Pojem fašismu

Prof. Giovanni Cantoni

Přednáška přednesená v Bratislavě roku 1994 pro Unii slovenské mládeže v rámci semináře Poslání sociálního učení církve při budování státu.

Myslím si, že je velmi užitečné, abychom si tu společně pověděli něco, v takovém vědečtějším duchu, o fenoménu fašismu. Celkem jistě je to problematika, která je zajímavá pro všechny. Zejména pro vás. Přišel jsem na takovouto myšlenku, protože minulý rok se v katolickém deníku v Itálii objevil silný útok na Slovensko, obviňující jej z toho, že je fašistickou zemí. Proto si myslím, že je nanejvýš žádoucí, aby se tyto věci vyjasnily. Jde o termín, jehož používání je různorodější, než bychom si dokázali představit. Často současně není jasný smysl, ve kterém se používá. Někdo z vás se mě ptal na informace z mého života a já jsem v krátkosti odpověděl, že jsem se narodil ve fašistické rodině a značnou část svého života jsem prožil hledaje odpověď na otázku: Co je to fašismus?

Problém lze definovat tímto způsobem. Jedinou jednoznačnou definici fašismu jsem našel jen v komunistické propagandě. To znamená, že co je fašismus, je jasné jen v komunistické doktríně. Ve třicátých letech III. internacionála rozhodla, že pojmenuje fašismem všechno to, co stojí jakýmkoli způsobem proti komunismu. Evidentně tento rozkaz dne dosáhl mnohé úspěchy. Tímto výrazem jsou označovány mnohé režimy na celé Zemi. Od fašismu italského, který dal jméno této propagandistické skutečnosti, až po poslední africký diktátorský režim. Propagandistický úspěch pojmu nám vůbec nepomáhá pochopit tento fenomén. Mezi knihami, které jsem přečetl v mládí, byla i propagandistická kniha od jistého Rusa. Vyšla ve vydavatelství Italské komunistické strany a mluvilo se v ní o tématu fašismu. Definice fašismu vyplývala z posloupnosti dialektického materialismu. V této knize ruské propagandy se fašismus definoval jako nejvyšší stupeň vývoje kapitalismu. Uvědomte si, jak těžko tuto definici může aplikovat africký diktátor. Diktátor v zemi, kde neexistuje nejen kapitalismus, ale ani žádný průmysl.

Osud pojmu fašismus je velmi podobný osudu pojmu kapitalismus. I vysvětlit pojem kapitalismus je velmi těžké. Našel jsem velmi mazanou definici jistého německého autora z přelomu století. Tento německý ekonom píše: „Kapitalismus je ekonomický život viděn očima socialisty.“ Ekonomický život tak, jak se nám představuje, to znamená v každé zemi a na každém místě jiný, dokud ještě neexistuje socialismus, se nazývá kapitalismem. Čili, je to definice velmi polemická a propagandistická, bez definování obsahu. Kdybyste dnes položili lidem z italského politického života otázku: Co je to fašismus?, nedostali byste přiměřenou vědeckou odpověď. Dostali byste jen odpovědi propagandistického charakteru. Představte si, že takový je stav nyní, po 50 letech od konce fašismu. Největší historik, který se v Itálii zabýval fašismem, byl přesvědčený antifašista a profesor na univerzitě v Jeruzalémě: Renzo de Felice. Ten se nedávno v jednom rozhovoru vyjádřil, že nacistický fašismus nikdy neexistoval a je to jen čistý výmysl propagandy.

Kdo dal jméno této propagandistické skutečnosti? Jak víte, jméno této propagandistické skutečnosti vychází z italské politické reality. V měsících, které bezprostředně předcházely první světové válce, došlo v italském socialistickém hnutí k politickému rozdělení. Jedna část italských socialistů byla pro válku s Rakouskem, druhá část pro to, aby Itálie zachovala neutralitu. Můžeme říci, že italské socialistické hnutí se rozdělilo na národní socialisty a na socialisty mezinárodní. Národní socialisty vedl starý socialistický vůdce Benito Mussolini. Mussolini byl rozený socialista, nikdy nepřestal být socialistou a byl jím i během Italské socialistické republiky, která vznikla v severní části Itálie v roce 1943. Důležité je, že socialistické hnutí v Itálii se před začátkem první světové války rozdělilo na dva proudy. Na konci první světové války vznikají v Itálii i v jiných evropských zemích, jako například v Německu, socialistické vzpoury podněcované mezinárodními socialisty a komunisty. Do tohoto období přetrvávají spory mezi dvěma socialistickými proudy. Ze strachu, že se může stát to, co se stalo v Rusku, se spojili liberálové a katolíci s národními socialisty Mussoliniho, aby stáli proti komunistům.

