A stvořeni budou

Jaroslav Durych

Stává se někdy, že staří lidé usnou v kostele; stává se někdy, že člověk v noci usne mezi modlitbou; stává se někdy, že mysl je tak těžká, tupá a mdlá, že člověk uprostřed modlitby zapomene na to, co se modlil, a když to zpozoruje, musí začínati znova. Tak třebas růženec, jehož každý jednotlivý dílek má krásu celé hvězdy nebeské, stává se žebříčkem, jehož se lidská pamět a pozornost jen s námahou přidržuje, aby nespadla. Kterákoliv modlitba, které církev po staletí nebo již od svého počátku užívá, skládá se z vět, z nichž každá jest obrazem ráje; učíme se jim od malička, patří k našim nejzákladnějším dojmům, užíváme jich a slyšíme je téměř bez počtu, měly by už býti v naší krvi, a přece naše duše na ně sama nestačí a někdy těch vět modliteb ani nepoznává, jako by pozbyla paměti, a musí se pracně rozpomínati a zachycovati se vzpomínek. Zdálo by se, že se člověk vždy může zcela snadno pomodliti aspoň Otčenáš a pozdravení andělské, že tyto věci může odříkávati sám ze sebe jako svá vlastní slova, jako myšlenky, které jaksi samočinně vystupují z hlubin duše, jakmile se člověk rozhodne pomodliti se. Ale častokráte člověk pozoruje, že to nejde, že jeho slabost mu značně překáží; poznává, že to nejsou jeho slova, která se modlí, že není vlastním a úplným majetníkem těch slov, že to jsou slova pouze svěřená, že je vytvořil a sestavil sám Duch svatý, který takto nám modlitby dal, modlitbě naučil a při modlitbě nám pomáhá. Kterak pak my sami ze sebe bychom se zmohli na Otčenáš, kterak pak my bychom si mohli Otčenáš úplně osvojit a učinit jej svým vlastnictvím, svým nástrojem, který by nám stále a kdykoliv byl k ruce a kterým bychom mohli vládnouti třebas tak, jako vládneme svým jazykem. To v takových chvílích únavy, skleslosti, netečnosti a duchovní opuštěnosti poznáváme, jak pravá vnitřní modlitba není v naší moci a jak i ta modlitba zevní není tak zcela lehká a samočinná jako chod nějakého motoru. V modlitbě jest vždy něco, co řídí Bůh. Bůh nám modlitbu dal, modlitbě nás naučil, při modlitbě nám pomáhá, a modlitba jest Jeho majetkem vlastním. Modlitba jest vlastní řečí božských Osob.

Představme si růženec, pověšený na hřebíku, a po tomto růženci vzhůru by lezla nějaká moucha, která už má života na mále, kterou už by křídla neunesla, která jen taktak leze a posledními silami se drží, aby nespadla; leze s jednoho zrnka růžence, pomalu a těžce. Ta moucha je obrazem mnohých našich modliteb, mnohých našich myšlenek na Boha a na zákon Boží, ba jest obrazem celé naší duše. Od jednoho slova Božího ke druhému unavena se vleče naše pozornost, a to jest ještě dobře, když se aspoň vleče, když nepadá dolů nebo když se neplazí sem a tam, nevědouc už ani, po čem se plazí jako slepý červ. Jak bychom mohli říci: Otče náš! Jak bychom mohli pozdravit Královnu nebes! Každé takové slovo má větší cenu než kterékoliv království světa a my bychom se domnívali, že tato slova lze jen tak lehce budit, vyvolávat a točit jimi jako zrnky růžence? Právě takové stavy únavy a duševní opuštěnosti nám užitečně ukazují, že pravá modlitba spočívá na spolupůsobení Ducha svatého.

Naše duše se podobá té ubohé mouše, jakési nicotě.

Když tedy církev volá: Sešli Ducha svého a stvořeni budou, tím vyznává víru a naději, že Duch svatý přijde učinit z té ubohé nicoty, kterou je naše duše bez Něho, něco skutečného.

Teprve vstupem Ducha svatého do našeho srdce dokonává se naše stvoření, teprve pak jsme dokonale lidmi, učiněnými k obrazu Božímu. Syn Boží nás vykoupil, ale dříve, než apoštolové měli jíti do světa, seslal jim Ducha svatého, čímž teprve bylo dílo Boží dokonáno. Toto dílo Boží lásky opakuje se na nás až do skončení času, neboť ničím nejsme, není-li v nás přítomen Bůh ve své trojjedinosti. Proto se modlíme, aby dokončil a stále obnovoval naše tvoření, naše doplňování a obnovování v Duchu svatém, bez něhož bychom se nemohli důvěrně modliti a s Bohem co dítky obcovati, bez něhož bychom nebyli bytostmi k obrazu Božímu, nýbrž jen k obrazu nejubožejší bídy.

Karel I. Šimek

Ovládnutí lidské reprodukce v daném teritoriu je základním pilířem sociálního inženýrství. Současné porodnictví je přes svoji nepopiratelnou potřebnost nástrojem plodícím mnohé zlo – a co především: je udržované v pohotovosti pro ještě větší zlo konané v budoucnosti.

Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek.

Tento text v žádném případě nehází veškerý porodnický personál do jednoho pytle. Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek. Existují celé porodnice, které se koncepčně snaží o co možná nejlepší přístup. Z celkového pohledu je však systém dokonale zaběhnutý v totalitních praktikách, pouze individuální dobrá vůle těchto výjimek může jeho dopady zmírnit. U málokterých porodnic se navíc lze spolehnout na reference, neboť se úroveň jejich péče odvíj%C

TECHNICKÝ PROBLÉM REDAKČNÍHO SYSTÉMU. ČLÁNEK BUDE OBNOVEN DO 15:30. DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ.

