Institut sv. Josefa

DO NOVÉHO ROKU L.P. 2008
Michal Semín

Právě končící rok 2007 se do dějin Církve zapíše jako rok, pootevírající dveře k plné rehabilitaci tradiční latinské liturgie. Sám papež výslovně uznal, že dosavadní praktický zákaz, spojený se šikanováním mnoha kněží i věřících liberálními biskupy, byl neoprávněný. Papež v motu proprio také vyjádřil naději, že rozšíření tradiční liturgické praxe bude mít kladný vliv také na liturgii pokoncilní. Navzdory tomu se nezdá, že by progresivní liturgická mentalita ustupovala do pozadí. V mnoha kostelech se i nadále proměňuje (?) slovy, které Kristus ve skutečnosti nepronesl, ani svatokrádežná praxe přijímání na ruku nemizí.
Mnozí tradiční katolíci, jež motu proprio přivítali s neskrývaným entuziasmem, také jako by přehlédli, že papež očekává, že vliv „dvou forem římského ritu“ bude vzájemný, že i tradiční liturgie dozná určitých změn, vyvolaných stržením bariér mezi oběma obřady. Připomnělo mi to rozhovor americké tanečnice Isidory Duncanové s irským dramatikem Georgem Bernardem Shawem. Duncanová, jejíž životní styl lze eufemisticky označit za poněkud nekonvenční, Shawovi navrhovala zplození společného dítěte. „Jen si to představ“, povídá Isidora Georgovi, „s tvým mozkem a mým tělem, to by bylo úžasné dítě!“. Shawova odpověď nebyla příliš galantní, zato mířila k jádru věci: „Ano, ale co když toto dítě bude mít po mě tělo a po tobě mozek?“ Aplikováno na náš problém: jen si to představte – knězi, sloužící podle misálu z roku 1962, přisluhuje švarná ministrantka, svaté přijímání podává pastorační asistentka věřícím do rukou, zpívá se píseň Boba Friedla „Do kostela v džínách“. Fantasmagorie? Snad. Ale nepřekvapilo by mne, kdyby se o to někteří biskupové pokusili. Taková forma boje proti liturgické tradici by totiž byla mnohem účinnější než zákaz. Zatlačení tradiční liturgie do církevních katakomb mělo totiž jeden dobrý vedlejší účinek – nepronikaly do ní moderní liturgické nešvary. K liturgické tradici se hlásili jen ti kněží a věřící, kteří si byli vědomi propasti, která obě liturgie od sebe odděluje. Bude tomu však i nadále?
Povede částečná liberalizace tradiční liturgie k plné obnově Církve? Stěží. Liturgická „reforma“ byla plodem hlubších změn než jsou změny na úrovni ritu. Pokoncilní obrat je výsledkem dlouho trvajícího úsilí modernistů o změnu Církve a jejího učení a liturgická „reforma“ v něm hraje sice důležitou, nikoli však rozhodující úlohu. Přinejmenším ke stejně významné „ztrátě paměti“ jako na poli liturgie došlo na poli katolické nauky. Jen nauková paralýza může vést kardinála Kaspera, který je papežem pověřen dohledem nad ekumenickým hnutím, k odmítání návratu několika tisíc anglikánů do katolické církve, jak o tom počátkem prosince referují katolické tiskové agentury, neboť by se tím ohrozili vyhlídky ekumenického dialogu. „Naší politikou není příchod tak velkého počtu anglikánů do katolické církve“, říká W. Kasper a pokračuje: „Máme dobré vztahy z canterburským arcibiskupem a pokud je to v našich silách, pomáháme mu v udržení jednoty v anglikánské církvi“ . Ano, za cenu přibližně 400.000 anglikánů, jež si začínají uvědomovat, že „anglikánská církev“, umožňující svěcení žen, či podporující uzavírání homosexuálních „sňatků“, není Božího, ale lidského (v tom lepším případě) původu. Kasperovým postojem se také již poněkolikáté ukázalo, a nepřestávám si klást otázku, jak je možné, že si to stále tak velký počet katolíků neuvědomuje, že cílem ekumenismu není návrat nekatolíků do jediné Církve Kristovy v jednotě s papežským stolcem, ale vznik nového náboženství v původně katolických církevních strukturách. Tím se naše doba podobá době ariánské krize, na kterou sv. Atanáš reagoval slovy: „Oni mají kostely, my máme víru“.