Nešlo tu o spojení na ideologickém základě, ale o spojení praktické, které mělo zabránit vítězství komunismu. Mussolini napsal, že skutek předběhl ideje. Tato věta je klíčem k pochopení fašismu. Je to výraz, který nám umožňuje sestrojit takový model: Vždy, když nějakému národu hrozí nebezpečí komunismu, všichni ti, kteří nejsou komunisté, se sjednotí, aby čelili tomuto nebezpečí. Nesjednotí se proto, že by stejně přemýšleli, ale proto, že mají společného nepřítele. Protože to je nepřítel, před kterým mají všichni stejný strach. Tento typ politického fenoménu nevzniká na základě jedné ideologie, ale proto, aby byl reakcí na historickou nezbytnost. Tváří v tvář možnosti vítězství komunismu, vzniká v jisté sociální skupině jistá reakce. Tato reakce bude o to homogennější, o co bude homogennější daná sociální skupina. Tato definice je klíčová pro pochopení fašismu. Fenomén fašismu je pojem bez obsahu, fenomén formální. Určitě i ve slovenštině existuje fráze „v jednotě je síla“. Je to fráze, která nemá obsah. Nepopisuje důvod, proč třeba mít sílu, proč by měl každý mít sílu, jen technicky říká, že když se více osob spojí, mají větší sílu. Čili, říci italsky jednota a fašismus znamená totéž. Fare il fascio znamená svazovat. Technicky výraz fašismus pochází z toho, že římští konzulové mívali svazek prutů na bičování, který se nazýval fascio. Fašismus vyjadřuje to, že svázáním prutů získáme více síly. Ale vůbec nehovoří o tom, jaké by to měly být síly. Přítomnost fašismu a spojování ukazuje jen na to, že je tu jisté společenské nebezpečí.

Pojem fašismu nemá obsah. Podívejme se na problém obsahu. Zkusme začít odpovědí na otázku: Je fašismus dobrý, nebo špatný? Proveďme srovnání s komunismem. Položme si otázku: Je komunismus dobrý, nebo špatný? I kdyby byli všichni komunisté dobří, komunismus je věc špatná. Jak odpovědět na otázku o fašismu? Řekl jsem, že fašismus je spojení sil. Uvedu jednu velmi kulturní definici řečenou po domácku: „Fašismus je karbanátek.“ Karbanátky jsou dobré nebo špatné podle směsi, ze které jsou udělány. Když je směs dobrá, i karbanátky jsou dobré. Když je směs špatná, i karbanátky jsou špatné. Toto je jediný možný způsob jak posuzovat fašismus. Protože fašismus neexistuje. Je to čirý výmysl komunistické propagandy. Mějme homogenní sociální subjekt, ve kterém lidé myslí stejným způsobem. Když tyto osoby reagují na komunistické nebezpečí, vytvoří dobré spojenectví. Směs byla dobrá, karbanátky byly dobré. Ale když by byla směs špatná, i karbanátky by byly špatné.

Můžeme říci, že čím méně komponentů má fašismus, tím spíše bude dobrý. Uvedu příklad, protože pouze na příkladu si to můžeme vysvětlit. V minulém století neexistovaly (v Itálii, pozn. ed.) katolické politické strany. Od roku 1870 do roku 1903 Svatý stolec zakazoval katolíkům účastnit se politického života. Byla to odpověď katolického světa na okupaci Říma italským vojskem. V důsledku okupace papežského státu italskou armádou v roce 1870 se katolíci zcela vytratili z politického života. Katolíci se vracejí na politickou scénu v roce 1903 s pontifikátem papeže Pia X. Nastává období spolupráce katolíků s konzervativními liberály proti liberálům progresivním, kteří byli spojení se socialisty. Z této spolupráce vzešlo založení Italské lidové strany (PPI) v roce 1919. PPI je předchůdcem dnešní křesťanské demokracie. PPI byla proti fašismu. Svatý stolec zřídil organizaci katolíků, kteří byli pro fašismus; jmenovala se Centro nacionale. Proto spolupráce katolíků s fašistickým režimem nesouvisela s fašismem obecně a nesouvisela ani s organizací strany. Dá se říci, že spolupráce byla spontánní, podporovaná stanovisky Svatého stolce a zejména nebezpečím komunismu. Z tohoto pohledu můžeme říci, že fašistický režim byl režimem s více částmi, ve kterém různé části – katolická, liberálně-konzervativní a národně-socialistická spolupracovaly, přičemž mezi nimi vznikaly i spory na základě různých okolností a různých problémů, které přišly na přetřes. Podobný vývoj byl ve Španělsku, kde v roce 1936 vypukla reakce proti komunistické vládě. Sociální tělo Španělska bylo prakticky zcela tvořeno katolíky. Postupně vznikly tři frakce: katolíci, liberálové a národní socialisté. Přitom katolíci byli přítomní v mnoha společenských organizacích, nesoustředili se v jedné specifické straně. Katolíci tu byli velmi spokojeni s jednáním fašistického režimu. Stejně jako během druhé světové války byly částečně spokojeni s vyhlášením války Sovětskému svazu. Toto byly šťastné momenty spolupráce.

Celé období fašistického režimu charakterizovala spolupráce různých sil. Spolupráce, která byla vynucena existencí komunistického nebezpečí. Pokud podle těchto charakteristik prozkoumáme všechno, co se nazývá fašismem, přijdeme k překvapujícím zjištěním. Mluvil jsem o španělském případě. Totéž platí o Portugalsku, kde se také mluví o fašismu, přičemž jediná přítomná skutečnost je skutečnost katolická. Prosím vás, prozkoumejte z tohoto pohledu vaši národní skutečnost. Jistě víte, že když se mluví o slovenském nezávislém státě, jehož prezidentem byl msgre. Tiso, mluví se o fašistickém státě. Toto je třeba přezkoumat s velkou pozorností. Fašismem můžeme nazývat jen spojení rozličných sil. Ale pokud tu jde o homogenní společnost, nelze hovořit o fenoménu fašismu. Pokud bychom podrobili této analýze další případy po první světové válce, potvrdila by se moje slova. Jak víte, ve třech pobaltských zemích – Estonsku, Lotyšsku a Litvě – se dostaly po první světové válce k moci tzv. fašistické režimy. V tomto případě je takové označení zcela pomýlené. Šlo o režimy diktátorské, ale ne fašistické.