Jaroslav Durych

Naše věčné povolání jest velkolepou chválou Stvořitele. Jen Bůh sám mohl nám dáti takový cíl a takový účel, jaký máme, a mohl nám tento účel a cíl dáti jen s tou podmínkou, že sám se o nás staral a pouze sám a bezprostředně to tak určil. Žádný z duchů nebeských, kteří se nalézají mezi Bohem a námi, nemohl by si troufat navrhnouti Bohu, aby nás stvořil tak, jak nás stvořil, k té slávě a k té vznešenosti, kterou nám mohl vyhradit pouze Bůh sám; ani duch po Bohu nejvznešenější nemohl by pomysliti na to, aby nám Bůh darovati chtěl sebe a aby nás chtěl vésti k sobě těmi cestami, kterými nás vede.

Jsme totiž nepatrní a ubozí, ale tím je řečeno málo, neboť sami o sobě jsme méně než prach země, neboť prach země jest a zůstává prachem, jak mu bylo určeno, a nemůže na sebe přivolávat kletbu, jako my ji na sebe přivoláváme, dávajíce jí přednost před Boží láskou. A i když právě svým počínáním na sebe kletbu nepřivoláváme, je duch náš tak mdlý a síla tak snadno odstupuje od nás, že se diviti můžeme tomu, proč si Bůh za cíl své lásky vyvolil nás, kteří ani pochopit nemůžeme, jak nás Bůh miluje, proč nás tak miluje a na co se můžeme těšiti. A podaří-li se tu a tam našemu rozumu, aby uhodl, aby si domyslil, co Bůh s námi chce, a že Bůh na nás čeká jako jediné ukojení lidské touhy po štěstí, tu chápeme to jen na chvíli a jen jako výpočet, poněvadž toto poznání nevniká tak snadno do našich představ, do našich citů a do naší vůle. Více tomu věříme slovy než srdcem, poněvadž naše srdce jest ještě slabší než naše schopnost poznávací. Divíme se, jak nás Bůh může milovati, když jsme tak omezeni. To se nám zdá ještě divnější než to, že nám odpouští naše hříchy, neboť po hříchu může přijít poznání a pokání, ale co může přijíti po naší hlouposti, po slabosti a prázdnotě našeho ducha? Vždyť nejsme schopni si zapamatovati, že nás Bůh miluje, a nejsme schopni vzpomínati si na něho často ani tenkrát, když je nám toho nejvíce zapotřebí. Nejsme-li právě hříšníky, jsme obyčejně aspoň hlupáky, bytostmi liknavými, nechápavými a nikterak lásky hodnými. Proč tedy nás Bůh miluje? A jak nás miluje!

V tom je právě zázrak té Boží lásky, že Bůh ví a vidí sám, proč nás miluje; že nás milovati chtěl a proto učinil všecko tak, aby Jeho láska k nám nemohla ani přestáti, ani se umenšiti. Učinil nás předmětem své lásky a miluje v nás tento předmět. To souvisí s dílem našeho Spasitele, který způsobil, že Boží láska zůstává k lidstvu trvale připoutána.

Můžeme věřit, jak nás Bůh miluje, ale naše slabost s námi zůstává a nemůžeme se chovat podle Boží lásky, leč když Bůh sám nám k tomu pomůže. Vždyť víme, jak často člověk sám se cítí nehoden i pouhé lásky lidské a jak se cítí neschopen plniti všecky mravní povinnosti i k takové osobě lidské, kterou opravdu miluje a chce milovati jak nejlépe možno. Tím nesnadnější se člověku zdá láska k Bohu, ba i pouhé myšlení na Boha. Zdá se nám, že naše srdce je půda tak neúrodná, že z něho sotva může růsti nejchatrnější plevel; a v této půdě máme pěstovati lásku k Bohu, květ nejkrásnější, jakému by se mohlo podle našich představ dařiti snad jen v srdcích andělů. Můžeme své povolání k lásce Boží pochopiti jen tak, jako chápeme výpočet nějaké ohromné vzdálenosti, kterou si můžeme představit v číslicích, ale nikoliv ve skutečnosti, poněvadž nám chybí zkušenost. Ale i když toto své povolání k lásce Boží můžeme chápati jen tímto pomyslným způsobem, přece rozum náš je přesvědčen, že jsme k této lásce povoláni skutečně a že naše nedokonalost a nechápavost nemá zůstati trvalou překážkou této lásky. Jak by se však srdce lidské unavilo a jak by si zoufalo, kdyby samo mělo hledati způsob, jak se k věčné lásce přiblížit, jak se k ní chovat a jak ji nésti! Srdce by zemdlelo, naslouchajíc rozumu, a rozum by přestal býti pomocníkem srdce ochablého.

Nestačilo by tedy, že nás Bůh miluje, jak nás miluje, co v nás vidí a chce, čím nás chce učinit; nestačilo by tedy, že pro nás nechal Syna svého umřít na kříži, že jsme nasycováni tělem Jeho Syna, že Královnu nebes nám dal za orodovnici. To všecko by nevzbudilo naši lásku, to všecko by snad mohl rozum přijmouti jako neobsáhlou pravdu, ale srdce by se toho bálo, couvalo by před tím, umdlelo by a posléze by se odvrátilo od toho. Má-li Boží láska dosáhnouti svého cíle v naší lásce, jest třeba, aby nám Bůh lásku dal do našeho srdce, poněvadž naše srdce jest příliš slabé a mdlé, bázlivé a nestálé; naše srdce nestačí rozumu, samo o sobě stačí jen té lásce nejnižší, která není hodna jména lásky. Láska, toť Bůh sám, toť Duch svatý. Máme-li tedy Boha milovati, musíme dříve býti Bohem naplněni, musíme v sobě míti Ducha svatého. Přítomnost lásky v našem srdci jest přítomností Ducha svatého.

