Friedrich Wilhelm Foerster

Správné způsoby u stolu mají daleko větší vychovatelský význam, než se obvykle soudí. Neboť i tělesná cvičení, jezdectví a různého druhu sporty neslouží jenom k utužování zdraví, ale rovněž k podřízení údů vůli a těla duchu. Stejně tak dodržování dobrých způsobů při jídle a snaha vyvarovat se nevhodných projevů, zvířecích zvuků, prudkých pohybů, lačného polykání, nespolečenského hamonění pro sebe, přílišného a bezohledného roztahování loktů, to vše napomáhá k utváření podstatných zásad. Chlapci se během největšího ruchu u stolu říká: „Ber si ochotně, ale ať tvoje celá duše nesplyne s bramborovým salátem. Pamatuj na svou lidskou důstojnost nejen, když se k tobě nadřízení chovají bídně, ale i tehdy, když tě chtějí bramborový salát a vepřová žebírka bídně ujařmit.“ Určité náboženské zvyky u stolu je třeba hlouběji a podrobněji vysvětlit. Někteří věřící odříkají modlitbu před jídlem, jako kdyby platili vstupné na nějakou zábavu. A pak následuje útok na talíře. Svět modlitby a podávání jídla jsou považovány za dva od sebe zcela oddělené světy. To je však herezí, gnózí, manicheismem. Křesťanské učení velí pronikat svět, což znamená, že křesťanský duch musí vládnout také u stolu a nad podávaným jídlem. Způsoby při stolování mají být dětmi modlitby, mají v chování při jídle zobrazovat ušlechtilost ducha. Náboženský duch má rovněž vyjadřovat: „Pane, ať nikdy nezapomenu, že nejsem velký pes ohlodávající kosti.“ Jsou věřící, kteří se sice velmi horlivě modlí: „Požehnej, Pane Bože, nás i tyto dary, které budeme přijímat z tvé štědrosti,“ ale v podstatě ponechávají záležitost požehnání pouze na svém Pánu a Učiteli, aniž by se ve výše uvedeném smyslu spolupodíleli na požehnání pokrmu.

Pří uspokojování obyčejných každodenních potřeb lze tělo nejúčinněji navyknout tomu, aby se podřizovalo duchovním nárokům. Hlouběji směřující výchova opravdu nemůže ustat na tom, že se smyslová oblast vychovává k poslušnosti jenom v případech, kde by její uvolněnost stála v očividném rozporu k panujícím zvyklostem. Stejně tak je důležité, aby nevinné smyslové projevy byly oduševněny, ať už cestou zušlechťování vnějšího výrazu, jakož i cestou zdvořilosti, sebeovládání a braním ohledů na druhé. Kde k tomuto základnímu ovládnutí smyslovosti nedošlo, kde člověk – s prominutím – „žere a chlastá“, místo aby jedl a pil, kde přirozenost nebyla s vědomím o přítomnosti ducha zušlechtěna způsoby, umírněností, důstojností a krásou, tam se člověk podřizuje i zvykovému právu jenom neochotně a pouze vnějškově. Takto vznikají osobnosti, v nichž mezi přirozeností a duchem vládne propastný rozdíl. „Duchovní“ lidé, kteří jsou ve smyslových věcech nešikovní, neobratní a nechutní, působí nemilým dojmem a nevzbuzují důvěru, pokud jde o sílu jejich ducha. Dobrá a krásná forma je totiž rovněž prostředkem k patřičnému ovládání těla, neboť se vnější stává výrazem čehosi vnitřního a základní přirozenost se podřizuje jisté harmonii a pevnému řádu. Takové brzké návyky jsou velmi důležité také z pohledu sexuální pedagogiky. Přirozenost je na zmiňované ukázňování značně citlivá, a je možné říci, že dobré způsoby týkající se jídla a pití jsou v daném pojetí nadmíru účinným úvodem do zušlechťování smyslovosti obecně, daleko účinnějším od suchého poučování. Taková výchova s sebou přináší uvědomování si ducha a lidské přirozenosti, na které se pak díky jejímu vnímání a přijímání staví s větší jistotou než na základě všelijakých teoretických pouček o sexuálních nebezpečích a zodpovědnosti.

Úryvek z textu „Podstata výchovy“, který vyjde v letošním druhém čísle časopisu Te Deum.
Převzato z Alte und neue Erziehung, Lucern 1936.
Přeložil Z. T.