Jaký je v tom rozdíl? Diktátorským režimem v klasické politice označujeme režim, který dočasně pozastaví občanská práva, protože čelí národním problémům a těžkostem. Ne proto, že by nechtěl tato práva a svobody, ale proto, že tato práva je třeba dočasně obětovat pro vážnější důvod. Uvedu příklad. Pokud si při nějaké činnosti zlomíme nohu, jdeme do nemocnice a dají nám nohu do sádry. Pokud nám lékař řekne, že je nezbytné jistý čas chodit se zasádrovánou nohou, je to diktatura. Pokud nám však lékař řekne, že takto je to ideální, jedná se o totalitu. Diktaturu charakterizuje dočasnost. Po jistý čas nelze realizovat svá práva, je třeba realizovat důležitější věci. Když je vyřešíme, uvedeme vše do původního stavu.

Rozdíl mezi diktaturou a totalitním státem je v tom, že diktatura je výslovně dočasná, oproti tomu totalita má tendenci k trvalosti. V letech, které následovaly po první světové válce, mnohé národy potřebovaly být takto zasádrované. Nedá se říci, že by to byl nějaký proud fašismů, ale byla to nutnost jistého historického období. Po válce bylo mnoho lidí, kteří se vraceli z fronty a měli zlomené nohy. Proto bylo třeba hodně sádry. Ale nelze říci, že právě tehdy bylo vynalezeno sádrování. Není to novinka, ale vzniklá potřeba, protože válka měla za následek množství zlomených nohou.

Fašismus je tedy režim bez obsahu. Obsah však můžeme vyjádřit negativním způsobem: Fašismus je zajisté antikomunistický a praktikuje diktaturu – dočasné pozastavení určitých práv. Četl jsem některé věci o msgre. Tisovi. Je evidentní, že musel žádat jisté oběti od občanů státu, které však v žádném případě neměly být trvalé. Podobně můžeme porovnat stát Olivera Salazara (Portugalsko) s Třetí říší. Nemluvme teď o Třetí říši. Řeknu jen jedno portugalské přísloví: „Bůh stvořil člověka, Portugalec stvořil mualata.“ Čili nelze dát na jednu úroveň rasistickou Třetí říši a fašistické Portugalsko, které je absolutně rasově snášenlivé. Kdybychom se zeptali nějakého antifašisty, která je principiální charakteristika národního socialismu, odpoví – rasismus. A co je národní socialismus? Odpoví – fašismus. Režim, který byl v Portugalsku, byl fašistický? Odpoví – ano. A kde tam byl rasismus? To není zanedbatelný argument! Nelze mluvit o národním socialismu a nemluvit současně o rasismu. Když charakterizujeme Portugalsko jako fašistický stát, hledejme tuto charakteristiku. Kde je rasismus? Hledejme ho ve Španělsku, v Itálii – je nepřítomen. Hledejme ho v Rakousku, na Slovensku, ve Finsku, v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Polsku – všude je zcela nepřítomen. A toto všechno jsou státy označované jako fašistické.

Tak tedy co je fašismus? Je to formální politický fenomén bez ideologického obsahu. Každý konkrétní režim si chtěl dát nějaké ideologické zabarvení. To je nevyhnutelná úvaha v tom smyslu, že když se nás někdo ptá, proč jsme udělali to či ono, hledáme vysvětlení. Mnohé věci jsme udělali bez toho, že bychom mysleli na to, že je bude třeba vysvětlovat. Opakuji Mussoliniho větu: Při fašismu skutek předchází doktrínu. Reakce tváří v tvář nějakému nebezpečí se nedá nazvat doktrínou, ale je jen jistým postojem. To musíme mít ustavičně na paměti.

Fašismus je politický výraz vlastní moderním státům. Vysvětlení: Pokud je nějaký národ homogenní ve smyslu kulturním, nemůže vytvořit fašismus. Může však, ba přímo musí, tvořit reakce. Fašismus je výsledek reakce u jistého lidu, který je homogenní z kulturního hlediska. Pouze na základě tohoto úsudku můžeme posuzovat jednotlivé fašismy. Zdá se, že sledujete italskou politiku. Mohu vám říci, že politické fenomény, které se zahrnují pod pojem Pólo de la libertad, současná koalice Alianza nacionale, Forza Italia, Liga Lombarda (v roce 1995, pozn. ed.), tento Pólo de la libertad je fašismus. Nemá nic společného s Mussolinim, nemá nic společného s bývalým fašistickým státem. Je spojením všech Italů, kteří se spojili tváří v tvář možnosti, že by Itálská komunistická strana, která disponuje všemi druhy moci tak, jak jsem to již ukázal, vzala do rukou i moc výkonnou. Co mají společné? Velmi málo. Strach před vítězstvím komunistů. Jsou lepší než byli fašisté v roce 1920? Ne. Neříkám to proto, že by mi byl Mussolini sympatičtější než Berlusconi, vždyť socialisté jsou mi obecně nesympatičtí, včetně Mussoliniho. Ale Italové v roce 1920 byli lepší než v roce 1990. Tedy karbanátek z roku 1920 byl lepší. Morální stav Italů byl rozhodně lepší. V roce 1920 v Itálii neexistoval rozvod, potrat, nemluvě o pornografii. V roce 1990 máme rozvody, potraty, pornografii a příchází i eutanazie. Italové v letech devadesátých jsou v horším stavu. Neznamená to však, že je necháme sežrat komunistům.