Proto čím více uvažujeme o slávě, ke které nás Bůh stvořil, a čím více vidíme ubohost a mdlobu svého srdce, tím lépe chápeme smysl slov:

Sešli Ducha svého!

Revue Na hlubinu, 1931

P. Silvestr Maria Braito OP

Kolikráte dere se nám na rty slovo: „Ten život je těžký!“ Dokud jsme mladí a dokud jdeme kvetoucími lučinami, ani se nám to nezdá pravdou, když to slyšíme, a považujeme to za frázi starých, za frázi, která má omluviti a zastříti zpohodlnění neb lenost nebo stárnutí. Ale čím dál tím více cítíme, že život je věc velmi těžká a velmi vážná. Právě pro tolik obtíží, překážek a nebezpečí, kterými se musíme proplétati. Ustavičně abychom byli na pozoru, abychom stále odráželi útoky. Vždy, každého okamžiku rostou obtíže a nové povstávají. Peklo zápasí o naši duši, naše porušená lidská přirozenost sama touží po tom, aby měla jaksi pokoj od Boha a od ctnosti, věci tohoto světa se duši na první pohled tak často více líbí než věci Boží.

A přece nutno vydržeti a přece nutno statečně jíti dále; jíti tak dlouho, jak Bůh bude chtíti, stále, vytrvale a statečně jíti.

Někdy k okamžitému hrdinství se člověk lehko dá pohnouti, ale stále, vytrvale, denně, ustavičně jíti a ustavičně bráti na sebe kříž, denně, jak praví Kristus Pán v evangeliu, to právě jest pro nás těžké a to podle svatého Tomáše (2. 2, q. 70) přesahuje naše síly. Jíti denní všední vyšlapanou cestičkou, cestičkou bez slávy a nádhery, bez okázalosti, bez pochvaly, bez uznání, to je těžké. Toť vojna posiční, toť válka zákopová bez zvláštních pohybů, bez viditelných úspěchů.

Boj v duchovním životě. Stále se stejnými chybami, stále o stejné zápasiti ctnosti. Ustavičně se nám zdá, že stojíme, že nečiníme pokroků, že je to všechno marné, že je to všechno jen bláhovostí, že duchovní život jest titěrností a hračkou, že jest výmyslem několika spisovatelů nábožných knížek. A přece si zase jen říci, že všem bylo řečeno, buďte dokonalí, jako Otec váš v nebesích dokonalý jest a že ten jen, který vydrží do konce, bude spasen, to zase nás strhuje na cestu Boží, zase znovu, denně znovu začínati. V tom totiž jest obtíž duchovního života: stále býti začátečníkem, stále dovésti býti začátečníkem, nedáti se tím mást, nemalomyslněti, neklesati!

Vydržíme lidskou silou mnoho, mnoho vydržíme též vlitou ctností statečnosti, ale dovésti stále bojovati, nikdy se nedati unaviti, dobojovati vítězně boj s tolika odpůrci, to není v naší síle. Tu se musíme obrátiti o sílu vyšší. Touto pak silou jest právě Dar síly.

Dar síly. To není již naše síla, to již není naše statečnost, nýbrž Bůh sám ve své nekonečné dobrotě nám propůjčuje takřka svou sílu, to jeho sílu oblékáme, jak praví krásně sv. Tomáš, to jeho silou bojujeme, to on bojuje za nás. Zde pak platí slova: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Síla Boží! Síla naše stačí nám k tomu, abychom dovedli snášeti určité obtíže, mnoho obtíží a bojů, ale dar síly nás vede, abychom všechna nebezpečí a všechny překážky překonali vítězně a silně.

Dar síly totiž jest opření se o Boha, jest dokonalé spočinutí na Bohu, jest prožití a uvědomení si jeho síly a moci. „Quis ut Deus?“ Kdo jako Bůh? volá ten, kdo ví, co má v Bohu, kdo se nespoléhá na sílu svou. Proto nám dává dar síly nemírnou důvěru. Nebojujeme sami, nejdeme sami. Pán nechce, abychom šli sami, nýbrž chce jíti s námi, chce s námi bojovat. Proto, co by nás mohlo děsiti, co by nás ještě mohlo překvapiti? Nic nás nemůže odtrhnouti od Boha, nic nás nemůže zbaviti jeho lásky, jestliže on nás drží. A on drží tak dlouho své děti, dokud se ho děti samy nespustí.

Dar důvěry jest tento dar. Proto tohoto daru nutně potřebují všichni, kteří chtějí podniknouti velké věci. Tu vidíme jejich zázračnou sílu, tajemství jejich úspěchu. Vědí, že nic je nemůže zaraziti, nic že nemůže díla Božího ztroskotati. Před lidmi zdá se, že vše je marné, že podnikají šílené věci, že tolik lidí již na onom či jiném podniku si své síly vyplýtvalo, ale oni přece jdou a jdou zkusiti podnik ten třeba po tisícáté, protože vědí, že je to vůle Boží, a že vůle jeho přece jen musí zvítěziti. Zvláštní, věru nepřemožitelná jest tato důvěra v Boha, protože prýští z daru síly, který dává nám sílu Boží. Kdo žije tímto darem, ví, jest přesvědčen, že v něm jest jiná síla než síla lidská, cítí v sobě sílu nadlidskou, a proto v síle této všechno posuzuje, proto jde v této síle.