Proto je třeba nepřestávat poukazovat na hlubší příčiny církevní krize než jsou liturgické nešvary. „Ztrátu paměti“ lze léčit jedině tak, že se navrátíme k osvědčeným cestám, vytýčeným učitelským úřadem Církve z doby před posledním koncilem. Papežové věděli, že je Církev ohrožena nejen zvenčí, ale i zevnitř a proto zdůrazňovali potřebu věrnosti postojům, jež Církev zaujímala v době společenského triumfu naturalismu a liberalismu, pronikajících prostřednictvím jejich vyznavačů v Církvi také do katolického prostředí. Pravé přilnutí k Tradici vyžaduje úctu k otcům a učitelům Církve, nejdokonaleji vyjádřenou v díle andělského učitele sv. Tomáše Akvinského, v úctě a lásce k liturgii, jíž se tito velcí mužové Církve modlili a neporušenou předali dalším generacím věřících a úctu k ideálu křesťanské společnosti, v níž nevládnou demoliberální bůžci, ale Kristus Král. Všechny tyto tři aspekty jsou nutným předpokladem obnovy Církve a společnosti. V základu pravé reformy pak stojí obnova katolického kněžství, která je bez většího rozšíření tradiční liturgie nemožná, jakož i úsilí katolických rodin o nekompromisní postoj vůči všem jevům, jež brání přílivu milostí či dokonce zbavují duše milosti posvěcující.
Přes veškeré nesnáze, přes všechen úpadek, chci na závěr připomenout, že nemáme právo podléhat zoufalství či hořkosti. Ty jsou projevem příliš pozemského způsobu uvažování. My jsme povoláni k životu nadpřirozenému a tedy i hodnocení dějů časných je třeba provádět pod zorným úhlem věčnosti. Podléháme-li občas takové hořkosti, uvědomme si, že tím, na koho se ve své podstatě hněváme, je Bůh sám. Přemýšlejme raději o tom, jak zúročit utrpení, jež nám Bůh v této době zkoušky posílá a jenž je do určité míry také spravedlivým trestem za naše hříchy. Bůh má zcela jistě na mysli naše dobro, dopouští-li tuto pro nás nelehkou dobu. Místo toho, abychom vzali na sebe kříž, sjednocující nás s Kristem, překypujeme hněvem na adresu druhých, často jen slabých a ne vždy vlastní vinou zbloudilých. Světci se radovali ze svých utrpení, zatímco mnozí z nás, mne nevyjímaje, nad nimi lamentují a spílají těm, jež je působí. Jenomže Panna Maria ve Fatimě nás vyzývala k tomu, abychom se za hříšníky modlili a přinášeli za ně oběti. Tento příkaz lze dobře naplnit také tak, že se budeme modlit právě za ty, kteří nám působí duševní bolest a utrpení.
Což nám ovšem nijak nebrání v tom, abychom i nadále poukazovali na příčiny pokoncilního rozvratu, jakož i na prostředky k nápravě. Usilujme vždy o plnou věrnost Kristu a Jeho Církvi, braňme zjevené i přirozené pravdy vhod i nevhod, ale čiňme tak v duchu pravé křesťanské radosti a blíženské lásky. Zůstává-li v nás ublížený, zatrpklý „tradicionalista“, pak stále ještě máme na čem pracovat.
Děkuji všem přátelům, příznivcům a sponzorům Institutu sv. Josefa, děkuji všem kněžím, kteří s námi tu otevřeněji, tu skrytěji, spolupracují.
A všem přeji požehnaný rok Léta Páně 2008!