Abychom se v tomto množství pojmů zorientovali, předestřu základní princip. Je to tento: lze definovat liberální režim. Rovněž lze definovat komunistický režim. Nelze definovat fašistický režim. Lze definovat jisté profily, jisté vedlejší skutečnosti, nelze však definovat obsah, protože je vždy jiný. Opakuji to, co jsem říkal na začátku. Mluvme v procentech. Komunistický režim v Rusku byl z 80 procent komunistický a z 20 procent ruský. Komunistický režim v Německu byl rovněž z 80 procent komunistický a z 20 procent německý. A tak dále. Fašistický režim v Německu byl z 20 procent diktátorský a z 80 procent německý. A tak dále. Tento poměr je zcela opačný. V případě komunismu převažuje komunistická struktura a v druhém případě převažuje historické pozadí. Na začátku jsem řekl, že jsem se narodil ve fašistické rodině, v italské fašistické rodině. Trvalo mi dlouhá léta, než jsem pochopil, že moji prarodiče byli dobrými proto, že byli dobrými Italy a ne proto, že byli fašisty.

Přeloženo ze slovenského jazyka.
Dielňa svätého Jozefa

Řím, Itálie, 15. května 2012

Vaše Excelence,

obracím se na vás v této přelomové době dějin Církve, jež může vystavit dílo arcibiskupa Lefebvra jedné z dosud největších zkoušek.

Duchovní život naší rodiny jsem svěřil do rukou kněží vašeho Bratrstva, proto se na vás obracím jako syn na svého otce – s úctou a naléhavou prosbou.

Až dosud jsem se o probíhajících jednáních mezi FSSPX a Římem veřejně nevyjadřoval. Jsem totiž toho názoru, že je rozumné držet se zásady nepouštět se veřejně do řečí o něčem, o čem tak málo vím.  Přestože jste nás o dva roky trvajících jednáních i o praktických návrzích ze strany Svatého stolce, předložených během posledních osmi měsíců, v obecné rovině informovali, bližší podrobnosti nám dosud zůstávají skryty. Co je však z vývoje posledních dnů zřejmé, je to, že mezi vámi došlo v důsledku oficiální odpovědi FSSPX na návrhy učiněné Římem k vážné roztržce. Tímto dopisem na vás apeluji, abyste použili všechny vaše přirozené i nadpřirozené dary k tomu, aby jakékoli neshody mezi vámi navzájem nezpůsobily rozštěpení FSSPX.

FSSPX a věřící s ním spojeni byli v průběhu posledních čtyř desetiletí nespravedlivě pronásledováni i z vlastních řad zrazováni. Navzdory tomu neslo FSSPX dobré plody a zůstávalo věrně na vinici Páně. V okamžiku, kdy ode mne Bůh požadoval jasné a veřejné rozhodnutí ohledně svého postoje ke vztahu mezi FSSPX a Římem – bez ohledu na všechny právní, teologické a filosofické argumenty – bylo to právě toto měřítko, zmíněné samotným Kristem, jež v posledku rozhodlo: podle plodů poznáte je. Po celých čtyřicet let byly tyto plody dobré. Mám-li hovořit za svoji rodinu, byly nejen dobré, ale i hojné.

Jednota FSSPX, založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, byla svěřena do rukou nikoli jen řídícím strukturám, podobným těm, jež mají i jiné církevní společnosti, ale, zvláště po roce 1988, také vám čtyřem, coby biskupům Církve. Připustit rozpad této jednoty v tomto důležitém okamžiku dějin by způsobilo nenahraditelnou škodu na poli důvěry věřících, i Matce Církvi, trpící dnes bezprecedentní a pohoršující nejednotou ve svých řadách po celém světě.

Čtu-li mezi řádky, zdá se, že strategií nepřátel FSSPX (včetně Nepřítele), je bratrskou jednotu mezi jeho členy narušovat rozkoly, počínaje Kněžským bratrstvem sv. Petra, následovanými kněžími Camposu, redemptoristy z Orknejí, Institutem Dobrého Pastýře, et cetera.  Tato ztráta kněží, i přes jejich nevelký počet bolestná, by nebyla ničím ve srovnání s roztržkou mezi vámi. Bratrovražedný boj uvnitř FSSPX by způsobil nevyčíslitelné škody duším a hrál do noty těm, kdo si přeji naprosté zničení FSSPX.

Je možné, že uniklá osobní korespondence mezi vámi byla pouhou výměnou upřímně formulovaných názorů o daném rozhodnutí, podobnou tomu, co se odehrálo před biskupskými svěceními v roce 1988. Nešťastným důsledkem jejich zveřejnění je však to, že někteří věřící a dokonce i někteří kněží FSSPX je používají jako donucovací prostředek k tomu, aby se i ostatní postavili na některou ze stran sporu.

Pro dobro FSSPX a s ním spojených věřících vás snažně žádám, abyste se sešli a učinili vše pro to, abyste zůstali nerozděleni. Pokud zjistíte, že rozdílné názory pramení z odlišného hodnocení situace, velice vás prosím, abyste se pokusili nalézt shodu. Nemohu vám býti více nápomocen než svými vroucími modlitbami, neboť neznám podrobnosti, týkající se rozhodnutí, k němuž máte dospět. Již však pouhé oznámení, že se spolu sejdete jako bratři a současně vyzvete věřící a kněze k modlitbám a ukončení dalších vzrušených diskusí, by bezpochyby přispělo k uklidnění situace mezi věřícími, spoléhajícími se na vaše vedení a vzhlížejícími k vám s vytrvalou nadějí v této nelehké době velkého odpadu od víry.