Dar apoštolů, vůdců, hrdinů. Neodměřují již svých sil, neohlížejí se na to, jak jiní dělají, nedbají, co jiní tomu řeknou. Protože vidí, že jednají dobře a že jedině tak dobře jednají, jdou za svým cílem, i když všichni se jich zříkají a na ně jako na blázny poukazují.

Silní v Bohu bývají již odedávna rádi blázny nazýváni. To proto, že se neřídí moudrostí a vypočítavostí tohoto světa, nýbrž že, majíce jinou sílu a jiné očekávání, protože důvěry v Boha, mají svůj svět a svou moudrost!

Svatí dovedou býti silnými tam, kde jsou poráženi. Věcná záhada pokory svatých, velkých duší. Oni vítězí, tím právě, že jsou poráženi. Jejich nepřátelé, ti, kteří jdou ve stopách světa, již myslí, že je zničili, že jim překazili na věky bláznovství, ale právě to bylo poslední, co ještě bylo nutné k vítězství. Kristovo vítězství přes kříž a smrt se stále ještě opakuje. Jen dar síly dá toto umění vítěziti porážkou, vítěziti naprostou pokorou. Uměti všechno obětovati, všechno dáti, všechno opustiti i to, co je nám nejmilejší, totiž dílo své, aby právě toto dílo mohlo vzkvétati. Znám jeden případ: Chudá učitelka založila sirotčinec. Žil, živořil. Učitelka vstupuje do kláštera sester, které právě onen sirotčinec převzaly. V zájmu velmi pochopitelné kázně a klášterního ducha učitelka ta nikdy se nestává vedoucí svého sirotčince. Sirotčinec dále žije a vzkvétá. Zcela určitě pro tuto oběť, oběť velkou a bolestnou. A až Bůh požádal oběť nejvyšší, totiž života, pak teprve ústav ten povstává k největším svého druhu. Ty případy jsou nesčíslné.

Ti, kteří stojí v čele velkým věcem, na kterých mnoho a mnoho závisí, musejí prositi o život tohoto daru síly, aby dovedli obětovati, aby dovedli rozuměti i porážce a ztroskotání. Sv. Josef Kalasanský až po zdánlivém ztroskotání svého díla dočkal se upevnění svého piaristického řádu. Sv. Dominik tím, že svých dvanáct učedníků bez kontroly, bez velkých možností spojitosti se sebou, podle Božího přání rozeslal, jen tím dosáhl svého velkého díla, třebaže kolem něho to bylo bláznovstvím, třebaže mu všichni předpovídali, že těch dvanáct se mu již nikdy ze světa širého nesejde.

Dar síly pro apoštoly, pro kněze, pro ty, které Pán postavil, aby byli stráží na Siónu. Věděti, kdo za námi stojí, a pak nedati se ničím otráviti, ani znechutiti, ani odstrašiti, a i kdyby všichni byli proti nám, i kdyby vůbec nikdo neměl pro naše dílo, jež považujeme za naprosto nutné, pochopení, zůstati na místě a jíti tak dlouho, jak si toho Bůh bude přáti.

Bůh nám nabízí sílu, která zahání naši slabost. Pak dovede člověk státi jako skála, na místě tvrdém, opuštěném, na místě, před nímž všichni jinak prchají. Silou Boží dovedeme se vyřítiti jako lev proti těm, kteří jsou škůdci duší, třebaže za to nás stihne hněv mocných, těch, kteří moc majíce chrání špatnost, lež a polovičatost. Pak nám nic není těžké a nemožné, pak v síle Boží všechno dokážeme. Tak vykládá sv. Tomáš (III Sent. dist., 34, q. 3, a. 1) místo: „V Bohu svém překročím hradbu.“ „Omne quod posset humanae infirmitati obviare hoc enim nomine muri intelligitur.“ Všechno, co by se mohlo postaviti v cestu lidské slabosti, můžeme rozuměti onou hradbou. A toto všechno, nechť jakkoliv se proti nám staví v cestě k Bohu a v práci pro duše a pro Boha, to všechno v Boží síle překročíme, to všechno Boží silou překonáme.

A konečně potřebujeme dar síly pro oběti nejtěžší, pro oběti toho, co je nám nejdražší, pro oběť našich největších lásek, pro oběť života. Ovšem, i lidé bez Boha dovedou obětovati i život, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovati klidně, obětovati v důvěře, obětovati krásně bez spílání, s láskou na rtech, pro věčné cíle, to dovede dáti jen dar síly. Tento dar vedl Abrahama, že obětoval tak klidně svého syna Izáka, tento dar síly vedl mučedníky, že opravdu vesele šli na smrt, že šli jako apoštolově radujíce se od soudu, že byli hodni učiněni trpěti pohanu pro jméno Kristovo.

Proto tak malý jest náš užitek v našich pracích, proto tak často odstupujeme v překážkách, proto se nám nedaří vytrvati na místě, proto nás unavuje duchovní život, proto nás unavuje život i denní, protože se příliš spoléháme na síly své, protože příliš chceme jen sami všechno učiniti, protože nepracujeme s očima upřenýma do nebes, protože nevidíme silou Boží, tedy již předem v budoucnosti.

