JAK ÚČEL SVĚTÍ  PROSTŘEDKY

Michal Semín

Vládním návrhem na používání embryonálních kmenových buněk pro „vědecké účely“ jsme vkročili do další z dosud zapovězených komnat naší frankensteinovské éry. Biolog Jaroslav Petr (LN 22.7.), podobně jako jeho kolegové z jiných empirických oborů o člověku, by si měli uvědomit, že z hlediska metodologického jsou k posouzení otázky „kdo je člověk“ nekompetentní. Biolog jakožto biolog sice může zkoumat empirické aspekty vzniku lidského života, ale pokud si dělá nárok na vědecké zhodnocení vzniku člověka jako bytosti nejen tělesné, nýbrž i duševní, pak přestupuje hranice vědeckosti a stává se nebezpečným šarlatánem.

J. Petr například tvrdí, že ze zamražených embryí již nikdy děti nebudou. Tento výrok vychází z předpokladu, že embrya jsou pouhým shlukem buněk, se kterým lze libovolně manipulovat. Odkud čerpá takový pozoruhodný poznatek? Z biologie? Pokud ano, pak z hlediska biologie se odvažuji tvrdit, že i postnatální J. Petr je podobným organizovaným shlukem buněk, umožňujících procesy, jež pak zkoumá věda, které zasvětil svůj život. Navíc je třeba poznamenat, že ani tvůrci zákona si nebyli tak zcela jisti tím, že se o lidský život nejedná. Soudím tak z toho, že k využití zmraženého embrya pro tyto účely je třeba „písemného souhlasu otce a matky embrya“. Ptám se, lze být rodičem pouhého shluku buněk?

J. Petr požaduje po odpůrcích tohoto zákona, aby vysvětlili, jak se mohou dívat do očí lidem, kteří trpí Parkinsonovou či Alzheimerovou chorobou. J. Petr jistě nepopře, že lze kmenové buňky získat i z „materiálu“ dospělých jedinců a to bez toho, že by byly během tohoto procesu usmrceni. V této oblasti výzkumu došlo ke značnému pokroku a ukazuje se, že za účelem léčby některých nemocí není vůbec nutné užívat kmenové buňky ze zmražených či potracených embryí.

Není-li embryo člověkem (a opakuji, že přesvědčení některých biologů, že jejich věda postihuje lidský život na té nejobecnější úrovni, totiž na úrovni bytí, vykazuje zřejmé důkazové manko), pak je jistě dovolené použít tohoto materiálu k léčbě jiných osob. Pokud ovšem člověkem je, i když pouze ve své počáteční, plně nerozvinuté fázi, pak není dovolené s ním zacházet způsobem, který J. Petr schvaluje. Zdá se mi, že i J. Petr cosi lidského na embryu také rozpoznává, hovoří-li o „lidském zárodku“. Navzdory svému myšlenkovému deficitu je i on schopen nahlédnout, že z embrya v těle ženy velryba či krahujec nevznikne.

V závěru svého článku opouští J. Petr řeč vědy a útočí na city. Je to lidsky pochopitelné - kdo z nás by si nepřál zmírnit utrpení bližního. Otázka, před kterou zde stojíme, zní ale takto: je každý prostředek k dosažení takového cíle dovolený? Smí cizí člověk rozhodnout o zabití lidské osoby za účelem vyléčení někoho jiného? Pokud ano, pak nám nebrání nic v tom, abychom takto jednali bez ohledu na to, zda se daná „oběť lékařského pokroku“ nachází v období před porodem či až po něm. Vyčítat odpůrcům takového zacházení s člověkem „lhostejnost k nemocným“ je tak zřetelným faulem, že je to na morální vyloučení z vědecké komunity.