Omlouvám se vám za svoji smělost, s níž se na vás obracím, ale moc vás prosím, abyste má slova přijali jako cri de coeur dítěte vůči svým rodičům. Věřící půjdou nadále po cestě Pravdy; budou-li však naši pastýři ochromeni, vnese to mezi jim svěřené ovce zmatek, a stanou se tak tváří v tvář vlkům ještě více bezbrannými.

Na kolenou vás prosím, usmiřte se. Dobro FSSPX, duší a celé Církve od vás nežádají nic menšího. Nechť je Bůh s vámi a ať Panna Maria usměrní vaše rozhodnutí.

In Christo per Mariam,

Prof. Brian M. McCall

The Remnant Newspaper
Překlad: Michal Semín, Institut sv. Josefa, www.stjoseph.cz

Dr. Radomír Malý

Roma locuta, causa finita – Řím promluvil, záležitost je vyřešena. Tak to platí v Katolické církvi. Žel ale pro naše liberální katolíky není „Římem“ chrám svatého Petra, ale pražský kostel svatého Salvátora, odkud uplatňuje svůj „učitelský úřad“ pater doktor Tomáš Halík, profesor Filozofické fakulty Karlovy univerzity a akademický duchovní správce. Své „magisterium“ uplatňuje skrze média.

Nejčerstvějším vyjádřením Halíkova „učitelského úřadu“ je rozhovor pro Magazín MFDnes z 10. 5. 2012. U něho nelze ponechat bez odezvy tyto věty: „… na obou stranách spektra číhají opravdová nebezpečí. Na extrémní levici zavilí komunističtí důchodci a na extrémní pravici ještě horší nebezpečí – protievropská, nacionalistická uskupení, je tam sekta D.O.S.T., připomínající fašistoidní ultrakatolíky druhé republiky, populistka Bobošíková i neonacisté.“

Tady už přestává legrace. Já naopak vidím obrovské nebezpečí v tomto Halíkově zcela záměrném ukládání do jednoho koše naprosto odlišných politických uskupení, nemajících vůbec nic společného. Úplně stejným způsobem postupovala StB v 50. letech, když konstruovala monstrprocesy s odpůrci režimu: Na lavici obžalovaných zasedli často lidé zcela opačných politických orientací, diametrálně se lišící v názorech: např. bývalí protektorátní aktivisté s „kulaky“, odmítajícími vstup do JZD, lidovci, katolickými kněžími apod. Všichni před soudem představovali jednu skupinu, v níž všichni prý navzájem spolupracovali na „zničení lidově demokratického zřízení“, ačkoliv tito lidé se viděli poprvé v životě a jejich politické názory byly od sebe na hony vzdáleny.

Přesně tak je tomu v případě D.O.S.T. a neonacistů. Každý, kdo jen trochu zná program této iniciativy, nemůže tvrdit, že má něco společného s neonacismem, to je snad výplod chorého mozku. Protože ale mozek pana prof. Halíka vykazuje naopak známky výjimečného zdraví, nelze najít jiné vysvětlení, než že tento pán od sv. Salvátora tak činí buď proto, že program D.O.S.T. nikdy nečetl, nebo jde o záměr podobně jako u StB při fabrikaci monstrprocesů před cca 60 lety. Přiřazovat D.O.S.T. k českým neonacistům je podle mne nejen nehoráznost, ale též na lži založená veřejná urážka. Jejím důsledkem bude, že česká liberální veřejnost, pro niž Halík představuje téměř neomylnou autoritu, jakmile uslyší o iniciativě D.O.S.T., si vybaví ihned skiny, fackující Romy nebo Vietnamce, hajlující a poslouchající rockové koncerty, na nichž je uctíván Hitler a vyzývá se k instalaci nových plynových komor pro Židy. Něco takového je podvodnou manipulací nejhrubšího zrna a šířením nenávisti pod pláštíkem „obrany tolerance a demokratických hodnot“.

Podle prof. Halíka každý, kdo je „protievropský“, je „pravicovým extrémistou“, to zaznívá jako refrén z jeho mnoha veřejných vyjádření. Jenže může být katolický křesťan, tím spíše kněz, „proevropský“? Může podporovat současnou EU, ovládanou neomarxisty a liberálními socialisty, která vnucuje členským státům legalizaci sodomského hříchu, antikoncepce, potratů a oplodnění in vitro – a když se postaví některá země proti jako Maďarsko, které přijalo ústavní zákony o ochraně lidského života od početí až do přirozené smrti a o preferenci monogamní heterosexuální rodiny, tak se dočká výhrůžek a ekonomického nátlaku kvůli prý „netoleranci“? Může být katolík za takového statu quo „proevropský“? Pouze za cenu zrady katolické víry, jež hlásá pravý opak. Proevropskými se rádi staneme v případě evropského společenství států a národů, které bude postaveno na křesťanských principech s respektem suverenity historicky daných národních a etnických celků. Pro nás, české katolíky, a nejen pro ně, je a musí být největším nebezpečím právě současná politika EU, ovládané protikřesťanskými silami, jež usiluje o to, aby se celá Evropa stala moderní Sodomou a Gomorou.

Halík vidí větší nebezpečí „na extrémní pravici“ než „na extrémní levici“. Pokud nepovažuje soudružku učitelku Semelovou, velebící Gottwalda a obhajující politické procesy 50. let, za větší hrozbu než pár ukřičených holohlavců v ulicích, tak jen tak mimochodem připomínáme, že tato dáma je v parlamentě za politickou stranu, kterou volily statisíce občanů.