Dejme se vésti darem síly, prosme, ať Bůh nás naučí žíti jím a podle něho a z něho, obracejme se v těžkostech svých k tomuto daru, abychom dovedli státi, abychom dovedli jíti, abychom dovedli milovati Boha silně, statečně a vytrvale, abychom jej dovedli milovati a jemu sloužiti i v denním životě, i v tom únavném životě stále se opakujícím, abychom dovedli při něm vytrvati, když ochladne láska mnohých, když nám nebude rozuměno, když nám nikdo z lidí nepomůže, abychom dovedli z lásky k němu přinésti i největší oběti, kdyby toho jeho svatá vůle si vyžadovala.

A nepřestaňme se modliti za apoštoly posledních dob, kteří by vyrazili do boje plni síly, plni života z daru Síly, proti vlažnosti, proti pohodlnosti, proti povrchnosti křesťanů dneška, aby přišlo již království jeho!

Kapitoly z „Kursu o darech Ducha Sv.“.
Převzato z Na hlubinu 4 a 7/1930.
Mírně jazykově upraveno.

Vyšlo v Te Deum 3/2012.

Jaroslav Durych

Duch svatý jest láskou Otcovou a láskou Synovou. Jím Otec miluje Syna, jím Syn miluje Otce. Chceme-li, aby roznítil v srdcích oheň své lásky, chceme, aby v našich srdcích roznítil oheň té lásky, jakou Otec miluje Syna a jakou Syn miluje Otce, tedy té lásky, která panuje mezi osobami Nejsvětější Trojice.

Chceme, aby v srdcích roznítil oheň své lásky, tedy oheň své vlastní božské bytosti; ne snad, aby naše srdce naplnil nějakými dary, které by tímto darováním byly vyňaty z Jeho vlastnictví a odděleny od Jeho osoby, jako když někdo někoho obdaruje penězi, které přestanou patřiti dárci a začnou patřiti obdarovanému, nýbrž aby naše srdce naplnil sám sebou. Aby do našich srdcí vstoupil s důvěrou a bez výhrady, tedy celý jako Láska. A když už do našich srdcí vstoupí, aby v nich nedlel jen jako host, který si prohlíží vykázané komnaty, stále opatrný a stále připraven na odchod, nýbrž aby se v nich usídlil tak jako ženich v domě svatebním. Zveme ho, aby si v našich srdcích roznítil oheň své lásky; tak jako bychom ho zvali, aby v našich srdcích slavil svou svatbu, aby bez obavy před vetřelci a zrádci rozžehl nejsvětější světlo své Osoby a nechal je hořet mezi stěnami našeho srdce. Aby tou láskou, kterou Bůh miluje Syna a Syn Otce, a kterou nosí v sobě, miloval nás, aby oheň této lásky podložil do našeho srdce.

Veliká je to věc, kterou chceme, a ukazuje, jaká jest cena lidského srdce v řádu věčném. Má-li srdce lidské žíti pro život a ne pro smrt, musí býti živeno, a to nikoliv pouhou štědrostí od Boha, pouhými přenosnými dary tak jako drobty, které padají se stolu, nýbrž musí býti živeno dary nepřenosnými a nedělitelnými, musí býti živeno Bohem samým; člověk musí jísti Boha, musí míti Boha v sobě, Bůh musí za člověka trpěti a dáti mu oheň své vlastní lásky, aby také člověk se tímto ohněm ohřál. Člověk stojí mnoho, velmi mnoho, nemůže mít o tom ani ponětí. Tak to chtěla Boží láska čili Duch svatý.

Voláme-li o roznícení ohně lásky, znamená to, že dosud stále nám je zima, ze které hrozí smrt; a že je nám třeba, aby Duch svatý tento oheň stále v nás rozněcoval a udržoval, neboť srdce naše je takové, že tento oheň jen stálou činností Ducha svatého může býti ochráněn před úplným vyhasnutím.

Tím chceme, aby Duch svatý měl v nás své trvalé bydliště, aby v nás Bůh měl svůj ráj, aby nás povýšil už v tomto životě pozemském až do své blízkosti, aby k nám měl důvěru.

To všecko jsou věci, které můžeme chápati uvažováním a o kterých můžeme mluviti slovy, ale před kterými náš cit a naše vůle zůstávají státi; buď si je představiti neumíme nebo se představy této bojíme, jako by to bylo nad všecky lidské síly.

Ale Duch svatý nám dává tolik síly, tolik ohně a tolik poznání, kolik potřebujeme. Bohu není třeba, abychom Ho milovali s úplným vědeckým poznáním as poučením o všech důsledcích víry bez mezer ve vědomostech a představách. Chce jen, abychom Ho milovali z celého srdce a ze vší síly své. Abychom se nezdržovali ohlížením, rozhlížením a uvažováním, poněvadž hlavní věcí jest láska. Abychom lásku nezpronevěřovali Bohu, neboť láska jest Duch svatý sám a patří tedy Božské Trojici.

Jen Boha můžeme milovati z celého srdce svého a ze vší síly své; bližního můžeme milovati pouze jako sebe samé. Jinak to nelze. Zkusíme-li milovati osobu lidskou více než sebe samé, tedy z celého srdce svého a ze vší síly své, poznáme zakrátko, že je to věc nemožná a snaha marná. Nemůžeme bližního milovati více než sebe samy. To je přirozený řád. Hledáme-li cokoliv, co bychom mohli milovati více než sebe samy, vždycky poznáváme, že to uniká ze světa stvořeného a že to může býti pouze Bůh sám.

Ale Boha můžeme milovati jen Jeho vlastní láskou, jen Duchem svatým. Tato láska je stále od Boha vydechována a vane směrem, který jí dal Bůh. Směr Boží lásky poznáváme z ní samé a víra nám o tom poskytuje poučení. Boží láska se obrací k lidem. Stvoření, vykoupení i seslání Ducha svatého, stálé udržování milosrdenství, stálé rozlévání milosti – to vše ukazuje a potvrzuje, že Bůh svůj ráj si chce založiti v lidech, že miluje lidi.

