení. Zaměnili svoji odpovědnost vůči Bohu, svoji otcovskou autoritu za odpovědnost vůči náladám, názorům a chtíčům „tohoto světa“, vůči bezbožné protikřesťanské filosofii.

Je tedy zapotřebí, aby se do rodiny, do společnosti i do církve opět vrátil ideál otcovství z Boží milosti, ideál odpovědnosti vůči Bohu za ty, kteří jsou mi svěřeni. V tom byl největším mistrem právě sv. Josef. Proto jsme postavili náš nově vznikající institut pod jeho ochranu. Ideál otcovství je úzce spojen s rodinou. Institut sv. Josefa chce proto pomoci katolickým rodinám vést opravdový křesťanský život podle katolické víry. S tím souvisí i problematika co možná nejširší autonomie rodiny ve vztahu k okolní bezbožné společnosti. Tu lze zajistit nejlépe katolickým domácím vzděláváním dětí, dokud zákon toto dovoluje. Institut sv. Josefa je připraven pomoci všem, kteří mají možnost tuto formu vzdělávání svých dětí zvolit, kvalifikovanými radami a literaturou. Široké veřejnosti, katolické i nekatolické, chceme nabídnout přednášky, semináře, kursy a publikace v pravověrně katolickém duchu. Nechceme se vyhýbat ani aktuálním otázkám politického či sociálního charakteru, jež chceme hodnotit ve světle katolické sociální nauky. Institut sv. Josefa je koncipován podle vzoru jiných podobných institutů v zahraničí, s nimiž chceme být v co nejtěsnějším kontaktu a spolupráci.

Tato aktivita se ovšem neobejde bez vaší pomoci. To vše potřebuje peníze. Obracíme se proto na všechny, kteří mohou přispět, s prosbou, aby tak učinili… Kéž Vám Pán oplatí vaši štědrost a ty, kteří nemohou být nápomocni finančně, prosíme o modlitbu. Věříme pevně, že s pomocí Boží na přímluvu sv. Josefa se toto dílo podaří.