Iniciativa D.O.S.T., nazývaná páně Halíkem „sektou“, prý připomíná „fašistoidní ultrakatolíky druhé republiky“. Koho má na mysli? Katolické intelektuály, kteří po Mnichovu 1938 právem poukazovali na to, že tato tragédie českého národa možná byla trestem za odpadlictví od víry po r. 1918, za stržení mariánského sloupu v Praze, ničení soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a za veřejná pálení křížů? Pak musím panu profesorovi připomenout, že mezi tyto „fašistoidní ultrakatolíky“ patřili takoví velikáni české katolické literatury jako Jaroslav Durych, Jan Čep, Jan Dokulil, Jan Zahradníček, Václav Renč, novinář Stanislav Berounský aj. Nikdo z nich se za protektorátu neposkvrnil kolaborací a neprovinil proti národní cti, naopak Durych aktivně pomáhal pronásledovaným a Zahradníček s Dokulilem byli zapojeni v odboji.

Halík vytváří novou terminologii, která mate. V tomto případě je to pojem „ultrakatolík“. Doslovně znamená „zakatolík“, „více než katolík“. Podle katechismu je katolíkem ten, kdo byl platně pokřtěn, přijímá svátosti a nauku Církve a uznává papeže za její viditelnou hlavu. Neexistuje žádné „více než..“, kdo by např. mluvil o 8 svátostech místo 7, není „ultra..“, tedy „více než katolíkem“, ale heretikem, který, pokud ve svém bludu tvrdošíjně setrvává, se sám z Církve vylučuje. Halík má ovšem na mysli něco jiného – pojem „ultrakatolík“ se u něj vztahuje na toho, kdo důsledně žije podle víry a snaží se prosadit její principy ve společnosti. On sám často ukázal, že toto je mu cizí.

Ve zmíněném rozhovoru nepadlo jediné slovo o Bohu a Ježíši Kristu, dokonce ani tehdy, když se ho Martin Stropnický zeptal: „Jak se vám daří…navodit si potřebný klid a koncentraci k meditaci?“ Dr. Halík odpověděl, že pravidelně v létě odjíždí na pět týdnu do samoty v „poustevně“ a dodal: „Kdybych nebyl napojen na hlubší zdroj duchovní energie…byl by ze mne brzy povrchní a prázdný člověk.“ Jak obrovský rozdíl je tady proti katolickým mystikům a poustevníkům! Ti všichni se uchylovali do poustevnické samoty proto, aby rozjímali o Bohu, prohloubili svůj vztah k Němu jako k Osobě a odtud načerpali potřebné milosti pro apoštolát. Pojmy typu „zdroj duchovní energie“ jim byly naprosto cizí, neboť Bůh je Osoba, milující Bytost, a žádný „zdroj duchovní energie“. Tento termín pochází z buddhismu a z jógy, ke kterým má Halík ostatně velmi blízko, nikoli z křesťanství.

Pan prof. Halík tak znovu potvrdil, jako už mnohokrát, že jeho srdce nebije katolicky. Jinak by nehodnotil „známkou nedostatečný“ ty, kteří odmítají diktát současné nomenklatury EU a neignoroval přitom její hrubý nátlak na legalizaci potratů, antikoncepce, homosexuality a nemravné sexuální výchovy. To, že přesto dostal titul „monsignore“, je zarážející a odhaluje v plné nahotě závažnou krizi víry současné pokoncilní církve. Ale to už je jiná kapitola.

Michal Semín

Vítězství Françoise Hollanda v prezidentských volbách může být jedním z posledních hřebíčků do rakve první dcery Církve. Tím netvrdím, že by případný triumf Nicolase Sarkozyho na osudu Francie mohl něco zásadního změnit. Sarkozyho konzervativní rétorika před druhým kolem prezidentských voleb byla zcela nepřesvědčivá, neboť neodpovídala jeho předchozímu působení v prezidentském úřadu. Jen těžko lze popřít fakt, že za jeho vlády kosmopolitní síly, usilující o definitivní likvidaci historicky vzniklých národů a států Evropy, ve francouzské společnosti výrazně posílily. Sarkozy nečinil nic proti ničivé imigraci z islámských zemí a neevropských kultur a jeho předvolební „kopněte si do svého muslima“ proto působí nevěrohodně až trapně.

François Hollande

Osud francouzského národa je protikřesťanskými silami výrazně ovlivňován přinejmenším od konce 18. století a těžko si lze představit obnovu Francie bez toho, že by se s dědictvím Velké francouzské revoluce kriticky nevyrovnala. To ostatně platí i pro ostatní evropské národy, čerpající z kalných vod organizovaného naturalismu a osvícenských představ o člověku a jeho právech, svobodě a lidské společnosti. V tomto smyslu tedy není zase až tak důležité, je-li prezidentem Francie radikální socialista, stoupenec multikulturalismu a genderového fašismu či liberální kosmopolita s příležitostnou konzervativní rétorikou. Obě varianty představují jen další demontáž, v případě Hollanda rychlejší, v případě Sarkozyho o něco pozvolnější, tradiční Francie.

Hollandovi příznivci na Bastile (Zdroj: BBC)

Hollande je upřímnějším a čitelnějším nepřítelem historické Francie než Sarkozy. Nepřímým důkazem jsou i jeho vítězství oslavující levicová mládež v ulicích a náměstích velkých měst, mísící se s neméně početnými zástupy protifrancouzsky smýšlejících nebělochů.

Jsou tu však i doklady přímé. Pár dní před svým zvolením pronesl v rozhovoru pro dekadentní mládežnickou rozhlasovou stanici Skyrock tato slova: „Stanu-li se prezidentem republiky, prosadím legalizaci homosexuálních sňatků a budu podporovat anonymní bezplatnou antikoncepci a zdravotní péči (čti potraty, pozn. MS) pro náctileté“. To není žádným překvapením, Hollande vždy patřil k předním propotratovým politikům francouzské levice.