Tak Láska Boží v nás působí lásku k Bohu a láska k Bohu se prakticky uskutečňuje a dokončuje láskou k lidem. Tím směrem působí oheň Ducha svatého.

Revue Na hlubinu, 1931

Jaroslav Durych

Všecko, co jest v našich srdcích podstatného, co má pravou hodnotu a pravou skutečnost, jest z Ducha svatého. Naše srdce jest k tomu, aby přijímalo Ducha svatého; to jest účel našeho srdce a toto naše srdce nemá účelu jiného. Vyhovuje-li tomuto účelu, stává se věcí drahocennou, stává se klenotem, který v sobě chová Ducha svatého, a tím je zadost učiněno spravedlnosti nejvyšší, tím naše srdce nabývá ceny před Bohem jakožto útulek Ducha svatého, který chce bydleti v našich srdcích. Kde bydlí Duch svatý, tam přináší s sebou i svou božskou nádheru, tam ozdobuje si sám svůj příbytek, činí z něho svou komnatu, svůj palác. Nemůže srdce lidské chtíti vyššího účele, vyššího cíle nad tento, který přesahuje pomyšlení. Chce-li něco jiného, pak chce věci marné. Nemůže chtíti jiného než Ducha svatého, poněvadž všecko, co není z něho, jest nicota, a srdce není nám dáno za příbytek nicoty. Každé jiné chtění jest klamné a marné. Můžeme jen chtíti nebo nechtíti Ducha svatého. Nemůžeme chtíti něco jiného než Ducha svatého; chceme-li něco jiného, jest to jen zdáním vůle, jest to jen ochablost vůle, i když se toto chtění nepravé projevuje vášnivostí a neústupností. Můžeme jen přestati chtíti Ducha svatého a pak naše chtění je zmatené; pak můžeme něco chtíti jen potud, pokud nás Duch svatý neopustil docela, a toto chtění se střídá s chtěním zdánlivým, s chtěním neskutečným či vlastně s nechtěním.

Opustí-li nás Duch svatý, pak nechceme ničeho, nemůžeme chtíti; chceme jen zdánlivé, chceme zdánlivou námahu, aby se vůle naše probudila a pozdvihla, ale ta nemůže sama ze sebe povstati bez svolení a přispění Ducha svatého. Ten neopouští člověka nikdy v životě úplně, vždy mu něco ponechává, poněvadž, kdyby ho opustil úplně, člověk by rychle zahynul i tělesně. Duch svatý může ze sebe v takovém člověku, který se od něho odvrátil, zanechati jen tolika takovým způsobem, aby člověk ten byl sice udržen při životě, ale aby pocítil hlubokou marnost, zdánlivost a neskutečnost všeho svého jednání, aby cítil prázdnotu v celém svém srdci, aby se blížil zoufalství. I toto působení Ducha svatého jest božským dobrodiním, poněvadž srdce takové přece ještě jest udržováno při životě, aby mu byl poskytnut čas, a pocit prázdnoty mu připomíná, že mimo tuto prázdnotu a marnost je kdesi skutečnost a plnost božská, která se do srdce vrátí, jakmile člověk přestane ji nechtíti.

Jen cosi velmi nepatrného žádá od nás Duch svatý, ani ne tolik, abychom ho sami chtěli; jakmile ho sami chceme; tu už před tím byl v nás a pohnul svou láskou naši lásku; abychom ho chtěli, to nám dává On sám; tolik toho od nás tedy nežádá! Žádá jen to, abychom se přestali vzdávat sami sebe, abychom přestali ho nechtíti, abychom se nevzdávali skutečnosti pro marnost a nicotu, abychom se Mu nebránili. V tomto jediném bodě rozhoduje člověk o svém životě či o své zkáze. Jen v tomto bodě se od něho něco žádá, jen v tomto bodě může se odloučiti od pravého života. Žádá se od nás tato jediná věc, a je-li splněna, všecko ostatní je nám pak přidáno, je-li odmítnuta, pak všecko ostatní jest vydáno zkáze.

Prosíme-li Ducha svatého, aby naše srdce naplnil, tu máme na mysli především to, aby nás zbavil úzkostného a zoufalého pocitu marnosti, bezútěšností, bezúčelnosti a prázdnoty; aby naše zoufalství, naše malomocnost a bláznovství bylo nahrazeno poznáním skutečnosti a touhou po cestě skutečného života. Cesta skutečného života nevede jen rozjímáním a životem vnitřním, nýbrž i správným jednáním vnějším a poznání skutečnosti netýká se jen poměru člověka k představě Boha neviditelného, nýbrž ke všemu tvorstvu a ke všemu konání. Poznání pravé skutečnosti nás posiluje ve všech pochybách, strastech a těžkostech, poněvadž pravá skutečnost jest ta, kterou vidí Bůh a kterou Bůh uspořádal svou moudrostí a dobrotou. Pravá skutečnost nemůže člověka děsiti jako ty představy o skutečnosti, které vznikají v mysli od Boha opuštěné a které proto jsou klamny. Duch svatý nás naplňuje dobrotou poznání této skutečností pravé a tím nám vrací důvěru, spokojenost, chuť k práci a poznání; tím vyhlazuje náš smutek a zapuzuje z mysli vše, co ji stísňuje a kruší.