Příznivci Françoise Hollanda (Zdroj: France 24)

Mohou na skonu Francie něco změnit opoziční politické síly, v čele s Národní frontou Marine Le Penové? Francouzská tradicionalistická pravice je dlouhodobě rozdělena do mnoha malých subjektů, z nichž některé se do volebních soubojů ani nepouští, neboť z monarchistických pozic odmítají kontext, v němž se francouzská politika odehrává. Katolické skupiny (čímž nemyslím konciliární struktury v čele s většinově progresivní biskupskou konferencí) pak oprávněně poukazují na některé skvrny na kráse předsedkyně Národní fronty, především pak na to, že tato matka tří dětí je již dvakrát rozvedená a že vedla vítězný spor o nástupnictví po svém otci s otevřeně katolickým křídlem NF, vedeným výrazným stoupencem tradicionalistického směřování strany Bruno Gollnischem.

Přesto je dnes Marine Le Penová patrně jediným politikem, jenž má alespoň nějakou šanci demoliberálním režimem ve Francii otřást. A když ne v základech, tak alespoň jeho fasádou. Program NF je i přes oslabení tradicionalistického proudu na dnešní poměry v Evropě stále silně prorodinný, odmítající potraty a sexuální indoktrinaci dětí a mládeže ve školách. Lze věřit, že NF bude ochotna řešit problém imigrace z cizích kultur, jakkoli není jasné, zda by byla ochotna k případné repatriaci protifrancouzsky smýšlejících cizinců. Otevřeně hovoří o vystoupení z eurozóny a postupném návratu k Evropě svobodných národů. Sporné jsou některé aspekty hospodářské politiky NF, kritika kapitalismu, chápeme-li jej jako výraz zájmu globalizovaného finančního sektoru a nadnárodních koncernů, znemožňujících širší rozdělení soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve společnosti, je však také zcela na místě.

Marine Le Pen 

Marine Le Penová v prvním kole prezidentských voleb uspěla více, než se čekalo. V kole druhém nepodpořila Sarkozyho, aby se jasně distancovala od jeho pokrytecké předvolební kampaně. Tím si vytvořila předpoklad pro ještě výraznější úspěch v parlamentních volbách, které se konají v první polovině června. I když dvoukolový volební systém Národní frontě příliš nepřeje, je dosti pravděpodobné, že ke dvěma dosavadním poslancům jich několik dalších přibude.

Navzdory tomu, že se ani touto cestou nelze dočkat brzké obnovy tradiční Francie, je přání úspěchu silám, jež její definitivní zánik alespoň oddalují, zcela jistě na místě.

Michal Kretschmer

Čeští a moravští biskupové vydali 25. dubna dopis nazvaný Slovo biskupů k situaci ve společnosti, kterým se obrací na všechny občany, na něž v současné době doléhá složitá ekonomická situace. Jeho text je k disposici zde. Plně chápu zájem a starost biskupů zvláště o ty, na které tíživě dopadá současná ekonomická situace. Přesto však se musím postavit k tomuto dopisu kriticky, zvláště pak k některým jeho místům.

V dopisu je zmíněna „cesta nezbytných reforem“. Z kontextu dopisu vyplývá, že biskupové mají na mysli reformy s ekonomickými a sociálními dopady. Z toho, že tyto reformy považují za „nezbytné“ pak plyne, že se v principu biskupové staví za ekonomickou a sociální politiku vlády, tedy za řadu konkrétních vládních opatření. Biskupové jako kterýkoli občan mají jistě právo vyjadřovat své názory na konkrétní politické, sociální a ekonomické otázky. Jako biskupům jim přísluší formulovat a hlásat obecné mravní principy správného jednání v těchto oblastech. Jinou věcí je ale aplikace těchto principů na konkrétní situaci společnosti. Tady oprávněně mohou v některých případech existovat různá mínění zastávané katolíky, ať již jednotlivě nebo v nějakých organizovaných skupinách, která nejsou v rozporu s učením církve. Biskupové si zvolili souhlas s „cestou nezbytných reforem“; mohou tak činit jako občané, ne však tento názor požadovat jako jedině správný katolický postoj.

Současná česká vláda dílem pokračuje v tom, co bylo zavedeno za předchozích vlád, dílem připravuje či již zavedla nová opatření, která přispějí ke zhoršování ekonomické situace většiny občanů. Seznam těchto věcí by byl velmi dlouhý. Zmiňuji např. nárůst důchodů nižší než úroveň inflace, zvyšující se spoluúčast pacientů na lékařských úkonech, nedostatečná podpora rodin řádně se starajících o své děti, nárůst daně z přidané hodnoty, nárůst správních a soudních poplatků, nekompetentní a zkorumpované justice, implementace zbytečných a škodlivých direktiv Evropské unie. Další je zvyšování tzv. regulačního poplatku za vyšetření lékařem. Již sám tento název usvědčuje vládu z prolhanosti; neboť co je regulačního na tom, že pacient jej musí platit, i když návštěva lékaře je nezbytná. Jinou vládní lží je tzv. sociální a zdravotní pojištění, které je de facto formou daně, protože není dopředu přesně dopředu definováno, jak je obvyklé v normálním smluvním vztahu, jaké plnění se pojištěnci dostane v případě vzniku pojistné události, jakým jsou zdravotní potíže nebo dožití se penzijního věku, který také se uzpůsobuje podle nápadů vlády.