Ale tím prosíme zároveň, aby v srdci našem nestrpěl vedle darů svých a vedle působení svého ničeho z těch věcí marných, klamných a nicotných, které lichotí žádostivosti naší, aby si je chtěla podržeti a skrýti v přítomnosti Ducha svatého, abychom jich mohli používat k bláznovské zábavě a k bláznovské rozkoši. Jen pro naši slabost líbí se nám bláznovství naše a bláznovství světa, kterého se nerádi vzdáváme i tenkráte, když voláme po Duchu svatém. Ten zná lépe než my následky tohoto klamu a může nás před nimi zachránit tím, že vypudí tyto věci z naší mysli, dá nám pravé jejich poznání, dá nám ošklivost proti nim, a aby se naše srdce nekormoutilo pro ztracenou klamnou sladkost těchto věcí, dá nám za ni sladkost věcí nikoliv pomyslných, nýbrž pravých. Sladší jest skutečnost než přelud, neboť skutečnost jest z Boha, kdežto přelud má jen ukradenou a klamnou sladkost těch věcí, které chce představovat. Proto prosíme Ducha svatého, aby nejen vyplnil místa našeho srdce, ve kterých prázdnotu pociťujeme, ale i ta místa, ve kterých prázdnoty nepociťujeme, poněvadž se nám zdá, že naplněna jsou, ač ve skutečnosti jejich plnost jest jen předstírána přeludy, kterých se vzdáváme až nejpozději a nejméně rádi, přeludy nejhouževnatějšími a nejoblíbenějšími.

Tím prosíme Ducha svatého, aby naplnil naše srdce nikoliv jen tak, jak by stačilo našemu povrchnímu uspokojení, nikoliv jen tak, abychom byli zbaveni mučivého pocitu prázdnosti a bezradnosti, nýbrž svým způsobem vlastním, který spočívá v hojnosti a v naplnění až do všech koutů měrou vrchovatou tak, aby tam nezbylo místa pro nic jiného. Ponecháme-li si v srdci místo, které chceme míti volné pro věci, které nejsou z Ducha svatého, tedy pro přeludy, pak se tam naše přeludy rozmnožují, poněvadž užíváme darů Ducha svatého k tomu, abychom jejich užitkem živili tyto přeludy; pak jest možno, že všech darů Ducha svatého užíváme k své škodě a proti Duchu svatému. Proto, voláme-li Ducha svatého, máme ho přijímati s jeho vlastní povahou, s jeho štědrostí a plností, která nepřipouští, abychom nějaký kout ve svém srdci vyhrazovali sobě a své nicotě a odpírali jemu. Nelze ho žádati, aby nás zbavil jen toho bláznovství, které nás již naplnilo zoufalstvím, nýbrž aby nás zbavil bláznovství veškerého, i toho, které se nám zdá sladké, příjemné i užitečné, i toho, jehož dosud jako bláznovství nechápeme.

Neboť Ducha svatého vzýváme pro působení jeho útěchy a pomoci, která jest jedinou útěchou a pomocí skutečnou a neklamnou, která přináší pravé a neomylné uspokojení a štěstí. Pro toto štěstí musíme se vzdáti všech přeludů. Sami ze sebe neměli bychom ani tolik poznání ani tolik síly. Toto dílo vyčištění a obrácení našeho srdce vykoná Duch svatý sám svým příchodem, a je-li vzýván s upřímností a přijat s důvěrou, vykoná toto dílo mnohem sladčeji a dobrotivěji, než jak by si to člověk ve své malověrné úzkosti představoval. Odejme-li člověku sladkost přeludu, dá mu mnohem větší a jistější sladkost své pravdy, což se jeví i v uspokojení lidského citu a v pevné a důvěřivé stálosti konání. Duch svatý zná slabost lidskou a nezkouší naši schopnost odříkání dříve, dokud nám nedal radostné síly. Přijde-li Duch svatý a je-li přijat s důvěrou, pak i v odříkání samém nejen své štěstí nalézáme, ale i sami je v odříkání vyhledáváme. Jeho dary jsou sladké, a bojíme-li se jich, že snad pro ně budeme musit opustit jiné věci, bojíme se jen přeludů. Duch svatý jest zajisté Moudrost a Dobrotivost sama a jest třeba jen naší důvěry v Něho, aby náš strach se obrátil v radost. A k tomu jest třeba jen to, abychom ve své přeludy neměly důvěry větší než v Něho.

Revue Na hlubinu, 1931

Jaroslav Durych

Voláme-li: Přijď, svatý Duše, znamená to tolik, jako bychom volali: Přijď, Lásko! Neboť sám Duch svatý jest Láska a Láska jest jeho jménem. Ale má ještě jedno jméno a to jest Dar. Láska tedy jest Darem. Duch svatý jakožto Láska jest poutem mezi Otcem a Synem; v Něm jest láska, kterou Otec chová k sobě i k svému Synu, a zároveň láska, kterou Syn chová k Otci; je tedy Láskou vzájemnou a proto se praví, že z Otce i Syna vychází. Otec i Syn vydechují Ducha svatého a Duch svatý čili Láska jest darem od Otce i Syna. Tohoto Daru se dostává i nám ode dne seslání Ducha svatého. Ale připomíná se u svatého Tomáše Akvinského, že Duch svatý miluje sám, miluje pouze jako Láska vycházející od Otce a Syna, nikoliv pak jako ten, kdo lásku vydechuje sám ze sebe. Láska jest následkem vůle, nikoliv výsledkem vůle; ta se pro ni může rozhodnout, ale nemůže si ji vynutit, neboť láska jest podstatnou vlastností pouze Osob božských, kdežto u osob stvořených jest darem.

Voláme-li o lásku, cítíme, že jí máme málo, nebo že je nedostatečná a nedokonalá, nebo že jí nemáme vůbec, ale že ji potřebujeme a chceme. Odmítání Ducha svatého jest odmítáním lásky a odmítáním daru. O Ducha svatého můžeme prositi až tenkráte, když se rozhodneme, že neodmítneme lásky a že nepohrdneme darem. Ne každý tvor umí či chce přijmouti dar, neboť ve tvorech jest pýcha, která dar přijímá jako ponížení a není schopna vděčnosti; ve tvorech je též pýcha, která touží po osamocení a proto se štítí lásky.

Duch svatý jest podstatou Lásky a kdekoliv a kdykoliv se vyřkne jméno Lásky, vyslovuje se tím jméno Ducha svatého, který jest přítomen všude tam, kde láska byť sebe nedokonalejší třebas jen skrytě řeřaví jako jiskra pod popelem. Nelze milovati bez Ducha svatého. Vzdálí-li se Duch svatý, vzdálí se láska, a ukáže-li se, že nějaká láska byla jen zdáním lásky, je to důkazem, že Duch svatý nebyl v ní přítomen.

Duch svatý jest Láskou, kterou Otec miluje sebe a svého Syna, kterého zplodil, jakož i všecky bytosti, které stvořil, a kterou Syn miluje Otce; to jest vlastní podstata lásky, ze které pak se udílí láska tvorům. Touto láskou Bůh miluje tvory a tuto lásku dává též Bůh tvorům, aby se jí milovali navzájem, I láska mezi lidmi má svůj původ v lůně Nejsvětější Trojice a jest darem z nebe. Lidé sami bez tohoto daru by se milovati nemohli.

Duch svatý je tedy zdrojem a ohněm naší lásky, jejího úsilí, jejích ctností a její blaženosti. Co našemu životu dává láska, to mu dává Duch svatý. Láska se považuje za největší štěstí v životě, za hlavní vzpruhu života, za největší dostiučinění v životě. Touhy lidské směřují jen k různým podobám lásky, ať už pravé či nepravé, a lidé bez touhy jsou považováni za neschopné pravého štěstí. Láska jest světlo, které nám osvětluje krásu a vlastně jen láska je schopna viděti krásu a cítiti radost a blaženost. Bytosti, které se lásky zřekly, zřekly se Boha, a svět jejich jest odvrácen k nicotě.

I v nejmenší jiskře lásky v srdci bytosti nejubožejší jest tedy odlesk nekonečné blaženosti Nejsvětější Trojice a jest v ní přítomen sám Duch svatý. Ale ten vychází z Otce a Syna. Tuto jiskru lásky udržuje v takovém srdci Otec i Syn. Duch svatý pracuje souhlasně s jejich vůlí.

Láska je dar božský. Je to dar; není to něco, co je ze světa, co patří k vlastním schopnostem tvorů. Jako zplozením těla se nezplodí duše, ale Bůh sám vdechuje duši do těla, právě tak láska nevzniká z pouhé vůle lidské, ale dává se člověku, když jeho vůle se k lásce obrátila. Je to dar božský; stále nutno míti na mysli, že láska jest celým vzájemným vztahem pouze mezi božskými Osobami a je-li nám udělena, dává se nám cítit něco z té blaženosti, kterou působí Osobám božským vzájemné patření na sebe; není to tedy jen náš stav, jen naše blaženost, jen naše láska; je to přítomnost a působení Ducha svatého.

Voláme-li: Přijď, svatý Duše, přivoláváme lásku, blaženost, štěstí, radost; všecko v nej vyšším stupni; přivoláváme všecku krásu života a všecku milost; přivoláváme blaženost samé Nejsvětější Trojice, To všecko očekáváme a to už zde na zemi, nikoliv snad až po smrti na věčnosti. Jen chtíti to musíme, neodvraceti se do naděje v dar, nepohrdati darem. Doufáme v brzké vyplnění této žádosti, snad již v nejbližší chvíli, ať již Duch svatý přijde s náhlou okázalostí svých milostí, čí ať přijde pomalu a skoro tajně, takže Jeho přítomnost ucítíme až později, jako by se v nás ukryl před námi samými.

Jen odvrátit se od Něho nesmíme jako bytosti, které se domnívají, že nepotřebují štěstí a blaženosti, poněvadž chtějí samy sobě býti zdrojem svého uspokojení, jako se odvrátil Satan od Něho, chtěje býti sám sobě vlastním duchem moci a slávy.

Voláme-li Ducha svatého, voláme Ho na celý svět, na celou církev bojující i trpící, i na budoucí, kteří přijdou až do skonání věků; voláme tak, aby Jeho působení v celé církvi za všech věků až do věčnosti zalilo i nás, abychom byli účastni veškeré blaženosti, které se dostalo všem bytostem, aby i naše blaženost splynula s blažeností veškeré církve, neboť v Něm jest obcování svatých, obcování nebe se zemí i s očistcem. Voláme, aby nepřinesl jen nám dary osobní pro každého jednotlivce, ale každému všecky dary pro celou církev, aby přišel sám ke každému a ke všem s celou nesmírností svých darů jako Bůh, aby naše blaženost byla nekonečně zvětšena soucitem všeho toho, čeho se dostává každému jednotlivci. Nežádáme si jen jednotlivých darů Ducha svatého, žádáme si Ho celého, úplného a nerozděleného; prosíme nejen o Jeho účinky, ale o Něho samého. Nevoláme: pošli nám něco, ale voláme: přijď, tedy přijď Ty sám a celý!

Tomu nás učí víra, naděje a láska, dary z Něho a od Něho, dary, které nemají míti konce.

Revue Na hlubinu, 1931