Vláda se snaží šetřit především na širokých vrstvách obyvatelstva a sama si pěstuje obrovský úřednický aparát a promrhává peníze daňových poplatníků na někdy zbytečných a často předražených státních zakázkách. Stát se věnuje řadě činností, které jsou špatné nebo mu vůbec s ohledem na princip subsidiarity nepříslušejí. Porušováním tohoto principu, který má oporu v katolickém sociálním učení, je též mechanické přijímání evropské legislativy. Připomínám, že současní čeští a moravští biskupové byli před několika roky velmi silně pro vstup do Evropské unie. V rámci šetření (a nejen proto) by tedy předně mělo proběhnout vymezení toho, co stát má dělat, a následně jak to má dělat efektivně. Až na výjimky ve státní (a také veřejné) správě neproběhlo na rozdíl od řady soukromých firem zmapování a zlepšování (příp. až jejich kompletní nový návrh) prováděných procesů. Její personální obsazení z velké míry zahrnuje tři kategorie: osoby odborně neschopné, které by neobstály v konkurenci v soukromých firmách; osoby, které nechtějí nebo nemohou (např. matky s dětmi) naplno pracovat; ti, kdo nepoctivě až protizákonně kořistí ze státu jsouce mezi sebou a s různými firmami propojeni neformálními a korupčními vztahy. Tímto postupem by mohlo dojít k silné redukci úředníků ve státní a veřejné správě a tím i k významným úsporám a celkově k lepšímu fungování státu. To však vláda nečiní, opírajíc se tak o zbytnělý byrokratický aparát. Budou-li současné tendence pokračovat, může dojít i k tomu, že k udržení se moci bude třeba zapojit policii, příp. i vojsko, jak se nezřídka stávalo ve špatných diktátorských režimech.

Současná ekonomická a sociální situaci společnosti je z velké míry důsledkem špatného mravního stavu jak jejího vedení, tak i jejích jednotlivých členů. Její náprava není možná jen vládními a legislativními rozhodnutími bez nápravy mravní. I když to není výhradně starost církve, biskupové by měli na nepravosti více upozorňovat a postavit se více na stranu národa proti jeho špatné vládě. Tedy nejen konejšit národ příslibem Boží pomoci, které se mu ovšem dostane, obrátí-li se k Bohu. Servilní prohlášení československých biskupů vůči tehdejší vládě známe z éry socialismu; není důvod je, byť v mírnější formě, opakovat. A ve svých výrocích a činech by biskupové neměli dbát toho, že by tím mohly být ohroženy ony mnoho let stále slibované a odkládané (i když nedostatečné) tzv. církevní restituce, tedy navrácení ukradeného zlodějským státem, jehož současný stát je jeho nejen právním, ale do značné míry i ideovým nástupcem. Kdyby zde byly spravedlivé soudy, umím si představit, že by se církev se státem o svůj majetek soudila.

Prohlášení biskupů nejen, že podporuje tuto asociální vládu, ale ještě se jí snaží chránit, když varuje před těmi, kdo „podněcují ke hněvu a nenávisti“. Tady je třeba říci, že nenávist vůči lži a všem hříchům je (na rozdíl od nenávisti k člověku) je zcela na místě. V Písmu svatém je mnoho míst, kde taková nenávist je žádána nebo chválena, např. Žalm 26,5; 45,8; 97,10 (mějte v nenávisti zlo); 119,128; 119,163; Přísl 8,13; 13,5; Amos 5,15. Ani hněv není vždy hříchem, totiž je-li v souladu s rozumem. Sv. Tomáš Aq. píše (STh II-II q.123 a. 10), že umírněný hněv pomáhá statečnému v jeho skutcích. A v STh II-II q.158 a. 1 výslovně píše, že „hněvá-li se někdo podle správného rozumu, potom hněvati se je chvalné“ Samozřejmě, že existuje špatný hněv, jako byl např. hněv Kainův, než zabil svého bratra (Gen 4,5), ale je tu třeba rozlišování. Chybí-li, pak takové výroky jsou spíše výzvou typu „držet hubu a krok“. O hříšném a nehříšném hněvu poučuje sv. Tomáš v STh II-II q.158 a. 2: „Musí se říci, že hněv, jak bylo řečeno, vlastně označuje nějakou vášeň. Avšak vášeň smyslové žádosti potud je dobrá, pokud je řízena rozumem. Jestliže však vylučuje řád rozumu, je zlá. Avšak řád rozumu ve hněvu lze pozorovati z dvojího. A to, nejprve co do žádoucího, k němuž tíhne, což je msta. Pročež, žádá-li někdo, aby nastala msta podle rozumu, je to chvalná žádost hněvu, a sluje hněv z horlivosti. Jestliže však někdo žádá, aby nastala msta jakkoli, proti řádu rozumu, třebas, žádá-li potrestání toho, kdo nezasloužil, nebo více, než zasloužil, nebo také ne podle zákonitého řádu, nebo ne pro patřičný cíl, jenž je zachování spravedlnosti a náprava viny, bude to neřestná žádost msty a sluje hněv z neřesti. Jiným způsobem se pozoruje řád rozumu při hněvu, co do způsobu hněvání, aby totiž hnutí hněvu nezřízeně nevřelo, ani uvnitř, ani zevně. A jestliže se to opomine, hněv nebude bez hříchu, byť někdo žádal spravedlivou mstu.“

Závěrem bych chtěl jen poznamenat, že je snazší uvést, jak se v současné situaci nemá postupovat než na základě podrobné analýzy se znalostí faktů navrhnout správná opatření ve světle sociální nauky církve. To je jistě velmi obtížný úkol.